03
Osobnost představuje jeden ze základních předmětů studia psychologie. Samotný pojem„osobnost“ představuje ve své podstatě hypotetický konstrukt, který byl vytvořen, aby pomohl určitým způsobem explanovat interindividuální diference v chování a reakci jedinců na stejný podnět, ale i individuální rozdíly v produktivním i spontánním chování. Tento konstrukt se snaží odpovědět na otázku, proč v identické situaci různí jedinci různě reagují a produkují odlišné chování. Současně nám poznání osobnosti pomáhá pochopit skutečnost, že duševní život člověka je podmíněn endogenními a exogenními vlivy a je určitým způsobem organizován.
Z teoretického hlediska je nutné konstatovat, že existuje poměrně velké množství definic osobnosti. O poměrně jednoduché vyjádření tohoto pojmu se pokusil Watson v roce 1924, který definuje osobnost jako „konečný produkt naší soustavy zvyků“ (in Balcar, 1991, s. 18). Gordon Allport analyzoval už v roce 1937 kolem padesáti teoretických definic osobnosti a od té doby jich samozřejmě velké množství přibylo.
Allport (1937) jako představitel systematického eklekticismu, stručně vystihuje osobnost ve smyslu, že „osobnost je něco a dělá něco“. Cattell (1950) uchopuje osobnost v kontextu prediktability chování. Cattellův přístup vychází z rysové a faktorové teorie, snižuje úlohu klinického a přirozeného způsobu pozorování a naopak upřednostňuje uchopení osobnosti na základě psychologických testů a posuzovacích nástrojů. Naproti tomu Sullivan (1953) vychází z interpersonální teorie a poněkud pragmaticky pokládá osobnost za vzorec opakovaně se vyskytujících interpersonálních situací. Pervin (in Nakonečný, 1997) upozorňuje, že osobnost může být definována v termínech charakteristik, které jsou přímo odvozeny z chování nebo v termínech interakce jedince s jinými jedinci, nebo v termínech součinnosti jedince s měnícími se vnějšími podmínkami.
Allport (1937) původně rozlišil dva základní přístupy k definování osobnosti. Jedná se o pohled biofyzický a pohled biosociální.
Biofyzické pojímání osobnosti vymezuje osobnost jako něco existujícího o sobě samém. Eysenck (1960) z tohoto úhlu pohledu vystihuje osobnost jako víceméně stabilní a trvalou organizací charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, určující jedinečné přizpůsobení okolí.
Biosociální pohled vymezuje osobnost jako něco existujícího ve vědomí pozorovatele. Jako určitou odezvu na vnímání poznávaného jedince. Levy (in Balcar, 1991, s. 17) v tomto kontextu definuje osobnost, že „může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace“.
Na pojem osobnost lze nahlížet z hlediska jeho obsahového důrazu. Může tak být kladen akcent na souhrnnost, jednotu, přizpůsobení jedinečnost či podstatu (Linzey, Hall, 1970, 2002).
Příkladem jednotícího integrujícího pohledu na osobnost je pojetí Tardyho (1964). Tardy uvádí, že osobnost je individuální jednota člověka, je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utváření se v jeho společenských vztazích. Rovněž pohled Allporta je integrující (Hall, Lindzey, 2002). Mezi souhrnné přístupy k definování osobnosti patří například pohled McClellanda. Na jedinečnost zaměřený přístup je charakteristický například pro Guilforda, který zdůrazňuje jedinečnost vzorce rysů, tedy trvalých způsobů odlišujících jedince od druhých (Guilford, 1967). Cattellovo definování osobnosti je vyjádřeno snahou o vystihnutí podstaty, jež zahrnuje veškeré chování jedince, které je zjevné i vnitřní. Jak již bylo uvedeno, Cattellovo pojetí je snahou o predikci chování jedince (Hall, Lindzey, 2002).
Z hlediska přístupu k uchopení a studiu osobnosti lze nahlížet na tento konstrukt z pohledu biologického, experimentálního, sociálního či psychometrického (Balcar, 1991).
Celkově se dá říci, že v posledních desetiletích vznikla celá řada definic osobnosti. Drapela (1997) tuto skutečnost vystihuje v kontextu dvou zcela opačných názorů. První skupinu reprezentují tzv. teoretici „Já“, kteří vnímají osobnost jako něco, co skutečně existuje a co má skutečné účinky. Druhou protichůdnou skupinu představují behavioristé, kteří „pokládají osobnost za pouhou odvozeninu z chování, jež je jediným přímo pozorovatelným a měřitelným jevem“ (Drapela, 1997, s. 14).
Nelze opomenout ani vliv psychologických teoretických škol, směrů a přístupů ke studiu osobnosti, který se projevuje i v přístupu k definování pojmu „osobnost“.
V kontextu domácího odborného písmenictví Nakonečný (1997) definuje osobnost jako pojem, který vyjadřuje skutečnost, že duševní život člověka vykazuje určitou vnitřní organizaci, jednotu a dynamiku, která se projevuje navenek chováním, a která funguje v závislosti na změnách organismu subjektu na jedné a změnách jeho životního prostředí na druhé straně.
Švingalová (2002) pod pojmem osobnost vyjadřuje a popisuje variabilitu a integritu psychického dění. Je to bio-psycho-sociální jednota (interakce psychických, somatických a sociálních jevů), syntéza všeho původního (zděděného, vrozeného) a získaného (osvojeného během individuálního vývoje). Jedná se o organizovaný, integrovaný celek, v němž jsou jednotlivé části vzájemně spjaty a ovlivňují se. Struktura osobnosti je relativně stálá, avšak otevřená vůči formativním vlivům. I přes neustálý vývoj v průběhu života vykazuje zřejmou základní kontinuitu.
Höschl, Libinger a Švestka (2002) definují osobnost jako dynamický soubor relativně trvalých vlastností dotvářejících se v průběhu individuálního vývoje a předurčující schopnost adaptace na okolí. Zdá se, že zhruba 50% variance osobnostních rysů je určeno geneticky. Mysliveček (in Höschl, 2002) upozorňuje, že osobnost je sice „unitas“, ale i v normálních podmínkách se může přechodně měnit, tzn. je i „variabilis“.
Pro Říčana (in Pružinská, 2005) je osobnost individuum směřující k seberealizaci v interakci se svým prostředím. Říčan tak obohacuje svůj pohled o motivační moment. Pro člověka je typická práce s osobními cíli. Stanovit si nějaký cíl a potom pracovat na jeho dosahování. Lidé se mezi sebou liší právě obsahovou náplní a náročností svých cílů.
Podle Smékala (in Říčan, 2007) je zase osobnost určena tím, jak dovede kontrolovat svou činnost a tím, jak uvědoměle a odpovědně řeší úkoly svého života. Je to individualizovaný systém, integrace psychických stavů, procesů, vlastností, které vznikají jednak socializací (působením výchovy a prostředí), jednak přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí člověka a determinují a řídí jeho předmětné činnosti, sociální styky a duchovní vztahy.
Z uvedených definic jednotlivých autorů lze abstrahovat několik prvků, které se v jejich vymezeních opakují, a které tedy lze chápat jako určující pro konstrukt „osobnost“. Je to tedy individualita, jedinečnost, organizace jednotlivých částí do funkčního celku a v neposlední řadě vzájemně se ovlivňující vztah s vnějším prostředím.
Z hlediska odborné terminologie je pak důležité připomenout, že v psychologii, možná více než v jiných oborech, závisejí definice určitého termínu vždy na kontextu, ve kterém má býti užíván.
Důležitou proměnnou každého systému je celkové funkční uspořádání jeho složek. V osobnosti tuto funkci plní vědomí, které je základním integračním činitelem. Především vědomí vlastního Já je nositelem identity, původcem činů, rozhodování i hodnocení. Sebehodnocení ve světle vlastních aspirací je zdrojem pocitu životní úspěšnosti jedince, jeho sociální pozice a prestiže (Paulík 2006).
Podle Švingalové (2002) je vědomí vždy předmětné (vědomí něčeho) a podmětné (něčí vědomí). Obě tyto vazby se stýkají v prožitkové struktuře „Já“, čili v našem jáství. Každá naše činnost, kterou provádíme v bdělém stavu, je doprovázena prožitkem „Já“. Prožitková struktura jáství tedy zahrnuje jednak činné „Já“, které se promítá do všeho, co děláme a jednak náš sebeobraz-sebepojetí, které se vytváří na základě interakční zkušenosti. Sebepojetí Švingalová definuje jako naši představu sebe sama, na které se podílí složka poznávací, smyslová a citová. Sebeobraz vzniká a vyvíjí se v interakci se světem, a to nejen na základě zobecnění zkušeností, které sami se sebou učiníme, ale i na základě sociálních reakcí a hodnocení okolních lidí.
Vlastní „Já“ v sobě zahrnuje tělesné „Já“ a psychické „Já“. Psychické „Já“ vlastně reprezentuje vědomí naší jedinečnosti a odlišnosti od ostatních. Zahrnuje v sobě také uvědomění si časové kontinuity a vlastní identity – „jsem to stále já, i když se měním, rostu, stárnu?“. Jedinec k němu dospívá přibližně mezi druhým a třetím rokem života. Zdrojem tohoto vědomí jsou sociální zkušenosti a vnímáni sebe sama jako jedinečné sociální bytosti s určitými vlastnostmi, což nazýváme sebereflexí.
Tělesné „Já“ lze vyjádřit jako vědomí fyzické odlišnosti od vnějšího prostředí. Je třeba si uvědomit, že se nerodíme s vědomím svého tělesného „Já“. Novorozenec zpočátku neodlišuje vlastní tělo od vnějšího světa. Vědomí tělesného já se začíná vytvářet až v kojeneckém věku. K jeho postupné diferenciaci dochází rozvojem a integrací vnímání z povrchu i nitra vlastního těla, dále vlivem postupně se rozvíjející motoriky a pocitů, které si dítě uvědomuje, když s ním manipuluje jiná osoba. Informace o vlastním tělu jsou uchovávány v paměti. Vzniká tzv. tělové schéma čili obraz vlastního těla – body image. V rámci tělového schématu člověk zaujímá ke svému tělu a jeho částem postoje. Ty jsou samozřejmě ovlivňovány spokojeností se svým vzhledem.
Groganová (2000, str. 11) definuje body image jako: „způsob, jakým člověk přemýšlí o svém těle, jak ho vnímá a cítí.“ Základními prvky pojmu body image jsou: odhad velikosti těla (percepce), hodnocení přitažlivosti těla (úvaha) a emoce spojené s tvarem a velikostí postavy (pocity). Při prožívání a hodnocení vlastního těla stejně jako při jeho vnímání zohledňujeme vlastní zkušenosti, přání, očekávání a svět kolem sebe. Vlastní tělo a jeho proporce porovnáváme s jinými a posuzujeme je v rámci existujících stereotypů ženskosti, mužnosti, krásy a zdraví, ale i ve vztahu k neustále aktualizovaným mediálním obrazům.
Hrachovinová, Csémy a Chudobová (2005) upozorňují, že v naší populaci je značně rozšířena porucha body image. Konkrétně v oblasti subjektivní nespokojenosti s velikostí vlastního těla, hmotností a vzhledem.
Lidské tělo a některé jeho atributy získávají v posledních desetiletích významnou společenskou hodnotu. Mediální obrazy mají mimořádně velký vliv na změnu ve vnímání a hodnocení těla. Groganová (2000) připomíná, že štíhlost, díky mediální prezentaci, dnes bývá spojována s úspěchem, mladistvostí a společenskou atraktivitou. Nadváha je spojována naopak s leností, nedostatkem vůle a ztrátou kontroly. Nekonformnost vůči štíhlému ideálu pak má celou řadu negativních společenských důsledků, od projevů ostrakismu až po diskriminaci při přijímání do zaměstnání.
Z obrazu „Já“ vyplývá i různá úroveň jeho oceňování, tj. sebehodnocení. Blatný, Osecká, Macek (1993) popisují sebepojetí jako mentální reprezentaci „Já“, která je uložená v paměti jako znalostní struktura. Tato se utváří v procesu interakce s prostředím, zejména sociálním a na základě závěrů, které si jedinec vytváří o svých schopnostech a postojích, v průběhu observace vlastní činosti, v rámci sociálního učení.
Sebehodnocení má dva póly: spokojenost a nespokojenost se sebou samým. Prožíváme je také jako větší nebo menší sebevědomí, sebedůvěru. Obraz „Já“ tedy představuje to, jak sám sebe subjekt hodnotí – jaký jsem (reálné já), jaký bych chtěl být (ideální já), ale také jaký bych měl být (co ode mě očekává okolí) i jaký bych mohl být (můj potenciál). Sebepojetí obsahuje nejen zmíněný soud o sobě samém, ale také citový vztah k sobě samému (sebeláska). Ten je vyjádřen mírou sebekaceptace – tj. mírou spokojenosti či nespokojenosti se sebou samým. Součástí sebepojetí je také uvědomění si vlastních kompetencí, self-efficacy (Smékal 2004).
Reykowský (in Nakonečný 1996) shrnuje následující typické zdroje pocitu vlastní hodnoty:
Sebepojetí má plnit jednotící úlohu v interakci člověka s okolím, v adaptaci na měnící se podmínky. Je faktorem psychické regulace chování a slouží jako nástroj orientace i stabilizátor činnosti (Blatný, Osecká, Macek, 1993). Stálost sebepojetí podporuje jistotu orientace v sobě samém. Příliš rychlé a rozsáhlé změny v sebepojetí pak mohou vyvolávat nejistotu, úzkost. V takovém případě pak nutně nastupují obranné mechanismy – obrany sebepojetí, které napomáhají člověku dosáhnout opět rovnováhy. Obrany se uplatňují převážně nevědomě. O jejich působení se dovídáme z odezvy, jakou vyvolávají u druhých lidí, nebo ze zpětné analýzy vlastních prožitků a činů (Švingalová 2002).
Účelnost obran spočívá především v tom, že zbavují člověka nutnosti ihned se důsledně vyrovnávat se skutečností a s problémy, které ohrožují sebepojetí. Poskytují čas a klid potřebný k tomu, aby subjekt nalezl vhodnější způsob vyrovnání se se zátěžovou situací. Eliminují také negativní emoce, pocity snížení vlastní hodnoty, poskytují úlevu. Tato úleva vede k jejich opakované aplikaci až k trvalé tendenci užívání těchto obran. Jsou-li psychologické obrany prospěšné či škodlivé, závisí podle Nakonečného (1999) na více činitelích, jako např.:
Tedy v různých „Já“ ohrožujících zátěžových situacích, nastupují tzv. obranné mechanismy, jenž mají mít kompenzační charakter. Ty mohou mít například podobu substituce, agrese, regrese, racionalizace, somatizace, reaktivní výtvor, popření, vytěsnění, projekce apod. (Vašina 1999, Švingalová 2002). Aktivace konkrétních obranných mechanismů má velmi interindividuální charakter, který je závislý právě na osobnosti, vlastním „Já“ a celkovém sebepojetí.
V psychologii se termín „temperament“ užívá pro označení skupiny vlastností, ve smyslu individuálních rozdílů. Říčan (2007) pod tento pojem zahrnuje celkové citové ladění osobnosti-převládající náladu, způsob citové a volní vzrušivosti, reaktivity a aktivity. Jde o celkový styl prožívání a jednání. Podle jeho názoru je temperament dán relativně trvalými psychofyziologickými vlastnostmi, které jsou určovány tělesnými dispozicemi, konstitucí, jenž je převážně vrozená.
Podle Höschla (2002) můžeme zjednodušeně říci, že osobnost sestává z temperamentu, charakteru a inteligence. Temperament reprezentuje biologickou stránku osobnosti a vztahuje se ke způsobu emočního projevu jedince. Charakter představuje sociální a psychologickou stránku a podle Janíka a Duška (1974) jde o relativně trvalou pohotovost jedince projevovat se určitým způsobem ve společenském prostředí. Inteligence pak modifikuje obě tyto složky.
Temperament se dle Balcara (in Paulík 2006) projevuje v následujících úrovních:
Podle Nakonečného (1997) temperament udává dispozice jedince ke vzrušivosti. Pro Merlina a kol. (in Nakonečný 1997) jsou temperamentové vlastnosti přímo energetickou základnou psychických vlastností. V tomto smyslu je temperament spojován s dynamikou psychické činnosti. Je však třeba připomenout, že dynamika psychiky souvisí též s motivací. Základním kritériem rozlišení temperamentu a motivace je relativní nezávislost vlastností temperamentu na situaci a na obsahu činnosti.
Jestliže jsou motivy a vztahy člověka angažovaného v dané situaci velmi hluboké, je chování určováno přednostně motivy. Stejně tak v případě, že se protikladné vlastnosti typu nervové činnosti neprojevují ve svém polárním, ale nějakém přechodném stupni. Vlastnosti typu zůstávají v takových situacích zamaskované (Nakonečný 1997).
V důsledku snahy o uspořádání temperamentových vlastností podle jejich individuálního výskytu byly vytvořeny nejrůznější koncepce. Nejstarší temperamentová typologie pochází již z dob antiky. Jejím autorem je Hippokrates, později ji zastával Galén. Byly rozlišovány čtyři hlavní typy z hlediska převahy tělesných šťáv (krev, hlen, žluč a černá žluč). Z těchto fyziologických souvislostí pak následně vzešel konkrétní temperamentový typ definovaný jako sangvinik (krev), flegmatik (hlen), cholerik (žluč) a melancholik (černá žluč) (Říčan, 2007). Teorie vysvětlující temperament zmíněnými tělesnými šťávami je již dávno překonána. Je však důležité připomenout, že se v praxi ukázalo, že temperamentové vlastnosti jsou do značné míry určeny vlastnostmi nervové soustavy, hormony a neurotransmitery.
Na tyto skutečnosti navazuje a teoreticky dále rozvíjí Cloninger (Cloninger, Svrakic, Przybeck, 1993; Smékal, 2004; in Říčan, 2007). Cloninger vypracoval ve druhé polovině osmdesátých let 20. století tzv. biosociální teorii temperamentu. Cloningerova teorie temperamentu vychází z představy dvojího typu paměti: perceptuální a konceptuální. Percentuální paměti odpovídá oblast mozkového kmene a je ji temperamentově přisuzována danost, se kterou přicházíme na svět. Konceptuální paměť je oblast mozkové kůry a přisvojujeme si ji v rámci ontogeneze a výchovného působení spolu s charakterem. Ve vztahu k temperamentu přiřazuje Cloninger jednotlivé typy ke konkrétním neuropřenašečům (mediátorům). Stanovil tak čtyři vrozené temperamentové typy: inhibiční (brzdící), aktivační, dependentní (závislostní) a perzistentní (vytrvalostní).
Cloninger tak využívá poznatků neurověd a dále předpokládá existenci tří geneticky nezávislých komponent temperamentu, které se projevují v konkrétním chování. Řadí zde vyhledávání nového , vyhýbání se poškození a závislost na odměně . U typu vyhledávajícího nové je vůdčím neuromodulátorem dopamin, významnými podněty pro tento typ jsou novost, potenciální odměna, potenciální redukce monotonie nebo újmy. Reaguje na to exploračním zaměřením, apetitivním přístupem, aktivním vyhýbáním se neměnným situacím. U typu vyhýbajícího se poškození je vůdčím neuromodulátorem serotonin, významnými podněty jsou negativní podmíněné podněty pro novost, trest nebo frustrace. Reaguje na to pasivním vyhýbáním se a vyhasínáním reakcí. U typu závislého na odměně je vůdčím neuromoduloátorem noradrenalin, významnými podněty jsou pozitivní podmíněné signály pro odměny nebo redukci trestu. Reagují na to vytvořením reflexů, které těžko vyhasínají (in Říčan, 2007).
Cloningerova teorie temperamentu zahrnuje i dimenzi charakteru, která měla vysvětlit, jak odlišit jedince s výraznou osobností od jedince s poruchou osobnosti. V této souvislosti stanovuje tři dimenze charakteru, které jsou osvojovány výchovou. Sebeřízení jako vztah k sobě souvisí se silou vůle a harmonizuje soulad jedince s vlastními cíly a hodnotami. Dimenze spolupráce reprezentuje vztah k lidem a souvisí s empatií. Rozměr sebepřesahu pak vyjadřuje vztah ke světu a souvisí s úrovní spirituality (Baštecká, Reiterová, 2005).
Jednou z citovaných typologií temperamentu je Eysenckova teorie typů (Eysenck, 1960). Na základě faktorové analýzy dotazníků a posuzovacích škál Eysenck dospěl ke třem základním faktorům: extraverze-introverze, neuroticismus.
Z hlediska neuroticismu pak Říčan (2007) zdůrazňuje, že je poměrně obtížné vést přesnou hranici mezi zdravím a nemocí. Základem tohoto temperamentového typu je vysoká reaktivita autonomního nervového systému a vysoká úroveň excitace mozkové kůry. Což stěžuje přizpůsobení se člověka prostředí. Člověk s vysokým neuroticismem bývá neklidný, úzkostný, dělá si zbytečně starosti, chová se nedospěle, je snadno podrážděný, chybí mu sebedůvěra, mívá pocity méněcennosti. Emocionální kontrola, síla vůle i kapacita sebeuplatnění bývá podprůměrná (Eysenck, 1952; in Hall, 2002). Dále takový jedinec bývá přecitlivělý a dlouho se trápí pokořujícími příhodami. Jiný termín pro neuroticismus je psychická labilita. Druhou základní dimenzi osobnosti lze tedy označit opět dvoupólově jako stabilita – labilita.
Eysenck časem připojil ještě faktor psychoticismu. Faktor psychoticismu zde však není ekvivalentem psychózy a je nezávislou dimenzí na extraverzi a neuroticismu (Eysenck, in Senka, Kováč, Matejík, 1993). Psychoticismus v Eysenckově pojetí je reprezentován syndromem rysů jako je hostilita, chlad, sobectví, neosobnost, impulzivita, antisociálnost, nedostatek empatie, necitlivost, ztráta starostlivosti o druhých, nevšímavost k nebezpečí a konvencím (Eysenck, 1952, in Hall, 2002).
Paulík (2006) uvádí ještě rozlišování lidí podle „praktických hledisek“-podle vztahu k hodnotám, tedy podle základního zaměření na věci, lidi a ideje. Prvním typem jsou rozvratníci, kterým jde jim výhradně o osobní růst, osobní prospěch, kterého dosahují prakticky „jakkoliv“. Jedná se o jedince sobecké a poměrně cynické. Ve druhé skupině jsou tzv. konzumenti. Pro tyto jedince je typický konzumní způsob života postmoderní společnosti, shromažďování a spotřeba různých hodnot nejen materiálního charakteru. Poslední skupinu představují tvůrci. Jedná se o jedince, kteří kreativně rozvíjejí sebe i okolí a vytvářejí materiální hodnoty i hodnotné mezilidské vztahy.
Temperament považujeme za důležitou „morfologickou“ komponentu struktury osobnosti jedince. Z hlediska jeho dynamiky pak predisponuje celkové chování jedince, jeho reakce, emoční projevy i jeho schopnost zdravého fungování ve společenském prostředí a v rámci interpersonálních vztahů. Jako důležitou součástí temperamentu osobnosti se jeví i jeho vliv na řešení ohrožujících a zátěžových situací ve vztahu k zaujetí obranného mechanismu či preferenci konkrétní copingové strategie.
Porozumět chování jedince znamená identifikovat motivy jeho chování, a protože ty souvisejí se světem lidských hodnot, pak to znamená i porozumět hodnotové orientaci jedince (Nakonečný, 1997). Hodnotové orientace můžeme pojímat jako nejobecnější postoje, které určují životní styl jedince (Šimíčková-Čížková, 2001). Jedinec přijímá hodnotu jako normu a snaží se, aby ostatní byli orientováni podobně.
Dle Nakonečného (1997) pojem hodnoty vyjadřuje něco subjektivně žádoucího, a to ve dvou rovinách: biogenní (biologické fungování organismu) a sociogenní (fungování jedince jako sociální entity). Absence uspokojení subjektivně preferované hodnoty se pak v tomto smyslu stává potřebou, kterou je jedinec více či méně motivován, aby ji uspokojil. Různí jedinci mají rozličné hierarchie hodnot podle toho, které hodnoty staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam. Hodnoty se často diferencují na hodnoty instrumentální mající přímý vliv na způsoby našeho chování a hodnoty terminální, které spočívají v systemizování našich cílů (Kohoutek, 2002). Jednou ze známých klasifikací hodnot jsou hodnotové orientace podle E. Sprangera, který diferencoval 6 základních typů (Šimíčková-Čížková, 2001; Kohoutek, 2002):
V každé profesi můžeme najít hodnotově rozdílně orientované jedince, které odpovídají této typologii. Jinou klasifikaci poskytl představitel logoterapie Viktor Frankl (in Kratochvíl, 2002), který viděl v uskutečňování hodnot hlavně saturaci potřeby životního smyslu. Frankl dělí hodnoty na tvůrčí (zde patří zejména práce a vytváření hodnot materiálních či duchovních), zážitkové (prožívání) a postojové (ty se projevují hlavně ve vztahu k utrpení).
Štefanovič (in Kohoutek, 2002) uvádí srovnání hodnot vzhledem k věku. U jedinců do 25. roku vystupují do popředí především hodnoty perspektivy a růstu. Nad čtyřicet let věku jsou důležitou hodnotou pracovní podmínky. Ve věkové kategorii nad padesát let pak představuje důležitou hodnotu orientace na výdělek vzhledem k výši důchodu. V aktivním věku byla zjištěna hodnotová orientace v preferovaném pořadí: 1. rodina, 2. vzdělání, 3. společenská práce, 4. práce v zaměstnání, 5. výdělek, 6. ostatní.
Hodnocení jako výsledek komplementarity poznávání a cítění, je důležitým aspektem vztahu jedince ke světu. Postoj reflektuje pozitivní nebo negativní hodnocení a také reakce vztahující se k objektům, osobám, skupinám a situacím. Přestože postoje vyjadřují emoce, jsou často spojeny s kognitivními funkcemi, to znamená s přesvědčením o objektech, ke kterým postoj zaujímáme. Vztah postoje a motivů můžeme vyjádřit základním definováním pojmů, kdy motivy jsou považovány za příčiny chování, zatímco postoje jsou vyjádřeny ve smyslu pohotovosti chovat se určitým způsobem. Společným východiskem postojů a motivů jsou pak hodnoty (Šimíčková-Čížková, 2001; Atkinsonová, 2003).
Podle sociálních psychologů postoje obsahují tři složky: kognitivní (např. stereotypy, percepce), afektivní (emoce) a behaviorální (činy), resp. konativní složky postoje. Postoje nejsou jedinci vrozeny, ale vytvářejí se jako důsledek sociální determinace v průběhu ontogeneze. Postoje vyjadřují stanovisko, vytvářejí poměrně stále tendence k určitému chování, mají určitý směr, určitou intenzitu (Kohoutek, 2002).
Postoje plní celou řadu psychologických funkcí. Atkinsonová (2003) uvádí pět základních: v rámci instrumentální funkce zastáváme postoje z praktických důvodů, vyjadřují případy obecné touhy jedince po dosažení prospěchu nebo odměny a odvrácení trestu. Znalostní funkce jedinci umožňují účinně uspořádávat a zpracovávat informace, pomáhají jedinci vytvářet si názor na svět. Hodnotová funkce je odvozena od vlastního hodnotového systému jedince. Ego-obranná funkce chrání před úzkostí či ohrožením naší sebeúcty. Sociálně-adjustační funkce nám pomáhají, abychom se cítili součástí sociálního společenství. Při změnách norem velmi pravděpodobně dojde i ke změně postoje, který slouží sociálně-adjustační funkci.
Zatímco v potřebách se vyjadřuje naše závislost (alespoň v biologických) na prostředí, svými postoji vyjadřujeme vědomé prožití důležitých hodnot, které se pro jedince stávají závaznými a určují jeho činnost a snažení. Emocionální komponenta, v nich obsažená, pak dává našemu chování určitou živost (Pardel, 1983).
Při deskripci tohoto vývojového období se můžeme setkat hned s několika označeními. Kromě mladé dospělosti je to i raná dospělost nebo časná dospělost. Langmeier, Krejčířová (1998) věkově zařazují tuto životní etapu do období 20-25 let, Vágnerová (2000, 2007) ji prodlužuje až do 35 let. Švancara (in Langmeier, Krejčířová, 2000) časnou dospělost datuje do období 20-32 let. Erikson (in Santrock, 2005) v charakteristice tohoto období vychází z předpokladu, že si jedinec na každém stupni ontogenetického vývoje musí vyřešit určitý psychosociální konflikt. Podaří-li se mu to, může postoupit zdárně dále, jinak je jeho vývoj pozdržen a ohrožen. Období mladé dospělosti tak pro něj není jen prostým pokračováním dříve dosažených vývojových výsledků, ale má také své specifické psychosociální problémy. Podle nich také dané období nazývá. V případě mladé dospělosti je to „fáze intimity proti izolaci“. Mladý dospělý je v tomto období ochoten vzdát se toho, o co nedávno tolik usiloval, tj. vlastní totožnosti. Tu je ochoten nechat splynout s totožností druhého člověka v pravé intimitě. Je připraven odevzdat se těsným citovým vztahům a vyvinout morální sílu vytrvat v takovém odevzdání, i když to vyžaduje oběti a kompromisy. Nebezpečím tohoto stádia je pocit izolace, sklon vyhýbat se všem stykům, které nutí k intimnosti a které mohou být důsledkem strachu z intimity, ze ztráty své totožnosti. Až poté, když se u člověka vyvine jasný pocit, kdo je a co chce udělat se svým životem, se může vyvinout ctnost lásky, která souvisí s tímto stádiem(Hall, Lindzey, 2002).
Podle Vágnerové (1999, 2000, 2007) je dospělost primárně určena biologicky. Její dosažení je vázáno na zrání, tj. na věk. Psychosociální vymezení dospělosti je už složitější. Ve skutečnosti nebývá tato proměna jednoznačně časově lokalizována. Důkazem dospělosti není věk, ale schopnost a ochota přijmout zodpovědnost, která z role dospělého vyplývá. Dospělý člověk se má také umět lépe ovládat, má být schopen vzdát se vlastního uspokojení, když to považuje za nutné. Měl by být schopen své aktuální osobní potřeby podřídit sociálně významnějším hodnotám i ohledům na jiné lidské bytosti. Dospělost se v podstatě pojí s vlastním omezováním egocentričnosti jedince. Za nejvýznamnější znaky dospělosti považuje Vágnerová samostatnost, relativní svobodu vlastního rozhodování a chování, spojenou se zodpovědností ve vztahu k druhým lidem, i se zodpovědností za svá rozhodnutí a činy. Dosažení dospělosti se pojí s větší sebejistotou, sebedůvěrou, s vědomím vlastních sil a kompetencí, které jsou předpokladem soběstačnosti a které se projeví i větší osobní vyrovnaností. Dospělost se tedy nejvýrazněji projevuje změnou v následujících oblastech:
Říčan (in Vágnerová 1999; Říčan, 2007) dokonce považuje období dosažení dospělosti za třetí fázi proměny sebeuvědomění a sebepotvrzení (první proběhla v batolecím věku, druhá v období dospívání). Současně pokládá za důležitý znak psychické dospělosti i zvládnutí vztahů k lidem v nadřízených rolích. Zde by se už neměla projevovat potřeba obrany proti autoritě, která je znakem nižších vývojových fází. Ve vztahu k podřízeným by se spolu s osobnostním vyzráváním a sbíráním zkušeností, mělo zmenšovat riziko zneužití moci nadřízeného postavení.
Mladý člověk je otevřen všemu novému, i přijetí nových rolí, které chápe jako předpoklad získání nezbytných zkušeností i sebepotvrzení. Nové role jsou důkazem splnění určité sociální normy, ale stejně tak mohou uspokojovat individuální potřeby jedince. Role dospělého má na jednu stranu větší sociální prestiž, je typická většími právy, ale zároveň také nárůstem povinností a zodpovědnosti. Je spojena s určitým sociálním očekáváním, jehož plnění potvrzuje nebo nepotvrzuje status dospělého (Vágnerová 2000; Santrock, 2004; Bernstein, Nash, 2005; Wood, Wood, Boyd, 2005).
Z toho vyplývá, že tato role nemusí být pro mladé jedince jednoznačně atraktivní. Jejich postoj k vlastní dospělosti bývá dost často ambivalentní. Uvědomují si, že tato životní fáze má nejen výhody, ale i nevýhody.
Dospělost je na jedné straně spojována se samostatností a nezávislostí, která je chápána jako výhoda, člověk si sám volí svůj životní styl a své role. Na druhé straně je méně příjemný tlak společnosti, směřující k přijetí zodpovědné společenské pozice – usadit se, založit rodinu, pořídit byt. To v podstatě znamená omezení vlastní svobody. Dospělost je sice spojována s ekonomickou soběstačností a s možností svobodně hospodařit se svými penězi. Je ovšem pravda, že na počátku pracovní kariéry jich nebývá mnoho a opět zde může být nepříjemný tlak směřující k omezení této svobody ve prospěch rozumných investic. Dospělost je spojována se svobodnou volbou přátelských a partnerských vztahů, které by uspokojovaly potřebu citového zázemí a některé z nich i potřebu sexu. Na straně druhé je zde opět tlak společnosti na uzavření manželství a rodičovství, které svobodu jedince zásadně omezí (Vágnerová 2000, 2007; Říčan 2007).
Z uvedeného vyplývá, že hlavní dilema rané dospělosti spočívá v rozporu potřeby svobody a nezávislosti s potřebou zkusit nové role, které sice sociálně potvrzují dospělost, ale jsou zároveň nějak omezující. Proti uvedeným pochybám, které zvažují nevýhody vázanosti a omezení vyplývajících z dospělých rolí, působí zvědavost, potřeba nových zážitků a zkušeností, jež tyto role přinesou. Každá z jednotlivých rolí, charakteristických pro dospělost, funguje zároveň jako jakýsi katalyzátor, urychlující přijetí těch zbývajících. Např. zplození dítěte podmiňuje vznik stabilního vztahu a ochotu akceptovat stabilní profesní roli.
V adolescenci převažoval radikální způsob uvažování, který nebral v úvahu nejednoznačnost většiny problémových situací, ani míru pravděpodobnosti vzniku různých alternativ.Perlmutterová a Hallová (in Vágnerová, 1999) upozorňují, že ještě na počátku dospělosti podléhají mladí lidé iluzi, že existuje vždycky jen jeden správný způsob řešení. Mají sklon uvažovat příliš abstraktně, protože nemají dost vlastních konkrétních zkušeností. Tento způsob myšlení má vývojově svůj smysl, protože jim umožňuje kategorizovat získané vědomosti. Avšak ve vztahu k realitě je neúčelný. V závislosti na zkušenosti přehodnocuje dospělý člověk význam různých situací a způsob jejichřešení (Shaffer, 2002).
Kognitivní úroveň rané dospělosti charakterizuje fáze postformálního myšlení, které bere v úvahu všechny složky problému, jeho mnohoznačnost i celkový kontext. Uvědomuje si i jeho subjektivní význam a počítá s ním. Dospělý už nepotřebuje problém zjednodušovat, aby jej byl vůbec schopen řešit. Postformální myšlení je hodnoceno jako kontextuální. Původní kontextuální dualismus – tj. rozlišení na to, co je dobré a co špatné, se postupně mění v jakýsi komplexní relativismus.
Dospělý člověk si uvědomuje, že nelze posuzovat jakoukoli situaci a její řešení jednoznačně jen jako dobré nebo špatné. Chápe relativitu a mnohoznačnost různých situací. Je sebejistější a vyrovnanější a už nepotřebuje jednoznačnost jako obranu proti pocitu nejistoty a dezorientace.Dospělý člověk je schopen kompromisu, který není jen projevem jeho submise a rezignace na vlastní názor. Je projevem schopnosti uvažovat komplexněji a akceptovat řešení, které by bylo přijatelné z více hledisek, resp. pro více lidí. Základní znaky postformálního myšlení lze shrnout do několika bodů:
V době mladé dospělosti bývá završeno bilancování vlastních schopností a z nich vyplývající představy o možnostech a perspektivách svého dalšího uplatnění. Člověk si na základě své zkušenosti potvrdí, že má určité kompetence. Dochází tedy k určité stabilizaci sebehodnocení(Santrock, 2004; Bernstein, Nash, 2005; Wood, Wood, Boyd, 2005; Paulík, 2006).
Mladá dospělost je charakteristická především přechodem od adolescentního egocentrismu k altruismu a k zodpovědnosti. Objevuje se pozorovatelný vzrůst ochoty brát ohled na potřeby blízkého člověka, přijmout zodpovědnost i za někoho jiného. Zodpovědnost za péči o jiné, mnohdy na úkor uspokojení svých vlastních potřeb se aktivizuje zejména v rodičovské roli. Mladý rodič se s dítětem identifikuje, cítí se za jeho rozvoj zodpovědný a dovede se pro něj obětovat.
Dochází též k harmonizaci vlastních potřeb s potřebami jiných. Dospělý se sice nevzdává zodpovědnosti za druhé, ale vědomě též akceptuje i zodpovědnost za sebe a za svůj vlastnírozvoj (Vágnerová, 2000, 2007; Shaffer, 2002).
Společnost má odlišná očekávání ve vztahu k mužům a ženám(Arnett, 2010). Od mužů očekává nezávislost a dominanci v rozhodování. To znamená rychlé a racionální řešení problému. Muže zajímá hranice osobní svobody, z tohoto důvodu se mnohdy mohou jevit méně citliví a méně ohleduplní. Od žen se očekává ohleduplnost a citlivost, počítá se s emocionálnějším přístupem. Pro ženy jsou důležitější vztahy ke konkrétním lidem, k sociální skupině. Hlavním morálním dilematem se může projevit rozpor mezi vlastními potřebami a zodpovědností ve vztahu k jiným.
V posledních desetiletích se ženská role oproti tradičnímu pojetí stává více dominantní, samostatnější a nezávislejší. Je to proces symetrizace mužské a ženské role, která ženám subjektivně slouží jako potvrzení jejich hodnoty. Tento proces je často prezentován jako emancipace. Na druhou stranu ale přinesl ženám i reálnou zátěž dvojí role – profesní a mateřské.
Pro muže nebylo spojeno vyrovnání pohlavních rolí s žádným ziskem. Tato změna možná naopak přispívá k jejich dezorientaci. Muž ztratil svou dříve formálně deklarovanou dominanci a společenskou pozici. Tento fakt přispěl ke zvýšení nejistoty mužů a stimuloval různé obranné tendence jako například agresi, rezignaci a racionalizaci (Vágnerová, 1999).
V první dekádě dospělého věku definitivně končí sociálně tolerované období přípravy a experimentování v profesní oblasti. Schopnost zvládnout přiměřeným způsobem profesní roli je považována za jedno z psychosociálních kritérií dospělosti. Znamená to ve svém podstatě, že člověk dokáže systematicky pracovat, omezit své aktuální potřeby ve prospěch povinnosti. Profesní role může představovat určitý zdroj uspokojení některých základních psychických potřeb člověka(Muchinsky, 2000; Štikar, Rymeš, Riegel, Hoskovec, 2003). Z tohoto pohledu mohou býtu jedince v mladší dospělosti saturovány především:
Profesní role se stává důležitou součástí identity mladého dospělého bez ohledu na to, čím je primárně motivována. Ovlivňuje identitu jedince i tehdy, když je osobně nevýznamná či akceptována jako tzv. „nutné zlo“. Zmíněnou primární motivací může být potřeba peněz, potřeba ocenění, prestiže, potřeba osobního rozvoje, nebo potřeba osobně atraktivní činnosti.
V časné dospělosti začíná jedinec zpravidla vykonávat trvalou pracovní činnost, pro kterou se na základě své dřívější volby celkově připravoval. Při každém výběru pracovní činnosti se uplatňují různou měrou a v různé kombinaci základní motivační síly. Bývá uváděno poměrně velké množství takovýchto motivů (Nakonečný, 1992, 1997;Bedrnová, Nový, 1998;Vtípil, 2005; Muchinsky, 2000; Štikar, Rymeš, Riegel, Hoskovec, 2003; Robbins, Decenzo, 2001). Celkově se ukazuje, že za hlavní motivační síly jsou považovány:
Mezilidské vztahy na pracovišti a celková sociálně-emoční atmosféra je při rozhodování a výběru zaměstnání někdy důležitější než výdělek. V zaměstnání se v tomto období také plně projevují vývojově podmíněné změny v uvažování a v přístupu k různým situacím. Říčan, Alan a Seifert (in Vágnerová 1999) uvádí ty hlavní, jako jsou především: Nadšení, což je pojímáno jako určitá odvaha až ochota riskovat. Optimismus jako očekávání pozitivního nebo alespoň přijatelného výsledku. Tento postoj je dán jednak vysokou sebedůvěrou mladého člověka, ale také jeho nezkušeností, která se občas může projevit nedostatkem kritičnosti. Pocit sebejistoty daný přeceňováním dosažených znalostí a podceněním zkušeností. Pružnost a adaptabilita jako schopnost flexibilně reagovat. Netrpělivost, která se projevuje jako potřeba dosáhnout svých cílů co nejrychleji, potvrdit svoje kvality a využít svoje šance. Odklad je chápán jako neúspěch. Odolnost jako schopnost zvládat stres, intenzivně pracovat a obětovat leccos pro realizaci svého cíle. Realismus a pragmatismus jako schopnost řešit různé situace bez emocí, které byly typické pro adolescenty. Potřeba perspektivy a profesního vzestupu , které na jedné straně podporuje úsilí k rozvoji vlastních kompetencí, na druhé straně může někdy vést k nadměrné soutěživosti a sebeprosazování na úkor kooperace.
V oblasti emočního prožívání je tato doba charakterizována jako nový nástup realismu a extraverze po předchozí adolescentní introverzi. Mladý člověk se nyní začíná věnovat realizaci v adolescenci zvoleného životního programu a naplňování preferovaných životních hodnot. Méně už sní a ve svém jednání bývá spíše střízlivý a pragmatický. Poznal již své síly a svá omezení, zná své možnosti a může se tedy svobodně a nezávisle rozhodovat. Ve svých volbách může být pevný a rozhodný, protože již není vázán závislostí na rodičích, ale ani vědomím zkracující se časové perspektivy, pocitem, že jde nutně o volbu definitivní a poslední, protože nezbývá dost času na návrat a nápravu, jak tomu je v pozdějších vývojových obdobích (Langmeier, Krejčířová 1998).
V období kolem třicátého roku dochází k tzv. „období prvního bilancování“ (Vágnerová 1999, 2007; Shaffer, 2002; Arnett, 2010). Do tohoto věku většina mladých dospělých splní formálně stanovené standardní sociální očekávání. K němu patří soběstačnost v profesní roli, uzavření manželství, rodičovství. Potvrdí tímto svou normalitu. Tyto role však přestávají být po čase atraktivní svou novostí a s nimi spojenou prestiží. Třicátník začíná již více uvažovat o jejich obsahu a uspokojení, které z nich pro něho plyne. Nyní má větší význam to, co mu přinášejí. Tato potřeba se projeví v bilancování a v úvahách o možnosti uspokojivějšího sebenaplnění.
Vývojovým cílem bilancování je uvažovat o kvalitě získaných rolí, o jejich pozitivních i negativních stránkách. To je nutným základem pro plánování další životní fáze. Může být i impulzem ke změně (Vágnerová, 1999, 2000). Náplň vývojového období časné dospělosti lze heslovitě shrnout následovně: upevnění identity dospělého, identifikace s rolí dospělého, produktivní orientace a upřesnění osobních cílů. Dále nezávislost na rodičích, hledání partnera a zakládání vlastní rodiny. Důležitá je rovněž volba povolání a postupné získávání odpovědnosti v profesi. Rozhodnutí učiněná v rané dospělosti mají své důsledky i pro následující vývojové fáze, protože nastartují změny, které mohou být nezvratné (např. rodičovství). Většina mladých je však „chráněna“ svou nezkušeností, optimismem a atraktivitou nových zážitků. Jen sporadicky bývá obava z důsledků vlastního jednání tak silná, že se stane překážkou.
Tato kapitola je věnována vymezení a popisu především těch oblastí života jedinců středního věku, které mapuje jedna z našich výzkumných metod, a to Dotazník životní spokojenosti.
Dospělost je považována za životní období, v němž je člověk na vrcholu svých tvůrčích sil. Je fyzicky i psychicky zdatný, citově vyrovnaný, dovede optimálně využívat své rozumové schopnosti. V této životní etapě zakládá vlastní domov a rodinu.Hlavními zdroji stresu a výzvy v období dospělosti, jsou práce a vztahy. Nehledě na pohlaví, socioekonomický status, etnicitu, sexuální orientaci či rasu, je to doba hledání konstantnosti, produktivity, přijímání závazků v práci i ve vztahu a hledání stability v těchto oblastech života.
Podle Eriksonovy teorie psychosociálního vývoje je to období, kdy proti sobě stojí generativita a stagnace. Generativita označuje zájem o založení a vedení další generace, něco objektivně významného vytvořit, něco po sobě zanechat, úkolem zralého dospělého je přispívat druhým, především péčí o vlastní děti, vytváření něčeho užitečného. Mezi hlavní témata tohoto období pak patří produktivita, kreativita, plodnost, zodpovědnost, a to nejenom v práci, ale také za příští generace (Hrdlička, Kuric, Blatný, 2006).
Dle Kontreho (in Santrock, 2005) může jedinec ve středním věku rozvinout generativitu na „ několik způsobů“. V rámci biologické generativity počne a dá život dítěti. V rámci rodičovské generativity zaopatřuje výchovu a vedení dětem. Prostřednictvím pracovní generativity si dospělý osvojí dovednosti, které pak předá dalším. A prostřednictvím kulturní generativity vytváří, renovuje nebo zachovává určité aspekty kultury, která nakonec přežívá.
Pokud se týká věkového rozpětí, to bývá mírně posunuto u různých autorů, např. Zacharová, Šimíčková-Čížková (2007) vymezují střední dospělost věkovým rozpětím 30 – 45let, zatímco Vágnerová (2007) považuje věkové období 20 - 45 za mladší dospělost a za střední dospělost období od 40ti do 50ti let. My se přikláníme k prvnímu dělení. Člověk má v tomto období tendenci zabývat se sám sebou a bilancovat, co se mu podařilo či nepodařilo dosáhnout.
Podle Vágnerové (1999, 2007) je toto období fází stabilizace zodpovědnosti (schopnost a ochota přijmout zodpovědnost) a zaměření se na dlouhodobé cíle. Dospělý jedinec se umí lépe ovládat a dovede se vzdát vlastního uspokojení, když to považuje za nutné. Dovede své aktuální osobní potřeby podřídit sociálně významnějším a trvalejším hodnotám i ohledům na jiné lidské bytosti. Je na vrcholu svých sil a má velmi silnou potřebu seberealizace.
Dle Boučka a kol (2006) se v období dospělosti objevují zejména problémy spojené s profesionální činností, se zajištěním bydlení a získáním materiální stability. K typickým úkolům tohoto období patří výchova dětí a mít úspěch v práci, který by stabilizoval pocit sebeúcty, zajistil příjmy a stal se tak symbolem úspěšnosti a společenské prestiže.
Říčan (in Vágnerová 1999), považuje toto období dokonce za dovršení procesu proměny sebeuvědomění a sebepotvrzení. Za důležitý znak psychické dospělosti považuje také zvládnutí vztahů k lidem v nadřízených rolích. Potřeba obrany proti autoritě by se v tomto období již neměla projevovat, je totiž znakem nižších vývojových fází. Ve vztahu k podřízeným by se spolu s v osobnostním vyzráváním a sbíráním zkušeností, mělo zmenšovat riziko zneužití moci nadřízeného postavení.
V dospělosti dochází ke komplexnímu osamostatnění, toto období je také spojováno s nezávislostí, resp. relativní svobodou v rozhodování (Vágnerová, 2007). Člověk si sám volí svůj životní styl a své role. Na druhé straně však také působí tlak společnosti, směřující k přijetí určité definitivní společenské pozice a s ní spojených závazků, což s sebou nese omezení vlastní svobody. Člověk se často ohlíží na to, co tomu řekne okolí, přátelé, sousedé, kolegové v práci, nadřízení. Je svázán spoustou obav, mizí jeho spontaneita, přibývá pocitů frustrace.
Dospělost je také spojována s ekonomickou soběstačností a s možností svobodně hospodařit se svými penězi. Na druhé straně nebývá těchto prostředků příliš mnoho a přibývá položek, které je každý měsíc nutno zaplatit. V dnešní době jsou to především splátky hypoték, účty za energie, potraviny, doprava, výdaje na potřeby dětí, které umí mnohdy vytvářet velmi nepříjemný tlak na rodiče.
Dospělost je spojována se svobodnou volbou přátelských a partnerských vztahů, které by uspokojovaly potřebu citového zázemí a některé z nich i potřebu sexu. Na druhé straně je tu i typický tlak společnosti na uzavření manželství a rodičovství, které svobodu zásadním způsobem omezuje. Tento tlak je opět výrazně větší na ženy. Je jim často připomínán jejich věk, je jim vyčítáno budování kariéry apod. (Vágnerová 1999, 2007).
Současná dospělost je typická posunem od tradičního rodového předurčení k individualismu (osobní volbě). Dospělý se emancipuje z vazby na vlastní rodinu, uvolňuje většinu příbuzenských vztahů z širší rodiny a do popředí se dostává svobodná volba vztahů, které mu více vyhovují. Kontakty s širší rodinou se opět oživují až ve starším věku (Vagnerová, 2007).
Ve středním věku má důležitou roli stereotyp. Je pohodlný, snadný a předvídatelný. Nepřináší žádnou zátěž nového a nejistého Usnadňuje dospělým plnit četné úkoly, které jsou svázány s rolí rodiče, zaměstnance a partnera. Na druhou stranu nemusí být taková jistota spojena s emočním uspokojením. Člověk středního věku si už vytvořil určitý životní styl, zafixované jsou i určité role a mezilidské vztahy. Přílišný stereotyp vede k ustrnutí a plíživé nespokojenosti.
Vztahový stereotyp může vést k citovému vyhasínání, nezájmu a lhostejnosti. Člověku se může zdát, že ani jeho potřeba seberealizace není dostatečným způsobem uspokojována. Emoční hodnocení života bývá dle Vágnerové (1999) v tomto období často ambivalentní.
Ve středním věku také opět ožívá problém vlastní identity, který se řešil v pubescenci a adolescenci. Nyní se objevuje znovu, protože je třeba vlastní identitu přehodnotit a nalézt její novou alternativu, která by byla přijatelná i pro období stárnutí. Potřeba nalézt novou identitu je způsobena procesy stárnutí, které si člověk stále více uvědomuje a musí je nějakým způsobem přijmout a vyrovnat se s nimi, musí se také vyrovnat se svou rodičovskou rolí.
Podle Vágnerové (2007) se profesní role stává významnou součástí identity člověka bez ohledu na to, čím je primárně motivována. Ovlivňuje identitu jedince i tehdy, když je osobně nevýznamná či je akceptována jako nutné zlo.Rodičovství se stává významnou součástí identity dospělého člověka. Dítě saturuje mnohé psychické potřeby i sociální očekávání, ale představuje také značnou zátěž (Vágnerová, 2007).
Vedle pracovní činnosti je neméně důležitý i volný čas jedince a jeho vhodně zvolená náplň. Langmeier, Krejčířová (1998) zdůrazňují význam volby volnočasových aktivit a zájmů také pro vývoj osobnosti nejen v dětství a adolescenci, ale po celou dospělost a stáří. Dle Havighursta (in Langmeier, Krejčířová 1998), si činnosti ve volném čase volíme z následujících motivů:
Ve středním věku dochází ke změně i v oblasti intimity. Mění se sama potřeba intimity i způsob jejího naplnění. Vztah k partnerovi je jiný, než býval dříve. Mění se představa žádoucího partnerství. Pro člověka středního věku se stává významnější sdílení života než bouřlivý milostný vztah.
Tělesné stárnutí se sice v tomto období nemusí projevovat nápadnější změnou výkonnosti, ale často je jeho důsledkem úbytek tělesné atraktivity. Takový projev stárnutí postihuje více ženy než muže, protože sociokulturní standard ženské krásy zdůrazňuje vlastnosti raného mládí. Pro některé ženy může ztráta tělesné krásy představovat silnou subjektivní zátěž. Děje se tak zejména tehdy, pokud chybí uspokojující partnerský vztah nebo něco jiného, čím by žena relativní ztrátu v dané oblasti kompenzovala.
Stárnutí je chápáno jako ztráta určitých výhod. Postoj k vlastnímu stárnutí může být různý. Závisí na tom, jak je subjektivně významná hodnota toho, co člověk ztrácí. Připisuje-li žena vzhledu příliš velkou důležitost, bude se snažit působit mladším dojmem i za cenu směšnosti – viz nevhodný styl oblékání, přehnané plastické operace, nevhodné líčení apod.
V období středního věku se do určité míry mění i postoj k profesní roli. Proměna vztahu k profesní roli souvisí se změnou psychických potřeb, které by tato role mohla nějakým způsobem uspokojovat. Formální cíle už nejsou tak významné, jako dříve. Ve středním věku už nebývá nejdůležitější dosažení společenské prestiže a finančního ohodnocení. Na významu nabývá pocit smyslu, užitečnosti a subjektivní hodnoty vlastní práce. Koncentrace na úspěch a moc se postupně mění v preferenci pohody a jistoty. Člověk si potřebuje potvrdit správnost svého profesního směřování, potřebuje si potvrdit hodnotu své práce. Potřeba otevřené budoucnosti může být v oblasti profese uspokojována potvrzením přijatelnosti vlastního díla, přesahujícím současnost.
Jedinec ve středním věku už není ve svém hodnocení tak závislý na vnějších vlivech, na názorech ostatních lidí. Vnější ocenění a potvrzení správnosti jeho dalšího směřování přestává mít primární důležitost a víc jde o vnitřní spokojenost se zvoleným cílem (Vágnerová, 2007).
Schopnost zvládnout přiměřeným způsobem profesní roli je jedním z psychosociálních kritérií dospělosti. Znamená to, že člověk dokáže systematicky pracovat, omezit své aktuální potřeby ve prospěch povinností. Zaměstnání také představuje časově náročný stereotyp, vytváří určitý životní program, který nemusí být akceptován jednoznačně pozitivně, protože člověka do značné míry také omezuje (Vágnerová, 1999).
Pro nynější střední generaci je takový způsob sebepotvrzení obtížný. Společenské změny jsou tak rychlé, že zkušenosti mnohdy velice rychle ztrácí svou užitečnost. Hodnota vlastní práce totiž spočívá i v tom, jak jsou její výsledky užitečné pro následující generaci.
Mnozí lidé středního věku o své profesní roli sice uvažují, ale jejich bilance nevede ke změně postoje. Strach ze ztráty práce může být natolik silný, že jakékoli úvahy o jejím osobním významu se jeví jako nemístné. Rezignace na změnu je posilována reálnou situací, která mnoho možností nenabízí. Navíc většina lidí nemá k radikálnější proměně dostatečné sebevědomí ani dost energie.
Partnerský vztah prošel adaptační a stabilizační fází, v mnoha případech i různými krizemi. Současný stav je typický stereotypem, odklonem od ideálu, akceptací kompromisu a někdy i rezignací.
Manželský vztah by měl být zdrojem citové jistoty a bezpečí. Může v něm však být i mnoho problémů, protože partnerský vztah je setkání dvou různých osobností. Po dobu manželství se mohli různě rozvíjet, mohli získat odlišné zkušenosti a mohou preferovat jiné hodnoty.
Určitý problém může představovat i proměna původního vztahu rolí obou manželů. Může jít např. o dozrání a osamostatnění dříve závislého a podřízeného partnera. Změna chování, která je s tím spojena samozřejmě vyvolá negativní odezvu, jelikož vyžaduje změnu chování i druhého partnera. Mění se tím pro něj vše, na co byl zvyklý.
Zvýraznění vzájemné odlišnosti posiluje pocity nejistoty. Častým problémem je navíc i nefungující, nedostatečná komunikace, která jen podporuje problémy ve vztahu obou manželů. Partnerský vztah se tak může stát zdrojem napětí a v krajním případě může vyvolávat pocity ohrožení. Signálem jeho negativní proměny bývá omezení vzájemné komunikace, převaha kritiky a odmítání, nedostatek solidarity a podpory, úbytek společně sdílených aktivit a neschopnost spolupráce při řešení běžných problémů. Manželský vztah představuje základ emoční pohody a celkové domácí atmosféry. Narušené partnerské vztahy mohou tuto atmosféru nepříznivě ovlivňovat.
Manželství může narušovat i skutečnost, že každý z partnerů prochází jinými krizemi. Mužská a ženská role se totiž liší jak z hlediska obsahu, tak tempem zrání. Ženy zpravidla procházejí krizí středního věku dříve než muži a toto období je pro ně impulzem k uvolňování se z vazby na rodinu. (Sheehyová, in Vágnerová, 1999).
Tendence ke změně partnerského vztahu bývá ve středním věku ovlivněna dvěma potřebami:
V období středního věku se mění obsah i rodičovské role. Děti postupně dospívají a začínají se osamostatňovat. Pečovatelská rodičovská role se za těchto okolností stává zbytečnou a rodiče si mohou nebo musí zvolit jiný způsob jejího naplnění. V této době se v rodině mění většina rolí a jejich vzájemných vztahů. Taková komplexní přeměna si zároveň vynucuje transformaci manželského vztahu, jeho dalšího směřování. Výchova dětí, která byla jejich společným cílem, se naplňuje a je třeba hledat nový smysl manželství. Právě v této době se ve větší míře než kdykoli jindy projevují rozdíly v osobnostních vlastnostech a hodnotové orientaci obou partnerů.
V období dospívání dětí dochází k mnoha změnám, které jsou náročné. Proto klesá celková spokojenost v rodině. Což zatěžuje i manželské vztahy. Na druhé straně nemusí mezigenerační konflikt přispívat jen k rozpadu rodiny, ale může vést k upevnění manželské solidarity a vzájemné podpory.
V případě, kdy děti do vztahu vstupují později, to znamená po 30. roku (průměrný věk rodičů v roce 2002 byl 25,6), je období středního věku zatížené nově vzniklými povinnostmi a nároky, na rozdíl od předchozího poměrně pohodlného životního způsobu, nedovoluje už tak sledování vlastních zájmů a vyvolává i mnoho starostí, obav a konfliktů. Na druhé straně dítě přináší do života uspokojení základní životní potřeby o někoho pečovat, kdo je na něm závislý a kdo ho absolutně potřebuje. Budí v rodičích dosud nepoznaný ochranitelský postoj, který dává nový smysl jejich životu a poskytuje řadu radostí z rychlých vývojových změn a projevů příchylnosti dítěte (Langmeier, Krejčířová, 1998).
Do období dospělosti se kumuluje několik životních mezníků, které mohou představovat krizi v životě jedince: člověk si volí profesi, uzavírá manželství a stane se rodičem. Objevuje se také bilancování, jehož cílem je uvažování o kvalitě získaných rolí, o jejich pozitivních i negativních stránkách. Toto bilancování nemusí být jen zdrojem deziluze a depresivních nálad, ale též může být základem pro plánování další životní fáze, a proto může být impulzem ke změně.
Vágnerová (1999) považuje období střední dospělosti dokonce za vývojově významný mezník, mluví o krizi středního věku. Potřeba respektive nezbytnost korekce dosavadního stylu života je signalizována pocity tísně až deprese, pocity nedostatku energie, vyhaslosti a osamělosti. V této době si jedinec všímá svých prožitků stále častěji. Roste tendence zabývat se sám sebou. Člověk středního věku se stává více introvertním, zaměřeným na sebe a své prožívání, než před tím, Důležitou roli přitom hraje vliv proměny osobně významných rolí (více viz níže).
K tendenci bilancovat přispívá také vědomí předělu vlastního života a jeho budoucí časové omezenosti, s níž souvisí i určité zúžení vlastních možností. K bilancování velmi často patří i plánování budoucnosti.
Člověk zhodnocuje svůj dosavadní život pod vlivem zkušeností, které získal, dále pod vlivem aktuálního psychického vyladění a ve vztahu k referenční skupině svých vrstevníků. Posuzuje svou profesní pozici, rodinu, partnera, děti, své zdraví, zevnějšek, psychické i somatické kompetence. Srovnává svou situaci s dřívějšími ideály a očekáváními a posuzuje míru jejich naplnění.
Krize středního věku může být prožívána různě intenzivně. Člověk si však většinou uvědomí svou zranitelnost.
Představy o budoucnosti jsou založené na posouzení vlastních aktuálních možností. Toto rozhodování je zaměřeno i na hledání smyslu života, tj. cílů, které by mohly být přijatelné pro druhou polovinu života. Je potřeba se vzdát iluzí, akceptovat svá omezení a přizpůsobit své plány realitě. Krize středního věku vede k poznání, že nyní je poslední možnost něco změnit a tato volba je omezená. To se může promítnout samozřejmě do celkové životní spokojenosti.
Uvědomění si ztráty mnoha možností může být spojeno s pocity smutku, s úzkostí a strachem z budoucnosti. Může to vést i k panice a ke zkratkovitému řešení – opuštění rodiny, zaměstnání, přátel. Opačným extrémem je rezignace na jakoukoli změnu.
Krize středního věku mění i postoj k mnoha hodnotám. Jedním z typických rysů této změny je odklon od formálního plnění standardních očekávání, k většímu důrazu na individuální potřeby. Člověk už není tolik, závislý na vnějších okolnostech, více jej ovlivňují vlastní potřeby. Snaží se sám v sobě zorientovat, proto se ve větší míře zabývá svými emočními prožitky, více o sobě uvažuje.
Pokud bychom měli velmi stručně definovat pojem „manažer“, tak se ve své podstatě jedná o jedince, který dosahuje realizace plánovaných cílů prostřednictvím druhých. „Dobrý manažer se nepozná ani tolik podle oborových, obchodních a ekonomických či dalších znalostí a dovedností, ale podle toho, jak umí práci rozdělit a předat jiným, jak umí pomocí druhých dojít co nejkratší cestou k cíli“ (Bělohlávek, 2000).
Pokud bychom definovali „osobnost manažera“, tak můžeme říci, že představuje takový komplex osobnostních rysů a charakteristik, které jej predisponují k dosahování vysokých individuálních i společenských cílů. Je možné říci, že manažer je člověk, který se společně s jinými lidmi a jejich prostřednictvím snaží realizovat stanovené cíle. Mezi nezbytné dovednosti manažera patří řídit a vést lidi. Současně manažer musí umět řídit sám sebe. V současné době se stále zvyšují požadavky na konkurenceschopnost a rozvoj firmy a ty se následně promítají do jednotlivých požadavků na lidský potenciál. Aby mohl manažer uspět v tomto vysoce kompetitivním prostředí, tak je nutné, aby disponoval souborem takových schopností a dovedností, které mu umožní zdárně a relativně ve zdraví realizovat stanovené cíle a úkoly. Proto je důležité, aby osobnostní potenciál manažera byl na takové úrovni, která mu umožní zvládnout vysoké nároky vycházející z pracovní pozice. Osobnostní potenciál řídícího pracovníka je definován strukturální a dynamickou složkou osobnosti. Jedná se o osobnostní charakteristiky, které jsou jedinci vlastní a představují endogenní dispozici a vlastnosti, které jsou modulovány v průběhu ontogeneze vzhledem k vlivu prostředí a zkušeností.
Jednou z důležitých endogenně podmíněných osobnostních charakteristik řídícího pracovníka může být určité charisma. Tuto skutečnost uvádějí především Robbins a Decenzo (2001) a současně definují klíčové osobnostní charakteristiky charismatických vůdců, kam podle nich patří především takové proměnné jako jsou:
| Klíčové charakteristiky charismatických vůdců |
| sebedůvěra, |
| jasná vize, představa, |
| schopnost jasně definovat vizi, |
| nekonvenční chování, |
| připravenost ke změně, |
| schopnost senzitivně vnímat své okolí. |
Nároky, které jsou kladené na osobnost řídícího pracovníka a které by manažer měl zvládat a v praxi aplikovat se nazývají manažerské kompetence. Ty představují důležitý rámec, ve kterém je manažer schopen posoudit vlastní úroveň kompetencí a uvědomění si potřeb svého dalšího rozvoje. Posouzení vlastní úrovně kompetencí a identifikace potřeb dalšího rozvoje tak patří mezi základní předpoklady efektivní práce každého manažera.
Z konvergentního hlediska různých přístupů a autorů (Vtípil, 1998; Muchinsky, 2000; Robbins, Decenzo, 2001; Georgie, Jones, 2002; Štikar a kol. 2003; Kolman, 2005; Mikulaštík, 2007) mezi základní manažerské kompetence můžeme zařadit:
| Základní manažerské kompetence |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Poměrně výstižným způsobem definují činnosti řídících pracovníků Bedrnová a Nový (2002), kteří zdůrazňují nutnost efektivních procesů ve vztahu k účelnosti a účinnosti. Manažer by z jejich pohledu měl „dělat správné věci“ (účelnost) a současně „dělat věci správně“ (účinnost). Tato stručná charakteristika sebou nese i potřebu, aby manažer disponoval právě takovými osobnostními vlastnostmi, které mu umožní optimální realizaci řídících procesů. Potřebné osobnostní proměnné se odráží v kompetenčním modelu manažera a všech dalších činnostech.
Z hlediska osobnosti manažera je důležité připomenout i možné diference mezi řídícími pracovníky v sektoru podnikatelském a sektoru neziskovém. Byly například prokázány signifinaktní rozdíly ve struktuře osobnosti manažerů podnikatelského sektoru a manažerů neziskových organizací. Podnikatelský sektor představuje významný faktor národních ekonomiky (Collins, Hanges, & Locke, 2004).
Řídící pracovníci podnikatelského sektoru jsou charakterizováni jako výrazně emočně stabilní, spíše introvertovaní, konvenční, s nižší otevřeností vůči zkušenosti, méně přívětiví a průměrně svědomití (Šucha, 2010). Skupina vedoucích pracovníků neziskových organizací je charakterizována jako výrazně emočně stabilní, s nevyhraněnou orientací ve smyslu extraverze a introverze, jako poměrně otevřená novým zkušenostem a s dominantními vlastnostmi přívětivosti a svědomitosti.Manažeři neziskového sektoru definováni jako konzervativní, dobrosrdeční, laskaví, důvěryhodní, pomáhající, upřímní, důvěřiví, spolehliví, pracovití, disciplinovaní, přesní, puntičkáři, pořádkumilovní a nároční na sebe. Řídící pracovníci podnikatelského sektoru jsou charakterizováni jako výrazně emočně stabilní, spíše introvertovaní, konvenční, s nižší otevřeností vůči zkušenosti, méně přívětiví a průměrně svědomití. Manažeři neziskových organizací se jeví jako více extrovertovaní, více otevření zkušenosti, více svědomití a více přívětiví než manažeři ziskového sektoru (Šucha, 2010).
Předpokládá se, že důvodem osobnostních diferencí mezi řídícími pracovníky neziskové a soukromé sféry je rozdílné prostředí, ve kterém jedinci působí a rozdílné situační charakteristiky, které na ně působí. Především pak charakteristika povahy práce, organizace a širšího okolí ovlivňují osobnostní charakteristiky potřebné pro úspěšné zvládnutí manažerské pozice.
Drapela, V. J. (1997). Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál.
Hall, C. S., & Lindzey, G. (2002). Psychológia osobnosti. Úvod do teórií osobnosti. Bratislava: SPN.
Šucha, M. (2010). Osobnostní struktura a výkonová motivace
manažerů neziskových organizací a manažerů v podnikatelském prostředí.
Psychologie, elektronický časopis ČMPS, 4(2), 1–11.
Šucha, M. (2011). Jste typ pro byznys nebo neziskovou sféru?
Psychologie dnes, 11, 40–41. Praha: Portál.
Vágnerová, M. (1999). Vývojová psychologie. Praha: Portál.
Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II. Dospělost, stáří. Praha: Karolinum.