5.1. Opracování dřeva
5.1.1. Výběr materiálů
Pro výběr materiálů na daný výrobek platí
kritéria, vztahující se ke druhu výrobku, místě použití, jakosti
materiálu a rozměrům materiálu:
Druh výrobku: podle toho, jakým podmínkám a namáhání bude výrobek vystaven, se vybírá vhodný druh dřeva o vhodné vlhkosti.
Jakost materiálu: normy platné pro výrobky ze dřeva předepisují i jakost použitého materiálu, dovolené vady, i vady, pro které nelze materiál na daný výrobek použít.
Rozměry materiálu: závisí na rozměrech výrobků a jejich jednotlivých částí (dílců). Tyto rozměry jsou předepsány na výrobních výkresech.
5.1.2. Měření materiálů
Rozměry výrobků a dílců jsou na výkresech kótovány v milimetrech (mm), u dýh s přesností na 0,1 mm. Rozměry materiálů se měří v cm nebo mm, tloušťky dýh v desetinách mm. Rozměry se značí:
l = délka,
b = šířka,
h = tloušťka.
5.1.3. Měření řeziva
Délka řeziva se měří jako nejkratší vzdálenost
mezi čely, uvádí se v metrech se zaokrouhlením na
dvě desetinná místa.
Tloušťka řeziva měří v milimetrech v libovolném místě
délky kusu, avšak minimálně 150 mm od čel.
Šířka řeziva:
-
omítané – měří se v milimetrech v libovolném místě délky kusu, které je bez oblin a vzdálené od čel minimálně 150 mm
-
neomítané – měří se v milimetrech uprostřed délky kusu a stanovuje se u řeziva tlustého do 40 mm na užší ploše, u tloušťky 40 a více mm jako průměr šířky širší a užší plochy kusu bez kůry a lýka.
Řezivo se dodává a eviduje v m³, ve stejných jednotkách se počítá spotřeba masivního dřeva na výrobek.
5.1.4. Měření dýh
Délka se měří ve směru vláken dýhy v odstupech po 5 cm, udává se v celých centimetrech.
Šířka se měří napříč vláken v polovině délky listu po 1 cm.
Tloušťky dýh jsou dané z výroby s přesností na 0,1 mm, neměří se. Obvykle se tloušťky dýh pohybují v rozmezí 0,6 až 0,8 mm.
Spotřeba na výrobek se počítá v m², ve stejných jednotkách se dýhy dodávají a evidují ve skladech materiálu.
5.1.5. Měření konstrukčních desek
Konstrukčními deskami rozumíme velkoplošné materiály používané na plošné dílce (korpusy skříní, stolové desky atd.). Délka a šířka všech konstrukčních desek se měří a udává v cm, tloušťka v celých mm. Spotřeba velkoplošných materiálů se počítá v m². Délky konstrukčních desek se měří:
-
u překližek ve směru vláken vrchní dýhy – překližovačky;
-
u laťovek ve směru vláken laťovkového středu;
-
u aglomerovaných desek ve směru většího rozměru.
Klasifikace nástrojů a nářadí k obrábění dřeva
-
Nářadí upevňovací a přidržovací
-
hoblice je pracovním stolem truhláře;
-
truhlářská ztužidla jsou často používaným nářadím k upínání a stahování dílců;
-
kleštiny (skližovačky) – používají se při lepení spárovky;
-
lisy – používají se k vyvíjení tlaku na plochu, např. při dýhování konstrukčních desek;
-
-
Nástroje obráběcí oddělují při obrábění část materiálu a tím mění jeho rozměry a tvar.
-
Nástroje pomocné např. kladiva, šroubováky, kleště, brusy na nástroje, atd.
5.1.6. Příprava obráběcích nástrojů
Obráběcí nástroje musí být řádně naostřené, musí mít dodrženou správnou geometrii a jejich břity musí mít správný tvar.
5.1.7. Řezání
Řezání pilou je základní způsob dělení dřeva pilovým listem. Jakost a vzhled obrobené plochy závisí na velikosti zubů.
Rozlišujeme ozubení
-
se zadním sklonem – má úhel řezu větší než 90˚ (tupý úhel) a používá se pro příčné řezání (α + β > 90°, úhel γ je záporný);
-
přímé – má úhel řezu 90˚(α + β = 90°, úhel γ = 0°) a používá se k podélnému řezání;
-
s předním sklonem – má úhel řezu menší než 90˚(ostrý úhel) a slouží k řezání podél vláken.
5.1.8. Hoblování
Hoblování je oddělování třísek z plochy dřeva pomocí hoblíku. Nástrojem je hoblíkový nůž – želízko, jehož břit odděluje třísku – hoblinu.
Úhel břitu bývá 25˚, pro tvrdá dřeva až 30˚.
Hoblíky pro základní opracování
-
uběrák je dlouhý 240 mm, má užší želízko sbroušené do oblouku (pro předhoblování velmi nerovných ploch),
-
hladík je asi 240 mm dlouhý, má jednoduché želízko bez klopky (pro hrubé srovnání ploch),
-
klopkař má želízko s klopkou, která láme třísku (pro přesné a hladké opracování ploch),
-
macek (rovnač) je dlouhý 480–750 mm, používá se k opracování dlouhých dílců.
Obr. 1
5.1.9. Vrtání
V truhlářské praxi je velmi častým druhem obrábění za účelem:
-
odstraňování vadných suků,
-
předvrtávání otvorů pro vruty a šrouby,
-
vrtání otvorů pro různá kování (např. závěsy, podpěrky pod police, apod.),
-
vrtání otvorů pro kolíky.
Vrtané otvory mohou být průchozí, nebo neprůchozí. Při vrtání většího počtu stejně hlubokých otvorů (např. při kolíkování) se používají zarážky, které zabraňují hlubšímu zavrtání.
Obr. 2
Forstnerův vrták
Plochý vrták do dřeva
Záhlbník nástrčný
Šroubovité vrtáky
Šroubovité vrtáky
5.1.10. Vyspravování suků
Zdravé suky, srostlé s okolním dřevem, se nevyspravují. Vadné suky, které jsou popraskané, vypadavé nebo nahnilé, se vyspravují, vyvrtají se a nahradí vlepenou zátkou.
Obr. 3
Na obrázku vidíme i vyspravovací lodičky, které slouží k vyspravení zásmolků, trhlin nebo jiných vad dřeva.
5.1.11. Dlabání
Dlabáním se rozumí oddělování a vybírání
jednotlivých hrubých třísek různé velikosti
při zhotovování podélných otvorů – dlabů
nebo konstrukčních spojů.
Druhy dlát
Hlavní druhy dlát používané v truhlářské výrobě jsou:
-
hraněné dláto má zkosené hrany a lichoběžníkový příčný průřez. Šířka od 3 do 50 mm;
-
duté,
-
ploché dláto je dláto pravoúhlého průřezu. Vyrábí se v různých velikostech;
-
čepovací (děropáč) má větší tloušťku než šířku, pro hluboké a úzké dlaby
-
zapouštěcí dláto k zadlabávání závěsů
Obr. 4 Druhy dlát
5.1.12. Rašplování, pilování
Rašplí se opracovává dřevo nahrubo, pracuje
se s ní šikmo přes vlákna.
Pilníkem se opracovává dřevo po rašpli, zaoblují
se jím ostré hrany nábytku, odstraňuje se přečnívající
dýha, atd.
Obr. 5
5.1.13. Broušení
Broušení je opracování povrchu materiálu za účelem odstranění nerovností po jiných nástrojích a docílení hladkého a čistého povrchu před povrchovou úpravou nátěrovými hmotami. Broušení se může provádět strojně nebo ručně.
5.1.14. Vykružování
Vykružováním rozumíme zhotovování různých pravidelných nebo nepravidelných oblouků a zakřivení s použitím více druhů nástrojů.
5.2. Opracování kovů
V truhlářské výrobě se kovy používají v podobě různých druhů kování, spojovacích prvků, nástrojů a nářadí, které se upravují, udržují a opravují.
5.2.1. Měření a rýsování
K měření a rýsování se používají kovové metry a pravítka, posuvná měřítka, úhloměry, rýsovací jehly, kružítka a důlčíky.
5.2.2. Obrábění kovových součástí
Řezání – provádí se ruční pilkou s kovovým rámem. Pilový list má rozvedené zuby, nebo je v místě zubů mírně zvlněn
Stříhání – ručními, stolními nebo elektrickými nůžkami se dělí tenké materiály.
Pilování – provádí se pilníky podobně jako u dřeva.
Vrtání – pro vrtání otvorů se používají šroubovité vrtáky upnuté do ruční nebo stolní elektrické vrtačky. Střed vrtaného otvoru se vyznačuje důlčíkem.
Zahlubování otvorů – provádí se kuželovým záhlubníkem, podobně jako u dřeva.
Ohýbání – nejčastější způsob tvarování kovových součástí v truhlářské výrobě.
5.2.3. Spojování kovů
Šroubové spoje – pomocí šroubů průchozích, nebo závrtných.
Nýtové spoje – nerozebíratelné.
Pájení – nerozebíratelné, pomocí přídavného snadno tavitelného kovu (pájky), který má nižší bod tavení než spojované součásti.
Pájka měkká – méně namáhané spoje (např. cínová)
Pájka tvrdá – více namáhané spoje (např. mosazná)
Svařování – spojování kovů teplem. Spojovaná místa jsou vytvarovaná tak, že tvoří šikmou spáru tvaru V nebo X a mezera se vyplňuje přídavným kovem.
Lepení – nerozebíratelné spojování kovových součástí pomocí lepidel. Používají se lepidla syntetická, hlavně epoxidová. Používají se především ke spojování kovů s jiným materiálem.
5.3. Opracování plastických hmot
Plastické hmoty se v truhlářské výrobě uplatňují především k výrobě:
- různých fólií a krycích vrstev používaných jako náhrada dýh;
- tvarových výlisků zásuvek, koster a skořepin sedacího nábytku, doplňkového nábytku, apod.;
- okenních a dveřních profilů;
- vodících lišt a profilů;
- nábytkového kování a spojovacích prostředků.
Syntetické pryskyřice se uplatňují jako lepidla a nátěrové hmoty.
5.3.1. Opracování plastů
Podle mechanických vlastností a chování se k teplu dělíme plastické hmoty na:
- Termoplasty – plastické hmoty, které zahříváním měknou, stávají se plastickými a při dalším zahřívání se taví. Ochlazením opět tuhnou a nabývají původní pevnost a tvrdost. V plastickém stavu se tvarují ohýbáním, tažením,vyfukováním nebo vakuovým lisováním. V roztaveném stavu se zpracovávají vstřikováním, vytlačováním, válcováním nebo zpěnováním.
- Reaktoplasty – plastické hmoty nenávratně vytvrzené chemickou reakcí. Dalším zahříváním je nelze změkčit, ani roztavit. Proces vytvrzovací reakce lze v určitém stadiu přerušit a získat tak polotovary, které se mohou tvarovat lisováním a přitom současně vytvrzovat do konečného stadia.
- Elastomery – plastické hmoty, které lze snadno tvarovat i za studena. Jsou to syntetické kaučuky a silikony.
5.3.2. Spojování plastických hmot
Plastické hmoty se spojují obvykle svařováním nebo lepením. Svařováním lze spojovat pouze termoplasty.
Svařování horkovzdušné – používá se ruční svářečka. Vzduch se v ní zahřívá elektrickou spirálou a je foukán na svařované místo. To se změkčuje a taví a současně přídavná svařovací tyčinka ze stejného materiálu.
Svařování kontaktní – přístroj s vyhřívanou destičkou. Na ni se z obou stran přitlačí spojované plochy plastu. Až se plast začne tavit, přitisknou se oba konce materiálu k sobě.
Lepením se spojují termoplasty i reaktoplasty. Při lepení
termoplastů se na lepené plochy nanese rozpouštědlo. Až styčné
plochy změknou, nanese se na ně velmi tenká vrstvička lepidla. Lepené
plochy se k sobě přitlačí po dobu odpaření rozpouštědla.
Při lepení stejných termoplastů stačí lepené
plochy změkčit rozpouštědlem a přitisknout k sobě. Reaktoplasty
se lepí dvousložkovými lepidly. Ty jsou po vytvrzení
rovněž reaktoplastycká. Nejpoužívanější jsou
lepidla epoxidová a polyuretanová.
5.4. Technologická příprava dřeva a příprava ostatních materiálů pro výrobu
Charakterizuje přírodní a umělé sušení dřeva, plastifikaci, ochranu dřeva;
Způsob technologické úpravy závisí na tom, jak se bude dřevo dále zpracovávat a na jaký výrobek bude určeno. Podle toho rozlišujeme technologickou úpravu sušením, nebo naopak působením vlhka a tepla – hydrotermickou úpravou.
Vysoušením na určitou vlhkost upravujeme dřevo zpravidla před jeho zpracováním na konečné výrobky, jako je nábytek, okna, dveře, stavební dřevěné konstrukce, atd. Sušením se snižuje hmotnost a zlepšují se fyzikální a mechanické vlastnosti dřeva. Současně se snížením vlhkosti pod 20 % dřevo chrání před růstem dřevokazných hub a plísní a suší-li se při teplotě nad 40 °C, zničí se dřevokazný hmyz a jeho zárodky.
Hydrotermická úprava se využívá před zpracováním dýhárenské kulatiny na dýhy, před ohýbáním dřevěných hranolků při výrobě ohýbaného nábytku nebo pro barevné zušlechtění řeziva.