Teoretická část

1. Veřejná kanalizace

Zařízení, které slouží k odvádění odpadních vod, se nazývá kanalizace. Jedná se o soustavu trubních rozvodů a dalších zařízení, které slouží k dopravě odpadních vod od místa vzniku na místo přečištění.
Podle účelu, jemuž je určena, dělíme kanalizaci na veřejnou (obecní,městskou) a na kanalizaci domovní.

Veřejná kanalizace – slouží k odvádění odpadních vod na území obce. Je to soustava trubních rozvodů a dalších zařízení sloužících k odvádění odpadních vod z jednotlivých nemovitostí a z veřejného prostranství do městské čistírny odpadních vod, případně přímo do recipientu. Vodní recipient je každý vodní útvar, do něhož vyúsťují povrchové vody nebo znečištěné odpadní vody (např. rybníky, přehradní nádrže, jezera).

Veřejná kanalizace může být provedena jako jednotná nebo oddílná stoková síť. Jednotná síť odvádí všechny druhy odpadních vod společně v jednom potrubí, oddílná síť odvádí zvlášť, v samostatných rozvodech, různé druhy odpadních vod (např. zvlášť vodu splaškovou – do čistírny odpadních vod a zvlášť vodu dešťovou – přímo do vodního toku).

1.1. Stokové sítě

Odvádějí odpadní vodu z odvodňovaného území. Podle uspořádání jsou rozděleny na čtyři druhy, které se uplatňují především v závislosti na místním terénu. Všechny tyto soustavy lze navzájem kombinovat a tak vytvářet ideální soustavu pro celé odkanalizovávané území.

Úchytná soustava (obr.1) – používá se ve větších městech, kde se terén mírně svažuje k většímu toku. Charakteristickým znakem je nábřežní stoka vedoucí podél vodního toku do městské čistírny odpadních vod.

Obr. 1 Schéma úchytné stokové soustavy

1 – stoka do ČOV, 2 – odlehčovací komora, 3 – úchytná stoka, 4 – hlavní sběrač, 5 – vedlejší sběrač, 6 – vstupní šachty

Pásmová soustava (obr.2) – tato soustava se používá pro území, které se prudce svažuje k vodnímu toku. Je charakteristická vedlejšími sběrnicemi vedenými v různé výškové úrovni podél řeky a hlavním sběračem s velkým spádem.

Obr. 2 Schéma pásmové stokové soustavy

Vějířová (větevná) soustava (obr.3) – využívá se pro odvodňování území bez většího vodního toku. Charakteristických znakem je kmenová stoka procházející přibližně půdorysným středem odvodňovaného území, do kterého ústí hlavní sběrače jednotlivých větví.

Obr. 3 Schéma větevné stokové soustavy

Dostředná (radiální) soustava (obr.4) – Používá se hlavně v uzavřených kotlinách, zpravidla v kombinací s nějakou další soustavou. Voda se nejprve shromáždí v přečerpávací stanici, odkud je poté přečerpána výtlačným potrubím do výše položených stok, odkud je odváděna do čistírny odpadních vod.

Obr. 4 Schéma dostředné stokové soustavy

1.2. Stavební provedení stok

Všechny materiály používané pro budování stok musí být trvanlivé, odolné vůči otěru, korozi, chemickým látkám, mikrobiálnímu působení. Musí být pevné a nepropustné (nežádoucí je prosakování odpadních vod do podzemí i průsaky podzemní vody do stoky). Nejčastěji používanými materiály jsou kamenina, litina, beton nebo plasty.
Stoky  umísťujeme tak, aby bylo zajištěno odvedení všech odpadních vod z odvodňovaného území. Stoky musí být přístupné pro čištění nebo případné opravy a nesmí překážet  jiným podzemním objektům. Prostorovou úpravu potrubí pod komunikací předepisuje norma (obr.5).

Obr. 5 Hloubky uložení veřejných sítí

Stoky mohou mít průřez kruhový, vejčitý, tlamový nebo tunelový (obr.6).

Obr. 6 Tvary stok

Způsob pokládky stoky je závislý na hloubce uložení soky a na průměru stoky. Lze použít klasický způsob pokládky do předem vytvořeného výkopu nebo některý ze speciálních způsobů (např.štolování, štítování nebo horizontální protlačování a vrtání).

1.3. Objekty na stokové síti

Na stokové síti jsou vestavěna různá zařízení umožňující snadný provoz stoky (např. čištění stoky nebo její kontrolu). Těmto zařízením souhrnně říkáme objekty stokové sítě.

Vstupní šachta (obr.7) – je základním objektem na stokové síti. Umožňuje vstup do stoky za účelem kontroly popřípadě pročištění stoky. Většinou se zhotovuje z betonových prefabrikátů.

Uliční dešťová vpust – slouží k odvodnění veřejných prostranství (komunikace, chodníky). Umísťuje se zpravidla na okrajích komunikací, ze kterých odvádí dešťovou vodu do kanalizace.

Odlehčovací (oddělovací) komora – používá se k převedení přívalových dešťových vod do řeky, aby nedošlo k zahlcení čistírny odpadních vod. Přebytečnou vodu odvádí přímo do řeky.

Skluz a spadiště – jsou spádové stupně zmenšující přímý spád stoky v místech, kde by proudící voda dosahovala vysokou rychlost.

Spojná komora – buduje se na soutoku dvou nebo více stok. Vypadá podobně jako vstupní šachta, ale má žlabovitě upravené dno pro usnadnění soutoku.

Obr. 7 Vstupní šachta

Proplachovací šachta – slouží k proplachování stok s malým spádem. Konstrukce je podobná jako u vstupní šachty, ale její odtok je opatřen uzávěrem. V případě potřeby se uzávěr uzavře, šachta naplní vodou (např. z veřejného hydrantu) a náhlý proud vody po otevření uzávěru propláchne stoku.

2. Čištění odpadních vod

Odpadní vody musí být přečištěny od nežádoucích látek tak, aby mohly být vráceny zpět do přírodního koloběhu. Aby mohla být veškerá odpadní voda dostatečně přečištěna, je důležité znát její složení. Podle velikosti zařízení na čištění odpadních vod rozlišujeme městské čistírny, obecní čistírny a domovní čistírny odpadních vod.

2.1. Složení odpadních vod

Odpadní vody mohou pocházet z různých zdrojů a mohou obsahovat různé látky. Podle toho, z jakého zdroje odpadní voda pochází, rozlišujeme:                         

• odpadní vody bytové (tzv.splašky)
• odpadní vody z průmyslu a provozoven
• odpadní vody z veřejných prostranství
• vody srážkové

Odpadní voda obsahuje látky nerozpustné a látky rozpustné. Nerozpustné látky mohou být těžší než voda nebo lehčí než voda. Látky těžší než voda vytváří usazeniny na dně, látky lehčí než voda se usazují na hladině. Rozpustné látky jsou zpravidla biologického nebo chemického původu a způsobují znečištění, které je neusaditelné.

2.2. Městské čistírny odpadních vod

Čistírna odpadních vod (ČOV) je zařízení, ve kterém dochází k čištění odpadních vod. Setkáváme se s nimi, jednak v blízkosti různých provozů, kde slouží k čištění průmyslových vod, odpadních vod ze zemědělské výroby a dále u měst a obcí, kde čistí vody komunální a smíšené, tedy komunální s průmyslovými.
Čistírny mohou být mnoha typů. Rozdělují se hlavně podle velikosti a typu čistírenského procesu. Nejčastějším typem používaných ČOV v ČR je mechanicko-biologická čistírna odpadních vod. Velké čistírny kombinují většinou všechny dostupné čisticí procesy. Patří sem mechanické, biochemické a chemické procesy. Schéma ČOV obr. 8

Obr. 8 Schéma městské čistírny odpadních vod

Mechanické (primární) čištění – odpadní voda je na ČOV přiváděna hlavní stokou ze stokové sítě Na jejím konci je umístěn lapák štěrku. Ten zachycuje nejhrubší nerozpuštěné látky (například štěrk, dlažební kostky, kusy cihel, …).
Dalším stupněm jsou česle. Ty odstraní hrubé plovoucí nečistoty. Česle bývají s ručním nebo strojovým shrabováním naplavenin. Alternativou česlí jsou buď síta, a nebo mělnící česle a dezintegrátory, které se někdy používají na malých ČOV. Následuje lapák písku, často v kombinaci s lapákem tuků. Separace se děje na základě rozdílných hustot obou materiálů, využívá se buď gravitační nebo odstředivá síla. Odstraněním písku se jednak zabrání jeho usazování na nežádoucích místech a jednak se sníží abraze případných následujících zařízení. Lapáky písku se někdy provzdušňují.
Posledním zařízením pro mechanické čištění je usazovací nádrž. Zde probíhá usazování jemných nerozpuštěných látek a stírání plovoucích nečistot z povrchu hladiny nádrže. Vzniká přitom primární kal, který je zpracováván v kalovém hospodářsví.

Biologické čištění  –  probíhá v biologickém reaktoru, který má biomasu buď v suspenzi (tzv. aktivační systémy), nebo na pevném nosiči (tzv. biofilmové reaktroy). Těchto reaktorů je celá řada typů. Dokážou redukovat organické znečištění, množství sloučenin dusíku a fosforu. Odpadní voda pak teče do dosazovací nádrže, kde dochází k sedimentaci přebytečného aktivovaného kalu. Jeho část recilkuruje do biologického reaktoru, zbytek zpracovává kalové hospodářství.
V rámci čistírny jsou zřizovány další objekty na likvidaci vzniklých kalů a látek jako jsou kalová a plynová hospodářství. 

2.3. Domovní čistírny odpadních vod

Používají se u objektů, které není možné napojit na veřejnou kanalizaci. Slouží k shromažďování nebo čištění odpadních vod, tak aby nedocházelo k poškozování životního prostředí v okolí stavby. V minulosti se tomuto účelu používaly nejčastěji žumpy nebo septiky. V současnosti se používají dokonalejší malé ČOV, které mají účinnost čištění vyšší než 95 %.

Žumpa (obr.9) – vodotěsná jímka bez odtoku, která slouží jen k shromažďovaní odpadních vod, musí se pravidelně vyvážet pomocí fekálního vozu. Bezodtoková jímka je schvalována v rámci stavebního povolení a není nutné pro ni obstarávat další vyjádření. Je proto vhodná u všech staveb, tedy i tam, kde není povoleno vsakování nebo jiné nakládání s odpadní vodou ze septiku.

Obr. 9 Žumpa

Septik (obr.10) – zajišťuje biologické a mechanické předčištění kalů. Jedná se o většinou plastovou nepropustnou nádobu s několika přepážkami zpravidla zapuštěnou do terénu. Podle počtu přepážek rozlišujeme septiky dvou, tří až pěti komorové. Čím více komor, tím je kvalitnější pročištění. V komorách dochází k usazování kalů a prostřednictvím anaerobních bakterií k jejich rozkladu. Tento proces je velmi pomalý a probíhá několik dní. Předčištěnou voda ze septiku je vhodné vypouštět přes pískový filtr, čímž se výrazně zvyšuje účinnost čištění. Voda ze septiku je vyčištěna pouze částečně, a proto se v současnosti od jejich používaní upouští.

Obr. 10 Septik

Malé domovní ČOV – jedná se o prefabrikované zařízení vyrobené z plastů nebo nerezové oceli, které se osadí do připravené jámy v blízkosti objektu a napojí se na kanalizační potrubí. Čistírna má tvar kruhové nebo obdélníkové nádrže, která je rozdělena přepážkami na několik částí. V první části dochází k usazování hrubých nečistot. V další části dochází k vlastnímu biologickému čištění pomocí aerobních bakterií. Z tohoto důvodu je nutné vodu provzdušňovat pomocí malého kompresoru, což vyžaduje napojení čistírny na přívod elektrické energie. Ve třetí části je vytvořen prostor na usazování produktů čištění, které se musí v pravidelných intervalech vybírat. Vyčištěná voda se může vypouštět s povolením vodoprávního úřadu do vsakování, vodních toků, nebo dešťové kanalizace.

3. Kanalizační přípojka

Kanalizační přípojka (obr.11) je podzemní potrubí spojující vnitřní kanalizaci a kanalizační stoku. Jejím úkolem je  odvádět z připojené nemovitosti odpadní vodu. Začíná jeden metr za vyústěním ležatého rozvodu z budovy a končí napojením na uliční stoku.

Obr. 11 Kanalizační přípojka 

Každá budova má mít vlastní kanalizační přípojku, jen ve výjimečných případech a se souhlasem správce stokové sítě může být povoleno, aby více budov mělo jednu přípojku. Je-li v místě stavby zřízena oddílná kanalizace, odvádíme jednotlivé druhy odpadní vody samostatnými přípojkami.
Kanalizační přípojka má být co nejkratší, vedená v přímém směru kolmo na veřejnou kanalizaci. Minimální spád přípojky jsou 2 %, u spádu nad 30 % je potřeba návrh doložit hydraulickým výpočtem. Spád musí být po celé délce přípojky stejný. Minimální DN (vnitřní průměr) kanalizační přípojky je 150 mm.
Přípojka se ukládá do pískového lože dle montážního předpisu výrobce potrubí a do nezámrzné hloubky. Přípojky se montují nejčastěji z kameninových trubek nebo trubek z plastů (PVC-U). Trubky se spojují na hrdla, pouze v případě bezvýkopové technologie pokládky se používají trubky spojované pomocí manžet.
Území nad kanalizační přípojkou v šířce 0,75 m na obě strany od osy potrubí nesmí být zastavěné ani osázené stromy. Čištění kanalizační přípojky se provádí revizní šachtou.

Způsob napojení kanalizační přípojky na uliční stoku je závislý na mnoha okolnostech. Důležité je například to, zda jsou v okolí připojované stavby již provozované stoky, nebo jestli se budou teprve pokládat. Podle toho je možné zvolit jeden z následujících způsobů připojení:

Pomocí kanalizační vložky – v minulosti nejpoužívanější způsob připojení na stoky s velkým průřezem. Kanalizační vložka je kameninová tvarovka, která se zabetonuje do stěny stoky na potřebném místě. Napojení musí být vodotěsné a připojená trubka nesmí přesahovat do vnitřního profilu stoky. Zaústění se musí provést do horní poloviny stoky. V současnosti jsou vložky nahrazovány tvarovkami s hrdlem, které se připevní ke stoce do přesně vyvrtaného otvoru pomocí tvarované manžety nebo speciálního lepícího tmelu.

Pomocí vysazené odbočky – používá se v případě, že se kanalizační stoka zhotovuje současně s výstavbou objektů, nebo že se jedná o napojení stávajících objektů na nově zřizovanou stoku.

Napojení do kanalizační šachty – tento způsob napojení lze použít v případě, že okolní šachty na stoce jsou v dostatečné vzdálenosti. Dno šachty je upraveno do tvaru šikmé odbočky (betonové šachty), nebo lze použít prefabrikované odbočné šachty (plasty).
Napojování přípojky na stoku smí provádět pouze provozovatel veřejné kanalizace nebo jim pověřená firma.

4. Domovní kanalizace

Domovní (vnitřní) kanalizace je soustava potrubního vedení uvnitř budovy odvádějící odpadní vodu přes kanalizační přípojku z nemovitosti do veřejné kanalizace, případně přímo do domovní  čistírny odpadních vod, žumpy či septiku. Vnitřní kanalizace může být jednotná nebo oddílná, gravitační, tlaková nebo podtlaková.
                                                            
Jednotná - dešťové vody jsou odváděny společně v jednom potrubí se splaškovými odpadními vodami
Oddílná - dešťové vody jsou odváděny samostatným potrubím odděleně od vod splaškových. Je-li stoková síť oddílná, musí být i vnitřní kanalizace oddílná. 
Gravitační - odpadní voda odtéká přirozeně po spádu potrubí tedy gravitačně. 
Tlaková - odpadní voda se shromažďuje v akumulačním prostoru a následně je po naplnění přečerpána do nejbližšího gravitačního potrubí případně přímo do veřejné kanalizace. Tento systém se používá například v případě potřeby odkanalizovat podlaží, které je umístěné pod úrovní okolního terénu a pod úrovní venkovní kanalizace.
Podtlaková - odpadní vody jsou čerpány stejně jako u tlakové kanalizace, avšak čerpací zařízení je umístěno na konci potrubí, tedy v místě, kam je odpadní voda přepravena. Podtlaková kanalizace, též vakuová kanalizace (anglicky vacuum sewerage system, německy vakuum kanalization) je systém užívající k dopravě odpadních vod podtlaku vytvořeného v kanalizačním potrubí vakuovými čerpadly v centrální vakuové stanici.

4.1. Materiál domovní kanalizace

Na montáž jednotlivých částí rozvodů se používají v současnosti kovové nebo nekovové materiály. Jejich výběr se rozšířil oproti minulosti hlavně o nové typy plastů.

Materiál potrubí musí odolávat působení agresivních odpadních vod, korozi, okolnímu namáhání a rozdílným teplotám vody. Rovněž musí být snadno opracovatelný, lehký, snadno montovatelný a cenově přístupný. Těmto požadavkům vyhovují především tyto materiály:

Litinové potrubí – používalo se na ležaté svody hlavně v minulosti tam, kde na potrubí působilo větší zatížení nebo v případě zavěšených svodů. Potrubí se spojovalo na hrdla, která se těsnila temováním, konopným provazcem a olověnou vatou. V současnosti se litinové trubky používají v bezhrdlovém provedení a potrubí se spojuje pomocí objímek s těsnícími manžetami.

Kameninové potrubí – používá se na montáž svodného potrubí v případě jeho uložení v zemi (pod podlahou). V minulosti se hrdlové spoje kameninových trubek těsnily konopným provazcem a asfaltovou zálivkou. V současnosti se používají hrdlové spoje systém s pryžovými těsnícími kroužky . Výhodou kameninových trub je vysoká odolnost vůči agresivnímu prostředí. K rovným troubám (délka až 2 m) se dodávají potřebné tvarovky mimo čistících kusů (osazují se litinové nebo plastové čistící kusy s přechody).

PP (polypropylen) – vnitřní kanalizace uvnitř budovy nad úrovní podlahy nejnižšího podlaží se zpravidla montuje z polypropylenového potrubí - systém HT šedé barvy, popřípadě se používá odhlučněné potrubí: Polokal NG (modré barvy), Polokal 3S (bílé barvy), Silent či Friatherm. Tyto systémy jsou v provedení hrdlových trub opatřených pryžovými těsnicími kroužky.

PVC (polyvinylchlorid) – při uložení do země (pod úrovní podlahy nejnižšího podlaží a v okolním terénu) se používá potrubí z tvrdého PVC - systém KG oranžové barvy (hrdlové trubky opatřené pryžovými těsnicími kroužky); potrubí z tenkostěnného PVC je alternativou pro polypropylen.

Výroba hrdla na potrubí z PVC

PE (polyethylen) – v poslední době se prosazují potrubní systémy z materiálu PE spojované elektrotvarovkami. Toto potrubí je náročnější na montáž, ale oproti PVC se vyznačuje lepším odhlučněním a pružností, snáší tedy větší mechanické namáhání.

Montáž odpadního potrubí

4.2. Části domovní kanalizace

Domovní kanalizace (obr. 12) má tyto hlavní části:

šikmé připojovací potrubí – odvádí odpadní vodu od zařizovacího předmětu do svislého odpadního potrubí
svislé odpadní potrubí – odvádí odpadní vodu z jednotlivých podlaží do ležatého potrubí
svislé větrací potrubí – vyrovnává tlak v soustavě, zabraňuje vytvoření podtlaku s následným vysátím zápachových uzávěrek
ležaté potrubí – odvádí odpadní vodu od jednotlivých svislých větví do kanalizační přípojky popřípadě do domovní čistírny

Obr. 12 Části vnitřní kanalizace

4.2.1. Šikmé připojovací potrubí

Spojuje zařizovací předmět se svislým potrubím. Má být co nejkratší (max.3m) a nejpřímější. K vzájemnému spojování se používají odbočky, ke změnám směru kolena. Může být vedeno volně po zdi, v drážce ve zdi (odkryté nebo zakryté), popřípadě v instalačních příčkách či šachtách.
Potrubí musí být vedeno v minimálním spádu 3%, DN připojovacího potrubí se navrhuje v závislosti na druhu a počtu připojených zařizovacích předmětů. Nejčastěji používaným materiálem je plast (PVC, PP), k větším zařizovacím předmětům (např.WC mísa, výlevka) se v minulosti  používala též odpadní litina.

4.2.2. Svislé odpadní potrubí

Svislé odpadní potrubí odvádí odpadní vodu z jednotlivých podlaží do ležatého rozvodu. Začíná u nejvýše položené odbočky k zařizovacímu předmětu a končí napojením na ležaté potrubí (obr.13). 
Potrubí je vedeno vnitřkem budovy buď volně po zdi, v drážce (odkryté nebo zakryté) popřípadě v instalační šachtě společně s dalšími svislými rozvody. Aby byl odvod splašků co nejrychlejší a nejspolehlivější, má  být vedeno po celé výšce budovy ve svislém směru.

Obr. 13 Rozdělení svislého potrubí na část odpadní a větrací

Pokud je nutné vyhnout se nějaké překážce používáme některý z následujících způsobů (obr.14) – tvarovku odskok na malou vzdálenost, dvě kolena popřípadě dvě kolena s vloženým přímým kusem na větší vzdálenost.

Obr. 14 Změny směru na svislém potrubí

Prostupy potrubí stropními konstrukcemi musí být provedeny tak,aby uložení bylo těsné a zajištěné proti šíření požáru. V místě prostupu nesmí být na potrubí spoj a potrubí musí být vedeno kolmo na konstrukci. Odbočky pro připojení šikmého připojovacího potrubí se umísťují tak, aby připojení mohlo být co nejkratší a nejjednodušší. Úhel odboček je v rozmezí 45°–88,5°.

Ve spodní části svislého odpadního potrubí, zpravidla 1 m nad podlahou nejnižšího podlaží, se umísťují čistící tvarovky (obr.15). Čistící tvarovka se rovněž osazuje v místech, kde hrozí zvýšené nebezpečí ucpání (např. tam,kde je do svislého potrubí napojen větší počet připojovacích potrubí). Čistící tvarovku nesmíme umístit do míst, která slouží ke skladování potravin.
Potrubí svislého odpadu musí být v každém podlaží připevněno nejméně dvěma úchyty tak, aby se hmotnost potrubí rozložila do stavební konstrukce. Váha potrubí u vyšších objektů je značná (hlavně u litiny) a pokud působí na spodní část rozvodu dochází k jeho poškození. Úchyty musí zároveň umožnit dilataci potrubí (pevné a kluzné uložení).
Nejčastěji používaným materiálem pro svislé potrubí jsou plasty, v minulosti se používala odpadní litina. DN svislého odpadního potrubí je po celé výšce stejný a navrhuje se v závislosti na podlaží, které je nejnáročnější na odvod splašků. Pohybuje se v rozmezí od DN70 do DN 100, výjimečně též DN 125.

Obr. 15 Čistící tvarovka

4.2.3. Svislé větrací potrubí

Začíná nad nejvýše položenou odbočkou k zařizovacímu předmětu a končí vyvedením nad střechu (obr.13), kde je zpravidla ukončeno větrací hlavicí. Jeho úkolem je vyrovnání tlaku v potrubí – zabraňuje vzniku podtlaku v potrubí, při kterém by mohlo dojít k vysátí vodních zápachových uzávěrek u jednotlivých zařizovacích předmětů.
Větrací potrubí se zřizuje na každém svislém odpadním potrubí, pouze ve výjimečných případech lze použít tzv. přivzdušňovací ventil (obr.16a,b), který v případě potřeby připustí do potrubí potřebné množství vzduchu. Vždy však musí být dodržena zásada, že minimálně jedno svislé potrubí  v budově musí být vyvedeno až nad střechu – nelze tedy ukončit všechna svislá potrubí v objektu  pomocí provzdušňovacího ventilu. Větrací potrubí musí být vyvedeno minimálně 50 cm nad rovinu střechy a to v minimální vzdálenosti 2m od okna (obr.17).

Není dovoleno zaústit větrací potrubí do šachet, komínů nebo půdních prostorů. V odůvodněných případech lze spojit více svislých odpadních potrubí do jednoho odvětrání nad střechu.
Na větrací potrubí se používají shodné materiály s odpadním potrubím. Rovněž DN je stejná jako u potrubí odpadního.

4.2.4. Ležaté potrubí (svody)

Svodné potrubí je horizontální část kanalizace. Tvoří větevnou síť propojující jednotlivé odpady s kanalizační přípojkou nebo s domovním zařízením na likvidaci odpadních vod.
Svody bývají uloženy pod podlahou nejnižšího podlaží nebo mohou být zavěšeny pod stropem - to se používá  v případě, že podlaha v suterénu je v nižší úrovni než okolní kanalizace.  
Svody dělíme na svod hlavní a svody vedlejší (obr.18).

Hlavní svod – bývá zpravidla nejdelší a prochází přibližně půdorysným středem budovy. Končí přechodem do kanalizační přípojky nebo napojením do domovní čistírny.

Vedlejší svody – jsou kratší než svod hlavní a spojují jednotlivá odpadní potrubí s hlavním svodem.

Obr. 18 Části ležatého potrubí

Ležaté potrubí má být vedeno v jednotném spádu  minimálně 2 %, pokud by spád překračoval hodnotu 5 %, doporučuje se vybudovat tzv. spádový stupeň (obr.19). K vzájemnému spojování jednotlivých větví se používají jednoduché šikmé odbočky 45°–60°, ke změnám směru používáme oblouky.

Obr. 19 Spádový stupeň a lomení svodu

Na svodném potrubí musí být osazeny čistící tvarovky. Minimálně jedna čistící tvarovka, umožňující odběr vzorků pro kontrolu odpadních vod, se umísťuje na vyústění odpadního potrubí z objektu. Dále čistící tvarovky osazujeme především na místech se zvýšeným nebezpečím ucpání (např. v místech spojení většího počtu svodů). Čistící tvarovky se umísťují v revizních šachtách. Požadavky na provedení revizních šachet jsou dány normou.
Ležaté potrubí uložené v zemi by nemělo být vedeno v tzv. zátěžovém pásmu základů (obr.20).

Obr. 20 Zátěžové pásmo základů

Při průchodu potrubí nosnými konstrukcemi musí prostup být proveden tak, aby nedošlo při sesedání zdiva k jeho poškození. Pokud je výšková úroveň svodného potrubí pod úrovní vzduté vody, musí se rozvod zajistit tak, aby nemohlo dojít k jejímu vytékání do suterénu přes zařizovací předměty.
Průměry svodného potrubí jsou zpravidla v rozmezí DN 100 až 200, v současnosti i DN 90 pro napojení úsporných WC a DN 70 pro zavěšené svodné potrubí. Průměr svodného potrubí je z pravidla o jeden stupeň větší než má potrubí odpadní.
Nejčastěji používaným materiálem jsou v součastné době plasty. Lze použít též potrubí z kameniny (svody uložené v zemi) nebo potrubí z odpadní litiny (svody více namáhané – např. zavěšené pod stropem). 

4.3. Prostředky pro ochranu domovní kanalizace

Jsou to prvky, které chrání domovní kanalizaci nebo její části před nežádoucími vlivy jako jsou například vniknutí nežádoucích látek nebo únik zápachu, zabraňují zpětnému toku vody v potrubí popřípadě se používají k odvodnění ploch v místnostech nebo zpevněných ploch u objektů.

4.3.1. Zápachové uzávěrky

Zápachová uzávěrka (též pachová uzávěrka či sifon) zabraňuje proniknutí stokového vzduchu přes zařizovací předmět do místnosti. Zápachovými uzávěrkami musí být opatřeny všechny zařizovací předměty a zařízení napojená na vnitřní kanalizaci.
Zápachová uzávěrka je nejčastěji tvořena dostatečně vysokým vodním sloupcem, který musí být tak vysoký, aby nedošlo k jeho odsátí pod tlakem při průtoku vody. Zpravidla se jedná o sloupec vody vysoký 6-8cm. (obr.21). V menší míře se používají též mechanické (suché) zápachové uzávěrky (obr.22) a to především v místech kde by hrozilo vyschnutí vodního sloupce ve vodní zápachové uzávěrce.

Podle konstrukce rozlišujeme tři základní typy vodních zápachových uzávěrek:
Zápachové uzávěrky integrované do zařizovacího předmětu (obr.23) – vznikají vhodným vytvarováním odtoku zařizovacího předmětu. Uplatňují se především u velkých zařizovacích předmětu (například záchodová mísa či výlevka).

Obr. 23 Zápachová uzávěrka integrovaná do zařizovacího předmětu

Zápachové uzávěrky k montáži za zařizovací předmět (obr.24a,b) –  montují se ihned za odtokový otvor zařizovacího předmětu. Tvarem jsou většinou přizpůsobeny pro určitý zařizovací předmět (zápachové uzávěrky umyvadlové, dřezové, vanové atd.). Podle konstrukce se rozdělují na tvar válcový a plochý.      

Obr. 24a Zápachová uzávěrka pro montáž za zařizovací předmět                 

Obr. 24b Druhy zápachových uzávěrek

Zápachové uzávěrky trubní (obr.25) – jedná se o tvarovky, jejichž vhodným vytvarováním vznikl potřebný vodní sloupec. Lze je podle konstrukce dělit na typ S a typ U.

Obr. 25 Trubní zápachové uzávěrky

4.3.2. Přepady u zařizovacích předmětů

Jsou to prvky zabraňující přetečení vody přes okraj zřizovacího předmětu (obr.26a). Používají se u těch zařizovacích předmětů, jejichž, odtokový otvor je uzavíratelný zátkou.
Hlavní částí přepadu je přepadový otvor umístěný v horní části zařizovacího předmětu, kterým přebytečná voda odtéká do kanalizace. U některých zařizovacích předmětů je celý systém přepadu již jejich součástí (např.umyvadla) u jiných se přepadové potrubí montuje až dodatečně společně se zápachovou uzávěrkou (např.vana, dřez).
Používají se ale též přepady, které otvor v zařizovacím předmětu nevyžadují a jsou součástí odpadního ventilu – tzv. Clou systém (obr.26b) používaný u designových výrobků, u kterých by přepadový otvor narušoval estetický vzhled výrobku.

Obr. 26 Přepady zařizovacích předmětů

Funguje jako přepadový bypass uzavíracího prvku na odtoku vody z umyvadla. Odtok se neuzavírá přímo u spodní hrany umyvadla, ale o poznání níže, takže dno zůstává vizuálně stále otevřené, ačkoliv hladina v umyvadle stoupá. Voda zároveň teče do odbočky odpadního systému nad uzávěrem, jenž je v zadní části umyvadla vyveden až k horní úrovni přípustné hladiny vody v umyvadle. Zde je osazena tlaková pojistka a bypass pokračuje zpět dolů. Pod uzávěrem odtoku je zaústěn do odpadového potrubí. Pokud hladina vody v umyvadle dosáhne daného maxima, což lze systémem libovolně stanovit, dosáhne i u přepadového systému vrcholu obtoku, kde začne přetékat do zpětné větve a posléze do kanalizačního potrubí..

4.3.3.   Lapače a odlučovače

Jsou zařízení určená k zachycení různých látek, které nesmí být do kanalizace vpuštěny, protože by ji ucpávaly, popřípadě znečisťovaly odpadní vodu takovým způsobem, že by pak nesměla být vypuštěna do veřejné kanalizace. Nejčastěji se setkáváme s těmito druhy lapačů a odlučovačů:

Lapač střešních splavenin (obr.27) – lapače střešních splavenin se používají pro zachycení úlomků krytiny, písku, mechu apod., splavených dešťovou vodou ze střech. K tomuto účelu jsou uvnitř opatřeny vyjímatelným košem. Osazují se v úrovni terénu na vnějších dešťových odpadech. U dešťových odpadních potrubí vedených uvnitř budovy je jejich instalace zakázána, protože při ucpání by mohly být příčinou vyplavení místností. Aby byly lapače střešních splavenin stále funkční, musí se pravidelně čistit – nejméně dvakrát ročně, lépe však po každém větším dešti. V minulosti se používaly lapače litinové,v součastné době se jedná o výrobky z plastů.

Lapač škrobu (obr.28) –  odpadní voda ze škrabek brambor obsahuje velké množství škrobu, který by se v potrubí snadno usazoval a mohlo by docházet k jeho ucpávání. Škrob se snadno usadí sedimentací při pomalém průtoku. Lapač škrobu bývá často přímo součástí škrabek.

Obr. 28 Lapač škrobu

Odlučovač tuku (obr.29) – tuhnoucí tuky by se mohly usazovat na stěnách potrubí a zmenšovat tak jeho průměr, proto se zachycují v odlučovačích tuku. Lapače tuku se používají například u velkých kuchyní a provozů které zpracovávají oleje, tuky a maso. Princip odlučovače spočívá v různé měrné hmotnosti vody a tuku – tuky jsou lehčí než voda a usazují     se    na   hladině v nádrži mezi dvěma nornými stěnami. Odlučovač může být vyroben z plastu, litiny nebo betonu.           

Obr. 29 Odlučovač tuku

Odlučovač benzinu a oleje (obr.30) – používá se tam, kde by do kanalizace mohlo uniknout větší množství těchto látek (autoservisy, myčky, garáže). Princip činnosti je podobný jako u odlučovače tuků – rovněž využívá menší měrnou hmotnost benzinu a oleje než vody. Tyto odlučovače jsou navíc ještě opatřeny speciálním uzavíracím ventilem s plovákem, který v případě naplnění odlučovače automaticky uzavírá odtok.

Obr. 30 Odlučovač benzinu a oleje

4.3.4. Vpusti

Jsou to zařízení, která slouží k odvádění vody z povrchů různých ploch jako jsou podlahy místností nebo venkovní prostranství u objektů. Na vnitřní kanalizaci se používají podlahové, dvorní, uliční nebo žlábkové vpusti.

Podlahové vpusti (obr.31) – jsou určeny k odvedení vody z podlah místností  (prádelny, kotelny). Jejich součástí je vodní zápachová uzávěrka, proto se nesmí osazovat do místností, kde není zajištěn trvalý přísun vody (např.sklep) Podlahové vpusti se v současnosti vyrábějí nejčastěji z plastů, v minulosti to byla také litina. Vpust je v horní části překryta mřížkou čtyřhranného nebo kruhového tvaru s různě tvarovanými a různě velkými otvory.

Obr. 31 Podlahová vpust

Dvorní vpusti (obr.32) – pro odvodnění dvorů, atrií a jiných ploch v okolí domu se nejčastěji používají dvorní vpusti. Pokud není odvodňovaná plocha vydlážděna (vyasfaltována), má být okolí vpusti nejméně do vzdálenosti 1m od mříže vydlážděno nebo vybetonováno. Vodní zápachová uzávěrka dvorních vpustí musí být osazena v nezámrzné hloubce s hladinou vody alespoň 1 m pod terénem. Vyrábějí se také dvorní vpusti se zápachovou uzávěrkou mechanickou. Dvorní vpusti musí opatřeny košem na zachytávání nečistot. Vyrábějí se nejčastěji z plastů nebo z kameniny. V komunikacích s automobilovým provozem nahrazujeme dvorní vpusti uličními nebo žlabovými rošty (obr.33).

4.3.5. Zpětné proudění vody

Ke zpětnému zatékání vody z kanalizace do objektu může docházet při silných deštích, záplavách nebo při ucpání potrubí systému jednotné stokové soustavy. Odpadní voda pak v těchto případech může vytékat ze zařizovacích předmětů, které se nacházejí v budově pod tzv. úrovní hladiny vzduté vody, což je zpravidla prostor pod úrovní terénu (obr.34). Tato místa je proto potřeba chránit umístěním zařízení, které automaticky zabrání zpětnému proudění vody. K tomuto účelu se používají kanalizační zpětné armatury. Nejčastěji jsou to zpětné klapky nebo kulové zpětné uzávěry (obr.35).

Obr. 34 Úroveň hladiny vzduté vody

Obr. 35 Kanalizační zpětné armatury

4.3.6. Odvodnění podzemních místností

Při odvádění odpadní vody z místností umístěných pod úrovní okolního terénu mohou v závislosti na hloubce uložení uliční stoky nastat dva základní případy:

Uliční stoka je níž než odvodňovaná místnost – v tomto případě není potřeba provádět žádné speciální úpravy. Odpadní voda z celé budovy, včetně místností pod úrovní terénu, je odváděna svislým potrubím do svodů uložených pod podlahou nejnižší místnosti a samospádem odtéká přes kanalizační přípojku do uliční stoky popřípadě do domovní čistírny.

Uliční stoka je výš než odvodňovaná místnost – hlavní svod umístíme tak, aby samospádem odváděl odpadní vodu ze všech výše položených podlaží do kanalizační přípojky. Odpadní voda ze zařizovacích předmětů umístěných pod úrovní hlavního svodu se musí svádět do uzavřené jímky. Jímka musí být vodotěsně izolována a musí být zhotovena z materiálů, který odolává agresivnímu působení odpadní vody. Z jímky se odpadní voda přečerpá pomocí kalového čerpadla do výše položeného hlavního svodu.

Obr. 36 Přečerpávání odpadní vody

Celé zařízení se často označuje názvem čerpací stanice (obr.36). Celý systém musí být zabezpečen proti vniknutí zpětné vody. Provoz čerpací stanice je automatický – při zaplnění nádrže určitým množstvím vody se uvede do činnosti čerpadlo. K odvodnění podzemní místnosti můžeme kromě čerpací stanice použít též zařizovací předměty s přečerpávací nádržkou (obr.37). Jejich součástí je zařízení k přečerpávání a rozmělňování odpadních vod.

Obr. 37 Zařizovací předmět s přečerpávacím zařízením

4.4. Dešťová kanalizace

Dešťová kanalizace slouží k odvádění dešťové vody především ze střech objektů, popřípadě pozemků přiléhajících k objektům. Způsob odvodnění střechy je ovlivněn různými faktory, z nichž nejdůležitější je tvar střechy.

Odvodnění šikmých střech – šikmé střechy jsou v současnosti nejpoužívanějším typem střech především u rodinných domů. Dešťová voda je zde odváděna z okapu střechy podokapními střešními žlaby. Ty jsou vedeny podél okraje střechy ve spádu kolem 1 % tak, aby voda byla odváděna samospádem do svislého dešťového odpadu (obr.38). Dešťový svislý odpad je napojen na nejnižší místo podokapního žlabu, je veden po obvodové stěně budovy a je k ní přichycen pomocí objímek. V úrovni terénu pak bývá osazen lapač střešních splavenin, ve kterém se zachytávají mechanické nečistoty splavené ze střechy (např.listí, kousky krytiny apod.). Za lapačem splavenin je umístěno ležaté potrubí. Okapové žlaby a odpadní trubky se vyrábějí z ocelového pozinkovaného plechu, mědi nebo plastu. Okapové žlaby mají půlkruhový nebo čtyřhranný tvar a k odpadní trubce se připojují pomocí tzv. žlabových hrdel. Velikost žlabů a průměr odpadního potrubí se volí především v závislosti na velikosti odvodňované střechy.

Obr. 38 Odvodnění šikmé střechy 

Odvodnění plochých střech – plocha střechy je vodotěsně izolovaná a je vyspádována buď k okraji půdorysu nebo dovnitř půdorysu. Ploché střechy vyspádované k okraji půdorysu se odvodňují stejným způsobem jako střechy šikmé, střechy  vyspádované dovnitř půdorysu se odvodňují pomocí střešních vtoků rozmístěných na ploše střechy. U těchto střech pak můžeme volit mezi odvodněním gravitačním nebo podtlakovým.
Při tradičním gravitačním odvodnění střechy voda stéká potrubím díky působení gravitace. Potrubí musí být ve všech částech vedeno v určitém spádu a podíl zaplnění průřezu vodou činí pouze 40 až 60 %, zbytek průřezu je zaplněn vzduchem. Potrubí je tak méně využito a vyžaduje pro odvod vody větší průměry. Gravitační systém odvodnění (obr.39a) se zpravidla navrhuje tak, že jednotlivé střešní vtoky se odvodňují samostatným svislým dešťovým odpadem. Odpadní potrubí se pak uvnitř objektu napojí na svodné potrubí uložené v zemi. Tento způsob potřebuje prostor pro svislá potrubí a vyznačuje se větší spotřebou materiálu. Je vhodný pro menší plochy střech.

Obr. 39 Odvodnění ploché střechy

Kromě gravitačního odvodnění se k odvodnění plochých střech uplatňují též systémy založené na principu podtlakového proudění. (obr.39b). U těchto systémů je důležitým faktorem podtlak, který se vytvoří přechodem vodorovné části potrubí do svislé. Tento podtlak pak odsává vodu z ležaté části potrubí, která může být vedena v nulovém spádu. Systém se navrhuje a dimenzuje tak, aby voda proudila celým průřezem za vyšších rychlostí. Předpokladem správné funkce je využití speciálních střešních vtoků, které jsou konstruovány tak, aby byly zahlceny vodou a zamezily nasávání vzduchu do odpadního potrubí. U tohoto způsobu odvodnění postačí 1 svislý odpad na plochu střechy 2000–2500 m², čímž se značně uvolní vnitřní dispozice budovy a ušetří se značná část materiálu. Systém je vhodný pro středně velké a velké střechy (např.výrobní haly, hypermarkety).
Dešťovou vodu můžeme vypouštět do kanalizace, ale za určitých podmínek ji lze zachytávat a dále využít v objektech. Příklad využití dešťové vody v objektu je znázorněn na obr.40.

Obr. 40 Využití dešťové vody v objektu

4.5. Zkouška domovní kanalizace

Před uvedením kanalizace do provozu se musí kvalita provedených prací ověřit zkoušením kanalizace. Zkouška se skládá ze dvou částí – technické prohlídky a vlastní zkoušky.

Technická prohlídka – provádí se vždy u nově zřizované i rekonstruované kanalizace před zkouškou vodotěsnosti a plynotěsnosti. Potrubí musí být volné, nezakryté, nezasypané s dostupnými spoji. Kontroluje se především neporušenost potrubí, zda jsou utěsněny všechny spoje, zda rozvod odpovídá projektu, normám a hygienickým předpisům. Závady zjištěné při technické prohlídce se musí odstranit před zahájením vlastní zkoušky.

Vlastní zkouška – provádí se po technické prohlídce a skládá se ze dvou částí – zkoušky vodotěsnosti svodu a zkoušky plynotěsnosti odpadního a připojovacího potrubí.
Vodotěsnost se provádí vodou bez mechanických nečistot, otvory ve zkoušené části je třeba utěsnit a potrubí musí být během zkoušení nezakryté s dostupnými spoji. Po naplnění vodou a ustálení teplot (kameninové potrubí 2 hodiny, litinové potrubí 1 hodina, plastové potrubí 0,5 hodiny) se provede prohlídka, při které se zjišťuje zda nedochází k viditelnému úniku vody, např. odkapávání. Následně začíná vlastní zkouška vodotěsnosti svodného potrubí vnitřní kanalizace přetlakem vody nejméně 3 kPa, nejvýše 50 kPa. Zkouška vodotěsnosti trvá jednu hodinu. Během této doby se sleduje úroveň hladiny vody a případné dolévání se měří. Vodotěsnost svodného potrubí vnitřní kanalizace je vyhovující, jestliže únik vody vztahující se na 10 m² vnitřní plochy potrubí nepřesahuje 0,5 l/h. Při negativním výsledku zkoušky je nutné zkoušku vodotěsnosti po odstranění závad (netěsností) opakovat.
Plynotěsnost se provádí vzduchem po dočasném utěsnění odpadního, připojovacího a větracího potrubí, potrubí musí být během zkoušení nezakryté s dostupnými spoji. Natlakování odpadního potrubí se provádí přes napouštěcí armaturu zkušebního víka čisticí tvarovky, které je opatřeno tlakoměrem, na hodnotu zkušebního přetlaku 400 Pa. Zkouška plynotěsnosti je vyhovující,  jestliže ve zkoušeném úseku po 30 minutách od natlakování nedojde k většímu poklesu tlaku než 50 Pa. Při negativním výsledku zkoušky je třeba zjistit všechna místa netěsností (např. pěnotvorným roztokem), závady odstranit a pak zkoušku plynotěsnosti zopakovat.
Zkoušku provádí montážní firma, která rozvod budovala. O výsledku provedené zkoušky musí být vyhotoven zápis, který je nedílnou součástí dokumentace stavby. V zápise má být uveden název a adresa objektu ve kterém se zkouška konala, datum zkoušky, výsledek jednotlivých částí zkoušky a jména s podpisy zodpovědných osob.

5. Zdravotně technické zařízení obytných budov

Technická zařízení budov jsou všechna zařízení, která přispívají ke zlepšení pobytu v budově (topení, kanalizace, vodovod, plyn, klimatizace). V této kapitole se budeme zabývat zařizovacími předměty.
Zařizovací předmět je účelné příslušenství obytných i provozních budov, které slouží k úkonům za použití vody. Zařizovací předměty jsou používány především při osobní hygieně a udržování čistoty v budově. Do zařizovacího předmětu přichází voda čistá, ať už pitná, či užitková a z něj odchází voda odpadní.

5.1. Požadavky na zařizovací předměty

Zařizovací předměty musí vyhovovat hygienickým, funkčním, materiálovým, stavebně montážním, ekonomickým i estetickým hlediskům. Musí splňovat především tyto požadavky:

• dobrá mechanická a tepelná odolnost vůči působení odpadních vod
• dobrá čistitelnost a nízká obrusnost
• zdravotní nezávadnost
• vhodný tvar, velikost a umístění
• snadná montáž, demontáž a případné opravy

5.2. Materiál zařizovacích předmětů

Zařizovací předměty mohou být vyrobeny z různých materiálů. Nejčastěji se používá zdravotní keramika, kovové materiály a plasty.

Zdravotní keramika – tradiční materiál pro výrobu převážné většiny zařizovacích předmětů. Základní surovinou pro výrobu je směs jílu, kaolínu, křemenného písku a živce. Před vypálením se výlisek pokrývá glazurou. Výhodou zdravotní keramiky je především minimální nasákavost a vynikající odolnost proti obrusu. Hlavní nevýhodou je její křehkost.

Kovové materiály – při výrobě zařizovacích předmětů se nejčastěji používají ocelový smaltovaný plech a nerezový plech. Výhodou smaltovaného plechu je dobrá odolnost a relativně nízká hmotnost, nevýhodou malá odolnost smaltové vrstvy proti mechanickému namáhání. Nerezový plech je velmi odolný a má dlouhou životnost, nevýhodou je vyšší cena. Dalším kovovým materiálem, který se používal na některé zařizovací předměty je smaltovaná litina. V současné době se však používá pouze v omezené míře, především z důvodu své vysoké hmotnosti.

Plasty– se používají jako náhrada tradičních materiálů nejčastěji u van a sprchových mís. Z plastů se používají polyamidy a organické sklo (oba materiály patří do skupiny termoplastů). Nevýhodou plastů je menší mechanická odolnost, výhodou malá hmotnost a možnost vytvoření složitějších tvarů výrobku.

5.3. Rozdělení zařizovacích předmětů

Zařizovací předměty můžeme rozdělit z několika různých hledisek. Nejdůležitější jsou rozdělení podle účelu a podle umístění.
Podle účelu rozlišujeme zařizovací předměty hygienické, zařizovací předměty účelové a zařizovací předměty speciální.

Hygienické zařizovací předměty – jsou určeny k osobní hygieně člověka (mytí, koupání). Patří sem například umyvadla nebo vany.

Účelové zařizovací předměty – jsou určeny vždy pro určitý nezaměnitelný způsob použití. Patří sem např. různé druhy zařizovacích předmětů pro praní, vaření, umývání nádobí (dřezy, výlevky).

Speciální zařizovací předměty – jsou takové zařizovací předměty na jejichž vlastnosti nebo způsob použití jsou kladeny určité spacifické požadavky. Patří sem např. různé druhy zařizovacích předmětů pro chemické laboratoře.
Podle umístění v budově rozlišujeme zařizovací předměty pro záchody, zařizovací předměty pro koupelny, zařizovací předměty pro kuchyně a zařizovací předměty pro jiné místnosti.

5.4. Zařízení záchodů

Záchody (též WC nebo toalety) jsou místnosti, které musí být od ostatních místností odděleny dveřmi. Vždy se má jednat o samostatnou místnost která je přístupná s předsíně (obytné budovy) nebo z chodby (občanské budovy). Minimální velikost záchodu (obr.41) je určena normou a je závislá především na směru otvírání dveří a na druhu použité záchodové mísy.
Hlavními zařizovacími předměty pro záchody jsou záchodové mísy a pisoáry. Jako doplňkové zařizovací předměty mohou být na záchodech použita umývátka, umyvadla nebo bidety. Jednotlivé zařizovací předměty se skládají do sestav a těmito sestavami se pak vybavují jednotlivé místnosti.

Obr. 41 Minimální velikost záchodu

5.4.1. Záchodové mísy

Záchodové mísy jsou zařizovací předměty určené ke konání osobní potřeby. Vyrábějí se především ze zdravotní keramiky, mohou však být vyrobeny i z jiných materiálů (např. nerezový plech nebo smaltovaná litina). Musí splňovat základní fyziologické a hygienické požadavky.

Jednotlivé typy záchodových mís rozlišujeme podle:

1. Způsobu používání (sedací a dřepové)
   U sedacích mís dochází ke kontaktu lidského těla se zařizovacím předmětem, což může být u některých provozů s hromadnými záchody nežádoucí. Dřepové mísy tento problém odstraňují, ale jsou značně nepohodlné.
   
   
2. Hloubky vodního polštáře (s mělkým nebo hlubokým) (obr.42a,b)             
   
   

   Obr. 42a Mísa s mělkým vodním polštářem

   

   Obr. 42b Mísa s hlubokým vodním polštářem

   
   Z hlediska hygieny a údržby mísy je vhodnější hluboký vodní polštář, z hlediska vlastního užívání mělký polštář – především tam, kde potřebujeme kontrolovat stolici, protože plocha, na niž dopadají výkaly, je vodorovná. Této dopadací ploše říkáme zrcadlo.
   
   
3. Umístění odpadu (vnější, vnitřní, šikmý, svislý, vodorovný) (obr.43)
   Poloha odpadu je důležitá pro napojení mísy na odpadní potrubí. Vhodná volba zjednodušuje možné napojení mísy na potrubí vnitřní kanalizace a omezuje tak případné ucpání rozvodu.
   
   

   Obr. 43 Umístění odpadů záchodových mís

   

   a – spodní, b – šikmý, c – zadní

   
   
4. Osazení na stavební konstrukci (závěsné a stacionární) (obr.44a,b)
   Závěsné mísy jsou připevněny ke stěně, většinou pomocí speciálních upevňovacích prostředků (předstěrové systémy). Výhodou je jednodušší úklid místnosti. Stacionární mísy stojí na podlaze, ke které jsou připevněny pomocí šroubů.
   
   

   Obr. 44a Závěsná záchodová mísa

   

   Obr. 44b Stacionární záchodová mísa

   
   Montážní schéma pro oba druhy mís je znázorněno na obr.45a,b.
   
   

   Obr. 45a Montážní schéma závěsná

   

   Obr. 45b Montážní schéma stacionární

   
5. hydraulického uspořádání odpadu (klasické a odsávací)  
   Odsávací mísy svou konstrukcí (zúžením odpadu) zajišťují vznik tlakového proudění v připojovacím potrubí, čímž se v první fázi po spláchnutí zvýší hladina vody v míse a následně se obsah mísy odsaje.
   
   
6. podle způsobu splachování (tlakové nebo nádržkové)
   Při tlakovém splachování splachujeme vodou přímo z vodovodního potrubí a pod tlakem, který je ve vnitřním vodovodu (obr.46). Při nádržkovém splachování (obr.47) splachujeme tlakem sloupce vody, který se vytvoří ve splachovací nádržce.
   
   

   Obr. 46 Tlakový splachovač

   

   Obr. 47 Nádržkový splachovač

   

Splachovací nádržky mohou být nízko, středně vysoko nebo vysoko položené. Bývají umístěny buď na stěně nad mísou, mohou být součástí mísy (tzv.kombi mísa – obr.48) nebo mohou být zabudovány ve stěně za mísou. Množství vody vytékající z nádržkového splachovače lze zpravidla regulovat pomocí ovládacích tlačítek (obr.49). Tlakové splachovače jsou úspornější, vyžadují však dostatečný tlak vody.                                            

Použití jednotlivých typů záchodových mís je vázáno na druh provozu ve kterém je mísa umístěna, na způsobu uspořádání kanalizace, na stavebním a dispozičním řešení budovy a v neposlední řadě též na architektonickém uspořádání interiéru.

5.4.2. Pisoáry

Jsou určeny k zachycení a odvedení moči. Instalují se především ve společných hygienických zařízeních pro muže. Podle způsobu provedení rozeznáváme pisoárové stěny, pisoárové boxy (pisoárové stání) nebo pisoárové mísy.

Pisoárové stěny (obr.50) – jsou nejjednodušším pisoárovým zařízením. Jedná se o stěnu, která je minimálně do výšky 120 cm opatřena nepromokavým obkladem nebo nátěrem. Pod touto stěnou je v podlaze umístěn odtokový žlábek vyspádovaný do vpusti. Výhodou je snadné čištění a údržba, nevýhodou zápach z velké odpařovací plochy, popřípadě zvýšená spotřeba vody při nepřetržitém splachování. Pisoárové stěny jsou vhodné především tam, kde se nárazově schází větší množství lidí.

Obr. 50 Pisoárová stěna

Pisoárové boxy (obr. 51) – jsou dokonalejší než pisoárové stěny. Jedná se zpravidla o keramické prvky vysoké 120 cm a široké 60–65 cm, které se na stěnu osadí v úrovni podlahy. Odvodňují se bud samostatnou vpustí v každém boxu nebo podobně jako stěny odtokovým žlábkem v podlaze. Boxem je každému uživateli přesně vymezen prostor. Boxy jsou vhodné především na veřejné toalety.

Obr. 51 Pisoárové boxy

Pisoárové mísy (obr.52) – jsou nejdokonalejším pisoárovým zařízením. Vyrábějí se ze zdravotní keramiky nebo nerezového plechu.                    

Zavěšují se na stěnu do výšky 65 cm v osové vzdálenosti 60–65 cm. Montážní schéma znázorňuje obr.53. Mohou mít různé velikosti, provedení a tvary. Jsou estetické a hygienické, ale snadněji se ucpávají. K zamezení ucpávání se do pisoárových mís umísťují různé druhy doplňků (obr.54)

Obr. 54 Pisoárová mísa s protiucpávací zábranou

Splachování pisoárů je podobné jako u klozetových mís – pomocí nádržky umístěné nad pisoárem nebo tlakovými splachovači přímo z vodovodní sítě. Tlakové splachovače mohou být ovládány mechanicky (pomocí tlačítka) nebo automaticky pomocí různých druhy automatických splachovacích systémů (obr.55).

Obr. 55 Automatický splachovač

5.5. Zařízení koupelen

Koupelna je místnost určená pro osobní hygienu člověka.  Minimální velikost koupelny je dána druhem a množstvím použitých zařizovacích předmětů. Jako hlavní zařizovací předměty se v koupelnách používají umyvadla a vany, jako doplňkové mohou být do koupelen osazeny například bidety, záchodové mísy nebo vaničky na nohy.

5.5.1. Umyvadla

Umyvadla (obr. 56) slouží k hygieně horní části těla (mytí rukou, čištění zubů). Konstrukční řešení musí být takové, aby při činnostech spojených s touto hygienou nedocházelo k nadměrnému rozstřikování vody do okolí, užívání bylo jednoduché a konstrukce umožňovala snadnou údržbu a čištění. Umyvadla se vyrábějí nejčastěji ze zdravotní keramiky, nerezového plechu popřípadě z plastu. Mohou mít různé velikosti a tvary.

Obr. 56 Umyvadlo

Umyvadla můžeme dělit podle několika hledisek:

1. Podle tvaru (jednoduchá a dvojitá)
   Jednoduchá jsou samostatná umyvadla pro jednu osobu. Používají se většinou v menších koupelnách. Dvojitá umyvadla (obr.57) slouží pro umývání dvou osob najednou. Jsou to dvě umyvadla vyrobená v jednom celku.
   

   Obr. 57 Dvojité umyvadlo

   

   Obr. 58 Rohové umyvadlo

   
                
2. Podle konstrukce (se zadní stěnou nebo bez zadní stěny)
   Účelem zadní stěny je chránit zeď před smáčením.
   
   
3. Podle velikosti (malá, střední, velká a umývátka)
   
   
4. Podle umístění (klasická a rohová)
   Klasická jsou používána nejčastěji, osazují se na přímou stěnu a mají rovnou zadní část. Rohová umyvadla (obr.58) jsou tvarově přizpůsobena osazení do rohu místnosti. Používají se hlavně v malých koupelnách kde šetří prostor.
   
   
5. Podle způsobu osazení (závěsná, zápustná nebo vestavěná)
   Závěsná umyvadla se zavěšují na stěnu pomocí  vrutů nebo konzol. Zápustná umyvadla mají upravenou konstrukci, aby je bylo možno zcela zabudovat do koupelnových desek, vestavěná umyvadla jsou uzpůsobena pro instalaci do koupelnového nábytku.
   Umyvadla jsou zpravidla opatřena přepadovým otvorem, který zabraňuje přetečení umyvadla. V některých případech (např. u designových umyvadel) může být přepadový otvor nahrazen zvláštním systémem odpadního ventilu – tzv.Clou systémem (kap. 4.3.2.). Na kanalizaci umyvadlo napojujeme přes zápachovou uzávěrku, která se osazuje hned za odtokovým otvorem umyvadla.
   Podle umístění výtokové armatury rozlišujeme umyvadla pro stojánkové výtokové armatury (mají předem perforované otvory pro umístění armatury) nebo umyvadla pro nástěnné výtokové armatury.
   Výška osazení umyvadla je dána normou v závislosti na způsobu využití. V běžných provozech se umyvadlo montuje do výšky 850 mm nad úrovní čisté podlahy (obr. 59). Menší výška se volí např. v zařízeních pro děti (školky, školy).

Obr. 59 Montážní schéma umyvadla

Montáž zařizovacích předmětů

5.5.2. Vany

Vana (obr. 60) slouží k osobní hygieně celého těla - ke koupání a sprchování. Kromě toho, hlavně v minulosti, plnila též jiné funkce – např. namáčení nebo máchání prádla. Na výrobu van se používá nejčastěji ocelový smaltovaný plech a plasty, dříve se používala též smaltovaná litina.

Obr. 60 Vana

Podle způsobu zabudování vany do stavby rozlišujeme vany volně stojící, vany obezděné nebo vany zapuštěné (popř. polozapuštěné). Vany mohou být buď klasické se základním vybavením přepadem a odpadním ventilem nebo masážní se systémem trysek, čerpadlem, kompresorem, dohřívacím tělesem a řídící elektronikou. Kromě standardních van obdélníkového půdorysu se uplatňují též vany rohové, oválné nebo kruhové. Zvláštním druhem vany je vana sedací (obr.61), která má stupňovitě upravené dno usnadňující vstupování a vystupování (je vhodná především pro starší nebo méně pohyblivé uživatele).

Obr. 61 Sedací vana

Odpadní a přepadová armatury bývá u van většinou kompaktní – zápachová uzávěrka je propojena trubicí s přepadovým otvorem v horní části vany (obr.62).

Obr. 62 Odpadní a přepadová vanová armatura

Jako výtoková armatura se k vaně používá většinou speciální vanová baterie se sprchou. Může být nástěnná, podmítková nebo stojánková. Sprcha bývá převážně ruční a musí být zajištěna samočinným hydraulickým zpětným zařízením zabraňujícím zpětnému nasátí splaškové vody do vodovodního potrubí.
Abychom zabránili nadměrnému rozstřikování vody při sprchování, můžeme na vanu použít sprchovou zástěnu. Zástěny mohou být plastové nebo skleněné. Vyrábí se v různých velikostech, provedeních a tvarech. 

5.5.3. Sprchové vaničky

Sprchové vaničky používáme především v malých koupelnách, ve kterých není dostatek místa pro vanu koupací nebo jako další zařizovací předmět ve velkých koupelnách. Sprchové vaničky mají tvary vycházející ze základního čtvercového půdorysu s rozměrem 800x800 mm nebo 900x900 mm. Podle hloubky se dělí na hluboké (kolem 250 mm), mělké (kolem 150 mm) a velmi mělké (jsou zabudovány do konstrukce podlahy). Na výrobu se používá nejčastěji ocelový smaltovaný plech, zdravotní keramika a plasty.   

Výtokové armatury bývají nástěnné nebo podmítkové s mechanickým nebo automatickým ovládáním. Umísťují se do výšky 1 000–1 100 mm nad dnem vaničky (obr.63). Sprchy mohou být pevné nebo pohyblivé. Druh použité odpadní armatury závisí na tvaru a hloubce sprchové vaničky (obr.64). Proti rozstřikování vody po místnosti se používají plastové nebo skleněné zástěny (obr.65). Při kompletaci je nutné dbát na to, aby zástěna měla stejné rozměry (popř. zaoblení) jako má sprchová vanička .                

Zvláštním zařízením, využívajícím sprchovou vaničku, jsou relaxační sprchové boxy (obr.66).  Jejich součástí jsou kromě sprchové vaničky se zástěnou též různé vodní kaskády, vodní trysky, vnitřní odkládací poličky, ergonomická sedátka popřípadě též hudební nebo světelné efekty nebo aromaterapie.

5.5.4. Bidety

Mohou se umísťovat do koupelen nebo na toalety. Jsou to zařízení sloužící k provádění intimní hygieny dolní poloviny těla. Bidety (obr.67) jsou nejčastěji vyrobeny ze zdravotní keramiky a mohou být bud stacionární nebo závěsné. Mohou být buď se sprškou, která je umístěna v ležaté části bidetu, nebo bez spršky. Při používání se na bidetu sedí čelem k jeho zadní straně na které je umístěna míchací výtoková armatura. Používá se převážně stojánková armatura s nastavitelným směrem proudu vody. Odpadní armatury mají zpravidla stejnou konstrukci jako u umyvadel. Montáž se provádí podobně jako u záchodových mís, horní hrana závěsného bidetu by měla být ve výšce 400–450 mm nad podlahou.

Obr. 67 Bidet  

5.6. Zařízení kuchyní

Kuchyně jsou podle velikosti provozu vybaveny různým zařízením. Ve starších kuchyních se používaly prameníky, v běžných bytových kuchyních se setkáváme s různými druhy dřezů, ve velkokuchyních se používají výlevky.

5.6.1. Prameníky

Prameníky (obr.68) jsou zařizovací předměty určené k odběru vody pro vaření a k vylévání kuchyňské odpadní vody. V kuchyních se používaly především v minulosti. V současné době se uplatňují především jako doplňky do stylových objektů. Mají vysokou zadní stěnu s otvorem na výtokovou armaturu studené vody. Nejčastěji jsou litinové, mohou být též ze smaltovaného plechu.

Obr. 68 Prameník

5.6.2. Dřezy

Dřezy (obr.69) se používají k umývání nádobí, vylévání odpadní vody z přípravy jídel, čištění zeleniny a napouštění vody potřebné k vaření. Mohou být doplněny o další zařízení jako jsou odlučovače tuků nebo drtiče odpadu (obr.70). Dřezy se vyrábějí jednodílné nebo dvoudílné, samostatné nebo s okapávací plochou. Vyrábějí se z nerezového plechu, ze smaltované oceli, popřípadě ze zdravotní keramiky. V současné době se uplatňují i nové, vysoce odolné materiály jako je např. granit.   

Dřezy se mohou zavěšovat na stěnu (do výšky 850–900 mm), ale častěji se zapouštějí do pracovní desky kuchyňské linky. Montážní schéma je na obr. 71.

Obr. 71 Montážní schéma dřez

Na kanalizaci se dřezy napojují přes dřezovou zápachovou uzávěrku, ke kterým je zpravidla možné připojit též myčku nádobí nebo pračku. Výtokové armatury mohou být nástěnné nebo stojánkové. Mají otočný výtok (ramínko), v některých případech též i vytahovací hadici s kuchyňskou sprchou.

5.6.3. Výlevky

Výlevka (obr. 72) je určena k rychlému vylití většího množství odpadní vody z kuchyňských hrnců a odběru vody. Instalují se ve velkokuchyních ale též například do úklidových místností, kde slouží pro odběr vody k úklidu a vylévání úklidové odpadní vody. Výlevky mohou být nástěnné nebo stacionární.

Obr. 72 Výlevka

Vyrábějí se nejčastěji ze zdravotní keramiky, nerezového plechu nebo plastu. V horní části mají odklápěcí mřížku. Podobně jako záchodová mísa je i výlevka zpravidla opatřena integrovanou zápachovou uzávěrkou. Výtoková armatura je nástěnná, mísící s otočným výtokovým ramínkem. Pro montáž platí podobná pravidla jako při montáži záchodových mís. Závěsné výlevky se  umísťují tak, aby horní okraj mísy byl přibližně 600 mm nad čistou podlahou.