Základy kanoistiky a vodní turistiky

Jedná se o praktickou výuku základů kanoistiky a vodní turistiky na klidné vodě. Výuka je realizována na turistických kajacích a turistických kanoích. Cílem je zvládnutí praktických dovedností nutných pro ovládání těchto plavidel na klidné vodě a vytvoření předpokladů pro jízdu na mírně tekoucí vodě. Vedle těchto výše zmiňovaných aspektů si předmět klade za cíl seznámit studenty s moderními trendy v oblasti kanoistiky a vodní turistiky. Týká se to především stránky materiální, metodické, organizační a v neposlední řadě stránky bezpečnostní a legislativní. Po absolvování tohoto předmětu bude student schopný zvládat základy jízdy na kanoi a na kajaku na klidné vodě (ZW). Získá předpoklady pro ovládání lodě na tekoucí vodě vyšší obtížnosti. Bude se orientovat v historii kanoistiky, ve vhodné výzbroji a výstroji, bude schopen dodržovat bezpečnostní standardy a eliminovat zdravotní rizika hrozící při rekreačním provozování daných aktivit.

Úvod do kanoistiky

• Vývoj kanoistiky ve světě (indiánská kanoe, eskymácký kajak, příchod kanoistiky do Evropy)

• Vývoj kanoistiky v českých zemích (19. století, 20. století)

• Odvětví kanoistiky (rychlostní kanoistika, kanoistika na divoké vodě- slalom, sjezd, rafting, dračí lodě, rodeo, kanoepolo, SUP)

• Využití kanoistiky (dobrodružná výchova, zážitková pedagogika, výchova výzvou)

Vývoj kanoistiky ve světě

Pro splouvání různých toků a řek se od nepaměti používala nejrůznější plavidla. Záznamy o primitivních plavidlech nalézáme po celém světě. První zmínky pocházejí již z pravěku. Vědci prokázali, že malby v mnoha jeskyních neznázorňují oštěpy a luky, ale primitivní kresby kajaků a pádel. Za nejstarší primitivní plavidlo považujeme člun vyrobený ze stříbra, který se našel v hrobě sumerského krále. Stáří tohoto plavidla je odhadováno na 6000 let.

Termín „kánoe“ se do Evropy dostal s největší pravděpodobností díky mořeplavci Kolumbovi. Slovo pochází z arabského výrazu „canoa“, což označovalo malé plavidlo poháněné pádlováním. Za nejdokonalejší plavidla, která měla poměrně značný vliv na pozdější vývoj pádlování, ať už turistické, či sportovní, považujeme kanoe severoamerických indiánů a eskymácký kajak.

Indiánská kanoe

Indiánské kmeny obývající Severní Ameriku a část dnešní Kanady používali kanoe pro dopravu, lov zvířat a pro bojové účely. Tato plavidla byla poháněna pomocí jednolistých pádel, indiáni pádlovali v kleku na obou kolenou, nebo vestoje. K bojovým účelům byly kanoe až pro sto pádlujících. Kanoe byla otevřená, s rovným kýlem, na obou stranách s mírně zvednutými špicemi. Vyráběny byly všechny téměř totožným způsobem. Na základní dřevěnou kostru z cedrového dřeva se pomocí kořínků přišívala březová kůra. Tento způsob výroby se používal až do padesátých let. S příchodem vodovzdorných lepidel bylo možné přejít ke skořepinové stavbě lodí. Velký zlom přišel s vynálezem laminátu, který úplně vytlačil výrobu dřevěných turistických lodí. Přibližně od roku 1850 byly kanoe používány v Anglii k rekreačním účelům. Nedlouho na to se začaly kanoe vyrábět řemeslně.

Obrázek 7.1

Eskymácký kajak

Jedná se o plavidlo, jehož horní část byla z důvodu velice tvrdých povětrnostních podmínek úplně zakrytá, kromě malého otvoru ve středu lodě určeného pro sezení jezdce. Ten byl ještě překrýván krycí zástěrou a pevně upevněnou k lodi z důvodu zamezení vniknutí vody do lodi a to i při převrácení. Původně jej používaly Eskymácké kmeny žijící v Severní Kanadě, na Sibiři, na Čukotce, na pobřeží Grónska, ale i Laponci v severním Švédsku. Konstrukce všech kajaků byla tvořena kostrou z velrybích kostí (dřevo patří v Arktidě mezi velmi vzácné materiály), potažená tulení nebo mroží kůží a napnutá za surového stavu dovnitř lodě. V kajaku se sedělo a byl poháněn pomocí pádla se dvěma listy. Loď byla prohnutá v kýlu, délka mezi 5 – 6,5 metry, šířka 40 – 60 centimetrů. Jednalo se o velice rychlou a obratnou loď určenou především k lovení tuleňů. Při převrácení lodě se dokázaly obrátit zpět do původní polohy bez opuštění lodě. Ve Vikingských ságách z 11. až 12. století jsou zmínky o kajaku, a to konkrétně v pověsti o bohu války Odinovi. Ten se na člunu podobnému kajaku pohyboval po mořích, i mezi krami. Jedná se o nejstarší písemné zprávy o kajaku.

Nejstarší zprávy o jízdě na kajaku ve střední Evropě jsou z českých zemí. Prvním českým kajakářem byl pravděpodobně rytíř Jan Zachař z Pašiněvsi. Z cest po zemích severní Evropy (Skandinávie, Laponsko) si přivezl eskymácký kajak, který používal k rybolovu a „turistice“. Dokonce byl kajakář s pádlem znázorněn v jeho erbu. V literatuře se setkáváme se zmínkami o eskymáckých kajacích u Dána Claudia Clava, který popisuje život v Arktidě okolo roku 1425.

Obrázek 7.3

Příchod kanoistiky do Evropy

V Evropě se setkáváme s kajakem až v 19. století a Anglii, odkud se postupně rozšiřoval po celém kontinentu. Nejdříve k rekreačním, později i ke sportovním účelům. Největším propagátorem vodní turistiky byl londýnský Skot McGregor, který se na svých obchodních cestách po severní Americe nechal inspirovat jak indiánskými kanoemi, tak eskymáckými kajaky a postavil dřevěnou loď pojmenovanou „Rob Roy“. Loď neměla prohnutý tvar, byla v kýle narovnaná, a tím vznikla stabilní, ale neobratná loď. S touto lodí absolvoval několik dobrodružných a propagačních výprav po celé Evropě, při kterých sklidil veliký úspěch. V roce 1904 vynalezl saský student architektury Alfréd Heurich skládací kajak. Kostru tvořily dřevěné laťky, žebra spojená různým kováním a trubkami, které se potahovaly impregnovaným, v pozdější době pogumovaným plátnem. Velká obliba využívání kajaků a kanoí k rekreačním účelům vedla ke vzniku prvních kanoistických klubů. V roce 1866 v Anglii vzniká první evropský kanoistický klub a to“Royal canoe club- Kráľovský kanoistický klub”. Následně vznikaly kluby v Německu, Francii a dalších zemích.

Vývoj kanoistiky v českých zemích (19. století, 20. století)
Již za vlády Rudolfa II. se rozšířily různé vodní slavnosti na Vltavě. Součástí slavností byly soutěže a závody na pramicích, plavecké závody, i plachtění o ceny. K nejstarším vodákům u nás patří, kromě již zmiňovaného Jana Zachaře z Pašiněvsi, i Petr Vok z Rožmberka, který kolem roku 1600 sjel Vltavu v malém člunu z Českého Krumlova až do Prahy.

19. století v českých zemích

Roku 1875 k nám přijeli Angličané Stevens a Bradley a na kanoi kanadského typu spluli řeky Malši, Vltavu a Labe. Kanoi podle některých zdrojů odkoupil lékárník a sportovec Ferdinand Zinke z Roudnice nad Labem pro místní Český Athletic Club (ČAC). Roku 1884 si Josef Rössler Ořovský postavil jednoduché plavidlo „ježdík“, které bylo tvořeno ze tří prken. V pozdější době se loďce začalo říkat maňas. Na této loďce splouval se svým bratrem Berounku, Vltavu, Tichou Orlici a Labe. V té době mu bylo pouhých patnáct let.

20. století v českých zemích

V druhé polovině 19. století byly v Praze zakládány první veslařské kluby. Roku 1893 se Josef Rössler Ořovský stává spoluzakladatelem Českého Yacht Clubu (ČYC). Jedná se o první český kanoistický klub, protože jsou v něm registrováni i aktivní kanoisté, kteří pravidelně splouvali české řeky. Vodní turistika se stala velice oblíbená a roku 1910 jsou už na kanoi spluté všechny větší české řeky. Téhož roku nechává Josef Rösslet Ořovský z Kanady dovézt prvních šest kanoí. Jednalo se o žebrové, plátnem potažené kanoe, které údajně vážily pouhých 40kg. Oproti celodřevěným lodím, které se u nás vyráběly, vážících 80kg to byl značný rozdíl. Dne 12. října 1913 se v Praze v rámci závodů motorových člunů uskutečnily první kanoistické soutěže, šlo pouze o propagační charakter. Závodilo se ve třech disciplínách, v lehké kanoi na 1km, v těžké kanoi na 500m a v překážkové jízdě na 400m. Dne 29. listopadu 1913 zakládá Josef Rössler Ořovský v kavárně u Karla IV. Svaz kanoistů království českého, předchůdce dnešního Českého svazu kanoistů. Mezi zakládající členy patří ČYK Praha, ČYK 11 České Budějovice a Veslařský klub Blesk. Cílem svazu je „zdokonalení české vodní turistiky a zdokonalení v kanoích kanadských a grónských“. Po vzniku Československa začal rozvoj kanoistického sportu, především vodní turistiky. Velký podíl na rozvoji vodní turistiky v českých zemích měly trampské hnutí a oddíly vodních skautů. Zakládaly se tábořiště, pořádaly se první závody dlouhých až maratónských tratí. V roce 1923 se na Severských hrách v Göteborgu ve Švédsku konaly první větší kanoistické závody, kterých se zúčastnily zástupci Švédska, Dánska, Německa a Rakouska. Na základě jednání zástupců jednotlivých států vznikla myšlenka vytvořit mezinárodní organizaci. O rok později, dne 20. ledna 1924 v Kodani, došlo ke vzniku mezinárodní kanoistické federace, s názvem Internacionale Representantenschaft des Kanusportes (IRK). Úřední řeč byla němčina. Náš svaz se sice přidal mezi členy až v roce 1925, přesto je však považován za jednoho z pěti zakládajících členů. Téhož roku byl náš svaz pověřen IRK uspořádáním velkých mezinárodních kanoistických závodů v rámci VIII. Mezinárodního olympijského kongresu v Praze. Cílem byla propagace a snaha o zařazení kanoistiky mezi olympijské sporty. Od roku 1925 vypisoval svaz každoročně závody mistrovství republiky. Délka tratí byla 1 a 10 km. V roce 1928 sdružuje svaz 18 klubů a má 1900 registrovaných členů. Na konferenci ve Vídni roku 1932 navrhl československý svaz uspořádat I. mistrovství Evropy (ME) v Praze. ME se uskutečnilo 19. a 20. srpna 1933 s stalo se důležitým mezníkem jak československé, tak i světové kanoistiky. Skvělá propagace a znamenitá organizace mistrovství byly zásadním argumentem, na zasedání Mezinárodního olympijského výboru roku 1934 v Athénách, o zařazení do programu XI.

Olympijských her v Berlíně. V roce 1938 se ve švédském Vaxholmu uskutečnilo první mistrovství světa (MS) v rychlostní kanoistice. První MS ve vodním slalomu se konalo roku 1949 v Ženevě. Od roku 1959 se koná současně s vodním slalomem i MS ve sjezdu na divoké vodě. První mistrovství republiky v rychlostní kanoistice se uskutečnilo roku 1925, ve vodním slalomu roku 1939 a ve sjezdu roku 1957.V době druhé světové války zanikla mezinárodní federace IRK a roku 1946 vznikla na jejích základech Mezinárodní federace kanoistiky (ICF), která pracuje dodnes.

V roce 1967 se uskutečnilo MS ve sjezdu ve Špindlerově mlýně na Labi a ve slalomu na Lipně. V současnosti se MS v rychlostní kanoistice koná každoročně, kromě olympijského roku. Pro první OH ve vodním slalomu pořádané v roce 1972 v Mnichově byla vybudována první umělá slalomová dráha na světě v Augsburgu, ležícím 60 km od Mnichova. Další start se musel odložit o 20 let na OH v Barceloně 1992. MS dospělých je pořádáno v lichých letech, MS juniorů v letech sudých (první MS juniorů se konalo v roce 1986 v rakouském Spittalu, v roce 1996 byla pořadatelem MS Česká republika). Poslední velkou soutěží je Světový pohár, který se pravidelně uskutečňuje od roku 1990.

Obrázek 7.4 MS Špindlerův Mlýn 1967 (Petr Sodomka)

Odvětví kanoistiky (rychlostní kanoistika, kanoistika na divoké vodě- slalom, sjezd, rafting, dračí lodě, rodeo, kanoepolo)

Jednotlivá odvětví kanoistky zastřešuje Mezinárodní kanoistická federace ICF. Vznikla roku 1946 po zániku IRF (International Representantschaft für Kanusport). V té době spadala pod ICF (international canoe federation) odvětví vodní slalom, rychlostní kanoistika a vodní turistika. Od osmdesátých let přibylo čtvrté odvětví, sjezd. V devadesátých letech se s vývojem kanoistky rozšiřují odvětví o rafting a kanoepolo. V roce 2011 sdružuje ICF celkem 11 odvětví. V následujících kapitolách si přestavíme jen ty, které jsou divácky zajímavé a v České republice aspoň trochu v povědomí.

Rychlostní kanoistika

V roce 1924 na olympijských hrách v Paříži se rychlostní kanoistika objevila jako ukázkový sport. Na olympijských hrách roku 1936 v Berlíně byla rychlostní kanoistika oficiální disciplínou. První mistrovství světa se konalo roku 1938 ve švédském Vaxholmu. Jedná se o sport, který se jezdí na klidné stojaté nebo mírně tekoucí vodě o hloubce minimálně 2m. Závodí se na kajacích a kanoích, kdy závodník musí projet stanovenou vzdálenost v co nejrychlejším čase. Závody se vyznačují společným startem v jednotlivých rozjížďkách v jednotlivých drahách. Závodí se v soutěžních disciplínách – C1, C2, C4 (canoe) a K1, K2, K4 (kajak). Číslo vyjadřuje počet členů posádky. Na kajacích závodí jak muži, tak i ženy. Do roku 2010 mohly na kanoích závodit pouze muži. Od tohoto roku však patří kategorie C1 a C2 ženy do oficiálního programu mezinárodních soutěží rychlostní kanoistiky. Rychlostní kanoisté klečí na koleně zadní nohy, stehno a holeň svírají úhel 90°. Přední noha je v mírném pokrčení, chodidlo je v jedné ose s klečícím kolenem a pádluje se jednolistým pádlem. Kajakáři v lodích sedí s pokrčenými nohami, které se zapírají o opěrku a současně ovládají kormidlo, kterým jsou rychlostní kajaky vybaveny. Závody rozdělujeme do několika skupin podle jejich délky. Krátké tratě – 200 m, 500 m , 1 km, dlouhé tratě 2 km, 5 km a maraton. Závody Českého poháru jsou vytyčeny na 28,8 km pro kanoisty a 36 km pro kajakáře. Lodě mají pravidly kanoistiky pevně danou maximální délku, minimální šířku a minimální hmotnost. Ihned po dojetí závodu jsou lodě namátkově kontrolovány.

Obrázek 7.5

Divoká voda

Vodní slalom

Vodní slalom vznikl v Rakousku. První závod ve slalomu, který je uznán mezinárodní kanoistickou federací se konal v říjnu roku 1933 na řece na Aaře ve Švýcarsku. První závod ve slalomu na kajaku uspořádaný na českém území se konal 9. Května 1937 v Brně. První mistrovství republiky se uskutečnilo v roce 1939 na peřeji u Radotína na řece Berounce. První mistrovství světa ve vodním slalomu se konalo v roce 1949 v Ženevě. V počátcích vodního slalomu se používala běžná turistická plavidla bez jakékoliv úpravy. Až v polovině padesátých let se začali konstruovat lodě vyhovující potřebám vodního slalomu. V padesátých letech se také začala rychle vyvíjet pravidla závodění ve vodním slalomu. Nejprve se na trati vytyčovalo mnoho složitých bodovacích míst, kdy za každý dotyk či nesprávné absolvování bodovacího místa dostal závodník 10, 20, 30, 50 nebo 100 trestných bodů. Závodníci se z důvodu mnoha trestných bodů zaměřovali na bezchybné absolvování tratě na úkor rychlosti. Po roce 1970 se stavba trati stále zjednodušuje, ale náročnost se zvyšuje. Zvýšit rychlost závodů se snažily úpravou pravidel. Místo dosavadních 100 trestných bodů za neprojetí brány, dostal závodník 50 trestných bodů, za dotyk tyčky pouze 20 trestných bodů. Počet branek se zvýšil na 30, což potvrdila i pravidla vydaná roku 1977. V současné době je minimální počet branek 18, z toho minimálně 6 protivodných. Za neprojetí brány se připočítává 50 trestných vteřin, za dotyk 2 trestné vteřiny. Jeden trestný bod = 1 vteřina přičtená k výslednému času. Závodí se ve dvou jízdách, z nichž se počítá ta lepší. Trend vodního slalomu je zrychlit a tím zatraktivnit závod divákům. Vodní slalom patří mezi olympijské sporty od roku 1972. Pro olympijské hry konané tohoto roku v Mnichově byla vybudována první umělá slalomová dráha na světě. Další účast slalomářů na olympijských hrách byla až o 20 let později na OH v Barceloně, kde získal Lukáš Pollert zlatou medaili v kategorii C1. První mistrovství světa ve vodním slalomu pořádané na území Československé republiky se konalo roku 1967 pod Lipenskou přehradou. Na další pořádání mistrovství světa čekala česká reprezentace do roku 2006, které se konalo na Trojském kanále v Praze. V současnosti se koná MS každý rok kromě roku olympijského. Ve vodním slalomu patříme řadu let mezi světovou velmoc. Mnohonásobní mistři světa z let 1950 - 1980 Lída Veberová – Polesná, Vladimír Jirásek, Petr Sodomka, Deblkanoisté Valenta – Stach, bratři Pollertové a mnoho dalších.

V současnosti patří ke světové špičce kajakářka Štěpána Hilgertová (zlato OH 1996 a 2000, zlato MS 1999 a 2003, stříbro MS 1997), deblkanoisté Volf - Štěpánek (zlato MS 2006, stříbro OH 2008 a MS 2003, bronz OH 2004), kajakář Vavřinec Hradílek (zlato ME 2009 a MS 2013, stříbro OH 2012 a MS 2010).

Obrázek 7.6

Sjezd

Sjezd na divoké vodě je provozován především na tekoucí, peřejnaté a divoké vodě. Závodí se na řekách v obtížnosti od WW I do WW V. Závody na řekách obtížnosti WW I se pořádají pro začínající závodníky, závody nejvyšší domácí soutěže a Mistrovství světa, Evropy a Světové poháry se pořádají na řekách obtížnosti WW III až WW V. Závodní trať se skládá pouze ze startovní a cílové brány. Vítězem je závodník, který nejrychleji zdolal závodní trať. Historie sjezdu v Čechách sahá do 50. let 20. století. Závodilo se v pěti kategoriích, K1m, K1ž, C1m, C2m a C2mix – na deblkanoi závodil muž a žena. Sjezd se ještě v nedávné minulosti provozoval výhradně v přírodním prostředí a byl nerozlučně spojen se slalomem. Vrcholové soutěže se konaly na stejných tratích ve stejných termínech. Ve slalom i sjezdu závodili za reprezentaci převážně stejní závodníci, kteří se věnovali oběma disciplínám. Až v době zařazení slalomu mezi olympijské sporty, se začal slalom stále více oddělovat a závodníci se začali specializovat. Závodní trať bývala v délce 5000 – 8000m. V dnešní době se závodí ve dvou disciplínách, v klasickém dlouhém sjezdu a ve sprintu. Dnešní podoba dlouhého sjezdu je časově kratší, časy nejlepších závodníků se pohybují okolo 15 až 20 minut. Mladou disciplínou je závod ve sprintu. Trať závodu ve sprintu má délku od 400 do 800 metrů. Starty jsou individuální. Konečný výsledek tvoří součet časů obou jízd. Kategorie sjezdu na divoké vodě jsou K1m, K1ž, C1m, C1ž a C2m. Na závodech mistrovství republiky, Evropy a světa se vypisují závody tříčlenných družstev. Myšlenka závodu ve sprintu se zrodila z důvodu zatraktivnění sjezdu na divoké vodě a zařazení mezi olympijské sporty. Sprint je dnes již divácky velice zajímavý. Závody se sprintu se konají především na umělých slalomových kanálech, kde organizace není tak náročná jako u klasických dlouhých sjezdů, ale především je trať přístupná divákům.

Obrázek 7.7

Rafting

Rafting má své kořeny v dávné voroplavbě v Americe. Svědčí o tom i český překlad slova raft-vor. První zmínka o nafukovacím plavidle je z roku 1846, kdy bylo nafukovací plavidlo zaregistrováno na patentovém úřadě města Sheet (USA) jako záchranná loď. Ve druhé světové válce se nafukovací čluny používaly na záchranu leteckých posádek, nebo jako čluny na vyloďování lehké pěchoty. Rafting se stal po druhé světové válce náplní volného času v USA a v roce 1950 byla vydána první licence na komerční rafting. Používáním dokonalejších materiálů a lepidel vznikly nové modely, které umožnili prudký rozvoj vodní turistiky na nedostupných řekách a tím i soutěžní formy raftingu. Rafting se stal v 90. letech velice atraktivním sportem. Jedná se o adrenalinový sport. Závodí se na gumových nafukovacích člunech, které tvoří čtyř a šestičlenné posádky ve slalomu, sprintu a sjezdu. Na mistrovstvích Evropy a světa také v závodě „Head to Heat“ – na sprintovou trať vyrazí současně dvě posádky. Rafting umožnil prudký rozvoj sportovního, komerčního a expedičního splouvání řek. Díky raftovým člunům se posunula hranice sjízdnosti obtížných a do té doby nesjízdných vodních terénů. Divoká voda je nyní dostupná i pro širokou vodáckou veřejnost. V roce 1997 byla v Jihoafrické republice založena Mezinárodní Raftová Federace IRF. O rok později byla založena Evropská Raftová Asociace a Svaz vodáků České republiky (SvoČR), jako zástupce závodního raftingu v ČR, se stal členem IRF a Olympijského výboru. Roku 1997 byl uskutečněn mezinárodní závod Camel Trophy pro nejlepší šestimístné rafty světa, který byl později uznán jako první neoficiální mistrovství světa. Od roku 1999 se koná i ME, které se uskutečnilo na umělé slalomové dráze v Praze Tróji. První MS juniorů se uskutečnilo v roce 2011 v rámci MS seniorů v Costa Rice. Na ME a MS závodí šestičlenné posádky mužů a žen v disciplínách slalom, sjezd, sprint a Head to Heat (paralelní sprint). Mistři světa a Evropy jsou vyhlašováni v jednotlivých kategoriích. Rafting patří mezi naše nejúspěšnější sporty. Za dobu pořádání MS a ME přivezli čeští raftaři vždy alespoň jednu zlatou medaili. O úspěšnosti reprezentace České republiky svědčí i největší počet získaných na MS, a to 45 medailemi před druhými Slováky s 31 medailemi.

Obrázek 7.8

Dračí lodě

První zmínka o dračích lodích pochází ze starověké Číny, z období před 2200 lety. Odtud jsou také jejich typické dračí hlavy a celkové zbarvení, což je odvozeno od boha vod – draka. Základ závodů dračích lodí je v jedné legendě, která vypráví o básníkovi, který nesouhlasil s poměry, jež v Číně vládly, byl vyhnán ze země, a proto se rozhodl na protest skončit se životem skokem do řeky. Lidé z okolních vesnic se ho vydali hledat na rybářských člunech a bubnováním odháněli ryby, aby ochránili tělo básníka. Tělo však nenašli. Když se potom zjevil básníkův duch jeho přátelům, sdělil jim, že poslední co pod vodou viděl, byl říční drak. Z toho důvodu se každý rok na toto místo vydávali rybáři a údery do bubnů uctívali jeho památku. Moderní historie dračích lodí se datuje od roku 1976, kde se uskutečnil jako podpora cestovního ruchu první festival dračích lodí v Hong-Kongu. Akce byla velmi úspěšná a rychle se rozšířily do celého světa. V 80. letech se dá hovořit o dragonboatingu jako o sportovním odvětví, které má ustálená pravidla.

V Evropě, Asii, Austrálii, Africe a Americe vznikají národní asociace, které nejsou závislé na jiných sportovních odvětvích. Veškeré akce jsou zastřešovány Mezinárodní federací dračích lidí – International Dragon Boat Federation (IDBF), založena 1992, Evropskou – European Dragon Boat Federation (EDBF), založena 1990 a Asijskou – Asian Dragon Boat Federation (ADBF), založena 1992. Tyto tři instituce fungují jako jediní mezinárodní zástupci tohoto sportu. Dnes se tomuto sportu aktivně věnuje přes 50 milionů sportovců z 60 zemí světa. V roce 1995 se konalo první oficiální mistrovství světa a Evropy. Dalším cílem federace je zařazení dragonboatingu na olympijské hry. V roce 2008 v Pekingu byly dračí lodě předvedeny jako ukázkový sport. Dračí loď je 12,5 metrů dlouhá, vážící 250kg. Tvarem je velmi blízká otevřené kanoi, s dračí hlavou na špici a ocasem na zádi. Posádku tvoří maximálně 20 vsedě pádlujících - 10 napravo a 10 nalevo, bubeník sedící na špici čelem k pádlujícím a udávající rytmus údery do bubnu a kormidelník stojící na zádi. Loď s plnou posádkou 22 členů může vážit i přes dvě tuny. Závodí se na vzdálenosti 250, 500, 1000m a dlouhá trať v délce 2000m na kola s otáčkami. Z8vodí se v kategoriích podle věku a pohlaví. Nejoblíbenější je kategorie OPEN – bez omezení pohlaví a věku.

Obrázek 7.9

Rodeo

Rodeo na divoké vodě patří k nejmladším z vodáckých sportů spadajících pod Mezinárodní kanoistickou federaci ICF. Rodeo, či freestylové pádlování je v podstatě akrobacií na divoké vodě. Závodí se v tzv. playspotu, nejčastěji se jedná o válec nebo vlnu, do kterého závodníci po jednom vjíždí a předvádějí sestavu různých akrobatických prvků, které porota hodnotí z hlediska rozmanitosti – kolik různých bodovaných figur jezdec předvedl, a obtížnosti jednotlivých prvků. Závodí se v kategoriích K1 muži a ženy, C1 a OC1 – otevřená kanoe. Od roku 1993 se pořádá každý lichý rok mistrovství světa. V sudých letech se pořádá tzv. Prewords, což lze charakterizovat jako předmistrovství světa. Závody se uskutečňují v místě nadcházejícího mistrovství světa, mohou se ho však zúčastnit všichni závodníci.

Obrázek 7.10

Kanoepolo

Kanoepolo vzniklo ve dvacátých letech 20. století v německém Essenu. Původně se kanoepolo hrálo na vodní ploše o rozměrech fotbalového hřiště, s fotbalovými brankami. Kajaky byly délky 4,5m. Hrací doba byla 2x 40 minut. Kanoepolo se rozšiřovalo do ostatních zemí a během svého vývoje docházelo v jednotlivých zemích k úpravě pravidel kanoepola, což vedlo k mnoha verzím kanoepola po celém světě. V 80. letech se ICF zaštiťující kanoepolo rozhodla svolat shromáždění a vytvořila jediná celosvětově uznávaná pravidla kanoepola.

Tato pravidla s drobnými úpravami platí dodnes. Hraje se na vodní ploše o stranách v poměru 3:2. Nejčastěji se využívá vodní plocha pro vodní polo o rozměrech 30 x 20 metrů. Na hru se používá stejný míč jako na vodní polo. Branky mají rozměr 1 x 1,5 metrů a jsou zavěšeny 2 metry nad vodní hladinou. Každé družstvo může mít maximálně 8 hráčů, z toho 5 na hrací ploše. Kajaky musí splňovat předepsané rozměry a mít gumové nárazníky na špicích. Utkání se hraje 2x 10 minu s tříminutovou pauzou.

Na rozdíl od zemí západní Evropy, kde má kanoepolo velice početné zastoupení, v České republice je pouze jeden aktivní klub KP Praha.

Obrázek 7.11

Vodní toky

• Morfologie vodních toků (tvorba řečiště, charakteristika vodních toků, přírodní překážky, stavby na řekách, měření a posuzování stavu vody)

• Klasifikace vodních toků (dle tzv. alpského systému)

Morfologie vodních toků (tvorba řečiště, charakteristika vodních toků, přírodní překážky, stavby na řekách, měření a posuzování stavu vody)

Dělení toků

podle velikosti

• ručeje

• bystřiny

• potoky

• řeky

podle povahy

• bystřinné

• nížinné

podle spádu

• horní tok

• střední tok

• dolní tok

podle původu

• toky přirozené

• toky umělé

Podle povahy
-Bystřinné toky převážně napájeny povrchovou vodou z dešťů, sněhů. Jejich průtok značně kolísá, nenavazuje na hladinu podzemní vody, mají skalní balvanité dno, vzniká velká eroze.
-Nížinné toky jsou ty, v nichž se splaveniny usazují.

Podle spádu
horní tok - úzký, prudký, obyčejně s pevným kamenitým dnem. Vodní částice a unášené pevné částice mají energii k vymílání koryta
střední tok - širší, s nižšími břehy časté zákruty (meandry), podle energie vody probíhá vymílání nebo usazování
dolní tok - značně široký, s malým spádem,sem jsou zaneseny nejmenší pevné částice, které se zde usazují a tvoří bahnité (neustálené) dno

Základní parametry vodních toků

délka toku
vzdálenost mezi ústím řeky a pramenem, dílčí úseky řeky měřené od ústí (ř.km 0,00) proti proudu, v průběhu let se může měnit délka toku zvětšováním nebo protržením meandrů

šířka toku
v našich podmínkách se udává v metrech

výška hladiny
v cm udávaná pro určité místo, v němž je osazena vodočetná lať, číslování počíná nulou, která leží pod nejnižší známou hladinou, resp. pod dnem koryta

výškový rozdíl hladin
na vzdálenost, udává se v promilích (např. 5‰ znamená, že na 1 km vodního toku je rozdíl hladin 5 m)

průtočný profil, (příčný průřez)
je to kolmá plocha v m2 ke směru proudění, ohraničená dnem, břehy a hladinou
plocha průtočného profilu se mění se změnou výšky hladiny

průtok (m3/s)
množství vody, které protéká za 1 sekundu příčným průřezem koryta řeky. Jednotka se vztahuje vždy jen na malý úsek toku, neustále se mění a je platný jen po určitou dobu

rychlost proudu (m/s)
délka dráhy vodní částice za jednotku času

Přírodní překážky

• vodopád

  vzniká přepadem vody přes výrazný terénní stupeň, výška i průtok mohou být v různém poměru, rozhodující je především svislý pohyb vody

• kaskáda

  je systém rozrušených nízkých vodopádů

• katarakt

  je pojem pro řečiště na přechodu mezi peřejí a kaskádou, označíme tak balvanitý úsek o velkém spádu, který však není tak výrazný jako u kaskády

• slap

  označení pro vodnatější úsek řeky s balvany a skalními bloky zalitými vodou

• peřeje

  nemají stupňovitý charakter, pouze výrazný spád, silný proud a nerovnosti ve dně vytvářejí pravidelné či nepravidelné vlny

• proudy

  mají nižší spád, vlny jsou buď nízké, nebo řeka pouze silně táhne

• protiproudy

  Vyskytují se tam, kde vlivem překážky v toku došlo k prudkému vzrůstu rychlosti vody. Proud v přímém směru nestačí natéct za překážku a hladina je zde nižší. Do těchto míst stéká část vody z hlavního proudu a vrací se zpět za překážku

• víry

  kruhový útvar s vertikální osou otáčení trychtýřovitého tvaru, je vyvolán prudkými změnami proudu, nepravidelností koryta atp.

• "karfiol" - vyvřelá voda

  vzniká na tocích s velkou masou vody, kdy se prudce tekoucí voda odráží od velkých balvanů u dna, nemůže však překonat váhu horních vrstev, neustálým přitékáním nové vody se síla spodní vody zvětšuje a v určitém okamžiku překoná tíhu horní vrstvy

• vodní válec

  vytváří se v místech, kde voda nestačí plynule odtékat a část vody se vrací zpět k překážce, rotace je v horizontální ose otáčení

• kořeny stromů

• padlé kmeny, větve

Umělé překážky

• vodní díla

• přehrady - betonové (gravitační, klenbové), zemní (hráze uzavírají široká mělká údolí).

• jezy, propusti - stavěny pro získání energie k pohonu mlýnů, hamrů, vodních elektráren, u těchto staveb se dříve stavěly pro splavování dřeva propusti, pro snížení energie vody se někdy zabudovávaly retardéry, kterými se vytvářel schodovitý tvar dna

• kanály, náhony - přítoky k turbínám, umělé vypažené toky pro splavování dřeva

• pilíře mostů

• nízko zbudované lávky

• nízko zavěšená nebo ponořená lana

Charakteristika proudící vody

Je více nebezpečná. Působí tu daleko více nebezpečných faktorů než u vody stojaté.

Voda proudí v korytě, které má určitý spád, rychlost proudu v průtočném profilu není stejná. Proudění vody se zpomaluje od středu průtočného profilu směrem k hladině, stěnám a dnu koryta. Charakter proudění je možné znázornit pomocí izotach, což jsou spojnice bodů stejných rychlostí proudění vody.

Obrázek 7.12

Izotacha nejrychlejšího proudu při hladině se nazývá proudnice

Proudnice v meandrujícím toku se nenachází vždy ve středu toku. V každém zákrutu řeky směřují vodní částice šikmo ke břehu tvořícímu vnější oblouk zákruty. Do břehu narážejí a narušují jej. Od nárazového břehu se proud odráží ke břehu nánosovému, zde se stržená hmota usazuje. Typické pro nížinné řeky se zákrutami je to, že se v nich střídají hlubiny a mělčiny. Hlubiny se nacházejí u nárazového břehu. Naopak mezi nánosovými břehy se v místech přechodu jednoho zákrutu ve druhý usazeniny spojují do souvislé mělčiny – brodu.

Obrázek 7.13

Obrázek 7.14

Klasifikace vodních toků (dle tzv. alpského systému)

Klasifikace vodních toků je v podstatě souhrn základních vlastností toků, přehlednosti, průtoku, spádu a nebezpečných míst. Slouží k lepšímu zorientování se vodáků na jednotlivých tocích a objektivnímu posouzení svých možností a schopností na daných řekách. Zařazení vodních toků do jednotlivých stupňů obtížnosti se vztahuje vždy k optimálnímu vodnímu stavu. Při nižším vodním stavu bývá terén nebezpečný vzhledem k možnostem poškození lodě, při vyšších vodních stavech se může někdy obtížnost výrazně zvýšit. Důležitým údajem, který udává spodní hranici sjízdnosti řeky, je minimální stav vody na vodočtu. V naší zemi se používá tzv. alpský systém klasifikace vodních toků, který se mírně liší od systému amerického.

Klidné až mírně proudící řeky byly dříve označovány jako ZWA (stojatá voda, jezera, přehrady), ZWB (klidná voda, slabě proudící voda), ZWC (mírně proudící). V současné době se již používá společné označení ZW (z německého Zahmwasser, tj. „mírná voda) pro všechny tři stupně. Rychle tekoucí až divoké řeky se označují zkratkou WW (z německého Wildwasser, tj. „divoká voda“) a římskými číslicemi se rozlišují stupně: WW I (lehká), WW II (mírně těžká), WW III (těžká), WW IV (velmi těžká), WW V (mimořádně těžká), WW VI (hranice sjízdnosti). Dále jsou pak pro jemné rozlišení používána znaménka + (větší obtížnost) a – (menší obtížnost). Do klasifikace se nezahrnují umělé stavby nebo jezy. Jsou to místa, která se mohou svým stupněm obtížnosti velmi výrazně vymykat od uváděné klasifikace. I z tohoto důvodu je potřeba jim věnovat zvýšenou pozornost. Podcenění se může zle nevyplatit. Zvolený typ řeky, a tím pádem i obtížnost, se promítá do potřebného vybavení. Například plovací vesta s helmou by se měly používat již od obtížnosti WW I. Vodácká helma by se měla používat i na mírně tekoucích řekách s malým množstvím vody. V případě překlopení asi nebude hrozit utonutí, když je vody v řece po kolena, ale spíše hrozí náraz hlavou o kámen. Proto je helma důležitá i na klidné vodě jako prevence před úrazem. Pozor také na odlišnosti zahraničních klasifikací, které do obtížnosti řeky přidávají další kritéria u nás nepoužívaná (např. dostupnost toku). V zahraničí je možné se setkat i s rozdílným typem klasifikace, což platí hlavně o Rusku nebo Americe. Zahraniční řeky bývají odlišné od našich a mají svá specifika, která úzce souvisí s vnímáním obtížnosti.

Tabulka 7.1

Označení	Charakteristika	Podrobný popis
ZW	klidná, tekoucí	přehledné koryto bez překážek a peřejí, riziko při zvrhnutí žádné, sebezáchrana snadná
WW I	lehká, přehledná	malé peřeje s pravidelnými vlnami, užší meandrující toky, zarostlé břehy, riziko při plavání minimální, samozáchrana snadná
WW II	mírně těžká	větší peřeje s vlnami, široké a dobře čitelné průjezdy v zablokovaném korytě, užší koryto s malými peřejemi snutností rychlejších reakcí, občasné dobře viditelné překážky a lze se jim snadno vyhnout, riziko při plavání ještě malé, samozáchrana dobře možná
WW III	těžká	vlnami, lehčí válce a středně zablokovaný terén peřeje v meandrech s menší přehledností, úzká nepřehledná místa s překážkami vyžadující rychlé reakce, obtížnějším místům se lze ještě vyhnout, riziko při plavání není kritické, pomoc kamarádů nebo instruktorů je vhodná, protože jinak se plave dlouho
WW IV	velmi těžká	velké a silné peřeje s velkými vlnami, válce, karfioly, víry, návaly vody na překážky, silně zablokované koryto s úzkými průjezdy se stupni a skluzy, méně přehledné ale předvídatelné mohou být obrovské vlny a válce, kterými se musí projet riziko při plavání je střední až velké pomoc kamarádů nebo instruktorů je nutná a vyžaduje trénovanost
WW V	extrémně težká	velké vlny, válce, vysoké stupně, velká rychlost proudu, extrémní nepřehledné zablokování, peřeje bezprostředně navazují, plavání životu nebezpečné záchrana od kamarádů nebo instruktorů problematická vysoké nároky na fyzickou a psychickou kondici
WW VI	hranice sjízdnosti	násobení obtíží vodního terénu a překážek sjízdné jen za určitého vodního stavu a ideálních podmínek po předchozí speciální přípravě na sjezd

 Technologie a materiály

• Výzbroj x výstroj

• Základní rozdělení plavidel pro kanoistiku a vodní turistiku a nejčastěji používané materiály pro jejich výrobu (klady a zápory)

• Základní rozdíly mezi kanoí a kajakem

• Druhy pádel a používané materiály

• Vhodné oblečení a obuv, bezpečnostní a ochranné prostředky

Výzbroj a výstroj pro kanoistiku a vodní turistiku

Výzbroj = loď + pádlo
Výstroj = oblečení, obuv + osobní ochranné prostředky
Plavidla využívaná pro kanoistiku a vodní turistiku můžeme rozdělit podle několika kritérií:

1. Materiál:

   1. pevné lodě (dřevo, laminát, plast, kevlar, karbon …)

   2. nafukovací plavidla (Valmex, Hipalon, Nitrilon …)

2. Četnost posádky:

   1. jednomístné=singly (canoe, kajaky)

   2. dvoumístné=debly (canoe, kajaky)

   3. vícemístné (rafty, pramice, canoe, kajaky …)

Pro rekreační účely jsou v naší republice nejčastěji využívány dvoumístné canoe, jednomístné kajaky a vícemístné rafty. Záleží na obtížnosti vodního terénu, zdatnosti posádky a účelu, pro který je plavidlo voleno.

CANOE x KAJAK

Mezi laickou veřejností často převládají názory, že canoe je vždy dvojmístná a kajak vždy jednomístný, které jsou ovšem ovlivněny turistickou podobou těchto plavidel.

V závodním a sportovním pojetí těchto aktivit se však setkáváme jak se singlkanoí a singlkajakem, deblkanoí a deblkajakem tak s vícemístnými podobami těchto plavidel.

Rozdíl mezi canoí a kajakem můžeme zobecnit do tří základních bodů:

1. Pádlo, kterým se plavidlo pohání: canoe – jednolisté x kajak – dvoulisté

2. Pozice v lodi: canoe – zakleknutí, nohy pod sedačkou
   kajak – zasednutí, nohy nataženy před sedačkou

3. Historický původ: canoe – přírodní národy žijící v příznivých klimatických podmínkách (např.Indiáni )
   kajak – přírodní národy žijící v nepříznivých, chladných klimatických podmínkách (např. Inuité, Laponci …)

 

Obrázek 7.15 Indiánská canoe

Obrázek 7.16 Eskymácký kajak

Pádla

Materiál: dřevo, laminát, aramid (kevlar), karbon, dural, plast
Pro rekreační účely je v současnosti nejpoužívanějším materiálem pro výrobu pádel kombinace duralové žerdi a plastových listů, která je velice odolná proti jakémukoliv opotřebení.
U kajakářských pádel jsme v poslední době svědky narovnání úhlu vytočení listů. Tradičně byly kajakářské listy vytočeny o 90°, což mělo své opodstatnění především při překonávání rozlehlých otevřených vodních ploch, kde hrozil výrazný odpor větru. Tam, kde toto riziko již nehrozí, se tradiční vytočení začíná zmenšovat. Jedná se především o vodní rodeo, slalom na divoké vodě, sjíždění extrémních vodních terénů a kanoepolo.

Bezpečnostní a ochranné prostředky

Vodácká přilba

Chrání spánky, čelo a týl hlavy. Plave na hladině. Konstrukčně je umožněn rychlý odtok vody. Je vyrobena z lehkého, pevného a rychleschnoucího materiálu. Odpovídá patřičné evropské normě a je opatřena certifikátem od výrobce.

Plovací (záchranná) vesta

Má výtlak minimálně 60N. Na extrémní vodní terény jsou vhodné nosnější (14N na každých 10kg váhy). Vyrobena z pevného a oděruvzdorného materiálu. Může být vybavena hrudním popruhem s bezpečnostní přezkou sloužícího k záchranným účelům. Odpovídá patřičné evropské normě a je opatřena certifikátem od výrobce.

Neoprenový oblek

Pro volný pohyb paží při pádlování je vhodná varianta „Long John“ - bez rukávů. Neopren nás chrání před chladem, před odřeninami a otlučením, ve vodním prostředí nadnáší. Při výběru vhodné velikosti nám těsně obepíná tělo, ale nestahuje. Všechny své funkce plní pouze správně oblečený a zapnutý.

Pevná obuv

Chrání nás především před poraněním od ostrých předmětů jak v řečišti, tak na břehu. Musí být pevně uchycena k chodidlu. Tepelný komfort zlepšují neoprenové botičky, nebo neoprenové ponožky.

Bezpečnost jízdy na mírně tekoucí vodě

• zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, vyhl. č. 344/1991 Sb.–tzv.Řád plavební bezpečnosti

• Pravidla chování na řekách

• Povinná výstroj a výzbroj (ochranné pomůcky)

• Kontrola technického stavu a funkčnosti ochranných pomůcek, výstroje a výzbroje

• Alkohol a omamné látky

Legislativní normy, které upravují chovaní na vodních tocích

Plavebně provozní podmínky pro provozování plavby stanoví prováděcí předpis k zákonu č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, vyhl. č. 344/1991 Sb.–tzv. Řád plavební bezpečnosti. Ten zavedl 2 kategorie vodních cest, přičemž většina řek a potoků, které vodáci sjíždějí, patří do II. kategorie. Kanoe, rafty, kajaky a ostatní lodě pro rekreační plavbu jsou malá plavidla, tj. jejich délka nepřesahuje 20 m a obsaditelnost je maximálně 12 cestujících. Pravidla plavebního provozu se vztahují na všechny účastníky plavebního provozu, tedy i na vodáky a koupající se. Vodní cesty II. kategorie se člení na sledované vodní cesty a nesledované vodní cesty. Mezi sledované patří vodní cesty na Vltavě, Otavě, Berounce, Labi, Ohři, Moravě, Bečvě, Odře a Ostravici. Nejčastěji se kontroluje technickoprovozní stav použitých plavidel a jejich základní vybavení. Plavidla musí být vybavena nádobkou pro vylévání vody nebo houbou, vyvazovacím lankem nebo řetízkem delším 5 m a alespoň jedním pádlem, pokud není vybaveno vesly. Namátkově se provádí také dechová zkouška na alkohol, a zda nejsou plavidla přetěžována. Za porušení povinností lze uložit pokutu do Kč 5 000, 00.

Řád plavební bezpečnosti však neurčuje povinnost pro vodáky, kteří splouvají divoké vody včetně jezů, být vybaveni přilbami a vestami.

Pravidla chování na řekách

Na každé lodi musí být vůdce plavidla (kormidelník), který zodpovídá za plavební bezpečnost a je povinen být za plavby na plavidle. Členové posádky jsou povinni plnit příkazy, které jim dává vůdce v rámci své pravomoci. Všechny další osoby na plavidle musí plnit příkazy vůdce v zájmu bezpečnosti plavby nebo zachování pořádku na plavidle. Předjíždění je povoleno jen tehdy, když se předjíždějící přesvědčil o tom, že s předjížděním není spojeno nebezpečí. Předjížděné plavidlo musí podle plavební situace umožnit a usnadnit předjíždění, musí přiměřené snížit rychlost plavby. Plavidlo smí provést obrat až poté, co se jeho vůdce přesvědčil, že plavba ostatních plavidel mu umožňuje provést obrat bez nebezpečí. Potkávání v úžinách by mělo být pro lodě, které plují opačným směrem, co nejméně časté. Všechny plavidla musí proplout úžinami v co možná nejkratším čase.

Zásady pro bezpečný pohyb na vodě

• Každý účastník je povinen na vodě bez průtahů a odmlouvání plnit příkazy vedoucího, instruktora či jiného dozoru.

• Před nasednutím si každý vodák dobře zkontroluje loď, přilbu, vestu, pádlo a další výzbroj či výstroj a během plavby má plovací vestu, přilbu a obuv pro brodění ve vodě neustále na sobě.

• Při sjíždění řeky na více lodích se bezdůvodně a bez souhlasu nikdo neodpojuje. Je nutné, aby při jízdě na sebe jednotlivé posádky lodí neustále viděly.

• Nepřevracet schválně lodě, skákat z lodí do vody či používat loď jako molo pro vodní hrátky.

• Přeceňování vlastních schopností a frajeřina na vodu nepatří, jelikož voda je vždy silnější a dostane se všude.

• Pokud se vodák nedokáže vyhnout nárazu s překážkou je lépe na překážku narazit přídí než bokem. V případě nárazu bokem se musí vodák naklonit s lodí směrem k překážce tzn. po proudu řeky.

• Při cvaknutí (převrácení lodě) oba vodáci (teď již plavci), drží své pádlo a ujistí se, že jejich spolujezdec je v pořádku. Loď se nepřevrací zpět a je nutno ji táhnout za jeden konec ke břehu (vzduchová bublina uvnitř ji nadnáší). Dále je nutné vždy počítat s tím, že vodák vydrží mnohem déle u stánku s klobásou než pod vodou.

• Veškeré úrazy, závady či problémy je nutné okamžitě nahlásit vedoucímu.

Záchrana při převržení lodi

Při převržení je důležité nepanikařit. Převrácenou loď s otevřenou palubou opouštíme vypadnutím z lodě, přičemž jednou rukou držíme pádlo. Pokud jsme v pořádku kontrolujeme, zda je náš spolujezdec také v pořádku. Poté chytáme materiál. Loď musí zůstat dnem nahoru. Uchopíme ji za záchytné oko , které je výše proti proudu a táhneme k nejbližšímu bezpečnému místu. Loď se snažíme držet šikmo proti proudu směrem ke břehu, ke kterému směřujeme.

Základy jízdy na kajaku

• Volba vhodné délky pádla, šířka úchopu, nácvik protáčení žerdi

• Nácvik sezení v kajaku na souši

• Nácvik základních záběrů na souši (základní záběr vpřed, základní záběr vzad – kontra záběr, široký záběr od přídě – oblouk, široký záběr od zádi, závěs)

• Nácvik nasedání na vodu a vysedání z lodi

• Nácvik základních záběrů na klidné vodě (základní záběr vpřed, základní záběr vzad – kontra záběr, široký záběr od přídě – oblouk, široký záběr od zádi, závěs)

Délka pádla
Délku pádla lze orientačně volit vzhledem k výšce postavy pádlujícího. Z hlediska fyziologického a optimálních pákových poměrů je vhodné volit délku pádla po zalomené zápěstí vzpažené horní končetiny.

Šířka úchopu
Šířku úchopu kajakářského pádla nejlépe určíme tak, že si žerď položíme na temeno hlavy a v tomto okamžiku by měly paže svírat v lokti pravé úhly. Úchop by měl být souměrný. Každá dlaň zhruba 10 cm od listu.

Rozlišujeme pravá a levá kajakářská pádla. Vzhledem k vytočení listů musí v jedné z dlaní docházet k protáčení žerdi. U pravých pádel svíráme pevně pravou dlaň a protáčíme v levé u levých je to opačně. Většina kajakářů používá pravá pádla, ale existují výjimky.

Nácvik sezení v kajaku
V kajaku sedíme na sedačce umístěné na dně lodi a mírně pokrčené dolní končetiny máme nataženy před sebe. Z důvodu stability a optimálního přenosu záběrů na loď je vhodné, abychom byli s kajakem v kontaktu sedmi body (2x špičky chodidel, 2x paty, 2x kolena, 1x hýždě).

nácvik základních záběrů na suchu

Škála na tekoucí vodě užívaných druhů záběru je velmi široká. Vzhledem k faktu, že začátečníci mají velmi malé, pakliže vůbec nějaké teoretické znalosti o technice pádlování, omezíme nácvik záběrů na minimum potřebné k bezpečné jízdě na klidné vodě. Do vymezeného minima můžeme zařadit následující paletu záběrů základní záběr vpřed

Základní záběr vpřed je hnací silou lodi vpřed. Při zasazení pádla do vody je trup mírně předkloněn a natočen do středu lodi
tak, aby bylo paži svírající pádlo blíže u listu umožněno maximalizovat délku záběru. Záda mohou být velmi mírně prohnuta ve tvaru písmene „C“. Obě paže jsou napnuty, přičemž u horní paže tolerujeme v průběhu záběru pokrčení loketního kloubu v úhlu až 30 stupňů. Zasazení pádla je plynulé bez předčasného tahu před zanořením listu. List zanořujeme při základním záběru cca 10 - 25 cm od boku lodi. Při správném zasazení nemá docházet k rozstřikování vody při průchodu pádla hladinou. V okamžiku zasazení jsou obě paže napjaté, ale uvolněně, ne křečovitě. Po zasazení celého listu do vody dochází k takzvanému tažení. Při tažení dochází k postupnému narovnávání trupu ve všech rovinách. Sílu při záběru vyvíjí velké svalové skupiny trupu, zejména zad (velký trapézový sval). Spodní i horní paže se v průběhu tahu postupně pokrčují. Ukončení záběru nastává v okamžiku, kdy poloha spodní ruky kopíruje oblast kyčelního kloubu. Před zanořením druhého listu do vody musí dojít k protočení žerdi v levém (u pravých pádel) zápěstí.

Základní záběr vzad (kontra záběr)

Tento typ záběru slouží u začátečníků ke zpomalení nebo zastavení lodi. Na rozdíl od záběru vpřed provádíme zpětný záběr zatlačením listu pádla spodní paží od zádi mírně šikmo, podél lodi směrem k přídi. Zpětný záběr zahájíme položením pádla na hladinu za tělem, mírně dál dozadu než v místech, kde ukončujeme základní záběr vpřed.

Široký záběr od přídě (oblouk)
Široký záběr slouží ke korekci a změně směru jízdy nebo otáčení lodi. List zasunujeme do vody podobně jako u základního záběru v mírném předklonu trupu, před tělem ve vzdálenosti cca 10 cm od boku lodi. Záběr je veden nataženou spodní paží, oproti základnímu záběru po oblouku směrem od boku lodi, přičemž horní paže může být pokrčena. V závěrečné fázi dochází k dokončení oblouku za tělem pádlujícího, který se může dostat až do mírného záklonu. List pádla se tedy nepohybuje po přímce podél boku, ale po křivce (oblouku) směrem od lodi a zpět.

Široký záběr od zádi
Široký záběr od zádi slouží k otáčení lodi a způsobuje její výrazně zbrzdění. Jedná se o záběr, který probíhá od zádi lodi směrem k přídi po oblouku. Oproti zpětnému záběru je spodní paže po celou dobu pohybu natažena, přičemž list pádla kopíruje oblouk vedený od zádi. Pádlo zasazujeme co nejvíce vzadu, k lodi záběrovou stranou a záběr končí na úrovni trupu. Záběr je veden z rotace trupu.

Závěs
Je užíván při nájezdech do proudu a výjezdech z proudu. Jedná se o záběr, který vodák využije při změně směru ve vyšších rychlostech lodě. Trup je při zahájení záběru vykloněn ven z lodě bez zjevné rotace. Horní paže je mírně ohnutá v loketním kloubu nad hlavou, spodní paže je napnuta. Pádlo je do vody ponořeno pod úhlem 45 stupňů, přičemž paže nekonají pohyb směrem k přídi, ale zůstávají v zahajovacím postavení. List pádla tak tvoří střed osy otáčení lodi. Úhlem, který svírá list pádla s podélnou osou lodi, řídíme intenzitu otáčivého momentu a brzdících účinků záběru.

Základy jízdy na kanoi

• Volba vhodné délky pádla, šířka úchopu

• Nácvik sezení v kanoi na souši

• Nácvik základních záběrů na souši (základní záběr vpřed, základní záběr vzad – kontra záběr, široký záběr od přídě – oblouk, široký záběr od zádi, přitažení)

• Volba zadáků a háčků

• Nácvik nasedání na vodu a vysedání z lodi

• Nácvik základních záběrů na klidné vodě (základní záběr vpřed, základní záběr vzad – kontra záběr, široký záběr od přídě – oblouk, široký záběr od zádi, závěs)

Délka pádla
Délku pádla lze orientačně volit vzhledem k výšce postavy pádlujícího. Z hlediska fyziologického a optimálních pákových poměrů je vhodné vycházet ze zkušeností závodníků na divoké vodě, kteří volí délku pádla po rameno.

Šířka úchopu
Pádlo držíme horní rukou za hlavičku nadhmatem, přičemž palec drží hlavičku v poloze proti prstům (zespodu hlavičky). Výšku uchopení pádla spodní rukou zkontrolujeme tak, že vzpažíme, položíme si žerď na temeno hlavy a paže ohneme v loktech do pravého úhlu. Rozpětí takto ohnutých paží je poloha, ve které držíme pádlo při pádlování. Daný úchop by měl odpovídat poloze úchopu spodní paže přibližně 10 cm od listu.

Volba zadáků a háčků
Při sezení v kánoi rozlišujeme dvě základní pozice vzhledem k postavení lodi. Pozici pádlujícího na přídi nazýváme „háček“. Pozice na zádi je pojmenována jako „zadák“. Zadák by měl mít v optimálním případě větší zkušenosti s plavbou na obdobném typu lodi.

Nácvik sezení v kanoi na suchu
V turistických kánoích rozlišujeme dva základní typy sezení. První typ je hojně užívaný turisty. Charakterizuje ho stabilní sed, přičemž dolní končetina na straně, kde pádlujeme, je v koleni pokrčena pod sedačku, stehno se opírá o bok lodi. Druhá noha je volně natažena, přičemž stabilitu a bezpečnost sedu zajišťuje pata nohy zapřená o dno kánoe. Druhý typ má svůj původ v závodní kanoistice na divoké vodě. Charakteristickou polohou je klek na dně lodi, s koleny „co nejdále od sebe“, přičemž lýtka kopírují spodní stranu sedačky. Hýžďové svaly se opírají o vrchní část sedačky. Tento posed není příliš komfortní, zvyšuje však zpravidla stabilitu lodi. Turisty je využíván ke sjíždění jezů a peřejnatých úseků. Zadák a háček pádlují vždy na odlišném boku lodi.

Nácvik základních záběrů na suchu
Škála na tekoucí vodě užívaných druhů záběru je velmi široká. Vzhledem k faktu, že začátečníci mají velmi malé, pakliže vůbec nějaké teoretické znalosti o technice pádlování, omezíme nácvik záběrů na minimum potřebné k bezpečné jízdě na klidné vodě. Do vymezeného minima můžeme zařadit následující paletu záběrů:

Základní záběr vpřed
Základní záběr vpřed je hnací silou lodi vpřed. Při zasazení pádla do vody je trup mírně předkloněn a natočen do středu lodi tak, aby bylo paži svírající pádlo blíže u listu umožněno maximalizovat délku záběru. Záda mohou být velmi mírně prohnuta ve tvaru písmene „C“. Obě paže jsou napnuty, přičemž u horní paže tolerujeme v průběhu záběru pokrčení loketního kloubu v úhlu až 30 stupňů. Zasazení pádla je plynulé bez předčasného tahu před zanořením listu. List zanořujeme při základním záběru cca 10 - 25 cm od boku lodi. Háček spíše dále od špice, zadák blíže k lodi. Při správném zasazení nemá docházet k rozstřikování vody při průchodu pádla hladinou. V okamžiku zasazení jsou obě paže napjaté, ale uvolněně, ne křečovitě. Po zasazení celého listu do vody dochází k takzvanému tažení. Při tažení dochází k postupnému narovnávání trupu ve všech rovinách. Sílu při záběru vyvíjí velké svalové skupiny trupu, zejména zad (velký trapézový sval). Spodní i horní paže se v průběhu tahu postupně pokrčují. Ukončení záběru nastává v okamžiku, kdy poloha spodní ruky kopíruje oblast kyčelního kloubu. Po ukončení tahu vytáhneme plynule pádlo z vody a přenášíme ho vpřed vzdálenější hranou listu nízko (cca. 10 cm) nad hladinou do dalšího zahájení záběru. Zadák musí často korigovat směr lodi. Postupuje tak, že pokračuje v záběru a za tělem přiloží pádlo k boku lodi záběrovou stranou a „zakormidluje si“.

Důležité: Při zahájení záběru na dvoumístných kánoích je nutné, aby pádlující pádlovali, přenášeli a zasazovali pádlo do vody synchronně.

Zpětný (kontra) záběr
Tento typ záběru slouží u začátečníků při synchronním pádlování ke zpomalení nebo zastavení lodi. Při pádlování pouze jednoho z pádlujících je efektem tohoto záběru postupné otáčení lodi. Na rozdíl od záběru vpřed provádíme zpětný záběr zatlačením listu pádla spodní paží od zádi mírně šikmo, podél lodi směrem k přídi. Zpětný záběr zahájíme položením pádla na hladinu za tělem, mírně dál dozadu než v místech, kde ukončujeme základní záběr vpřed.

Široký záběr od přídě (oblouk)
Široký záběr slouží ke korekci a změně směru jízdy nebo otáčení lodi. List zasunujeme do vody podobně jako u základního záběru v mírném předklonu trupu, před tělem ve vzdálenosti cca 10 cm od boku lodi, háček co nejvíce vpředu. Záběr je veden nataženou spodní paží, oproti základnímu záběru po oblouku směrem od boku lodi, přičemž horní paže může být pokrčena. V závěrečné fázi dochází k dokončení oblouku za tělem pádlujícího, který se může dostat až do mírného záklonu, zadák končí oblouk co nejvíce vzadu až téměř za lodí. List pádla se tedy nepohybuje po přímce podél boku, ale po křivce (oblouku) směrem od lodi a zpět.

Široký záběr od zádi
Široký záběr od zádi slouží k otáčení lodi a způsobuje její výrazně zbrzdění. Jedná se o záběr, který probíhá od zádi lodi směrem k přídi po oblouku. Oproti zpětnému záběru je spodní paže po celou dobu pohybu natažena, přičemž list pádla kopíruje oblouk vedený od zádi. Zadák zasazuje pádlo co nejvíce vzadu, k lodi záběrovou stranou a záběr končí na úrovni trupu. Naproti tomu háček zahajuje záběr na úrovni trupu a končí u špičky lodi. Záběr je veden z rotace trupu.

Přitažení
Přitažení se zpravidla užívá při korekcích směru jízdy, aniž bychom tímto typem záběru způsobili výrazné zbrzdění lodi. Trup je při zahájení záběru vykloněn ven z lodě bez zjevné rotace. Horní paže je mírně ohnutá v loketním kloubu nad hlavou, spodní paže je napnuta. Záběr vedeme kolmo k boku lodi. Po ukončení přitažení k boku lodi můžeme přejít do přímého záběru, nebo pootočíme pádlo o 90 stupňů do polohy jako při přímém záběru, a vrátíme se zpět do výchozí polohy a záběr dle potřeby opakujeme. Při přitahování je potřeba dávat pozor, aby se otáčející loď nezvrhla o pádlo opřené o bok lodi při ukončování záběru.

Závěs (přitažení přídě)
Je užíván při nájezdech do proudu a výjezdech z proudu. Jedná se záběr, který vodák využije při změně směru ve vyšších rychlostech lodě. Postavení tělesných segmentů je shodné s fází zahájení záběru „přitažení“. Pádlo je však do vody ponořeno pod úhlem 45 stupňů, přičemž paže nekonají pohyb směrem k přídi, ale zůstávají v zahajovacím postavení. List pádla tak tvoří střed osy otáčení lodi. Úhlem, který svírá list pádla s podélnou osou lodi, řídíme intenzitu otáčivého momentu a brzdících účinků záběru.

Literatura

• Bílý, M., Kračmar, B., Novotný, P. (2001). Kanoistika: Technika jízdy, rafting, extrémní terény. Praha

• Bílý, M., Kračmar, B., & Novotný, P. (2004). Kanoistika. Praha: Grada.

• Ptáček, P. (2006). Bezpečně na tekoucí vodě. 1.vyd. Ústí nad Labem:Albis International.

Doporučená

• Hanuš,R., Chytilová,L. (2009). Zážitkově pedagogické učení. Praha, Grada

• Štemprok.,K. (1975). Vodní turistika, Olympia, Praha

• Kodeš, J., Hruša, J. (1990). Historie kanoistiky, jachtingu a windsurfingu. 1. Vyd. Praha: UK. 1990. Pravidla kanoistiky..

• Sýkora, B. a kol. (1986). Turistika a sporty v přírodě. SPN, Praha

• Bílý,M., Kračmar,B., Novotný,M. (2000). Kanoistika. Karolinum, Praha

• Štemprok.,K. (1975). Vodní turistika. Olympia, Praha

• Neuman, J. a kol. (2000). Turistika a sporty v přírodě. Portál, Praha

• Jančar, V.,Novák,I. (2005). Vodácký průvodce Česko. SHOCart, Vizovice

• Doležal, T. a kol. (1991). Základy kanoistiky a vodní turistiky. Karolinum, Praha.

• Škranc, J. (1989). Záchrana ve vodní turistice. ČUV ČSTV, Praha.

• Lichtag, Pavel. (1999). Klasifikace vodních toků. Kanoe Raft Kajak, roč.6, č.4.

• Kutova, Eva et al. (1966). Kanoistika mládeže. Sportovní a turistické nakladatelství UV ČSTV, Praha, 1966, 173 str.

• 90 let kanoistiky v českých zemích. Olympia, 2003. 350 s.

• Westwood Andrew (2011). Canoeing: The Essential Skills and Safety. The Heliconia Press

• Whiting, Ken. (2009). Recreational Kayaling: Ultimate Guide. The Heliconia Press

• Gullion, Laurie (1993). Canoeing. Human Kinetics Publishers

• Mason, Paul (2010). Kayaking and Canoeing: The World's Best Paddling Locations and Techniques. Capstone Press