Tato publikace si klade za cíl představit koncept integrace a společných programů osob se zdravotním postižením v kontextu tělesné výchovy, sportu a rekreace a na základě prezentace relevantních teorií a výzkumů našeho pracoviště poukázat na stávající stav tohoto současného společenského fenoménu. Osoby se zdravotním postižením bývají označovány jako osoby se specifickými potřebami, speciálně vzdělávacími potřebami nebo jako osoby s jinakostí. Termín jinakost označuje fenomén (v našem případě osobu), který se odlišuje od běžně známé a přijímané normy. Většina lidí vnímá jinakost velmi subjektivně a osobně. Jinakost hodnotíme jednak jako odlišnost od námi běžně přijímané normy (př. normy chování, komunikace či pohybových kompetencí – např. lokomoce). V zemích západní Evropy a severní Ameriky tvoří osoby se zdravotním postižením zhruba 10 % populace, což znamená signifikantní část populace, která má nižší míru zapojení do pravidelných pohybových aktivit, nižší míru tělesné zdatnosti a mnohdy také nižší vnímanou kvalitu života (Sherrill, 2004). Tato publikace nabízí kritický a objektivní pohled na fenomén integrace do školní tělesné výchovy, problematiku rekreace a volného času osob se zdravotním postižením a na koncept sportovního zapojení osob se zdravotním postižením. Pro základní vymezení a pochopení termínů, které běžně používáme pro osoby se zdravotním postižením / jinakostí, patří například pojmy:
Obr. 1 Dítě s rozštěpem páteře a atlet s DMO (Spina Bif da Ass. a CP ISRA, 2012)
- Porucha: je problém tělesných funkcí nebo struktur, jako je signifikantní odchylka nebo ztráta.
- Postižení: je určitá odchylka ve zdravotním stavu člověka, která jej omezuje v určité činnosti (pohyb, kvalita života, uplatnění ve společnosti).
- Disabilita: je takový problém dané osoby, který je způsobený přímo chorobou, traumatem nebo jinými zdravotními problémy, které vyžadují lékařskou péči, zajištěnou léčením jedince prostřednictvím odborníků (medicínské pojetí konstruktu). Naproti tomu sociálně vytvořený problém je spíše komplex sdružených podmínek, z nichž mnohé jsou vytvářeny společenským prostředím.
- Handicap: sociální znevýhodnění jedince v důsledku jeho postižení (tělesného, smyslového apod.)
Setkání s jinakostí u většiny osob vyvolává silné emoce: např. (a) strach a obavy z vlastní interakce a jednání se zdravotně postiženým (Zvládnu to? Co mu řeknu? Co udělám? Nedotkne se ho to?); (b) strach a obavy o vlastní selhání (Zvládnu daný úkol / situaci? Co když mu ublížím? Neublíží ostatním?); (c) nepřiměřený obdiv, tzv. „Superman ef ect“ (Ty jo – ta musí být dobrá! To bych nedal!) Silnější emoce většinou vyvolávají těžší či vícečetná postižení (Kudláček, 2013, s. 2).
Jinakost je slovo, které je většině studentů tak trochu cizí. Bavíme-li se o jinakosti, je dobré se teoreticky ukotvit v oblasti filozofie, psychologie či sociologie. Pro tuto publikaci jsem zvolil odkaz na kolegy sociology, konkrétně na publikaci Jinakost – postižení – kritika: Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu: Antologie textu z oboru disability studies, vydané sociologickým nakladatelstvím SLON a editované Kateřinou Kolářovou. Kolářová (2012, 44) kriticky hodnotí stávající definice postižení: „Definice bez výjimky replikují předsudečné představy o tragičnosti osudu lidí ,na vozíku‘, ,trpících depresemi‘, ,nevidomých‘ ale/produkují tak symbolické zneuznání ,postižených‘. ,Postižení‘ je nazýváno ,odchylkou‘ a pojmenováno jako příčina ,zhoršení kvality života‘ a tím, co člověka skutečně postihuje.“
„Postižení“ je ideologický konstrukt, který, jak precizně vystihuje Rosemarie Garland-Thomson, „konstruuje představu velké, heterogenní skupiny lidí, jejichž tělesnost, tělesné funkce, hendikepy, tělesné nejednoznačnosti, vzhled jsou považovány za abnormální, defektní, degenerované, oslabené, deformované, nemocné, nezdatné, patologické, obézní, zmrzačené, šílené, ošklivé, retardované či poškozené. Všechna tato označení slouží k patologizaci, stigmatizaci, znehodnocování a vylučování. Přestože se zkušenosti s funkcemi, tělesností a její formou a stejně tak s materiálními podmínkami lidí v těchto široce definovaných kategoriích ‚postižení‘ jedna od druhé velmi zásadně liší, sociální, politické a ekonomické dopady toho, že jsou tito lidé považováni za méněcenné, i postoje a kulturní praxe exkluze a vylučování, kterým tito lidé čelí, jsou analogické.“ (Garland- Thomson 2004: 780 in Kolářová, 2012)
Většinou jsou tyto pocity či přesvědčení dány nedostatečnou vlastní zkušeností s danou populací. Proto je doporučováno, aby se studenti pedagogických, ale i dalších oborů měli možnost setkat s jinakostí a specifickými potřebami osob se zdravotním postižením, a to nejlépe na základě příběhů a povídání s konkrétními osobami se zdravotním postižením, které již ve svém životě něčeho dosáhly (př. sportovci, umělci, podnikatelé).
Obr. 2 Rugby na vozíku (USOC, 2010)