Kulturně poznávací činnost na kurzech FTK UP v Olomouci

Pastviny

Obrázek 3.1 Pastvinská přehrada

Obec Pastviny se rozkládá v nejmenší a nejníže položené části Orlických hor - v Mladkovské vrchovině s nejvyššími vrcholy vysokými pouze okolo 700 metrů nad mořem. Obec vznikla pravděpodobně jako pastevecká. Pastevci pásající v těchto místech dobytek vrchnosti ze Žampachu, si v těchto místech postavili svá obydlí. Odtud pravděpodobně pochází název obce. První historická zmínka o Pastvinách (dříve Pastwinie) pochází z roku 1514, jako příslušenství žampašského panství. V roce 1514 měly Pastviny 15 selských statků o 3 koních a po 300 mírách pozemků a 8 statků po 2 koních a 200 mírách pozemků. Tehdy byly Pastviny důležitou osadou s poměrným blahobytem. Roku 1780 měla obec 46 domovních čísel na levém břehu a 24 na pravém břehu Divoké Orlice. Na počátku 19. století měly Pastviny již kolem 800 obyvatel. Obživou jim byly především zemědělské práce či výpomoc v okolních cukrovarech. Málo je také známá skutečnost, že Pastviny několikrát navštívil budoucí prezident republiky T.G.Masaryk. Po dobu letních prázdnin v roce 1890 bydlel se svou rodinou v hostinci "U mostu" v Klášterci nad Orlicí a s oblibou chodil chytat ryby ke splavu u Vašíčkova mlýna poblíž dnešní Bublačky. Když se na počátku 20. století uvažovalo o spojení Pastvin "se světem" pomocí železnice, o výstavbě údolní přehrady nikdo neměl ani tušení. Otázkou zůstává, zda by se přehrada budovala i za cenu zatopení nebo přeložení železnice. Plánovaná železnice měla spojit Žamberk, Pastviny, Bartošovice, Neratov a Trčkov. Výstavba měla napomoci rozvinout zaostalý a chudý region. Projekt však ztroskotal na nedostatku financí v důsledku vypuknutí 1. světové války. Dopravy se však obec přeci jen dočkala, když v roce 1927 začal podnikatel Šlechta provozovat autobusovou dopravu z Pastvin přes Klášterec nad Orlicí do Žamberka. V témže roce začíná autobusová doprava pana Bárneta z Bartošovic do Klášterce nad Orlicí, později i Pastvin a Kynšperka. V roce 1936 se začala stavět silnice na Adamův vrch a současně i mohutné pohraniční opevnění, kde našlo potřebnou práci mnoho obyvatel Pastvin a okolí. Se stavbou opevnění byla spojena i kontrola cizinců nebo zákaz fotografování. Dne 16. srpna 1937 projížděl Pastvinami prezident ČSR dr. Edvard Beneš, když prováděl inspekční cestu po stavbách opevnění.

V létě Pastviny slouží především k rekreaci, koupání a rybaření, je tu mnoho možností ubytování, pro zimní období je tu funkční lyžařský vlek. Celoročně tu funguje například restaurace U Mostu, Na Vleku, v sezóně mnoho dalších kempů, restaurací, hospod. Je tu také památná Vejdova lípa , stará přes 800 let, která rovněž stojí za návštěvu. V okolí je krásná příroda a mnoho možností pro další výlety. Několik kilometrů proti proudu řeky Divoké Orlice, je nad obcí Klášterec nad Orlicí zajímavý přírodní útvar, nazývaný Zemská brána. Řeka Divoká Orlice zde vytvořila průrvu ve skalnatém masivu a vstupuje z území Polska na území Čech.

Přehrada

O výstavbě údolní přehrady v Pastvinách se začalo hovořit v roce 1924, kdy už bylo zakázáno budovat jakékoliv novostavby v budoucí zátopové oblasti. Celkem mělo být v údolí Divoké Orlice zatopeno 63 obytných budov. Kromě budovy školy, která byla přestavěna v roce 1880, mlýna, továrny na nábytek, tří domů obchodů a řeznictví, dvou hostinců, pily a ještě dalších dvou nových chalup, se jednalo o staré stavby, většinou dřevěné, některé již dosti sešlé. Někteří majitelé si postavili po výkupu domky nebo hospodářství na pozemcích, které nebyly zatopeny, někteří se odstěhovali mimo katastr obce. Výstavba nových domků a budov byla prováděna v letech 1935 až 1938 na levém břehu přehradní hráze za poměrně výhodných podmínek, protože stavebního materiálu bylo díky likvidaci starých stavení dostatek.

Obrázek 3.2 Most v Pastvinách

Následným zatopením údolí Divoké Orlice došlo k velkému úbytku obyvatelstva Pastvin. V roce 1931 byla vyhlášena veřejná soutěž na stavbu mostu, kterou vyhrál stavitel ing. J.V.Velflík. Projekt viaduktu přes nádrž v Pastvinách vypracoval technický rada ing. Dr. Zdeněk Prošek. Slavnostní položení základního kamene proběhlo 13. června 1932. Most byl v létě 1934 stavebně dokončen a po následných zatěžkávacích zkouškách byl 23. července 1936 dán do provozu. Železobetonový viadukt je most I. třídy se dvěma klenbovými oblouky o světlosti 50 metrů a šířce 6 metrů zabudovanými do středního a dvou pobřežních pilířů.

Obrázek 3.3 Přehradní hráz

Šíře vozovky je 5 metrů, chodníků 1,2 metrů. Výška mostu nad bývalým řečištěm je 25 metrů. Současně s mostem byly vybudovány přípojné úseky na starou silnici v celkové délce 354 metrů. O výstavbě přehrady se dlouho hovořilo. Byl veden dlouholetý spor, kde by se měla přehrada nacházet. Zástupci dolního povodí Orlice prosazovali výstavbu u Potštejna, zástupci horního povodí hájili výstavbu v Pastvinách. Účelem bylo zabránit velkým povodním. Projekt vodního díla Pastviny byl vypracován vodohospodářským oddělení Zemského výboru v Praze v letech 1926 - 1928 a v březnu 1931 byl Zemským úřadem schválen. Projekt elektrárny byl vypracován v letech 1931 - 1932. Stavba byla zahájena slavnostním výkopem 10. července 1933. S vlastní výstavbou se započalo o rok později. V soutěži o stavbu přehrady zvítězila stavební firma ing. Miloslav Pažout z Prahy. Na konci roku 1938 bylo dílo dokončeno a hned poté se následkem prudkých dešťů přehrada rychle zaplnila. Následkem Mnichovské dohody začala německá vojska na počátku října 1938 zabírat území tzv. Sudet. Mezi Sudety a Protektorátem byla zřízena policejní hranice. Původně byla u kapličky. Později se tzv. demarkační čára přesunula na hranice Pastvin na místo zvané "Krenka" u Vlčkovic. Při projektování vodního díla se prakticky vůbec nepočítalo s pozdějším využitím přehrady k rekreačním účelům. Ačkoliv je přehrada vybudována na horním toku řeky a voda je tedy i v průběhu horkého léta poměrně studená, neodrazuje to množství rekreantů, kteří do Pastvin každoročně přijíždějí. Již v roce 1938 krátce po napuštění přehrady byl do nádrže vysazen kapr, pstruh obecný, pstruh jezerní a candát. Vysazeným rybám se natolik dařilo, že se k přehradě začali již v roce 1940 sjíždět rybáři z dalekého okolí. Ještě po 2. světové válce by se daly chaty v okolí Pastvinské přehrady spočítat na prstech jedné ruky. Pravá "chatománie" vypukla až v šedesátých letech 20. století.

Obrázek 3.4 Vypuštěná přehrada v roce 2000

V roce 1980 bylo na březích přehrady na katastru Pastvin evidováno 364 chat, v roce 1994 jich zde bylo již 480 a dnes jejich počet převyšuje číslo 500. V letech 1957, 1978 a 2000 byla přehrada z důvodu revize a důkladné prohlídky zdiva přehrady vypuštěna. Údolí zbavené vody bylo hojně navštěvováno turisty, rodáky a místními pamětníky, kteří zde hledali zbytky své rodné chaloupky a místy nacházeli i po čtyřiceti letech zachovalé základy, sklepy a doposud znatelné cesty a stezky.

Shrnutí:

Přehradní nádrž Pastviny leží v okrese Ústí nad Orlicí, v obci Pastviny. Napájí ji řeka Divoká Orlice. Přehrada se stavěla v letech 1933–1938. V zatopené oblasti muselo být zbouráno 74 domů (obytné domy, obchody, škola atd.).

Cena celé stavby dosáhla 40 mil. Kč.

V letech 2000-2006 probíhala modernizace vnitřního vybavení elektrárny a řídícího systému.

Přehrada vyrábí elektrickou energii, chrání před povodněmi a slouží k rekreaci. Největší zátokou je Studenecká zátoka.

Při stavbě bylo spotřebováno:

• 109 000 m³ stavebního kamene

• 7 000 m³ říčního písku

• 1 000 m³ jílu

• 1 500 q stavebního dříví

• 126 000 q cementu

• 12 000 kg dynamitu a jiných trhavin

• 890 000 kWh elektrické energie

Vodní elektrárna

Původně byla vybudována jako přečerpávací, v době dostavby byla největší elektrárnou tohoto druhu a první elektrárna v ČSR bez stavby strojovny (soustrojí bylo venku), naposledy byla v čerpadlovém provozu 9.3.1964 byla uvedena do provozu v roce 1933. V roce 2000 proběhla modernizace elektrárny.

• denní výroba energie: 69 tis. kWh

• roční výroba energie: 5,5 tis. MWh

• hltnost: 12 m³/s

• výkon 3 MW

• turbína: 1x Francisova turbína

Vyrovnávací nádrž

K vyrovnání nerovnoměrně zpracovaných průtoků ve špičkové vodní elektrárně slouží vyrovnávací nádrž Nekoř. Je situovaná 1077 m pod přehradní hrází Pastviny, je přímá, gravitační, zděná dlouhá 40 m. Její koruna je opatřena v pravé části hrazeným přelivem a bezpodtlakovou přepadovou plochou. Při pravém břehu je vodní elektrárna vybavená jednou Kaplanovou turbínou.

Obrázek 3.5 Vyrovnávací nádrž

Suchý vrch

Obrázek 3.6a Pohled na současnou rozhlednu

Obrázek 3.6b Pohled na původní rozhlednu

Suchý vrch je dosažitelný ze silnice 1.tř. č.11 (odbočka z Červenovodského sedla) a leží mezi obcemi Jablonné nad Orlicí a Červenou Vodou. Poloha Suchého vrchu v 995 m nad mořem poskytuje rozhled do širokého okolí, který ještě umocňuje 33 metrů vysoká rozhledna (původně vodárenská věž). Odtud můžete spatřit Šerlich, Kralický Sněžník, Kladsko, Hrubý Jeseník s Pradědem a za dobrých podmínek také Sněžku.

V roce 1924 si Klub českých turistů v Jablonném nad Orlicí předsevzal vybudovat na Suchém Vrchu turistickou chatu a začalo se stavět podle vítězného projektu pražského architekta Jaroslava Stejskala. V červenci roku 1928 byla chata slavnostně otevřena za přítomnosti prvního prvorepublikového předsedy vlády Karla Kramáře, podle kterého byla pojmenována. V roce 1937 se zde zastavil na oběd také tehdejší prezident Dr. Eduard Beneš. V červenci roku 2003 chata vyhořela. Vodárenská věž v sousedství Kramářovy turistické chaty byla postavena v letech 1931-1932 podle návrhu architekta A. Patrmanna. V současné době slouží jako rozhledna (vstupné cca 25 Kč). Nově stavěná Kramářova horská chata na Suchém vrchu navazuje na tradici turistických chat, jež sahá až do roku 1926. Chata bude nabízet 40 lůžek v sedmi 4-5 lůžkových apartmánech a pěti dvoulůžkových pokojích, restauraci s tradiční českou a evropskou kuchyní v moderním pojetí, 2 salonky, wellness, rozhlednu a rychlé občerstvení. Otevřeno celoročně. Slavnostní otevření chaty proběhlo dne 5.7. 2012.

Tyršova rozhledna - Rozálka - Žamberk

Obrázek 3.7 Pohled z Rozálky

Rozálka nebo také Kapelský vrch (470 m) je kopec nalézající se na západním okraji města Žamberk v Pardubickém kraji. Na vrcholu stojí rozhledna, která je menší kopií rozhledny Hýlačka u Tábora. Podobnost to není náhodná. Když žamberští přemýšleli jak do města přilákat více turistů, jedním z návrhu byla i stavba rozhledny. A protože se jim velice líbila již zmíněná táborská rozhledna, vyžádali si od jejího autora, profesora pražské techniky Theodora Petříka, plány a svolení a v roce 1932 dvacet metrů vysokou rozhlednu, ve tvaru husitské hlásky, otevřeli. Dostala sice jméno Tyršova, ale vžil se pro ni zlidovělý název Rozálka, podle nedaleko stojící barokní kaple sv. Rozálie. Od své táborské předchůdkyně se přeci jen trochu liší. Kromě hlavního vyhlídkového patra má ještě jednu řadu oken, která je těsně pod špičkou věže. Také přízemí se liší, Rozálka ho má kamenné, kdežto Hýlačka obložené dřevem. V roce 1957 byla původní šindelová střecha nahrazena eternitem. V roce 2004 prošla rekonstrukcí. Rozhledna je otevřena v sezóně a po zdolání 76 schodů můžeme obdivovat Krásy Orlických hor. Její „dvojče“ rozhledna Hýlačka u Tábora shořela 1. 1. 2012.

Další informace o rozhledně

• oficiální název - Kapelský vrch

• typ stavby - dřevěná krytá věž

• vznik - 1932

• přístup - Květen až říjen o víkendech od 10:00 do 17:00 hod., od 15. června do 15. září otevřeno denně od 10:00 do 17:00 hodin

• kóta - 470

• výška věže - 20 m

• výška vyhlídkové plošiny - 16 m

• počet schodů - 76

• vstupné – dospělí 15 Kč, studenti 10 Kč (bez záruky)

Další rozhledny a vyhlídky v okolí Pastvin

Vyhlídková věž Dolní Hedeč. Nedaleko východočeského městečka Králíky na vrchu Val (788 m) u obce Dolní Hedeč se tyčí vyhlídková věž sloužící zároveň potřebám radiokomunikací. V roce 2002 ji zde postavila společnost Český Mobil, přičemž město Králíky si dalo podmínku, aby součástí kovové konstrukce byla veřejně přístupná rozhledna. Z důvodu posouzení případného narušení pohledu na krajinu a nedaleký klášter, vzala se na toto místo vysokozdvižná plošina vysunutá do patřičné výšky a zkoumaly se pohledy z různých směrů do a od Králík.

Obrázek 3.8 Vyhlídková věž Dolní Hedeč

Celková výška věže je 34,5 metrů. Na vyhlídkový ochoz, který je ve výšce 22 metrů nad zemí, vede 102 schodů. Druhý výše položený ochoz je osazen vysílači a pro veřejnost je uzavřený. Zpřístupnění rozhledny proběhlo 16. června 2003. V úpatí věže je umístěno zařízení vodojemu patřící firmě VaK Jablonné nad Orlicí.

Věž je téměř identická s rozhlednou na Ruprechtickém Špičáku v broumovském výběžku, neboť byla vystavěna stejnou společností.
Rozhledna na Valu je bezplatně a volně přístupná. Jejím provozovatelem je MěÚ Králíky, vlastníkem stavby firma Český Mobil.

Socha slavného rytíře Franty z Hedče - podle pověstí zachránil obyvatele z Hedče před obrovskou bouří s vichřicí a krupobitím. Spadlo tolik vody, že ta brala příbytky obyvatel i se stodolami s úrodou. Z místa je krásná vyhlídka.

Obrázek 3.9 Vyhlídka rytíře Franty z Hedče

Velká Deštná se mohla až donedávna chlubit hned dvěma nej - je to nejvyšší hora Orlických hor, a zároveň měla na svém temeni nejmenší rozhlednu tohoto pohoří.

Obrázek 3.10 Rozhledna na Velké Deštné v roce 2006

Obrázek 3.11 Pohled z Velké Deštné

Byla jí vyhlídková věž ze čtyř otesaných kmenů spojených do tvaru pyramidy. Ve výšce pouhých pěti metrů se nalézala jednoduchá vyhlídková plošina. I těchto pět metrů však stačilo na to, aby se z ní otevřel úchvatný kruhový rozhled. Rozhledna byla postavena v srpnu 1992 díky pionýrům z Náchoda, kteří mají základnu v osadě Kamenec. Věnovali ji panu Štefanu Matejíkovi, místnímu hajnému a bývalému členu Horské služby v Deštném, k jeho šedesátinám. Od té doby se jí říkalo Štefanova vyhlídka. V roce 2003 byla již značně chatrná rozhledna nahrazena novou, opět dřevěnou, o něco málo vyšší konstrukcí. I ta však v drsných podmínkách brzy sešla, a proto byla v roce 2010 stržena. Velká Deštná tak nyní zůstává bez vyhlídkové stavby. (Již dříve se objevovaly snahy o vybudování "klasické" rozhledny, ať už z kamene nebo kovu, pro komplikace při jednáních s majitelem pozemku Janem Kolowratem Krakovským však nikdy nebyla žádná stavba realizována.)

Obrázek 3.12 Vrchol Velké Deštné v zimě

Černobílý snímek zachycuje vrchol Velké Deštné v polovině sedmdesátých let. Vyfotografoval jej pan Ivan Pašťalka: "Fotku jsem pořídil v zimě 1976-77. Jak dlouho byla tato rozhledna v provozu si nevzpomínám, ale myslím, že byla zlikvidována již koncem 70. let." Na Velké Deštné stávala podobná vyhlídková stavba již v dobách dávno minulých:"

Pravděpodobně byla tedy věž vždy po čase obnovována, neboť sloužila zároveň jako triangulační bod. Ostatně ploché temeno Deštné k postavení vyhlídkové věže přímo vybízí. Stačila by jen několik metrů vysoká stavba, jakou byla donedávna Štefanova vyhlídka (zvláště dnes, když je vrchol porostlý pouze uměle vysázenou nepůvodní klečí) a otevřel by se nádherný výhled.

Rozhledna na Křížové hoře

Křížová hora je jedním z vrcholů Jeřábské vrchoviny a vypíná se do výšky 735 m n.m. na východ od Červené Vody. Dříve to bylo oblíbené výletní a poutní místo červenovodských obyvatel. Na vrchol vedla křížová cesta, na náhorní plošině stál dřevěný kostelík a výletní restaurace. Od války, se všemi jejími důsledky, místo postupně pustlo, křížová cesta byla zničena, kostelík zbourán. Vyvrcholením snah o znovuoživení tohoto místa bylo vybudování kulturně turistického objektu s rozhlednou.

Obrázek 3.13 Rozhledna na Křížové hoře

Anenský vrch (991 m)

Leží v hlavním hřbetu Orlických hor asi 7 km severovýchodně od Rokytnice v Orlických horách. V okolí jeho vrcholu lze spatřit dva objekty bývalého pohraničního opevnění z let 1937-38. Jeden vojenský bunkr byl v bojích zasažený a je z poloviny rozsypaný. Na střeše druhého se nachází nejvyšší bod, ze kterého se nabízejí krásné výhledy do údolí Divoké Orlice, na Bystřické hory a část hlavního hřbetu Orlických hor. Anenský vrch těsně míjí Jiráskova hřebenová cesta, která je hlavní dálkovou hřebenovou cestou v Orlických horách a je vyznačena červeně. Jiráskova cesta spojuje nejkrásnější partie Orlických hor a je pojmenována na počest spisovatele Aloise Jiráska.

Obrázek 3.14 Původní kaple na Anenském vrchu

Dle následujícího pohledu lze usuzovat, že nová vyšší rozhledna byla na Anenském vrchu později vskutku postavena. Les okolo kaple dává tušit, že se jedná o pohled mladší než předchozí. Kaple na Anenském vrchu stála až do roku 1937, kdy byla při stavbě opevnění rozebrána a přenesena do Hadince u Vrchní Orlice, kde byla opět postavena.

V roce 2010 byla slavnostně otevřena nová rozhledna Anna, sedmnáct metrů vysoká dřevěná stavba s kovovými prvky (schodiště, zábradlí). Nosné sloupy jsou z modřínů vybraných v oblasti Rychnova nad Kněžnou, podlaha vyhlídkové plošiny, která je umístěna ve výšce 12 metrů, je z dubu, dřevěné výplně zábradlí pak z borovice. Z rozhledny jsou krásné výhledy na Suchý vrch, Králický Sněžník, do Polska na Bystřické hory a samozřejmě na vlastní hřeben Orlických hor i na západ do podhůří Orlických hor. Věž je volně přístupná celoročně.

Obrázek 3.15 Současná rozhledna na Anenském vrchu

Králický Sněžník- rozhledna a chata

Vrchol Králického Sněžníku ve výšce 1 424 m s rozsáhlým vrcholovým platem byl pro stavbu rozhledny přímo předurčen. Stavba započala až vznikem Kladského turistického spolku v roce 1895. Projekt vypracoval vratislavský architekt Felix Henry a náročné stavby v drsných podmínkách se ujala zednická skupina mistra Emila Giessera z Klodzka. Ukončené věže dosahovaly výšky 33,5 a 30 metrů a měly vyhlídkové plošiny. Dne 9. 7. 1899 byla rozhledna slavnostně otevřena a pojmenována po císaři Vilémovi. V dolní části rozhledny se nacházel stylový hostinec. Na vyšší vyhlídkovou plošinu vedlo 145 schodů se spirálovým schodištěm. Za jasného počasí byla krásné výhledy na celé Jeseníky, Rychlebské hory, Orlické hory, ale i Krkonoše a Beskydy.Stav rozhledny se neustále zhoršoval zejména vlivem drsného počasí a pramalé údržby. Proto po řadě expertiz rozhodla polská strana o stržení rozhledny především z důvodu bezpečnosti návštěvníků dne 11. října 1973.

Obrázek 3.16 Rozhledna na Králíckém Sněžníku

Na moravské straně Králického Sněžníku (v Polsku zvaný Snieznik Klodski) nechal kníže Liechtenštein postavit horskou chatu, která byla otevřena do 21.7. 1912 a pojmenována Liechtensteinova. Jednalo se o dřevěnou dvoupatrovou budovu se 40 lůžky a noclehárnou. Bylo zde již elektrické osvětlení a vodovod. Chata se záhy stala velkým střediskem letní a zimní turistiky. Jako chatař zde působil dr. Oskat Gutwinski, velký propagátor a organizátor turistiky. Po 2. světové válce dostala chata nový název "U pramene Moravy". Naposled byla chata spravována RaJ Vysoké Mýto, která ale nejevila o chatu patřičný zájem. Postupně vyvstala otázka, zda chatu rekonstruovat, nebo zbourat z důvodu napadení dřevomorkou a nebezpečí zřícení. Dne 4. 8. 1968 bylo rozhodnuto provoz chaty zastavit a provést likvidaci celého objektu, k čemuž došlo v roce 1971. A tak jedinou turistickou základnou v oblasti Králického Sněžníku je chata Návrší nad Stříbrnicemi, na polské straně pak chata Na Sněžníku na západním úbočí hory ve výši 1 200 m.

Posledním osamělým objektem, který tu dosud stojí je nevelká plastika slona, postavená na pylonu z keramických kvádrů. I ta už nese stopy drsného podnebí a vandalismu. Povrch dříve opracované žulové plastiky je nyní navětralý, ocas slona je uražen a podstavec musel být již zpevňován. Postupem doby se socha slona stala jakýmsi symbolem Králického Sněžníku, avšak o jeho historii existuje velmi málo dochovaných materiálů. Tato historie se vztahuje k působení dr. Oskara Gutwinského na chatě od roku 1922. Tehdy se tu scházela skupina mladých umělců a literátů (Kurt Halleger ze Šumperka a pokroková pražská skupina Pražská secese), kteří se pokoušeli na kulturním poli sblížit Čechy a Němce.

Obrázek 3.17 Socha slona

Při svých setkáních si oblíbili melodickou píseň "V ještědském údolí kvete šeřík". Podle ní si dali název JESCHER a jejich symbolem byl šeřík. Později se jim nelíbilo, že jejich symbol není spjat s místem, kde se scházejí. Všimli si, že když kýchá slon, zní to "ješ". A tak sice jméno ponechali, odvodili je však od kýchání slona, kterého tak přijali za svůj symbol. V roce 1932 vzpomenuli umělci 10. výročí vzniku této skupiny. Poblíž chaty postavili svůj symbol - sochu SLONA, který zde dodnes stojí a stále vesele hledí do krajiny.

Vejdova lípa

Na pravém břehu Pastvinské přehrady v Orlických horách najdete u Vejdova statku nejstarší a nejmohutnější strom východních Čech, Vejdovu lípu. Stáří lípy se podle starých záznamů odhaduje na 700 – 800 let. Již ve 13. stol. zde měla pastviny vrchnost za Žampachu. Pastevci tu měli srub z neotesaných klád a lípy označovaly rohy ohrady, do které pastevci na noc naháněli dobytek. Do 20. stol. se zachovaly dvě lípy. Lípa na jižní straně statku byla 11. 9. 1978 zničena vichřicí, a tak zůstala jen lípa na severní straně statku. Lípa je vysoká asi 22 m a její dutý 4 m vysoký kmen má objem téměř 12 m. Dutina lípy je upravena jako kolna s téměř 2 m vchodem, do které se vejde stůl se čtyřmi židlemi. Dříve se používala jako skladiště hospodářského nářadí. Podle jedné z pověstí měl v dávných dobách do dutiny stromu nešťastně zapadnout malý pasáček, který zde zahynul a až po čase našli jeho zetlelou kostru. O této lípě bylo sepsáno mnoho vědeckých publikací a článků v časopisech a byla také vděčnou inspirací řady umělců, malířů, spisovatelů a divadelních ochotníků.

Obrázek 3.19 Vejdova lípa

Hora Matky Boží (Hedeč) - klášter a poutní místo

Nad městečkem Králíky strmí ve veliké výšce poutní areál, spojený s městem alejí s kapličkami. Na tuto horu putovaly v dávno minulé době děti, konaly zde procesí a modlily se. Mezi nimi byl i malý Tobiáš Jan Becker (1646 - 1710), pozdější královéhradecký biskup, který vystavěl kostel na tehdejší Lysé hoře. Stavba byla dokončena roku 1700 a téhož roku byl do kostela přinesen milostný obraz Panny Marie. Stal se srdcem tohoto poutního místa a Lysá hora dostala nové jméno - Hora Matky Boží. V roce 1710 byla dokončena další stavba - klášter. Klášter na Mariánském kopci u Králík sloužil od jeho dokončení v roce 1710 řádu servitů, od roku 1883 řádu redemptoristů, v letech 1950 až 1960 klášter sloužil jako vězení pro kněze. Nyní zde sídlí charitní domov řádových sester. Až ke klášteru vede alejí lemovaná Svatá cesta, která začíná již na Malém náměstí v Králíkách. Unikátní zajímavostí kláštera jsou Svaté schody.

Obrázek 3.20 Klášter Hedeč

Ty jsou napodobeninou schodiště v hradu Antonia v Jeruzalémě, později převezené do Říma. Po nich kráčel Ježíš Kristus k soudnímu stolci Piláta. Nahoru chodí poutníci po schodech po kolenou, zatímco boční schodiště slouží k normálnímu sestupu dolů. Z Mariánského kopce je krásný výhled na Králíky, Suchý vrch a Králický Sněžník.

Obrázek 3.21 Svaté schody

Zemská brána

Chráněný přírodní výtvor a oblíbené výletní místo. Je tak pojmenován skalnatý úsek Divoké Orlice protínající pod osadou Čihák napříč snížený hřbet Orlických hor. Řeka zde vyhloubila romantické údolí v pevných, ale rozpukaných rulách a pronikla tak do vnitrozemí Čech. Balvanové úzké řečiště lemují v úseku několika set metrů výrazné rulové skály, které opravdu působí dojmem vstupní brány do Čech. Tomuto přirovnání napomáhá i kamenný most s jedním obloukem na začátku údolí, po němž řeku překonává silnice z Českých Petrovic do Bartošovic v Orl. h.

Obrázek 3.22 Divoká Orlice

Byl postaven českými a italskými kameníky v letech 1901-1903. V rámci opravy silnice II/311 Neratov - Zemská brána prodělal v průběhu roku 2004 kompletní rekonstrukci. U mostu začíná naučná stezka Zemská brána. Její 3 km dlouhá trasa, která má celkem 22 zastavení, sleduje modrou turistickou značku směrem na Klášterec nad Orlicí.

Pašerácká lávka

Modrá turistická značka přechází z jednoho břehu na druhý přes Pašeráckou lávku. Ta byla původně postavena vrchností pro potřeby dřevorubců a formanů, svážejících dřevo z panských lesů. Především v nočních hodinách však začala být využívána k paši různého zboží. Na kladské straně stával dřevěný mlýn, který prý sloužil jako prodejna pašovaného zboží i úkryt pro pašeráky. Pašování vyvrcholilo po první světové válce. Dnešní podoba lávky pochází z roku 2002, kdy byla obnovena po ničivé povodni v roce 1999.

Obrázek 3.23 Pašerácká lávka

Linie opevnění

Obrázek 3.24 Pěchotní srub

Asi kilometr od mostu po proudu Orlice překonává údolí linie opevnění z let 1936 - 38. Přímo na břehu řeky byl postaven samostatný pěchotní srub R – 54. Na potoku, u kterého si umístění v těsné blízkosti řeky vynutilo atypické jednopatrové řešení. Hlavní výzbrojí objektu byl těžký kulomet, umístěný v pancéřové kopuli. I když byl srub v roce 1938 dokončen a vyzbrojen, do dnešních dnů se dochovaly pouze jeho železobetonové stěny. Srub je součástí linie těžkého opevnění, která byla níže po proudu řeky následována linií opevnění lehkého, tvořenou tzv. řopíky.

Ledříčkova skála

Obrázek 3.25 Ledříčkova jeskyně

O něco dále po toku Orlice, nad jejím pravým břehem, se tyčí asi 60 metrů vysoká Ledříčkova skála, která v dolní části spadá asi 20 m vysokou svislou stěnou k řece s dobře viditelnou jeskyňkou. „Podle tradice v ní mnoho let bydlel legendární zbojník Orlických hor - Ledříček. Je to historicky doložená postava, žijící v 1. pol. 19. století. Bohatým bral, chudým dával, byl mistrem převleků a vynikal neobyčejnou odvahou. Několikrát byl chycen, vždy se mu však podařilo uprchnout. Ve své jeskyni žil za stálého pronásledování téměř 20 let. Nakonec však přece jen neunikl. Když se snažil s vojáky v patách rychle ukrýt ve své skrýši, přetrhl se s ním provaz, Ledříček se zřítil z výšky asi 10 metrů a zabil se.“

Obrázek 3.26 Divoká Orlice u Zemské brány

Obrázek 3.27 Divoká Orlice za Pašeráckou lávkou

Vojenská opevnění

Ve druhé polovině třicátých let se pod vlivem hrozícího nebezpečí ze strany Německa začala budovat pevnostní linie po celé délce hraničního hřbetu Orlických hor. Tato pevnostní linie měla být součástí opevnění státní hranice nejvíce ohroženého úseku od Bohumína po Krkonoše. První pevnůstky se v pohraničí začaly objevovat v roce 1936, veškeré stavební aktivity pak ustaly po podepsání Mnichovské dohody v září 1938.

Dnes temné prostory podzemních pevností připomínají tak trochu jeskyně. Naštěstí se těchto staveb ujali tzv „boudaři“, kteří se o ně v létě starají. Bez nich by byla česká opevnění jen místy ohrožující život (i pevnosti u Verdunu, o které boje svedeny byly, vypadají dnes zachovaleji než ty české). Přitom ve svém úhrnu je „betonová hranice“ jedním z největších výtvorů českých rukou. Až deset tisíc malých „řopíků“ – bunkrů pro sedm mužů, dále stovky tvrzí a deset rozestavěných nebo hotových pevností, to vše pohltilo miliony tun betonu a tisíce kilometrů ocelových konstrukcí. Při pohledu zvenčí má „betonová hranice“ daleko ke skvělosti Maginotovy linie, která byla pro česká opevnění vzorem. České pevnosti nebojovaly proti žádnému nepříteli (i když na nich Němci byla zkoušena odolnost staveb proti dělostřeleckému ataku), ale neubránili se rabování sběratelů kovošrotu a zubu času. Betonové stavby byly situovány tak, že při současné bojové akci se střelbou z jednotlivých bunkrů překrývaly a průchod touto bariérou měl být prakticky nemožný. Betonové stavby jsou doplněny vyrovnanými řadami železných protitankových kůlů a „ježků“.

Dodnes se diskutuje otázka, zda tento pevnostní systém mohl skutečně zastavit nacistický výboj už v zárodku. Ani tyto úvahy však nebrání v obdivu ke stavbám, které i nejsilnější výbušnina spíše převrátí vzhůru nohama nebo odhodí stranou, než aby je rozbila.

Obrázek 3.28 Tvrz Bouda

V oblasti Orlických hor sestupuje pevnostní pásmo od tvrze Bouda (v hřebeni Suchého vrchu) po svahu úbočí na Mladkov, přechází údolí Tiché Orlice k jižnímu okraji obce Petrovičky (dříve Německé Petrovice), stoupá ke kopci Adam, kde byla vybudována tvrz stejného jména (významná pozice územní a taktická, veřejnosti nepřístupná, je v držení armády ČR). Odtud pevnostní linie pokračuje na soutěsku Zemská brána v údolí Divoké Orlice a dále Žamberskými lesy k plochému horskému sedlu na Panském Poli, kde prochází silnice z Rokytnice v Orlických horách do Bartošovic. Zde byla vybudována další tvrz - Hanička. Od ní linie stoupá na Anenský vrch, odkud pokračuje na Komáří vrch, kde jsou poslední dokončené objekty těžkého opevnění. Úsek mezi Komářím vrchem a Polomem nebyl dobudován (ani rozestavěn), linie jdoucí po hlavním hřebeni Orlických hor je tvořena pouze lehkým opevněním. Mezi Velkou a Malou Deštnou opouští hlavní hřeben pro blízkost státní hranice a dále sleduje nižší hřeben za Šerlišským potokem. Přes Sedloňovský vrch sestupuje k obci Polom, kde navazuje na opevnění náchodské oblasti a tvrz Skutinu, uzavírající přístup z Německa na Olešnici a Nové Město nad Metují. Ve srovnání s jinými hraničními úseky bylo území Orlických hor s výstavbou nejdále. Byly osazeny takřka všechny pancéřové zvony (výjimkou byl Adam). Obranná opatření si vyžádala poměrně značné zásahy do přírody Orlických hor. Byly nově budovány i příjezdové komunikace až na hřeben hor, které ještě dnes jsou známy pod názvem "bunkrovky". S některými objekty se lze setkat při turisticky značených trasách. Většina je jich však ukryta v terénu mimo používané značené cesty.

Linie lehkého opevnění, tvořená z objektů LO vzor 37, takzvaných řopíků, je takřka celistvá v celém popisovaném úseku (až na vyjímky, jako je například okolí Velké Deštné). Na mnoha místech je tvořena několika sledy za sebou. Na několika málo místech jsou k vidění i objekty vz. 36, například u Čiháku.

Linie těžkého opevnění, tvořená samostatnými pěchotními sruby, byla po stavební stránce zcela dokončená od Boudy až po Komáří vrch, kde končí dělostřeleckou pozorovatelnou R-S-91 pro Haničku. Úsek mezi Komářím vrchem a Polomem nad Sedloňovem se měl začít budovat až v roce 1939. Na Polomu začíná linie pěchotním srubem N-S-43 a pokračuje přes pevnost Skutina směrem na další tvrz - Dobrošov. Zatímco kralický a rokytnický úsek byl takřka dokončen, na náchodsku se teprve stavba rozbíhala a ne všechny objekty se podařilo do září roku 1938 vybetonovat.

Obrázek 3.29 Dělostřelecká pozorovatelna

Opevnění v Orlických horách a jejich bezprostředním okolí lze považovat za určitý fenomén. Ať už co do rozsahu a dokončenosti pevnostní linie, tak i co do počtu přístupných objektů v této oblasti. Asi nejznámější jsou dělostřelecké tvrze - z pěti veřejnosti přístupných tvrzí v České republice naleznete čtyři právě v oblasti Orlických hor.

Opevnění v okolí Pastvin

Pevnost BOUDA

Takřka v původním stavu dochovaná tvrz u Suchého vrchu. Je přístupné prakticky celé podzemí, vchodový objekt, objekt pro dělovou otočnou věž aj.

Obrázek 3.30 Vnitřní prostory pevnosti Bouda

Provozní doba - od května do září denně, v říjnu pouze SO, NE; vstupy do podzemí: v celou hodinu od 11.00 do 16.00 hod, v květnu, červnu, září a říjnu jen v 11.00, 13.00 a 15.00 hod.

Přístup - po červené turistické značce ze Suchého vrchu (3 km), po zelené turistické značce z Těchonína (5 km), po modré značce z Lichkova (6 km), po žluté značce z Mladkova (7 km). Přístup k muzeu je možný pouze pěšky nebo na kole. Pro motocykly a automobily platí trvalý zákaz vjezdu.

Kontakt - v průběhu sezóny je na tvrzi trvale přítomen správce (telefon 777 647 114, v případě nepřítomnosti je možné využít i záznamovou schránku). www.boudamuseum.com

Pevnost HANIČKA

Tvrz u Rokytnice v Orl. h. Na konci 60. let přístupná pro veřejnost, od roku 1975 zde probíhala adaptace na protiatomový kryt v rámci akce "KAHAN", v roce 1995 byla Hanička opět zpřístupněna. Prohlídka podzemních prostor (vybavení protiatomového krytu). Na povrchu je ojedinělý soubor dochovaných pancéřových prvků. Před vstupním objektem (správní budovou) expozice bojové techniky.

Obrázek 3.31 Pancéřový prvek pevnosti Hanička

Provozní doba - květen, červen, září, říjen: v SO od 9.30 do 15.00 hod, v NE a svátky od 9.30 do 14.00 hod. V červnu každý den mimo PO od 11.00 do 14.00 hod. V červenci a srpnu denně kromě PO od 9.30 do 17.00 hod.

Přístup - z odstavného parkoviště u silnice Rokytnice v O.h. - Bartošovice v osadě Hanička. Poté zhruba 2 kilometry lesem po červené turistické značce ve směru Anenský vrch. Kontakt - tel. 491 616 998, 736 752 218 (vedoucí muzea); e-mail: tvrzhanicka@seznam.cz www.hanicka.cz

Pěchotní srub K-S 32 "NA RŮŽKU"

Vojenské muzeum Lichkov vzniká ve dvou samostatných pěchotních srubech K-S 32 a K-S 31. V současné době je pro veřejnost přístupný objekt K-S 32 "Na růžku".

Provozní doba - nepravidelně - přesné termíny na www.forteg.cz

Přístup - objekty se nacházejí po pravé straně silnice mezi Mladkovem a Lichkovem www.forteg.cz

Pěchotní srub K-S 37 "ROZHLEDNA"

Oboustranný třízvonový samostatný pěchotní srub, výškově lomený, se zachovanými střílnami pro sólo těžké kulomety (zbraň D). Rekonstruován KVH Vrch Adam.

Obrázek 3.32 Pěchotní srub

Provozní doba & kontakt - nepravidelně: "" Další informace na kontaktech provozovatele: Pavel Minář, Řadová 912, Žamberk tel.: 465 614 909, 603 177 364, 602 887 805; E-mail: Rozhledna@seznam.cz

Přístup - objekt se nachází na východním svahu od tvrze Adam. Přístup autem je po silnici z obce Mladkov směrem na obec Petrovičky (chata Pod Adamem), odtud pěšky do prudkého svahu podél lyžařského vleku (okolo K 36), objekt se nachází nedaleko jeho horní stanice. Další přístup je z prostoru Kašparovy chaty po červené turistické značce směrem na Vlčkovice.

Pěchotní srub R-S 72 "NÍZKÁ"

Rekonstruovaný srub se střílnou pro 9 cm minomet na Jiráskově horské cestě v Žamberských lesích.

Provozní doba – nepravidelně.

Přístup - asi 500 m po asfaltové lesní silnici z parkoviště na Panském Poli (u silnice Rokytnice v O.h. - Bartošovice) po červené turistické značce směrem na Zemskou bránu.

Kontakt - spolekr72@seznam.cz, r72.opevneni.cz

Pěchotní srub R-S 87 "PRŮSEK“

Zachovaný srub s původním zvonem a střílnou pro 9 cm minomet na Jiráskově horské cestě kilometr od Mezivrší pod Komářím vrchem.

Obrázek 3.33 Zbraně v pěchotním srubu

Provozní doba - v letní sezóně (květen až září) v případě příznivého počasí o víkendech přibližně od 10:00 do 16:00 hodin

Přístup - asi 1 km po hřebenovce z parkoviště na Mezivrší směrem na Anenský vrch. Srub je v těsném sousedství turistické červené značky.

Kontakt - na telefonu +420 605 590 861 a nebo e-mailu gazik@quick.cz

Žamberk

je město na východě Čech v Pardubickém kraji, v podhůří Orlických hor. Město je rozprostřeno jak v údolí řeky Divoké Orlice, tak i na okolních kopcích.

Obrázek 3.34 Radnice v Žamberku

V nejbližší aglomeraci, kterou město vytváří společně s přilehlými obcemi (Dlouhoňovice, Helvíkovice, Lukavice a Líšnice), však žije více než 9 100 obyvatel. Město je jak administrativním, tak i přirozeným spádovým centrem žamberského mikroregionu, který čítá téměř 29 000 obyvatel. Nadprůměrné množství zeleně, četné provozovny obchodů a služeb i sportovně rekreační areál s venkovním aquaparkem Pod Černým lesem z něj dělá příjemné město nejen pro návštěvníky, ale i pro jeho obyvatele. Pro svou výhodnou polohu je také důležitým turistickým východiskem do jižní části Orlických hor i jejich podhůří. Město bývá nazýváno "bránou Orlických hor". Západně od města se nachází veřejné vnitrostátní letiště (sportovní letiště). Historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu.

Rodný dům Prokopa Diviše

V obci Helvíkovice (dnes součást Žamberku) se 21. srpna 1698 narodil vynálezce bleskosvodu Prokop Diviš. Rodný dům, který stojí kousek od Divoké Orlice, je přístupný od května do září. Vedle domku stojí kopie původního bleskosvodu– 2,75 m široká a 3,15 m vysoká konstrukce vztyčená na 11 m vysokém ocelovém stožáru.

Obrázek 3.35 Rodný dům Prokopa Diviše

Expozice městského muzea v rodném domku je rozdělena do dvou částí. Jednou je světnice v podobě, jakou mohla mít v době Divišova narození, druhá část je věnována přímo Divišově osobě, jeho studiím, kněžské a vědecké dráze. Součástí expozice jsou repliky přístrojů, se kterými Diviš prováděl své pokusy. Přestože žamberští jsou na svého rodáka hrdí, v období mezi světovými válkami jeho rodný domek značně zchátral a roku 1941 se dokonce uvažovalo o jeho zbourání. Počátkem 60. let 20. století byl domek vykoupen ze soukromých rukou a 16. 5. 1964 prohlášen za kulturní památku. V 90. letech po nesrovnalostech s původní majitelkou odkoupilo domek do svého majetku město Žamberk.

Letohrad

Město se nachází v okrese Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji. Leží v podhůří Orlických hor při soutoku Tiché Orlice a Lukavického potoka, asi 7 km jihovýchodně od města Žamberk, se kterým vytváří konurbaci.

Obrázek 3.36 Zámek v Letohradu

Do roku 1950 mělo město název Kyšperk (německy Geiersberg) podle stejnojmenného hradu Kyšperk, ze kterého jsou dnes patrné jenom zbytky. Název Letohrad je umělý a nemá v historii žádnou oporu. Vznikl po sloučení obcí Kyšperk, Orlice, Kunčice a Červená. Město (včetně připojených obcí) čítá asi 6 300 obyvatel. V roce 2008 si Letohrad připomněl 700 let od první zmínky o městečku a osídlení jeho území.

Muzeum řemesel Letohrad

Muzeum řemesel je umístěno v památkově chráněném areálu Nového dvora z roku 1750 v Letohradě. Plochou 1650 m2 je největším muzeem svého druhu v ČR. Zahrnuje více než 50 ucelených expozic řemesel a živností z období 1840 - 1930.

Obrázek 3.37 Muzeum řemesel

Kromě relativně známých profesí, jako je truhlář či řezbář, prezentuje i práci kovotlačitele, koláře, bednáře, šindeláře a mnoha dalších. Mezi nejzajímavější expozice patří vyřezávaný mechanický skanzen řemesel, mechanické dílny, pilnice se třemi funkčními katry, vozovna historických vozidel a 100 let stará školní třída s ukázkami národních krojů. Po prohlídce muzea můžou návštěvníci poobědvat ve stylové Restauraci Nový dvůr, která je umístěna ve stejné budově s muzeem.

Otevírací doba:

Duben - říjen denně od 9:00 do 17:00 hod.

Listopad – březen od pondělí do pátku od 9:00 do 16:00 hod.

Kunvald

je městys (450 m) v Žamberecké pahorkatině v údolí Horského potoka severně od Žamberka. Připomínaná se v roce 1363. V r. 1457 zde byla bratrem Řehořem založena jednota bratrská (její první sídlo).

Obrázek 3.38 Kunvald

V čp. 238, před nímž stojí pomník J. A. Komenského, býval sbor Českých bratří. Bratrská kovárna zanikla. Navštěvována je Bratrská lípa u Divišova statku, jako pozůstatek ze tří lip vysazených na tomto místě r. 1547 při prvém loučení českých bratří s vlastí. Je 47 m vysoká, 7 m obvod. Kostel sv. Jiří asi z r. 1606 nebo 1616, barokně přestavěný, uprostřed hřbitova.

Domek Na Sboru

jedno z památných míst naší vlasti, kde byl v roce 1457 založen první sbor Jednoty bratrské, nabízí expozici o založení a její historii.

Obrázek 3.39 Domek Na Sboru

Vlastník: Českobratrská církev evangelická, povšechný sbor.

Otevírací doba:

červenec a srpen - úterý až neděle od 9 do 17 hodin – stálá průvodcovská služba na Domku květen, červen a září - úterý až neděle od 9 do 17 hodin – na požádání u správce Domku (paní Marie Kalousová v čp. 198 pod Domkem, tel. 465 619 168) v ostatních měsících - dle dohody se správcem Domku nebo s Úřadem městyse Kunvald. Od domku Na Sboru vede naučná stezka po stopách Jednoty bratrské, která vás povede Modlivým dolem, Jordánem, k Bratrské lípě a místu, na kterém stávala bratrská kovárna.

Orlické Záhoří

se nachází v údolí Divoké Orlice na česko-polské hranici, mezi hřebeny hor Orlických a hor Bystřických. Název obce Orlické Záhoří vznikl v roce 1951 sloučením dříve samostatných obcí Trčkova, Bedřichovky, Zelenky, Jadrný, Černé Vody a Kunštátu v Čechách.

Obrázek 3.40 Obec Orlické Záhoří

Vznik obce Kunštátu se klade do let 1590-1600 je spojen s působením dřevařů a sklářů. Stojí zde pozdně barokní kostel, kterému předcházel kostel dřevěný. Roku 1779 sem přijel na jedné ze svých inspekčních cest císař Josef II v doprovodu proslulého generála Laudona. Během této návštěvy vlastnoručně kosil oves, jak to připomíná znovuobnovený pomník.

Obrázek 3.41 Pomník císaři Josefovi II

V obci je silniční hraniční přechod do Polska pro pěší, cyklisty, osobní vozidla a autobusy. Polské příhraničí nabízí mnoho možností pro turisty. Poloha obce umožňuje dobré podmínky pro turistiku, jízdu na kole, v zimním období můžete využívat vleky a běžecké trasy. Celoročně zde funguje systém tzv. cyklobusů a skibusů, které vám umožní se bez problémů dostat na hřeben Orlických hor. Orlické Záhoří je jako stvořené pro rodinnou rekreaci, kde v klidném prostředí můžete strávit svou dovolenou a zároveň procestovat řadu krásných míst Orlických hor. 

Obrázek 3.42 Krajina v okolí Orlického Záhoří

Masarykova chata na Šerlichu

Masarykova chata leží na hřebeni Šerlichu, v místě, kde bývala horská osada Scherlichgraben, která vznikla na přelomu 17. a 18. století. Samotná chata na Šerlichu byla postavena v roce 1924 – 25 a to Klubem českých turistů z Hradce Králové.

Obrázek 3.43 Masarykova chata na Šerlichu

Projektantem byl brněnský architekt Bohuslav Fuchs a stavitelem F. Capoušek z Hradce Králové. Pro veřejnost byla otevřena za účasti Aloise Jiráska dne 14. 9. 1925. V roce 1935 byla na Šerlichu zřízena meteorologická stanice a před chatou byla odhalena busta prezidenta T. G. Masaryka od Leoše Kubíčka.

Obrázek 3.44 Masarykova chata

Vrcholek Šerlichu se nachází kousek nad chatou ve výšce 1027 metrů. Je odtud nádherný výhled na Orlické hory jak na naší, tak na polské straně. Hned vedle chaty je turistický přechod do Polska. Po posezení na chatě, prohlídce vrcholku a kocháním se nádherného výhledu můžeme pokračovat dále. Vydáme se po modré značce, kousek směrem pod Masarykovu chatu do Šerlišského mlýna. Cesta vede lesem, je pohodlná a dá se zvládnout i na kole. Z vrcholu Šerlichu je to kolem 1,5 kilometru a celou dobu jdete z kopce. Po chvilce dorazíte do Šerlišského mlýna. Šerlišský mlýn, to je hotel a výletní místo v údolí říčky Bělé a křižovatka turistických cest. Původně v tomto místě stával Postlerův mlýn, hájovna a pár horských chalup. V roce 1902 Fukner z Trutnova mlýn přestavěl na výletní hostinec, při němž se vyráběl šindel (byl zde i připravován materiál pro stavbu Masarykovy chaty), v letech 1929 – 1930 byl rozšířen na hotel. Dřevěná jednopatrová budova byla v letech 1966 – 68 rekonstruována. Dnes někdejší mlýn připomíná jen malé dřevěné vodní kolo, stojící v parku před hotelem. Zde se nachází i malé občerstvení, kde se můžeme osvěžit, popít kávu či čaj a hlavně si pochutnat na vynikajících domácích borůvkových buchtách.

Po odpočinku pokračujeme dále. Jako další zastávka nás čeká Bukačka. Vydáme se po zelené značce a po chvilce dorazíme do Národní přírodní rezervace Bukačka. Je to nejvýznamnější maloplošné chráněné území v Orl. horách, ve výšce 910 – 1025 m. n m., které bylo vyhlášeno před půl stoletím. Upoutají vás pozůstatky pralesa či rašeliniště s mnoha druhy vzácných rostlin a živočichů. Bukačka je označována za botanickou zahradu Orlických hor.

Neratov

Pohraniční malebná víska (635 m) probouzející se opět k životu při pravém břehu Divoké Orlice. Roku 1550 se připomíná jako Bärenwald. Vznikla v souvislosti se založením sklárny na potoce Neratovci koncem 15. století.

Obrázek 3.45 Obec Neratov

Už v průběhu 16. století byl na místě dnešní hřbitovní kaple postaven jednoduchý dřevěný kostelík. Na počátku 60. let 17. století postupně vznikla tradice neratovských poutí a kostel svojí pověstí přitahoval poutníky ze širokého okolí. Podle zprávy, sepsané o 80 let později, nechal rokytnický farář Christov Florian Blasius Grick podle svého snu vyřezat milostnou sošku Panny Marie, jíž byly přičítány četné zázraky. Do Neratova přicházeli lidé prosit Pannu Marii o pomoc. Tvrdili také, že místní pramen je léčivý. V Neratově později vznikly i malé lázně. Na začátku 18. století se prý v Neratově stalo ročně tři sta až čtyři sta zázraků, mezi něž se počítalo i náhlé uzdravení. Na hlavní pouť 15. srpna přicházelo i několik tisíc lidí.

Protože kostel zájmu tolika lidí nestačil, začal se v roce 1723 stavět nový, barokní chrám - kostel Nanebevzetí panny Marie, pravděpodobně podle plánů G. B. Alliprandiho. Je netradičně orientován severo-jižně, díky čemuž nejenže vznikla velmi působivá kompozice stavby nad údolím Divoké Orlice, ale zároveň v poledne na Boží hod vánoční dopadají sluneční paprsky přímo na svatostánek. Barokní chrám je 48 metrů dlouhý, 19 metrů široký a byl až 20 metrů vysoký.

Kostel po druhé světové válce vyhořel. Požár zničil střechu, dřevěné schodiště, roztavil hodinový stroj a zvon. Opravy začaly již krátce po požáru. Komunistický režim však obnově kostela nepřál a v roce 1956 se práce kvůli nedostatku peněz zcela zastavily. V roce 1957 spadly promáčené klenby a kostel se stal hříčkou povětrnostních vlivů. Církevní objekt se dvakrát vyhnul demolici - v roce 1960 a v roce 1973. Tehdy jej zachránil požadavek památkářů, kteří nechali přemístit rokokové schodiště do parku na zámek Skalku. Později už na demolici nebyly peníze. V roce 1989 byl kostel zapsán na seznam státních kulturních památek a začaly práce na jeho záchraně. První pouť po desítkách let se konala 15. srpna 1990. Její účastníci se k bohoslužbě shromáždili ještě před kostelem, o rok později se už pouť konala uvnitř uklizeného chrámu.

Dnes už je skoro k neuvěření, že v Neratově v roce 1930 žilo 519 obyvatel v 130 domech, že zde byla pošta, telegraf a telefon.

Dnes v Neratově naleznete obchod a Neratovskou hospodu (bývalý hotel Lilie; u autobusové zastávky, v dolní části Neratova, při silnici z Bartošovic do Orlického Záhoří).

V roce 1998 byla v nivě Divoké Orlice, mezi silnicí a řekou, jihovýchodně od Neratova, vyhlášena přírodní rezervace "Neratovské louky". Předmětem ochrany je typický biotop podmáčené louky v nivě Divoké Orlice, částečně extenzivně obdělávané, částečně zrašeliněné s chráněnými a ohroženými druhy rostlin (oměj pestrý, prstnatec listenatý, kamzičník rakouský, vemeník dvoulistý, upolín nejvyšší, starček potoční, řebříček bertrám aj.) a živočichů. Výměra rezervace činí 13,12 ha v nadmořské výšce od 585 do 604 m.

Sdružení Neratov

Od počátku 90. let působí v Neratově pod patronací faráře Josefa Suchára Sdružení Neratov (oficiálně založené 11. září 1992). Sdružení si dalo za úkol pečovat o osoby s lehkým mentálním postižením - projekt Domov, podporovat pěstounské rodiny a obnovit tradici poutního místa spolu s obnovením života v Neratově jako takovém. Našly zde svůj domov pěstounské rodiny. Sdružení pořádá každoročně poutní slavnosti. Působivá atmosféra kostela se skleněnou střechou láká poutníky i turisty neratovský kostel navštívit. Opravilo se průčelí, rekonstruovány byly věže včetně funkčních hodin s ciferníkem o průměru 3 metry a v roce 2006 byl kostel opětovně zastřešen).

1998 Obrázek 3.46 Kostel v Neratově před rekonstrukcí

2011 Obrázek 3.47 Kostel v Neratově dnes

Jablonné nad Orlicí

Město Jablonné nad Orlicí (německy Gabel an der Adler) leží ve východních Čechách, na úpatí Orlických hor, na svahu nad Tichou Orlicí, přibližně 13 km jihovýchodně od města Žamberk.

Obrázek 3.48 Náměstí v Jablonném n. Orl.

Město je významný ekonomický tahoun regionu s rozvinutým průmyslem. Má přes tři tisíce obyvatel. Prochází jím komunikace č. I/11 vedoucí z Prahy přes Hradec Králové a Žamberk do Ostravy a elektrizovaná železniční trať 024 Ústí nad Orlicí – Letohrad – Lichkov, kde se větví dále na Międzylesie ( Polsko) a Králíky. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.

Orličky

Orličky obdržely své jméno od Orlických hor, v jejichž oblasti leží. Přes Suchý vrch nad horní částí obce vede zemská hranice mezi Čechami a Moravou.

Obrázek 3.49 Obec Orličky

Suchý vrch a výběžky se skládají z ruly, ve svém jádru z červené ruly, na ní je pak vrstva šedé ruly. Prameny Orličkovského potoka se nalézají na jižní straně Suchého vrchu nad vesnicí asi ve výši 820 m. Obcí protéká potok velkým spádem úzkým údolím ohraničeném vysokými příkrými stráněmi. V samotné obci potok přibírá několik bystřin tekoucích hlubokými údolíčky. Pod kostelem se údolní dno rozšiřuje, spád se menší, stráně však zůstávají příkré a vysoké. Pod obcí jsou stráně zalesněny až k Jablonnému nad Orlicí. Na jaře celé údolí bývá pokryto lesem bílých bledulí.

Těchonín

je obec v okrese Ústí nad Orlicí. Dolní částí obce protéká řeka Tichá Orlice, větší část obce a její centrum se nachází v údolí Těchonínského potoka, jenž je jejím levým přítokem. V obci je prosperující textilní továrna, vojenský výzkumný ústav. Prochází tudy železniční trať Letohrad - Lichkov s výhybnou.

Obrázek 3.50 Pohled na Těchonín

Již od 70. let je na území obce neveřejná speciální vojenská nemocnice, v letech 2003–2007 byla nákladem 1,2 miliardy Kč přebudována a modernizována jako Centrum biologické ochrany zaměřené na zvlášť nebezpečné nemoci se stupni biologického rizika BSL 3 (například korejská hemoragická horečka, tyfus, HIV, tuberkulóza nebo anthrax) a BSL 4 (například SARS, lassa, variola nebo ebola), a to smluvně i pro některé další země NATO. Nemocnice je dlouhodobě udržována v pohotovosti, pacienti se v ní vyskytli jen ojediněle, například zde byli několik dní na vyšetření a pozorování vojáci po návratu ze zahraničních misí. Roční provozní náklady udává ministerstvo obrany ve výši 126 milionů Kč, podle některých zdrojů však musí být mnohem vyšší. Zařízení nemá smlouvy se zdravotními pojišťovnami, činnost je hrazena ze státního rozpočtu. Zaměstnává i řadu místních lidí.

Klášterec nad Orlicí

Klášterec nad Orlicí leží v údolí Divoké Orlice. Původně vznikl okolo benediktinského kláštera, který zanikl ve 13. století. Jedinou dodnes dochovanou stavbou je kostel Nejsvětější Trojice, který má kamenný základ hlavního oltáře, stůl, na němž jsou čtyři erby rodu Jiřího z Poděbrad.

Obrázek 3.51 Kostel v Klášterci

Kostel je jednou z nejstarších památek chráněných státem. Při poslední rekonstrukci byly odhaleny na zdi kresby rytířů, či čertíků neznámého původu. Nově byly zřízeny sluneční hodiny s latinskými nápisy "Omnis hora numeratur" – každá hodina je nám počítána a "Non quam diu, sed quam bene" – ne jak dlouho, nýbrž jak dobře žijeme. Klášterec nad Orlicí nabízí mnoho pěkných míst pro turistiku a cykloturistiku. Prochází tudy naučná stezka Zemská brána, která vede romantickým údolím Divoká Orlice. Pod obcí začíná přehrada Pastviny s možností koupání a provozování vodních sportů.