05
Model DRS tak, jak byl představen v Canadian Sport for Life, je založen na nejnovějším výzkumu ve sportu a na dalších vědách zabývajících se pohybem spolu s tím nejlepším, co přinášejí poznatky z tréninkového procesu. Toto vše je základem pro zmiňovaných deset faktorů ovlivňujících DRS. Když aplikujeme tyto poznatky na sportovce se zdravotním postižením, zjistíme, že jsou tu i další faktory, které je potřeba vzít v úvahu. Také je třeba si uvědomit, že věda a výzkum pro sportovce s postižením jsou méně rozvinuté než pro sportovce bez postižení. V tomto smyslu by koncept Žádní náhodní vítězové měl být brán jako první krok inspirující potenciální sportovce, trenéry, rodiče, funkcionáře, dobrovolníky, sportovní vědce a řídící pracovníky k tomu, aby pochopili základní výzvy pro sportovce s postižením a dokázali pro ně určit dostupné možnosti a příležitosti. Samozřejmě je potřeba i nadále pokračovat ve výzkumech.
Poznámka: faktory ovlivňující DRS pro sportovce bez postižení jsou dostupné ve zdrojovém dokumentu Canadian Sport for Life (2005).
Pravidlo deseti let říká, že v zásadě je třeba 10 000 hodin tréninku v období deseti let k tomu, aby sportovec dosáhl nejvyššího stupně výkonnosti. Na základě záznamů o výkonech některých sportovců s postižením lze říci, že toto pravidlo platí stejně tak pro sportovce s určitými druhy tělesných a smyslových postižení, jako pro sportovce bez zdravotního postižení. K zjištění, zda pravidlo deseti let platí pro všechny druhy zdravotního postižení, jsou ale potřeba ještě další výzkumy.
Nutné je také poznamenat, že ne všichni usilují o elitní úroveň. Základní motivace sportovců pro pohybové aktivity a sport nemusí totiž mít vůbec žádný vztah ke snaze dosahovat vrcholové výkonnosti a bojovat o medaile. Místo toho se může soustředit na hodnoty týkající se tělesného zdraví a fungování ve společnosti. Od toho se odvíjí i čas potřebný k dosažení úrovně špičkových výkonů, který se může lišit v závislosti na sportu či aktivitě a na cílech každého jednotlivce. V případě sportovců s vrozenými a získanými postiženími se navíc může lišit také na základě povahy a rozsahu jejich postižení. V případě jedinců se získaným zdravotním postižením pak hrají roli i jejich sportovní zkušenosti a výkonnost před získáním postižením.
„Prošla jsem stejnými stupni vývoje jako ostatní kanadští elitní sportovci. Od těžkého tréninku v dospívání, přes závodění na mezinárodní úrovni až ke stanutí na paralympijských stupních vítězů. Celý můj vývoj vyžadoval čas a vytrvalost.“
Chantal Petitclerc
paralympijská vítězka
Všichni lidé bez ohledu na případné postižení potřebují nabývat základní pohybové a sportovní dovednosti (tj. pohybovou gramotnost) prostřednictvím zábavy a her, v ideálním případě ještě před pubertou, protože následný rychlý růst jejich osvojení ovlivňuje. Z různých důvodů a za různých okolností však nemusí být někteří lidé se zdravotním postižením schopni tyto základní dovednosti a pohybovou gramotnost ovládnout ještě před pubertou. Každý, kdo nějakým způsobem zajišťuje sportovní a pohybové aktivity pro sportovce se zdravotním postižením, by si toho měl být vědom a s ohledem na to přistupovat k vytváření sportovních programů a tréninkových režimů.
Potíže s osvojováním základních pohybových a sportovních dovedností mohou mít u dětí s postižením různé důvody:
Pohybová gramotnost, kterou potřebují ovládnout děti s postižením, se liší podle povahy a rozsahu jejich postižení a měla by zahrnovat všechny základní dovednosti (přizpůsobené podle potřeby), které se učí děti bez postižení. Děti s postižením mohou potřebovat také zácvik a trénink, jak efektivně používat kompenzační pomůcky, případně, v závislosti na svém postižení, potřebují pracovat s tréninkovými a soutěžními partnery, jako je například vidící vodící běžec.
Lidé se získaným postižením se budou muset naučit zcela nové dovednosti v rámci své pohybové gramotnosti, jako je ovládání vozíku, používání protézy nebo přizpůsobení se omezenému rozsahu pohybu. I přes to, že tito lidé mohou být již dospělí, je nezbytné, aby se nové pohybové a sportovní dovednosti naučili dobře, protože jim budou nadále sloužit jako základ pro účast v širokém spektru sportů i rekreačních aktivit.
Na základě současných vědomostí se sporty osob se zdravotním postižením jeví jako sporty s pozdní specializací (pro širší pojednání o sportech s pozdní a časnou specializací viz Canadian Sport for Life). V souladu s tím by měly být děti s vrozeným nebo časně získaným tělesným, mentálním nebo smyslovým postižením vedeny k širokému spektru základních dovedností předtím, než se budou specializovat na sport podle své volby. Stejné je to u dospělých se získaným postižením, kteří by měli nejprve ovládnout nové základní pohybové dovednosti a teprve poté se specializovat na konkrétní sport.
Některá vrozená postižení ovlivňují vývoj v dětství a dospívání včetně načasování puberty. I přes toto tvrzení je ale stále třeba mnoha dalších výzkumů, které umožní plně pochopit, jakým způsobem k tomu dochází. Například děti s rozštěpem páteře zažívají pubertu dříve než jejich vrstevníci a jedinci s mentálním postižením mají sice tendenci vstoupit do puberty brzy, ale zároveň zakončit tento proces později. Na základě tohoto rozrůznění se ve vývoji dětí a dospívajících (včetně rychlého růstu v období adolescence) budou vyskytovat citlivá období pro trénink různých dovedností v různém věku. Významně se může lišit také mentální a emoční věk (viz níže).
Přestože se načasování puberty může lišit, vývojová období, kterými prochází adolescent, se většinou neliší. Neopominutelným faktem je, že trenéři musejí znát své svěřence nejen na základě chronologického věku.
O citlivých obdobích optimální trénovatelnosti osob se zdravotním postižením se toho ví jen velmi málo. I přes sporé informací, které jsou k dispozici, se doporučuje, aby se věk optimální trénovatelnosti u dětí s vrozeným postižením přizpůsobil na základě vysledovaného věku puberty (jak je ukázáno v Canadian Sport for Life). U osob se získaným postižením je potřeba vysledovat, zda i zde existují během rehabilitace po zranění nějaká citlivá období trénovatelnosti.
Sport může hrát významnou roli u lidí s tělesným, mentálním nebo smyslovým postižením, a to zejména v procesu vytváření pozitivního vnímání sebe sama a při budování sebedůvěry. Proto by sportovní programy měly kromě tělesného vývoje daného jedince zohledňovat i mentální, kognitivní a emoční vývoj.
Zvlášť u sportovců s mentálním postižením je zvážení mentálního, sociálního a emočního vývoje velmi důležité. Je nezbytné, aby u každého sportovce byly brány v potaz vývojové charakteristiky i z toho plynoucí důsledky pro trenéry, a to v kontextu jejich mentálního a vývojového věku spíše než chronologického.
Na základě holistického přístupu k vývoji sportovce, který nabízí DRS, by měly všechny pohybové programy vést sportovce s postižením k etickému chování, principu fair play a budovat u nich odpovídající charakterové vlastnosti, což by se nemělo lišit od výchovy sportovců bez postižení. V případě sportovců s mentálním postižením je nutné vzít v potaz schopnost porozumět a schopnost dokázat dále tyto základní koncepty využívat.
Nic nenasvědčuje tomu, že by sportovci se zdravotním postižením potřebovali nějak zásadně se odlišující tréninkové plány ve vztahu k časovým obdobím ve srovnání se sportovci bez postižení. Sportovci s postižením i jejich trenéři se tak mohou řídit obecnými doporučeními v Canadian Sport for Life. Je však třeba vzít v úvahu, že některá postižení přece jen mohou omezovat svalové funkce nebo aerobní kapacitu. Proto by měla být únava u sportovců s postižením pečlivě sledována, a na základě těchto sledování by měl být přizpůsobován čas pro odpočinek a regeneraci.
V kanadském sportovním systému pro sportovce bez zdravotního postižení je nedostatečný trénink a přemíra závodění běžná. Canadian Sport for Life nabízí na každém stupni DRS optimální poměr tréninkových a závodních hodin a není žádný důvod se domnívat, že sportovci se zdravotním postižením vyžadují tento poměr jiný. Různá postižení však mohou vyžadovat různé objemy tréninku (například handbikeři nemusí snést stejný tréninkový objem jako cyklisté používající nohy).
Aby soutěže pro sportovce se zdravotním postižením byly efektivní, musí odpovídat jejich stupni vývoje, což může být náročné vzhledem k tomu, že v určitém sportu, klasifikaci nebo divizi soutěží relativné malé počty závodníků. To se týká zejména těch sportů, kde závodníci potřebují vysoký stupeň podpory stejně jako například ženských kategorií – obě tyto skupiny zažívají velmi často rušení závodů pro nedostatek soutěžících. Je proto nezbytné přistoupit tvůrčím způsobem k vytváření odpovídajících závodních podmínek pro všechny.
V minulosti byly místní a mezinárodní soutěže na stupních „Učení se tréninku“ a „Tréninkem k vítězství“ dostupnější, než soutěže na stupních „Umění tréninku“ a „Tréninkem k soutěžení“5. I přesto, že v některých oblastech došlo v posledních letech k určitému pokroku, zůstávají závodní příležitosti stále nevyvážené. Zaplnění této mezery v kalendářích závodů a poskytnutí lepších podmínek sportovcům pro jejich další rozvoj je tak jednou z velkých výzev pro sportovní organizace osob s postižením.
Canadian Sport for Life uznává jednotící roli kanadského sportovního systému v rozvoji sportovců a v podpoře celoživotní pohybové aktivity. Zde je zahrnuto několik oblastí, a to rozvoj soutěží, tréninku, financování, ale také zajišťování zařízení a vybavení, podpora tréninkových partnerů, sportovních věd, doplňkových služeb, podpora v každodenním životě i rozpoznávání a výchova talentů. V souladu s tímto volá DRS po sblížení jednotlivých částí sportovního systému s cílem poskytovat lepší podporu sportovcům s celou škálou schopností i zdravotních postižení.
Definováním klíčových stupňů rozvoje sportovce navrhuje model DRS, jak mohou různé organizace (komunitní, regionální, oblastní a národní organizace pro sport i pro sport osob s postižením, vlády, školy, rekreační, zdravotní a rehabilitační organizace atd.) optimalizovat svůj přínos pro celkový sportovní systém. Zvláště zásadní se jeví harmonizace federální a regionální či oblastní vládní politiky a zlepšená spolupráce mezi organizacemi pro osoby s a bez postižení. Bez uspořádání a příslušné integrace sportovního systému nelze dosáhnout kýženého přínosu.
V posledních desetiletích se sport pro sportovce se zdravotním postižením rozvíjel velmi rychle a po celém světe se neustále objevují nové výzkumy, nová zařízení i nové techniky. Chceme-li dostat kanadské sportovce „do čela“, musejí sportovní organizace zůstat bdělé, aby mohly tyto nové informace využívat. Hodnocení nejnovějšího výzkumu a inovací, výběr těch, jež budou použity, a jejich následná integrace do programů a služeb musí být aktivním a trvalým procesem spojeným s konceptem neustálého zlepšování DRS. Budeme-li se jím řídit, je možné zajistit, že DRS pro sportovce se zdravotním postižením:
5 Report of the Minister of State’s (Sport) Work Group on Sport for Persons with a Disability (červenec 2004).