Z uvedených výsledků je patrné, že sledované sportovní hry mají intermitentní charakter zatížení, tedy je charakterizováno střídajícími se velmi krátkými úseky (nejvýše deset sekund) vysoké intenzity a nízké intenzity (pasivního nebo aktivního odpočinku), které jsou spojovány se zotavnými procesy. U basketbalu a házené jsme dospěli ve všech sledovaných proměnných k podobným výsledkům:

• průměrná srdeční frekvence se pohybuje v oblasti vysoké intenzity zatížení (minimálně anaerobního prahu) a to i přesto, že v sobě zahrnuje úseky střední až nízké intenzity,
• převážnou část času utkání tráví hráči v pásmu vysoké až maximální intenzity zatížení tedy nad úrovní 85 % maximální srdeční frekvence. U basketbalu je to 63 % a 83 % ženy (1. a 2. liga) resp. 86 % (dorostenky) v soutěžních utkáních házené. Ve futsale je o 88 % u Chance futsal ligy resp.77 % u druhé ligy. Výjimkou byly hráčky florbalu, kde se pohybovaly na úrovni 25 %.
• překonaná vzdálenost je pak 4 500 až 6 500 metrů u basketbalu a 6355-7138 m v házené, což činí 105,9 až 118,96 m.min-1. U florbalistek to bylo v průměru 4 448 m.
• intermitentní poměr času stráveného činnostmi vysoké až maximální intenzity a ostatních intenzit činností je 1:2,5 v basketbale a 1:3 v házené (podle metodiky Barbero-Alvarez et al., 2008; Bishop et al., 2006),
• objevují se rozdíly v ukazatelích vnějšího a vnitřního zatížení mezi herními posty v basketbale a házené. V basketbale je zatížení hráčů na postu pivotmana nižší než u ostatních herních postů. V házené jsou hráči na herním postu pivota zatěžování nejvíce. Rozdíly mezi herními posty jsou zřejmě způsobeny počtem a typem činností (supra)maximální intenzity, kde jsme našli rozdíly taktéž. Tyto rozdíly by měly být akceptovány tréninkovým procesem. Ve florbale a futsale se rozdíly herními posty nepotvrdily.

Získaná data diagnostikou ukazatelů vnitřního a vnějšího zatížení hráčů jsou nápomocná tréninkovému procesu basketbalu a házené (DiSalvo et al., 2007b; Erčulj et al., 2008; Rudkin & O´Donoghue, 2008; Sigmon, 2003; Chelly et al., 2011; Platen & Manchado, 2011). Tyto informace by měly být využity jako podklady pro objektivní rozhodování v plánování kondiční složky herního tréninku jako součásti přípravy na utkání a nepřímo tak k ovlivnění efektivity tréninkového procesu (Burgess et al., 2006; Dobson & Keogh, 2007; Carling et al., 2008). Dokonce Taylor (2003) tyto informace upřednostňuje před výsledky jakéhokoliv kondičních předpokladů.

Výsledky dále potvrzují, že základem herního výkonu hráče v basketbale a házené je po dobu utkání opakovaně vykonávat herní činnosti, které vedou k úspěšnému vyřešení herních situací. Pro úspěšnost řešení všech herních situací se zdá být limitující kvalita výbušných činností (supra)maximální intenzity (anaerobní kapacita), tedy rychlost a kvalita provedení herních činností jednotlivce. Jejich úroveň je závislá na preciznosti motorického učení a vhodné specifické kondiční připravenosti hráče. Jedním z modelů specifické kondiční přípravy založeným na komerční bázi je tzv. „SPARQ“ (Speed, Power, Agility, Reaction a Quickness), zahrnující nejdůležitější kvalitativní složky kondice hráče.

Vzhledem intermitentnímu charakteru herního výkonu hráče považujeme požadavek opakovaně vykonávat herní činnosti za druhý limitující faktor výkonu hráče (Spencer et al., 2005). Velký význam tedy spadá na rychlost a kvalitu zotavných procesů v době, kdy hráč na hřišti provádí činnost střední až nízké intenzity, která předchází další výbušné činnosti maximální a supramaximální intenzity (často používaný výraz „Repeated Sprint Ability“ - RSA). Jak již bylo řečeno RSA je úzce spjato s výkonem hráče v utkání, únava hráče je spojena totiž s neschopností reprodukovat další činnosti maximální intenzity.

Právě neschopnost produkovat činnosti maximální a supramaximální intenzity může značně ovlivnit výsledek utkání při jejich akumulaci (Wadley & Rossignol, 1998) díky nepředvídatelnosti herního děje. Rozvoj rychlosti a kvality zotavných metabolických procesů vede k rychlejší resyntéze ATP a odbourávání nechtěných metabolitů jako laktát a vodíkové kationty (Balsom et al., 1995). Optimální tréninkový proces se pak zaměřuje na odbourávání limitujících faktorů herního výkonu popsaných v kap. 2.3.

Vzhledem k požadavkům týmového herního výkonu na rozvoj činnostní participace hráčů a sociální koheze si lze jen těžko představit individualizaci tréninkového procesu, kdy bude každá tréninková jednotka respektovat požadavky jednotlivých hráčů. Proto bylo naší snahou nalézt proměnné, podle kterých lze vytvořit skupiny hráčů s relativně stejnými požadavky na kondiční připravenost z pohledu interindividuálních rozdílů a specifičnosti zatížení v utkání.

Hledáním míry vztahu mezi vnějším, vnitřním zatížením hráčů během utkání a faktorem „herní post“ jsme se pokusili zjistit, zda jsou tyto faktory relevantní pro individualizaci zatížení hráčů v tréninkovém procesu. Domníváme se totiž, že tréninkové zatížení musí bezpodmínečně vycházet z analýzy herního výkonu v utkání konkrétní sportovní hry, jinak by docházelo k oddělování rozvoje kondice a specifických potřeb jednotlivých individualit a obecně hráčů basketbalu a házené vůbec.

Repeated Sprint Ability (RSA)

V současné době dochází na základě vědeckých (výzkumných) poznatků ke změně uvažování trenérů nad podstatou a způsobem kondiční přípravy hráčů ve sportovních hrách. Při vytváření strategií tréninku se zdůrazňuje rozvoj specifické herní vytrvalosti. Pro její rozvoj je důležitá znalost herního výkonu a aplikace jeho požadavků do tréninku pro dosažení specifických adaptací organismu. Z tohoto důvodu je analýza zatížení hráčů v utkání jednou ze základních předpokladů umožňujících modelovat herní zatížení v utkání (Hůlka, 2012).

Ze získaných poznatků plyne, že herní výkon je intermitentního charakteru. Hráči provedou během utkání mezi 100 až 250 činností maximální až supramaximální intenzity, které trvají mezi jednou až sedmi sekundami, tedy každých 12 - 30 sekund utkání. Tedy mezi jednotlivými činnostmi maximální až supramaximální intenzity jsou krátké intervaly (ne delších než 30 s) aktivního nebo pasivního zotavení (Spencer, Bishop, Dawson, & Goodman, 2005). Všechny sportovní hry nutí jedince zvládat takové zatížení po dobu jedné až čtyř hodin (Bishop, Lawrence, & Spencer, 2003). Únava během utkání je spojována s neschopností jedince reprodukovat další činnosti maximální intenzity. Díky nepředvídatelnosti herního děje se může totiž stát, že právě tato neschopnost může značně ovlivnit výsledek utkání při jejich akumulaci nebo na konci utkání (Wadley & Rossignol, 1998).

Trenéři a odborníci v oblasti sportovních her nazývají kapacitu hráče opakovaně vykonávat činnosti maximální intenzitou s minimální dobou na zotavení jako „repeated sprint ability“ (RSA) a považují ji za limitující herního výkonu (Girard, Mendez-Villanueva, & Bishop, 2011; Spencer et al., 2005; Wadley & Le Rossignol, 1998) a to i přesto, že sportovnímu výkonu dominuje technická a taktická připravenost (Girard, Mendez-Villanueva, & Bishop, 2011).

Alizadeh, Hovanloo, & Safania (2010) uvádí, že relativně málo informací se ví o únavě a metabolických procesech během RSA a velmi těžko se tyto informace získávají z důvodu nepředvídatelnosti těch sprintů. Co se ví, že produkce energie a zotavení po sprintu je prováděno aerobní cestou. Tvrdí, že za poslední dobu byly nalezeny malé, střední i silné korelace mezi VO2max a RSA. Vše může být způsobeno rozlišnými protokoly měření-trvání sprintu, zotavení, počet, typ pohybu, úroveň.

Bishop et al. (2003) uvádí výsledky korelace VO2max a RSA u hráčů. Tuto korelaci však u profesionálních hráčů nepotvrdil. Dále zjistil, že hráči, kteří lépe reagují na změnu v plazmě (vlivem H+) jsou lepší v RSA. Vyšlo mu u elitních hokejistů, že H⁺, nikoliv VO_2max, jsou predikátory RSA. Takže zatímco v ostatních studiích se ukázalo, že VO2max je důležité u průměrných hráčů, tak u elitních už tomu tak není (Wadley & Le Rossignol, 1998).

Edge, Bishop, Hill-Haas, Dawson, & Goodman (2006) uvádí, že zlepšení pufrovací kapacity (upravuje výkyvy pH) má vliv na samostatný sprint. Lepší pufrovací kapacita při RSA umožňuje delší zapojení glykolýzy, která tak vede k nárůstu laktátu, ale bez zvýšení H⁺. Podle Bishop et al. (2003) hráči, kteří mají menší H⁺ v relaci s laktátem mají lepší RSA.

Metody přerušovaného zatížení jako prostředek rozvoje specifické vytrvalosti ve sportovních hrách

Mezi autory se objevují různé názory na typologii intervalových metod. Například Dovalil et al. (2002) uvádí intervalové metody intenzivní a extenzivní, „rychlé“ a „pomalé“, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Grasgruber a Cacek (2008) přidávají k výše zmíněným typům ještě dělení intervalového tréninku na metody aerobní, anaerobní a aerobně-anaerobní, které poté rozlišují na krátko, středně a dlouhodobé.

Grasgruber a Cacek (2008) uvádějí jejich rozhodující determinanty, které charakterizují jednotlivé typy intervalových tréninků a to

• intenzita zatížení,
• rychlost běhu resp. síla odporu,
• délka úseku, resp. trvání zátěžového intervalu,
• dobou zotavení a jeho charakter,
• celkový objem tréninku.

V současné době je však potřeba připojit ještě další determinantu a to míru specifičnosti činností v zátěžových a zotavných intervalech. Poté můžeme mít intervalové metody všeobecně rozvíjející resp. specificky rozvíjející. Oba tyto typy jsou využitelné v praxi, avšak v závislosti na věku hráčů a tréninkovému období. Po určení těchto determinant lze také intervalové metody dělit dle převažujícího energetického krytí činnosti na aerobní, aerobně-anaerobní a anaerobní.

Vysoko intenzivní intervalový trénink (HIIT), jako metoda přerušovaného zatížení, je charakterizován podle Balsom (1995) jako stanovený počet intervalů činností maximální intenzity, které jsou přerušovány aktivními nebo pasivními intervaly odpočinku. Ve srovnání s kontinuálními metodami rozvoje vytrvalosti více připomíná typ pohybové aktivity často se odehrávající v běžném životě a ve všech sportovních hrách brankového typu. Podle Viru (1995) je HIIT charakterizován zejména nedostačující dobou zotavení mezi intervaly činností maximální intenzity. Tudíž umožňuje opakovaně nutit metabolický systém hráčů pracovat efektivněji a pod větším metabolickým stresem. Jeden z největších přínosů HIIT tkví v tom, že jako jeden z mála umožňuje pohybovat se ve vysoké intenzitě po delší dobu.

Metody HIIT začaly být uplatňovány německými fyziology Reindell a Gerschler (in Grasgruber & Cacek, 2008) v poměru 1:1 (zatížení a odpočinek) v délce přibližně 90 s. Klíčovou roli pro ně hrála srdeční frekvence. Na počátku tréninku byl interval odpočinku kratší, aby hráč dosáhl srdeční frekvence okolo 120 - 140 tepů za minutu. V průběhu testování, když 90vteřinový odpočinek již nedostačoval pro návrat srdeční frekvence na 140 tepů za minutu, byla testovací jednotka ukončena. Dalším typem HIIT byla metoda, kterou propagovali Astrand a Seiler (1960). Ti kladli důraz zejména na co největší množství úseků za tréninkovou jednotku. Proto sestavili vzorec, který obsahoval interval zátěže o délce 3 -5 min s délkou odpočinku (aktivního) taktéž 3 až 5 minut. Když intenzita klesla pod požadovanou úroveň, byl trénink ukončen.

Podle Harley a Doust (1997) se např. v basketbale pracuje se třemi typy HIIT:

• short-term (krátkodobý) – zatížení 0-10 s, délka 0–80m, 95-100% VO_2max, 10-20 opakování, interval zatížení vs. zotavení 1:5,
• intermediate (střednědobý) – zatížení 10-30 s, délka 80-200 m, 90-95% VO_2max, 8-15 opakování, interval zatížení vs. zotavení 1:3,
• long-term (dlouhodobý) – 30-90 s, 200-600 m, 85-90 % VO_2max, 4 -8 opakování, zatížení vs. zotavení 1:3 - 1:2.

Vysoko intenzivní intervalový trénink v dnešní době podléhá mnoha výzkumům a otázkám. Zejména ve Spojených státech amerických, Skandinávii a některých dalších evropských zemích bylo realizováno nejvíce výzkumů a studií zabývajících se touto tématikou. Vybočujícím typem HIIT jsou small-sided games (SSGs) –malé herní formy (viz. kap. 8.3).

Historie výzkumu v oblasti rozvoje kondice pomocí HIIT

Thomson (2005) uvádí, že ve dvacátých letech devatenáctého století ví těz Nobelovy ceny A. V. Hill mluvil o důležitosti „tréninku opakování“. Ve stejné době jako Hill, představil švéd Gosta Holmer metodu „ fartlek“ (fart = rychlost, lek = hra). Jedná se o tréninkovou metodu zaměřující se na zlepšení vytrvalosti a celkové fyzické zdatnosti. Dále poukazuje na fakt, že poprvé byl využit termín intervalový trénink německým trenérem Waldemarem Gerschlerem. Ten byl na začátku třicátých let přesvědčen fyziologem Hansem Reindellem, že jeho občasné zařazení stimuluje efektivní adaptaci srdce. Věřili, že právě interval odpočinku je pro efektivitu klíčový. Od tohoto okamžiku se začaly používat termíny jako „intermittent exercise“, „repetition training“ a „interval training“.

Podle Saltin, Nazar, Costill, & et al. (1976) první experimenty zaměřující se na HIIT byly vedeny přibližně v druhé polovině padesátých let dvacátého století. Tyto studie vyšetřovaly změny v oběhové soustavě, odpovědi dýchací soustavy na zatížení a koncentraci laktát v krvi během opakovaných zátěží vykonaných buď na běžeckém páse, nebo na bicyklovém ergometru. Srovnání tehdy byla prováděna pomocí fyziologických odpovědí organismu pozorovaných během vytrvalostního cvičení typu „steady state“ (setrvalý stav, rovnováha mezi tvorbou a štěpením laktátu), která byla v té době již zdokumento vána. Åstrand, Christensen, a Hedman (1960) identifikovali velké rozdíly fyziologických reakcí na zatížení krátké (10-15 s) a středně dlouhé (>30 s). Od této doby se většina výzkumů zabývala délkou zátěžového intervalu okolo deseti sekund. Později, okolo roku 1994, se doba intervalu ve výzkumech začala opět prodlužovat.

Jedno z prvních zjištění Åstrand et al. (1960) bylo, že ATP potřebné k zajištění svalové aktivity během vysokointenzivních intervalových činností bylo poskytováno zejména cestou aerobních procesů využívajících kyslík obsažený v mitochondriích. Tato teorie byla založena zčásti na předpokladu, že příspěvek energie z glykogenolýzy a glykolýzy vedoucí ke vzniku laktátu byl zanedbatelný, protože bylo zjištěno pouze malé zvýšení koncentrace laktátu v krvi. Podpora teorie spočívala v tom, že se zvýšila spotřeba kyslíku během zátěžových intervalů i odpočinku (Christensen, Hedman, & Saltin, 1960). Nicméně bylo zjištěno také, že laktát ve svalu může být tvořen i v případě, že nijak výrazně nenarůstá koncentrace laktátu i v krvi - Lundsgaard (in Balsom, 1995).

Na konci šedesátých let vyšl y první zprávy, které naznačovaly, že fosfokreatin (CP) je klíčovým substrátem pro vysokointenzivní intervalovou práci (Fox, Robinson & Wiegman, 1969).

Margaria v roce 1969 (in Balsom, 1995) provedl série 10vteřinových intervalů velmi těžkého zatížení na motorovém běžeckém pásu, ve třech rozdílných situacích v 10, 20 nebo 30vteřinových intervalech. Tito autoři zjistili, že při 10 a 20vteřinových intervalech proběhla vysoká akumulace laktátu v krvi. Když byla práce rozdělena 30 vteřinovými intervaly odpočinku, k navýšení laktátu nedošlo. Z toho bylo vyvozeno, že během počátečních fází zátěže bylo ATP, potřebné pro spuštění kontrakční aktivity poskytováno skrze rozklad CP a aerobním metabolismem. Laktát byl tedy produkován v případě, že hodnoty fosfokreatinu dosáhly kriticky nízké hodnoty, tedy při délce odpočinku rovnající se 10 a 20 vteřinám. Při délce odpočinku 30 vteřin k tomuto jevu nedocházelo, jelikož CP se již částečně stačil obnovit.

K podobnému výsledku došel i Fox et al. (1969). Vycházeli z tvrzení, že když se pasivní odpočinek nahradí aktivní aerobní aktivitou (60 % VO2max), koncentrace laktátu v krvi je vyšší. Z toho vyvodili závěr, že aktivní odpočinek výrazně blokuje resyntézu CP. Z tohoto důvodu dochází k výraznému nárůstu laktátu, protože CP a jeho rozklad na ATP nestíhal pokrýt energetické nároky. Nicméně, ani v jedné z těchto studií nebyly skutečné hodnoty CP měřeny. Veškeré výsledky tedy byly pouze spekulativní, jelikož byly založeny zejména na pozorování přítomnosti laktátu v krvi. O pár let později bylo zjištěno, že laktát je ve svalu produkován již po pár vteřinách činnosti. Toto zjištění bylo použito jako důkaz, že glykolýza je spuště na velice blízko samotnému počátku svalové aktivity, ne při nízkých koncentracích CP, jako tvrdil Margaria (in Balsom, 1995).

První studie využívající nově oživenou metodu svalové biopsie vědce Bergströma a (in Balsom, 1995), během intervalového cvičení, byla vykonána Saltinem a Essénem (in Balsom, 1995). Tato studie nepotvrdila teorii, že CP je klíčovým energetickým substrátem během vysoko intenzivního intervalového cvičení. Bylo již dokázáno, že časové zpoždění mezi ukončením cvičení a zamražením materiálu pro biopsii může ovlivnit koncentraci CP. Stejně tak Edwards et al. (1973) nebyli také schopni dokázat, že koncentrace CP, v musculus vastus lateralis, se střídala během zátěže (10 s) a odpočinku (30 s).

První důkaz, že úroveň koncentrace CP se skutečně během zátěže a odpočinku při vysoko intenzivním intervalovém cvičení střídala, byl zveřejněn Essen et al. (1977). V této studii, vykonané na cyklistickém trenažeru, byla zjištěna úroveň CP výrazně vyšší po 15vteřinovém odpočinku, ve srovnání s výsledky hladiny CP naměřené hned po skončení 15vteřinové zátěže.

Podle Balsom (1995) na konci sedmdesátých let zůstávalo stále mnoho otázek zabývajících se svalovým metabolismem během vysoko intenzivního intervalového tréninku nezodpovězených. Ve srovnání s množstvím studií zaměřených na využití energetických substrátů během souvislého vytrvalostního cvičení, pouze málo se zabývalo energetickým krytím během vysoko intenzivního intervalového tréninku.

Do osmdesátých let veškeré studie zabývající se HIIT měly fixovanou dobu zátěže a byli vykonávány v konstantním tempu práce. Podle Balsom (1995) toho bylo dosaženo stanovením rychlosti a úhlu stoupání na běžeckém pásu, nebo frekvencí šlapání a odporem brzdy cyklistického trenažeru. Až na začátku osmdesátých let začal být kladen důraz na faktory limitující schopnost generovat silový výkon během opakovaných zátěží vysoké intenzity. Wingate Institute sestavil cyklistický ergometr, na kterém se dal vysoko intenzivní výkon lépe a přesněji ohodnotit (Bar-Or 1987). Podle něho vzniká i tzv. Wingate test. Jedná se o pět 6s fází maximální zátěže ve 30, nebo 60 vteřinovém intervale.

Holmyard et al. (in Balsom, 1995) provedl podobný test jako Wingate test. Způsob testování měl stejný vzorec, ale byl provedený na běžeckém pásu (Lakomy, 1987). Z těchto studií bylo patrné, že anaerobní produkce energie při glykolýze, vedoucí k tvorbě laktátu, tvořila značný příspěvek v celkové energetické spotřebě a nárocích organismu. Tvrzení z těchto dvou výše zmíněných studií se shodovala s výsledky Boobis, Williams a Wooton, (1982), kteří prohlásili, že během jediné 6vteřinové zátěže maximálního úsilí, anaerobní glykolýza přispěla 50 % ve škeré energetické náplně. Úbytek síl y pozorovaný během opakovaných zátěží byl zčásti odůvodněn snížením pH ve svalu, způsobeném hromaděním vodíkových iontů vedoucích k zakyselení organismu a tím narušení enzymové aktivity.

Gaitanos, Nevill, Brooks a Williams (1991) se pokusili vysvětlit vliv akumulace vodíkových iontů v organismu na udržení silového výkonu při deseti 6vteřinových sprintech na cyklistickém trenažeru. Zvýšili příjem hydrogenuhličitanu sodného (N_aHCO³) a tím se pokusili navýšit kapacitu pracujícího svalu. Přesto nebyly pozorovány žádné změny na výkonu, ani v koncentraci N_aCl a zásaditého N_aHCO³. Bangsbo a Lindquist (1992) a Nevill et al. (in Balsom, 1995) dokázali, že výkon během HIIT je ovlivňován manipulací příjmu karbohydrátů, neboli sacharidů a také úrovní zásob glykogenu ve svalech a játrech.

V sportovních hrách studie podstupovali zejména fotbalisté (např. Bangsbo & Lindquist, 1992; Rienzi et al., 2000 atd.), hráči rugby (např. Deutsch et al., 1998; Duthie et al., 2005; Gabett 2006 atd.), hokejisté (Carey et al., 2007; atd.) a hráči basketbalu (McInnes et al., 1995; Bishop & Wright, 2006).

HIIT u juniorů

Evertsen, Medbo a Bonen (2001) publikovali studii, která zahrnovala srovnání HIIT a středně intenzivního tréninku u 20 vysoce trénovaných juniorských běžců na lyžích soutěžících na národní nebo mezinárodní úrovni. Všichni sportovci trénovali a soutěžili pravidelně po 4-5 let. Dva měsíce před započetím studie, 84 % tréninkového objemu bylo nastaveno na 60-70 % VO2max a zbylých 16 % na 80-90 % VO2max. Poté byli učástnící studie rozděleni na dvě skupiny: trénující ve střední intenzitě (SI) a trénující ve vysoké intenzitě (VI). SI pokračovali ve stejné aktivitě jako během dvouměsíční přípravy, jediný rozdíl spočíval v navýšení objemu z 10 na 16 hodin týdně. VI skupina naopak tréninkový vzorec převrátila tak, že 83 % zátěže bylo vykonáno v intenzitě rovnající se 80-90 % VO_2max a zbylých 17 % probíhalo v nízké intenzitě. Tato skupina trénovala 12 hodin týdně. Tato intervence v tréninkovém režimu obou skupin trvala pět měsíců. Intenzita byla sledována prostřednictvím SF a koncentrace laktátu v krvi. Přes fakt, že SI skupina měla o 60 % vyšší tréninkový objem a že skupina VI strávila 400 % tréninkového času na úrovni či nad ANP - LP prahem, rozdíly mezi skupinami těchto vysoce trénovaných sportovců byl y velice malé. Dokonce by se dalo říci, že skupina VI dosáhla oproti SI zlepšení v rychlosti na úrovni Anaerobního prahu, 20minutovém běhu v 9% stoupání a zlepšení efektivity Krebsova cyklu. Z této studie je patrná časová úspora vycházející z HIIT.

Malé herní formy her (small-sided games) jako prostředek rozvoje kondice

Malé herní formy (SSG) jsou průpravné hry, které se hrají na menším hřišti než utkání, s menším počtem hráčů a většinou i s modifikovanými pravidly (Hill-Haas et al., 2011). V zahraniční odborné literatuře lze hledat informace o SSG pod těmito klíčovými slovy:

• small-sided games,
• skill-based training nebo conditioning,
• metabolic training nebo conditioning,
• game-based training nebo conditioning,
• soccer-specific conditioning,
• football-specific conditioning,
• basketball-specific conditioning.

Mezi základní výhody malých herních forem uvádí Little (2009) vysokou specifičnost zatížení hráčů, nutnost rozhodovat se pod tlakem protihráčů a pod vlivem únavy a tím zdokonalovat taktickou složku herního výkonu. Dále také poukazuje na zdokonalování individuálních činností jednotlivce (technické složky herního výkonu) a to v kontextu hry, nikoli separovaně, čímž velmi zvyšuje transfer naučeného do herního děje. Ve srovnání s tradičními metodami rozvoje kondice jsou SSG daleko více motivačně podbarvené a tím i intenzivnější. Trenéři upřednostňují používání SSG proto, aby se zvýšil počet kontaktů s míčem (Dellal et al., 2011).

Proměnné ovlivňující velikost zatížení

Intenzita zatížení v SSG se posuzuje pomocí monitoringu srdeční frekvence, koncentrace laktátu v krvi, překonané vzdálenosti a podle hodnocení subjektivní vnímané námahy. Trenér může ovlivnit intenzitu cvičení během SSG mnoha způsoby (Hill-Haas et al., 2011). Mezi ně patří velikost hřiště, počet hráčů, přítomnost brankáře, typ SSG (itervaly zatížení a zotavení), intervence trenéra, modifikace pravidel.

Velikost hřiště

V některých studiích zjistili, že malé formy her hrané na větších hřištích jsou intenzivnější než hry na menších (Owen, Twist, & Ford, 2004; Rampinini et al., 2007). Podle Casamichana a Castellano (2010) a Rampinini et al. (2007) je velikost hřiště zcela zásadním faktorem ovlivňující zatížení hráčů. S narůstající plochou roste i velikost zatížení. Konkrétní výzkumy jsou uvedeny v tabulce 15.

Tabulka 15. Výzkumy vlivu velikosti hrací plochy na zatížení hráčů během SSG (Hill-Haas et al., 2011).

Vysvětlivky: [BLa-] koncentrace laktátu v krvi; CE=intervence trenéra; RPE-hodnocení subjektivní vnímané námahy; CR10 10stupňová škála RPE; HR=srdeční frekvence; %HRmax =% maximální srdeční frekvence.

Počet hráčů

Počet hráčů na hřišti je, stejně jako předchozí faktor, velmi důležitým činitelem. Autoří se shodují, že s menším počtem hráčů roste velikost zatížení během SSG (Owen et al., 2004; Williams, Owen, 2007). V tabulce 16 jsou uvedeny výkumy zabývající se touto problematikou.

Tabulka 16. Vliv počtu hráčů během SSG na zatížení hráčů (Hill-Haas et al., 2011).

Vysvětlivky: [BLa-] koncentrace laktátu v krvi; CE=intervence trenéra; RPE-hodnocení subjektivní vnímané námahy; CR10 10stupňová škála RPE; HR=srdeční frekvence; %HRmax =% maximální srdeční frekvence; SP-počet sprintů, TD-překonaná vzdálenost.

Typ SSG

Stanovení intervalu zatížení a zotavení, dobu trvání činnosti a náplň zotavného intervalu (aktivní či pasivní charakter) určuje intenzitu zatížení a typ odezvy organismu na ni. Studie podle Hill-Haas et al. (2011) většinou pracují s krátkými intervaly zotavení, nicméně jsou i práce, kde je využit zotavný interval 10-30 minut.

Intervence trenéra

Coutts, Murphy a Dascombe (2004) našli vliv intervence trenéra na velikost zatížení hráčů v ragby. Ukázali, že přímou verbální intervencí trenéra dochází ke zvýšení srdeční frekvence i množství laktátu v krvi po ukončení SSG. Podobné výsledky publikovali i Sampaio et al. (2007) a Rampinini et al. (2007) u fotbalistů.

Přítomnost brankáře

Jednou ze změn pravidel SSG je odstranění brankářů ze hry ve snaze zvýšit počet vstřelených branek. Brankáři jsou nedílnou součástí většiny publiokovaných sportovních her, avšak překvapivě málo studií se zabývalo použití brankářů a jejich možný vliv na SSG intenzity tréninku (Hill-Haas et al., 2011). Mallo a Navarro (2008) zaznamenali významný pokles % SFmax (maximální srdeční frekvence), celkové překonané vzdálenosti a času stráveného vysoce intenzivního běhu ve třech proti třem s brankáři. Bylo konstatováno, že snížení fyziologické odpovědi organismu na zatížení bylo v důsledku zvýšené obranné organizace u brankoviště, což snižovalo tempo hry. V kontrastu k tomu Dellal et al. (2008) našel 12% nárůst v reakci srdeční frekvence v osmi proti osmi s brankáři. Přítomnost brankáře mohlo zvýšit motivaci jak v útoku a obraně, tak zvýšení fyziologické zátěže. Proto je třeba hledat dále faktory ovlivňující zatížení hráčů v SSG.