01
Psychologie sportu je obor zabývající se sportovním tréninkem a dalšími podmínkami výkonnosti sportovce včetně jeho osobnosti a osobnosti trenéra. Psychologická příprava souvisí těsně s ostatními složkami sportovního tréninku. Psychologická příprava je složkou, která má integrovat kondiční, technické a taktické přípravy v jediný celek a zajišťovat plné využití výkonnostního potenciálu sportovce v soutěžích ve formě maximálního sportovního výkonu. Zaměřuje se na prohloubení rozvoje psychických vlastností, které právě podmiňují dosažení sportovního výkonu. Důležitou roli zde hraje získávání závodních zkušeností, bez nichž nelze v závodech uplatnit tělesnou připravenost, technickou vyspělost a taktickou tvořivost. To vše se týká všech oblastí psychiky sportovce.
Psychologická příprava se snaží omezit na minimum působení negativních psychogenních vlivů a současně pozitivně ovlivňovat psychiku sportovců k dosažení vysoké sportovní výkonnosti. Zvláště za situace často enormních nároků vrcholového tréninku a závodění, kde početně narůstá a nabývá intenzita psychické zátěže. Dopracovat se k vysoké výkonnosti znamená mj. zvládnout v přípravě mnoho psychických zátěží (únavu, nechuť, monotónnost apod.). Rovněž vědomí, že všichni soupeři jsou obdobně připraveni, může mít zátěžový účinek. Za těchto podmínek se může uplatnit jen sportovec s nejlépe vyladěným psychickým stavem. Tak lze nejlépe „prodat“ natrénovaný výkonnostní potenciál a prosadit se bez ohledu na působící psychickou zátěž důležitého závodu.
Psychologická příprava by se ovšem neměla omezovat pouze na zlepšování výkonnosti sportovce. Za stejně důležité cíle psychologické přípravy považujeme harmonický a zdravý rozvoj osobnosti, rozvoj osobnostních vlastností jako vytrvalosti, vůle, morálních vlastností a výchovu k samostatnosti a odpovědnosti.
Ostatní složky sportovního tréninku se většinou využívají do maxima, psychologická příprava spočívá často převážně na trenérských a závodnických zkušenostech a je uplatňována relativně nesystematicky.
Psychologický trénink podle chápeme jako systematickou optimalizaci psychických předpokladů činností prostřednictvím psychologických metod. Psychologická příprava nebo také psycho-trénink je tréninkem se stejnými zákonitostmi jako ostatní složky sportovního tréninku – fyzická, technická či taktická příprava. Trénink je účelový, plánovitý, kontrolovaný a pravidelně se opakující. Jeho cílem je připravit jedince nebo tým na podání výkonu na úrovni trénovanosti v určitou dobu. Má charakter dlouhodobého působení (všeobecnější charakter, zaměřený na rozvoj sportovce), nebo působení krátkodobého (dosáhnutí optimální formy k určitému období, regulace aktuálních psychických stavů atd.). Konkrétně tedy můžeme působit na motivaci, emoce, myšlení, chování a seberegulaci.
K základním principům psychologické přípravy patří:
V odborné literatuře je popsáno velké množství technik, které lze využít pro přípravu psychiky sportovce na trénink a soutěž. Četné výzkumy dokazují, že psychická složka je důležitou částí tréninkové přípravy sportovce. Může mít pozitivní vliv nejen na výkon, ale celkově na psychiku sportovce, jeho prožívání, psychické zdraví a životní spokojenost. Jedním ze základních postupů psychické přípravy je trénink psychických dovedností, v některých literárních zdrojích nazývaný jako mentální trénink.
Metody působení znamenají využití psychologických poznatků k dosažení psychologicky definovaných cílů u sportovce, nebo sportovní skupiny. Je po nich velká poptávka, především k ovlivňování bouřlivých emočně-motivačních procesů ve sportovním prostředí. Všechny metody jde aplikovat buď ve smyslu autoregulativním nebo heteroregulativním (nejčastější příklad, kdy trenér – kouč působí na sportovce), případně skupinovém.
Taylorův konceptuální model psychické přípravy zdůrazňuje následující kroky pro vytváření závodních mentálních strategií:
Jednou ze skupin metod psychické přípravy ve sportu jsou metody výcvikové. Sem patří mentální trénink, výcvik mentálních dovedností, různé druhy psychotréninku. Zpravidla jsou založeny na využití principu ideomotoriky. Společnou vlastností je, že sportovec musí konkrétní postup nacvičit, aby ho potom mohl používat i např. v soutěžním napětí.
Mentální trénink je systematický a konzistentní nácvik psychologických dovedností za účelem zlepšení výkonnosti, zlepšení prožitku při sportu nebo dosažení většího sebeuspokojení při sportu nebo fyzické aktivitě. Obdobně jako u tréninku fyzických dovedností, psychické dovednosti jako udržení zaměření pozornosti, regulace nabuzení, zvyšování sebevědomí, udržení motivace atd. musejí být systematicky nacvičovány velkým počtem opakování. Programy tréninku psychických dovedností vytvářejí vědecký základ pro efektivní rozvoj psychologických dovedností. Efektivní trénink mentálních dovedností vyžaduje prakticky orientované postupy a plány.
V současnosti se objevuje velké množství sportovně psychologické literatury doporučující psychologickou přípravu, zvláště trénink psychických dovedností (psychological skills training), či mentální trénink (mental training). Množství publikací prezentuje možnosti využití metod mentálního tréninku v různých odvětvích sportu a poukazuje na přínos jednotlivých technik. Výzkumy hodnotící efektivnost tréninku psychických dovedností naznačují shodné závěry: mentální trénink může zlepšit výkon v celé řadě různých sportů. Až 85 % studií, které hodnotily účinnost tréninku psychických dovedností, prokázalo pozitivní efekt na výkonnost. Obecně panuje mezi výzkumníky, trenéry a sportovci shoda v přesvědčení, že trénink mentálních dovedností může mít dobrý vliv na výkonnost sportovce a zároveň pozitivně ovlivnit jeho kognitivní a afektivní stavy. Výzkum ukázal, že efektivní trénink psychických dovedností musí být prováděn systematicky a individualizovaně, postupně, za použití různých psychologických technik.
Trénink psychických dovedností vychází ze dvou zdrojů. Jedním ze zdrojů je výzkum realizovaný u elitních sportovců, druhým zdrojem jsou zkušenosti trenérů a sportovců. Mnohé studie srovnávají úspěšné a méně úspěšné sportovce z hlediska jejich psychologických charakteristik a schopností. Úspěšní sportovci jsou charakterističtí vyšší sebedůvěrou, lepší seberegulací napětí, lepším zaměřením pozornosti, vyrovnaným a nenuceným postojem, lepší kontrolou v soutěžních situacích, větší odhodlaností, odpovědností a používají ve větší míře pozitivní myšlení a imaginaci. Úspěšní sportovci dosahují vrcholových výkonů za použití mentálních dovedností jako stanovování cílů, imaginace, managementu a kontroly nabuzení, kontroly myšlenek, vytváření soutěžních plánů, strategií zvládání a rutin v mentální přípravě.
Elitní trenéři a sportovci obvykle řadí mezi nejdůležitější techniky trénink relaxace, pozornosti a koncentrace, imaginace, týmové spolupráce a strategii vnitřní řeči.
Studie provedené s olympioniky ukázaly, že sportovci, kteří podávají výkon, který se přibližuje jejich potenciálu, vypovídali, že si vytvářeli závodní plány, prováděli hodnocení výkonu, a dokázali se vyrovnávat s rušivými vlivy. Dokázali překonávat nepříznivé okolnosti a bloky ve výkonu tím, že se drželi plánů a dokázali pozitivním způsobem zpracovávat úzkost a nabuzení. Navíc si také stanovovali cíle, měli vysokou sebedůvěru a praktikovali pozitivní imaginaci. Ti olympionici, kteří dosahovali vrcholových výkonů, vykazovali odhodlání k dosahování mistrovství. Tyto vlastnosti se oproti tomu nevyskytovaly u jejich méně úspěšných soupeřů.
Ze souhrnu již provedených výzkumů vyplývá, že trenéři a sportovci považují za užitečné následující techniky psychologické přípravy: regulaci nabuzení, imaginaci, budování sebedůvěry, zvyšování motivace a odpovědnosti (stanovování cílů), techniky pro zlepšování koncentrace (vnitřní řeč, rutinní postupy, mentální plány). Psychologické intervence, založené na učení se psychickým dovednostem, příznivě ovlivňují závodní výkon u adolescentů a dospělých sportovců.
Nejnovější studie prokázaly pozitivní efekt psychologických intervencí. Jako velmi účinný se jeví víceúrovňový přístup, který kombinuje různé typy psychologických metod (např. imaginaci, relaxaci, vnitřní řeč, stanovování cílů) ve formě „balíčků“. Mezi sportovními psychology převládá názor, že pokud má být psychologická intervence efektivní, musí být prováděna individuálním, systematickým přístupem, postupně, a měla by obsahovat různé psychologické techniky integrované v jednotném programu.
Program psychologické intervence se obvykle skládá ze tří důležitých fází:
V edukační fázi jsou sportovci seznámeni s tím, jak důležité je osvojení psychických dovedností a jak mohou tyto dovednosti ovlivnit výkon. Důležitým krokem je objasnit účastníkům, jakým způsobem se mohou psychickým dovednostem naučit, obdobně jako u fyzických dovedností. Edukační fáze může trvat jednu hodinu u krátkých programů, u dlouhodobějších i několik hodin. Důležitou částí edukační fáze je zvýšení uvědomění sportovců o tom, jakou roli hrají psychické dovednosti při výkonu. Nácviková fáze se zaměřuje na strategie a techniky nácviku jednotlivých psychických dovedností. Nácvik se může odehrávat jak během formálních, tak během neformálních setkání. Praktická fáze má 3 primární cíle: (a) zautomatizování psychických dovedností přeučením, (b) naučit sportovce systematicky integrovat psychologické dovednosti do závodních situací a (c) simulovat dovednosti, které budou sportovci používat v závodních situacích.
Hlavním cílem tréninku psychických dovedností je naučit sportovce efektivnímu samostatnému fungování, aniž by potřebovali konstantní vedení trenéra nebo sportovního psychologa. Sportovci by měli být schopni regulovat svoje interní psychické funkce žádoucím způsobem, efektivně se vyrovnávat s okolním stresem a úspěšně se přizpůsobovat změnám v okolním světě.
Seberegulace je schopnost jednat za účelem dosažení krátko- a dlouhodobých cílů monitorováním a řízením myšlení, pocitů a chování. Při realizaci 3 fází tréninku psychických dovedností je důležité brát v úvahu, jak budou tyto tři fáze zapadat do systému seberegulace jedince.
V ideálním případě by měl být trénink psychických dovedností realizován sportovním psychologem. V některých případech je program iniciován psychologem a dále realizován trenéry, kteří jsou psychologem instruováni. Pokud je to možné, zvláště u starších sportovců a na vyšší úrovni, je pro co nejlepší fungování programu vhodné, aby role trenéra a sportovního psychologa byly oddělené. Dobrá spolupráce trenéra a psychologa je ovšem nezbytnou podmínkou fungování programu. Na druhé straně je důležité, aby trenéři, učitelé a ostatní profesionálové, kteří pracují se sportovci, používali znalosti ze sportovní psychologie a učili své svěřence psychickým dovednostem pravidelně v praxi.
Kdy je nejlepší začít s programem mentálního tréninku? Nácvik psychických dovedností je nejlepší zahájit mimo závodní sezónu, tedy v přechodném nebo přípravném období, kdy je více času na učení se novým věcem a sportovci nejsou pod tlakem závodních výsledků. Někteří sportovci uvádějí, že jim trvalo několik měsíců až rok, než plně porozuměli některé z psychologických dovedností a než se jim ji podařilo zakomponovat do vlastního závodu. Mentální trénink je postupný proces, který musí být zakomponován průběžně do ročního tréninkového cyklu.Fungování psychiky lze pojímat z různých hledisek. Mezi základní teoretická východiska psychologie patří: pojetí biologické, dynamické a kognitivní. Na fungování psychiky jedince se do značné míry podílejí také organický základ a dynamika psychiky daného jedince. Mentální trénink vychází zejména z kognitivně behaviorálního a sociálně kognitivního pojetí. Faktory ovlivňující účast na sportovních aktivitách a výkonnost ve sportu jsou do značné míry ovlivňovány také motivací jedince, dynamikou osobnosti, osobní, případně rodinnou historií, tím, jak se člověk identifikuje s daným sportem, prostředím apod. Není možno tyto skutečnosti opomíjet a bylo by velmi povrchní se domnívat, že výkonnost ve sportu je pouze otázkou vědomé kontroly, tréninku, výchovy, vedení, drilu, vůle, charakteru a zkušenosti.
Sociálně-kognitivní psychologické paradigma Bandury je založeno na přesvědčení, že lidé mají vyšší schopnosti, které jim umožňují předvídat výskyt událostí a vytvářet prostředky kontroly nad tím, čím je jejich každodenní život ovlivněn. Zdrojům a příčinám fungování člověka lze porozumět postižením kontinuální vzájemné interakce behaviorálních, kognitivních a environmentálních vlivů, jedná se o vzájemný determinismus, tj. existuje vzájemná interakce mezi vlivy prostředí, osobnostními faktory a chováním jedince.
Bandura zdůrazňuje úlohu autoregulace (self-regulation), což je jedinečná lidská schopnost uspořádávat své prostředí, vytvářet kognitivní podpory, postihovat možné důsledky svých vlastních aktivit. Člověk má mocný prostředek k zacházení s vnějším prostředím, a to vyšší intelektovou schopnost symbolického myšlení. Učení se pomocí modelů chování je konstruktivním procesem aktivního posuzování, řízeného čtyřmi navzájem spjatými komponentami či procesy:
Bandura zdůrazňuje roli přesvědčení o sobě a svých schopnostech. V jeho sociálně-kognitivní perspektivě jsou lidé vnímáni jako proaktivní a sebe-regulující organismy schopné vlastní organizace a sebe-náhledu, nejen jako reaktivní celky tvarované prostředím nebo ovládané skrytými vnitřními impulsy. Lidské myšlení a lidské činy jsou pojímány jako produkt dynamické souhry vlivů osobnosti, chování a prostředí. Způsob, jakým lidé interpretují výsledky vlastních činů, jim dává informaci, pozměňuje jejich prostředí a mění jejich osobnostní vlastnosti, což ve svém důsledku přináší informace pro pozdější použití a pozměňuje budoucí jednání. Bandurův reciproční determinismus má podobu triadické (trojúhelníkové) reciprocity. Vrcholy trojúhelníku v tomto modelu tvoří a) osobnostní faktory ve formě kognitivních, afektivních a biologických jevů, b) chování a c) vlivy prostředí. Self-efficacy neboli vnímání osobní účinnosti je termínem vyjadřujícím přesvědčení člověka nebo týmu o vlastní schopnosti podat požadovaný výkon za specifických podmínek.
Metody používané ve sportovní psychologii jsou převážně založeny na kognitivní bázi. Sportovec se nejdříve s technikou obeznámí, pochopí možnosti využití a přínosu této metody, a následně určitou psychickou dovednost nacvičí v tréninku tak, aby byla zautomatizována a aby ji byl schopen účelně použít v závodě. Pro hodnocení efektu psychologické přípravy byly provedeny četné studie, ve kterých byla použita psychologická příprava ve sportovním kontextu, zahrnující sporty jako golf, karate, lyžování, box, basketbal, volejbal, gymnastiku, baseball, tenis a krasobruslení. 85 % z těchto studií prokázalo pozitivní vliv psychologické přípravy na výkon. U 90 zkoumaných případů intervencí byl prokázán mírně až silně pozitivní efekt u metod jako stanovování cílů (goal setting), redukce úzkosti, kognitivní přeformátování, zaměření pozornosti a pozitivní vnitřní řeč až po intervence, kde byla použita kombinace těchto metod.
Současná sportovní psychologie vychází z interakcionistického paradigmatu, které chápe osobnost v interakci s proměnnými prostředí. Tento přístup pomáhá nejlépe porozumět chování člověka v kontextu sportu a pohybových aktivit.
Techniky mentálního tréninku vycházejí zejména z kognitivní psychologie a kognitivně behaviorálních terapeutických technik. Kognitivní psychologie je směr zabývající se takovými procesy, jako je smyslové poznávání, představivost, fantazie, myšlení a usuzování, rozhodování a řešení problémů, paměť a učení, zahrnuje též schopnost abstrakce, řeč (jazyk) a pozornost. Všechny tyto procesy mají dynamický charakter, protože jsou spojeny s procesy snahovými a citovými, na úrovni vědomé i nevědomé. Pomocí těchto procesů si člověk uvědomuje okolní svět i sebe sama, je schopen sebereflexe a na základě sociálního učení vytvářet a ovlivňovat svoji hodnotovou orientaci.
Kognitivní psychoterapeutické postupy věnují pozornost poznávacím procesům, a to především myšlení. Odlišují se jak od behaviorální terapie, která ve své extrémní podobě ignoruje vnitřní procesy, tak od psychoanalytických škol, které z vnitřních procesů zajímají spíše pudové tendence a děje odehrávající se v nevědomí. Společným rysem kognitivních přístupů je orientace na vědomou činnost, na přítomnost a na využívání racionální logické argumentace.
Kognitivní terapie vychází z východiska, že za emoční poruchy odpovídá především nesprávné myšlení. Terapeut se zaměřuje na to, jak pacient interpretuje skutečnost a vede ho k přezkoumávání názorů. Učí ho rozlišovat mezi objektivní skutečností a subjektivním hodnocením. Osobnost se utváří pomocí schémat, poznávacích struktur, které se skládají ze základních přesvědčení. Ta se tvoří brzy v životě na základě osobních zkušeností i na základě identifikací s osobami, které jsou v životě člověka významné. Schémata mohou být adaptivní nebo dysfunkční. Myšlení ovlivňuje náladu, motivaci, produktivitu i vztah člověka k druhým. Dysfunkční schémata jsou označována jako kognitivní zkreslení nebo kognitivní omyly. Mezi kognitivní omyly patří například ignorování pozitivního, černo-bílé myšlení, přehnané zobecňování (generalizace), nepodložené závěry, zkreslený výběr faktů, přehánění a bagatelizace, vztahovačnost (personalizace), sebeznačkování a další.
Kognitivní sportovní psychologie vychází z předpokladu, že myšlení sportovce do značné míry ovlivňuje výkon ve sportu. Výzkum ve sportovní psychologii je zaměřen na témata, jako je trenérské chování podporující učení a osobnostní růst, komunikace v týmu, stanovování cílů, určování osobnostních charakteristik úspěšných sportovců, rozvíjení psychologických a behaviorálních intervencí za účelem zlepšení výkonu, osobnostního růstu a aktivní účasti na pohybových aktivitách.
Ačkoli sportovní psychologie předpokládá existenci určitých stálých osobnostních rysů a dispozic, které ovlivňují chování sportovce, současný výzkum se zaměřuje zejména na studium mentálních strategií, dovedností a chování, které sportovci využívají v soutěžních situacích, ve vztahu k úspěšnému výkonu. Tyto faktory nejsou osobnostními rysy v tradičním pojetí, lze však předpokládat, že se promítají právě do behaviorálních aspektů osobnosti a dochází k vzájemné interakci s osobnostními charakteristikami.
Kognitivně behaviorální terapie v psychologii je založena na systematickém programu postupných kroků zaměřených na odstranění příznaků, bez podrobné analýzy minulosti. Je založena na učení, na schopnosti zasazovat iracionální myšlenky do situačního kontextu, a snižovat citlivost na situace, které vyvolávají nepříjemné psychické stavy. Jeden ze směrů kognitivně behaviorální terapie využívá experimentování s chováním k tomu, aby se v myšlení dosáhlo žádoucích změn, které jsou rozhodující pro efekt terapie. V tomto typu léčby terapeut pomáhá pacientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání, a napomáhá mu jej měnit pomocí systematického rozhovoru. Terapie má poskytnout příležitost pro nové učení. Terapeutické postupy se klientovi vysvětlují otevřeně, vytváří se vztah vzájemné spolupráce. K hlavním rysům kognitivně behaviorálního přístupu dále patří: krátkost a časová omezenost – do 20 sezení, otevřená aktivní spolupráce jako základ vztahu mezi terapeutem a pacientem, východisko v teoriích učení, zaměření na přítomnost, na konkrétní ohraničené problémy, zaměření na to, co je pozorovatelné a vědomé, stanovení konkrétních funkčních cílů, směřování k soběstačnosti klienta získávané procvičováním dovedností, důraz je kladen na vědeckost.
Hranice mezi kognitivně behaviorální a kognitivní terapií jsou celkem nejasné. Postupy behaviorální terapie jsou například změna atribucí, naučený optimismus, sebeinstrukční trénink, zvládání situací a řešení problémů. Pro stavy spojené s úzkostí nebo strachem se využívá svalová relaxace. Situace původně vyvolávající strach se spojuje s relaxovaným stavem. Tím původní strach slábne a klient se dezenzitivizuje. Z nácvikových technik, které lze aplikovat do sportovního prostředí, je dobře využitelnou technikou pozitivní nácvik – nacvičování správné reakce pro vytvoření žádoucí dovednosti (ve sportovní psychologii modelovaný trénink), postupné přivykání si na náročnou situaci. Podobnou technikou je trénink odolnosti vůči stresu „očkování proti stresu“ (stress inoculation). Místo toho, aby se klient pouze učil neutralizovat nebo ovládat úzkost ve stresových situacích, může si vytvořit vnitřní kognitivní dovednosti pro zvládání problémů a dovedností v rámci pozorovatelného chování, které ho mohou „naočkovat“ proti neustále přítomným a budoucím stresorům. Události, které dříve vyvolávaly úzkost, například výkonové situace, může přehodnotit a nově vnímat jako výzvy a příležitosti k učení.
S technikou stanovování cílů koresponduje behaviorální nácviková technika „nácvik sebeovládání.“ Klient se sám vystavuje situacím, ve kterých je třeba vynaložit úsilí, přemáhat překážky, učí se vzdát některých příjemných věcí, na které se těší, ve prospěch vzdálenějšího cíle. Výhodné je zadávat úkoly na příslušný den vždy ráno a večer, splnění úkolu zkontrolovat a poznamenat si výsledek.
Výzkum provedený v rámci teorie sociálního učení prokázal, že učení se může uskutečnit i pouhým pozorováním chování jiných lidí a následků takového chování pro ně. Ve sportovním kontextu může sportovec jednak napodobovat chování trenéra, týmových kolegů nebo například svého vzoru na videu.
Tzv. sebeinstruktážní trénink v psychoterapii slouží k utvoření kognitivně behaviorální modifikace (CBM). Tato metoda redukuje tvrzení o sobě samých, která vyvolávají maladaptivní emocionální reakce, pracuje s jedinci také na tvorbě tvrzení, která usnadňují sebeovládání zjevného verbálního a motorického chování. Z této techniky se také odvíjí technika vnitřní řeči ve sportovní psychologii, která slouží ke zlepšení schopnosti koncentrace. Příbuznou technikou využitelnou v životních i sportovních situacích, která pracuje se změnou jádrových přesvědčení o sobě a kontrolou nerealistických automatických myšlenek, je kognitivní přerámování (cognitive reframing). Pracuje se se situací nebo určitými okolnostmi a změnou významu, který jim subjekt přikládá.
K technikám sebeinstruktážního tréninku patří zastavení nežádoucích myšlenek, také označované jako stop-technika (thought-stopping). Terapeut nejprve žádá klienta, aby si úmyslně vyvolal nežádoucí představy či myšlenky a představy, které ho zneklidňují. Když se klient do těchto myšlenek pohrouží, terapeut vykřikne hlasitě: „Stop!“ To vede k vyrušení z představ a narušení myšlenkového řetězce. Klient pak podle pokynů terapeuta dokáže věnovat pozornost něčemu jinému, hodnotnějšímu. Pak má klient opakovat toto cvičení sám, stop si říká v duchu a snaží se o efektivní, na úkol zaměřené myšlení. Tato technika je popsána také ve sportovní psychologii. Je uváděna jako stopnutí negativních myšlenek (thought-stopping) a přeformulování negativních myšlenek na pozitivní a zaměření koncentrace na podněty a akce, které vedou ke správnému zvládání úkolu či situace.
Systematická psychologická příprava je v podmínkách českého sportu spíše výjimkou, než samozřejmostí. Většina trenérů i sportovců vnímá důležitost mentální stránky výkonu a práce na ní, vědí, že „je to o hlavě“, nejsou však dostatečně obeznámeni s možnostmi psychologické přípravy a neznají postupy, za pomocí kterých je možné psychologickou přípravu prakticky a systematicky realizovat v tréninku.
Imaginace neboli představivost (imagery) je schopnost vytvářet představy, je předpokladem tvořivé činnosti. Pojem imaginace pochází z latinského imago (napodobit). Imaginace spočívá v představení si určité události (pohybu) co možná nejživěji, se záměrem zopakovat tento pohyb v realitě. Tato technika je také používána před závodem, kdy si sportovec představuje správné provedení a žádoucí výsledek. Subjekt musí mít schopnost vytvářet jasné a reálné představy a kontrolovat jejich obsah. Existují dvě perspektivy imaginace: interní, kdy si sportovec představuje sám sebe ve svém těle, jak vykonává pohyb, nebo externí, kdy vidí sám sebe jako ve filmu, z pozice jiné osoby. Například sportovec si může představit svůj dřívější výkon, se kterým byl spokojen, a znovuvybavením tohoto výkonu si zopakuje správné provedení dané dovednosti.
Imaginace může přispět ke správnému rozhodnutí ve sportech, které vyžadují rychlé rozhodování mezi několika možnostmi provedení akce tím, že si sportovec představí možné scénáře a vybere to nejefektivnější provedení. Imaginace může rovněž napomoci zrychlení procesu učení novým dovednostem a také upevnění správného pohybu.
Imaginace může ovlivnit motivaci sportovce. Sportovec si představí závodní situaci a to, jak správně provádí určité akce, a to mu může dodat energii, může přispět k zaměření pozornosti správným směrem, takže je pak lépe připraven na závod.
Ideomotorický trénink je tréninkem psychomotorických schémat v představách, které jsou přenášeny do provádění konkrétních pohybových struktur. Slouží k nácviku nových nebo korekci stávajících pohybových dovedností. V relaxovaném stavu je nacvičována pohybová představa. Ta je použita při konkrétní pohybové činnosti. Předpokladem je vytvoření kvalitní, přesné představy, která ovlivňuje senzomotorickou aferentaci, a tím dosahuje změnu v pohybovém vzorci chování.
Výzkumy prokazují efektivitu imaginace ve sportu a tělesných cvičeních, mnozí sportovci začali využívat imaginace nejen pro zlepšení výkonnosti, ale také pro to, aby zlepšili svůj prožitek ve sportu a cvičeních.
Imaginace je vlastně vytváření nebo zvnovuvytváření zážitku v mysli. Tento proces zahrnuje vyvolání částí informací, které jsou uchovány, z paměti a následně je utvářena smysluplná představa. Imaginace je vlastně formou simulace. Je podobná skutečnému smyslovému zážitku (např. vidění, cítění, slyšení), ale celý zážitek se odehrává v mysli.
Prostřednictvím imaginace můžeme znovuvytvořit pozitivní zkušenost nebo si představit nové události, abychom se mentálně připravili na výkon. A nejen to. Naše mysl si také může představit a vykreslit události, které ještě neproběhly. Přestože imaginace závisí z velké části na paměti, můžeme si vytvořit představu z některých zapamatovaných částí.
Imaginace může a měla by zahrnovat co možná nejvíce smyslů. Přestože někdy místo termínu imaginace používáme termín „vizualizace“, použití kinestetického, auditivního, taktilního a olfaktorního smyslu je potenciálně velmi důležité. Kinestetický smysl je pro sportovce zvláště důležitý, jelikož zapojuje vnímání pozice těla nebo pohybu, který vychází ze stimulace zakončení senzorických nervů ve svalech, kloubech a šlachách. V podstatě, kinestetický smysl je vnímání našeho těla, toho, jak se pohybuje v různých pozicích. Použití více než jednoho smyslu napomáhá vytvoření jasnější představy, zážitek se tudíž stává podobnějším realitě.
Různé druhy smyslů může využít například pálkař v baseballu. Využívá zrakový smysl, sleduje míč, když jej nahazovač vypustí z ruky a blíží se k metě. Využívá kinestetický smysl k tomu, aby věděl, kde odpalovat, a k tomu, aby přenesl váhu ve správný čas, aby co nejlépe využil síly. Použije-li také auditivní smysl, slyší zvuk odpálení míčku pálkou. Použije taktilní smysl, cítí, jak drží pálku v rukou. A konečně olfaktorní vjem, kdy cítí čerstvě posekanou trávu.
Kromě využití smyslů je také důležité naučit se spojit různé emocionální stavy a nálady s představeným zážitkem. Znovuvytvoření emocí (např. úzkost, zloba, strach, radost nebo bolest) nebo rozpoložení (např. sebedůvěra a koncentrace) prostřednictvím imaginace může napomoci kontrolovat tyto stavy.
Studie provedená v United States Olympic Training Center uvádí, že 90 % olympioniků využívalo nějakou formu mentální imaginace, přičemž 97 % z těchto sportovců bylo přesvědčeno, že imaginace napomáhá zlepšení jejich výkonnosti. 99 % členů kanadského olympijského týmu také využívá imaginaci.
Některé studie hodnotí efektivitu tzv. balíčků psychologické intervence, postupů, které kombinují různé techniky psychologické intervence (např. vnitřní řeč, relaxaci, trénink koncentrace) společně s imaginací. Účinnou technikou je vizuomotorický behaviorální nácvik (VMBR - visuomotor behavioral rehearsal), který kombinuje relaxaci a imaginaci. Výzkumy s alpskými lyžaři, kteří použili VMBR, prokázaly zvýšení neuromuskulární aktivity svalů používaných v lyžování a u karatistů, kteří použili VMBR, bylo prokázáno obdobné zvýšení výkonnosti. Další studie užití imaginace jako součásti balíčků psychologické intervence prokázaly pozitivní vliv na výkon u golfistů, basketbalistů, krasobruslařů a tenistů, ačkoli pozitivní dopad na zlepšení výkonnosti nemůže být přisuzován pouze imaginaci samotné. Nejnovější kvalitativní výzkumy také prokazují pozitivní vztah mezi imaginací a výkonností.
Evidence vědeckých experimentů dokládá přínos imaginace a dokazuje hodnotu imaginace v učení motorickým dovednostem u sportovců různých druhů výkonnosti a různých sportovních odvětví jako například basketbalu, fotbalu, atletiky, plavání, karate, sjezdového lyžování, běhu na lyžích, volejbalu, tenisu a golfu.
Při výzkumech využití imaginace sportovci bylo zjištěno nejčastější použití imaginace v tréninku a závodě, sportovci pak obvykle využívají imaginaci častěji v závodě, než při tréninku. Praktická doporučení poukazují na to, že by trenéři měli provádět správný nácvik imaginace v tréninku, aby sportovci mohli tuto dovednost přenést do závodu, a tak samostatně co nejvíce využít jejího pozitivního efektu.
Bylo zjištěno, že sportovci užívají imaginaci před, během tréninku a po něm, mimo trénink (doma, ve škole, v práci), a před, během závodu a po něm. Někteří sportovci uvádějí, že užívají imaginaci častěji před závodem než při a po závodě, kdežto častěji během tréninku při nácviku dovedností, než před a po tréninku. Imaginace po závodě a tréninku je obvykle zanedbávaná, ačkoli v této době je živost představ největší, což může být využito pro nácvik, správné učení a zlepšování. Doporučuje se také použití imaginace u zraněných sportovců. Ukazuje se, že imaginace lze využít pro účely rehabilitace, kdy má prokazatelně přínosný a urychlující účinek.
Rozlišují se dvě funkce imaginace: motivační a kognitivní. Motivační se projevuje tak, že si sportovci přestavují specifické cíle a chování, které vede k naplnění cíle, jako je výhra nebo dobrý výkon v závodě, což může být zdrojem pro motivaci. Kognitivní funkce imaginace spočívá v tom, že může napomoci jednotlivci v určení a uvědomění si specifických cílů a řízení svého chování směrem k dosažení cílů (např. dodržení tréninkového plánu, životosprávy apod.).
Co si sportovci obvykle představují? Výsledky výzkumů poukazují na 4 aspekty imaginace: představa prostředí, ve kterém sportovec závodí; pozitivní nebo negativní charakter představ; smysly zapojené do imaginace a perspektiva (vnitřní nebo vnější), z jaké sportovec vytváří představy.
Sportovci si často, zejména před závodem, představují prostředí závodů (např. místo závodu, diváky). Užívají imaginaci pro přípravu na závod. Některé studie klasifikují imaginaci jako pozitivní a negativní. Pozitivní představy uvádějí sportovci obvykle při tréninku a před závodem. Negativní představy se nejčastěji vyskytují během závodu.
Výzkumné studie uvádějí, že pozitivní imaginace je spojena se signifikantně lepšími výsledky než imaginace negativní.
Na základě výsledků výzkumů se doporučuje pracovat s pozitivními představami namísto toho, aby si sportovci představovali to, čemu by se chtěli při závodě vyhnout. Podobný princip funguje i u vnitřní řeči. Spíše než abychom si říkali, co neudělat, čemu se vyhnout, je lepší si zadat instrukci tak, aby naváděla k tomu, jak danou věc udělat správně.
Sportovci obvykle popisují 4 druhy imaginace: vizuální, kinestetickou, auditivní, a olfaktorní. Nejčastější je užívání kinetické imaginace společně se zrakovou.
Sportovci si vytvářejí představy buď z interní, nebo externí perspektivy. Někteří jsou schopni užít obě tyto perspektivy a dokonce mezi nimi „přepínat“ podle potřeby. Interní imaginace je popisována jako představa uskutečnění dané dovednosti ze svého postavení, jako bychom se dívali z pozice svého těla ven svýma očima. Můžeme to přirovnat k situaci, jako bychom měli na hlavě připevněnou kameru a viděli bychom pouze to, co bychom ve skutečnosti viděli při provádění daného pohybu. Jelikož interní imaginace vychází z vnitřní perspektivy „vidícího“, představa se zaměřuje zejména na pocit a vnímání pohybu. Zatímco u vnější imaginace se díváme sami na sebe z vnější perspektivy. Jako bychom sledovali sami sebe na videozáznamu nebo ve filmu. U tohoto druhu představ nevnímáme příliš kinestetický pohyb, jsou hlavně zrakové.
Některé studie poukazují na větší výskyt vnitřních představ u elitních sportovců, jiné na využití obou druhů představ u olympijských sportovců.
Využití externí imaginace má pozitivní vliv na provedení výkonu u sportů, ve kterých se hodnotí forma provedení, zatímco interní imaginace se jeví jako efektivní u sportů, které nevyžadují přesnou formu pohybu, jejichž úspěšnost závisí spíše na vnímání a anticipaci.
Povaha motorické dovednosti a také úroveň, jaké sportovec v daném sportu dosahuje, ovlivňují míru možnosti ovlivnění výkonu prostřednictvím imaginace. Ukazuje se, že největší efekt má využití imaginace při výkonu ve sportech s kognitivním zaměřením, zvláště u začátečníků a u sportovců, jejichž dovednosti jsou na nejvyšší úrovni.
Efekt využití imaginace je nejvyšší u jedinců, kteří mají dobrou schopnost imaginace, což se vyznačuje schopností vytvářet představy, které jsou přesné, co nejpodobnější realitě a subjekt je schopen tyto představy kontrolovat.
Je důležité podotknout, že imaginace nemůže nahradit fyzický trénink. Ve skutečnosti se prokázalo, že kombinace fyzického a mentálního tréninku ve srovnání s pouze fyzickým tréninkem stejného časového rozsahu ubírala čas z fyzického tréninku. V podstatě imaginace musí být přidružena k normálnímu obvyklému fyzickému tréninku. Imaginace je cestou, jak natrénovat mysl v kombinaci s fyzickým tréninkem těla. Nicméně imaginaci mohou využít sportovci, kteří jsou zranění, unavení nebo přetrénovaní, jako náhražku fyzického tréninku.
Představa nějakého děje může mít podobný efekt na nervový systém jako reálná aktuální zkušenost, může vyvolat podobnou odezvu na EEG jako vlastní pohyb. Jednou z teorií, která vysvětluje princip fungování imaginace je psychoneuromuskulární teorie. Jejím autorem je Carpenter. Navrhl ideomotorický princip imaginace. Dle tohoto principu imaginace usnadňuje proces učení motorickým dovednostem, jelikož během procesu imaginace se aktivují vzorce neuromuskulární aktivity. To znamená, že živá představa pohybu inervuje svaly podobným způsobem jako reálný fyzický pohyb. Tyto drobné neuromuskulární impulzy jsou hypoteticky shodné s těmi, které se vyskytují během reálného fyzického výkonu, ovšem v menší míře. Přestože svalová aktivita během imaginace je redukována, tato aktivita je odrazem reálného vzorce pohybu. Když si živě představujeme to, že vykonáváme nějaký pohyb, využíváme stejné nervové dráhy, jako když tento pohyb vykonáváme ve skutečnosti. Imaginací tedy vlastně posilujeme nervové dráhy, které kontrolují svaly.
Další teorií, ze které vyplývají praktická doporučení pro využití imaginace, je Langova bioinformační teorie. Je založena na předpokladu, že představa je funkčně organizovaná řada informací uložených v mozku. Model uvádí, že popis představy sestává ze dvou hlavních typů údajů: výpovědi vztahující se ke stimulu a výpovědi vztahující se k odpovědi na podnět. Výpovědi vztahující se ke stimulu jsou údaje, které popisují specifické znaky scénáře dané představy. Výpovědi vztahující se k odpovědi na podnět jsou údaje, které popisují odpověď (fyzickou nebo psychickou) u toho jedince, který si představuje daný scénář představy. Jsou určeny k tomu, aby vyvolaly fyziologickou odpověď. Dle Langovy teorie výpovědi vztahující se k odpovědi na podnět jsou základní částí struktury představy. Instrukce pro imaginaci, které obsahují výpovědi vztahující se k odpovědi na stimul, vyvolávají o mnoho výraznější fyziologickou odpověď než instrukce, které obsahují pouze popis podnětu.
Nejznámější způsob užití imaginace je při nácviku a tréninku určité dovednosti. Sportovec si představuje správný pohyb v mysli. Můžeme si představovat určitou dovednost, abychom ji dovedli k dokonalejší formě, nebo si můžeme vybrat slabá místa nebo chyby a představíme si je ve správném provedení. Imaginaci můžeme využít pro představu toho, co bude následovat, nebo si můžeme vyvolat představu něčeho, co se už odehrálo. Například si můžeme představit, jak bude probíhat nadcházející závod a co v něm budeme dělat, nebo si můžeme vybavit dobře zvládnutý závod a vybavit si detaily, abychom zopakovali dobrý výkon.
Imaginace může být využita také pro tvorbu a nácvik strategie, jak u týmových, tak u individuálních sportů. Představujeme si, co bychom chtěli dělat, jak chceme reagovat v určitých situacích, můžeme zamezit bezcílnému toku myšlenek. Můžeme si představit sami sebe v situaci, kdy obvykle ztrácíme koncentraci, např. po prohraném míči v zápase a namísto toho si představit, jak zůstáváme klidní a zaměření na další hru nebo krok.
Imaginaci lze využít i pro vybudování sebedůvěry. Sportovci, kteří mají vysoké sebevědomí, užívají častěji imaginaci mistrovského zvládání (mastery imagery), imaginaci správného nabuzení (arousal imagery) a také mají lepší schopnost kinestetické a vizuální imaginace než sportovci s nižší sebedůvěrou.
Prostřednictvím imaginace můžeme kontrolovat emocionální odpověď u sportovce. Pomocí imaginace můžeme jak zvýšit nabuzení u sportovce, který se cítí apatický, tak snížit úzkost u sportovce, u kterého se projevuje přílišné napětí. Imaginace může být využita také k přehrání výkonu a identifikaci chyb. Sportovec si může např. představit svůj minulý výkon, současný výkon a srovnat, v čem se liší, a udělat si závěr, jaké změny je třeba provést pro zlepšení.
Imaginace je dobře využitelná při zvládání bolesti a zranění. Napomáhá rekonvalescenci zraněné části těla a zabraňuje vyhasínání dovednosti. U elitních sportovců bylo prokázáno také častější užití imaginace mimo sezónu v technických a fyzických aspektech tréninkového procesu než u sportovců nižší úrovně.
Důležité faktory při nácviku a užití imaginace uvádí model PETTLEP autorů Holmese a Collinse. Řadí mezi ně fyzický faktor, environmentální, charakter úkolu, časový faktor (timing), učení, emoce a perspektivu, z jaké je imaginace prováděna.
Z psychologického hlediska je cíl definován jako objekt, účel, k němuž je zaměřena motivace, motivovaná aktivita; cíle mohou zahrnovat objekty přibližování nebo vyhýbání. Dosažení cíle snižuje napětí, nedosažení vede k frustraci. Cíle dělíme na krátkodobé a dlouhodobé. Vložení stále delší časové mezery mezi podnět a reakci je spojeno s intelektuálním vývojem lidstva, schopnost volit dlouhodobé cíle je prvořadá i ve vývoji jedince. Cíle jsou někdy děleny na předmět touhy – málo konkrétní cíle, a předmět přání – konkrétnější cíle, předmět snažení – jasný cíl, doprovázený značným úsilím. Dílčí cíle, úkoly (objective, task) – konkretizují postup k obecným cílům, jsou formulovány tak, aby šly objektivně hodnotit, jsou stanoveny jasné indikátory jejich dosažení.
Stanovování cílů je procesem, při kterém jsou stanovovány dlouhodobé a krátkodobé cíle. Efektivní stanovování cílů zahrnuje vytyčení realistických cílů a určení postupných malých kroků k jejich dosažení.
Stanovování cílů souvisí se sebeúčinností (self-efficacy) sportovce. Sportovec, který má vysokou sebeúčinnost v určité oblasti, si stanoví určitý cíl, obvykle si vytvoří a uspořádá podmínky pro jeho dosažení. Stanovování cílů může ovlivnit míru úzkosti, sebedůvěru a cílovou motivaci.
Stanovování cílů není pro sportovce a trenéry novou metodou. Sportovci si kladli cíle již od pradávna. Téměř všichni sportovci si kladou cíle, ovšem v některých případech není plně využit potenciál této techniky.
Trenéři a sportovci si často kladou otázku, zda stanovování cílů skutečně funguje. Výzkumy úspěšných trenérů a sportovců ve sportovní psychologii ukazují, že stanovování cílů zvyšuje výkonnost, zvyšuje zaujetí pro sport, a napomáhá zlepšovat sebedůvěru. Metoda stanovování cílů je řazena mezi nejefektivnější postupy pro zvýšení výkonnosti ve sportu. Více než tři čtvrtiny studií zabývajících se touto technikou ve sportu a pohybových aktivitách vykázaly pozitivní výsledky. Důležité je ovšem dodržet správný postup při stanovování cílů.
Cíle motivují sportovce tak, že jim napomáhají zaměřit pozornost na specifické úkoly, zvyšují úsilí, snahu a vytrvalost při nepříznivých podmínkách a nezdaru. Stanovování a dosahování cílů také povzbuzuje sebedůvěru a motivaci sportovce, ale všechny tyto přínosy metody záleží na správném postupu formulování cílů.
Zaměření se na postupné a výkonové cíle raději než na výsledkové je jedním ze základních konceptů ve sportovní psychologii vůbec. Postupné cíle se zaměřují na zlepšování formy, techniky a strategie. Zaměřují se na to, co jednotlivec musí udělat během závodu, aby dosáhl dobrého výkonu. Výkonové cíle jsou orientovány všeobecně na individuální výkon, jako např. zaběhnout rychlejší čas, hodit dále nebo nastřílet nižší skór. Záměr je dosažení standardů nebo výkonových cílů nezávisle na ostatních závodnících, obvykle na základě srovnání s dosaženými výsledky daného jedince.
Výsledkové cíle kladou důraz na poražení ostatních soupeřů a také na objektivní výstup, jako je vysoké umístění nebo výhra. Zaměřují se zejména na výsledek závodu, výhru v závodě, zisk medaile nebo získání více bodů než oponent. Výsledkové cíle mohou zvýšit krátkodobou motivaci v době mimo závod. Zaměření se na výsledkové cíle před nebo během závodu však často vede ke zvýšení úzkosti a nepodstatným, rozptylujícím myšlenkám. Výkonnostní a postupné cíle jsou důležité, jelikož mohou být stanoveny a upravovány přesněji (například zlepšení času) než výsledkové cíle (výhra nebo prohra v závodě). Výkonové a postupné cíle jsou zvláště důležité pro sportovce během závodu, měly by být používány i během tréninku.
Užití kombinace všech druhů cílů (výsledkových, výkonnostních a postupných) přináší signifikantně lepší výkon než pouze spoléhání se na jeden typ cílů. Přínos stanovení si výsledkového cíle může být využit pouze v případě, když je tento cíl kombinován s postupným cílem bezprostředně před a během závodu.
Cíle, které jsou stanoveny jak krátkodobě, tak dlouhodobě, které jsou středně až velmi náročné, jsou obvykle spojeny s nejlepšími výkony.
Na jakém principu stanovování cílů funguje? Vliv stanovení cílů se projevuje ve čtyřech oblastech. Cíle:
V praxi bylo identifikováno několik principů stanovování cílů. Správná aplikace těchto principů poskytuje pevný základ pro tvorbu programu stanovování cílů. Vždy je důležité, aby si cíl stanovoval sám sportovec nebo jeho trenér. Efektivita programu záleží vždy na interakci mezi jedincem a situací, ve které se jedinec pohybuje.
Principy pro stanovování cílů jsou následující:
Při stanovování cílů je důležité brát v úvahu osobnost a motivaci daného sportovce. Individuální motivace a motivační orientace v dosahování cílů ovlivňuje cíle, které si jedinec bere za své, a také to, jak kvalitně funguje proces jejich stanovování. Lidé, kteří jsou orientovaní na dosažení vysokého cíle, jejichž osobnost je charakterizována vysokou úrovní motivu dosažení úspěchu a nízkou úrovní motivu vyhnout se neúspěchu, si snadno vyhledávají a přijímají za své cíle, které jsou pro ně výzvou a jsou realistické. Jedinci, kteří se orientují na dosažení nízkých cílů (s vysokou mírou motivace vyhnout se neúspěchu a nízkou mírou motivace dosáhnout úspěchu), se vyhýbají výzvám a přijímají za své velmi jednoduché nebo naopak velmi obtížné cíle.
Je důležité posílit odpovědnost jedince v dosahování cílů. Jedinec těžko dosáhne určitého cíle, aniž by sám v sobě přijal odpovědnost, závazek k jeho splnění. Trenéři by měli zvyšovat odhodlání k dosahování cílů tím, že ocení posun a budou poskytovat konzistentní zpětnou vazbu.
Důležitá je podpora ostatních, zvláště blízkých osob, v dosahování cílů. Důležité pro trenéry je také uvědomit rodiče o důležitosti výkonových a postupných cílů. Měli by podporovat děti právě v dosahování cílů tohoto druhu, a ne pouze v cílech výsledkových. Velmi důležité je, aby profesionálové ukazovali svým svěřencům opravdový zájem, který o ně mají. Měli by spolupracovat při vytváření a revizi cílů, měli by je orientovat na proces, být nápomocní při překonávání překážek a poskytovat péči a pěstovat povzbudivou atmosféru.
Důležitou roli hraje průběžné hodnocení dosahování cílů. Zpětná vazba je zásadním faktorem pro to, aby cíle přispěly efektivně ke zlepšení výkonnosti a chování. Evaluace cílů by měla být zavedena hned od počátku programu stanovování cílů a měla by být realizována průběžně ve vývoji programu. Může být realizována mnoha způsoby, důležité je, aby byla konzistentní. Často se stává, že sportovci stráví mnoho času stanovováním cílů, přičemž fáze evaluace a zpětné vazby bývá zcela opomenuta. Trenéři by měli poskytovat svěřencům zpětnou vazbu a hodnocení postupu k cílům.
6 základních principů efektivního stanovování cílů:
Bandura, A. (1986). Social foundations of thought and action: A social cognitive theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall.
Bandura, A. (1997). Self-efficacy: The exercise of control. New York: Freeman.
Burton, D., & Raedeke, T. (2008). Sport psychology for coaches. Champaign, IL: Human Kinetics.
Hardy, L., Jones, J. G., & Gould, D. (2003). Understanding psychological preparation for sport : theory and practice of elite performers. Chichester, NY: John Wiley and Sons.
Hartl, P., & Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál.
Holmes P. S., & Collins D. J. (2001). The PETTLEP Approach to Motor Imagery: A Functional Equivalence Model for Sport Psychologists. Journal of Applied Sport Psychology. 13(1), 60-83.
Horn, T. (Ed.). (2002). Advances in sport psychology (2nd ed.). Champaign (IL): Human Kinetics.
Kratochvíl, S. (1998). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
Moran, A. P. (2004). Sport and exercise psychology. A critical introduction. New York: Routledge.
Munroe, K., Giacobbi, P., Hall, C., & Weinberg, R. (2000). The 4 W’s of imagery use: Where, when, why and what. Sport psychologist, 14, 119-137.
Murphy, S. H. (Ed.). (1995). Sport psychology interventions. Champaign, IL: Human Kinetics.
Nideffer, M. (1992). Psyched to win. Champaign, IL: Human Kinetic.
Porter, K. (2003): The Mental Athlete. Champaign, IL: Human Kinetics.
Praško, J. (2007). Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. Praha: Grada.
Praško, J., & Šlepecký, M. (1995). Kognitivně behaviorální terapie depresivních poruch. Praha: Psychiatrické centrum.
Prochaska, J. O., & Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy (J. Štěpo Trans.). Praha: Grada. (Originál vydán 1998)
Slepička, P., Hošek, V., & Hátlová, B. (2009). Psychologie sportu. Praha: Karolinum.
Taylor, J. (1995). A conceptual model of the integration of athletic needs and sport demands in the development of competitive mental preparation strategie. The sport psychologist, 9, 339-357.
Vaněk, M., et al. (1983): Psychologie sportu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Vealey, R. S. (2005). Coaching for the inner edge. Morgantown: Sheridan Books.
Weinberg, R. S. & Gould, D. (2003): Foundations of Sport and Exercise Psychology (4th ed.). Champaign, IL: Human Kinetics.
Williams, J. M., & Krane, V. (2001). Psychological characteristics of peak performance. In J., M. Williams (Ed.), Applied sport psychology: Personal growth to peak performance (4th Edition, pp.137 – 147). Mountain View, CA: Mayfield.
Williams, J. M., & Straub, W. F. (2006). Sport psychology: Past, Present, Future. In J.,
M. Williams (Ed.), Applied sport psychology: Personal growth to peak performance (5th Edition, pp.137 – 147). New York, NY: McGraw-Hill.