Část C) Odborný výcvik

18.1. Kabelová vedení

Druhy kabelů a jejich konstrukce

Kabely slouží pro přenos elektrické energie v prostorách venkovních a vnitřních. Rozdělujeme je podle materiálu jádra, počtu žil, jmenovitého napětí, průřezu jader, podle materiálu izolace jader a podle druhu pláště.

Dále je můžeme rozlišovat podle funkce, kterou budou plnit (kabel silový, sdělovací, pomocný ovládací, návěstní, měřící apod.).

Druh kabelu se musí volit s ohledem na použití, na prostředí a na způsob uložení.

Kabely se dělají jako jednožilové nebo jako více žilové s počtem žil až 48. Počet žil zvoleného kabelu závisí na proudové soustavě a na funkci kabelu. Jednožilové kabely se používají pro stejnoměrný přenos nebo pro trojfázový přenos soustavy vn a vvn, trojžilové kabely se používají pro trojfázový rozvod vn. Pro trojfázový rozvod nn s nulovacím vodičem se používají čtyřkilové kabely, pro trojfázový rozvod nn s nulovacím a s ochranným vodičem se používají pětikilové kabely. Kabely s větším počtem žil se zpravidla používají pro obvody pomocné, měřící, ovládací apod.

18.1.1. Označování kabelů

Skládá se z písmenového a číselného označení

První písmeno udává materiál žíly:

C – měď, A – hliník

Druhé písmeno udává materiál izolace žíly:
N – napuštěný papír, normální impregnát
M – napuštěný papír, nestékavý impregnát
Y – měkčený polyvinylchlorid
G – kaučukový vulkanizát
E – polyetylen
X – polyetylen zhuštěný
H – vulkanizát z etylenpropylenového kaučuku
B – vulkanizát z butylkaučuku

Třetí (popř. čtvrté) písmeno označuje materiál pláště v pořadí od středu kabelu:
A – hliníkový plášť
C – měděné stínění
O – olovo
Q – slitina olova (legované olovo) Y - měkčený polyvinylchlorid
U – vulkanizát z chloroprenového kaučuku
T – trojplášťový kabel (jednotlivé žíly mají kovový plášť ve společném obalu)
R – jednotlivé žíly mají kovové stínění nebo kovový plášť a mají obal na každé žíle
S – žíly mají společné stínění a nad stíněním je obal

Další písmena udávají obaly nad pláštěm v pořadí od středu kabelu:
V – vlákninový obal
B – navíjený protikorozní obal
Y – nalisovaný souvislý obal z polyvinylchloridu
P – pancéř z ocelových pásků
D – pancéř z ocelových drátů
Z – pancéř ve zvláštním vyhotovením
L – závěsný kabel – nosný člen je součástí duše kabelu
K – závěsný kabel – nosný člen není součástí duše kabelu

Obaly nad pláštěm chrání proti korozi a proti oděru při kladení nebo zajišťují mechanickou pevnost.

Písmenové označení je doplněno údajem o jmenovitém napětí (kromě napětí 750 V) a o počtu žila jejich průměru.

Např. kabel AYAY 4x25 je čtyřkilový kabel ne jmenovité napětí 750 V, průřez žil je 25mm, materiálem žil je A1, izolace žil a plášť jsou z PVC.

Potřeba hospodárně přenášet stále větší výkony vede ke hledání nových způsobů přenosů i v konstrukci kabelu. Zvětšování přenášeného výkonu lze dosáhnout zvyšováním napětí nebo proudu. Zvyšování napětí je podmíněno elektrickou pevností použitých izolačních materiálů a zvětšování proudové hustoty zase souvisí se ztrátami, které vedou k ohřevu kabelu. K odvádění tepla z kabelů se nejčastěji používá voda, olej nebo plyn.

Některé přímořské státy řeší zásobování ostrovů elektrickou energií prostřednictvím podmořských kabelů. Jako příklad můžeme uvést podmořský kabel se stejnosměrným napětím 250 kV, který spojuje Dánsko a Norsko přes Skagerrak, v délce 130 km. Kabel je položen v hloubce až 550m. Průřez měděného vodiče je 800mm, kabel je armován ocelovým nosným drátem s průměrem 7mm, vnější průměr je 117mm, hmotnost je 48kg.m. Přenášený výkon je 250 MW. Pro pokládání do moře se používají speciální lodě.

18.1.2. Kabelové soubory a příslušenství

Kabelové soubory slouží ke spojování, odbočování, ukončování, kotvení nebo rozvětvování žil kabelů.

Používají se různé druhy souborů:

Spojky
Odbočnice
Koncovky
Kotevní zařízení

Soubory se dělí podle jmenovitého napětí, počtu žil a průřezu jader kabelu, podle materiálu, souboru, příslušenství a značky souboru. Soubory se označují soustavou několika písmen a čísel.

První písmeno značky udává druh souboru:

rovná několikažilová spojka SV – 1 kV
navinovaná spojka SVN – 35 kV

Pokládání kabelových vedení a předpisy pro zacházení s kabely

Protože kabelová vedení jsou drahá a hledání poruch jejich odstraňování je pracné, zdlouhavé a nákladné, je třeba zajistit jejich životnost a bezporuchový provoz volbou správného druhu kabelu a dodržením technologického postupu při jejich ukládání.

Druh kabelu – se musí volit se zřetelem k prostředí a způsobu uložení. Prochází-li úsek kabelu bez přerušení různým prostředím, volí se druh kabelu podle nejnepříznivějšího místa nebo se kabel vv daném úseku musí vhodně chránit.

Kabely ukládáme:

do země
do kabelových kanálů
do kolektorů
tvárnic
trub
na kabelové lávky
rošty

Teplota kabelu – při ukládání nemá být nižší než +4°C (pokud některá předmětová norma nepředepisuje jinak). Pokud je teplota okolí nižší, musí se kabely předehřát.

Ohyby kabelů – při kladení se máme řídit pokyny výrobce. Nestanoví-li výrobce poloměry ohybu menší než jsou poloměry, kabely se nesmí odvinovat s bubnů taháním, ale musí se odnášet.

18.1.3. Kladení kabelů do země

Kabely se musí klást do země v hloubkách, které jsou určeny. Kde nelze dosáhnout potřebné hloubky, musí být kabely opatřeny ochranou proti mechanickému poškození např. rourami, tvárnicemi apod. Do výkopu se kabely kladou na vrstvu jemnozrnného písku v tloušťce nejméně 8cm a u kabelů na 110 kV na vrstvu nejméně 12cm. Po položení se kabely zasypou vrstvou písku stejné tloušťky. Po zapískování se zakrývají cihlami, dlaždicemi, tvárnicemi, apod. s přesahem nejméně 4cm. Kabely do 1 kV v trasách, kde nemohou být mechanicky poškozeny, se mohou klást do země bez mechanické ochrany, ale nad kabelem se musí označit výstražnou fólií z plastu. Kabely se nesmějí klást do agresivních půd. V takových případech se musí chránit proti chemickému působení, kabely se nesmějí klást do neslehlé půdy.

Jsou-li kabely uloženy ve vrstvách nad sebou, neměl by být souběh v celé délce trasy. Nelze-li se tomu vyhnout, musíme jednotlivé vrstvy oddělit nehořlavými a mechanicky pevnými vodorovnými přepážkami, např. cihlami, betonovými deskami apod. Stejně musí být přepážkou odděleny křižující se kabely nebo kabely různých vlastníků. Vodorovné přepážky není nutné dělat u kabelů do 1 kV.

Při uspořádání kabelů ve vrstvách nad sebou se uplatňuje zásada, aby kabely vyššího napětí byly dole a kabely nižšího napětí nahoře a aby uložení pokud možno nebylo osové.

Dochází-li ke křižování kabelů se zemním vedením hromosvodu, musí být kabel uložen nad tímto vedením a v místě křižování od něho musí být vzdálen alespoň 50cm. Souběhu se máme vyhnout.

18.1.4. Kabelové přípojky

Zřizují se čtyřžilovými kabely s nejmenším průřezem 16mm² Al nebo 10mm² Cu. Odbočení z veřejného kabelového rozvodu se provede v rozpojovací jistící skříni nebo spojkou z průběžného vedení. Při odbočení z veřejného rozvodu odbočkou T se přípojka provede s nejmenším průřezem 2 mm² Al nebo 16mm Cu. Přípojka se ukončuje v kabelové přípojkové skříni. Kabelová přípojka se může napojit i na venkovní vedení, které jde po stožárech. Kabel přejde ze země na stožár, kde se ukončí kabelovou koncovkou a vodiče se připojí k venkovnímu vedení. Kabel, který je přichycen na stožár, musí být nad zemí chráněn proti mechanickému poškození.

18.1.5. Materiál pro sítě a přípojky

Stožáry – nejpoužívanější jsou železobetonové stožáry s kruhovým profilem v typizované řadě délek 9 – 10,5 – 12 m a pro vrcholové tahy 1, 3, 6 a 10 kN s typizovaným označením 9/100, 9/300, 9/600, 9/1000, 10,5/300, 10,5/600, 12/300, 12/600, 12/1000. Výjimečně se používají dřevěné stožáry připevněné na betonovou patku.

V mimořádných podmínkách, kde nestačí typizovaný železobetonový stožár se používá stožár ocelový.

Střešníky – pro stavbu sítí nn používají střešníky z ocelových, popř. pozinkovaných trubek s vnějším průměrem 76 mm, u přípojek 60 mm. Výška střešníku musí být volena tak, aby celá trasa rozvodné sítě byla pokud možno v jedné rovině s výškou podpěrných bodů. Celková délka střepníkových trubek nemá přesahovat 5,5 m. Před upevněním střešníku je nutné provést průzkum stability budovy.

Střešníky se umísťují takto:

mimo střechu se použijí držáky dlouhé 600 až 900 mm
při průchodu střechou se požijí stoličky a oplechování střešníků
při průchodu římsou se použijí buď držáky nebo stoličky a oplechování střešníku

Výzbroj střešníku – tvoří ji vývodka, hlavice, hák, kotevní objímky, ploché držáky střešníku, držáky střešníku, šikmé pásy a podložky.

Kotva střešníku – do průřezu vodičů 25 mm² včetně se pro zajištění patních tahů u střešníku používají kotvy z pozinkovaného drátu s průřezem 35 mm² Fe a napínací šroub M 16. Při větších průřezech vodičů se používá ocelový pozinkovaný drát 70 mm2 Fe a napínací šroub M 20. U přípojkových střešníků do průřezu vodičů 10 mm² včetně se kotví ocelovým pozinkovaným drátem 25 mm 2 Fe s napínacím šroubem M 16.
Zakotvení musí být provedeno vždy do výslednice tahů. Při zakotvení do střechy se kotevní drát upevňuje na pomocný trámek, který se přišroubuje do krovu vazby. Při větším namáhání se montuje pomocný trámek přes 2, 3 i 4 krokvice. Pomocný trámek se přišroubuje do každé krokvice jedním šroubem M 16 a z obou stran se podloží podložkami 60 x 60 x 60 mm. Kotevní lano se připevňuje bandážováním k napínacímu i kotevnímu šroubu a musí být opatřeno plechem proti vnikání vody. Vzpěra střešníku je v provedení do zdi nebo do střechy. Střešník, vzpěra i kotva se oplechovávají.

Konzoly slouží jako nosník vedení a používají se:

kotevní konzola do zdi
konzola pro vodiče pod sebou na střešníky a stožáry
konzola pro vodiče pod sebou na zeď
koncová konzola pro vodiče pod sebou na zeď
praporcové konzoly na střešník nebo stožár, pro vodiče pod sebou
odbočná konzola do zdi
křížová konzola na dřevěný stožár
šikmá konzola do zdi

18.2. Venkovní vedení nn, vn, izolace přenosových zařízení /HDO/

18.2.1. Venkovní vedení NN

U venkovního vedení jsou vodiče pomocí izolátorů upevněné na nosné konstrukci, kterou tvoří stožáry, konzoly a střešníky.

Dřevěné stožáry se montují na betonové patky.

Vodiče pro venkovní vedení jsou holé. V poslední době se začínají používat také izolované vodiče, u kterých při náhodném dotyku nehrozí zkrat ani úraz el. proudem. Vodiče jsou vyrobeny z tvrdé nebo polotvrdé mědi z Al lan, nebo z ocelohliníkových lan AlFe.

Vzdálenosti vodičů od země pro napětí do 1kV musí být:

v prostorách volně přístupných, kromě zemědělských ploch, větší než 5m.
v prostorách volně přístupných se zemědělskými plochami větší než 6m.
v prostorách nepřístupných veřejnosti a v prostorách kde nehrozí nebezpečí požáru větší než 4m.
na neobdělávaných pozemcích (lesy, pastviny, strmé svahy) větší než 4m.

Vzdálenosti vodičů

od vodivých částí stožárů, konzol, střešníků pro napětí NN mají být alespoň 10cm.

Izolované vodiče lze upevnit přímo na konzolu nebo na jinou nosnou konstrukci.
Vzdálenosti vodičů mezi sebou

pro měděné vodiče a lana AlFe – nejméně 20cm
pro Al – nejméně 25 cm

Křižování mezi trasou vedení NN a vedením VN se provádí vždy tak, že vedení s nižším napětím prochází pod vedením s vyšším napětím.
Nad spodním vedením se musí napnout alespoň 2 ochranné lana, z nichž každé musí mít průřez alespoň 25 mm ². Jestliže se křižují 2 venkovní vedení NN, musí se svislá vzdálenost mezi nimi zvětšit o rezervu na průhyb vodičů, která musí být alespoň 2 cm na každý metr vzdálenosti od místa křižování k nejbližšímu stožáru.

Při křižování s dálnicí musí být výška alespoň 7 m nad vozovkou. Při křižování vedení NN s trolejovým vedením, je nutné dodržet výšku nad trolejovým drátem alespoň 2,5 m a nad nosnými částmi troleje alespoň 1,5 m.

Trasy silových a sdělovacích vedení se musí volit tak, aby měly co nejméně souběhu a křižování. Trasy těchto vedení se mají křižovat pokud možno kolmo.

Průřezy a vodiče

Průřezy musí být voleny tak, aby:

nebylo překročeno dovolené provozní oteplení vodiče
průřez vodičů byl hospodárný, s ohledem na spotřebu vodivého materiálu Cu, Al, Fe
vodiče byly mechanicky pevné
odolávaly silovým a tepelným účinkům zkratových proudů
nebyl překročen dovolený úbytek napětí na konci vodiče zatíženého provozním proudem
byla zajištěna ochrana samočinným odpojením při poruše

S ohledem na dovolené provozní oteplení je pro vodiče předepisována jejich jmenovitá proudová zatížitelnost. Je to vlastnost vodiče určena průřezem a materiálem jádra vodiče a materiálem, ze kterého je zhotovena izolace. Tabulky uvádějí hodnoty proudové zatížitelnosti pro normální podmínky. Za ztížených podmínek je dovolené proudové zatížení vodičů např. při zvýšené teplotě okolí, při seskupení většího počtu vodičů blízko sebe, kdy je ztíženo odvádění tepla.

Jištění vodičů

Vodiče se musí jistit proti nadproudům a proti zkratovým proudům, aby se jejich jádra nadměrně nezahřívala. Nadměrné přehřívání vodičů zejména dlouhodobého může způsobit zkrácení životnosti vodiče (zestárnutí izolace a spojů), případně vznik požáru nebo úrazu.

Jištění proti nadproudům

K tomu se používají prostředky, kterým se nadproud omezuje (proudové regulátory) nebo jen signalizuje (relé) nebo se místa poruchy odpojují (pojistky, jističe nebo jiné vypínače ovládané nadproudovým relé apod.). Jmenovité hodnoty pojistek a jističů nebo nastavení nadproudových relé se musí zvolit tak, aby se jádra vodiče za dobu než jištění vypne nadměrně neohřálo např. holé vodiče mají nejvyšší dovolenou teplotu při déle trvajícím přetížením 180 °C a při zkratu 300 °C. Izolované silové vodiče a kabely do jmenovitého napětí 1kV při přetížení 128 °C a při zkratu 200 °C. Vždy musíme použit pojistku s jmenovitým vypínacím proudem menším než je maximální dovolený proud pro daný vodič.

Jištění před zkratem

Je-li vodič chráněný před přetížením, může být pojistka sloužící pro jištění vodiče jen před zkratem až o 3 pojistkové stupně vyšší než odpovídá jištění jen proti přetížení. Musí však být při tom splněné ještě tyto podmínky:

odpor obvodu musí být tak malý, aby při zkratu na konci úseku byl zkratový proud, alespoň desetkrát větší než jmenovitý proud pojistky
průřez izolovaného vedení jištěného pouze proti zkratu pojistkou, která je o 3 pojistkové stupně musí být alespoň 6 mm²
v případě potřeby může být pojistka jištěna pouze proti zkratu více o 3 stupně pojistkové stupně silnější

Počet a umístění jistících článků

zařazují se na začátek vedení a v místě, kde se průřez vedení zmenšuje nebo kde se dovolené zatížení téhož průřezu zmenšuje
je-li odbočka po celé délce oddělena od hořlavých nebo zápalných látek tak, aby při zkratu nebo zemním spojením nemohlo dojít k požáru nebo úrazu, může se jistit až na konci vzdáleném do maximálně 3 m od místa odbočení v obytných budovách např. (odbočka k elektroměru) nebo do maximálně 10 m v průmyslových rozvodech a rozvodnách a ve venkovním rozvodu, přípojky se jistí v blízkosti do budovy např. domovní skříni
jistící článek chránící odbočku před přetížením může být umístěn až na konci odbočení, jestliže článek na začátku hlavního vedení jistí tuto odbočku před zkratem

18.2.2. Montáž veřejného osvětlení

Soustavy veřejného osvětlení
Soustavy VO jsou závislé na stupni dopravní komunikace a na šířce vozovky. Známe tyto druhy osvětlovacích soustav:

Osová soustava – svítidla jsou zavěšena nad středem komunikace obvykle na lanových převěsech. Používá se pro ulice zastavěné z obou stran široké 5 až 8 m. Pro širší ulice se tato soustava nedoporučuje, neboť se při větru příliš kývají.
Jednostranná soustava – svítidla jsou umístěna po jedné straně ulice na stožárech, na stěnách domů apod. Používá se pro ulice široké 8 až 12 m. Výška zavěšení se má přibližně rovnat šířce ulice.
Párová soustava – svítidla jsou po obou stranách ulice na stožárech nebo jsou zavěšena na závěsných lanech vždy po dvojicích. Používá se pro ulice kategorie I. s možností použití nosných (kombinovaných) stožárů pro trakční vedení elektrických drah a trolejbusů.
Dvoustranná soustava (střídavá) – svítidla jsou umístěna střídavě po obou stranách komunikace. Předností této soustavy je lepší rovnoměrnost osvětlení. Používá se pro komunikace I. a II. třídy, široké 12 až 18 m, kde není trolejové vedení.
Kombinovaná soustava – používá se na nových komunikacích se středním pásem šířky 20 až 30 m. Spočívá v kombinaci dříve uvedených soustav.

Světelné zdroje

Nejčastějším světelným zdrojem jsou výbojky, jsou to:

Rtuťová vysokotlaková výbojka s čirou baňkou – RVC
Rtuťová vysokotlaková výbojka s luminoforem – RVLX
Vysokotlaková halogenová výbojka – RVI
Vysokotlaková halogenidová výbojka s luminoforem – RVIL
Vysokotlaková halogenidová výbojka (modrá barva) – RVIM
Vysokotlaková halogenidová výbojka (zelená barva) – RVIZ
Vysokotlaková sodíková výbojka s čirou baňkou – SHC
Vysokotlaková sodíková výbojka s rozptylnou vrstvou – SHL
Vysokotlaková sodíková výbojka bez vnějšího zapalovače – SHLP

Rtuťové výbojky se vyrábějí v řadě příkonů 80, 125, 250, a 400 W.
Sodíkové výbojky se vyrábějí v řadě příkonu 50, 70, 150, 210, 340 a 400 W.

18.2.3. Přístroje vn

Rozvodny a rozvaděče

U každé transformovny se zřizuje hlavní výstupní rozvodna, rozvaděč nebo rozvodnice, z nichž se napájejí jednotlivé spotřebiče, podružné rozvodnice, rozvaděče nebo rozvodny.
Rozdělení podle napětí: 110 kV, 22 kV, 6kV, 430/230 V
Umístění: co nejblíže k odběrům
Trafostanice: Zděné - kobkové, rozvodny IRODEL - plechové, sloupové, oceloplechové typové trafostanice

Rozvaděče

Význam: možnost napojení více spotřebičů
Rozvodné zařízení je takové zařízení, které slouží k rozvádění jištění, měření a kontrole elektřiny a jeho řazení (spínání, přepínání) el. obvodu.
Rozvodna je rozvodné zařízení, které se montuje a zkouší až na místě použití.
Rozvaděč je rozvodné zařízení, kde všechny přístroje i s nosnými konstrukcemi tvoří jeden celek, který se montuje již ve výrobním závodě.
Rozvodnice - malý rozvaděč asi do 100A .

Rozdělení rozvaděčů vn podle napětí

6 kV - pro napájení 6 kV motorů- tedy motorů nejvyšších výkonů
10,5 kV - rozvaděče pro připojení výstupu z generátoru
22 kV - běžná distribuční síť pro napájení velkých průmyslových závodu, obcí apod.

Provedení rozvaděčů vn

Kobkové - neskříňové provedení, jednotlivé vn prvky jsou chráněny plotem.

Skříňové rozvaděče - všechno zařízení je umístěno do venkovního provedení s krytím např. IP 43 umístěných v krytých rozvodnách.
Vybavení: přípojnice, odpojovače, výkonové vypínače, měřící transformátory proudu a napětí, vn pojistky.
Zvláštním typem rozvaděčů vn jsou zapouzdřené rozvaděče. Jednotlivé fáze rozvodu L1, L2 a L3 tvořené přípojnicemi jsou chráněné pouzdry, které jsou naplněné plynem SF6 (fluorid sírový).

Výhodou těchto rozvaděčů jsou:

podstatně menší rozměry
lepší ochrana proti nebezpečnému dotyku
zabránění mezifázového zkratu
díly v SF6 je možné podstatně více zatížit

18.3. Základní druhy průmyslových rozvaděčů nn.

Oceloplechové rozvaděče - použití jako podružné pro napájení světelných a zásuvkových obvodů a pro spotřebiče menších výkonu. Pro prostředí obyčejné.

Jednotné univerzální rozvaděče se dělí na:

Rámové - nezakryté,čisté prostředí, snadná přístupnost,dobré chlazení, nesmí se používat v provozu.
Panelové - zakryty zepředu a z boku.
Skříňové - celokryté (IP 40, IP43) horší chlazení, mohou se použít v provozu

Jednotné rozvaděče typové Ukázka rozvaděčových skříní

Obr. 35

Odpojovače z bezpečnostních důvodů musí v zařízeních nad 1000 V být před vypínačem na viditelném rozpojitelném místě - odpojovač, kterým můžeme odpínat napětí jen zásahem obsluhy. Nesmí vypínat a zapínat obvody pod zatížením (provozní a zkratové proudy). Pohon je ruční nebo tlakovzdušný. Mohou být jednopólové nebo trojpólové (růžkové opalovací kontakty).

Rozdělení podle konstrukce:

nožové,
sklápěcí,
přepojovač,
rotační
nůžkové.

Pohon odpojovačů:

ruční s ovládáním uzemněnou izolační tyčí
ruční s ovládáním pomocí hřídele, který je spojen s pákou pres jednoduchý převod
tlakovzdušný, kde jsou kontakty ovládané stlačeným vzduchem

Odpínače - jsou v podstatě odpojovače vybavené jednoduchou zhášecí komorou, umožňující proto vypínat provozní proudy. Před účinky zkratu jsou chráněny vysokonapěťovými pojistkami.

Vypínače - požívají se k vypínání a zapínání elektrických obvodů pod zatížením.Spínání se provádí zásahem obsluhy nebo - působením relé. Podle prostředí, v němž pracují, se rozdělují na venkovní a vnitřní.

Obr. 36

Rozdělení podle zhášení oblouku:

expanzní - oblouk se zháší v pružné komoře odpařováním expanzinu ,což je destilovaná voda zabarvená pro lepší viditelnost fluoreskujícím barvivem (je tam také glycerín proti zamrzání a protiplísňová přísada). Oblouk zahřeje expanzin, čímž vznikne v komoře přetlak plynu. Ten stlačí pružný kroužek, nadzvednou se vložky a mezi štěrbinami se do válce vyfoukne pára, která expanduje a ochladí oblouk. Páry vnikají do horní hlavice spínače, kondenzují a vrací se zpět.
máloolejové - při zhášení oblouku proudí olej kolmo k ose oblouku (příčné přerušení oblouku). Vzniklý oblouk odpaří okolní olej a páry vnikají ze zhášecí komory kanálky postupně tak, jak se pohybující roubík odkrývá. Prostor za pohybujícím roubíkem se zaplavuje čerstvým olejem. Oblouk se ochlazuje a při průchodu nulou zhasne.
tlakovzdušné - ke zhášení oblouku se používá stlačený vzduch, který se vhání mezi kontakty
plynotvorné - el. oblouk zhasne proudem plynů, které se vyvinou působením oblouku na plynotvorný materiál např. fíbr, z něhož je zhotovena zhášecí komora. Plyny odnímají oblouku teplo a ten při průchodu nulou zhasne.
tlakoplynové - používá se fluorid sírový (stálý, netečný, nejedovatý). Má výbornou ochlazovací schopnost, neboť se rychle váže s volnými elektrony v oblouku a tím zmenšuje el. vodivost prostředí ve kterém oblouk hoří. Má také 2-3 krát vetší el. pevnost než vzduch, což umožňuje zmenšení vypínače. Oblouk se přerušuje v uzavřené komoře bez vypouštění plynu do atmosféry.
magnetické - využívají vlastní magnetické pole.Toto pole vhání oblouk do keramické zhášecí komory.
rychlo vypínače - spínají stejnosměrné obvody a chrání před zkratovými proudy. Musí samočinně vypnout dřív než zkratový proud dosáhne své maximální hodnoty. Vypínací doba je 3-10ms. Zhášení je zajištěno výfukovými elektromagnety. Při normálním provozu se v jádře vytváří slabý magnetický tok. Při nadproudu vznikne v jádru silný magnetický tok, který působí proti toku elektromagnetu, takže kotva odpadne a pružina vypínač rychle vypne.

Uzemňovače – odpojovače mohou být spojeny v jeden celek s uzemňovačem. Uzemňovač je nožový spínač, který uzemňuje a zkratuje vypnutou část el. obvodu pro bezpečnost obsluhy. U všech odpojovačů s uzemňovači je zapnutí nebo vypnutí možné jen při vypnutém uzemňovači.

Pojistky - jsou určeny k jištění proudů vysokého napětí. Vypínají proud tak rychle, že zkratový proud nedosáhne své vrcholové hodnoty.

Bleskojistky - jsou přístroje k omezení přepětí na přípustnou velikost bezpečnou pro připojené zařízení rozvoden.

Přístrojové transformátory - se používají jako měřící nebo jistící. Podle měřené veličiny jsou proudové nebo napěťové.
Izolují obvody vysokého napětí od obvodu nízkého napětí, ve kterých jsou zapojeny měřící, jistící a regulační přístroje. Převádějí primární hodnoty proudu na sekundární I nebo 5 A u napěťových napětí na 100 V.
U napěťových transformátoru označení primárních svorek M a N, sekundárních m a u. U proudových primární svorky značíme K a L, sekundární k a l.

18.4. Sítě nn

Rozvodné sítě NN se mohou provádět několika způsoby:

sítě stromkové - tento způsob rozvodu má tu nevýhodu, že s rostoucí vzdáleností vzrůstá i úbytek napětí. Při poruše na počátku vedení je celý zásobovaný okruh bez proudu.
sítě paprskové - v napájecích bodech jsou transformátory
sítě okružní - mohou mít více napájecích míst a mají tu výhodu, že při poruše se dá vypnout jen poškozený úsek.
mřížové sítě - se používají v husté městské zástavbě. Kabely mřížových sítí jsou v uzlech navzájem propojeny, a proto se dosahuje rovnoměrnějšího napájení sítě a menší úbytky napětí než v sítích paprskových. Při poruše některého transformátoru převezmou zatížení ostatní transformátory a porucha se omezí jen na nejbližší okolí.

Obr. 37

Sloupy rozvodu nízkého napětí bývají složeny z betonového pilíře zapuštěného v zemi a k němu připevněného dřevěného sloupu impregnovaného proti hnilobě. Na sloupu jsou připevněny ocelové držáky s izolátory. Vodiče vzdušných rozvodu jsou většinou hliníková lana. Minimální průřez hliníkových lan je 25 mm².

Zemní kabelové rozvody jsou provozně bezpečnější než vzdušná vedení. Používají se většinou kabely s PVC izolací vodičů i s PVC pláštěm. Kabely se ukládají pod chodníky do hloubky min.0,6 m, pod vozovkou min.0,8 m. Dno příkopu pod kabel musí být rovné, bez kamenů a před uložením kabelu se pokrývá min. 8 cm vysokou vrstvou písku. Při odvíjení kabelu z bubnu nesmí být překročena dovolená tažná síla napínající kabel. Je to 50N/mm² pro měděné kabely a 30N/mm² pro hliníkové. V trasách, kde nehrozí mechanické poškození, se kabel překryje pouze výstražnou plastovou fólií. V mechanicky namáhaných trasách se kabel překrývá cihlami, dlaždicemi nebo tvárnicemi. Při souběhu nebo křížení silnoproudého kabelu s telekomunikačním je třeba dodržet minimální vzdálenost 30 cm.