Táborové ohně
Oheň byl od pradávna pro člověka zejména zdrojem bezpečí, světla, tepla a prostředkem k přípravě potravy. Kromě toho hořel u všech důležitých událostí, u porad, u slavností, u obřadních tanců, u porad náčelníků, při vítání hostů, při uzavírání míru, vyhlašování války, rozsuzování sporů atd. Je v něm něco mystického co nás přitahuje. Znalost ohňů, jejich symboliky zvyků a možnosti využití patří k jedné z hlavních dovedností dobrého táborníka a měla by být součástí znalostí každého člověka.
Ohniště
ZÁSADY PŘÍPRAVY ZÁKLADNÍHO OHNIŠTĚ A PRAVIDLA BEZPEČNOSTI
-
ideálně využíváme předem určená místa, využíváme starších ohnišť, pokud žádné není, volíme povolená místa
-
lesní zákon zakazuje v lese kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa a rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně do vzdálenosti 50 m od okraje lesa
-
oheň nerozděláváme na nevhodných místech či při nevhodných podmínkách (na kořenech, pod převislými větvemi, na jehličnatém podkladu, hrabance, suché trávě, poli dozrávajícího obilím, loukách se sušícím se senem, za sucha a větrného počasí (rychlé šíření), v blízkosti stanů nebo jiných hořlavých materiálů
-
volíme hliněný nebo travnatý podklad (odstraněním drnu)
-
při rozdělávání ohně na sněhu nejprve sníh odklidíme, udusáme, na ten položíme rošt ze syrových kulatin a na něm teprve oheň rozděláme. Když napadne málo sněhu, je možné prohrabat se na zem a založit oheň na zemi.
-
oheň vždy ohraničíme – kameny vhodného tvaru a rozměrů (ne z potoka - praskají), nebo valem z hlíny promíchanou s vodou
-
přesvědčíme se o dostupnosti paliva v okolí, před rozděláním ohně si připravíme dostatečnou zásobu palivového dříví
-
volíme kryté místo
-
ohniště rozděláváme co nejmenší
-
připravíme si vodu nebo materiál k uhašení
-
oheň máme stále pod kontrolou
Postup při zapalování ohně
K podpalu používáme:
březovou kůru (zásadně jen z padlé břízy), suchou trávu, seno, suché smrkové
větvičky, jemné klestí a drobné třísky. Po rozhořelém základu přidáváme
větší polínka. Při dešti využijeme suché větvičky malých smrčků (suché
větvičky jsou těsně u kmene, po dlouhodobém dešti vysychají nejrychleji
koncové větvičky), březová kůra hoří i vlhká a je-li vše promočené, dají
se použít třísky naštípané ze středu polena.
K zapálení využíváme:
sirky, křesadla, třením dřev, lupa, apod.
Podpalujeme vždy po větru, oheň potřebuje dostatek vzduchu.
Připravený materiál uspořádáme (nejlépe do hvězdice, či pyramidy) tak,
aby měl vzduch dostatek místa k proudění a oheň se mohl rozhořet.
Dřevo na přikládání
Předem si připravíme dostatečnou zásobu dřeva, k jehož sběru využíváme
výhradně soušky, spadlé stromy a větve. Zásadně svévolně v lese žádný strom
nekácíme! Dřevo štípáme na silných větvích, nebo na pařezech
Vlhké dřevo rozestavíme okolo ohně tak, aby teplo a kouř rozložené dřevo
vysušovalo.
K přikládání používáme čisté dřevo, bez mechů, lišejníků a zeleného chvojí
(vyhýbáme se ztrouchnivělému nebo syrovému dřevu)
Lépe hoří rozštípaná polínka než celá polena.
Druh palivového dřeva
Většinou volíme jehličnaté stromy, ze kterých se ohně dělají nejčastěji.
Podle účelu lze volit i jiné druhy, vždy však jen uschlé stromy a keře.
Souška je zpravidla takový strom, kterému se snadno odloupává kůra.
Táborové ohně: polena suchých jehličnanů borovice, smrku, hodí se i bříza
.
Vaření: drobnější suché chrastí jehličnanů (zejména smrkové a jedlové
- rychle hoří, dlouhým plamenem, nehodí se borové nebo modřínové obsahuje
hodně pryskyřice – černé nádobí). Z listnáčů jasan,topol, akát a olše (dává
hodně dýmu).
Pečení: buk, habr, javor, jilm a hl. jasan, švestka, jabloň, hrušeň) méně
vhodné – bříza, lípa, topol, olše a vrba.
Sušení: jasan, buk, borovice
Likvidace ohniště
-
oheň zalijeme vodou
-
popel a ohořelé dřevo naházíme do předem připravené odpadové jámy
-
kameny odneseme a místo po ohništi zakryjeme drny
-
místo opouštíme vždy čisté a upravené!
NA OHNI NEPÁLIT ODPADKY – VŽDY ODNÉST ZPĚT DO CIVILIZACE!!
Druhy ohnišť
Oheň využíváme v různých v okamžicích našeho života ať už třeba při slavnostních
událostech nebo při přátelských posezeních, ale také jako zdroj tepla,
světla, bezpečí či k přípravě stravy.
Druhů ohňů je mnoho, a existuje i vícero možných rozdělení. V našem případě
si ohně rozdělíme na Slavnostní, besední a užitkové.
SLAVNOSTNÍ OHNĚ
Slavnostní nebo také táborové ohně mají dávat především světlo, přílišný
žár není nutný. Používají se při slavnostních událostech.
Slavnostní oheň je vlastně obřad. Neexistuje jediný a správný návod na
to, jak má slavnostní oheň vypadat a co se může či nemůže dělat.
Slavnostní táborový oheň je docela jiný než běžný oheň, používaný k vaření,
k večernímu posezení po celodenní táborové práci.
Slavnostní oheň je totiž zásadně stavěn jednou za čas (např. v půli tábora,
k jeho ukončení, výroční oheň osady, …). Je vždy zapalován rituálním způsobem,
vyžaduje zvláštní chování i péči, a hlavně, má svůj speciální tvar i symboliku,
i osoby, okolo něj se pohybující.
Různé skupiny táborníků, trampů, skautů aj. mají vlastní rituály připravené
dle svých zvyklostí a obyčejů, které mají jedno společné. Užívají různě
prezentovanou symboliku indiánských kmenů opěvující sílu (odvaha, skromnost,
poslušnost), krásu (čistota, úcta k tělu, prostota), pravdu (čestnost,
upřímnost, tolerance) a lásku (bratrství, obětavost, radost) vycházející
z ohně skrze ducha, tělo, mysl a službu.
Tvar ohniště
Ohniště pro slavnostní oheň má kruhový tvar, zpravidla je obloženo dvěma
kamennými kruhy. V menším kruhu z velkých kamenů hoří vlastní oheň. Druhý,
větší z drobnějších kamenů vyznačuje území, které je po zapálení ohně tabu.
Do kruhu smí vstupovat jen ten, kdo oheň staví, ti, kdož jsou vybráni k
jeho zapálení a posléze ten, kdo bude hořící oheň udržovat. Do kruhů se
smí vstupovat pouze tehdy, jsou-li otevřené. Pokud jsou uzavřené, může
do nich vstupovat pouze OHNIVEC (strážce ohně), a to tak, že vnější kruh
otevře odsunutím jednoho z kamenů.
V blízkosti slavnostního ohně se rozdělává malý, pomocný oheň. Ten se
zapaluje ještě před tím, než začne slavnost sama. Slouží ke spálení štěpin
odsekaných při stavbě slavnostního ohně, potom k zapálení fakulí na podpal
slavnostního ohně. V průběhu slavnosti může posloužit k opékání buřtů nebo
přípravě jídla vůbec.
Místo kolem táborového ohně se označuje jako táborový kruh. Tvoří ho lavice,
křesla a oddílový totem. Během dne se zde nepořádá žádný program, je zpravidla
umístěný na okraji tábora, chráněný před větrem.
Chování okolo ohně má svá nepsaná pravidla, která jsou většinou vyžadována
a jejich porušením se stavíme do role nevychovance a nezdvořáka. Někdy
se jako trest využívá hození do vody.
Připomeňme si alespoň nejznámější a nejpoužívanější zvyklosti a pravidla dodržovaná u slavnostních ohňů:
-
kolem ohně sedíme v kruhu na zemi, na lavicích nebo křeslech (většinou pro vedoucí nebo hosty) zhotovených z přírodních materiálů. Uspořádání do kruhu je z následujících důvodů:
-
stejně jako život nemá kruh začátek ani konec,
-
je symbolem rovnosti a souladu,
-
se všemi se v kruhu jedná stejně,
-
všichni hledí do středu a cítí, že jsou součástí celku,
-
každý může komukoli pohlédnout do tváře,
-
chování každého je vidět před celým shromážděním.
-
-
nechává se dohořet – nehasí se (kontrolují ho noční hlídky),
-
ohni se neotáčíme zády, neleháme si u něj, bezdůvodně od něj neodcházíme,
-
druhý den se ohniště uvede do stavu na další použití,
-
na slavnostním ohni se nepřipravuje žádné jídlo a nic se u něj nesuší.
Do slavnostního ohně nepatří nic mimo suchého dřeva nebo, pokud je třeba,
přírodních materiálů ke spojování – například u „Ohně čtyř světových stran“
konopný provaz k svázání tyčí. Pokud nemáme dostatek suchého dřeva a museli
bychom použít vlhké či čerstvé dříví, tak raději oheň nezapalujme, urážíme
ho.
Do ohně výslovně nepatří: papír, líh, benzín, igelit, …
Funkce toho, kdo se o oheň stará, kdo má právo přikládat, je nejvyšší
poctou. Jména se používají různá, nejčastěji ohnivec, ohnivák, méně často
palivec, někdy také obřadník, nebo po indiánsku Wagamed (což je ale již
vyšší funkce v indiánsky zaměřených oddílech). V indiánských oddílech musí
dokonce takový Wagamed (Sněmovník) nejdříve složit předepsanou zkoušku,
která by se dala přirovnat ke skautské odborce.
Zapálení ohně
Je ctí zapálit slavnostní oheň. Zapalování se má svěřovat vždy těm nejlepším,
nejvýznamnějším či hostům. K zapalování jakéhokoliv táborového ohně nejsou
vhodné zápalky. Oheň by měl být vždy donesen do kruhu. K zapálení se používá
tzv. FAKULE (pochodně) Fakule může mít různou podobu. Buď vyrobená z borové
větve, na které se zhotoví zářezy a do nich se zapíchají třísky obalené
v pryskyřici nebo se na ni namotává suchá tráva či drobné suché chrastí
a namáčí v roztavené pryskyřici. Tuhnoucí pryskyřici můžeme ještě obalit
v suchém jehličí a vytvarovat. Fakule musí hořet tak dlouho, jak dlouho
bude trvat zapalovací obřad a případná řeč k ohni.
Obrázek 4.1 Různé druhy fakulí
Zapalování táborového ohně má být vážnou a slavnostní chvílí a k této příležitosti existuje mnoho různých rituálů. Je potřeba dbát na to, aby obřadnost a úcta k ohni při jeho zapalování nebyly mylně nahrazovány teatrálností. Slavnostní oheň by však měl být vždy uvden krátkou řečí a zapalován alespoň jednou fakulí jednoduchého provedení.
Nejznámějším a nejpoužívanějším zapalováním ohně je ze čtyř stran tzv. Dakotský kříž větrů. Může nás inspirovat k různým obměnám při zapalování. Indiáni uctívali vítr, neboť v něm viděli vanutí dobrých i zlých duchů. Panují spory o tom, ze které strany se má oheň zapalovat první. V našich krajích se většinou zapaluje od severu nebo od východu. Chceme-li však dodržet indiánskou tradici, oheň se zapaluje vždy od západu, neboť západní vítr přinášel životadárnou vláhu. Při indiánském zapalovaní ohně, zapalují oheň vždy čtyři lidé (každý zastupuje světovou stranu).
Mezi slavnostní ohně patří: pagoda, hranice a pyramida.
PAGODA
Je nejpoužívanějším slavnostním táborovým ohněm. Je to složitější ohniště,
které vyžaduje hodně dřeva a pracné je i řezání paliva. Stavba má tvar
čtyřbokého nebo šestibokého jehlanu, různě vysokého. Rychle se rozhoří.
Má být orientován dle světových stran. Polena klademe nejčastěji ve tvaru
čtverce – konce křížíme - od nejsilnějších ke kratším, takže se ohniště
směrem vzhůru zužuje. Někdy se staví s s komínem (silnější poleno uprostřed,
které se pak se vytáhne). Doporučuje se stavět alespoň 8 pater. Jednotlivá
patra se postupně shazují dovnitř ohniště.
Výplň – kromě chrastí (chrudí) a menších větví je nezbytné používat i polínka a silnější větve, aby střed nevyhořel a kostra z polen neuhasla.
Obrázek 4.2 Pagoda
HRANICE
Skládá se ze stejně dlouhých polen (nebo štípaných polen) do tvaru krychle
nebo hranolu. Hranice má nahoře i dole stejné rozměry. Podobá se pagodě,
ale stavba je však jednodušší, protože nemusíme přiřezávat, vybírat a skládat
polínka podle tloušťky. Hoří mnohem déle a dává větší žár.
Obrázek 4.3 Hranice
PYRAMIDA
Polena (někdy půlená) tvořící pyramidu, opíráme o středový zaražený kůl
a skládáme do tvaru kužele. Obdobným způsobem i přikládáme. Pyramida dává
vysoký jasný plamen, který osvětlí celý prostor kolem táboráku. Její stavba
není tak pracná jako pagoda či hranice.
Obrázek 4.4 Hranice
Ohně besední
Oheň, který není ohněm užitkovým ani slavnostním, by se dal nazvat ohněm besedním. Někdy jsou však tyto ohně řazeny mezi ohně slavnostní, neboť také u nich dodržujeme pravidla, která jsou podobná s ohni slavnostními. Většinou se staví do tvaru jednoduché pyramidy, ale zapalování je jednoduché a není provázeno slavnostními obřady. Takovýto oheň můžeme dělat na táboře každý den venku i v tee-pee, na výpravách s přenocováním. Při dodržení základních pravidel úcty k ohni se většinou u takovéhoto ohně vypráví a zpívá, případně se vyprávějí vtipy, veselé příhody, plánuje se na další den. Zajímavě se dá vyřešit problém, když zapálíme oheň, na němž si nejdříve připravíme jídlo, ale pak u něho chceme dále sedět, povídat si, zpívat. Co s tím – uhasit oheň stávající a zapálit si nový, oheň besední? Někdy stačí po přípravě jídla přiložit do tohoto ohně syrovou zelenou větvičku a tím symbolicky oheň očistit a dále se k němu již chovají jako k ohni besednímu. Každý oddíl, každá skupina táborníků má své tradice, které zde nelze všechny vyjmenovat.
Užitkové ohně
Jsou to ohně, které nemají slavnostní charakter, slouží především k uspokojení
denní potřeb spojených s tábořením. K posezení, ohřátí, sušení věcí, vaření,
pečení, grilování či pouhému svícení.
Do této skupiny lze zařadit:
Strážní ohně
Jedním z nich může být hlídkový oheň, který jak název napovídá, využíváme
nejčastěji v noci pro táborové hlídky. Připravujeme ho ještě za světla.
Rozděláme malý ohýnek, který nám vyrobí dostatek žhavého popela, do kterého
se vkládají tři až pět silných polen, paprskovitě rozložených do stran,
které tvoří vlastní strážní oheň. Oheň slabě hoří nebo jenom doutná. Je
málo viditelný a přitom dá dostatek tepla. Hoří od prostředku, a jak dřevo
uhořívá, přistrkujeme je dopředu. Předpokladem je suché dřevo ideálně s vysokým
obsahem pryskyřice.
Obrázek 4.5 Hlídkový oheň
Kanadský krb
Stavíme ho v případě, kdy potřebujeme chránit oheň před poryvy větru a
zabránit větším ztrátám tepla. Jeho stěna je z polínek o průměru cca 10
cm. Stěna není určena jako palivo. Je možné ji omazat hlínou. Usměrňuje
teplo stanoveným směrem a dá se na něm sušit i mokrý oděv.
Obrázek 4.6 Kanadský krb
Oheň lenochů
Je podobný kanadskému krbu, ale polena jsou naskládána na šikmo zaražené
kůly, po nichž se sesouvají do ohně a postupně odhořívají. Slouží tedy
jako zásobník palivového dříví nebo jako sušička provlhlého či zmoklého
dřeva.
Obrázek 4.7 Kanadský krb
Ohně v nepříznivých podmínkách
Nejznámější jsou dva: oheň na sněhu a krytý oheň v dešti.
Oheň na sněhu
Tento oheň využíváme v zimě, když je hodně sněhu. V případě, že je tolik
sněhu, že nemá smysl se dohrabávat až na zem, rozděláváme oheň na podkladu
ze silnějších syrových polen (dřevěný rošt), které je vhodné podložit ještě
syrovým chvojím.
Obrázek 4.8 Ohneň na sněhu
Krytý oheň v dešti (dřevorubecký)
Jde o oheň, který hoří v rozpůleném špalku nebo polenu náležité velikosti,
tak aby byl krytý před deštěm.
Obrázek 4.9 Oheň v dešti
Hospodářská ohniště
Jsou to ohně sloužící především k přípravě jídla. Oheň využíváme nejčastěji
k vaření, popeliště či žhavý popel zejména k pečení, smažení nebo udržování
připraveného jídla v teplém stavu. Buď využíváme kovové závěsy, hrazdy
a trojnožky nebo využíváme pevné, pružné, houževnaté a syrové dřevo, které
je dobré před užitím ještě namočit, aby vydrželo žár ohně. Je vhodné zvážit
použití kamenů, na které se dají nádoby s jídlem během přípravy postavit.
Pro ohřátí jídla například stačí jen větší plochý kámen odvalený z ohniště.
Hřeje jako plotna a nezašpiní misku. Neřezejme zbytečně vidlice a tyč ze
dřeva. Je to projev šetrnosti k přírodě. Snažíme se stavět maximálně funkční
ohniště, tzn. dopředu promýšlíme, co a jakým způsobem budeme připravovat.
Intenzita žáru se ovlivňuje obtížněji než u vařičů v domácích podmínkách,
proto je nutné například vědět, že nejvíce hřejí špičky plamenů a podle
toho si připravujeme systém zavěšování nádob, v nichž vaříme.
Následují ukázky různých způsobů přípravy jídla:
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Literatura
Jiroušek, Z. (2007) Ohně a obřadnictví. Retrieved 2. 10. 2014 From the World Wide
Web: http://kurzy.stribrnareka.cz/upgrade/images/stories/skripta/ohne.pdf
Vosátka, M. (1985). Tábornická encyklopedie. Praha: Mladá fronta.