V mnoha městech naší republiky jsou uchovány historické památky. Mozaika, freska a sgrafito jsou umělecké techniky, které lze spatřit především v historické architektuře.

13.1. Mozaika

Mozaika je velmi stará výtvarná technika, známá již před naším letopočtem. Tato umělecká technika se v průběhu lidské civilizace nikdy nepřestala používat a dnes je výtvarným doplňkem současné  architektury. Mozaika je obraz složený z barevných kamínků, skel nebo smaltů.
V mozaikové technice se používaly vzory s motivem geometrickým, rostlinným i figurálním. Návrhy pro mozaikovou výzdobu vytvářeli například Mikoláš Aleš, Max Švabinský a další umělci. Mozaika se liší použitým materiálem a způsobem, jakým je pokládána. Pokládání mozaiky se provádí dvěma způsoby:

• klasickým přímým způsobem (á la prima)
• negativním způsobem

Obr. 1  Mozaika - ukázka

Apolona v Tunisku

Mozaika ze starokřesťanského kostela

13.1.1. Mozaika klasická (á la prima)

Provádí se přímým kladením mozaikového materiálu (přírodní kámen, bílé a barevné mramory, čedič, žula, neprůhledná barevná skla – smalty...) na připravený podklad, podle předem zhotovené předlohy – tímto způsobem vznikala mozaika po mnoho století. Přímá mozaika se zhotovuje na hrubou cementovou omítku. Pojivem je čerstvá cementová malta, která se nanáší v menších plochách, aby byla stále vláčná.

Mozaika tvořená negativním způsobem

Mozaiku lepíme na pevný papír ve vodě rozpustným lepidlem. Na podklad naneseme cementovou maltu a celý připravená dílec  -  mozaikový materiál nalepený na papír vtlačíme do pojiva, drobné mezery mezi jednotlivými dílky mozaikových materiálů se přitlačením do plochy vyplní pojivovou hmotou. Po vytvrdnutí cementové malty papír důkladně promočíme a tvrdým kartáčem odstarníme.

13.2. Malba fresková

Podobně jako mozaika i fresková malba  je velmi stará výtvarná technika. Při freskové malbě jde o vtírání pigmentů odolných alkáliím do čerstvé vápenné omítky. Významnou freskovou malbou z 16. století  vytvořil sochař, architekt a malíř Michelangelo Buonarroti v Sixtínské kapli v Římě. K nejznámějším malířům fresek     u nás patří například: Petr Brandl, Václav Vavřinec a z pozdější doby Mikoláš Aleš.

Obr. 2  Fresky – ukázka 

Clam-Gallasův palác v Praze - strop schodiště

Unikát v Českých Budějovicích - freska Karla IV. se synem Václavem

Detail freskové výzdoby Teologického sálu klášterní knihovny. Praha, Strahov.

Druhy fresek

• Al-fresco
• Secco fresco
• Secco

13.2.1. Al-fresco

Jde o techniku malby do mokré omítky. Touto technikou je  namalována většina historických i současných fresek.

Postup práce:

• na hrubou vápennou omítku naneseme těsně před malováním vrstvu malty (jeden díl vápenné kaše a dva díly prosátého písku). Vrchní vrstvu tvoří štuk zvaný intonako–směs jemně prosátého písku a vápna, pro venkovní práce se přidává cement.
• intonako nanášíme po částech na zavadlou spodní vrstvu vápenné omítky.
• na zavadlou část intonaka přepauzujeme předem připravenou kresbu , kterou po přepauzování jemě vytáhneme měkkým dřívkem.
• pigmenty rozděláme nejlépe v destilované vodě a necháme je uležet. Připravená barva se vtírá do zavadlého intonaka. Začínáme do nejtmavších odstínů, nejsvětlejším odstínem je intonako.

Trvanlivost freskové malby je přímo závislá na pomalém schnutí omítky – čím pomaleji omítka schne, tím je fresková malba trvanlivější.

13.2.2. Secco fresco

Secco fresko  je malba do mokrého vápenného nátěru, který se provádí na suchý podklad.
Suchou omítku natřeme nejprve vápenným mlékem. Po zaschnutí provedeme dva nátěry vápennou barvou připravenou ze starého dobře uleženého vápna. Malovat lze pouze do mokrého nátěru. Pigmenty používáme odolné alkáliím.
Technika malby secco fresco je stejná jako malba akvarelová – překrýváním jedné barvy druhou vzniká další odstín.

13.2.3. Secco

Secco je malba barvami, které jsou pojeny vápenným mlékem s přídavkem kaseinu. Omítka pro malbu secco má být pevná, čistá a napuštěná vápenným mlékem. Používáme pigmenty odolné alkáliím, syté odstíny klížíme kaseinem. Také malby secco musejí schnout velmi pomalu.

13.3. Sgrafito

Jde o výtvarnou techniku, při níž se nepoužívají štětce, ale drátěná očka různých tvarů, kterými se do měkké omítky vyškrabuje kresba (sgrafito v italštině znamená škrabání). Sgrafito vzniklo v Itálii kolem roku 1500, je to výtvarná technika typická pro renesanční fasády.

13.3.1. Sgrafito klasické

Pro sgrafitovou techniku je rovněž velmi důležitá kvalitní omítka položená ve třech vrstvách.

Obr. 3 Podklad pro sgrafito

cihlové zdivo jádro z vápenné omítky ( 1díl vápna, 2 díly písku a ½ dílu cementu) druhá, tentokrát barevná  vrstva omítky (1:1 vápno/ písek)  bílé intonako (1 díl vápna, 1 díl písku  a ¼ dílu cementu

Postup rytí kresby:

• naneseme část intonaka
• do zavadlého intonaka přeneseme pauzu, která se ihned vyrývá

13.3.2. Sgrafito interiérová

Interiérové sgrafito může být použito v reprezentačních a společenských budovách, ve vstupních halách hotelů. Nejjednodušším interiérovým sgrafitem je sgrafito negativní – vyškrabuje se do barevného nátěru na sádrové omítce.

Postup práce:

• sádrovou omítku zbavíme předchozích maleb
• provedeme nátěr kvalitní disperzní barvou ve zvoleném odstínu
• po zaschnutí nátěru provedeme pauzování kresby
• vškrabujeme kresbu

Obr. 4 Sgrafito - ukázky

Typická sgrafitová výzdoba fasády

Detail psaníčkového sgrafita (zámek Březnice)

Alšova sgrafita - Plzeň

Kontrolní otázky

1. Popište možnosti zhotovení mozaiky.
2. Definujte fresky.
3. Vyjmenujte druhy fresek.
4. Definujte sgrafito.
5. Popište zhotovení klasického sgrafita.