03
Původně sportovní trenér, později tento pojem přenesen do dalších oblastí (pracovních týmů, projektových skupin, školství, managementu). Úkolem kouče je zlepšovat kohezi skupiny (zlepšovat vztahy mezi členy skupiny a efektivitu práce skupiny), hledat skryté a dosud neobjevené schopnosti, dovednosti a předpoklady a využít je ve prospěch skupinového cíle, systému i každého jednotlivce.
Metoda vedení vypracovaná původně ve sportovním prostředí, využívající poznatky individuální i skupinové psychologie. Traduje se, že vnikla, když přípravu plavců musel nouzově převzít trenér basketbalového týmu, který o plavání nic nevěděl (dokonce snad ani neuměl plavat). Protože neměl z čeho vyjít, musel se to nejprve od svých nových svěřenců naučit. Začal zjišťovat (ptát se), jak vlastně trénují, co jim pomáhá, vyhovuje, co potřebují právě teď, co jim nejlépe funguje. A ke svému překvapení zjistil, že jeho plavci se začali výrazně zlepšovat.
V osmdesátých letech byla přenesena do podnikové praxe a managementu jako metoda práce s lidmi založená na myšlence, že člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností. Cílem je rozvoj důvěry ve vlastní schopnosti, rozvoj aktivity, iniciativy, samostatnosti a tvořivosti. Koučink vede k rozvoji osobnosti, naplňování vlastního potenciálu a ke zvyšování výkonnosti.
V devadesátých letech se obohacený a rozšířený vrací do sportovní oblasti, kde jsou dále rozvíjeny některé jeho specifické podoby (Inner-game, Trans-personální koučink).
Je způsob vedení svěřence zaměřený na využití všech možností jak dosáhnout vytčeného cíle (zlepšení vytrvalosti, odstranění špatného návyku, zvládnutí obavy z důležitého utkání, redukce tělesné hmotnosti). Vychází z reálného stavu, dostupných zdrojů a možností a směřuje k co nejrychlejšímu dosažení cíle. Neusiluje o hlubší osobnostní změny a nezabývá se dlouhodobou perspektivou.
Pracuje s problematikou vůle, významu a smyslu života a životní orientace, osobní odpovědnosti a orientace na druhé lidi (stavění druhých před vlastní já) a je základem vyššího, „pokročilejšího“ stupně koučování. To umožňuje zpřístupnit oblast lidského nadvědomí, tedy zdroj našeho potenciálu, radosti, aspirací, tvořivosti, inspirace a vrcholných prožitků. Doménou transpersonálního koučování je pomáhat lidem nalézat smysl a význam toho, co se odehrává v jejich životě, sportovní kariéře, pomáhat lidem v případě, jsou-li konfrontování s obtížnými životními situacemi.
Ve sportovním kontextu obvykle rozlišujeme tři základní druhy koučování:
Takto pojmu koučování obvykle rozumí laická i odborná trenérská veřejnost. Jedná se o interakci trenéra a sportovce (týmu) v průběhu podávání soutěžního výkonu, s cílem podpořit (pomoci mu, naladit ho) podání nejlepšího možného výkonu. Možnosti soutěžního koučování jsou obvykle poměrně striktně vymezeny pravidly významně se mezi jednotlivými sporty odlišují.
Příkladem sportu s velkým prostorem pro soutěžní (zápasové) koučování jsou sporty jako je hokej (v zápase hráči odcházejí v pravidelných intervalech na střídačku, trenér může aktivně komunikovat a zasahovat do sestavy, strategie, taktiky; může regulovat pobyt hráčů na ledě, měnit jejich úkoly; jsou zde také stanoveny přestávky ve hře a trenér má možnost na vlastní žádost hru přerušit, vzít si tzv. time-out). Podobné je to ve sportech jako házená, basketbal, volejbal.
Jiným příkladem sportu s výraznou možností koučinku v průběhu soutěže je silniční cyklistika. Závodníci mají vysílačky, kterými přímo komunikují s koučem (v tomto případě většinou sportovním ředitelem týmu). Ten může svými dotazy, informacemi, radami, pokyny, doporučeními a příkazy zásadně ovlivňovat průběh závodu. Podobný systém funguje při okruhových automobilových závodech, např. ve Formuli 1.
Jiné možnosti koučinku nabízejí veslařské disciplíny s kormidelníkem (dvojka, čtyřka, osmička s kormidelníkem) kde v průběhu závodu ovlivňuje (koučuje) veslaře kormidelník. Na první pohled jde o komunikaci jednostrannou (kormidelník něco křičí a veslaři mlčí a veslují), ale reálně musí být kormidelník vysoce vnímaví k nonverbální komunikaci a řeči těla veslařů a teprve po vyhodnocení těchto signálů reaguje podporou, pokyny, informacemi.
Složitější situace z hlediska možností soutěžního koučování je sportech jako je např. běh na lyžích. Zde mohou, ve vymezených zónách, členové realizačních týmu sportovci podat základní informace o čase, pořadí, tempu, technice, situaci na trati, soupeřích, případně také podpořit, povzbudit. Prostor a čas jsou ale výrazně omezené.
Podobná situace je v tenise. Zde si hráč, na určitých typech turnajů, může v průběhu zápasu vyžádat tzv. kurt-koučink (příchod trenéra na lavičku v pauze mezi hrami). Je to však pravidly přesně vymezeno. Jiné koučování v průběhu zápasu prostřednictvím technologií (vysílačky, mobilní telefony), či z tribuny je přísně zakázáno a sankcionováno.
Výrazné omezení soutěžního koučinku je také v atletice (trenér nesmí vstupovat na závodiště), ale podle našich zkušeností je tam koučování trenérů z tribun posuzováno benevolentněji. Trenéři si pak se svými svěřenci vytvářejí specifickou „znakovou“ řeč a vysílají v průběhu soutěže domluvené signály.
Téměř nemožné je soutěžní koučování ve sportech jako např. orientační běh.
zaměřené na dosažení konkrétního, přesně vymezeného a časově ohraničeného cíle. Většinou zahrnuje přípravu na konkrétní zápas (závod), nebo vymezenou část sezóny (play-off, play-out). Obsahuje v sobě výše popsaný soutěžní koučink, přípravu sportovce (týmu) před soutěží a po soutěži. Cílem tohoto typu koučinku je „vyladění“ sportovce (týmu) do takové stavu, který je co nejblíže optimu pro podání maximálního výkonu. Krátkodobé koučování je možné realizovat ve všech sportech a sportovních disciplínách bez jakéhokoliv omezení. Využívané metody a způsoby práce se liší zejména podle toho, zda se jedná o koučování jedince nebo týmu. (A ne vždy tomu musí odpovídat začlenění sportu do kategorie individuálních nebo týmových sportů. Lze koučovat celý realizační tým v ryze individuálním sportu jako je tenis a lze také individuálně koučovat hráče v týmovém sportu jako je třeba fotbal.)
je v nejširším slova smyslu celoživotní působení na sportovce, jehož záměrem je optimální rozvoj jeho profesního (sportovního) a lidského potenciálu. Provází kontinuálně sportovce v průběhu celé kariéry, tak aby byl schopen dosahovat dlouhodobě limitu své výkonnosti a současně tím i rozvíjet svůj další lidský potenciál. Jedním z důležitých cílu také je, aby jedinec po uzavření své sportovní kariéry měl dobře rozvinuté předpoklady pro plnohodnotné fungování v dalším životě (partnerském, profesním). V praxi dlouhodobé koučování znamená komplexní přístup k vedení tréninkového procesu, sladění jednotlivých složek sportovní přípravy, zajištění rozvoje dalšího vzdělávání sportovce, kvalitní regenerace, koordinace sportovní přípravy a osobního života, spolupráce s rodiči, partnery, významnými druhými, realizačním týmem, manažery.
Pokud jste pod velikým časovým tlakem, je nejefektivnější autoritativní a direktivní způsob vedení; případně problémovou situaci (pokud to jde) vyřešit sami. Pokud půl hodiny před startem závodu v MTB začne silně pršet, tak jako trenér vyměním pneumatiky sám, nebo dám jasný pokyn mechanikovi, jaké pneumatiky má nasadit.
Jestliže je hlavním cílem konkrétně definovaná veličina (konkrétní výkon), tak nejlepší výsledky přináší transakční koučování. (Potřebujete v průběhu dvou měsíců redukovat hmotnost o šest kilogramů a současně udržet podíl aktivní tělesné hmoty. V tomto případě budete cíleně pracovat na posouzení vaší reálné pohybové aktivity, stravovacích návyků a režimu, a možnostech jejich změn. Budete hledat nejúčinnější způsob dosažení cíle (hmotnosti 84 kilogramů) v daném časovém horizontu (30. července 20XX)
Pokud je cílem se co nejvíce naučit, rozvinout, posunout, tak je namístě transpersonální koučování. Chci transformovat tělesnou konstituci svého svěřence tak, aby byla optimální pro dlouhodobé podávání limitních výkonu při současném zachování dobrého zdraví. Postupně pracuji na tom, aby sportovec zjistil, při jaké hmotnosti, jakém procentu tuku a procentu aktivní tělesné hmoty se cítí nejlépe, podává nejlepší výkony, udržuje dobré zdraví. Jaká strava mu vyhovuje (jaké složení, stravovací rytmus, pravidla). Jaká forma objem, intenzita zatížení je pro něj vyhovující. Podle jakých kritérií to pozná, jak se to mění v průběhu jednotlivých tréninkových a cirkadiánních cyklů.
U sportovců typicky zaměřená na zlepšení vnímání a prociťování vlastního těla, uvědomování si a posílením vnitřní zpětné vazby. Rozvíjí se schopnost diferencovaně vnímat všemi tělesnými smysly (posiluje se sluchové a proprioceptivní vnímání). S tím je spojená schopnost vnímat a rozumět někdy velmi subtilním (jemným) signálům vlastního těla spojeným s prožíváním emocí, změnou aktivace a tělesného napětí.
Je zásadní rozdíl ve vnímání reality, pokud dostanu informaci (zpětnou vazbu) zvenčí nebo jsem si ji schopen podat a vyhodnotit sám. Mohu dostat od trenéra informaci, že při jízdě na kole z kopce mám sklopenou hlavu a měl bych ji zvednout (vnější zpětná vazba). Mohu dostat úkol, popisovat co vidím - jaké předměty, rostliny kameny, barvy tvary – když jedu z kopce (aktivizace vnitřní zpětné vazby).
Odpovědnost je druhým klíčovým předpokladem dosahování limitní výkonosti a vysoké kvality života. Pokud se nám skutečně podaří převzít větší díl odpovědnosti za své potřeby, pocity, myšlenky, rozhodnutí, jednání, vítězství a prohry, tak se zvýší naše schopnost dosahovat vytčených cílů i schopnost volit si cíle, které naše hranice posouvají.
Pokud je nám odpovědnost vnucena z vnějšku – radou, příkazem nebo manipulací, tak nás to v dlouhodobém horizontu spíše sráží a omezuje.
Skutečná odpovědnost se rodí tam, kde máme možnost volby, možnost se (spolu)podílet na tom, co, jak a kdy budeme konat. Čím větší je náš vklad do tohoto rozhodnutí, tím větší odpovědnost jsme schopni a ochotni přijmout.
Schopnost sebereflexe – rozvinuté porozumění tomu, co cítím, co a jak mne ovlivňuje, proč se chovám tak, jak se chovám a jaký to může mít vliv na sportovce
Kvalitní vnímání reality – schopnost co nejpřesněji a s korekcí subjektivních filtrů vnímání popisovat, rozumět a interpretovat to, co se odehrává při práci se sportovcem.
Empatie – schopnost „vstoupit“ do kůže svého svěřence, vnímat, cítit, uvažovat jako on.
Naslouchání – věnovat zájem a pozornost sportovci, mlčet a vnímat co říká, být schopen dávat mu na vědomí, že ho slyšíme.
Tolerance – respekt k různorodosti. Vědomí a přesvědčení, že odlišné neznamená špatné.
Trpělivost – chápání času jako přítele učení a změny. Respekt k individuálnímu procesu učení a změny.
Nadhled – odstup od vlastního ega a důležitosti. Chápání významu své práce v různých kontextech.
Otevřenost – připravenost k přijetí nových, netradičních myšlenek a podnětů.
Většina těchto charakteristik je v nějaké míře začleněna do konceptů nazývaných emocionální (sociální, personální) inteligence. Ve většině výzkumů zaměřených na hledání žádoucích charakteristik jedinců, kteří jsou úspěšní při vedení druhých lidí (ve sportu, školství, obchodu, podnikání) se ukazuje, že tyto charakteristiky jsou jedny z nejdůležitějších.
Tuto inteligenci můžeme charakterizovat jako soubor sociálních schopností a dovedností, která zasahuje následující oblasti:
Podporou rozvoje sociální inteligence může být „vyvolávání vzoru“. Pokud si dokážete vybavit nějakou osobu z dětství nebo dospívání (ne rodiče) ke komu chováte silný pocit náklonosti, důvěry, respektu – zkuste si napsat seznam vlastností, charakteristik, pocitů, které ve vás zanechal. Pokud jsou podobné těmto:
Můžeme této „vzorové“ osoby využít v situacích, kdy nevíme jak reagovat – zkusíme si představit, co by udělal, řekl, jak by se zachoval.
Kvalitní kouč by měl mít mimo výše uvedených základních osobnostních předpokladů také vysokou odbornost – odbornost v oblasti koučování. Tu poskytují mezinárodní a národní asociace koučů, které mají akreditované příslušné vzdělávací programy. V oblasti mentální tréninku a koučování zaměřeného do sportovní oblasti poskytuje v České republice akreditované vzdělání APS ČR (Asociace psychologů sportu ČR – www.sportpsy.cz)
Pokud má kouč současně odborné trenérské vzdělání v daném sportu (trenérskou kvalifikaci odpovídajícího stupně či třídy), tak to s nespornými výhodami (hlubším vhledem do problematiky spojeným s porozuměním jednotlivým procesům) také přináší rizika, se kterými je třeba pracovat:
Vysoce kvalifikovaný trenér může být současně výborným koučem, ale je to obtížnější než se na první pohled může zdát. Vyžaduje to vysokou sebekontrolu a často také schopnost v roli kouče diametrálně měnit myšlení a přístup.
Využívání otázek hraje v koučování klíčovou roli. Smyslem kladení otázek při koučinku je zjistit, zda má sportovec informace, které potřebuje; případně aktivizovat jeho myšlení k tomu, aby tyto informace získal.
Odpovědi sportovce na otázky nemusejí být (a většinou ani nebudou) přesné, výstižné, úplné či správné. Přesto v sobě nesou vysokou hodnotu – rozvíjí a aktivizují myšlení či konání sportovce a nám umožní klást lépe zaměřovat další otázky.
otázky navádějící ke stručné odpovědi typu ANO, NE, NEVÍM. Kouříš? Byl jsi dnes v posilovně? Přihlásil ses na ten turnaj? Při koučování je nepovažujeme za příliš vhodné. Jsou svazující a nedávají možnost se vyjádřit přesně, detailně. Odpověď typu ANO – NE – NEVÍM spíše blokuje získávání podrobnějších informací a většinou příliš neaktivizuje pokračování rozhovoru ani samotného sportovce.
Otázky instruktivní – V běžné komunikaci jde pravděpodobně o nejčastější typ otázek. V koučinku je považujeme za tzv. „falešné“ otázky, neboť jsou to vlastně „převlečené“ instrukce. Jejich smyslem není něco zjišťovat či vyvolat nějakou vlastní vnitřní aktivitu u sportovce, ale sportovce k něčemu přimět, donutit, vykonat na něj nátlak. V těchto otázkách podsouváme sportovci (naše) řešení. A vyzkoušel sis už to nové balanční cvičení? Nebo dáváme vybrat z několika (pro nás) žádoucích variant. Půjdeš teď těch deset dvoustovek nebo si dáš ty čtyři čtyřstovky se zátěží? Instruktivní otázky máme tendenci pokládat v situacích, kdy jsme jednoznačně přesvědčeni, že známe vhodné řešení (a mnohdy máme pravdu). Tím však sportovce připravujeme o možnost k tomuto (nebo jinému) řešení dospět vlastním přičiněním. Instruktivní otázky dále dělíme na:
Otázky konstruktivní – v rámci koučovacího přístupu je tento typ otázek považován za velmi účinný nástroj práce se sportovcem. Cílem jejich kladení je provokovat, aktivizovat sportovce k hledání, objevování, utváření, řešení. Konstruktivní otázky z hlediska koučování vysoce efektivní. Co z předchozích pěti závodů můžeš využít příště? Jaký navrhuješ postup? Kdo tě v tom může podpořit? Nesou v sobě však také některá rizika. V běžné řeči se téměř nepoužívají, a proto na ně sportovec může zpočátku reagovat překvapeně. Od sportovce také vyžadují určitý stupeň kompetence – sebepoznání, samostatnosti, nezávislosti, odpovědnosti.
Otázky zjišťovací – tyto otázky klademe tehdy, pokud něco nevíme a domníváme se, že sportovec odpověď zná, nebo by se k ní mohl dopracovat.
V procesu koučování neustále vyvažujeme dvě protikladné tendence. Dodržování doporučeného systému kladení otázek a danou strukturu koučovacího rozhovoru versus naši autenticitu (přirozenost), naladění se na sportovce jako na člověka s respektem k jeho potřebám, aktuálnímu psychickému stavu, probíhajícím emocím.
Doporučené schéma koučovacího rozhovoru se opírá o systém GROW (růst, rozvoj). Jednotlivá písmena v této zkratce (v angličtině) jsou prvním písmenem názvu jednotlivých fází koučování.
Všechny čtyři fáze jsou důležité zejména tehdy, pokud začínáme se sportovcem pracovat, případně otevíráme novou oblast práce.
Každý koučovací rozhovor by měl mít stanovený cíl. Rozhovor by měl, po úvodní fázi navázání dobrého kontaktu se sportovcem, začínat stanovením cíle. Při jeho stanovování využíváme otázek typu: Co pro tebe dnes mohu udělat? Čeho bychom se měli dotknout? Co ze všech těch věcí k řešení považuješ za nejdůležitější? Co bychom měli mít vyjasněno, když tu dnes skončíme?
získat zlatou medaili, kvalifikovat se na Olympijské hry, být nejrychlejší v oddíle. Je to cíl, o kterém v nějaké podobě sní každý sportovec. Jeho přínos je v tom, že může dodávat energii, pomoci překonávat období relativních neúspěchů zvýšeným tréninkovým úsilím. Problém takto formulovaného cíle spočívá v tom, že jenom výjimečně jeho dosažení závisí na nás samotných. Velkou část jeho naplnění nemáme pod svou kontrolu - neovlivníme, jak budou závodit naši soupeři, rozhodovat rozhodčí). Tak se může stát předčasně zdrojem aktuální vysoké frustrace, demotivace, pocitu selhání.
zvládnout 80% trati na mistrovství republiky v běhu na lyžích bruslením jednodobým; najezdit v průběhu následujících tří měsíců 6000 km; pokusit se zakončovat (nebo centrovat) pokaždé, pokud se dostanu na hranic velkého vápna, udělat 25 shybů na hrazdě. Je to cíl týkající se nějaké naší schopnosti, dovednosti. Něco, co máte ve velké míře sami pod kontrolou a pokud se vám tohoto cíle podaří dosáhnout, máte slušnou šanci dosáhnout i cíle výsledkového.
Typickým a mnohokráte prezentovaným příkladem nezbytnosti stanovení si rozvojového cíle je situace, která nastala v roce 1968 na Olympijských hrách v Mexiku v soutěži skokanů do dálky. V první sérii skočil Američan Bob Beamon (který ani nepatřil k hlavním adeptům na vítězství) 886 centimetrů, což byl fenomenální výkon. Překonal tím dosavadní světový rekord o více jak půl metru. Naprosto tím šokoval favority soutěže (Ter-Ovanesjana a Bostona), kteří na něco takového nebyli připraveni. Navíc, jak později přiznali – jejich cíl, který měli stanovený jako zisk zlaté medaile, byl najednou ztracen. Oba dosáhli výkonů výrazně pod své osobní maxima (o 15 a 25 centimetrů). Nedokázali překonat frustraci z nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle (zlaté medaile). Pokud by měli formulován cíl jako skočit 830 centimetrů, nebo překonání osobního rekordu, patrně by dosáhli lepšího výkonu i výsledku.
Se sportovcem je třeba diskutovat a vyjasnit, co je schopen a ochoten pro dosažení cíle udělat – teď hned, zítra, každý následující den. Využívá se otázek typu: Co pro to uděláš? Kolik úsilí jsi připraven do toho vložit? I zde platí dříve v textu zmíněné – čím vyšší je podíl sportovce na formulaci cílů, tím vyšší je pravděpodobnost jejich ztotožnění se s cílem, přijetí tohoto cíle opravdu za svůj osobní. Poté také roste ochota investovat čas a úsilí do jeho naplnění.
dobrý cíl by měl splňovat charakteristiky, které podporují jeho naplňování: konkrétnost, měřitelnost, realističnost, postupnost. Měl by být pozitivní, srozumitelný, náročný, splnitelný a písemně formulovaný a kontrolovatelný.
Velmi důležitým a současně obtížným prvkem pro kvalitní popis aktuálního stavu, ve kterém se sportovec nachází je objektivita. Dosažení objektivního popisu reality je, s ohledem na subjektivitu našich názorů, postojů, hodnot, očekávání téměř nemožné. To však rozhodně neznamená, že bychom na tuto snahu neměli rezignovat. Jedním z postupů, který nám při této snaze může být nápomocen je posun od hodnocení reality k jejímu (pokud možno věcnému) popisu. Snažíme se při zachycení reality využívat deskriptivní terminologie a potlačovat terminologii (pojmy) hodnotící.
Popis reality nám umožňuje lépe si udržet odstup a nadhled. Nevyvolává tak silné emoce, které pak často realitu zkreslují. Pokud zhodnotíme výkon svého svěřence slovy „závěr poločasu jsi hrál naprosto příšerně, na co jsi sáhl to šlo do kytek, motal jsi se tam jak slepej kůň.“ Tím dosáhneme akorát toho, že nás sportovec po první větě přestane vnímat. Takto podané informace jsou pro něj natolik emočně nepříjemné (zraňující), že se aktivují tzv. psychické obranné mechanismy, které ochraňují naši sebeúctu. Současně zesílí negativní vnímání naší osoby, narušuje se vzájemný vztah a důvěra, snižuje se jeho motivace k další tréninkové práci. O reálném dění na hřišti se sportovec nedozvěděl nic, co by mohl v budoucnu využít.
Pokud dáme našemu svěřenci informaci v podobě „do 35 minuty jsi se dobře pohyboval, potom ti na sporttestru vyskočila srdeční frekvence nad 160 tepů, dvakrát těsně za sebou jsi přihrával zhruba tři metry před dobíhajícího spoluhráče a ve 44 minutě jsi zpožděně zareagoval na pronikající soupeřovu 6, před vápnem jsi na něho měl cca metr ztrátu, řešil jsi to skluzem, byl z toho faul, dostal jsi žlutou kartu a kopala se penalta. Takto popsaná realita asi také nebude pro hráče úplně příjemná, ale je dobře využitelná v další práci. Popis má zásadní význam v tom, že vždy obsahuje konkrétní, uchopitelný, použitelný aspekt, který umožňuje změnu, zlepšení.
Jedním ze způsobů, jak u sportovců zlepšovat schopnost objektivně, přesně a citlivě vnímat realitu je rozvíjení smyslového vnímání. Čím více umíme využívat jednotlivých smyslových modalit (sluch, čich, propriocepce, zrak), tím plastičtější a diferencovanější informace máme k dispozici. Zejména při učení se novým dovednostem, zdokonalování techniky, hledání hranic a limitů vlastních schopností a odolnosti jsou tyto informace nedocenitelné.
Zaměření vnímání na vlastní tělo nebo plné soustředění se na jednotlivé smyslové modality vede často k automatickému uvolnění a sebe-korekci. Zcitlivění k vnitřnímu vnímání reality vede k efektivnějšímu využívání potenciálu vlastního těla, což se promítá do uvolněnějšího projevu, zlepšení nervosvalové koordinace, techniky provedení i vlastního výkonu.
Využití otázek při zjišťování reality vychází z několika základních principů:
Důkladné poznání reality překvapivě často poskytne odpovědi, které hledáme, a vyřeší pociťované potíže. Řešení, ke kterému při zkoumání reality dospějeme je natolik uspokojivé, že není třeba přikročit ke třetí (hledání možností) a čtvrté (závazek) fázi koučování. Schopnost podávat lepší výkony je výsledkem zlepšeného vnímání reality dosažené v průběhu zkoumání reality.
Otázky využitelné při zkoumání reality:
Smyslem fáze hledání možností není nalezení jediné, nejlepší, správné odpovědi, ale vytvořit si rejstřík co největšího množství alternativ. Jejich počet je důležitější než jejich kvalita a realističnost. Tyto kritéria přijdou na řadu v další fázi koučování (realizaci). Proces hledání možností aktivizuje, rozvíjí a stimuluje myšlení a je možná důležitější než jeho výsledek. Podněcuje kreativitu, tvořivost, otevřenost, nezávislost, odvahu, nekonvenčnost. Všechny tyto vlastnosti jsou přínosné jako součást pevného podkladu dlouhodobé vysoké výkonnosti.
V této fázi koučování můžeme využít modifikovanou verzi brainstormingu. Důležité je nastavit takovou atmosféru, podmínky; využít takové způsoby otázek, které umožnují utlumit cenzuru analytického myšlení, umlčet našeho vnitřního kritika. Každý jedinec (sportovce nevyjímaje) má, na základě svých životních zkušeností, vytvořenou sadu implicitních předpokladů. Jsou to hluboce zakořeněné vnitřní očekávání vztahující se k řešení problémových situací. Pohybují se na hranici uvědomění a výrazně ovlivňují proces našeho myšlení, rozhodování, jednání. Jejich formulace obvykle zní jako:
Jedním ze způsobů jak v této fázi koučování umlčet vnitřního kritika a rozrušit omezující předpoklady je přenesení řešeného problému do budoucnosti, fantazie, pohádky, na jinou planetu.
Pokud se nám podaří v této fázi nashromáždit dostatečné množství různorodých návrhů, tak může přejít k výběru, volbě; tedy nalezení nejvhodnějšího řešení. Můžeme „povolat“ zpět naše umlčené analytické, kritické, racionální myšlení a podrobit navrhovaná řešení přísné selekci. U komplikovanějších problémů se osvědčuje u každého z nich vytvořit písemný seznam plusů a mínusů, případně využít jednoduché škály pro finální posouzení vhodnosti návrhu. Kdyby se rozhodl pro toto řešení, jak bys s tím byl spokojen? Zkus to vyjádřit v procentech – 0% značí absolutní nespokojenost s tímto řešením, 100% naprostou spokojenost.
Otázky využitelné při hledání možností
Závěrečná část koučování vyplývá, plynule přechází z fáze předchozí. Diskuse nad možnostmi by měla vyústit v rozhodnutí, závazek něco konkrétního vykonat. Optimálně vyjádřené v písemném plánu konkrétních kroků, které sportovec vykoná.
Pokud jsme jako kouči dobře zvládli předchozí fáze, můžeme si dovolit být při utváření závazku opravdu důslední, důrazní, neústupní. Nacházíme se totiž v principálně odlišné situaci od obvyklého vyžadování plnění tréninkového plánu, taktických pokynů, pravidel chování či životosprávy (kdy se ze strany sportovců často setkáváme s formálním přístupen, odporem, snahou o vyhnutí se, podváděním). Tentokrát nechceme po sportovci, aby slíbil či vykonal, co po něm chceme my, co jsme vymysleli, co je naší představou. Vyzíváme ho, aby sám zvolil z variant, na které jsi sám přišel. Sportovec se tak cítí výrazně méně pod tlakem autority, protože jsou to jeho nápady a jeho volba, se kterou se má ztotožnit.
Otázky na volbu, odhodlání, závazek
Pokud sportovec označí hodnotu menší než 75%, výrazně se snižuje pravděpodobnost, že rozhodnutí skutečně realizuje. V tomto případě se doporučuje vrátit o krok zpět a znovu probrat překážky, které se mohou vyskytnout při realizaci, případně tuto volbu vyřadit a hledat pro realizaci jinou variantu. V koučování (stejně jako při jiné způsobu řešení problémů) platí, že pokud něco nechceme (nemůžeme) udělat, tak to vyřadíme z plánu.
Koučování se vždy snažíme uzavřít tím, že sportovci předáme písemně formulovaný seznam cílů, dohodnutých a odsouhlasených kroků – tedy to co a kdy se zavázal udělat. Sportovec by si měl tento záznam přečíst (případně ho korigovat) a poté podepsat.
Jako kouč zůstáváme samozřejmě dál při řešení tohoto problému k dispozici (i to může být součástí podepsaného dokumentu).
Dosahovat výkony na hranici potenciálu sportovce vyžaduje:
V situaci, kdy tomu tak není, stávají se významnou součástí výkonu sportovce promítnuté ambice, aspirace a očekávání druhých – rodičů, trenérů, členů realizačního týmu, fanoušků, médií. To může v určité fázi kariéry výkony zvyšovat, podporovat dosahování mimořádných sportovních výsledků. Pokud se však toto snažení v další fázi kariéry nepodaří propojit s autentickými potřebami sportovce, pokud promeškáme ten správný okamžik přenesení odpovědnosti za směřování kariéry na sportovce, tak způsobené škody a deformace provázejí sportovce po celý další život.
Nejsilnější, nejstabilnější, nejtrvalejší a nejzdravější motivy vztahující se ke sportovním výkonům je odvozují od hledání osobní identity (kdo jsem já), sebeúcty, prožitku z dotýkání se hranic vlastních možností, z vrcholného výkonu.
Práce s prožitkem radosti a potěšení je důležitá zejména v obdobích výsledkových neúspěchů a samozřejmě také při tvrdém, stereotypním, drilovém tréninku (kterému se v žádném sportu nemůžeme vyhnout). Právě orientace, zaměření vnímání na aktuální prožitek, posílení schopnosti vnímat a rozumět smyslu svého jednání je jeden ze způsobů, jak takovým obdobím úspěšně procházet.
Proces učení se novým pohybům, rozvoje motorických dovedností (techniky) tradičně členíme v didaktice, sportovním tréninku i psychologii do čtyř fází:
Tímto způsobem jsou nastaveny základní didaktické postupy a metodické řady pro rozvoj a zdokonalování technických dovedností v jednotlivých sportech. Většinou to probíhá tak, že sportovci ukážeme, co po něm chceme, jak má vypadat žádoucí provedení dané techniky. Poté začne sportovec provádět první pokusy, od nás jako trenéra dostává zpětnou vazbu – informaci, jak se jeho provedení liší od žádoucího výsledku, kde dělá chyby a co má změnit. S narůstajícím počtem opakování je postupně chyb méně a sportovec začíná sám vnímat, co dělá špatně a co dobře. S postupem času (a dalším množství opakování) se na pohyb přestává soustředit, přestává ho řídit a začíná ho vykonávat správně i v proměnlivých podmínkách (na různém povrchu, při měnící se síle větru, reakcích spoluhráčů a soupeřů).
Koučování (respektive specifickou modifikaci sebe-koučování vycházející ze systému Inner game) nám může vnést do procesu učení se nový pohled.
Tento způsob rozvoje dovedností vychází z modelu přirozeného dětského učení, z toho jak se jako malé děti učíme otáčet, sedat, vstávat, chodit, mluvit. Je dobře aplikovatelný při rozvoji a zdokonalování většiny pohybových dovedností. Jeho zvládnutí, respektive rychlost učení může být v některých případech trochu pomalejší, nicméně bývá ve výsledku stabilnější, odolnější vůči chybám v provedení a soutěžnímu stresu.
Pozitivní prožitek z vlastního pohybu, z objevování možností vlastního těla je jedním ze základních motivačních zdrojů sportovní aktivity jako takové. Jeho důkladný a komplexní rozvoj v dětském věku je zdrojem, ze kterého potřebuje sportovec čerpat v obdobích náročného, monotónního, stereotypního, bolestivého tréninku, stejně tak jako v období relativních výsledkových neúspěchů.
Vzhledem k rozšířené praxi vrcholového sportu dětí a mládeže, kdy dochází k předčasné orientaci na dosahování maximálních výkonů, porovnávání se s ostatními vrstevníky a tím k předčasné sportovní specializaci (realizaci intenzivního, jednostranně zaměřeného, vysoce intenzivního tréninku před nástupem – proběhnutím puberty), bývá často zdroj radosti z pohybu utlumen, potlačen nebo nedostatečně rozvinut. To výrazně zvyšuje riziko ztráty motivace, pokud se sportovec dostane do situací zvýšené psychosociální zátěže nebo frustrace z aktuálního neúspěchu.
Koučováním můžeme zdroje vnitřní radosti a potěšení z pohybu aktivovat a průběžně rozvíjet v jakémkoliv věku a na jakékoliv úrovni výkonnosti. Vycházíme z toho, že základním zdrojem radosti a potěšení jsou v prvé řadě naše smysly.
Pokud začneme systematicky pracovat s na zlepšování schopnosti kvalitně vnímat jednotlivými smysly, může se i každodenní tréninková rutina proměnit v neutuchající proud intenzivních zážitků vyvolávající pocity radosti a potěšení.
Smysly nám přinášejí informace o tom, co se děje v našem těle, v našem bezprostředním okolí, jaké prožíváme pocity – vyvolávají aktuální, okamžitý prožitek toho co se odehrává teď a tady.
Ve skutečnosti, každý pocit, prožitek, zkušenost je aktuální. Vzpomínky na dřívější situace vyvolávají jejich stopy v paměti – myšlenky, emoce, tělesnou reakci. Podobně to působí i v opačném směru – očekávat něco, anticipovat znamená uvažovat o tom, jaké by to mohlo být, jak by to mohlo dopadnout. A myšlenky, emoce, tělesné reakce, které se při tom „předvídání“ budoucnosti vynořují, vycházejí z naší předchozí zkušenosti s podobnými situacemi.
Skutečně naplňující, radostné pocity přináší zaměření, naladění vnímání na to, co aktuálně děláme, cítíme, prožíváme, zakoušíme. Sportovci se často o tento zážitek připraví tím, že jejich pozornost opouští smysly a začne se toulat v minulosti (nejčastěji v tom, co se nepodařilo, kde došlo k selhání, neúspěchu) nebo začnou „předpovídat“ budoucnost - vytvářejí si očekávání jak by to mělo být, vyvolávají obavy z toho, co se jim nepodaří nebo v čem selžou. To vede ke ztrátě pocitu radosti. Přestává je těšit trénink i soutěžení a projevuje se to negativně i na výkonnosti. Zpětná vazba ze smyslů oslabená (tím, že se toulají v minulosti nebo se snaží předvídat budoucnost), snižuje se schopnost dobře vnímat realitu. Vytváří se začarovaný kruh – nekvalitní trénink, zhoršený výkon, klesající potěšení, narůstající obavy, zhoršená vnitřní zpětná vazba, ještě méně kvalitní trénink, atd.
Pokud cíleně pracujeme v koučinku na posílení schopnosti vnímat realitu – slyšet, cítit, dotýkat se, vnímat svalové napětí a uvolnění, dech, chuť, tok našich myšlenek – automaticky lépe koordinujeme a zpřesňujeme naše pohyby a jsme schopni intenzivněji prožívat radost a potěšení z jejich vykonávání.
Součástí dlouhodobého koučování je rozvoj smyslového vnímání. Tím můžeme pozitivní prožitek prohlubovat, zintenzivňovat a učinit ho nezávislým na aktuálním výkonu (úspěchu – neúspěchu). Hranice mezi výkonem, učením se a prožitkem se začne postupně stírat. Pokud se nám ji důsledným přelaďováním pozornosti podaří úplně setřít, dostavuje se žádoucí cílový stav – vrcholný prožitek, pocit lehkosti, euforie, transu a plynutí.
Pokud akceptujeme základní filosofii koučování: „Sportovci pomáháme najít, porozumět a rozvíjet jeho vlastní potenciál, rozšiřovat hranice možností“, tak máme možnost (povinnost) specificky pracovat s jeho motivací.
Ve sportu (podobně jako v jiných oblastech lidské činnosti) můžeme rozpoznat tři základní, vzájemně propojené a ovlivňující se motivační zdroje.
Všechny tyto motivační zdroje jsou organickou součástí vrcholového sportu, vychází přímo z jeho podstaty a role ve společnosti. Jejich význam a síla mění v souvislosti s věkem, životním příběhem, rodinným zázemím, trenérským vedením, fází kariéry, výkonností.
V souladu se základními principy koučování se optimálně zaměřujeme na budování a rozvoj motivačních zdrojů vycházejících z přirozené potřeby a radosti z pohybu, poznávání a rozvíjení vlastního těla. Cílem je vytvořit silnou a pevnou pozitivně emoční vazbu k samotnému pohybu, aktivitě, kterou sportovec provádí. Tak ho činíme samostatným, nezávislým (na očekávání okolí, aktuálních výsledcích, úspěchu a neúspěchu), odolnějším proti demotivaci, syndromu vyhoření či předčasnému ukončení kariéry.
Motivační zdroje vycházející ze sociálního srovnávání jsou přirozeně velmi silné a v rámci koučování je spíše selektivně ignorujeme (nevěnujeme jim pozornost), necháváme je jejich přirozenému vývoji, případně jemně kultivujeme (ve smyslu potlačování jejich aktuálního významu na úkor dlouhodobé vize). Zvýšenou pozornost jim věnujeme pouze v případě, že se pro sportovce stávají brzdou, překážkou dobrého výkonu a dalšího rozvoje. Tedy, pokud se sportovec dostává do stavu nepohody, frustrace, demotivace z toho, že referenční osoby (druzí sportovci, se kterými se srovnává) dosahují lepších výsledků či výkonů.
Motivační zdroje charakteru touhy po lásce, uznání, slávě, penězích se spíše snažíme přirozeně a nenásilně utlumovat tím, že cíleně rozvíjíme, podporujeme, oceňujeme jednání podněcované první skupinou motivů. Základní myšlenka, kterou ve spolupráci se sportovcem postupně rozvíjíme, zjednodušeně zní: „Vítězství, body, žebříček, sláva, uznání, respekt, poháry, peníze jsou moc fajn, je to prima bonus. Aby sis to mohl (mohla) užít, je potřeba se zlepšovat, posouvat, pracovat na sobě. Tvrdě a dlouho. A aby to člověk vydržel, tak je potřeba najít co nejvíc radosti a potěšení v samotné tvrdé práci, pohybu, ve svém těle.“
Zpětná vazba, jako informace o průběhu a výsledku činnosti, může nabývat různých podob a můžeme ji obdržet buď z vnějšího prostředí (od trenéra, spoluhráče, rozhodčího, videozáznamu) nebo si ji poskytnout sami, z prostředí vnitřního (na základě informací z našich smyslů, zejména propriocepce).
Užitečná je taková zpětná vazba, která je pro sportovce akceptovatelná (je mu podána takovou formou, v takovém čase a v takovém množství, že má kapacitu ji přijmout a zpracovat).
Taková to práce se zpětnou vazbou je vysoce efektivní, protože výrazně urychluje učení, činí dovednosti plastičtější a odolnější proti rušivým vlivům stresu.
Asi nemá cenu opakovat, že efektivnější je zpětná vazba neutrální – popisná. Zpětná vazba hodnotící v sobě skrývá některá obtížně překonatelná rizika
V rámci koučování se snažíme zaměřovat zpětnou vazbu spíše na věci, pohyby a jejich odezvu v těle v situacích, ve kterých je sportovec úspěšný, respektive pracujeme s jejich potenciálem dalšího rozvoje. Cíleně využíváme hodnotící a sebehodnotící škály.
|
Důležité vlastnosti pro sport |
5 Nejdůležitějších |
% Spokojenosti |
|
Profesionalita |
Silná vůle |
70% |
|
Silná vůle |
Odvaha |
90% |
|
Trpělivost |
Trpělivost |
90% |
|
Odvaha |
Sebevědomí |
60% |
|
Přizpůsobivost |
Čest |
80% |
|
Rychlost |
||
|
Sebevědomí |
||
|
Agresivita |
||
|
Důraz |
||
|
Slušnost |
||
|
Kamarádství |
||
|
Věrnost |
||
|
Čest |
||
|
Tvrdost |
||
|
Motivace |
|
Klíčové charakteristiky hodnocení |
% Spokojenosti |
Co můžu udělat pro zlepšení |
|
Dodržení před-soutěžní rutiny |
63% |
Napíšu si klíčové body na cedulku a nalepím si ji na tašku. Telefon odevzdám před rozcvičením. |
|
Po ztrátě míče se okamžitě vracím |
90% |
Nebudu očima hledat trenéra, ale hned se otočím na brankářku. |
|
Bez ohledu na stav povzbuzuji ostatní |
100% |
|
|
V žádném případě nediskutuji s rozhodčím. |
20% |
Fakt nevím. Nediskutovat. |
Koučování sportovního týmu vychází ze stejných principů a směřuje k podobně formulovaným cílům jako práce s jednotlivcem.
Žádoucím cílem při práci se sportovním týmem je dosáhnout vysokého stupně skupinové koheze (soudržnosti) týmu a maximálně efektivní práce jednotlivých členů.
Každá skupina jedinců (sportovní tým nevyjímaje), pokud má společně fungovat delší dobu a přitom řešit různé situace prochází nějakým vývojem. Jsou popsaná různá členění, pro účely koučování se jako vhodné jeví to, které pracuje s následující třemi etapami vývoje sportovní skupiny:
|
Vývojový stupeň |
Typické znaky a projevy |
Motivace |
|
|
Začlenění |
Závislost |
Vytváření dojmu |
Akceptace |
|
Prosazení |
Nezávislost |
Prosazení se |
Sebeúcta |
|
Spolupráce |
Vzájemnost |
Dosažení týmového cíle |
Seberealizace |
Základní postup při koučování týmu je shodný jako při koučování individuálního sportovce – CÍL, REALITA, MOŽNOSTI A ZÁVAZEK. Specifika, zvláštnosti a případné odlišnosti spočívají v potřebě vtáhnout do tohoto procesu větší množství sportovců a přes jejich individuální odlišnosti dospět alespoň k rámcové shodě.
Odpovězte prosím na otázky v tabulce:
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
|
|
Člověk je? |
Své odpovědi rozdělte do dvou skupin:
Základním předpokladem pro úspěšné koučování je převaha charakteristik s pozitivní konotací. Z té lze usuzovat na vnitřní přesvědčení, že lidé jsou v jádru dobří, že mají základní tendenci svobodně rozvíjet svůj potenciál, jednat samostatně a odpovědně.
Pokud je základním předpokladem dobrého koučování důvěra ve sportovce, tak její důležitou součástí je sebedůvěra kouče.
|
0 – 100% |
||
|
Vím, čeho chci ve sportu dosáhnout |
||
|
Jsem si jistý, že dokážu realizovat své plány |
||
|
Nebojím se výzev v budoucnosti, protože jsem si dosud se všemi výzvami poradil |
||
|
Většinu věcí ve svém životě jsem zvládl díky svým schopnostem a předpokladům |
||
|
Rád se pouštím do nových věcí, i když je tu možnost, že neuspěji. |
||
|
Věřím, že každý problém dokáži vyřešit. |
||
|
Rád zkouším věci, ve kterých ostatní selhali. |
||
|
Když se mnou druzí nesouhlasí, nevadí mi to |
||
|
Dokážu si stát za svým, i když mne za to druzí nebudou mít rádi. |
||
|
Prohra má v sobě vždy něco důležitého |
Sečtěte procenta a vydělte je počtem otázek (10). Pokud je výsledné číslo vyšší jak 50%, je to znak základně dobře nastavená důvěry ve vlastní schopnosti a dobrý předpoklad pro práci kouče.
|
0 - 100% |
||
|
Jsem připraven dát jiné věci stranou, abych mohl být nejlepší v sportu |
||
|
Ve svém sportu chci dosáhnout maximum možného |
||
|
Ke každému tréninku přistupuji tak, abych se neustále zdokonaloval a mohl ze sebe vydat to nejlepší |
||
|
Ke každé soutěži přistupuji jako k možnosti posunout svůj výkon někam dál |
||
|
I když se mi aktuálně nedaří, nepochybuji o dosažení svých cílů |
||
|
Jsem odpovědný za své chyby a selhání a tvrdě pracuji na jejich odstranění |
||
|
I když se mi v tréninku nedaří, udržuji v jeho průběhu plnou koncentraci a úsilí. |
||
|
Bez ohledu na vývoj závodu (soutěže) jsem schopen udržovat plné soustředění a úsilí na podání nejlepšího výkonu. |
||
|
Vydám ze sebe všechno, i když se mi úkol jeví nedosažitelný nebo překážka nezvládnutelná. |
||
|
Nejdůležitější je pro mne neustále se zlepšovat své výkony |
||
|
Mé výkony mi přinášejí velkou radost a osobní uspokojení. |
Nejlepší sportovci a koučové se v průměru pohybují na 75%. Hodnoty mezi 50 až 60% se považuje za standardní. Pokud v některých položkách vychází hodnoty nižší než 40%, je dobré se zaměřit na jejich zlepšení, neboť se stávají blokem, brzdou dalšího rozvoje.
|
0 - 100% |
||
|
Během tréninku, soutěže dokážu být natolik soustředěný, že se vše kolem mne ztrácí jakoby v mlze. |
||
|
Můj výkon mne natolik pohlcuje, že v tu chvíli nic jiného neexistuje |
||
|
Dokážu se zaměřit na to, abych se udržel v přítomnosti – teď a tady. Mám v mysli vždy jeden úder, výstřel, krok. |
||
|
I když mne něco rozptýlí, znervózní, dokážu se rychle v mysli vrátit zpět |
||
|
Během tréninku dokážu udržet plně zaměřenou pozornost na vykonávanou činnost |
||
|
Před samotným výkonem se dokážu soustředit na věci, které mi dodávají sebejistotu. |
||
|
Před samotným výkonem se vědomě rozhoduji, že do něho vložím svou nejlepší koncentraci. |
||
|
Mám pevnou důvěru v to, že pokud se na něco budu intenzivně soustředit, tak zvládnu věci lépe. |
||
|
Dokážu se zaměřit na to, abych se učil z neúspěchu, chyb, kritiky. Jsem schopen přeměnit neúspěch v příležitost ke zlepšení. |
||
|
Po každém výkonu dokážu své hodnocení zaměřit na to, co jsem udělal dobře a v čem se můžu zlepšit |
Vyhodnocení je podobné, jako u předchozího testu. Hranicí vysoce kvalitní práce s pozorností je hodnota 75%. Hodnoty mezi 50 až 60% se považuje za standardní. Pokud v některých položkách vychází hodnoty nižší než 40%, je dobré se zaměřit na jejich zlepšení, neboť se stávají omezením, brzdou dalšího rozvoje.
1. Atkinson, M. (2009). Koučink - věda i umění: vnitřní dynamika. Praha: Portál.
2. Bohoňková, I. (2010). Sám sobě koučem. Olomouc: Poznání.
3. Bukač, L. Intelekt, učení, dovednosti & koučování v ledním hokeji. Praha: Olympia, 2005.
4. Gallwey, W. T. (2011). Vnitřní hra tenisu: mentální stránka vrcholového výkonu. Praha: Management press.
5. Gallwey, W. T. (2010). Inner game pro manažery.
6. Orlick, T. (2012). Na cestě k vítězství. Brno: Cpress
7. Parma, P. (2006). Umění koučovat. Praha: Alfa Publishing
8. Reynolds, K., & Dent, P. (2012). Manuál tenisového kouče. Prostějov: Sport a věda.
9. Whitmore, J. (2009). Koučování - Rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti. Metoda transpersonálního koučování. Praha: Management Press.