Motivace

Slovo motivace je odvozeno z latinského slovesa movere, což znamená hýbati, pohybovati. Je obecným označením pro všechny vnitřní podněty, které člověka vedou k určitému jednání.

Motivaci bychom mohly například vyjádřit touto definicí:

nebo touto další definicí:
„Motivace je psychický proces vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností – radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. Motivy jsou osobní příčiny určitého chování – jsou to pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb.“

Je jistě více způsobů, jak definovat odborně a složitě „motivaci“. Měli bychom však vždy dojít k zjednodušeně vyjádřenému závěru, že motivace je hybná síla vedoucí k určitému výkonu. Je to vše, co někoho (jedince či skupinu) nutí, aby přemýšlel, vynalézal, pracoval, studoval, k dosažení určitého cíle. Jednou z nejpřirozenějších motivací je „život“ a k naplnění tohoto cíle slouží základní životní potřeby (musím se najíst, napít, dýchat, apod.). Aby si člověk zajistil základní životní potřeby je stále motivován tím, jak těchto potřeb dosáhnout, v jakém množství a v jaké kvalitě. Naplňování potřeb vede k dosahování určitých cílů, jejich dosažení se podílí na reakci, která tento cíl zvolila a spolupůsobí tak na volbu směřující k dalším cílům (mám hlad – musím se najíst – musím si obstarat jídlo – najím se – jsem sytý, spokojený a silný k tomu, abych tuto činnost opakoval a volil si další cíle, které mi umožní

tento stav sytosti ještě zpříjemnit, například s nižším vynaložením sil, k čemuž si můžu zvýšit vzdělání, zajistit trvalý a dostatečný finanční příjem, zakoupit vůz k jednodušší a rychlejší dopravě za finančním příjmem a tím i „jídlem“). Motivací je tedy „člověk“ popoháněn k tomu, aby byl v životě spokojen.

Motivace je jakýsi celek, který je složen z jednotlivých částí – motivů (konkrétních hybných prvků, pohnutek), kterých může být celá řada, a mezi nejzákladnější patří potřeby.

Dělení potřeb:

1. potřeby biologické (vrozené – primární), jako např. potřeba dýchat, přijímat potravu, mít pocit bezpečí, spánek apod.
2. potřeby sociální (získané), které můžeme rozdělit na kulturní (vzdělání, kulturní a společenský život apod.) a psychické (radost, štěstí apod.)

Mezi motivy dále patří: pud, zájem, aspirace (ambice), cíl, ideály, zvyk.

Americký psycholog Abraham Harold Maslow (1908 – 1970) sestavil hierarchii lidských potřeb do těchto kategorií (tzv. Maslowova pyramida potřeb):

1. Fyziologické potřeby (potřeba tepla, vzduchu, spánku, potravy, vyměšování)
2. Potřeba bezpečí (potřeba jistoty, ochrany, zázemí, obydlí)
3. Potřeba lásky (potřeba k někomu patřit, někam patřit, být milován)
4. Potřeba uznání (potřeba být uznáván, kladně hodnocen, dosahovat úspěchů)
5. Potřeba seberealizace (potřeba využít získané vědomosti a uplatnit je v zaměstnání, v dalším vzdělávání, při dosahovaní vyššího postavení)

První čtyři kategorie jsou Maslowem označeny za nedostatkové potřeby, ostatní jako růstové. První potřeby jsou oproti ostatním níže položené (počínaje fyziologickými potřebami), jsou významnější a jejich uspokojování (alespoň částečné) je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Zjednodušeně v pojetí: základní potřebou je tělo udržet při životě (jíst, pít, dýchat), následuje potřeba bydlet, dále je potřeba být milován, následuje potřeba být uznáván a teprve po těchto potřebách se mohu seberealizovat v zaměstnání. Ovšem není to ovšem nutná podmínka. Mohou existovat výjimky.

Motivace však může na podaný výkon mít nejen pozitivní vliv. Negativní vliv může nastat v případě, že je motivace příliš vysoká (soustředím se a věnuji maximálně na jeden cíl, že zanedbávám či dokonce poškozuji jiné cíle) tzv. „zapálení“ se pro věc, nebo v případě, že je motivace příliš nízká (nedostatečná motivace).

Motivaci dělíme na:

• vnitřní motivaci (to co ovlivňuje naši činnost na základě vnitřního - vlastního impulsu) - např. chci být lepší, aby si mě ostatní vážili
• vnější motivaci (to co ovlivňuje naši činnost na základě vnějšího - cizího impulzu) – vše, čím je na mě z vnějšího prostředí působeno, abych podával lepší výkony.

Motivace v sobě obsahuje:

• Stimulaci, což je působení různých činitelů, označujících se jako okolnost nebo děj, které podněcují či povzbuzují člověka k nějakému chování, činnosti, aktivitě, práci, zpravidla pozitivní povahy. Je to žádoucí podnět v motivaci. Stimulace jsou vnější podněty (pobídky), které mají ovlivnit pracovní jednání.
• Motivátor, což je emoce, která vede k rozhodnutí učinit nějaký krok (rozhodnutí). Člověk se zpravidla nechá ovlivnit motivátorem, ačkoliv se domnívá, že se rozhoduje racionálně. Své jednání se rozumově snaží vysvětlit až dodatečně. Na emocích (pocitech), případně v kombinaci s rozumem, je založena veškerá současná reklama. Motivátory jsou jen prvním krokem, který dokáže přitáhnout pozornost k nabízenému výrobku či službě. Bez následujících kroků však tento první krok nemá smysl.

Stimul, který skutečně zapůsobí na motivaci člověka, se nazývá aktivní motivátor, naopak stimul, který zapůsobí opačně, má tzv. bumerangový efekt.

Faktory motivace:

Pro vytvoření motivačního prostředí je potřeba na pracovišti zajistit faktory motivace, které jsou rozhodující pro spokojenost pracovníků a tím i pro podnik.
Mezi základní faktory motivace patří:

Úcta k lidem
Pokud mají být lidé motivováni, tak úcta je důležitým faktorem motivace, která dává pracovníkům silný pocit důležitosti pro podnik a sounáležitosti s firmou. Je zde zahrnuta jistá zásada slušnosti a používání zdvořilých slov (děkuji, prosím).

Projevy uznání lidem
Zde hrají zdánlivé maličkosti svou roli. Projevovat lidem uznání je povzbudí. Poděkování za dobře odvedenou práce, ocenění, možnost odcházet domů dříve v případě potřeby, možnost využívat podnikovou techniku v případě potřeby k soukromému účelu.

Poskytování odpovědnosti
Při motivaci pracovníků je potřeba v nich vytvořit pocit, že jsou jejich schopnosti uznávány, což vede k jejich určité odpovědnosti. Odpovědnost za svou vlastní práci, volbou vlastní cesty k danému cíli. Vedoucí pracovník pouze sdělí cíl a na pracovníkovi je, aby si k cíli zvolil vlastní postup (cestu).

Zábava
Pro vytvoření optimálního prostředí na pracovišti je potřeba vytvořit příjemnou atmosféru. Umožnit pracovníkům chvilkové odpoutání se od práce, které jim však na druhou stranu zvedne chuť do práce. Umožnit jim bavit se a vytvořit jim k tomu podmínky (dobrovolné společenské akce, humor na pracovišti).

Motivační vzorce

Po vytvoření motivačního prostředí je zapotřebí jeho vyladění pro uspokojení individuálních rozdílů. Každý člověk je jiný a má oblíbený způsob jak být motivován. Tyto rozdíly je potřeba rozeznávat. K tomu vedou motivační vzorce.

• Proaktivní x reaktivní – proaktivní lidé často projevují iniciativu a smysl pro nové věci. Mají rádi, když jsou iniciátory uvádění věcí do pohybu. Teorii převádějí do praxe. Naproti tomu reaktivní lidé dávají přednost vyčkávání. Čekají na oslovení a požádání k určité činnosti. Jsou opatrní a vše si nejdříve důkladně nastudují.
• Interně motivovaní x externě motivovaní – interně motivovaní lidé mají své vlastní jednání a nepřijímají názory jiných. Domnívají se, že jejich názor je správný a dělají správnou věc. Externě motivovaní lidé musí mít zpětnou vazbu. Zajímá je názor jiných, aby se ujistili, že jejich jednání je správné.
• Orientovaní na stejnost x orientovaní na odlišnost – jsou lidé, kteří rádi dělají věci již ozkoušené a jiní dávají přednost experimentům a novým věcem.
• Nezávislí x kooperativní – zde je hlavní odlišnost v preferencích sólové práce a týmové práce.

Motivace na pracovišti

Teorie motivace je potřeba uvést do konkrétní situace, a přiřadit ke konkrétním pracovníkům. Je proto důležité zjistit, co kterého pracovníka nejvíce motivuje. Dále je důležité správně rozložit síly do jednotlivých týmů, aby žádný výrazně nezaostával. Pracovníky je potřeba v týmu rozdělit také podle jejich charakteristik, aby nebylo v jedné skupině více vůdčích typů, které by mezi sebou příliš soupeřili. V kolektivu je pak nutné motivační prostředí nejen vytvořit, ale také udržet. Motivační prostředí lze vytvořit podle motivačního programu.

Analýza pracovníka a jeho pracovní spokojenosti
Je podstatné zjistit potřeby pracovníka, jeho hodnoty a zájmy, k bližšímu poznání jeho osobní charakteristiky. Od osobnosti pracovníka se pracovní motivace odvíjí. K tomu slouží pohovor nebo dotazník, ze kterého se zjistí, co bude hlavním motivačním faktorem každého pracovníka.

Vytvoření motivačního klimatu v kolektivu
Kolektiv je motivovaný, pokud vykazuje snahu a vůli dosáhnout lepších výsledků. Manažer má za úkol zjistit, jak se jednotlivci v kolektivu cítí. Dobré pracovní podmínky zaměstnancům zajistí možnost koncentrovat se pouze na práci. Případné neshody v týmu by se měly rychle odstranit, protože pracovník, který se nachází v konfliktním týmu je příliš zatěžován stresem a určitě není tak efektivní.

Motivy v pracovním procesu

Jedním ze „základních“ motivů v pracovním procesu je peněžní motivace. Kromě ní však existuje i celá řada jiných motivů.

Motivy přímé:

• Peníze – mzda, plat (primární motiv).
• Uspokojení z dobře odvedené práce.
• Uspokojení ze spokojeného zákazníka.
• Dobrý pocit při pochvale.
• Touha po růstu – ambice, kariéra, odbornost.
• Vize na benefit – nový notebook, nový služební automobil, delší dovolená atp.

Motivy nepřímé:

• Dobrý pracovní kolektiv.
• Dobrý vztah nadřízený - podřízený.
• Dobré pracovní prostředí.

Devět zákonů motivace:

• Chcete-li motivovat, musíte být sami motivováni
• Úspěch motivuje
• Motivace má dvě stádia – vytyčit cíl a ukázat, jak cíle dosáhnout
• Uznání motivuje
• Motivace je nikdy nekončící proces
• Vlastní účast motivuje
• Každý pokrok musí být zřetelně viditelný
• Výzva k akci motivuje jen tehdy, je-li možno zvítězit
• Ztotožnění se skupinou motivuje

Druhy motivačních programů:

• Společenské pracovní prostředí
• Postavení pracovníka v organizaci
• Peněžité odměňování
• Peněžité sankce
• Společenské uznání
• Povaha vykonávané práce
• Pracovní režim

Pravidla pro motivaci lidí:

• Nikdy nesnižujte význam lidí
• Nepřehlížejte maličkosti
• Nemějte oblíbence
• Pomáhejte „vašim lidem“ v růstu a zlepšování se
• nesnižujte své osobní požadavky
• Nebojte se rozhodnout
• Pochvalte „své lidi“, pokud si to zaslouží
• Informujte o změnách, které se „vašich lidí“, byť jen nepatrně, týkají
• Prokazujte osobní nasazení a šiřte kolem sebe dobrou náladu
• Projevujte lidem důvěru
• Umožňujte svobodu projevů a názorů
• Nebojte se delegovat úkoly
• Povzbuzujte „své lidi“ v jejich nápadech

Dejte pozor na demotivace:

• Nespokojenost s platem a dalšími požitky
• Špatné pracovní podmínky
• Špatné mezilidské vztahy na pracovišti
• Nevyužívání schopností pracovníka
• Nesplněné sliby ze strany vedení
• Vytváření nejistoty
• Nedostatečná komunikace
• Neustálá kritika, hrozby
• Nevhodný člověk pro určitou práci
• Špatné uvedení do funkce
• Nedokonalá příprava
• Neproduktivní rivalita
• Nedosažitelné cíle

Závěr

Motivace má obrovský vliv na produktivitu práce. Spokojený pracovník, správně motivovaný, odvádí kvalitnější práci s větším pracovním nasazením. Dosahuje lepších výsledků a přispívá k efektivnímu dosažení vytýčeného cíle. Znamená tak přínos podniku, organizaci či firmě, ve které práci vykonává. Je proto na místě vyvarovat se řešení problémů vytvářením stresových situací a sankcí. Uplatňovat pozitivní motivaci a vyhnout se demotivaci, to by měl být záměr každého vedoucího pracovníka.