Praktická část

5.1. Doporučené vybavení pro žáka 2. ročníku obor Instalatér

Každý žák učebního oboru instalatér musí být vybaven svým vlastním základním nářadím tak, aby byl schopen provádět montážní práce dané učební osnovou.

Obr. 1

Montážní brašna nebo montážní kufr
Měřidlo – skládací metr, svinovací metr, …
Kladivo nebo palička
Sekáč s ochrannou krytkou proti úderu
Pilka na kov
Posuvné kleště
Hasák velký a malý
Pilník
Ocelový kartáč
Posuvný klíč
Zednická naběračka, zednická stěrka
Pracovní rukavice, ochranné pracovní brýle, tužka, křída
Šroubovák plochý, křížový – sada
Vodní váha

5.1.2. Doporučené vybavení dílny pro obor Instalatér

Pracovní stůl s trubkovým a čelisťovým svěrákem	7 ks
Autogenní souprava včetně hořáků a brýlí	1 ks
Polyfúzní svářečka včetně nástavců, nůžky na plast	3 ks
Souprava na pájení Cu včetně řezacího kolečka a odhrotovače	3 ks
Vrtačka ruční včetně sady vrtáků	1 ks
Vrtačka ruční příklepová včetně sady vrtáků SDS	1 ks
Úhlová bruska	1 ks
Elektrický fén horkovzdušný	1 ks
Nářadí (viz doporučené pro žáky)	2 ks
Lisovací kleště včetně nástavců	1 ks
Hasák HERKULES do 2“	2 ks
Závitořez elektrický do 2“	1 ks
Závitnice do 2“	1 ks
Závitová očka sada (3/8“ – 2“)	1 ks
Stranové klíče sada 5 mm–32 mm	1 ks
Sada klíče Imbus 1 mm–12 mm	1 ks

5.2. Metody a formy práce

5.2.1. Zdravotně technická zařízení budov

5.2.1.1. BOZP při montáži potrubních systémů, tlakových zkouškách. Zaškolovací kurz pro montáž svařování plastů dle normy ČSN 050705 ZP 15 P2.

Bezpečnost práce
Dodržení všech platných norem a předpisů při montáži potrubí, kotlů, radiátorů ve vztahu k použitým materiálům a charakteru pracoviště (žáky je třeba s platnými normami seznamovat vždy při úvodu k novému tématu). Elektrické ruční nářadí, práce ve výškách, manipulace s břemeny, svařování. Seznámení žáků s osnovou odborného výcviku, s organizačním řádem SOU, základní ustanovení právních norem o bezpečnosti práce a ochraně zdraví při práci, seznámení žáků s níže uvedenými dokumenty v souvislosti s dílenskou praxí, školení o bezpečnosti práce a ochraně zdraví při práci včetně podpisů žáků do knihy BOZP. Kontrola ochranných pracovních pomůcek, oděvu a obuvi jimiž jsou žáci školou vybaveni.

Materiálová příprava
Zápisníky BOZ, učební osnovy oboru instalatér, školní řád, dílenský řád, školící skripta BOZ, požární předpisy, poplachové směrnice, zákoník práce

Metodická příprava
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci (BOZP) - Do řešení otázek ochrany zdraví a bezpečnosti při práci se musí zapojit již žáci, kteří se v průběhu výuky seznamují se základními bezpečnostními a hygienickými předpisy.
Dodržování předpisů musí být pro žáky závazné. Bezpečnost při práci s ručním nářadím a s mechanizovanými nástroji – nástroje udržujeme v maximální čistotě a pořádku. Každé nářadí má své místo v pracovní skříňce nebo stole.
Každý UOV musí znát pravidla poskytování první pomoci, pracoviště musí být vybaveno příruční dílenskou lékárničkou.
Žákům je třeba zdůraznit dodržování základních hygienických norem jako je mytí rukou po použití WC, před jídlem, nejíst při práci, pitný režim, pravidelné větrání a dobré světelné podmínky. Bezpečnostní přestávka a přestávka na jídlo.
Žáci absolvují zaškolovací kurz pro montáž svařování plastů dle normy ČSN 050705 ZP 15 P2. v příslušné akreditované svářečské škole, která na závěr kurzu po úspěšném složení patřičné zkoušky vydá každému žákovi průkaz.

5.2.1.2. Montáž domovních odpadních, vodovodních rozvodů, ohřívačů vody, opravy

5.2.1.2.1. Vyměření, kladení odpadního potrubí – ležaté, stoupací, připojovací, větrací, tlaková zkouška

Podle ČSN 73 6760 Vnitřní kanalizace musí vnitřní kanalizace odvádět všechny odpadní vody z objektu a z přilehlých ploch spolehlivě, hospodárně a hygienicky nezávadně. Musí být vodotěsná, plynotěsná a větraná. Vypouštějí se do ní vody splaškové, dešťové, průmyslové, infekční a za jistých podmínek i podzemní. Do komplexu kanalizace se též zahrnují žumpy, septiky a jiná zařízení pro čištění a případné zchlazování odpadních vod, která se musí na nemovitosti vybudovat, jestliže příslušná správa kanalizace nebo hygienik nedovolí nepředčištěné odpadní vody vypouštět do veřejné kanalizace.

Kanalizace dělíme na dvě hlavní části:
Veřejná kanalizace – začíná sítí uličních stok s domovními. Kanalizačními přípojkami, jimiž se odvádějí vody z domovních objektů.
Uliční stoky odvádějí vodu z veřejných prostranství, postupně se zvětšují a končí hlavní stokou v čistírně odpadních vod.
Do vnitřní kanalizace patří celá soustava domovního kanalizačního potrubí, až po vyústění hlavního ležatého svodu 1 m před budovu. Podle funkčních provozů jednotlivých částí potrubní sítě rozeznáváme:

• odtokové potrubí,
• připojovací potrubí,
• odpadní potrubí,
• větrací potrubí,
• svodné potrubí,
• příslušenství (vpusti, armatury).

Je souhrn odvodňovacích zařízení nemovitostí, objektů. Vnitřní kanalizace musí splnit tyto úkoly -  odvádět splaškové vody, odvádět srážkové vody, odvětrávat kanalizaci.
Není-li vnitřní kanalizace připojena na kanalizaci veřejnou, náleží k vnitřní kanalizaci zařízení shromažďující, čistící a popřípadě odvádějící odpadní vody z nemovitosti.
Druhy a množství kanalizačních a vodovodních zařízení obytných domů se podstatně mění se vznikem a rozvojem těchto forem bydlení od poloviny 19. století.
Vnitřní kanalizací se rozumí soustava kanalizačního potrubí s veškerým příslušenstvím. Vnitřní kanalizace je spojena s uliční stokou kanalizační přípojkou, což je část od stoky až na hranici nemovitosti, počítá se k ní i svody od dešťových odpadních trub vedených mimo pozemek.
Vnitřní kanalizace může být jednotná, nebo oddílná. Skládá se z ležatého potrubí (čili svodů) a ze svislých odpadů, do nichž zaúsťují šikmá připojovací potrubí, zvaná též odpadní přípojky. Odvzdušovací potrubí je prodloužením odpadních potrubí od nejhořejší připojovací odbočky nad střechu. Revizní šachta slouží pro přístup k čistící troubě na potrubí uloženém v zem.

Ležatá kanalizace – Doporučuje se, aby svodná potrubí (s výjimkou potrubí od čerpadel) byla vedena pokud možno v jednotném sklonu. Nejmenší sklon svodného potrubí do světlosti 200 mm, které odvádí splaškové vody, jsou 2 %; pro potrubí, které odvádí dešťové vody a chemicky čisté průmyslové odpadní vody bez ohledu na světlost je 1 %. Doporučuje se současně, aby jednotlivá svodná potrubí měla sklon nejvýše 5 % (při větším sklonu odtéká tekutá část splaškových vod rychleji – nebezpečí usazování). Největší sklon svodného potrubí nesmí překročit 15 %. Změny sklonu na jednom úseku nejsou vhodné. Po zkoušce těsnosti se úplně zasype.

Svislá kanalizace – do jedné svislé kanalizace je obytných domech  odvodňována kuchyň, koupelna, WC a jiné zařízení např. bazén. Používaný materiál polypropylén PP - HT trubky a tvarovky tento materiál má vylepšené vlastnosti a je teplotně stálý, spojuje se pomocí systému hrdla s tvarovaným těsněním, není možné ho lepit. PVC - trubky, tvarovky jsou pro montáž velmi výhodné. Je teplotně tvárný a spojuje se pomocí hrdel lepením. Litinové trubky a tvarovky spojují se pomocí hrdel.
Začíná se od ležatého svodu, kde se osadí patní koleno (přenáší nám váhu svislé kanalizace), jehož hrdlo směřuje svisle vzhůru. Svislá kanalizace bývá vedena v drážkách, instalačních šachtách nebo volně a prochází stropy - hrdla mají být nad stropem nebo zdi, aby byla dobře přístupná.

Šikmé připojovací potrubí – světlost šikmého připojovacího potrubí je předepsána normou. Potrubí se zaúsťuje do odboček svislé kanalizace tak, aby větve nebyly delší než 3 m. K napojení několika zařizovacích předmětů na jedno připojovací potrubí se používají odbočky. Používaný materiál polypropylén PP - HT trubky a tvarovky tento materiál má vylepšené vlastnosti a je teplotně stálý, spojuje se pomocí systému hrdla s tvarovaným těsněním, není možné ho lepit. PVC - trubky, tvarovky jsou pro montáž velmi výhodné. Je teplotně tvárný a spojuje se pomocí hrdel lepením.

Obr. 2

Větrání potrubí – nad posledním připojovacím potrubím v nejvyšším odvodňovaném podlaží, zabraňujeme podtlaku v odpadním systému. Odpadní potrubí je prodlouženo nad střechou větracím potrubím, kde je ukončeno ventilační hlavicÍ. Větrací potrubí nesmí na střeše vyústit blíže než 3 m od oken - měřeno vodorovně. Pokud to stavební dispozice neumožňuje, můžeme odpadní potrubí provětrávat tzv. přivzdušňovací ventilem se zpětnou klapkou, která je umístěna na vhodném místě v místnosti.

Obr. 3

Trouby a tvarovky mají být vyrobeny z hmot, které zaručují pevnost proti vnitřním a vnějším tlakům naprostou nepropustnost směrem ven i dovnitř, hladký vnitřní povrch, aby se nebrzdilo odplavování a netvořily se usazeniny. Odolnost proti agresivnímu působení zemin, vody par a plynu, trvanlivost, možnost úpravy délek.

Spojování trub
Kamenina – respektovat údaje o montáži výrobce požadavky na kvalitu, technické podmínky. Spojuje se pomocí systému hrdel. Dokonalou těsnost kameninových trub a tvarovek zajišťují integrované spoje z lepeného pryžového nebo litého polyuretanového těsnění, tyto spoje tak zajišťují nepropustnost škodlivých látek z kanalizačního řádu. Pokud potřebujeme upravit délku trouby použijeme uhlovou brusku a vhodný řezný kotouč. Trubku nesekáme. Na oddělené části opravíme náběh, těsnící gumu a konec trubky natřeme mazadlem neropného původu (nepoužívat vazelínou !!) hrdlo a trubku proti sobě zatlačíme až na doraz. Při pokládce do výkopu ukládáme do pískového lože, po tlakové zkoušce pískový zásyp musíme důkladně udusat.

Obr. 4

Litina –  respektovat údaje o montáži výrobce požadavky na kvalitu, technické podmínky. Spojuje se pomocí systému hrdel. Těsnost spoje je zaručena konopným provazcem, který se do hrdla vtlačí a utemuje. Provazec vkládáme v několika vrstvách. Celý spoj uzavřeme vrstvou hliníkové vaty. U svislých odpadů můžeme spoj zacementovat. Pokud potřebujeme upravit délku trouby, použijeme uhlovou brusku a vhodný řezný kotouč. Trubku nesekáme. Zkracování tvarovek není dovoleno!

Obr. 5

Polypropylen (PP) – respektovat údaje o montáži výrobce požadavky na kvalitu, technické podmínky. Spojuje se pomocí systému hrdel s těsnící gumou. Značení trubek KG, HT. Spojované díly se zkontrolují a očistí (těsnicí prvky se nesmí odstranit). Hloubka zasunutí se na trubce označí fixem nebo tužkou, nikoliv vrypem.  Ostrý konec trubky se  potře mazadlem. Při instalaci se nesmí používat minerální oleje! Provede se spojení plynulým zasunutím po značku, následně se trubka z hrdla povytáhne o cca 3 mm na metr její délky. Je to opatření kompenzující vliv tepelné roztažnosti trubek a nemá se na něj zapomenout. Nemá také dojít ke zpětnému zasunutí při montáži dalších spojů. (Roztažnost plastů je podstatně větší než roztažnost kovů - 5 m trubky se při změně teploty o 40 °C roztáhne /zkrátí/ o 30 mm!) Tvarovky a krátké trubky většinou není nutno povytáhnout, dlouhé úseky bez hrdel- nad cca 3 m - je vhodné kompenzovat pomocí dlouhého hrdla HTL.  Naopak nesmí dojít k příliš malému zasunutí - do průměru 50 mm je to minimálně 10 mm.

Trubky je možno v případě potřeby řezat pilkou na železo nebo na dřevo s jemnými zuby, pro dodržení pravoúhlého řezu se doporučuje použití vodícího přípravku, v nouzi je možno omotat trubku papírem, který umožní naznačit polohu kolmého řezu. V případě řezání okružní pilou se pro PP doporučují pilové kotouče s roztečí zubů cca 6 mm, hřbet zubu s podbroušením od roviny řezu cca 25°, čelo zubu má od svislice odchylku asi 8°, řezná rychlost asi 35 m/s. Otřepy je po řezání nutno odstranit, konec trubky je nutno zkosit pod úhlem cca 15° za pomoci vhodného přípravku nebo hrubším pilníkem, nesmí se zkosit až do ostré špičky (nutno ponechat minimálně 1/3 původní tloušťky).
Zkracování tvarovek není dovoleno!
www.pipelife.cz , www.kanalizacezpastu.cz

Polvinylchlorid PVC –  respektovat údaje o montáži výrobce požadavky na kvalitu,  technické podmínky. Spojuje se pomocí systému hrdel. Tvarovky jsou již hrdlem opatřeny, trubky ne, po oddělení potřebné délky potrubí trubku nahřejeme a pomocí tvarovky nebo zbytku jiné trubky vytvoříme hrdlo. Označíme směr potřebný pro další montáž, konec trubky a vnitřní část hrdla zdrsníme, naneseme lepidlo a spojíme chvíli zafixujeme proti případnému posunu. Montáž z trubek PVC je ekonomická, nezůstávají nám zbytky trubek tak jako při montáži z PP, která se nedají spojovat jinak, než pomocí hrdel s těsnící gumou. Případné kombinace s jinými materiály je možné provádět pomocí přechodek.

Obr. 8

Moderní a vysoce kvalitní odpadní systém dodávaný firmou GEBERIT jsou trubky a tvarovky z PE spojované svařováním na tupo nebo pomocí elektrospojek. Provedení kanalizace z tohoto materiálu je finančně náročné a využívá se o podtlakových odpadních systémů.
www.geberit.cz

Tichý odpadní systém
Poslední trend je tichý odpadní systém. Jde o poměrně složitý technický problém, ale i ten má své řešení
Odpadní systémy pro vnitřní kanalizaci musí odpovídat současným technickým požadavkům - první požadavek je odolnost zvýšené teplotě splašků. Vyšší nároky na komfort bydlení přinesly druhý požadavek, aby potrubí generovalo co nejmenší hluk.

Obr. 9

Průchod přes stropy je nutno provádět se zvukovou izolací a izolací proti proniknutí vlhkosti nebo vody. Má-li se podlaha v okolí trubek opatřit litým asfaltem, je nutno volně položené části potrubí v možném dosahu horkého asfaltu opatřit ochrannými trubkami nebo ovinout izolačním materiálem.

Pokládání potrubí do betonu hrdla trubek nutno obalit lepicí páskou, která má zabránit vniknutí cementového mléka do hrdel. Otvory je nutno uzavřít, např. zátkami. Vrstva betonu nad trubkou má být minimálně 1,5 cm tlustá, přitom nezapomeňte na vystupující hrdla.

Ukládání odpadů do zdi potrubí vnitřní kanalizace nejsou nosnou součástí konstrukce. Při sekání drážek proto nezapomeňte na možnost negativního ovlivnění statiky tenkých příček. Drážky musí umožnit uložení trubek bez přílišného pnutí, proto se musí při plném omítnutí počítat s obalením trubek například minerální vlnou. Vrstva omítky má být alespoň 2 cm silná. Při použití rabicové tkaniny jako nosiče omítky dbejte na to, aby mezi ní a trubkou nevznikl zvukový můstek, drážka pro trubku má mít šířku umožňující vložit trubku bez deformace obalové vrstvy. Odskoky trubek jsou spolehlivým zdrojem hluku a zvláště u tichých potrubí je nelze doporučit.
www.pipelife.cz, www.rehau.cz, www.glynwed.cz

Každé kanalizační potrubí musí být řádně upevněno, aby je zatížení vzniklé tíhou potrubí, vody a působením dynamických sil proudu vody nevyvrátilo a jinak nepoškodilo. Proto jsou ve výškových budovách předepsány zvláštní zkoušky na pevnost, zatížení a těsnost potrubí, které určuje projektant. Všechna potrubí se musí upravit tak, aby se připevněním neporušila těsnost spojů, aby  se trouby neprohýbaly a nevytahovaly z hrdel.

Zkouška nepropustnosti kanalizačního potrubí zkoušku provádí montážní firma. 
Provedení zkoušky vodotěsnosti zkouška se provádí podle ČSN 75 6909/Z1 (a ČSN EN 1610) po zásypu rýhy a odstranění pažení.

Při montáži vnitřní kanalizace se musí již od počátku soustavně provádět kontroly a zkoušky jednotlivých prací. Zkoušky vykonávají pracovníci montážní firmy za dozoru pracovníka správy kanalizace a za účasti investora nebo jeho zástupce.
Předmět a způsoby provádění kontroly:

• svodné potrubí – kontrola spádů potrubí, správnost prostorového uspořádání, zkouška vodotěsnosti,
• odpadní a připojovací potrubí – zkouška plynotěsnosti,

Zkouška vodotěsnosti svodného potrubí se provádí vodou bez mechanických nečistot. Před započetím zkoušky se svody plní vodou tak, aby se všechen vzduch z potrubí volně vytlačil a aby se dosáhl tlak potřebný pro zkoušku daného úseku. Mezi naplněním potrubí a zkouškou vodotěsnosti musí uplynout přiměřený čas, aby se teplota a vlhkost potrubí ustálily, stěny potrubí dočasně nasákly vodou a aby všechen vzduch měl možnost uniknout. Tento čas je pro potrubí z plastů (stejně jako pro ocelové potrubí) 0,5 hodiny. Po uplynutí času se provede prohlídka, při které se zjišťuje, zda nedochází k viditelnému úniku vody (odkapávání, průsaky). Vodotěsnost svodného potrubí se zkouší vodou přetlakem nejméně 3 kPa, nejvíce 50 kPa. Zkouška vodotěsnosti trvá 1 hodinu. Během této doby se sleduje úroveň hladiny vody a její případné dolévání se měří. Vodotěsnost svodného potrubí je vyhovující, jestliže únik vody vztahující se na 10 m² vnitřní plochy potrubí nepřesahuje 0,5 l/h. Při negativním výsledku zkoušky je nutné zkoušku po odstranění závad opakovat.
Zkouška plynotěsnosti se může provádět po osazení zařizovacích předmětů a napuštění zápachových uzávěrek vodou. Odpadní potrubí se v nejnižších místech čistících trub dočasně utěsní. Větrací potrubí zůstane dočasně otevřené až do začátku unikání zkušebního plynu. Zkouška se provádí zdravotně nezávadným, nejedovatým, nevýbušným, nehořlavým, ale zapáchajícím, nebo barevným plynem, nebo směsí plynů. Na nejníže položenou čistící tvarovku odpadního potrubí osadíme zkušební víko s plnícím kohoutem a manometrem. Plnícím kohoutem se napouští plyn z tlakové nádoby nebo kompresorem na přetlak 0,4 kPa při utěsněném větracím potrubí. Zkouška plynotěsnosti je vyhovující, jestliže v celém objektu po 0,5 hodině po naplnění potrubí plynem není cítit nebo vidět přítomnost zkušebního plynu.
ČSN EN 1610 dovoluje rovněž jednodušší zkoušku tlakem vzduchu, v případě nevyhovujících hodnot je však směrodatná zkouška vodou.
Vzhledem k velké stlačitelnosti vzduchu je nutno vzít v úvahu nebezpečí poranění osob, hrozící při uvolnění zátek a jiných tlakově exponovaných dílů.

Protokoly o zkouškách kanalizace

VNITŘNÍ KANALIZACE Protokol o zkoušení vnitřní kanalizace   Zkoušení vnitřní kanalizace se skládá: z technické prohlídky  ze zkoušky vodotěsnosti svodného potrubí; ze zkoušky plynotěsnosti odpadního připojovacího a větracího potrubí, pokud je vyžadována.   Číslo protokolu          Název   Objekt, adresa

ČÁST I – PROTOKOL O TECHNICKÉ PROHLÍDCE

Pravidla pro prohlídku: provádí se vždy u nově zřizované i rekonstruované kanalizace před zkouškou vodotěsnosti a plynotěsnosti. Potrubí musí být volné, nezakryté, nezasypané s dostupnými spoji.

Prohlížená část	Vyhovuje/ nevyhovuje	Popis eventuálních nedostatků, způsob a termín odstranění
Připojovací potrubí, zařizovací předměty, materiál připojovacího potrubí, spoje těsné
Odpadní a větrací potrubí, materiál, spoje, těsnění
Svodné potrubí, materiál, spoje těsnění

ČÁST II – PROTOKOL O ZKOUŠCE VODOTĚSNOSTI

Nové potrubí: jako součást dodávky

Rekonstrukce potrubí: podle smluvních dohod, je-li to technicky možné.

Pravidla pro zkoušku: zkouška se provádí vodou bez mechanických nečistot, otvory ve zkoušené části je třeba utěsnit a potrubí musí být během zkoušení nezakryté s dostupnými spoji.
Po naplnění vodou a ustálení (kameninové potrubí 2 hodiny, litinové potrubí 1 hodina, plastové potrubí 0,5 hodiny) se provede prohlídka, při které se zjišťuje, zda nedochází k viditelnému úniku vody, např. odkapávání. Následně začíná vlastní zkouška vodotěsnosti svodného potrubí vnitřní kanalizace přetlakem vody nejméně 3 kPa, nejvýše 50 kPa.
Zkouška vodotěsnosti trvá jednu hodinu. Během této doby se sleduje úroveň hladiny vody a případné dolévání se měří.

Zkoušená část potrubí	Čas zahájení/ ukončení	Zkušební Přetlak [kPa]	Množství doplněné vody	Materiál, těsnění spoje (vyhovuje/ nevyhovuje)	Popis eventuálních nedostatků

Vodotěsnost svodného potrubí vnitřní kanalizace je vyhovující, jestliže únik vody vztahující se na 10 m² vnitřní plochy potrubí nepřesahuje 0,5 l/h.
Při negativním výsledku zkoušky je nutné zkoušku vodotěsnosti po odstranění závad (netěsností) opakovat.

ČÁST III – PROTOKOL O ZKOUŠCE PLYNOTĚSNOSTI

Provádí se: na vyžádání investora ve smluvním rozsahu.

Pravidla pro zkoušku: zkouška se provádí vzduchem po dočasném utěsnění odpadního, připojovacího a větracího potrubí, potrubí musí být během zkoušení nezakryté s dostupnými spoji.
Natlakování odpadního potrubí se provádí přes napouštěcí armaturu zkušebního víka čisticí tvarovky, které je opatřeno tlakoměrem, na hodnotu zkušebního přetlaku 400 Pa.

Odpadní a větrací potrubí, materiál, spoje, těsnění	zkušební plyn	zkušební přetlak [Pa]	čas zahájení a ukončení zkoušky	pokles přetlaku [Pa] (vyhovuje/ nevyhovuje)

Zkouška plynotěsnosti je vyhovující, jestliže ve zkoušeném úseku po 30 minutách od natlakování nedojde k většímu poklesu tlaku než 50 Pa.
Při negativním výsledku zkoušky je třeba zjistit místa netěsností, např. pěnotvorným roztokem, závady odstranit a zkoušku plynotěsnosti opakovat.

POKYNY PRO PROVOZ, ÚDRŽBU A POUŽÍVÁNÍ VNITŘNÍ KANALIZACE

Armatury (doplnit umístění)	Kontrola (doplnit konkrétní údaj)
Kanalizační armatury	kontrolovat nejméně dvakrát ročně, není-li výrobcem uvedeno jinak
Zpětné armatury	nejméně dvakrát ročně čistit
Lapače střešních splavenin,střešní vtoky a kalníky vpustí	kontrolovat a případně čistit nejméně dvakrát ročně, není-li v provozním řádu budovy uvedeno jinak.
Zařízení pro předčištění odpadních vod	Provozuje se  a kontroluje podle podmínek uvedených v provozním řádu

V_____________Dne___________________       

Jména a podpisy osob

__________________________________________________ 

        Odběratel                                 Dodavatel                             Provozovatel

5.2.1.2.2. Opravy odpadního potrubí, čištění

Opravy potrubí můžeme rozdělit do dvou částí, na opravy případné netěsnosti  a některého spoje – hrdla. K případné netěsnosti hrdla může nastat u staršího  litinového odpadního potrubí z důvodu hnilobných procesů způsobených agresivní odpadní vodou, kdy se ke spojování a těsnění spojů používá konopný provazec. Po jeho rozpadnutí přestává být hrdlo těsné. Opravu provedeme tak, že se odstraní vrstva cementu, která nám kryje provazec z vrchní strany, případně vrstva hliníkové vaty. Záleží na tom, co bylo použito při montáži. Odstraní se zbytky konopného provazce, nový provazec se ve třech vrstvách vhodné tloušťky podle průměru hrdla, provazec se utemuje, provede se překrytí cementem a je opraveno. Při opravách netěsného hrdla u litinového potrubí není třeba demontovat části kanalizace a opravu jde provézt tzv. „za provozu“. Stejný postup opravy použijeme i kameninového kanalizačního potrubí. Způsob opravy si žáci mohou nacvičit během nácviku spojování litinového kanalizačního potrubí v dílenském prostředí. Opravy netěsných hrdel plastového potrubí nebývají tak častá. Pokud se při montáží postupuje podle technologického postupu daného výrobcem, jsou spoje trvanlivé a nevykazují známky netěsnosti. Případná oprava je o tohoto spoje vždy náročná.  Při výměně vadného těsnícího kroužku musíme demontovat část kanalizace a opravu jde provézt mimo  provoz odpadního systému. Ve většině případů se musí trubka přeříznout a vadný spoj demontovat vyměnit nové těsnění a oddělený spoj propojit hrdlem. Na všech koncích trubek je třeba dodatečně vyrobit zkosení pro snadnější přetažení hrdla, vše je třeba důkladně namazat kluzným prostředkem.

Opravy poškozené odpadní trouby zapříčiněné vnějšími vlivy. Tyto opravy jsou vždy velmi náročné, provádí se na kanalizaci, která musí být mimo provoz. Vždy se demontuje ta část potrubí, která vykazuje známky mechanického poškození a to ve většině případů celá trouba i s hrdlem. Nová trouba se upraví podle rozměru demontované části. Rozdělí se na dvě části, nasune se na ni hrdlo, vloží se na místo poškozeného potrubí, hrdlo se přetáhne, potrubí upevní a pokud se jedné o trouby litinové nebo kameninové, pak se hrdlové spoje přetěsní, trubky z PVC je nutno zalepit.

Čištění kanalizace bývá jednou z nejčastějších servisních prací na odpadním potrubí, hlavní příčinou neprůchodného potrubí bývá nedostatečná dimenze odpadního potrubí nebo špatný spád. Ucpané potrubí se čistí instalačním pérem různého průměru, který volíme dle průměru čištěného potrubí a platí zásada vždy čistíme shora dolů do většího průměru. Čistící péro muže být ruční a nebo poháněné elektrickým motorem. Při práci jsou potřeba min. dva pracovníci, jeden co perem otáčí nebo obsluhuje motorovou jednotku a druhý, co péro postupně zavádí do potrubí. Poté, co se podaří ucpané místo „prorazit“, je potřeba nechat odpadním systémem nechat protékat nejlépe teplou vodu a dalším čištěním a zavedením péra cely profil potrubí ještě dočistit. Na odpadním potrubí jsou osazovány v nejnižších patrech na stoupacím potrubí revizní kusy, které slouží k případnému čištění od spodu na horu, ale je zde nutno dát pozor, aby nedošlo k zatlačení tzv. „špuntu“ dál do systému případně do menšího průměru potrubí. Revizní kus se hlavně používá pro čištění patního kolena a následné části ležaté kanalizace, která se může ucpat vlivem nedostatečného průtoku odpadní vody, která je znečištěna tuky, které do odpadních vod nemají být vypouštěny a jsou také nejčastější příčinou ucpání poté, co začnou ulpívat na stěnách odpadních trubek.

5.2.1.2.3. Montáž předstěnových prvků

Předstěnové instalační systémy můžeme rozdělit na dva druhy a to celé konstrukce sestavené z ocelových povrchově upravených profilů a ty, které efektivním způsobem řeší stavební statiku a instalační komponenty se neinstalují do zdi, nýbrž před zeď. Tímto způsobem lze snadněji realizovat také požadavky na zvukovou izolaci. Druhým, více rozšířeným využitím předstěnových systémů, je montáž konstrukcí pro montáž závěsných WC, bidetů, popřípadě umyvadel.
Jednotlivé typy se liší podle způsobu kotvení ve stavební konstrukci. Pro zazdění do sádrokartonových konstrukcí a variantou určenou především pro bytová jádra (pro místa, kde nemůže být systém ukotven do zadní stěny). Trendem současnosti je duální způsob splachování (splachovaní předem nastaveným malým a velkým objemem vody), přičemž je zaručen dostatečný oplach mísy a dochází i ke značným úsporám vody. Vzhledem k více výrobcům je třeba montáž jednotlivých typů provádět dle návodů výrobců. Pracovní postupy se liší hlavně ve způsobu upevnění samotné konstrukce.
www.alcaplaast.cz, www.geberit.cz

5.2.1.2.4. Montáž vodovodních rozvodů studené, teplé vody,předstěnové prvky, kotvení, izolace rozvodů         

Domovní vodovod podle ČSN 73 6660 – Vnitřní vodovody rozvádí vnitřní vodovod vodu z vodovodní přípojky nebo z vlastního zdroje k jednotlivým zařizovacím předmětům a spotřebičům v budově.
Projektování, zřizování a udržování vnitřního vodovodu se řídí v zájmu hygieny, bezpečnosti a hospodárnosti závaznými předpisy. Tyto se vztahují i na vodovody nepřipojené k vodovodu veřejnému. Pro zřizování vodovodu platí předpisy místní vodárny a normy, které se vodovodu týkají.

Instalační materiál pro vnitřní vodovody - Vlastnosti materiálu
Trubní části a armatury musí vyhovovat předpisům normy o jakosti materiálu, o tvarech a rozměrech jednotlivých konstrukcí. Použité hmoty musí  umožňovat snadnou a rychlou montáž. Veškerá potrubí, armatury a zařízení vnitřního vodovodu mají být vyrobeny z hmot, které splňují tyto vlastnosti: náležitou pevnost, aby byly odolné proti provozním tlakům, zejména proti vnitřním nárazům vody a proti působení vnějších sil – odolnost potrubí, odolnost proti korosivním účinkům protékající vody a proti účinkům látek obklopujících potrubí - trvanlivost potrubí, hladkost vnitřních povrchů a zaoblené změny směrů uvnitř trubních částí – minimální tlakové  ztráty, pružnost umožňující, aby potrubí odolávalo bez škodlivých následků dilatačním pohybům, posunům a mírným přetvořením způsobeným sedáním stavby, stlačováním a jinými silami, zdravotně nezávadné a nesmějí ovlivňovat jakost a chuť pitné vody.

Trubky pro vnitřní vodovody materiály používané pro vodovody představují tlakové litinové trouby přírubové, ocelové trubky závitové, svařované, trubky měděné, plastové a skleněné. V současné době v občanské výstavbě převažuje použití plastových trubek. I přes o něco vyšší pořizovací náklady oproti rozvodům z ocelových trubek jsou systémy navržené z plastů provozně ekonomičtější, neboť značně omezují následné náklady na opravy a rekonstrukce.
Vodovodní přípojka - je úsek potrubí od uličního řadu za vodoměr před hlavní uzávěr. Má část veřejnou od uličního řadu až k uliční čáře - je to část v největší délce 5 m, zbytek je částí domovní přípojky.

Části vodovodu – domovní vodovod pitný, užitkový, provozní a požární může být zřízen jako soustava jednotná, kterou se jedním potrubím rozvádí voda pro všechny účely, nebo je zřízen jako soustava dělená, u níž se voda pro jednotlivé účely rozvádí zvláštním potrubím. Každá trubní soustava může být uspořádána jako soustava větvená nebo okruhová.

Ležaté rozvody rozvod stoupá od hlavního domovního uzávěru (nejníže s odvodněním). Rozvod má rovnoměrně stoupat ve sklonu 0,5 % K jednotlivým stoupacím potrubím, aby se dobře odvzdušnil a odvodnil.
Vodovody, kladené v zemi, jdou rovnoběžně se zdí a odbočují kolmo k budově. U vstupu do budovy se potrubí vloží do ochranné trubky, tzv. chráničky, aby se zabezpečilo proti usmyknutí nebo prohnutí. Zahradní vodovody a jiná vedení, která nejsou dostatečně hluboko v zemi (aspoň 120 cm – nezámrzná hloubka) se musí položit ve sklonu a opatřit vypouštěcím ventilem.

Svislé rozvody potrubí jsou uložena volně ve zdi v rýhách nebo pod omítkou, instalační šachtě. Celá soustava má tolik svislých (stoupacích) potrubí, aby odbočky k jednotlivým výtokům byly co nejkratší. Stoupání potrubí je opatřeno uzávěr s odvodněním, při  případných opravách nemusí být vyřazován celý rozvod.
Krátká svislá potrubí končí výtokem. Před jednotlivé výtoky u zařizovacích předmětů, před ohřívače, splachovače, pračky, myčky, apod. se osadí uzávěry pro možnost opravy a výměn zařízení. Je vhodné osadit také společný uzávěrem pro několik výtoků, nebo pro celý byt.

Vedení potrubí – všeobecné zásady. Montáž se provádí na základě projektové dokumentace, jež vychází z platných norem.
Způsob vedení potrubí a jeho ochrana musí být navrhnuty tak, aby nedocházelo k přenášení tlaku stavebních konstrukcí na potrubí.
Rozvod musí být co nejkratší a nejpřímější.
V neprůlezných kanálech nelze vést rozvod pitné vody společně s potrubím ústředního vytápění.
Vodovodní potrubí uložené do stavebních konstrukcí musí být zajištěné trvale před zamrznutím a jeho ložením nesmí být zhoršeny tepelně technické vlastnosti obvodového pláště a při jeho poruše nesmí dojít k ohrožení objektu.
Vodovodní potrubí nesmí procházet komínovými průduchy.
Potrubí pitné vody nesmí procházet prostory se zvýšenou koncentrací výparů ropných produktů (sklady PHM, topného oleje apod.).
Potrubí vnitřního vodovodu se smí ukládat do země pod podlahu stavebního objektu jen tehdy, je-li vedeno v ochranné konstrukci s možností kontroly (v ochranné trubce, v instalačním kanálu apod.).

Vedení potrubí ve zdi v případě novostavby je dobré potřebné drážky předem vyzdít neboť dostatečné sekání je drahé a může porušit stabilitu zdí a příček. Velikost drážky závisí na průměru potrubí včetně izolace a musí umožnit montáž potrubí. Potrubí musí být izolováno u studené vody se zamezí vlhnutí a plesnivění budoucí zdi, teplá voda se izoluje kvůli tepelným ztrátám, takto izolované potrubí je překryto aspoň 1 cm tlustou vrstvou omítky.

Vedení potrubí před zdí a pod stropem
Potrubí je přístupné, instalace je jednoduchá a levná, potrubí se snadno opravuje. Toto uložení se použije všude tam, kde nezáleží na vzhledu prostoru a kde se vede společně několik potrubí souběžně, lze použít společné uložení na konzolách nebo závěsech. Potrubí se klade 30–40 mm od omítky.

Vedení potrubí před zdí s dodatečným zakrytím svislá potrubí i ležatá potrubí pod stropem lze snadno zakrýt, umístí-li se blíže rohu místnosti, popř. u sloupů nebo pilířů, kde je lze zakrýt přizděným splývajícím s těmito stavebními částmi. Je-li potrubí vedeno u stropu v chodbách, lze je zakrýt zavěšeným podhledem, tj. druhým stropem. Může se také zakrýt snímatelnými kryty přišroubovanými k nosné části budovy. Tento způsob je vhodný tam, kde trubky nelze ukrýt do tenkých příček nebo do betonového zdiva.

Vedení potrubí v podlaze uplatňuje se u nepodsklepených místností a tam, kde potrubí nelze vést jinak a musí být přístupná. Pro potrubí se vybetonují drážky vhodné velikosti, které se zakryjí rýhovaným plechem nebo prefabrikovanými deskami. V zásadě je třeba se tomuto způsobu uložení vyvarovat, i když se v poslední době stalo standardem při montážích. Bohužel bez výše uvedených drážek. Co v případě opravy?!

Vedení potrubí v šachtách, v kanálech a v tunelech v moderní výstavbě se používá s výhodou vedení potrubí v šachtách. Šachty umožňují instalaci prefabrikovaných svislých rozvodů a jejich snadné opravy. Šachty jsou bud' upraveny ve zdech a jsou v prostoru bytu ocelové šachtové konstrukce, potrubí se uchytí na konstrukci a ta se potom zakryje příčkami tvořícími stěny příslušenství bytu. Vedení v kanálech pod podlahami nebo mezi budovami je vhodné pro společné vedení několika potrubí. Kanály jsou vybetonované nebo vyzděné a v budově jsou zakryty bud' betonovými deskami, nebo rýhovaným plechem. Trubní kanály mezi budovami jsou průlezné nebo průchozí, takže tvoří tunel s výškou aspoň 1,8 m. Podle množství vedených potrubí jsou potrubí uložena po jedné straně nebo po obou stranách tunelu u země na pražcích a výše na konzolách. Tento způsob vedení umožňuje opravy a rekonstrukce potrubí bez přerušení výroby v místnostech, pod nimiž prochází a nenarušuje se komunikace ve volných prostorách.

Upevnění potrubí ocelové potrubí kladené do rýh ve zdi musí mít ochranný obal z plstěných pásů. Neizolované potrubí nesmí přijít nikdy do styku s maltou, betonem nebo se sádrou. Potrubí se připevňuje zaraženými háčky nebo objímkami. Potrubí, které je opatřeno izolací, má i po zazdění drážky možnost dilatovat.
Potrubí před stěnou se připevňuje bud' skobami těsně ke stěně (ve sklepech a jiných podzemních prostorách) nebo objímkami, je-li potrubí vedeno před stěnou s mezerou 10–20 mm. Potrubí na studenou vodu se má vždy izolovat, aby se zabránilo jeho „pocení“ a tím provlhání zdí okolo potrubí v teplých místnostech. Rozvody teplé vody se izolují proti tepelným ztrátám. Vzdálenost podpěr potrubí je dána volbou materiálu a průměrem trubky. Při návrhu upevnění dbáme doporučení výrobce nebo, technická zprava k projektu.
www.ekoplastik.cz
 
Ochrana potrubí před teplem – pitná voda se nesmí oteplovat a potrubí se proto vede v dostatečné vzdálenosti od komínků, od topného potrubí a od souběžného potrubí teplovodního, od něhož se klade s mezerou asi 15 cm. Je-li nebezpečí ohřívání pitné vody, musí se potrubí pitné vody tepelně izolovat, stejně jako potrubí vody teplé.

Tlakové trubky z plastických hmot – novodurové PVC, nebo polyetylenové PE, polypropylen PPR, polyetylenové s hliníkovou vložkou Al - PEx. 
Novodurové trubky - pitnou vodu neovlivňují zdravotně, ani chuťově, ani zápachem. Spojují se lepením, svářením, šroubením nebo přírubami.
Polyetylenové trubky - dělí se na rozvětvený čili vysokotlaký (PE) a na lineární  nízkotlaký (PEr).
Pro instalace se používají různé druhy rozvětveného PE, jejichž vlastnosti se vylepšují vkládáním různých vložek a doplňování venkovní vrstvy pro zlepšení mechanických vlastností. Spojují se převážně lisováním, nebo pomocí různých svěrných šroubení. Pří montáži se ukládají do chrániček, které umožňují případnou výměnu prasklá trubky bez zásahu do konstrukce domu.

Vlastnosti PE trubek polyethylen se vyznačuje dobrou odolností proti všem neoxidujícím kyselinám, solím obvyklým rozpouštědlům. Při styku s vazelínou a mazacími rostlinnými či živočišnými oleji polyethylen bobtná a dochází k jeho poškození. Vhodný kluzký prostředek je mazlavé mýdlo a glycerín. Nevýhodou trubek z PE je hořlavost.
Malá tepelná odolnost dovoluje použití trubek z PEr jen pro studenou vodu. Mají malou tepelnou vodivost, a proto je pro mrznutí méně časté.
Ze zdravotního hlediska je PE neškodným materiálem, a proto je vhodný pro pitnou vodu. Největší výhodou PE je odolnost proti zarůstání usazeninami, čím se dosahuje podle předpokladů min. 50 leté životnosti, tj. dvojnásobek životnosti ocelových trubek. Uplatnění je převážně u domovních přípojek. Spojují se systémem svěrných šroubení.Trubky se dodávají svinuté do kotoučů v délkách 50 až 300 metrů podle průměru a používají se hlavně pro venkovní instalace.
Rovné trubky 4 až 6 metrů jsou určeny pro vnitřní instalaci.

Montáž PE trubek montáž polyethylenového potrubí se poněkud liší od montáže ocelového potrubí. Vzhledem k větší tepelné roztažnosti PE (při změně teploty o 1 °C se mění 1 m o 0,2 mm).
Trubkám do průměru 63 mm se musí vhodným uložením umožnit roztažení. Kompenzátor se použije při délkách potrubí 80 až 100m, u trub s průměrem větším než 63 mm nebo u potrubí vystavěných prudkých tepelným změnám a pro roztažení alespoň 100 mm. V suterénu se vede potrubí volně. Při vedení ve zdi se potrubí obaluje plstí proti opocení a pro umožnění dilatace. Nesmí být plně zazděno. V prostupech se musí trubky chránit ocelovými nebo betonovými prostupkami. V zemi se musí potrubí klást vlnovitě, do jemného písku do vrstvy asi 15 cm nad trubkou a pod trubkou. Vzhledem k dobrým elektroizolačním vlastnostem se potrubí může uložit ke kabelům až do blízkosti 0,2 m a blíže. V domech s elektrickým vedením není nutné ochranné pospojování při použití trub z polyethylenu.
Trubky lze ohýbat za studena v poloměru nejméně 5 D a vzhledem k tvarové paměti materiálu je nutno zajistit vytvořený úhel ohybu.
Menší ohyby o poloměru až 3 D se provedou ve formě s trubkou naplněnou pískem. Pro upevnění se nedoporučují háky, nýbrž objímky z PE. Závěsy musí být v malých vzdálenostech. Do vnějšího průměru větším než 32 mm se zavěšují ve vzdálenosti nejvýše 8 průměrů. U svislých potrubí se upravují příchytky ve vzdálenosti 20 až 24 průměrů. Výhodnějších než zavěšení je ukládat potrubí na podložky z různých materiálů. Pokud se používají ocelové háky, je nutno zabránit přímému styku háku s trubkou pryžovými podložkami.
Velká životnost PE vyžaduje nezarůstající bronzové armatury a šroubení. Potrubí PE nesmí být použito pro požární vodovody, neboť polyethylen je hořlavý. Aby se po potrubí nemohl šířit požár, je nutno stoupací potrubí ve stropech zabetonovat. Ocelová požární potrubí musí odbočovat od PE podzemí. Před uvedením do provozu se potrubí musí propláchnout vodou.

Měděné trouby – měď je v plné míře korozivzdorná proti pitné vodě, která splňuje požadavky na kvalitu vody "určené pro lidskou spotřebu", tj. na kvalitu pitné vody, kterou stanovuje norma. Ve výjimečných případech může dojít k poškození korozí, která vzniká působením měkkých, na přírodní soli chudých vod, s hodnotou pH menší než 7. Tyto vody však svými chemickými a bakteriologickými vlastnostmi jsou nevhodné jako pitná voda a mohou se vyskytovat pouze vyjímečně u kopaných studní.

Plastové potrubí PPR je v zásadě vhodné k transportu všech látek, které jej neporušují. Je odolné vůči působení běžných desinfekčních prostředků v koncentracích a při době působení běžně používané pro desinfekci rozvodů pitné vody (neuvažuje se s dlouhodobým použitím potrubí pro jejich dopravu). Odolává rovněž působení radonu. Není odolné dlouhodobému působení řady koncentrovaných ropných produktů. Dopravované médium může mít pH v rozmezí 2 až 12, tj. vody mohou vykazovat jak kyselou, tak zásaditou reakci. Trubky lze použít pro celou řadu reakčních tekutin v různých průmyslových odvětvích, nedoporučuje se pro dopravu médií s oxidačním účinkem. Plastová potrubí nerezaví!
Plastové trubky PP-R jsou vyráběny pro rozvody vody v těchto dimenzích: 16, 20, 25, 32, 40, 50, 63, 75, 90, 110 mm. Dimenze udává vnější průměr potrubí v mm.
Tloušťku stěny ovlivňuje tlaková řada, která také určuje použití potrubí v rozvodech vody:

(PN 10) – vnitřní rozvody studené vody a rozvody podlahového vytápění
(PN 16) – vnitřní rozvody studené vody
(PN 20) – vnitřní rozvody teplé vody

Svařování PPR

Podstata a postup polyfúzního svařování – polyfúzní svár vznikne současným nahřátím kónického hrdla tvarovky a konce trubky do vysoce plastického stavu, zatlačením trubky do hrdla tvarovky v plastickém stavu, fixováním a chladnutím spoje, čímž vznikne homogenní spoj o vysoké pevnosti.
Tvarovka za studeného stavu nesmí jít nasunout na trubku stejné dimenze. Čím hůře jde tvarovka nasunout, tím kvalitnější bude výsledný spoj.
Při samotném svařování je nutno dodržet, kromě jiného, základní parametry svařování jimiž jsou Teplota, Tlak, Čas
Dodržení těchto parametrů rozhoduje o kvalitě a dlouhodobé životnosti sváru.

Teplota: svařovací teplota pro PP-R (PP typ 3) 260 °C

Tlak: kónická konstrukce tvarovky a polyfúzních nástavců zabezpečí tlak nahřátých materiálů a dokonalé provázání makromolekulárních řetězců.

Čas: doba potřebná k provedení sváru.
www.pipelife.cz

Skleněné trouby – v laboratořích a chemickém promyslu spojování pomocí tlakových manžet.

Zakreslování vodovodních potrubí – v půdorysech se potrubí vedené nad oknem, nade dveřmi nebo pod nimi, zakreslí před dveřní nebo okenní otvor. Správná poloha potrubí umístěná nad sebou se v půdorysech zakreslí vedle sebe, takže je nutno zakreslit je i přes komíny a průduchy, i když jimi neprochází. K potrubí se připisuje světlost bez značky nebo jmenovitá světlost. V půdorysu i ve svislém řezu se stoupací potrubí označí stejným číslem větší velikosti. Místa zavěšení potrubí se vyznačí příčinou tenkou čárou s připsáním katalogového čísla závěsu.

5.2.1.2.5. Kladení požárních vodovodů, osazení hydrantů, montáž domácích vodáren

Montáž požárních vodovodů – požární vodovody vnitřní (hydrantové systémy) se mají osazovat ve výšce 1,3 m nad podlahou „na dosah ruky“, musí být umístěny dispozičně tak, aby k nim byl snadný přístup. Požární vodovody bývají zpravidla napojené na vnitřní vodovod pod stálým tlakem (pokud se nejedná o suchovod) s okamžitě dostupnou plynulou dodávkou vody. Je nutno se řídit ČSN 73 0873 a technickou dokumentací staveb. Hydrantové skříně jsou osazovány jednak v budovách, jakožto nedílná součást protipožárních opatření. Hydrantová skříň musí být dostupná, nesmí být uzamčena, musí být plně vystrojena a pod stálým tlakem vody. Konkrétní rozmístění skříní vždy řeší projekt vypracovaný na základě protipožární odolnosti budovy. Dnešní požární skříně jsou napojeny na kohout průměru 20 nebo 25 mm a jsou vystrojeny tzv. tvarově stálou hadicí s koncovkou.

Domovní vodárny – tam, kde není zřízen veřejný vodovod nebo tam, kde je výstavba nerentabilní nebo naopak je výhodnější ho nevyužívat, např. venkovská obydlí, statky, jednotlivé domy nebo skupiny domů, rekreační stavby, čerpají vodou z vlastních zdrojů. Zásobování vodou je možno zlepšit výstavbou domovní vodárny. Rozeznáváme dva základní typy:

• domovní vodárna s otevřenou nádrží (s vodojemem) a se spádovým rozvodem
• domovní vodárna s uzavřenou nádrží (s větrníkem) s tlakovým rozvodem vody

Domovní vodárna s otevřenou nádrží – voda se čerpá ručně nebo strojně do nádrže umístěné nejčastěji na půdě domu. Z nádrže teče voda samospádem k výtokům. Zařízení je sice jednoduché a levné, ale může docházet ke znečištění. Při malém odběru se voda v létě v nádrži kazí. Nádrž v malé výšce nad výtoky, je příčinou pomalého výtok vody a minimálního tlaku.

Domovní vodárna s tlakovou nádrží – poskytuje čerstvou vodu s dostatečným tlakem. Hlavní částí zařízení je uzavřená tlaková vodní nádrž (větrník). Nádrž a čerpadlo s elektromotorem jsou ve sklepě domu, kde jsou chráněny před mrazem a v létě před oteplením. Potřebné výtlačné výšky se dosáhne stlačením vzduchu ve větrníku. Vodárny pracují zcela automaticky. Motor se spouští a zastavuje samočinným tlakovým spínačem, ovládaným tlakem vzduchu ve větrníku. Odebírá-li se voda z nádrže, klesá hladina vody a zvětšuje se vzdušný prostor, čímž tlak vzduchu klesá. Při určitém nízkém tlaku v nádrži spustí spínač čerpadlo, a to tlakem pružiny působící na membránu. Hladina vody opět stoupá, až při určitém stlačení vzduch vypne spínač motorový proud a čerpání se přeruší. Zásoby vody (vzduchu) se kontrolují trubicovým vodoznakem a tlak se měří tlakoměrem.
Nevýhodou domácích vodáren je závislost na dodávce el. proudu, kolísající tlak vody mezi zapínacími a vypínacími cykly. V poslední době přichází na trh novinka, která eliminuje právě nežádoucí výkyvy tlaku v podobě zařízení montovaného do potrubí. Toto zařízení snímá tlak v trubkách a při sebemenším poklesu sepne motor ponorného čerpadla, dodávka vody je spuštěna a po celou dobu odběru není pokles tlaku, po uzavření výtoku snímač tlaku vyhodnotí zvýšení tlaku, tedy konec poptávky, a odpojí čerpadlo od zdroje elektrického proudu.

Druhy čerpadel

1. Podle způsobu pohonů jsou čerpadla:        
   - ruční, tj. s ručním pohonem
   - strojní, tj. poháněná hnacím strojem
   - s jiným pohonem, např. kapalina je hnána tlakovým vzduchem, vodou, párou aj.
2. Podle polohy hnacího hřídele se rozlišují:   
   - horizontální (ležatá) čerpadla
   - vertikální (svislá) čerpadla
3. Podle způsobu dopravy kapaliny jsou:
   - čerpadla lopatková, tj. odstředivá a jím podobná
   - čerpadla objemová, tj. pístová nebo s ozubenými koly
   - čerpadla s různým způsobem dopravy vody, ( trkače, ejektory, injektory, a jiné)
   
   

   Obr. 10

   
4. Podle směrů průtoku kapaliny čerpadlem rozlišujeme čerpadla:
   - radiální (vtok vose a výtok kolmo k ose hřídele)
   - diagonální (šikmo k ose hřídele)
   - axiální (průtok vody probíhá rovnoběžně s hřídelem)

5.2.1.2.6. Vykonání předběžných tlakových zkoušek

Po skončení montážních prací se musí vnitřní vodovod prohlédnout a tlakově odzkoušet. Zkoušení vnitřního vodovodu se provádí ve třech krocích.

Prvním krokem je prohlídka potrubí. Druhým krokem je tlaková zkouška potrubí, při které se zkoušejí trubní rozvody (bez výtokových a pojistných armatur). Prohlídka i tlaková zkouška se provádí při nezakrytých drážkách, podhledech a instalačních kanálech, potrubí má být bez tepelné izolace. Pokud je použita návleková tepelná izolace (osazovaná při montáži potrubí), musí do úspěšného provedení tlakové zkoušky potrubí zůstat přístupné všechny spoje. Před předáním vnitřního vodovodu se provádí konečná tlaková zkouška po osazení všech armatur a zařizovacích předmětů (vodovodní potrubí je při této zkoušce už nepřístupné pro vizuální kontrolu).

Prohlídkou potrubí se zjišťuje, zda je kontrolovaná část vodovodu provedena podle projektové dokumentace, smlouvy a v souladu s technickými normami a podmínkami stanovenými ve stavebním povolení. Prohlídka potrubí se může provádět po částech stanovených ve smlouvě. Závady zjištěné při prohlídce se musí odstranit před začátkem tlakové zkoušky potrubí (nebo konečné tlakové zkoušky).
Tlaková zkouška potrubí se provádí buď vodou, nebo suchým vzduchem, případně inertním plynem (např. dusíkem) podle podmínek smluvního vztahu. Pokud se bude provádět tlaková zkouška vodou, musí se před provedením zkoušky provést propláchnutí potrubí přes odkalovací uzávěry, které by měly být ve vnitřním vodovodu navrženy.

Zkoušená část potrubí musí být opatřena kulovými kohouty, které zůstanou na potrubí osazeny, i když se s nimi po uvedení do provozu nebude manipulovat a zůstanou v otevřené poloze. Veškeré vývody musí být řádně zaslepeny. Zkušební přetlak při tlakové zkoušce vodou je uveden v tabulce, při provozním přetlaku vnitřního vodovodu vyšším než 1 MPa je zkušební přetlak 1,5 násobkem provozního přetlaku. Zkušební přetlak při tlakové zkoušce vzduchem je 250 kPa (bez ohledu na provozní přetlak), maximálně však 300 kPa (z důvodů bezpečnosti práce).

Třída maximálního povoleného provozního přetlaku	Zkušební přetlak [kPa]
PMA 1,0	1500
PMA 0,6	900
PMA 0,25	400

Konečná tlaková zkouška se provádí zásadně vodou. Před zahájením takové zkoušky musí být potrubí řádně propláchnuto čistou nezávadnou vodou. Provádí se po montáži všech zařizovacích předmětů, výtokových a pojistných armatur a příslušenství vnitřního vodovodu. Potrubí se napouští vodou z nejnižšího místa a postupně se odvzdušňují všechna připojovací potrubí. Při tlakové zkoušce vodou nesmí zůstat v potrubí vzduch.
Vodovod se ponechá pod provozním přetlakem vody nejméně 24 hodin. (Během této doby se vyskytne s největší pravděpodobností i maximální hydrostatický tlak - tlak při plném vodojemu v noci nebo vypínací tlak automatické vodárny.) Tlaková zkouška se provádí provozním přetlakem dosaženým v okamžiku zahájení zkoušky. Po zahájení zkoušky se uzavře oddělovací uzávěr (např. hlavní domovní uzávěr) a odečte se hodnota přetlaku. Zkušební přetlak nesmí po dobu jedné hodiny od zahájení zkoušky klesnout o více než 20 kPa. Při větším poklesu je nutno odstranit příčinu poklesu tlaku a tlakovou zkoušku provést znovu.

Protokol o tlakové zkoušce

VNITŘNÍ VODOVOD protokol o tlakové zkoušce vnitřního vodovodu POPIS INSTALACE:       MÍSTO:   OBJEKT:

ZKUŠEBNÍ PROTOKOL   Průměr potrubí (kovové potrubí DN, plastové potrubí mm) Délka potrubí (m) Průměr potrubí (kovové potrubí DN, plastové potrubí mm) Délka potrubí (m)                                   TLAKOVÁ ZKOUŠKA   Začátek zkoušky                         Konec zkoušky Trvání zkoušky Zkušební tlak (MPa) Tlak po 1 hodině = začátek zkoušky (MPa) Úbytek tlaku během tlakové zkoušky (MPa) Výsledek tlakové zkoušky   Nainstalovaná délka potrubí   Nejvyšší výtokové místo                         m nad tlakoměrem     OBJEDNATEL (potvrzuje podpisem převzetí instalace bez závad)                místo                                       datum                              podpis (razítko)     DODAVATEL                místo                                       datum                              podpis (razítko)

5.2.1.2.7. Opravy vodovodních rozvodů

Provoz vodovodu kontrolujeme po stránce technické. Pravidelné poruchy nastávají běžným opotřebením těsnění. Opotřebovávají se sedla ventilů, závity vřeten a ucpávky. Nahodilé závody - nejsou-li přímo zřejmé, můžeme zjistit při pravidelných nebo občasných kontrolách, při nichž pečlivě sledujeme činnost všech výtokových armatur a měřících přístrojů. Nejčastější závadou na vodovodním potrubí bývá prasklá trubka způsobená buď korozí a stářím nebo jako následek nevhodného zabezpečení rozvodů vody v zimním období.
Oprava vždy spočívá ve výměně části vadného potrubí. Podle druhu použitého materiálu se zvolí vhodný technologický postup. Pokud není uzavřený přívod vody, tak jej uzavřeme, vadný kus se vyřízne a nahradí novým. Podle druhu použitého materiálu se zvolí vhodný technologický postup, opravný materiál a nářadí.

5.2.1.2.8. Montáž zařizovacích předmětů, výtokových armatur, osazování ohřívačů vody – tlakové, beztlaké        

Armatury vnitřních rozvodů vody dělíme na výtokové, uzavírací, pojišťovací, speciální a spojovací.
Armatury mají vyhovovat zdravotním a technickým předpisům. Nesmějí tekoucí vodě klást velký odpor. Armatury musí být s přiměřeně pevného materiálu. Vyrábějí se z mosazi, červeného kovu a z bronzu. Pohyblivé části mají odolávat opotřebení a musí být hladce obrobeny, aby dobře těsnily, nerozvíraly těsnící vložky a při dotyku nezraňovaly na rukou. Materiál se volí a povrchově zpracovává, podle požadavků na vzhled.

Kohout kulový
V tělese se protáčí o 90° koule, otevření a zavření rychlé. V potrubí vznikají škodlivé a hlučné rázy vody. Používají se jako přímé uzávěry na potrubí a koncové výtokové armatury – napojení např. pračka.

Ventil
Ventily dělíme na přímé - velký průtokový odpor a šikmé - značně menší průtokový odpor a uplatňují se hlavně u teplovodního vytápění.
Kuželka je zabroušena do kuželkového sedla a při plném dosednutí dojde k přerušení průtoku media.

Šoupě
Mají minimální průtokový odpor. Nevýhodou je větší výškový rozměr. Běžně se používá klínové nátrubkové šoupátko užité u rozvodu teplé vody.

Zpětná klapka
Mají malý průtokový odpor, ale uzavírací desky špatně těsní. Základní rozdělení je na klapky s přítlačnou pružinou, mohou se montovat v jakékoliv poloze ve směru toku a klapky, které se uzavírají tlakem vodního sloupce, montují se pouze ve vodorovné poloze.

Výtokové ventily
K potrubí se připojují pomocí závitového nátrubku. Výtoková hubice je zahnutá. Konec bývá zpravidla opatřen koncovkou na hadici.

Vyústky
Jsou určené pro odběr vody z domovního vodovodu mimo budovu, jsou připojeny na trubku na vnější straně budovy a jejich průtokový uzávěr je uvnitř budovy na místě chráněném proti mrazu.

Spojky
K nastavování hadic z mosazi, z hliníku nebo z polyamidu.

Průchodní ventil
Mají základní těleso z temperované litiny v hrubém provedení bez povrchové úpravy nebo mosazi  a se sedlem a vršku ventilu z mosazi. Na boku tělesa je odlita Js v mm (25)  a na druhém boku je odlita značka výrobního podniku. Přímé průchodní ventily se osazují do přímých vedení jako uzávěry pod stoupacím potrubím, …Značka výrobního podniku bývá opatřena směrovou šipkou, tato nemusí být shodná se skutečným směrem průtoku!

Odvzdušňovací zařízení
Na vrchol stoupacích vodovodních potrubí se dříve instalovaly vzdušníky. Nyní se instalují přivzdušovací a odvzdušovací ventily. Při vyprazdňování potrubí klesne ve ventilu plováková kuželka a potrubí se zavzduší. Při naplnění potrubí se tlakem vody kuželka přitiskne na sedlo, uzavře vodě výtok a vypouští jen vzduch, který se může hromadit nad kuželkou.

Pojišťovací a regulační armatury
Pojistné ventily se instalují na potrubí čerpadel a tlakových nádrží na studenou vodu, na bojlery na teplou vodu, tlak vody nesmí přestoupit dovolenou hodnotu, aby nedošlo k poškození.

Obr. 11

Redukční ventily redukují, tj. snižují tlak v potrubí, chráníme tak některá zařízení, jejichž konstrukce není určena na tlak ve vodovodním řádu.
Je zakázáno provádět jakékoliv opravy nebo úpravy na těchto armaturách! Při neodborné manipulaci hrozí poškození připojených zařízení.

Ohřívání vody – základní rozdělení

Podle místa ohřevu vody

• místní ohřívání – každá domácnost má svůj vlastní ohřívač vody
• ústřední ohřívání domovní – každý dům má jeden ohřívač vody, na který jsou napojeni jednotlivý spotřebitelé
• ústřední ohřívaní vody s dálkovým rozvodem z výtopen nebo tepláren – více domů je napojeno na zdroj TV

Podle způsobu ohřívání vody

• ohřívače, v nichž se voda ohřívá v klidu (bojler), jedná se o nádobu válcového tvaru o různém objemu. Zdrojem tepla může být elektrická topná spirála, plamen plynového nebo tuhého paliva. Nádoba je osazena pojistným a regulačním prvkem. Po dosažení předem nastavené teploty dojde k odstavení zdroje energie a ohřátá voda je připravena k odběru, při použití ohřívače na tuhá paliva (lázeňský válec) se prakticky nedá regulovat, vodu je nutno během ohřevu odebírat a nebo odhadnout množství paliva pro ohřev tak, aby vyhořelo. Nevýhodou zásobníkových ohřívačů je omezené množství teplé vody, výhoda spočívá ve využití levnější elektrické energie v tzv. nočním provozu.

Obr. 12 Řez ohřívačem vody

• průtokové ohřívače, v nichž se voda ohřívá při průtoku jedná se o trubkovnici umístěnou nad zdrojem tepla nejčastěji plynový hořák. Po otevření výtoku teplé vody dojde k iniciaci vpuštění plynu do hlavního hořáku a jeho zapálení, spalné teplo předává energii přes trubkovnici vodě, a tak dochází k ohřevu. Po uzavření dochází automaticky k odstavení plynu. V případě elektrického průtokového ohřívače dochází k předávání tepla potřebného k ohřevu vody v malém uzavřeném prostoru – nádrži, která má přívod studené vody se snímačem průtoku a vývod teplé vody. Protékající voda sepne snímač, zapne se přívod elektrického proudu, spirála se rozehřeje, protékající voda ji ochlazuje a tím se ohřívá.

Obr. 13 Popis plynového průtokového ohřívače:

1. Jednodílný rám z ocelového plechu.
2. Přerušovač tahu.
3. Měděný výměník.
4. Spalovací komora.
5. Plynový horák z nerezové oceli se zapalovacím mechanismem a termočlánkem pro kontrolu plamene
6. Odnímatelná rampa horáku.
7. Zapalovací hořáček (tzv. věčný plamínek) s hlídáním plamene pres termoelektrický článek a piezoelektrické zapalování.
8. Plynový ventil.
9. Knoflík zapalování zapalovacího hořáčku a nastavení průtoku plynu.
10. Hydroblok s integrovanou pojistkou proti přehřívání a zanesení vodním kamenem.
11. Páčka pro nastavení léto/zima.
12. Pojistka zpětného toku spalin.

Základní pokyny pro montáž plynového průtokového ohřívače vody
Montáž průtokových ohřívačů vody smí provádět kvalifikovaná odborná firma, přičemž je nutné dbát na všechny rady a upozornění v této příručce. Montáž musí být provedena v souladu s platnými normami a předpisy – viz ČSN EN 1775, ČSN 33 20 00 – 7 – 701, ČSN 06 1008, ČSN 386462 a dle vyhlášky ČBÚP a ČBÚ 21/1997 Sb. (ve znění vyhlášky 554/1990 Sb.).
Povinností montážní firmy je provést před instalací kontrolu správné volby typu průtokového ohřívače vody vzhledem k funkčním vlastnostem a požadovaným parametrům, včetně druhu paliva, a kontrolu označení na obalu, zda odpovídá objednanému typu průtokového ohřívače. Po rozbalení je nutné provést kontrolu správnosti a úplnosti dodávky. V případě pochybností informujte před montáží průtokového ohřívače výrobce nebo dodavatele.
K uvedení průtokového ohřívače do provozu a pro záruční i pozáruční servis slouží široká síť smluvních servisních organizací výrobce, splňujících výše uvedené požadavky.

Umístění průtokového ohřívače vody
Místnost, v níž je průtokový ohřívač vody umístěn, musí být prostředí obyčejné, základní, chráněné před mrazem s okolní teplotou vzduchu v rozsahu +5 do +35 ^oC s relativní vlhkostí do 80 %. Spalovací vzduch nesmí obsahovat halogenuhlovodíky a páry agresivních látek, nesmí mít vysokou vlhkost a prašnost. Velikost prostoru v němž je průtokový ohřívač vody instalován a způsob jeho větrání musí být v souladu s ČSN EN 1775 (Zásobování plynem – Plynovody v budovách – Nejvyšší provozní tlak <= 5 bar – Provozní požadavky), ČSN 38 6462 (Zásobování plynem – LPG – Tlakové stanice – rozvod a použití), TPG 704 01 (Odběrná plynová zařízení a spotřebiče na plynná paliva v budovách), TPG 402 01 (Tlakové stanice, rozvod a doprava zkapalnělých uhlovodíkových plynů (LPG) a TPG 800 02 (Umísťování a provoz spotřebičů spalujících zkapalnělé uhlovodíkové plyny v prostorách pod úrovní terénu). K obrysu průtokového ohřívače vody se nesmí přibližovat předměty ve smyslu ČSN 06 1008 (Požární bezpečnost tepelných zařízení, klasifikované dle ČSN 73 0823) na menší vzdálenost jak:
100 mm z materiálů nesnadno hořlavých, těžce hořlavých, nebo středně hořlavých
200 mm z lehce hořlavých hmot (např. dřevovláknité desky, celulózové hmoty, polyuretan, polystyrén, polyetylén, PVC apod.)
Důrazné upozornění!
Režim větrání prostoru umístění průtokového ohřívače vody je nutné bezpodmínečně dodržovat. Větrací otvory se proto nesmí zakrývat a musí se udržovat v čistotě bez omezení proudění vzduchu (pozor na možnost vytvoření podtlaku v prostoru odsávacími ventilátory).
Na průtokový ohřívač vody do vzdálenosti menší, než je jeho bezpečná vzdálenost, nesmějí být kladeny předměty z hořlavých hmot (nejmenší vzdálenost spotřebiče od hořlavých hmot ve směru hlavního sálání je 50 mm a v ostatních směrech 10 mm).
Před započetím prací, které mohou mít za následek změnu prostředí v prostoru instalovaného průtokového ohřívače vody (např. práce s nátěrovými hmotami, lepidly atd.), je nutné vypnout průtokový ohřívač vody přepínačem režimů (poloha ukazatelem nahoru).

Podmínky montáže průtokového ohřívače vody

• Připojení průtokového ohřívače vody na rozvod užitkové vody:
  Připojení přívodu užitkové vody musí být provedeno dle ČSN 06 08 30 s osazením všech předepsaných armatur. Kvalita vody má podstatný vliv na zanesení, zvláště vápenatými usazeninami. Voda by měla splňovat parametry jakosti vyhláška. Ministerstva zdravotnictví 376/2000 Sb. (pitná voda), zejména v ukazatelích tvrdosti. Součet látkových koncentrací vápníku a hořčíku je doporučen < 2,5 mol/l. V případě pochybností, nebo neověřených parametrů (vlastní studny) doporučujeme použít automatické dávkovací zařízení k úpravě vody např. BIOPHOS Junior atd.

• Připojení průtokového ohřívače vody na plyn
  Připojení průtokového ohřívače vody na plyn musí být provedeno vždy odborně způsobilou firmou s platným oprávněním a odborně způsobilými zaměstnanci – držiteli platného osvědčení (vydanými dle zákona č.174/1968 Sb., v platném znění a vyhl. ČÚBP a ČBÚ 21/1979 Sb.) a dle schválené dokumentace pro plynoinstalaci. Na vstupu plynu do průtokového ohřívače musí být osazen plynový kohout s klíčem na ovládání nebo kulový ventil s atestem pro plyn. Uzávěr plynu musí být volně přístupný. Doporučujeme filtr na vstupu plynu do průtokového ohřívače. Světlost potrubí, ventilů, filtru a plynoměru musí být projektována adekvátně k max. výkonu průtokového ohřívače vody tak, aby při plném výkonu ohřívače neklesal vstupní tlak plynu pod 18 mbar. Průtokový ohřívač vody je určen k provozu na zemní plyn o výhřevnosti od 9 do 10,5 kWh/m³ a jmenovitém tlaku v rozvodné síti 20 mbar a propan o jmenovitém tlaku v rozvodné síti 37 mbar.
  Upozornění:
  Při přestavbě průtokového ohřívače vody kvůli změně typu plynu je nutné demontovat lamely hořáku, zaměnit trysky a nastavit min. a max. tlak na plynové armatuře. Přestavbu a nastavení může provést pouze vyškolený servisní pracovník s oprávněním od výrobce.

• Připojení průtokového ohřívače vody na komín:
  Průtokový ohřívač vody se připojuje na zvláštní komínový průduch, který musí mít průměr odpovídající výkonu průtokového ohřívače a musí být opatřen ochrannou vložkou v návaznosti na ČSN. Před připojením průtokového ohřívače doporučujeme konzultaci s místním kominíkem. Podle druhu paliva rozlišujeme:

• ohřívače na tuhá paliva /na uhlí, na palivo kapalné/
• plynové ohřívače průtokové nebo zásobníkové
• elektrické ohřívače zásobníkové nebo průtokové

Základní pokyny pro montáž zásobníkového ohřívače vody  
Při montáži ohřívačů vody se zásadně držíme návodů a doporučení výrobce. Každý tlakový ohřívač teplé užitkové vody musí být vybaven membránovým pružinou zatíženým pojistným ventilem.

Zásady montáže pojistných ventilů
Pojistný ventil se montuje na přívod studené vody, mezi ním a ohřívačem nesmí být žádná uzavírací a škrtící armatura, ani filtry.
Pojistný ventil musí být dobře přístupný, co nejblíže ohřívače. Přívodní potrubí musí mít min.stejnou světlost jako pojistný ventil.
Pojistný ventil se umísťuje tak vysoko, aby byl zajištěn odvod překapávající vody samospádem. Doporučujeme namontovat pojistný ventil na odbočnou větev vyvedenou nad ohřívač. Snadnější výměna bez nutnosti vypouštět vodu z ohřívače. Pro montáž se používají pojistné ventily s pevně nastaveným tlakem od výrobce. Spouštěcí tlak pojistného ventilu musí být shodný s max. povoleným tlakem ohřívače a při nejmenším o 20 % tlaku větší než je max. tlak ve vodovodním řádu. V případě, že tlak ve vodovodním řádu přesahuje tuto hodnotu, je nutné do systému vřadit redukční ventil.
Jmenovitá světlost pojistných ventilů se určuje podle tabulky.

Postup pří napouštění ohřívače vodou

1. Otevřít uzavírací ventil na vstup do ohřívače.
2. Otevřít ventil teplé vody na mísící baterii, jakmile začne voda vytékat mísící baterií je napouštění ukončeno a baterie se uzavře.
3. Zkontrolovat těsnost spojů

Voda z ohřívače se považuje za vodu užitkovou.
www.thermona.cz, www.dzd.cz, www.ariston.cz, www.junkers.cz

Zařizovací předměty
Zařizovací předměty nebo také známější jako sanitární zařízení slouží k provádění hygienických úkonů. Jsou nedílnou součástí moderního způsobu života a minimálně na území České republiky jsou zastoupeny v každé domácnosti. Na trhu je opravdu nepřeberné množství typů, tvarů a druhů výrobků. Všechny mají jedno společné instalují se až v závěru dokončovacích prací na stavbě, mají vždy  přívod a odvod vody. Proto je při instalaci těchto mnohdy finančně náročných prvků dbát při rozměření budoucích instalací naprosto striktně požadavků vycházejících z technické a projektové dokumentace, která je součástí každé stavby či rekonstrukce. Při realizaci zakázek bez těchto dokumentů je třeba postupovat individuálně s investorem a přesně se domluvit („co kde bude“!) pro samotnou realizaci hrubé instalace a finální montáže je velmi vhodné použít technický podpory konkrétního výrobce v podobě montážních návodů při obzvlášť složitých realizacích i přítomnost technika.

Trocha historie - Prevét
Doklad středověké hygieny, strážní stanoviště ve středověké baště zahrnovalo také suchý záchod  ústící do hradního příkopu.

Obr. 14

Druhy zařizovacích předmětů – umývadla, záchodové mísy, výlevky, bidety, dřezy, pisoárové mušle a stáni, mísy na kloktání, vany, kuchyňské dřezy, umývací žlaby, sprchové vaničky, prameníky.      

Materiál a vlastnosti zařizovacích předmětů:

• keramické ze slitého střepu pevné, odolné proti mechanickému namáhání, netvoří se v nich trhliny, jsou jen málo nasákavé, z hygienického hlediska nejvhodnější, vyrábějí se převážně v bílé barvě, ale i v pastelových odstínech.  
• litinové možnost odlévat složité tvary, výrobky mají vzhledem k velké hmotnosti dobrou akumulační schopnost, nevýhodou je velká hmotnost, křehkost. Různobarevné provedení
• plechové smaltované z tenkého plechu, výhodou nízká hmotnost, cena výrobku, nízká akumulační schopnost, pouze jednoduché tvary. Různobarevné provedení
• ocelové, silnostěnné, smaltované, vysoká kvalita použité oceli umožňuje realizovat i tvarově složitější kusy vzhledem k síle stěn 3,5 mm, které mají podobné tepelně akumulační schopnosti jako litinové výrobky  
• nerezavějící oceli nepotřebují speciální povrchovou úpravu, jsou vzhledné, mají téměř neomezenou životnost a odolnost, také vysokou cenou splňují velmi vysoké hygienické nároky.  
• teracové výrobky vyrábějí se ze směsi kamenné drti a moučky s cementem a výztuže z rabicového pletiva, mají velkou hmotnost, vyrábějí se velmi pracně, jejich cena převyšuje užitné vlastnosti.  
• plastů, skelných laminátů, mezi výhody patří malá hmotnost a dlouhá životnost, špatná tepelná vodivost, která zamezuje rychlému ochlazení vody, nevýhodou je měkký, lehce obrusný povrch a s tím spojené čištění, cena výrobků je poměrná životnosti  

Obr. 15 Vanová sestava

Vanovou sestavu tvoří vana s odtokovou soupravou s obezděním (obložením) a jejím příslušenstvím.  Vana je nádrž na umývání při ponoření části nebo celého těla do vody. Je možné ji použít i na sprchování. Vana musí mít určité vlastností a musí splňovat hygienická kritéria. Lehce čistitelný povrch odolný nárazům, nosné dno, co nejmenší ochlazování napuštěné vody. Variací půdorysných tvarů i prostorového řešeni je několik desítek, proto se těžko zevšeobecňují požadavky na jejich výběr.
Vany se vyrábějí ze smaltovaného plechu, plastů, keramiky, dřeva, litiny.
Speciálními vanami, které se dosud používaly jen v balneotechnických zařízeních, jsou hydromasážní a perličkové vany. V současnosti se osazují i v bytech, hotelových provozech a podobných zařízeních. Hydromasážní systém zabezpečuje cirkulaci vody z vany přes trysky v bočních stěnách vany zpět do vany. U perličkové koupele proudí vzduch do trysek na dně vany. Vany (nejčastěji z akrylátových polymerů) se buď dodávají s uvedenými systémy, nebo se tyto systémy montují do van před instalací.
Ve sprchových zařízeních na sprchování, které je nejhygieničtější formou očisty těla, se používá větší množství technických zařízení. Základní rozdělení jsou sprchy pevné, se sprchovou růžicí umístěnou ve výšce cca 210 cm nad dnem vaničky a sprchy s ruční hadicí. Vše ostatní jsou kombinace obou vylepšené o další technické inovace jako  světelné a hudební efekty, trysky, ..

Parní sprchový kout Hannah
Luxusní, programově ovládané parní sprchové kouty
Maximálního komfortu sprchování a hygienické očisty, je možné dosáhnout ve specifických sprchových kabinách, které jsou často vybavené i parní lázní.

Obr. 16

Obr. 17 Schéma pro přípravu instalací sprchového koutu „HANNAH“

Obr. 18 Popis sprchového koutu „HANNAH“

01) luxusní stropní osvětlení 02) ventilátor 03) luxusní odkládací polička 04) kontrolní panel 05) atomizační masáž 06) zařízení na masáž nohou 07) reproduktor 08) ruční sprcha 09) zadní osvětlení 10) zrcadlo 11) přepínací ventil 12) nastavení teplé a studené vody 13) držák na ručník 14) přívod páry 15) vrchní sprcha 16) vířivá masážní vana 17) ozónová desinfekce 18) dálkové ovládání

Bidetová soustava

Bidet významně ulehčuje intimní hygienu. Dnes je opět součástí každé moderní koupelny, hotelu, toalet pro ženy i muže.  Do sestavy bidetu patří:

Obr. 19 Bidet

Keramická bidetová mísa hruškovitého nebo oválného tvaru pro výtokovou armaturu se sprškou nebo bez ní. Má odtokový otvor, který se doplňuje zátkou a přepadový otvor s kanálkem, umývání je možné i v napuštěné míse. Uživatel stojí při umývání čelem ke stěně. Proto se výtoková armatura a vypouštěcí mechanismus umísťují na zadní okraj mísy. Bidet se upevňuje nad podlahou nebo na stěnu pomocí přelstěného systému. U závěsného provedení, které je velmi aktuální a oblíbené zejména, co se týče úklidových prací z důvodu volného prostoru pod zavěšenou mísou.

Bidetová stojánková směšovací baterie s odtokovou soupravou, která se připojuje na studenou a teplou vodu zespodu, přes rohové uzavírací ventily. Podle typu bidetu se baterie může instalovat do jednoho otvoru, ze kterého stříká proud vody v horizontálním směru, aby se zabránilo nasátí znečištěné vody přes spršku do vodovodu, směšovací baterie má přivzdušňovací a odvzdušňovací ventil.

Dřezová sestava
Dřez tvoří nezbytné vybavení každé kuchyně. Využívá se na umývání stolního a kuchyňského nádobí, na čištění a oplachování zeleniny, brambor, masa a dalších surovin nebo polotovarů. Používá se dřezová sestava pro bytovou kuchyň nebo dřezová sestava pro stravovací celek. Obě dvě sestavy mají dřez, odtokovou soupravu a výtokovou armaturu. Dřez pro bytovou kuchyň může být jednodílný, dvojdílný (výjimečně trojdílný), čtvercového, obdélníkového, oválného, případně kruhového tvaru z nerezavějícího plechu, na zabudování do kuchyňské linky.
Ocelové smaltované dřezy montované na podpěrách se používají výjimečně. Dřez se doporučuje kombinovat i s deskou na odkapávání.

Obr. 20Včera - Keramický kuchyňský dřez dvojitý

Obr. 21 Dnes - Nerezový dřez kuchyňský dvojitý s pákovou baterií

Výlevková sestava

Výlevková sestava je zařízení na rychlé vylévání splašků na odběr vody při úklidu vnitřních prostor převážně v občanských stavbách. K tomuto účelu se výlevky instalují do úklidových místností, provozů hromadné výroby jídel. Sestavu výlevky tvoří výlevka s příslušenstvím, výtoková armatura, nádržkový splachovač.
Výlevka s příslušenstvím se vyrábí v několika provedeních keramická mísa se zabudovanou zápachovou uzávěrkou a sklopnou mřížkou, na niž je možné postavit nádobu při odběru vody. Mísa se připojuje na nádržkový splachovač a osazuje se na stavební konstrukci stejně jako záchodová mísa. Opět zde máme dvě možnosti konečného provedení a to závěsné a stacionární. U provedení závěsného je zaručen vysoký standart z hlediska hygienických předpisů ve stravovacích provozech. 

Obr. 22 Výlevka

Výlisek z ocelového smaltovaného plechu, nerezavějícího plechu nebo plastu, který se doplňuje sítkem na zachycení hrubých nečistot, víkem a vnější litinovou zápachovou uzávěrkou ta současně tvoří podstavec výlevky v provedení bez splachovací nádrže.

Umyvadla
Účel těchto zařízení napovídá už sám název, a to umýt si např. ruce. Škála provedení, tvarů, barev a materiálů je nepřeberná. Záleží pouze na fantazii budoucího investora, jakým, v pravdě tak obyčejným zařízení, má zájem doplnit nebo vybavit svou koupelnu nebo hygienickou zónu.
Základní rozdělení umyvadel je podle způsobu upevnění na zápustná tj. osazená do skříně nebo konstrukce a na umyvadla instalovaná na pevnou zeď či předstěnový systém pomocí šroubů a dle způsobu napouštění vody a to na umyvadlo s baterií stojánkovou, která je součástí umyvadla nebo konstrukce a umyvadlo s baterií nástěnnou, ta je namontována na instalaci ve zdi a vývod má nad umyvadlem.

Obr. 25 Cvičná stěna pro montáž umyvadla a baterií

Co mají všechna umyvadla společného, je přívod teplé a studené vody realizovaný umyvadlovou baterií, odvod odpadní vody přes odpadní ventil (sifon). Při přípravě instalace je nezbytná nutnost vědět, jaký konkrétní typ umyvadla bude montován tak, aby se dal rozměřit přívod vody, resp. jeho výška a střed s osou odpadu. Samotná montáž umyvadla a baterie bude provedena až v závěru stavebních prací v rámci kompletace a v této fáze je již prakticky nemožné cokoliv dodatečně opravovat!! Z tohoto důvodu je opět tak, jak zde několikrát bylo uvedeno, nutné pracovat s technickou podporou výrobce, který dodává ke svým produktům základní rozměrové návody umožňující bezchybnou montáž a realizaci zakázky.
Když si uvědomíme, že zařizovací předměty jsou nakonec to jediné, co bude z celé provedené instalace viditelné, dlouhodobě používané, tak jasně vyplývá fakt, že není možné celou realizaci projektu zanedbat. Je třeba se důkladně seznámit s projektem, a to zejména technickou zprávou, která přesně specifikuje „co bude“ montováno dále s výkresy a to zejména půdorysem, kde je zakresleno, „kde bude“ montováno a návod nebo technický list výrobce, „jak bude“ montováno.
Nedílnou součástí všech zařizovacích předmětů je odvod použité vody do kanalizace prostřednictvím odpadního ventilu (zápachová uzávěrka, sifon), toto zařízení musí splňovat několik požadavků.

Obr. 26 Řez odpadním ventilem

Především nám těsně propojuje zařizovací předměty s odpadním systémem, odvádí znečištěnou vodu v požadovaném množství, chrání proti pronikání zápachu, u umyvadel a bidetů tuto funkci plní sifon, u WC pak hladina vody na dně WC mísy, částečně odděluje hrubé nečistoty a následně je konstrukcí sifonu umožněno jeho čištění, pokud je to určeno druhem zařizovacího předmětu např. vana, dřez, tak odpadní ventil umožní zadržení vody a následně její odtok. Taková provedení vyžadují montáž bezpečnostního přepadového potrubí, které je nedílnou součástí sifonu. 

Samozřejmostí je dodržování všech zásad bezpečné práce při kompletačních pracích zejména manipulace s břemeny a používání elektrického ručního nářadí.

5.2.1.2.9. Nastavení, regulace, opravy

U zařizovacích předmětu provádíme jen omezené množství nastavovacích či regulačních zásahů a to ani tak na samotném zařizovacím předmětu, jako spíše na straně přítoku média tzn. na ohřívači, výtokové armatuře, splachovači.
Na elektrickém ohřívači můžeme přednastavit optimální teplotu ohřevu TUV, ale tu si nakonec uživatel upraví podle vlastního uvážení a potřeby. Plynové spotřebiče může uvádět do provozu, nastavovat a regulovat v rámci záruky pouze pověřená servisní organizace. Některé výtokové armatury, a to tzv. pákové mají možnost nastavení průtoku a teploty vody. Pokud je tento požadavek specifikován v technické dokumentaci nebo přáním zákazníka, můžeme tyto práce celkem jednoduše provádět. V návodu nebo technickém listu jsou tyto postupy popsány.
Nejčastěji se setkáme s nastavením splachovače WC nádrží a to hladiny vody, která se reguluje zvednutím nebo snížením plováku napouštěcího ventilu a množstvím vypouštěné vody u nádrží s dvojím splachováním. Opět je tento postup uveden v návodu výrobce protože konstrukcí těchto zařízení je několik typů a každá se nějakým způsobem liší, i když účel mají společný.
Pokud je součástí instalace redukční ventil, tak zde nastavujeme, respektive snižujeme tlak, aby byl dodržen požadovaný maximální tlak vody přiváděné do spotřebiče (např. ohřívač vody,…) udávaný výrobcem. V případě více zařízení instalovaných na společném rozvodu studené vody rozhodující veličinou je nejnižší požadovaný maximální tlak jednoho ze spotřebičů.  Regulátor tlaku se většinou montuje za hlavní uzávěr vody u vodoměrné soupravy a je doplněn o filtr nečistot. Opravy na zařizovacích předmětech zpravidla nejsou možné a vždy se jedná o výměnu za nový kus v tomto případě je nutno vybrat zařizovací předmět stejného typu nebo nahradit výrobkem stejných rozměrů, popřípadě upravit původní instalaci dle nového zařizovacího předmětu.

Obr. 29

5.3.2 Sestavování, osazování otopných těles a kotlů

5.3.2.1. Montáž a osazení, otopných těles a armatur

Otopné těleso je jedním z nejdůležitějších prvků otopné soustavy i přesto, že je vlastně „pouze“ výměníkem tepla, kterým se z teplonosné látky (nejčastěji vody, popř. nemrznoucí směsi) sdílí teplo prouděním nebo sáláním do vytápěného prostoru. Jeho význam je podepřen faktem, že je nejvíce „na očích“ ze všech prvků otopné soustavy, že uživatel daného prostoru je s ním v bezprostředním kontaktu nejen při jeho činnosti, ale po celý kalendářní rok, že je nedílnou součástí interiéru vytápěné místnosti.
Nabídka otopných těles na trhu je velmi široká. Mezi základní kritéria při rozdělení otopných těles patří druh a typ, která jsou dána především konstrukčním řešením, tvarem a použitým materiálem. Dále to jsou základní rozměry otopného tělesa, tj. výška, délka a hloubka.

Podle druhu se otopná tělesa nejčastěji dělí do následujících skupin:

Článková tělesa jedná se o tělesa složená z jednotlivých článků, bez ohledu na jejich tvar. Jsou vyráběna z různých materiálů a různým technologickým postupem jako je např. lisování plechů, odlévání a tlakové lití. Nejčastěji používaným materiálem pro výrobu článkových těles je ocelový plech, litina a slitiny hliníku.

Obr. 30

Jednotlivé články se spojují u litinových a hliníkových článkových otopných těles vsuvkami s pravým a levým závitem. U ocelových článkových otopných těles se spojují vsuvkami svařované soupravy s počtem 3, 4, 5, 7 a 10 článků.

Desková otopná tělesa dnes patří mezi nejčastěji používaná tělesa. Za desková otopná tělesa pokládáme souvislé hladké desky popř. se zvětšením povrchu zvlněním nebo konvekčním plechem v různém montážním uspořádání. Za deskové těleso však nelze pokládat těleso vyskládané z jednotlivých článků přesto, že výsledný výrobek vykazuje tvar desky.

Obr. 31

Základní částí je horní rozvodná a dolní sběrná komora situovaná ve směru délky tělesa, obvykle stejného neproměnného průřezu. Obě komory spojují prolisy tvořící kanálky. Celé těleso tak tvoří dvě prolisované desky z ocelového plechu, které jsou po obvodě švově svařeny a mezi jednotlivými kanálky jsou svařeny bodově. Plech používaný na výlisky má tloušťku 1,25 až 1,3 mm. Pokud je čelní deska rovná, zcela hladká, používá se plech o tloušťce 2 mm a dochází tak ke zmenšení průtočného průřezu kanálku na polovinu, či se na deskové těleso standardního tvaru upevňuje lepícím tmelem hladká deska o tloušťce plechu 1,25 mm. Pro připojení na potrubní rozvod mají tělesa buď osový, nebo boční výstup se závitem. V případě tzv. kompaktního provedení mají tělesa zabudovánu propojovací garnituru s ventilovou vložkou nebo přímo s ventilem s napojením spodem vlevo, vpravo či uprostřed.

Trubková otopná tělesa a jejich typy
Podstatou řešení trubkových těles jsou rozvodné a sběrné komory, navzájem spojené řadou trubek menších průřezů. Trubky jsou kruhového, čtvercového, obdélníkového či obecně kombinovaného průřezu. Trubky bývají uspořádány různým způsobem.

Obr. 32 Koupelnové trubkové otopné těleso

Vývodky pro připojení potrubí bývají umístěny obvykle ve všech čtyřech rozích tělesa. Umožňují tak více způsobů připojení, která může projektant využít.
V dnešní době doznává velkého rozšíření použití trubkových koupelnových otopných těles, opatřených elektrickým topným tělesem. Koupelnové trubkové otopné těleso je zajímavé svou malou stavební hloubkou zrovna tak jako i konstrukcí vhodně doplňující prostor koupelny jak po stránce estetické, tak i po stránce praktického využití. V případě, že je otopné těleso opatřeno elektrickým topným tělesem, pak v letním období je otopná plocha nezávislá na provozu centrálního zdroje, avšak otopné těleso musí být stále spojeno s otopnou soustavou.

Potřebný výkon elektrického topného tělesa se volí podle výkonu koupelnového otopného trubkového tělesa v dané řadě výkonů o jeden stupeň nižší.

Konvektor je otopné těleso, které sdílí teplo do vytápěného prostoru převážně konvekcí. Skládá se obvykle z výměníku tepla a skříně, opatřené v horní části výdechovou mřížkou, konvektory jsou často, vzhledem ke zvětšení jejich malého tepelného výkonu, opatřeny nuceným vybíjením tepla pomocí ventilátoru.
Konvektory mohou být podle svého řešení osazovány buď těsně na obvodovou stěnu, nebo v její blízkosti na stojánky. Některé typy se umísťují i přímo do stavební konstrukce, např. do zdi a do podlahy.
Úkolem výměníku je převést dodané teplo teplonosnou látkou do vytápěného prostoru přes okolo proudící vzduch. Pohyb vzduchu probíhá buď díky přirozenému vztlaku či díky práci ventilátoru. Konstrukční řešení výměníku tak bývá různé. Většinou se vyskytují výměníky tepla trubkové, kde trubky jsou převážně kruhového průřezu. Materiál trubek je nejen ocel, ale i měď či slitiny hliníku.
Konvektory mají své provozní výhody i nevýhody. Mezi výhody patří např. malý vodní obsah a nízká hmotnost, rychlá reakce na zátop a odezva na regulační zásah, malá akumulační schopnost a estetický vzhled. Za nevýhodu můžeme pokládat malý podíl tepla sdíleného sáláním a zvýšené nároky kladené na čištění výměníku i skříně konvektoru. Konvektory není rovněž vhodné používat v jedné stejně regulované hydraulické větvi společně s jinými druhy otopných těles, které mají nižší teplotní exponent.

Armatury propojují otopná tělesa s otopnou soustavou. Vyrábějí se z ušlechtilého materiál bronz, mosaz s povrchovou úpravou.
Armatury zajišťují možnost uzavření, otevření topné vody, regulaci výkonu resp. teploty v místnosti nazýváme ventily nebo kohouty. Kohouty se dnes již z důvodu špatné regulace nepoužívají, s montáží se můžeme setkat při opravách na starší instalaci samotížného topného systému. Všechny nově realizované otopné systémy, nebo rekonstrukce jsou již osazovaný ventily a to ve většině případů s termostatickou hlavicí.

Radiátorový ventil - rohové provedení    

Obr. 33

Ventily mohu být v provedení ruční nebo termostatické, přímé, rohové nebo úhlové, přednastavené na určitý průtok nebo  možností dodatečné regulace tzv. dvojregulační. S různou možností připojení na trubky otopné soustavy a to s ohledem na použitý materiál. Termostatické ventily jsou osazeny termoregulační hlavicí, která je plněna dobře roztažnou hmotou. Ta reaguje na změny teploty ve svém okolí a prakticky neustále nám uzavírá a otvírá ventil v závislosti na přednastavené teplotě. Termostatické hlavice mohou mít čidlo integrované ve svém tělese nebo mohou být propojeny čidlem se snímačem teploty v určité části místnosti. Další možností regulace jsou hlavice osazené servomotory ovládanými prostřednictvím termostatů, teplotních čidel a řídících jednotek na základě předem nastavených topných křivek.
Nedílnou součástí každého otopného tělesa je připojovací šroubení, společně  s ventilem nebo kohoutem nám umožní demontáž a zpětnou montáž nebo výměnu tělesa. Šroubení může být přímé nebo rohové opět s možností uzavírat nebo i regulovat průtok topné vody. Při tvorbě nových rozvodů v rámci rekonstrukčních prací je vhodné otopná tělesa osazovat regulačním a uzavírací šroubení používat pro regulaci nebo uzavření průtoku vody z otopného tělesa. Výhodou šroubení je, že dovolují uzavření a odpojení otopného tělesa bez nutnosti vypuštění celého systému.

Obr. 34

Další důležitou součástí otopných těles v závislosti na typu otopné soustavy jsou odvzdušňovací ventily, které nám umožní zbavit otopný systém vzduchu, tzv. deskových těles jsou odvzdušňovací ventily již jich součástí. U radiátorů článkových se odvzdušňovací ventil montuje do radiátorové růžice na horní části tělesa.

Poslední armatura, která je součástí otopného tělesa a slouží k vypouštění topného systému nebo jednotlivých těles, je vypouštěcí kohout. Montáž se provádí u článkových otopných těles opět montáží do radiátorové růžice, u otopných těles deskových přímo do jednoho  vývodů a to na spodní části.

Technologický postup rozměření a montáže otopného tělesa na stěnu je odvozený od konkrétního typu a je daný výrobcem. Jsou však všeobecné zásady platící pro montáž všech otopných těles. V místnostech s okny se radiátory osazují na střed oken do místa s největší tepelnou ztrátou, výška od podlahy je doporučná min. 10 cm od podlah, pokud je okno osazeno parapetní deskou tak mezi radiátorem a parapetní deskou musí zůstat min. prostor 3 cm, vzdálenost mezi zadní stranou  otopného tělesa a stěnou musí být min. 3 cm a to z důvodu zajištění přirozené cirkulace vzduchu a umožnění maximálního předávání tepla. Při realizaci montáže je nutnost vycházet z projektové dokumentace a dodržet navrhnuté parametry

Obr. 35

5.3.2.2. Montáž osazení kotlů a jejich výstrojí                                    

Kotel ústředního vytápění je zařízení, kde dochází při procesu hoření k předávání tepla a následnému ohřevu topné vody pomocí regulačních prvků na námi požadovanou teplotu.

Základní rozdělení kotlů: stacionární – stojící na pevném podkladu a závěsné – upevněné na nosné konstrukci nejčastěji stěna budovy.
Další rozdělení je podle druhu paliva: paliva plynná, tekutá, tuhá, elektrokotle. Převážná většina dnes montovaných kotlů jsou právě plynové kotle. Splňují přísné emisní normy, při malých rozměrech dokáží splnit požadavky na vysoké výkony, velice dobře se dají regulovat, v provedení s kombinací ohřevu TUV se z kotlů stávají moderní více účelová zařízení. Další žádaný kotel je na spalování tuhých paliv a to konkrétně dřeva nebo biomasy. Ve speciální plynové komoře dochází k suché destilaci a vzniká plyn tzv. dřevoplyn, který je následně spalován.
Elektrokotle jsou alternativou pro místa, kde není zaveden plynovod, k ohřevu vody dochází pomocí topných těles, účinnost zařízení je téměř 100 % nehlučné zařízení s velmi dobrou regulací a možnosti využití levnější sazby elektrické energie. Ostatní kotle na tuhá paliva jsou využívána zejména jako náhrady dosluhujících kotlů u starších topných systémů s tzv. samotížným oběhem topné vody tam, kde není zavedený plyn a rozhodující je také pořizovací cena a provozní náklady.             

Obr. 36 Kotel na tuhá paliva

Všeobecné podmínky pro montáž a umístění kotlů ÚT do výkonu 50 kW
Pro umístění kotle je nejlépe použít samostatnou místnost v suterénu objektu (platí pro stacionární kotel).

• zajištěn přístup do místnosti z hlediska transportu kotle s ohledem na jeho rozměry a hmotnost. Manipulačního prostoru u kotlů na tuhá paliva takto: před kotlem hloubka kotle + 50 cm, za kotlem 60 cm. z boku (alespoň z jedné strany) 60 cm.  
• montáž zahájit po ukončení zednických prací, stěny jsou nahozeny a vybíleny, dostatečná nosnost podlahy nejlépe se soklem o výšce 5–10 cm,  podlaha vyspádovaná a v nejnižším místě osazena podlahová vpusť.
• zajištěn vývod vody s možností napojení na hadici, zajištěn trvalý přívod vzduchu pro spalování, dostatečné větrání místnosti.
• dostatečné osvětlení a přívod elektrického proudu pro čerpadlo popř. další zařízení,
• v případě elektrokotle samostatný přívod elektrického proudu s do statečným jištěním.
• snadné připojení kouřového hrdla kotle na kouřovod a sopouch komínu,
• napojení kotle na otopnou soustavu (propojení výstupních hrdel kotle na potrubí topné a vratné vody),
• možnost snadné obsluhy a údržby kotle, možnost kontroly a odečítání měřených hodnot (tlak, teplota, popř. výška hladiny v otevřené expanzní nádobě),
• požární bezpečnost při provozu kotle,
• při zavěšení kotle dostatečná nosnost stěny.

Obr. 37

Pokyny pro instalaci kotle
U plynových kotlů je nutno se řídit montážními předpisy udávané výrobcem.
Pro projektování, montáž, provoz a obsluhu kotle se vztahují následující normy:

• ČSN 06 0310 Ústřední vytápění, projektování, montáž.
• ČSN 06 0830 Zabezpečovací zařízení pro ústřední vytápění a ohřev užitkové vody
• ČSN 06 1008 Požární bezpečnost lokálních spotřebičů a zdrojů tepla (do 50 kW)
• ČSN EN 297 Kotle na plynná paliva pro ústřední topení, provedení B11, B11BS s atmosférickými hořáky a jmenovitým tepelným příkonem nejvýše 70 kW
• ČSN 33 2000-3 Prostředí pro elektrická zařízení
• ČSN 33 2180 Připojení el. přístrojů a spotřebičů
• ČSN EN 60335-1:1997 Elektrické spotřebiče pro domácnost a podobné účely
• ČSN EN 1775 Zásobování plynem - Plynovody v budovách - Provozní požadavky
• ČSN 38 6441 Odběrní plynová zařízení na svítiplyn a zemní plyn v budovách
• ČSN 38 6413 Plynovody a přípojky s nízkým a středním tlakem
• ČSN 38 6460 Předpisy pro instalaci a rozvod propan-butanu v obytných budovách
• ČSN 38 6462 Zásobování plynem - LPG – Tlakové stanice, rozvod a použití
• ČSN 73 4201 Navrhování komínů a kouřovodů
• ČSN 73 0831-50 Požární bezpečnost staveb
• TPG 800 01 Vyústění odtahů spalin od spotřebičů na plynná paliva na venkovní zdi (fasádě).

Kotel lze umístit v koupelnách do zóny č.1. se současným splněním požadavků platné normy

ČSN 33 2000-7-701:

• Zásuvka, která napájí el. zařízení kotle, je umístěna v zóně č. 3 a je jištěna proudovým chráničem se jmenovitým vybavovacím proudem IAN nepřekračujícím 30 mA.
• Je použito doplňující pospojování jako zvýšená ochrana před úrazem elektrickým proudem.
• Kotel není vystaven proudům vody.

Důležité poznámky závěsný plynový kotel

• Před zapojením zařízení bude možná nutné kontaktovat místní vodárenskou společnost.
• Zařízení je vhodné pouze pro vnitřní instalaci a lze ho používat pouze v uzavřeném topném systému.
• Nepožaduje se žádná speciální ochrana zdi. Stěna musí být rovná a schopná odolat hmotnosti zařízení.
• Zařízení vyžaduje nezávislý přívod spalovacího vzduchu do místnosti/skříně, ve které je kotel umístěn.
• Je-li zařízení umístěno uvnitř skříně, musí být zajištěny odvětrávací otvory.
• Je nutno dodržovat vzdálenosti, které jsou potřebné k provádění servisu zařízení.
• V zadní části zařízení se nachází prostor, kterým prochází provozní potrubí topného systému a plynu.
• V nejnižším místě topného systému je nutno namontovat vypouštěcí kohout a v nejvyšším místě je třeba nainstalovat odvzdušňovací ventil.
• Odpadní potrubí je nutno vést směrem od jakýchkoliv elektrických zařízení nebo míst, kde by mohla vznikat nebezpečí poškození vodou.
• Všechny části topného systému musí být schopny odolávat tlaku do 3 bar.
• Přívodní potrubí plynu musí mít dostatečný průřez, aby bylo schopno dodávat plyn do všech připojených zařízení.
• Instalaci zařízení, připojení plynu a odvodu spalin, uvádění systému do provozu a elektrická zapojení smí provádět pouze osoby s příslušným oprávněním.

Součástí kotlů a jejich výstrojí jsou u kotlů na tuhá paliva kartáče, škrabky, lopata, pohrabáč umožňující přikládání a udržování ohně, čištění spalovacího prostoru. 
Kotle jsou osazeny uzavíracími, regulačnímu, pojistnými a kontrolními armaturami. 
Uzavírací armatura umožní odstavení kotle od topné soustavy při opravách nebo výměně zařízení.

Ventil a kohout je mechanické zařízení regulující tok tekutin a to otevřením, zavřením nebo částečným blokováním různých průchodů. Uzavírací sedlo uzavírá v ose proudu, a proto má ventil (v porovnání se šoupětem) velkou tlakovou ztrátu. (Kohout - armatura, jejíž manipulační rozsah je 90°).

Šoupátko
Šoupátko je součást některých druhů uzávěrů, regulátorů a vnitřních rozvodů parních strojů. Slouží k uzavírání otvorů, kterými proudí nějaká látka. Uzavírací srdce uzavírá kolmo na osu proudu tekutiny. Má podstatně nižší tlakovou ztrátu než klasický ventil.

Zpětný ventil, zpětná klapka jde o armaturu, jejíž konstrukce umožňuje pohyb kapaliny pouze jedním směrem.
Této vlastnosti se využívá všude tam, kde nechceme, aby se kapalina vracela zpět, osazuje se na rozvodech ÚT s více jak jednou větví.

Pojišťovací (pojistný) ventil

Pojišťovací ventil je zařízení, umístěné na uzavřené nádobě, nejčastěji kotli. Má za úkol při zvýšení tlaku nad určitou mez vypouštět přebytečné médium z nádoby, aby se tak předešlo jejímu roztržení.
Nejjednodušší a první konstrukcí pojišťovacího ventilu je otvor, přikrytý zatíženou záklopkou. Takový ventil se dodnes používá například na Papinově hrnci.
Většina pojišťovacích ventilů proto využívá jedné nebo několika pružin, které přitlačují záklopku k vypouštěcímu otvoru. Obvykle je možno měnit napětí pružiny a tím i tlak, na nějž je ventil nastaven.

Obr. 38

Obr. 39

Určité druhy tlakových nádob (například parní kotel) musí mít ze zákona alespoň dva nezávislé pojišťovací ventily schváleného typu, schopné vypustit více média, než v nádobě vzniká. Seřízení ventilů podléhá přísné kontrole.

Přepouštěcí ventil se používá v soustavách s nuceným oběhem. Při poklesu průtoku soustavou (např. při uzavření termostatických ventilů na otopných tělesech) dojde k vzestupu tlaku dodávaného oběhovým čerpadlem. Zvýšení tlaku může způsobit přetápění nebo nedotápění některých částí soustavy a současně může být zdrojem nežádoucího hluku soustavy.
Přepouštěcí ventil zamezuje nežádoucímu zvýšení tlaku a zajišťuje minimální průtokové množství.
Připojovací potrubí k přepouštěcímu ventilu by mělo mít co nejmenší tlakové ztráty, tedy co nejkratší a s minimálním hydraulickým odporem.
Nastavení a funkce přepouštěcího ventilu: na přepouštěcím ventilu se nastaví otevírací přetlak, který odpovídá tlakové ztrátě celého systému při plném výkonu. Při osazení na samostatnou větev soustavy se nastaví přetlak odpovídající tlakové ztrátě daného úseku. Pokud dojde k poklesu průtoku, vzroste tlak dodávaný čerpadlem a otevře se přepouštěcí ventil. Přepouštěcí ventil pak udržuje konstantní tlak dodávaný oběhovým čerpadlem.

Manometr – kontrola tlaku v systému

Teploměr – kontrola teploty v systému

Expanzní nádoba – vyrovnávání změn v objemové roztažnosti vody bez zbytečných ztrát vody

Oběhové čerpadlo – zajišťuje cirkulaci topné vody v celém systému ÚT

Komínová klapka – regulace tahu, hoření u kotlů na tuhá paliva

Filtr – zachycení nečistot v systému

5.3.2.3. Montáž  čerpadel

Oběhové čerpadlo v systémech ÚT nám zajišťují oběh topné vody ve všech otopných tělesech, a to jak vzdálených od kotle, nebo těch, co jsou instalována pod osou kotle. Použitím oběhových čerpadel šetříme náklady na pořízení nových topných systémů, trubky a armatury menších průměrů znamenají nižší pořizovací náklady, mnohem kratší čas montážních prací, menší objem vody v systému znamená pružnější regulaci. Oběhová čerpadla se zpravidla montují na vratné potrubí, je tak zaručeno úplné zavodnění kotle.

Obr. 42

Oběhová čerpadla dělíme na dvě skupiny:
 
Mokroběžná oběhová čerpadla pro vytápění, závitové připojení 1 1/2", Q = 0,5 - 5 m³/h, H = 2,5 - 6,5 m
Čerpadla jsou určena pro cirkulaci horké nebo studené vody v malých otopných, solárních nebo klimatizačních systémech.
Čerpadla jsou jednofázová s ručním přepínáním otáček, motor odolný proti přetížení.
Oběžné kolo je technopolymerové, hnací hřídel z nerezové oceli, keramické axiální ložisko a grafitová radiální ložiska jsou mazána čerpanou kapalinou. Těleso je litinové. Instalace pouze s hřídelí v horizontální poloze.

Suchoběžná závitová/přírubová oběhová čerpadla pro cirkulaci horké, nebo studené vody v otopných, horkovodních, solárních nebo klimatizačních systémech. Q = 0,6 - 8,4 m³/h, H = až 21 m.
Těleso čerpadla v provedení in-line a mezi kus spojující elektromotor s čerpadlem je u typů se závitovým připojením 1 1/2" a 2“. Oběžné kolo je zhotoveno z technopolymeru. Těsnění nerezové hřídele je uhlík/keramickou mechanickou ucpávkou.
Uzavřený asynchronní elektromotor s kotvou nakrátko chlazený vzduchem je u typu ALM čtyřpólový, u typu ALP dvoupólový. Jednofázová verze má vestavěný, trvale připojený kondenzátor. Instalace: s osou motoru v horizontální poloze.

Obr. 43

Montáž čerpadla – spojení čerpadla s rozvodem musí být provedeno rozebíratelným spojem; používá se nejčastěji šroubení nebo příruba, před a za čerpadlem (na výtlačné a sací straně) musí být instalovány uzavírací armatury, na sací straně čerpadla se doporučuje instalovat filtr, dodržet směr šipky na těle čerpadla se směrem proudění vody v otopné soustavě, dodržet předepsanou polohu hřídele čerpadla při provozu, dodržet povolenou polohu svorkovnice čerpadla (u každého typu čerpadla vyznačeno, provést kontrolu směru otáčení oběžného kola čerpadla vizuálně při krátkodobém zapnutí a vypnutí čerpadla, pro izolaci použít pouze firemních izolačních tvarovek.

5.3.2.4. Montáž a zapojení expanzních nádob

Expanzní zařízení podle ČSN 06 0830 u vodních soustav umožňuje:

• vyrovnávání změn v objemové roztažnosti vody bez zbytečných ztrát vody, udržování přetlaku v otopné soustavě v požadovaných mezích, doplňování vody do otopné soustavy při určitých přípustných ztrátách vody.

Obr. 44

Základním prvkem expanzního zařízení je expanzní nádoba. Je součástí otopné soustavy a zachycuje zvětšení objemu vody při ohřátí a zároveň její zpětnou dopravu do otopné soustavy v důsledku zmenšení objemu vody při jejím ochlazení.  Eliminují změny tlaku při běžném provozu otopné soustavy, který by se měl udržovat na konstantní úrovni.
Pro zachycení změny objemu vody se používají expanzní nádoby:

otevřené - beztlakové,
uzavřené - tlakové s membránou, uzavřené s membránou s udržováním tlaku pomocí cizího zdroje (kompresor nebo čerpadlo s automatickým provozem).

V menších teplovodních otopných soustavách se používají běžně otevřené a tlakové membránové expanzní nádoby.
Pro stanovení expanzního objemu je rozhodující: celková hmotnost vody v otopné soustavě v kg.

Otevřená expanzní nádoba – beztlaková typické znaky: trvale propojena s atmosférou (odvzdušnění a přepad), umístěna v nejvyšším místě otopné soustavy, s kotlem propojena neuzavíratelným pojistným potrubím, umožňuje průběžné odvzdušňování topné soustavy, zároveň umožňuje pronikání vzduchu do vody a tím zvyšuje korozi, zanášení rozvodu a snižuje životnost všech kovových částí otopné soustavy,  způsobuje úbytek vody odparem, vyžaduje tepelnou izolaci, pokud je umístěna v nevytápěné místnosti, vybavena přepadem, který musí mít kontrolovatelný výtok a nejlépe vyvedený zpět ke kotli, konstrukčně provedena tak, že splňuje zároveň podmínky pro pojištění otopné soustavy proti překročení nejvyššího přetlaku a nejvyšší provozní teploty, častá kontrola stavu vody v systému.

Uzavřená expanzní nádoba – tlaková membránová - není propojena s atmosférou, je vybavena pryžovou membránou nebo vakem, který odděluje vodní prostor od prostoru plněného plynem (dusík nebo vzduch), neumožňuje pronikání vzduchu do vody a tím výrazně snižuje možnost koroze, zanášení rozvodu a zvyšuje životnost kovových prvků otopné soustavy, zabraňuje úbytku vody odparem, je umístěna v blízkosti kotle a nevyžaduje tepelnou izolaci, s otopnou soustavou je propojena expanzním potrubím, pryžová membrána může být zatížena vodou o teplotě do 70 °C, tj. napojení pouze na potrubí vratné vody, vyžaduje perfektní odvzdušnění otopné soustavy, vyžaduje použití odděleného pojišťovacího zařízení - pojistného ventilu, umožňuje provoz otopné soustavy s teplotami vody přes 100 °C.

5.3.2.5. Seřízení, regulace, opravy systému ÚT

Seřízení a regulace systému ÚT se provádí během topné zkoušky.
Provedení topné zkoušky se provádí podle ČSN 06 0310:

8. Zkoušky zařízení

8.1 Účel zkoušek

8.1.1 Každé smontované zařízení musí být před uvedením do provozu vyzkoušeno.

8.1.2 Před vyzkoušením a uvedením do provozu musí být každé zařízení propláchnuto. Propláchnutí se provádí při demontovaných škrtících clonkách, vodoměrech, měřičích spotřebovaného tepla a dalších zařízení, u kterých by shromážděné nečistoty mohly vést k jejich poškození.

Seřizovací armatury na větvích a stoupačkách a armatury na otopných tělesech se doporučuje nastavit při proplachování na minimální hydraulický odpor.

Propláchnutí se provádí při 24hodinovém provozu oběhových čerpadel. Na všech, k tomu určených, místech (vypouštění, filtry, odkalovací nádoby apod.) je nutno pravidelně odkalovat až do úplně čistého stavu. Před uvedením do provozu se musí zabudovat demontované prvky, provést nastavení seřizovacích armatur a armatur na otopných tělesech a naplnit zařízení vodou podle ČSN 07 7401 nebo ČSN 38 3350. Vyčistění a propláchnutí soustavy je součástí montáže a o jeho provedení má být proveden zápis.

8.1.3 Druhy zkoušek ústředního vytápění:

•  zkouška těsnosti;
•  zkoušky provozní.

Provozní zkoušky lze provádět pouze po úspěšně vykonané zkoušce těsnosti. Zkoušky těsnosti a provozní zkoušky jsou součástí dodávky dodavatele otopné soustavy.

8.2 Zkouška těsnosti

8.2.1 Zkoušky těsnosti se provádějí před zazděním drážek, zakrytím kanálů a provedením nátěrů a izolací.

8.2.2 Vodní tepelné soustavy se zkoušejí vodou na nejvyšší dovolený přetlak určený v projektu pro danou část zařízení.
Soustava se naplní vodou, řádně se odvzdušní a celé zařízení (všechny spoje, otopná tělesa, armatury atd.) se prohlédne, přičemž se nesmějí projevovat viditelné netěsnosti. Soustava zůstane napuštěna nejméně 6 hodin, po kterých se provede nová prohlídka. Výsledek zkoušky se považuje za úspěšný, neobjeví-li se při této prohlídce netěsnosti, a nebo neprojeví-li se znatelný pokles hladiny v expanzní nádobě.

8.2.3 Nízkotlaké parní soustavy se zkoušejí přetlakem vody tak, aby v nejvýše položeném místě soustavy byl přetlak 0,1 MPa. Po dosažení určeného přetlaku se prohlédne celé zařízení (všechny spoje, otopná tělesa, armatury atd.), u kterého se nesmějí projevovat viditelné netěsnosti. V zařízení se udržuje určený přetlak po 6 hodin (popř. dočerpáváním), po kterých se provede nová prohlídka. Výsledek zkoušky se považuje za úspěšný, neobjeví-li se při této prohlídce netěsnosti.
Pokud by byl zkušební přetlak vyšší než nejvyšší dovolený přetlak, některé části soustavy, provede se zkouška těsnosti tlakovým vzduchem o přetlaku 0,1 MPa.

8.2.4 Středotlaké parní soustavy se zkoušejí přetlakem vody tak, aby v nejvýše položeném místě soustavy byl zkušební přetlak roven pracovnímu přetlaku určenému projektem pro danou část zařízení, nejméně vsak 0,2 MPa. Pokud by zkušební přetlak byl vyšší než nejvyšší dovolený přetlak některé části otopné soustavy, provede se zkouška těsnosti po částech. Zbývající část zkoušky je obdobná jako v případě nízkotlakých parních soustav.

8.2.5 Zdroje tepla, výměníky a ohřívače zkouší výrobce a podmínky zkoušky uvádí v průvodní dokumentaci výrobku.

8.2.6 Otopné soustavy sálavé se zabetonovanými ocelovými trubkami se zkoušejí podle ČSN 06 0312.

8.2.7 Vnitřní potrubní rozvody uložené na nekontrolovatelných místech se zkoušejí tak, že po napuštění dané části vodou se dosáhne zkušební přetlak, který se nárazově sníží na atmosférický tlak. Po novém dosažení zkušebního přetlaku se prohlédne zkoušená část potrubních rozvodů a nesmí se projevit viditelné netěsnosti.
Přetlak se udržuje po dobu 30 minut. Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže se při této prohlídce neobjeví netěsnosti.
Pokud se objeví při tlakové zkoušce netěsnosti, musí se odstranit a tlaková zkouška se opakuje. Horizontální otopné soustavy se zkouší před montáží příček daného podlaží.
Po skončení montáže ústředního vytápění v celém objektu provede se ještě tlaková zkouška těsnosti, při které se odzkoušejí všechny v předcházejících zkouškách neodzkoušené části zařízení. Zkušební přetlak se volí pro ocelové potrubí 0,9 MPa, pro jiná potrubí jej určí dodavatel potrubí.

8.2.8 Voda ke zkoušce těsnosti nesmí být teplejší než 50 °C.

8.2.9 Zkoušky se provádějí za účasti zástupce investora a musí být potvrzeny protokolem o zkoušce.

8.3 Provozní zkoušky

8.3.1 Provozní zkoušky se dělí na zkoušky:

•  dilatační
•  topné.

8.3.2 Dilatační zkouška se provádí před zazděním drážek, zakrytím kanálů a provedením tepelných izolací. Při této zkoušce se teplonosná látka ohřeje na nejvyšší pracovní teplotu a pak se nechá vychladnout na teplotu okolního vzduchu. Poté se tento postup ještě jednou opakuje. Zjistí-li se pak po podrobné prohlídce netěsnosti zařízení, popř. jiné závady, je nutno zkoušku po provedení opravy opakovat. Tuto zkoušku je možno provést v každé roční době. Výsledek zkoušky se zapíše do stavebního deníku nebo se provede samostatný zápis. Zkouška se provádí za účasti zástupce investora. Možnost upuštění od této zkoušky musí být dohodnuta mezi dodavatelem a odběratelem za předpokladu splnění podmínek daných 8.2.1 až 8.2.9 a 8.3.3 až 8.3.6.

8.3.3 Topné zkoušky se provádějí za účelem zjištění funkce, nastavení a seřízení zařízení. Kontroluje se zejména:

1. správná funkce armatur;
2. rovnoměrné ohřívání otopných těles;
3. dosažení technických předpokladů projektu (teploty, tlaků, rozd0ů teplot, rozd1ů tlaků atd.);
4. správná funkce regulačních a měřicích zařízení;
5. správná funkce zabezpečovacích zařízení, havarijních opatření a poruchových signalizací;
6. zda instalované zařízení svým výkonem kryje projektované potřeby tepla;
7. nejvyšší výkon zdrojů tepla;
8. výkon zdroje tepla při přípravě teplé užitkové vody při maximálním odběru vody podle projektu (odběr vody sledovat alespoň vodoměrem na přívodu studené vody do ohřívačů);
9. dosažení projektované účinnosti a ověření emisních limitů.

8.3.4 Zařízení ústředního vytápění lze považovat za způsobilé pro spolehlivý, hospodárný a bezpečný provoz a topnou zkoušku za úspěšnou, jestliže:

1. zařízení splňuje požadavky této normy;
2. zařízení splňuje požadavky ČSN 06 0830;
3. výkon otopných těles zajistí výpočtovou vnitřní teplotu, za předpokladu, že provedení stavebních konstrukcí odpovídá vstupním předpokladům pro výpočet tepelných ztrát z projektu.
4. soustava je seřízena podle projektové dokumentace a splňuje ustanovení 6.1.7;
5. v průběhu topné zkoušky byla ověřena funkce automatické regulace, jejíž spolehlivost a regulační schopnost byla ověřena předtím samostatnou zkouškou při simulování všech možných provozních stavů, především havarijních a těch, které nastávají v přechodných měsících při vyšších venkovních teplotách. O průběhu této samostatné zkoušky se sepíše rovněž protokol. V protokolu se musí uvést hodnoty, na které je regulace, signalizace a zejména havarijní zabezpečení nastaveno.

8.3.5 Topnou zkouška u zařízení s výkonem větším než 100 kW trvá 72 hodin bez delších provozních přestávek (do 60 minut celkem) a v jejím průběhu se dodržují normální provozní podmínky zkoušeného zařízení. Topnou zkoušku je možno provádět v průběhu otopného období v dokončené etapě stavby po odstranění všech stavebních nedostatků. Pokud se zařízení předává mimo topné období, provede se topná zkouška až v topném období v termínu podle dohody mezi investorem a dodavatelem. Součástí topné zkoušky je seřízení soustavy (projeví-li se tato potřeba v průběhu topné zkoušky), zaškolí se obsluha zařízení o čemž se provede záznam. Topné zkoušky se provádí za účasti investora, uživatele, dodavatele a projektanta. Po ukončení topné zkoušky se její výsledek zhodnotí a zapíše do protokolu. Zjistí-li se během topné zkoušky závady, je nutno topnou zkoušku po jejím odstranění opakovat.

8.3.6 Topnou zkoušku je možno provádět pouze v průběhu otopného období v dokončené etapě stavby (objektu) po odstranění všech stavebních nedostatků. Pokud se zařízení předává mimo topné období, provede se topná zkouška až v otopném období v termínu podle dohody mezi investorem, provozovatelem a dodavatelem.
Součásti topné zkoušky je seřízení soustavy, projeví-li se tato potřeba v průběhu topné zkoušky. Během topné zkoušky se zaškolí obsluha zařízení, o čemž se provede záznam.
Topné zkoušky se provádějí za účasti zástupce investora, uživatele, dodavatele a projektanta. Po ukončení topné zkoušky se její výsledek zhodnotí a zapíše se do protokolu.
Zjistí-li se během topné zkoušky závady, je nutno topnou zkoušku po jejich odstranění opakovat.

8.3.7 U soustav do 100 kW se smí topná zkouška provádět i mimo otopnou sezónu. Uvedení topné teplovodní soustavy do provozu spočívá zejména v provedení zkoušky těsnosti a v provedení dilatační a topné zkoušky dle ČSN 06 0310. Dilatační zkouška se provede dvojnásobným ohřátím soustavy na nejvyšší pracovní teplotu a jejím ochlazením. Při zkoušce nesmí být zjištěny netěsnosti ani jiné závady. Topná zkouška systému ústředního vytápění se provádí v rozsahu 24 hod. Součástí topné zkoušky je nastavení dvoj-regulačních ventilů topných těles tak, aby nedocházelo k jejich nerovnoměrnému ohřívání. Zkouškou bude prokázána: správná funkce armatur, rovnoměrné ohřívání topných těles, dosažení technických předpokladů projektu, správná funkce měřících a regulačních zařízení, správná funkce zabezpečovacích zařízení dostatečný výkon zařízení, výkon zdroje pro ohřev TUV, dosažení projektované účinnosti topného zdroje a dodržení emisních limitů. Po ukončení topné zkoušky se její výsledek zapíše do protokolu. Před zahájením topné zkoušky musí být provedeno autorizované uvedení kotlů do provozu.

8.3.8 V případě, že zdroj tepla zásobuje více objektů, doporučuje se po napojení posledního objektu provést ještě jednu zkoušku v rozsahu topné zkoušky celé soustavy (zdroj, rozvody, otopné soustavy jednotlivých objektů) souboru staveb.
Opravy na zařízení jsou velmi ojedinělé a nejčastěji se jedná o drobné úniky vody kolem hřídelí ventilů, čerpadel závada se odstraní výměnou ucpávky nebo těsnících kroužků. U otopných soustav, které jsou v provozu již delší čas se setkáme nejčastěji s nastupující korozí u otopných těles, nefunkčními uzavíracími armaturami, spálená čerpadla, prasklá membrána expanzní nádoby, netěsnosti na kotlině kotle. U těchto závažnějších poruch volíme výměnu vadného kusu za nový. Je dobré vždy před začátkem topné sezóny celý systém uvést do chodu a zkontrolovat funkčnost všech jeho částí a to, co je vadné, vyměnit nebo opravit.  

Protokol o topné zkoušce 1) (pro zdroje do 100 kW)   Údaje o otopném systému   Uzavřený systém:              ano / ne   Vytápěný prostor:                                 m3        Objem vody v otopné soustavě:            l   Velikost expanzní nádoby:                    l   Pojistný ventil – velikost:                       MPa (bar)                                                             Typ kotle (otevřený spotřebič typu „B“ /uzavřený spotřebič typu „C“)     Regulace funkčnost             ano / ne                       ekvitermní            ano / ne                       pokojový termostat ano / ne                       TRV                     ano / ne                                                                                Jiná / typ   Armatury     funkčnost     ano / ne   Protokol o topné zkoušce                       Tlak plynu na vstupu do kotle P1 (mm H2O)                       Tlak plynu za plynovou armaturou  P1 (mm H2O)                       Tlak vody v otopném systému (kPa)                       Omezovací termostat nastavená teplota (°C/funkčnost)        oC                    ano/ne                        Havarijní termostat teplota (°C/funkčnost)             oC                    ano/ne                       Maximální výkon zdroje(kW)                                                kW                                                   Minimální výkon zdroje(kW)                                                 kW                       Měření emisí        ano / ne                                                   CO2                                                   NOx   Rovnoměrné ohřívání těles     ano / ne   Topnou zkoušku provedl                                                                               datum / podpis pracovníka     1) Topné zkoušky se provádějí za účelem zjištění funkce, nastavení a seřízení zařízení. Údaje o otopném systému.