5.1. Opracování dřeva

5.1.1. Výběr materiálů

Pro výběr materiálů na daný výrobek platí kritéria, vztahující se ke druhu výrobku, místě použití, jakosti materiálu a rozměrům materiálu:

Druh výrobku: podle toho, jakým podmínkám a namáhání bude výrobek vystaven, se vybírá vhodný druh dřeva o vhodné vlhkosti.

Jakost materiálu: normy platné pro výrobky ze dřeva předepisují i jakost použitého materiálu, dovolené vady, i vady, pro které nelze materiál na daný výrobek použít.

Rozměry materiálu: závisí na rozměrech výrobků a jejich jednotlivých částí (dílců). Tyto rozměry jsou předepsány na výrobních výkresech.

5.1.2. Měření materiálů

Rozměry výrobků a dílců jsou na výkresech kótovány v milimetrech (mm), u dýh s přesností na 0,1 mm. Rozměry materiálů se měří v cm nebo mm, tloušťky dýh v desetinách mm. Rozměry se značí:

l = délka,
b = šířka,
h = tloušťka.

5.1.3. Měření řeziva

Délka řeziva se měří jako nejkratší vzdálenost mezi čely, uvádí se v metrech se zaokrouhlením na dvě desetinná místa.
Tloušťka řeziva měří v milimetrech v libovolném místě délky kusu, avšak minimálně 150 mm od čel.

Šířka řeziva:

• omítané – měří se v milimetrech v libovolném místě délky kusu, které je bez oblin a vzdálené od čel minimálně 150 mm

• neomítané – měří se v milimetrech uprostřed délky kusu a stanovuje se u řeziva tlustého do 40 mm na užší ploše, u tloušťky 40 a více mm jako průměr šířky širší a užší plochy kusu bez kůry a lýka.

Řezivo se dodává a eviduje v m³, ve stejných jednotkách se počítá spotřeba masivního dřeva na výrobek.

 

5.1.4. Měření dýh

Délka se měří ve směru vláken dýhy v odstupech po 5 cm, udává se v celých centimetrech.

Šířka se měří napříč vláken v polovině délky listu po 1 cm.

Tloušťky dýh jsou dané z výroby s přesností na 0,1 mm, neměří se. Obvykle se tloušťky dýh pohybují v rozmezí 0,6 až 0,8 mm.

Spotřeba na výrobek se počítá v m², ve stejných jednotkách se dýhy dodávají a evidují ve skladech materiálu.

 

5.1.5. Měření konstrukčních desek

Konstrukčními deskami rozumíme velkoplošné materiály používané na plošné dílce (korpusy skříní, stolové desky atd.). Délka a šířka všech konstrukčních desek se měří a udává v cm, tloušťka v celých mm. Spotřeba velkoplošných materiálů se počítá v m². Délky konstrukčních desek se měří:

• u překližek ve směru vláken vrchní dýhy – překližovačky;

• u laťovek ve směru vláken laťovkového středu;

• u aglomerovaných desek ve směru většího rozměru.

 

Klasifikace nástrojů a nářadí k obrábění dřeva

1. Nářadí upevňovací a přidržovací

   • hoblice je pracovním stolem truhláře;

   • truhlářská ztužidla jsou často používaným nářadím k upínání a stahování dílců;

   • kleštiny (skližovačky) – používají se při lepení spárovky;

   • lisy – používají se k vyvíjení tlaku na plochu, např. při dýhování konstrukčních desek;

2. Nástroje obráběcí oddělují při obrábění část materiálu a tím mění jeho rozměry a tvar.

3. Nástroje pomocné např. kladiva, šroubováky, kleště, brusy na nástroje, atd.

5.1.6. Příprava obráběcích nástrojů

Obráběcí nástroje musí být řádně naostřené, musí mít dodrženou správnou geometrii a jejich břity musí mít správný tvar.

5.1.7. Řezání

Řezání pilou je základní způsob dělení dřeva pilovým listem. Jakost a vzhled obrobené plochy závisí na velikosti zubů.

Rozlišujeme ozubení

• se zadním sklonem – má úhel řezu větší než 90˚ (tupý úhel) a používá se pro příčné řezání (α + β > 90°, úhel γ je záporný);

• přímé – má úhel řezu 90˚(α + β = 90°, úhel γ = 0°) a používá se k podélnému řezání;

• s předním sklonem – má úhel řezu menší než 90˚(ostrý úhel) a slouží k řezání podél vláken.

   

5.1.8. Hoblování

Hoblování je oddělování třísek z plochy dřeva pomocí hoblíku. Nástrojem je hoblíkový nůž – želízko, jehož břit odděluje třísku – hoblinu.

Úhel břitu bývá 25˚, pro tvrdá dřeva až 30˚.

Hoblíky pro základní opracování

• uběrák je dlouhý 240 mm, má užší želízko sbroušené do oblouku (pro předhoblování velmi nerovných ploch),

• hladík je asi 240 mm dlouhý, má jednoduché želízko bez klopky (pro hrubé srovnání ploch),

• klopkař má želízko s klopkou, která láme třísku (pro přesné a hladké opracování ploch),

• macek (rovnač) je dlouhý 480–750 mm, používá se k opracování dlouhých dílců.

Obr. 1

5.1.9. Vrtání

V truhlářské praxi je velmi častým druhem obrábění za účelem:

• odstraňování vadných suků,

• předvrtávání otvorů pro vruty a šrouby,

• vrtání otvorů pro různá kování (např. závěsy, podpěrky pod police, apod.),

• vrtání otvorů pro kolíky.

Vrtané otvory mohou být průchozí, nebo neprůchozí. Při vrtání většího počtu stejně hlubokých otvorů (např. při kolíkování) se používají zarážky, které zabraňují hlubšímu zavrtání.

Obr. 2

5.1.10. Vyspravování suků

Zdravé suky, srostlé s okolním dřevem, se nevyspravují. Vadné suky, které jsou popraskané, vypadavé nebo nahnilé, se vyspravují, vyvrtají se a nahradí vlepenou zátkou.

Obr. 3

 

Na obrázku vidíme i vyspravovací lodičky, které slouží k vyspravení zásmolků, trhlin nebo jiných vad dřeva.

5.1.11. Dlabání 

Dlabáním se rozumí oddělování a vybírání jednotlivých hrubých třísek různé velikosti při zhotovování podélných otvorů – dlabů nebo konstrukčních spojů.

Druhy dlát

Hlavní druhy dlát používané v truhlářské výrobě jsou:

1. hraněné dláto má zkosené hrany a lichoběžníkový příčný průřez. Šířka od 3 do 50 mm;

2. duté,

3. ploché dláto je dláto pravoúhlého průřezu. Vyrábí se v různých velikostech;

4. čepovací (děropáč)  má větší tloušťku než šířku, pro hluboké a úzké dlaby

5. zapouštěcí dláto k zadlabávání závěsů

Obr. 4 Druhy dlát

5.1.12. Rašplování, pilování

Rašplí se opracovává dřevo nahrubo, pracuje se s ní šikmo přes vlákna.
Pilníkem se opracovává dřevo po rašpli, zaoblují se jím ostré hrany nábytku, odstraňuje se přečnívající dýha, atd. 

Obr. 5

5.1.13. Broušení 

Broušení je opracování povrchu materiálu za účelem odstranění nerovností po jiných nástrojích a docílení hladkého a čistého povrchu před povrchovou úpravou nátěrovými hmotami. Broušení se může provádět strojně nebo ručně.

5.1.14. Vykružování

Vykružováním rozumíme zhotovování různých pravidelných nebo nepravidelných oblouků a zakřivení s použitím více druhů nástrojů.

5.2. Opracování kovů

V truhlářské výrobě se kovy používají v podobě různých druhů kování, spojovacích prvků, nástrojů a nářadí, které se upravují, udržují a opravují.

5.2.1. Měření a rýsování

K měření a rýsování se používají kovové metry a pravítka, posuvná měřítka, úhloměry, rýsovací jehly, kružítka a důlčíky.

5.2.2. Obrábění kovových součástí

Řezání – provádí se ruční pilkou s kovovým rámem. Pilový list má rozvedené zuby, nebo je v místě zubů mírně zvlněn

Stříhání – ručními, stolními nebo elektrickými nůžkami se dělí tenké materiály.

Pilování – provádí se pilníky podobně jako u dřeva.

Vrtání – pro vrtání otvorů se používají šroubovité vrtáky upnuté do ruční nebo stolní elektrické vrtačky. Střed vrtaného otvoru se vyznačuje důlčíkem.

Zahlubování otvorů – provádí se kuželovým záhlubníkem, podobně jako u dřeva.

Ohýbání – nejčastější způsob tvarování kovových součástí v truhlářské výrobě.

5.2.3. Spojování kovů

Šroubové spoje – pomocí šroubů průchozích, nebo závrtných.

Nýtové spoje – nerozebíratelné.

Pájení – nerozebíratelné, pomocí přídavného snadno tavitelného kovu (pájky), který má nižší bod tavení než spojované součásti.

Pájka měkká – méně namáhané spoje (např. cínová)

Pájka tvrdá – více namáhané spoje (např. mosazná)

Svařování – spojování kovů teplem. Spojovaná místa jsou vytvarovaná tak, že tvoří šikmou spáru tvaru V nebo X a mezera se vyplňuje přídavným kovem.

Lepení – nerozebíratelné spojování kovových součástí pomocí lepidel. Používají se lepidla syntetická, hlavně epoxidová. Používají se především ke spojování kovů s jiným materiálem.

5.3. Opracování plastických hmot

 

Plastické hmoty se v truhlářské výrobě uplatňují především k výrobě:

• různých fólií a krycích vrstev používaných jako náhrada dýh;
• tvarových výlisků zásuvek, koster a skořepin sedacího nábytku, doplňkového nábytku, apod.;
• okenních a dveřních profilů;
• vodících lišt a profilů;
• nábytkového kování a spojovacích prostředků.

Syntetické pryskyřice se uplatňují jako lepidla a nátěrové hmoty.

5.3.1. Opracování plastů

Podle mechanických vlastností a chování se k teplu dělíme plastické hmoty na:

1. Termoplasty – plastické hmoty, které zahříváním měknou, stávají se plastickými a při dalším zahřívání se taví. Ochlazením opět tuhnou a nabývají původní pevnost a tvrdost. V plastickém stavu se tvarují ohýbáním, tažením,vyfukováním nebo vakuovým lisováním. V roztaveném stavu se zpracovávají vstřikováním, vytlačováním, válcováním nebo zpěnováním.
2. Reaktoplasty – plastické hmoty nenávratně vytvrzené chemickou reakcí. Dalším zahříváním je nelze změkčit, ani roztavit. Proces vytvrzovací reakce lze v určitém stadiu přerušit a získat tak polotovary, které se mohou tvarovat lisováním a přitom současně vytvrzovat do konečného stadia.
3. Elastomery – plastické hmoty, které lze snadno tvarovat i za studena. Jsou to syntetické kaučuky a silikony.

5.3.2. Spojování plastických hmot

Plastické hmoty se spojují obvykle svařováním nebo lepením. Svařováním lze spojovat pouze termoplasty.

Svařování horkovzdušné – používá se ruční svářečka. Vzduch se v ní zahřívá elektrickou spirálou a je foukán na svařované místo. To se změkčuje a taví a současně přídavná svařovací tyčinka ze stejného materiálu.

Svařování kontaktní – přístroj s vyhřívanou destičkou. Na ni se z obou stran přitlačí spojované plochy plastu. Až se plast začne tavit, přitisknou se oba konce materiálu k sobě.

Lepením se spojují termoplasty i reaktoplasty. Při lepení termoplastů se na lepené plochy nanese rozpouštědlo. Až styčné plochy změknou, nanese se na ně velmi tenká vrstvička lepidla. Lepené plochy se k sobě přitlačí po dobu odpaření rozpouštědla. Při lepení stejných termoplastů stačí lepené plochy změkčit rozpouštědlem a přitisknout k sobě. Reaktoplasty se lepí dvousložkovými lepidly. Ty jsou po vytvrzení rovněž reaktoplastycká. Nejpoužívanější jsou lepidla epoxidová a polyuretanová.

5.4. Technologická příprava dřeva a příprava ostatních materiálů pro výrobu

Charakterizuje přírodní a umělé sušení dřeva, plastifikaci, ochranu dřeva;

Způsob technologické úpravy závisí na tom, jak se bude dřevo dále zpracovávat a na jaký výrobek bude určeno. Podle toho rozlišujeme technologickou úpravu sušením, nebo naopak působením vlhka a tepla – hydrotermickou úpravou.

Vysoušením na určitou vlhkost upravujeme dřevo zpravidla před jeho zpracováním na konečné výrobky, jako je nábytek, okna, dveře, stavební dřevěné konstrukce, atd. Sušením se snižuje hmotnost a zlepšují se fyzikální a mechanické vlastnosti dřeva. Současně se snížením vlhkosti pod 20 % dřevo chrání před růstem dřevokazných hub a plísní a suší-li se při teplotě nad 40 °C, zničí se dřevokazný hmyz a jeho zárodky.

Hydrotermická úprava se využívá před zpracováním dýhárenské kulatiny na dýhy, před ohýbáním dřevěných hranolků při výrobě ohýbaného nábytku nebo pro barevné zušlechtění řeziva.

Testové otázky:

Termoplasty jsou:

lepidla

plastiké hmoty, které zahřátím měknou

plastické hmoty nenávratrně vytvrzené

Rozměry materiálu závisí na:

jakosti materiálu

rozměrech výrobků a jeho jednotlivých částí

druhu výrobku

Hoblování je:

vyspravování materiálu

tvarování dřeva

oddělování třísek z plochy

Rašplování je:

opracování dřeva nahrubo

leštění povrchu materiálu

hladké opracování povrchu