Obsah

03

Stavíme

Stavíme

Obsah kapitoly

  1. 3.1 Základy pasivního domu
    1. 3.1.1 Technické řešení základů pro pasivní domy
    2. 3.1.2 Přípojky, odpady
  2. 3.2 Obvodové zdi pasivního domu
    1. 3.2.1 Masivní stěna
    2. 3.2.2 Dřevostavba
    3. 3.2.3 Stavby z hlíny
    4. 3.2.4 Stavby ze slámy
    5. 3.2.5 Domy chráněné zemí
  3. 3.3 Střechy pasivních domů
    1. 3.3.1 Pultová plochá střecha
    2. 3.3.2 Sedlová střecha
    3. 3.3.3 Konstrukce stropů
  4. Testové otázky

V této kapitole se seznámíme se základními stavebně technologickými řešeními jednotlivých částí stavby a to v pořadí, ve kterém stavba většinou prakticky probíhá.

Nejprve se tedy zaměříme na základy pasivního domu, dále na způsoby a možnosti řešení obvodových zdí a plášťů a nakonec probereme konstrukci střech pasivního domu.

Zpět na začátek

3.1 Základy pasivního domu

Základy tvoří spodní část budovy, tedy tu část, která dochází přímo do styku s terénem. Požadavky na tepelně izolační vlastnosti základů pasivních domů jsou stejné jako požadavky na obvodové zdi těchto domů, tedy 0,15 W/m2.K. Důležitost správného navržení a realizace základů pasivního domu podtrhuje fakt, že následné zlepšování tepelně izolačních vlastností základů je finančně i technologicky velmi náročné – někdy i nemožné.

Stěny domu je možno izolovat, okna vyměnit, ale tepelně izolační vlastnosti základů bez podstatného snížení podchodné výšky v místnosti či jiných náročných a drahých úprav není možno měnit.

Při rozhodování o základech pasivního domu musíme vyřešit několik důležitých otázek:

Budeme budovat suterén?

Přes nesporné výhody suterénu, ve kterém lze umístit sklep, technické zázemí, půdní kolektor, většina projektantů toto řešení zavrhuje zejména z důvodu podstatného prodražení stavby. Dalším důvodem je to, že v konstrukci základů vznikají velmi těžce odstranitelné tepelné mosty.

Jaké je podloží?

Podloží do značné míry rozhoduje o způsobu zakládání stavby, a proto je dobré nechat si provést geodetický průzkum, zejména při podezření na různé komplikace v podloží (násypy, náplavy, svažité území, nízkoúnosný podklad apod.).

Jaké základy?

O tom, jaké základy budou zvoleny, nejvíce rozhoduje druh konstrukce stavby (dřevostavba, masivní zděná …), počet pater a druh podloží. Úkolem základů je totiž přenesení a rozložení hmotnosti budovy do podloží.

Jaký druh izolace budeme volit?

Nejčastěji se do tepelných izolací základů pasivních domů využívá extrudovaný polystyrén, tvrdé minerální desky, pěnové sklo, sláma apod.

Zpět na začátek

3.1.1 Technické řešení základů pro pasivní domy

Základy řešíme tak, aby poskytly co nejlepší tepelně izolační vlastnosti při dostatečné statické únosnosti. Obecně se využívají takové postupy, které vytvoří vzduchové izolační komůrky, které tepelně oddělí podlahu od terénu. Nejčastěji se používají tyto postupy:

  • zakládání stavby na základové pásy

Využívá se zejména u masivních vícepodlažních budov s vyšší hmotností. Základové pásy by měly být vykopány do nezámrzné hloubky (v našich podmínkách 80–120 cm). U budov se suterénem se základy většinou nachází až v nezámrzné hloubce. Tyto základy jsou většinou budovány z betonu a kamene.

Obr. 3: Izolace základů pasivního domu

Obr. 4: Správné izolování základů pasivního domu

Tepelná izolace se většinou provádí zateplením soklů extrudovaným polystyrénem do celé hloubky základů a s navázáním tohoto zateplení nad úrovní terénu s vnějším zateplením stěn. Zateplení podlah se provádí také extrudovaným polystyrénem položeným na hydroizolaci betonové desky. Tloušťka této tepelně izolační vrstvy se pohybuje kolem 15–30 cm. Tepelně izolační vlastnosti podlah se dají ještě vylepšit např. podsypáním betonové desky, pěnovým sklem či její podložení extrudovaným polystyrénem.

  • zakládání na základovou desku

Využívá se u středně těžkých méněpodlažních budov. Tepelná izolace je zde tvořena již v základové spáře a v podstatě se nejčastěji využívá těchto druhů tepelných izolací:

izolace extrudovaným polystyrénem

Tento polystyrén (nenasákavý a má vysokou nosnost) o tloušťce až 30 cm se položí na geotextilní vrstvu, která je přímo na terénu v celém půdorysu stavby a na tento polystyrén se přímo aplikuje železobetonová základová deska. Na izolaci tedy vlastně leží celá stavba.

Obr. 5: Izolace základu extrudovaným polystyrenem

izolace z balíků slámy

Méně častý způsob izolace. Sláma je stlačena na minimálně 100 kg/m3 . Balíky se pokládají na geotextílii, na kterou je položena hydroizolace v tloušťce min. 50 cm. Horní část balíků je opět překryta geotextílií, hydroizolací, na kterou je aplikována železobetonová základová deska.

izolace pěnovým sklem

Pěnové sklo je v poslední době stále častěji využívaný druh izolace díky svým velmi dobrým vlastnostem. Vyrábí se ve formě štěrku o velikosti 30–50mm. Štěrk má nulovou nasákavost a značnou mezerovitost a tím tvoří zároveň i drenážní vrstvu spodní části základu. Součinitel tepelné vodivosti je 0,075 W/m 2.K a sypaná objemová hmotnost je 150 kg/m3. Vyrábí se

z 100 % skleněného recyklátu a je 100 % zpětně recyklovatelný. Tento materiál má uzavřenou strukturu vzduchových bublin, díky níž je zcela nenasákavý. Pro konstrukci základů se využívá ve formě násypu. Tento násyp je rozprostřen na geotextilní vrstvě, která leží na základové spáře. Na tuto vrstvu pěnového skla, která má tloušťku 600mm, se položí další vrstva další geotextílie a na ni hydroizolační fólie. Na tento podklad se aplikuje železobetonová základová deska.

Obr. 6: Izolace základů pěnovým sklem

Pro vylepšení vlastností všech uvedených konstrukcí je možno na tuto železobetonovou desku aplikovat mazaninu, na kterou se klade další tepelná izolace, nejčastěji z polystyrénu, a na ni se aplikuje další mazanina, která slouží jako podklad pro čistou podlahu (dlažby, parkety, plovoucí podlaha apod.).

  • patkové základy

Využívají se nejčastěji u lehkých dřevostaveb. Je to nejlevnější typ základu. Patky z betonu se kotví v nezámrzné hloubce a končí 50–80 cm nad terénem. Osová vzdálenost sousedních patek je cca 250 cm a patky jsou přeloženy impregnovaným dřevěným nosníkem, který je na těchto patkách uložen. Dřevostavba má tak pod podlahou volný průlezný prostor, ze kterého je možné vést přípojky, odpady apod. Tento prostor je však v našich geodetických podmínkách nutno izolovat proti zámrazu. Tepelná izolace je položena na dřevěný záklop podlahy, který je položen na nosnících, nejčastěji ve formě polystyrénu, slámy, tvrdých minerálních desek apod. Na tepelnou izolaci je možno aplikovat mazaninu jako základ pro čistou podlahu.

Obr. 7: Patkové základy dřevostavby

Zpět na začátek

3.1.2 Přípojky, odpady

Tvoří spodní část základu stavby. Pro zabezpečení požadovaných základů pasivních domů je třeba věnovat dostatečnou pozornost tepelnému zaizolování těchto prostupů do vnitřních prostorů. Nejčastěji se využívá obsypání ekostyrenem a následném odizolování PU pěnou. Pozornost je třeba věnovat i vzduchotěsnosti, která se zabezpečuje pomocí speciálních průchodek.

Zpět na začátek

3.2 Obvodové zdi pasivního domu

Požadavky kladené na obvodové zdi pasivního domu v sobě integrují všechny vlastnosti, které by stěny pasivního domu měly splňovat. Mezi tyto základní požadavky patří:

  • tepelně izolační vlastnosti

Obvodové stěny tvoří největší část ochlazované vnější plochy obálky objektu a výtečné zateplení je nutným předpokladem k tomu, aby zdi dokázaly ve vnitřním prostoru udržet co nejvíce tepla. Součinitel prostupu tepla by se měl u pasivního domu pohybovat v rozpětí U < 0,15 W/m2.K. Současně s tímto požadavkem by měly být eliminovány všechny případné tepelné mosty.

  • statické vlastnosti

Požadavek na statickou pevnost objektu je základním požadavkem, neboť obvodové zdi nesou všechny další stavební části objektu (stropy, další patra, střechu apod.). Nosná konstrukce zdí musí tedy zabezpečit tuto statickou pevnost. Druh konstrukce a statická únosnost bude záviset na velikosti objektu, počtu pater, na použitém materiálu apod.

  • vzduchotěsnost

Obvodový plášť a tedy i zdi pasivních domů by měly být vzduchotěsné. Toho lze dosáhnout dokonale těsným stykem všech stavebních konstrukcí, které bývají doplněny i speciální fólií.

  • difuze vodních par

Zeď pasivního domu by měla být podle konstrukce chráněna parozábranou tak, aby nedocházelo ke kondenzaci vody v konstrukcích stěn, což by mělo za následek zhoršení tepelně izolačních vlastností stěny, narušení nosných konstrukcí (zejména dřevěných) a v neposlední řadě i tvorby plísní.

  • tepelná akumulace

Tento požadavek je velice důležitý zejména u vnitřních částí obvodových stěn. Tepelně akumulační vlastnosti jsou potřebné nejen k vytvoření příjemného vnitřního klimatu, ale zejména z důvodu efektivního využívání pasivních, solárních a jiných tepelných zisků. Dosahuje se pomocí využívání „těžkých“ stavebních materiálů (cihla, beton, kámen …), které jsou schopny teplo akumulovat a následně i vyzářit. U staveb, u kterých není možno tento požadavek splnit (dřevostavby apod.), je třeba doplnit vnitřní prostor jinými tepelně akumulačními zónami (masivní podlaha, strop, příčky, krb apod.).

Konstrukce stěny pasivního domu

Z uvedeného předchozího textu je zřejmé, že bude existovat celá řada různých konstrukčních řešení stěn pasivních domů. Je zřejmé, že ideální řešení neexistuje. Každé řešení v sobě bude skýtat jak výhody, tak i nevýhody. V následujícím textu se seznámíme s nejčastěji používanými typy konstrukcí stěn pasivních domů, s tepelnými izolacemi, které je vhodné u těchto konstrukčních řešení používat a výhodami a nevýhodami jednotlivých typů řešení.

Zpět na začátek

3.2.1 Masivní stěna

Tato tradiční a v současnosti velmi často používaná technologie využívá jako nosnou část pasivních domů běžné stavební materiály, kterých je na trhu nepřeberné množství. Idea spočívá v tom, že nosná část konstrukce, která zároveň tvoří statickou pevnost a akumulační schopnost objektu, je zhotovena z těchto tradičních materiálů. Vnější část objektu je potom kontaktním případně bezkontaktním způsobem tepelně zaizolována a opatřena vnější omítkou či jiným povrchem. Tím se dosáhne požadovaných tepelně izolačních vlastností stěny spolu s dostatečnými statickými vlastnostmi a dobrými tepelně akumulačními schopnostmi. Vzduchotěsnost a difuze vodních par bývá zabezpečena buď samotnou konstrukcí stěny, případně speciální fólií, která zabezpečuje tyto požadavky.

Typické konstrukce masivních stěn:

Stěny z plynosilikátů a keremzitového betonu

Nosný materiál se vyrábí ve formě kompaktních tvárnic, které se staví na tloušťku zdiva přibližně 250 mm. Značnou výhodou těchto tvárnic jsou dobré tepelně izolační vlastnosti ve všech směrech, což nám napomůže vyřešit tepelný most vznikající na styku spodní části se základem. Další výhodou je jednoduchá opracovatelnost, která umožňuje i snadné provádění vnitřních rozvodů a realizaci stavebních otvorů. Akumulační schopnost není příliš vysoká, a proto je třeba ji vylepšit masivním stropem, podlahou, příčkami apod. Tepelná izolace se provádí nejčastěji z vnější strany stěny jak kontaktním, tak i bezkontaktním způsobem. Materiál, kterým se tato izolace provádí, je nejčastěji polystyrén či minerální vlna ve formě tvrdých desek. Tloušťka této izolace pak je podle typu nosné stěny 250–350 mm. Vnější část této izolace tvoří lepidlo, dále perlinka a lepidlo. Konečná úprava je potom buď ve formě omítky či jiného povrchu.

Obr. 8: Stěna z plynosilikátů zaizolovaná minerální vlnou

  • stěny z vápenopískových bloků

Tyto bloky vynikají vysokou statickou únosností a tepelně akumulační schopností. Vyrábí se na tloušťku zdiva přibližně 175 mm. Při těchto rozměrech dokáže zdivo zabezpečit dostatečnou statickou pevnost až pro pětipodlažní dům. Nevýhodou jsou horší tepelně izolační vlastnosti, vysoká hmotnost a tím i horší manipulovatelnost zejména u víceformátových bloků a náročnější řešení rozvodů a instalací. Další nevýhodou je nutnost řešit tepelný most, který vzniká mezi základem a patou stěny. Tento problém se řeší tak, že se první řada cihel (šár) vyzdí z jiného materiálu, který má lepší tepelně izolační vlastnosti (plynosilikát, keramzitbeton…) a kvalitně se zaizoluje sokl základů, jehož izolace se naváže na vnější izolaci obvodových zdí. Vnější izolace se provádí obdobně jako u zdí z plynosilikátů nebo keramzit betonu nejčastěji polystyrénem nebo minerální vlnou ve formě tvrdých desek. Tloušťka izolace je však z důvodu horších tepelně izolačních vlastností tohoto materiálu větší, a to 300–400 mm.

  • plná pálená cihla

Tento tradiční materiál cihlářského průmyslu má také velmi dobrou statickou únosnost a tepelně akumulační schopnost. Při tloušťce zdiva 150 mm zabezpečuje dostatečnou statickou pevnost až pro dvoupodlažní dům. Nevýhodou je ale poměrně pracné zdění, což prodražuje stavbu z cihel. Ostatní vlastnosti a způsob aplikace izolací je stejný jako u vápenopískových bloků.

  • dutinkové cihly

Vyrábí se pod různým označením jako porotherm apod. Tyto cihlobloky mají vcelku dobré tepelně izolační vlastnosti, dobrou statickou únosnost a tepelně akumulační schopnost. Vyrábí se pro tloušťky nosného zdiva v rozsahu asi 250–500 mm. Podle tepelně izolačních vlastností jsou nosné zdi potom doplněny vnější tepelnou izolací o tloušťce 100-300 mm již uvedeným způsobem. Uvedený tepelný most v patě zdi je řešen tak, že první vrstva zdiva má dutiny vyplněny perlitem nebo PU pěnou. Napojení horizontálně sousedících cihel se provádí pomocí zámků (drážky a pera). Zdění se provádí speciální maltou nebo na PU pěnu.

Obr. 9: Zdění dutinových cihel na PU pěnu

  • beton

Hlavní výhodou betonu je to, že vykazuje nejvyšší pevnost v tlaku a tím i nejlepší statickou únosnost. Plně dostačující tloušťka stěny bude z hlediska statické únosnosti 100–120 mm. Vnější část betonové zdi bude doplněna tepelnou izolací 300–450 mm. Tím dosahujeme nejnižší tloušťky zdi ze všech výše uvedených možností. Tepelně akumulační vlastnosti betonu jsou taktéž velmi dobré. Další výhodou betonu je dobrá vzduchotěsnost a akustický útlum. Ne nepodstatnou výhodou je možnost vyrábět celé stěny ve vodorovné poloze jako prefabrikované, s možností opatřit je současně i tepelnou izolací o požadované tloušťce. Montáž domu pak probíhá pomocí jeřábu, kdy se k sobě montují celé stěny. Tepelné mosty v rozích při napojování jednotlivých betonových dílů jsou řešeny vnější tepelnou izolací a tepelné mosty stěn se základem se řeší podezděním stěn tvarovkami z pěnoskla či keramzit- betonu v kombinaci s polystyrénem. Dále se provede již dříve popsané zaizolování soklu s jeho napojením na vnější izolaci.

  • sendvičová konstrukce s vnitřní izolací

Tento typ konstrukce masivních stěn pasivních domů se snaží řešit nevýhody předchozích řešení. První nevýhodou je vyšší náchylnost vnější stěny k poškození. Vnější izolace je chráněna jen tenkou vrstvou lepidla, perlinky a stěrkové omítky a náraz předmětu, opření žebříku apod., může tuto vrstvu lehce poškodit. Sendvičové konstrukce jsou tvořeny vnější lícovou zdí např. z plných lícových cihel 150 mm, za lícovou zdí následuje vzduchová mezera 10–20 mm, která částečně řeší i problém kondenzace vlhkosti ve zdi. Další vrstvou je tepelná izolace v podobě polystyrénu či minerální vlny, která je nalepena na vnitřní zdi vyzděné např. z dutinkových cihel, plynosilikátu apod., o tloušťce přibližně 300 mm. Nevýhodou uvedeného řešení je značná pracnost a tím i vyšší cena stavby. Další nevýhodou je značná tloušťka stěn, která přesahuje 600 mm.

Obr. 10: Sendvičová konstrukce

  • termobloky

Konstrukce z termobloků, které se v poslední době čím dál častěji objevují v použitých materiálech, v sobě integruje výhody jak masivní stěny, tak i tepelné izolace. Tyto bloky jsou vyrobeny ze staticky dostatečně pevného materiálu (keramzitbeton, dřevobeton apod.) a uvnitř těchto bloků je integrována izolační vrstva převážně z polystyrénu. Skladba izolační vrstvy uvnitř bloku je provedena tak, aby nevytvářela tepelné mosty. Bloky se vyrábějí v různých rozměrech od bloků pro klasické až po bloky pro pasivní domy. Výhodou je rychlá montáž, dobrá manipulovatelnost a mechanická odolnost stěn z obou stran. Nevýhodou bývá nižší tepelně akumulační schopnost.

Obr. 11: Termobloky z keramzitbetonu

  • systém polystyrénového „ztraceného“ bednění

„Ztracené“ bednění - samotné tvoří izolační vrstvu, je vyrobeno z tvrzeného pěnového polystyrénu (EPS), který se skládá pomocí zámků (pero drážka) na sebe jak v horizontální, tak i vertikální rovině jako dětská stavebnice. Po seskládání stěny se dutiny v polystyrénovém bednění vyplní betonem, který se může podle statických požadavků ještě zpevnit armovacím železem. Vyrábí se v různých rozměrech, není však problém vnější vrstvu zvětšit tak, aby se dosáhlo lepších tepelně izolačních vlastností. Výhodou je velmi jednoduchá montáž, kterou můžeme provádět svépomocně. Nevýhodou je, že přicházíme díky vnitřní vrstvě polystyrénu o tepelně akumulační schopnosti betonu a další nevýhodou je vyšší náchylnost vnější i vnitřní částí zdi k poškození.

Obr. 12: Ztracené bednění z pěnového polystyrénu

Shrnutí

Seznámili jsme se s několika základními konstrukčními řešeními jak stavět pasivní dům systémem masivní nosné stěny. Je možno nalézt ještě spoustu jiných způsobů a technických řešení. Konkrétní řešení však bude vždy záviset na představách investora, podmínkách, ve kterých bude pasivní dům budován, na velikostech, tvaru a v neposlední řadě i na finančních možnostech. Při výběru konkrétního typu řešení je třeba se kromě uvedeného zaměřit i na tloušťku stěn používaných konstrukcí. Důvod je prostý, každý ušetřený metr užitné plochy vůči ploše půdorysné znamená pro investora úsporu více než 25 000 Kč.

Systémem masivní nosné stěny budou stavěny i pasivní domy, které budou využívat některého z typů transparentních izolací (viz kapitola Izolace – druhy, vlastnosti, využití).

Zpět na začátek

3.2.2 Dřevostavba

Stavby ze dřeva tvoří v severní a západní Evropě více než 60 % nově stavěných pasivních domů. Na celkové produkci všech rodinných a obytných domů se zde podílí 10–30%.

U nás je situace podstatně horší. V podílu dřevostaveb na celkové produkci rodinných a obytných domů se pohybujeme někde kolem 2 %. Zajímavé však je, že u pasivních domů je podíl dřevostaveb u nás větší jak 50 % (stavíme jich zatím jen velmi málo). Existuje několik důvodů, které vysvětlují tento rozdíl oproti okolnímu světu. Kromě předsudků k dřevostavbám, které budou rozebrány v následujícím textu, je to trvalý a dlouhodobý reklamní tlak cihlářských, pórobetonářských a betonářských firem. Díky tomuto tlaku zůstávají stavby ze dřeva trochu ve stínu masivních staveb.

Obr. 13: Ukázka dřevostavby

Mýty a předsudky kolem dřevostaveb

  • dřevostavba snadno vyhoří

Dřevo je sice hořlavý materiál, ale moderní dřevěné konstrukce jsou odolné vůči požáru. Dřevo hoří povrchově a zuhelnatělá povrchová vrstva sama zabrání dalšímu hoření. Dřevo si tak udrží statickou pevnost (až do okamžiku zhroucení) déle než betonové nebo ocelové konstrukce. Navíc musí splňovat normu na prohoření stěny minimálně 30 minut. Při požáru se jako nejvíc nebezpečné považuje vzplanutí interiéru, nábytku, textilu a spotřebičů. Dřevostavba se tak nijak neliší od jakékoli jiné stavby.

  • dřevostavba vypadá jako chata, okál, srub, provizorium

Zkušenosti ze světa ukazují, že neexistuje typologický druh stavby, který by se nedal s výhodami realizovat ze dřeva včetně velkých nákupních a administrativních center, škol, úřadů apod. Podle statistických údajů dodavatelů pasivních dřevostaveb jsou jejími nejčastějšími zákazníky lékaři, advokáti a zástupci vyšších příjmových tříd. Také vzhled dřevostavby nemusí na první pohled vypovídat, z čeho je stavba postavena. Vnější část stavby je velmi často opatřena omítkami, fasádními deskami apod. Na první pohled je dřevostavba potom k nerozeznání od stavby zděné.

  • dřevostavba má horší tepelně izolační vlastnosti

Opak je pravdou. Při stejné tloušťce stěny má dřevostavba podstatně lepší tepelně izolační vlastnosti než stavba zděná. Je to z toho důvodu, že nosná složka konstrukce (dřevo) je zároveň složkou izolační a současně tvoří dřevěný rám, který je navíc vyplněn kontaktní izolací. Obě složky jsou tedy vzájemně integrovány, a tudíž jsou tepelně izolační vlastnosti takto vyrobených stěn asi nejlepší. Pravdou však zůstává, že dřevostavby hůře akumulují teplo, což se však dá vylepšit vložením „těžkých“ konstrukcí (příčky, podlaha, masivní krb…) dovnitř stavby.

  • dřevostavbu může zničit houba nebo červotoč

Pokud je stavba realizována odbornou kvalifikovanou firmou a předepsaným způsobem, toto riziko v žádném případě nehrozí. Základem ochrany dřeva proti dřevokazným houbám a ostatním škůdcům je výběr kvalitního nenapadeného dřeva. Dalším způsobem ochrany dřevěných prvků je tzv. „konstrukční ochrana dřeva“. Ta se provádí zamezením vnikání vlhkosti do konstrukcí a ochranou těchto konstrukcí cirkulujícím vzduchem. Dalším způsobem je ochrana chemická, která se provádí různými nátěry, nástřiky, napouštěním apod. Konstrukční ochrana má však vždy přednost před ochranou chemickou. Dále dřevo a výrobky z něj nesmí být navrhovány do prostředí, kde nemohou ze své podstaty obstát (prostředí velmi vlhké, pod úrovní terénu apod.).

  • dřevěná stavba má nižší životnost, není tak pevná

Dřevostavba jako jakákoli jiná stavba musí splňovat velmi přísné požadavky na pevnost, stabilitu a životnost. Na zpracování projektu dřevostavby se podílí i statik, který přesně propočítá jednotlivé nosné, konstrukční prvky stavby. Kvalitně realizovaná a ošetřovaná dřevostavba má stejnou životnost jako stavba zděná, kterou je mimochodem také nutno udržovat. Dřevo je materiál s velmi dlouhou životností, což dokazují dřevostavby staré i několik set let.

  • stavět domy ze dřeva není ekologické (musí se kácet stromy)

Dřevo je jedním z obnovitelných zdrojů energie. V současnosti máme dvojnásobnou rozlohu lesů než za první republiky a roční přírůstky plochy lesních porostů jsou vyšší než těžba. Problém tedy není v množství dřeva, ale v tom, že neumíme dřevo zpracovávat doma a vyvážíme ho jako surovinu naležato, takže o poškozování životního prostředí či neúměrném kácení nemůže být řeč. Navíc dřevo má jako jediný stavební materiál pasivní bilanci CO2 . Více ho za života v lese absorbuje (fotosyntéza), než v podobě stavebního materiálu vygeneruje. Navíc má minimální ekologickou stopu. Je to ideální stavební materiál – zaživa se stará o naše životní prostředí, pak nám slouží na stavbách, a když ho nepotřebujeme, tak se beze zbytku ztratí.

  • v dřevěném domě je všechno slyšet

Akustika dřevostaveb patří mezi jedno z citlivějších míst. Jedná se o akustickou hlučnost zejména vícepodlažních budov s dřevěnými stropy, podlahami – kročejový hluk. Tento problém se dá jednoduše řešit vložením speciálních rohoží či fólií do struktury podlahy a tím se kročejový hluk sníží na minimum. Konstrukce stěn pasivních dřevostaveb je převážně sendvičová a samotné vrstvení materiálů s různou dynamickou tuhostí výrazně omezuje přenos zvuku.

Výhody dřevostaveb:

  • rychlá výstavba

Jednotlivé části domu bývají předvyrobeny ve výrobních halách. Díky této přípravě trvá hrubá stavba dřevostavby pouze 2–3 dny.

Stavby prováděné „na místě“ jsou zhotovené za 7–14 dnů. Po tomto období je stavba uzavřena a zastřešena. Další práce jsou prováděny tak, aby dům byl dokončen a předáván zákazníkovi 12–14 týdnů od zahájení montáže.

  • plynulá výstavba i v zimním období

Dřevostavby se staví celoročně i během zimního období. Montáž hrubé stavby je prováděna suchým procesem. Po dokončení hrubé stavby lze dům vytápět a pokračovat uvnitř v dalších řemeslných pracích.

  • dlouhodobé záruky, dlouhodobá životnost

Kvalitní materiály, moderní technologie a dokonalé řemeslné zpracování dovolují poskytnutí dlouhodobých záruk. Důkaz dlouhé životnosti dřevostaveb jsou i u nás dosud zachované dřevěné či roubené domy, které pochází až ze 14. století a jsou stále ve výborném stavu.

  • vynikající tepelně izolační vlastnosti, více vnitřního prostoru

Pasivní dřevostavby vykazuje součinitel prostupu tepla menší než 0,15 W/m2.K, a to jak na stěně, tak i na střešní konstrukci. Díky integrované funkci nosného a izolačního prvku mají tyto stěny menší tloušťku, než by měly stěny masivní, díky čemuž má dům více podlahové plochy. Navíc sendvičová konstrukce stěn velmi omezuje přenos zvuku.

Technologie výstavby dřevostaveb

V současnosti se nejvíce používá dvou technologií výstavby dřevostaveb. Nejčastěji používanou technologii představují montované domy. Dalším způsobem je montování dřevostaveb na místě. Oba tyto uvedené způsoby mají své výhody, ale i nevýhody, které si následně popíšeme. Domy se pak montují na předpřipravený základ, který musí splňovat jak statické, tak i tepelně izolační požadavky kladené na konkrétní typ domu.

Technologie montovaný dům

Ve výrobním závodě se na základě projektu a výrobní dokumentace vyrobí dřevěný rám, do něhož se osadí tepelné izolace + okna, dveře, instalace apod. Jako vnitřní tepelnou izolaci této sendvičové konstrukce lze použít kromě klasického polystyrénu či skelných a minerálních vláken také papírové vločky, konopné rohože, slámu apod. Rám je potom z obou stran uzavřen velkorozměrovým materiálem, jako jsou sádrokartony, OSB desky, sádrovláknité desky apod.

Exteriérová strana takto uzavřeného rámu bývá následně zateplena např. fasádním polystyrenem. Na takto zateplenou stěnu se přímo zhotoví základní omítka. Finálové omítky se zhotovují až na místě po smontování domu, aby se zakryly nerovnosti, které vzniknou v rozích v místech spojů. Stejně jako zdi lze ve výrobním závodě připravit stropní a střešní panely. Takto smontované díly jsou poté dopraveny na místo stavby a pomocí jeřábu smontovány do konečné podoby domu. Výhodou tohoto způsobu je dokonalá řemeslná preciznost konstrukcí díky provádění převážné většiny prací ve výrobním závodě. Další výhodou je značná rychlost konečné montáže (2-3 dny), nevýhodou je nutnost zabezpečit velkoformátovou kamionovou přepravu (délka stěn bývá až 12 m) a montážní jeřáb. Další nevýhodou je to, že ne všechny stavební parcely jsou vhodné pro tento typ techniky.

Někteří výrobci díky těmto problémům s rozměry a přepravou vyrábí menší prefabrikované díly, které bývají opláštěny jen z jedné strany. Tepelné izolace a stavební výplně jsou pak realizovány přímo na místě.

Technologie „montáž na místě“

Při montáží pasivní dřevostavby na místě se nejčastěji používají tyto dva typy způsobu montáže:

  • fošínková konstrukce

Základním nosným a stavebním materiálem jsou fošinky nejčastěji o rozměrech 5 x 14 cm, ze kterých je vyroben rám pasivního domu. Další možností stavby dřevěných pasivních domů pomocí fošinkové konstrukce je použití fošinek označovaných jako two by four (2 x 4), což je tradiční rozměr fošinek používaných v USA v palcích. Konstrukce fošinek se opláští velkoformátovými deskami a vnitřní část se opatří tepelnou izolací. Dřevostavby se doporučuje dělat difúzně otevřené, a proto se vnitřní strana oplášťuje pomocí prodyšných desek. Fošinky se doporučuje stavět tak, aby neprocházely celým průřezem stěny, nevytvářely tepelné mosty a aby tak vznikl dostatečný prostor pro tepelnou izolaci. Tu je v případě potřeby možno z vnější strany doplnit ještě vnější kontaktní izolací – omítkou. Pokud bude zvolen z vnější strany dřevěný obklad, zateplí se vnější část nejčastěji minerální vlnou, na ni se položí difúzní fólie, následuje vzduchová mezera a vnější část je ukončena dřevěným obkladem na roštu. Vnitřní strana stěny se opatří rozvody a následně se obloží např. sádrokartonem, OSB deskou apod. Nevýhodou je delší čas potřebný k montáží, výhodou je hlavně podstatně jednodušší doprava a to, že není potřebný jeřáb (vhodné do lokalit s omezeným přístupem).

Obr. 14: Izolace fošinkové konstrukce dřevostavby

  • nosníková konstrukce

Nevýhodou fošinkové konstrukce je to, že vzhledem k rozměru fošinek 50 x 100 mm, 50 x 140 mm je třeba z důvodu předpokládané tloušťky izolace 300–400 mm překládat tak, aby tvořily rám z obou stran stěny a zároveň aby z důvodu potlačení tepelných mostů neprocházely souvisle celým průřezem stěny. Tuto nevýhodu odstraňuje nosníková konstrukce. Při ní se využívá nosných prvků, které jsou konstruovány tak, že tvoří celou tloušťku stěny (300–400 mm). Nejčastěji se nosníkové konstrukce zhotovují těmito dvěma způsoby:

využití „I“ nosníků

Jedná se o úspornou a jednoduchou technologii, při které je mezi nosné hranoly vlepena stojina, nejčastěji z OSB desky nebo z tvrdých dřevovláknitých desek. Tyto vazníky se oplášťují z vnitřní strany OSB deskami, které po přelepení spojů parotěsnými páskami zároveň tvoří parotěsnou zábranu. Z venkovní strany se nejčastěji využívají difúzní DHF desky a na ně se pak aplikuje dřevěný obklad s odvětranou mezerou nebo omítka.

Obr. 15: Typická konstrukce I-nosníků

Využití „příhradových“ nosníků

Jedná se o podobnou technologii, u níž je mezi nosné hranoly vložena jednoduchá příhrada. Výhodou této konstrukce je úplná eliminace tepelných mostů z důvodu kompaktnosti tepelné izolace. Opláštění se pak provádí obdobně jako u předchozí konstrukce. Jako tepelné izolace lze použít všech druhů běžných izolací. Vhodnější však jsou izolace s menším difúzním odporem, aby přebytečná vlhkost mohla volně přecházet do venkovního prostoru. Z vnitřní strany je pak nutno provést parotěsnou zábranu.

Obr. 16: Konstrukce z příhradových nosníků

Zpět na začátek

3.2.3 Stavby z hlíny

Hlína je přírodní materiál, který má dlouholetou tradici ve stavebnictví. V současné době je využívání tohoto tradičního stavebního materiálu opět na vzestupu a to zejména pro spoustu jeho výtečných vlastností:

  • správně navržená hliněná konstrukce akumuluje teplo, chlad a vytváří tak příjemné vnitřní klima
  • hlína tvoří větrotěsnou a parobrzdnou vrstvu a je schopna pohltit nadměrnou vlhkost a později odevzdat zpět vnitřnímu prostředí
  • má velmi dobré statické vlastnosti, díky nimž může být použita jako nosná konstrukce pasivních domů a díky výtečné tvarovatelnosti i jako estetický prvek
  • svou vlastní absorpcí vlhkosti chrání celulózu, a proto může být s výhodou využívána v kombinaci se dřevem nebo slámou
  • je výbornou zvukovou izolací a zároveň má výtečné protipožární vlastnosti
  • je to vynikající ekologický materiál, který nevytváří téměř žádnou ekologickou stopu a je 100% recyklovatelný
  • jedinou nevýhodou je to, že musí být dokonale chráněn před dešťovou a vzlínající vodou. Pokud je tato ochrana zabezpečena, neztrácí v čase své výtečné vlastnosti a je trvalá

Obr. 17: Stavba z hlíny

Jaká hlína se používá

Nejlépe využitelnou hlínou ve stavebnictví je zemina, která se nachází pod horní humusovou vrstvou půdy a neobsahuje organické látky. Tato hlína vzniká zvětráváním hornin a obsahuje částice od nejmenších jílovitých (0,002 mm) až po částice písčité maximálně však do 2 mm. Zemina s částicemi nad 2 mm je štěrkovitá až kamenitá a její využití pro stavby z hlíny není vhodné.

U hliněných omítek je důležitý poměr jílových a pískových částí. Písek pak tvoří plnivo a jíl plní funkci pojiva. Jako optimální poměr těchto částic se uvádí 20 % jílu a 80 % písku různé zrnitosti.

Pro vylepšení vlastnosti hlíny se do ní přidávají přísady, které zlepšují parametry hliněného materiálu. Nejčastěji používanými přísadami jsou:

  • pro vyztužení se nejčastěji přimíchávají krátká stébla slámy nebo konopí
  • pro zvětšení odolnosti proti vodě se přidává tekutina z procesu kvašení zelené řezanky případně kasein, který se používá jako nátěr
  • pro zlepšení pevnostních a ohybových vlastností se v minulosti přimíchávaly a stále přimíchávají zvířecí výkaly
  • pro vylepšení tepelně izolačních vlastností se přimíchávají odřezky dřeva nebo sláma.

Způsoby využívání hlíny při stavbě pasivních domů

  • pěchovaná hlína

Hlína se pěchuje „žábou“ do posuvného bednění. Směs musí být při práci mírně vlhká. Hotová zeď má velmi dobré statické vlastnosti a hodí se jak pro obvodové zdi, tak i pro vnitřní příčky. Obvodová zeď mívá tloušťku cca 500 mm. Takto široká zeď má součinitel prostupu tepla 2 W/m2. K, což je hodnota pro pasivní domy nedostatečná, a proto pro dosažení pasivního standartu 0,15 W/m2. K je třeba ji z venku zateplit dodatečnou izolací o tloušťce 200–300 mm. Jako tepelné izolace se nejčastěji využívají rákosové rohože, dřevovláknité desky apod. Tepelný most, vznikající na styku se základy, se odstraňuje již uvedeným způsobem (zateplením základů až do nezámrzné hloubky a dobrým odizolováním podlahy).

  • nepálené lisované cihly

Vyrábí se pěchováním hlíny do převážně dřevěných rámečků požadovaných rozměrů. Po napěchování se rámeček může téměř okamžitě odstranit a cihly se nechají vyschnout. Pro obvodové zdi jsou vhodné cihly v kombinaci s lehkou dřevěnou konstrukcí, která se tepelně zaizoluje a zevnitř se zhotoví přizdívka z takto vyrobených nepálených cihel na hliněnou maltu. Tak vznikne kombinovaná konstrukce s výtečnými tepelně izolačními, tepelně akumulačními a hydroskopickými vlastnostmi. Vnitřní stěna může zůstat neomítnutá nebo ji lze omítnout hliněnou omítkou. Další možností je stavba nosné zdi z hliněných cihel zděných na hlínu a opatření této zdi z vnější strany kontaktní nebo nekontaktní tepelnou izolací odpovídajících rozměrů.

Obr. 18: Nepálené lisované cihly

  • hliněná omítka

Je to nejčastěji využívaný způsob použití hlíny v pasivních domech. Tato omítka není agresivní na pokožku, netvrdne chemickou reakcí, ale schnutím, je difúzně otevřená a je tedy schopna přijímat a odevzdávat vlhkost. Hliněná omítka poskytuje celou škálu povrchů, struktur s možností modelování apod. Barevná škála hlíny je také velmi široká. Od bílé přes hnědou, žlutou až po červenou. Barva bude záviset zejména na nalezišti hlíny. Jiné barevné odstíny se dají koupit z jiných nalezišť v práškové formě. Další odstíny se získávají přidáním různých příměsí (šamotový, kaolinový prášek, mramorová drť apod.). Další možností je probarvování hlíny přírodními barvivy.

Obr. 19: Modelování hliněné omítky

Nanášení hliněné omítky

Hliněná omítka se aplikuje jako jednovrstvá o tloušťce 20–80 mm, jako dvouvrstvá s druhou jemnou omítkou 10-20 mm, případně třívrstvá s třetí vrstvou v podobě stěrky o tloušťce 2 mm. Nanášení se provádí nejčastěji rukou. Hlína se dá aplikovat téměř na všechny druhy přírodních materiálů, nejlépe si však „rozumí“ s materiály přírodními. Stačí materiál zdrsnit, případně opatřit kontaktním nátěrem z řídké hlíny. Ochrana vnější hliněné omítky proti smáčení vodou, deštěm apod. se provádí pomocí většího převisu střechy. Další možností ochrany je překrytí hliněné omítky dřevěným obkladem (provádí se zejména na návětrné straně objektu).

Zpět na začátek

3.2.4 Stavby ze slámy

Sláma je zdravý přírodní materiál, který patří mezi obnovitelné zdroje. Navíc je materiálem levným, snadno dostupným a lokálním, a tak nezanechává téměř žádnou ekologickou stopu. Sláma má stejně jako dřevo v zabudovaném stavu vázán CO2, který by se kompostováním či spálením uvolnil do prostředí. Další výhodou slámy, kvůli které se tento materiál využívá při stavbě pasivních domů, je to, že sláma je velmi dobrá tepelná izolace a podobně jako hlína navíc zabezpečuje v domě velmi dobré klima. Z těchto uvedených důvodů se použití slámy v pasivních domech zejména u ekologicky smýšlejících stavebníků přímo nabízí. Stavba pasivního domu ze slámy je poměrně levná a to zejména, pokud je stavěna svépomocí.

Obr. 20: Stavba ze slámy

Jakou slámu lze použít

Pro stavbu pasivního domu lze použít slámu zcela suchou, zlatožluté barvy a bez plísní. Pokud budeme stavět z balíků, tak ty musí být stlačeny na objemovou hmotnost 90–100 kg/m3. Tepelně izolační vlastnosti těchto balíků se pohybují kolem 0,15 W/m2 .K, což je hodnota dostatečná k dosažení pasivního standartu. Stěna ze slaměných balíků, omítnutých hliněnou omítkou navíc splňuje parametry požární zdi (nezačne hořet, ani se nezhroutí po dobu 90 min.).

Konstrukce domů ze slámy

V současnosti se slámy pro stavbu pasivních domů využívá několika způsoby, které můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin:

  • domy postavené z nosné slámy

Stěny těchto domů jsou postaveny z dobře slisovaných slaměných balíků, které se navzájem převazují (jako cihly) a jsou stavěny na sebe. Balíky jsou navzájem spojeny kolíky, táhly apod. K základům jsou balíky fixovány převážně závitovými tyčemi. Slaměná konstrukce bývá následně opatřena silnostěnnými hliněnými omítkami, které vylepšují statické vlastnosti slaměné stěny. Tento typ konstrukce je oblíben zejména u ekologicky ortodoxně smýšlejících stavebníků a ctitelů přírodního stavění. Samotná stavba je pak společenskou záležitostí, při níž se setkávají ctitelé tohoto druhu stavění. Nevýhodou této tradiční technologie je vysoká pracnost, která navyšuje cenu stavby.

Obr. 21: Stavba z nosné slámy

  • domy postavené z nenosné slámy

Stěna tohoto domu je postavena z různých typů dřevěných skeletů, které tvoří samotnou konstrukci a jsou tak nosným prvkem samotné stěny. Ve skeletu jsou vytvořeny dutiny odpovídajících rozměrů, které jsou následně vyplněny slaměnými balíky či slámou. Sláma tak tvoří vlastní izolační výplň stěny. Tento typ konstrukce bývá také podstatně lépe akceptován stavebními úřady než např. nosná sláma. Nejčastěji používanými typy dřevěných skeletů bývají vodící dřevěné konstrukce, sendvičové skeletové konstrukce, konstrukce z „I“ nosníků či konstrukce z příhradových nosníků. Vzhledem k tomu, že balíky slámy nejsou stlačovány vlastní konstrukcí stavby jako u nosných balíků, doporučuje se stlačovat tyto na vyšší objemovou hmotnost. U balíků, které se vkládají do dutin sendvičových konstrukcí, se doporučuje odstranit provázky balíků a tím dutiny rovnoměrně vyplnit slámou.

Obr. 22: Stavba z nenosné slámy

Ochrana slaměných konstrukcí

Hlavní nevýhodou slámy je její citlivost na přítomnost vlhkosti. Vlhkost nejen že podstatně zhoršuje tepelně izolační vlastnosti slámy, ale sláma, pokud je dlouhodobě vystavena vlhkosti, začíná hnít. Základním typem ochrany je tedy ochrana proti přítomnosti a vnikání vlhkosti a vody do stavebních konstrukcí ze slámy. Základem je důsledné odizolování styku slámy se základem hydroizolační fólií. Dalším způsobem jak slámu chránit je vytvořit dostatečný přesah střechy jako ochranu před deštěn. U extrémně zatížených stěn (návětrná strana apod.) se doporučuje chránit stěnu hliněnou omítkou, případně využít různých typů dřevěných obkladů. Stěny musí být navíc difúzně otevřené tak, aby vlhkost, která do zdi vnikla, mohla bez problémů odcházet do vnějšího prostředí. Pokud jsou všechny tyto předpoklady splněny, má dům ze slámy stejnou životnost jako jakýkoli jiný dům.

Zpět na začátek

3.2.5 Domy chráněné zemí

Tento typ konstrukce pasivních domů využívá zemního tepla půdy jako akumulační a izolační vrstvy. Půda tak chrání celý dům a jen jižní strana fasády domu je „přiznaná“ a přináší tak vnitřním prostorům domu svým prosklením požadované tepelné zisky. Je proto výhodné budovat tento typ domu v mírně se svažujícím jižním svahu, případně navršit zeminu kolem domu. Díky zemině, která obklopuje dům a v zimním období její teplota neklesá pod 100 C, tyto domy standardně dosahují parametrů pasivního domu. Dalšími výhodami těchto domů jsou:

  • lze je stavět i na nejlevnějších pozemcích nevhodných pro ostatní využití
  • údržba domu vyžaduje podstatně méně času a peněz
  • domy vykazují vysokou odolnost proti požáru, živelným katastrofám, obyvatelé se v nich cítí bezpečně, a to i vzhledem k omezeným možnostem vloupání a vandalismu
  • mohou být stavěny i v hlukově velmi exponovaných oblastech, protože jsou zvukově dokonale izolovány a jsou tak zcela tiché
  • ideálně zapadají do krajiny a na jejich „střechách“ lze pěstovat okrasné či užitkové rostliny

Obr. 23: Dům chráněný zemí

Jak fungují

Země je výborný kondenzátor tepla a zemní teplota je v podstatě konstantní 10–120 C.

V zimním období bude tedy země fungovat jako zásobník tepla. Z tohoto důvodu, i když bude např. venkovní lednová teplota -20 0C, vnější teplota stěn obklopující tento typ domu bude přibližně 10 0C. Dům tedy obklopuje teplota o 30 0C vyšší ve srovnání s nadzemním domem. Interiér pak tedy potřebujeme ohřát jen o 120 C oproti 42 0C u nadzemního domu.

V letním období bude naopak země fungovat jako zásobník chladu, a i když bude venkovní teplota vyšší než 300 C, bude dům ochlazován teplotou o 20 0C nižší. Tento v obou případech uvedený efekt je o to vyšší, že stejně jako stěny se chová i zahrnutá „střecha“.

Konstrukce domů chráněných zemí

Nejčastěji se při konstrukci tohoto typu domu využívá betonová stěna o tloušťce 20–25 cm. Strop bývá obvykle 30–35 cm silný. Vnější strana této betonové konstrukce bývá opatřena, kvalitní tepelnou izolací a následně hydroizolací. Po zaizolování je tato konstrukce zahrnuta hlínou. Jižní část fasády, která tvoří vnější část domu, zůstává otevřena. Takto postavený dům bez problémů splňuje požadavky kladené na pasivní domy a zároveň má díky masivní vrstvě betonu z vnitřní strany výtečné tepelně akumulační vlastnosti.

Společenské a obytné místnosti jsou v domě situovány do jižní expozice proskleného průčelí a nabízejí tak výhled do krajiny. Ostatní místnosti jako ložnice, koupelna, sklep či technické prostory se umísťují v zadním traktu domu a bývají tak zanořeny hlouběji do terénu. Tyto prostory jsou tak bez klasických oken a bývají prosvětlovány pomocí tubusových světlovodů, jejichž konstrukce zesiluje přirozené světlo oblohy a prosvětluje interiér místnosti pomocí speciálních rozptylových čoček seshora. Pořizovací náklady jsou stejné, maximálně o 10 % nižší než u klasického domu, návratnost je však podstatně rychlejší díky provozním úsporám.

Zpět na začátek

3.3 Střechy pasivních domů

Základním úkolem každé střechy je ochrana domu před vnějšími povětrnostními vlivy. Další důležitá funkce je funkce estetická, protože svým tvarem tvoří střecha celkovou konturu objektu. Tvar střechy tedy dokresluje tvar celého domu. Nejčastěji se u pasivního domu používají střechy pultové a střechy sedlové.

Zpět na začátek

3.3.1 Pultová plochá střecha

Tento typ střechy patří konstrukčně k nejjednodušším a zároveň zabezpečuje nejlepší faktor tvaru A/V. Konstruuje se pro různé sklony od střechy rovné se sklonem kolem 50 až po střechy šikmé. Tato střecha tvoří zároveň i strop obytného prostoru. Mezi další výhody této střechy patří možnost využívat tuto střechu jako střechu zelenou, preferovanou zejména u pasivních domů. Plochá střecha patří k místům, kam se dá nejsnáze vložit dostatek izolace. Jako izolací se nejčastěji používá polystyrén, minerální vlna apod. o tloušťce 30–50 cm.

Konstrukčně se střecha navrhuje buď jako nevětraná nebo jako odvětrávaná.

U nevětraného typu střechy je bezpodmínečně nutno zabezpečit to, aby se vlhkost do střechy vůbec nedostala. Toho dosáhneme vložením parotěsné zábrany z vnitřní (obytné) části střechy a samozřejmě dokonalým utěsněním vnější části střechy proti vodě a vlhkosti. Pozornost musí být také věnována preciznímu řešení všech zapojovacích detailů. Jakákoli nedokonalost se může projevit kondenzací vlhkosti, což může mít neblahé následky na střešních konstrukcích, izolacích apod.

U odvětrávané střechy je kondenzace vody také nežádoucí, ale nemusí se projevit tak fatálně. Důležité je, aby se zkondenzovaná voda stačila v teplých dnech odpařovat.

Obr. 24: Izolace pultové střechy

Zpět na začátek

3.3.2 Sedlová střecha

Hlavní výhodou sedlové střechy je zvětšení obytného prostoru domu vznikem někdy velmi tvarově zajímavých podkrovních místností. Podkroví je v podstatě dřevostavba, tedy lehká konstrukce. Úhel sedla se nejčastěji pohybuje někde kolem 900. Nevýhodou této převážně dřevěné konstrukce bývá absence akumulační hmoty, což vede k přehřívání těchto prostorů v letních měsících a to zejména při větší ploše střešních oken. Řešením je vložení masivních příček, štítů, podlahy do těchto prostorů, spolu se zastíněním střešních oken markýzou apod.

Izolace se provádí převážně minerální vlnou, polystyrenem o tloušťce 30–50 cm. Nejčastěji používaná tloušťka krokví 14–16 cm je pro tuto tloušťku izolace nedostatečná, a proto se na krokve z vnitřní strany připevňuje rošt z vodorovných silnějších latí, do něhož se vkládá další vrstva izolačního materiálu. Izolace je pak tedy mezi krokvemi a v roštu, což vede k potlačení tepelných mostů, vznikajících na samotných krokvích. Nevýhodou tohoto řešení je zmenšení vnitřních prostorů domu. Další možností je využití „I“ nosníků či příhradových nosníků místo krokví, což nám umožní vložení celé tloušťky izolace mezi nosníky. Sedlové střechy se převážně navrhují jako odvětrávané. Pod střešní krytinu se vkládá pojistná hydroizolace. Mezi tepelnou izolací a hydroizolací (případně záklopem) musí zůstat odvětrávací mezera. Tato mezera je odvětrávaná nahoře a dole tak, aby vzduch mohl proudit. Je možno také použít speciální hydroizolaci, která propustí páru zevnitř ven, ale kapky vody zvenku do konstrukce nepropustí. Z vnitřní strany se velmi často vkládá parotěsná fólie, která zabraňuje vstupu páry do izolací.

Izolace nad krokve

Obr. 25: Izolace sedlové střechy mezi krokve

Zateplovat se dá i nad krokve. Výhodou tohoto řešení je to, že nezmenšuje vnitřní prostory místnosti. Zateplování se provádí nejčastěji pomocí speciálních tvrzených polystyrénových či polyuretanových desek a na ně se přímo položí střešní latě a následně krytina. Desky tepelně izolují a fungují zároveň jako pojistná hydroizolace.

Je zřejmé, že každý z uvedených typů střechy má své výhody i nevýhody. Volba konkrétního typu bude však záviset nejen na architektovi a investorovi, ale i na požadavcích stavebního úřadu v konkrétním místě stavby.

Zpět na začátek

3.3.3 Konstrukce stropů

Stropy, které tvoří zároveň střechu, byly probrány v předchozí kapitole, a proto se nyní zaměříme na stropy mezi patry. Existuje celá řada typů stropů, nejčastěji jsou však u pasivních domů využívány stropy prefabrikované, dutinové bez horní betonové zálivky. Při výběru stropních konstrukcí je vhodné upřednostňovat konstrukce s minimálním podílem ocelové konstrukce. Protože strop tvoří i tepelně akumulační zónu, může být vložení těžkého masivního stropu někdy výhodné. Volba bude však vždy záviset na statických vlastnostech a únosnosti konkrétního domu. Z ekologického hlediska se jeví jako nejvýhodnější stropy dřevěné s využitím stropních trámů. Nevýhodou však bývá horší zvukově izolační schopnost těchto dřevěných konstrukcí. Protože stropy mezi patry převážně oddělují dva obytné (vytápěné) prostory, nejsou nároky na tepelné izolace stropů nijak vysoké. Tepelná izolace stropu tak bývá často využívána i jako izolace zvuková. Zcela jiná situace však nastává u stropů sousedících s nevytápěnými prostorami (stropy nad garáží, suterénem apod.). Na tyto stropy je nutno pohlížet jako na součást obvodového pláště se všemi tepelně izolačními nároky, které z toho vyplývají.

Obr. 26: Konstrukce dřevěného stropu

Zpět na začátek

Testové otázky

Zpět na začátek