03

Příčiny nemocí

Za normálních podmínek se organismus udržuje v ustáleném stavu - HOMEOSTÁZE - stav rovnováhy. Dojde-li k jeho vychýlení, snaží se organismus pomocí regulačních mechanismů toto vychýlení napravit.


Zda se to podaří, záleží na:

  • intenzitě působícího vlivu,

  • celkovém stavu organismu.

Častěji je nemoc výsledkem interakce mnoha činitelů a následného selhání regulačních mechanismů.



Mezi příčiny nemoci řadíme:

  • Zevní a vnitřní vlivy (fyzikálně-chemické vlivy – záření, chemické sloučeniny, bioklimatické vlivy, traumata – mechanická, tepelná, pracovní prostředí, mikroorganismy, stavy spojené s nedostatečnou výživou)(vnitřní vlivy – jsou dány vývojovou fází organismu – dětství, dospívání, stáří, dále pohlavím a dědičností).

  • Nesprávná reakce organismu (odpověď organismu prostřednictvím regulačních mechanismů je nedostatečná, přehnaná, mylná. Řadíme sem alergie, autoimunní onemocnění).

  • Psychogenní vlivy (dlouhotrvající stresové vypětí může vyvolávat řadu tzv. civilizačních onemocnění – hypertenze, ICHS, vředová choroba, diabetes, nádorové onemocnění).



U řady onemocnění rozlišujeme při stejných nebo podobných příznacích formu:

  • Esenciální – primární, kdy neznáme přesnou příčinu.

  • Symptomatickou – sekundární, kdy onemocnění vzniká na podkladě jiného onemocnění.


3.1 Přůběh nemoci

Nemoc může probíhat prudce – akutně nebo vlekle - chronicky. Někdy rozlišujeme ještě mezistádium a hovoříme o tzv. subakutním průběhu.

  • Akutní průběh – kdy se subjektivní i objektivní příznaky objevují náhle ! Nemoc, probíhá obvykle krátce, končí uzdravením nebo může přejít do chronického stádia. Jestliže jsou změny, které akutní onem. způsobila neslučitelné se životem, pak končí smrtí.

  • Chronický průběh – je provleklý, většinou nekončí úplným uzdravením a zanechává určité nezvratné – ireverzibilní změny na postiženém orgánu. Vzniká tak chronická nemoc se všemi somatickými, ale i psychosociálními problémy. Chronická nemoc může mít období remise tj. období, kdy chorobné příznaky nejsou téměř patrné. Stane-li se nemoc opět aktivní, hovoříme o relapsu, pokud dojde k akutnímu vzplanutí onemocnění s všemi charakteristickými rysy akutního onemocnění – mluvíme o akutní exacerbaci.


3.2 Stádia nemoci


Časové úseky průběhu nemoci:

  1. St. latence (inkubace) – období mezi působením příčiny nemoci a objevením se prvních příznaků. U infekčních onem. – inkubační stadium.

  2. St. prodromálních příznaků – stádium neurčitých příznaků, podle nichž nelze soudit na určitou nemoc.Typické je zvláště u infekčních onem., protože u nich se vyskytují téměř vždy nespecifické příznaky s(únava, nechutenství, horečka).

  3. St. manifestních příznaků – období, kdy příznaky jsou zcela jasné a určitou nemoc lze podle nich rozpoznat.

  4. St.rekonvalescence – charakterizované ústupem nemoci a postupným zotavováním. Doba rekonvalescence je různě dlouhá.
    St. komplikací – vzniká v některých méně příznivých situacích.

  5. St. skončení nemoci – nemoc může skončit úplným uzdravením, přechodem do chronického stádia nebo smrtí.


3.3 Diagnóza

Má-li lékař pacienta správně léčit, musí nejprve rozpoznat chorobu – tj.stanovit diagnózu.

Diagnóza - jmenné určení nemoci, pojmenování klinického problému. Ke stanovení dg. musí lékař:

  • Shromáždit fakta:
    podrobná anamnéza, vyšetření nemocného, shromáždění výsledků pomocných vyšetření, pozorování průběhu nemoci

  • Analyzovat fakta:
    zhodnocení získaných informací, vybrání nejdůležitějších nálezů



Ke správné diagnóze přispívá:

  • 55% dobrá anamnéza,

  • 20% fyzikální vyšetření,

  • 20% laboratorní vyš.,

  • 5% náhoda.



Chybná diagnóza může být ovlivněna:

  • nedostatečnými vědomostmi vyšetřujícího,

  • povrchní anamnézou,

  • nedostatečným vyšetřením, nevyužitím všech laboratorních možností

  • objektivními příčinami: vzácná nemoc, atypické projevy choroby,

  • současně probíhající dvě nemoci, jejichž příznaky se prolínají.


Při stanovování diagnózy někdy přichází v úvahu více diagnostických možností, neboť podobné klinické příznaky mohou být podmíněny onemocnění různých orgánů.

Př. bolesti na hrudi mohou mít původ buď v onem. srdce nebo pohrudnice nebo páteře.

Lékař musí přesně zhodnotit jednotlivé příznaky a vzít v úvahu s kterými ještě dalšími příznaky se spojují. Na základě tohoto rozboru pak vymezí ze skupiny onemocnění to, které nejpravděpodobněji přichází v úvahu - diferenciální diagnóza.

  • Klinická diagnóza – stanovená za života nemocného.

  • Patologicko-anatomická diagnóza – zjištěná po smrti pitvou a doplněná histologickými, či dalšími vyš.

  • Účelná terapie – zahájená po stanovení diagnózy.

  • Symptomatická terapie – léčba jednotlivých symptomů. Často v naléhavých situacích, kdy se musí přistoupit k léčbě okamžitě, aniž by byla diagnóza přesně stanovena. Hlavním úkolem této TE.:zmírnit utrpení nemocného, zlepšit jeho zdravotní stav. Po zlepšení stavu doplnit potřebná data potřebná k dg.

  • Prognóza – předpověď o vývoji nemoci. (příznivá – při angíně, nepříznivá – při zhoubných nádorech, nejistá – při AIM) Vyslovuje se s ohledem na zachování života, a na výsledek léčby. Prognózu vyslovuje vždy ošetřující lékař nebo vedoucí lékař po zralém uvážení a při zachování zásad lékařské etiky.