Termín „jiný“ (jinakost) většina lidí vnímá velmi subjektivně a osobně. Jinakost hodnotíme jednak jako odlišnost od námi běžně přijímané normy (př. normy chování, komunikace či pohybových kompetencí – lokomoce). Pro základní vymezení a pochopení termínů, které běžně používáme pro osoby se zdravotním postižením/ jinakostí patří například pojmy:
- Porucha: je problém tělesných funkcí nebo struktur, jako je signifikantní odchylka nebo ztráta.
- Postižení: je určitá odchylka ve zdravotním stavu člověka, která jej omezuje v určité činnosti (pohyb, kvalita života, uplatnění ve společnosti).
- Disabilita: je faktorový problém, který je způsobený přímo chorobou, traumatem nebo jinými zdravotními problémy, jež vyžadují lékařskou péči zajištěnou léčením jedince pro střednictvím odborníků (medicinské pojetí konstruktu) naproti tomu sociálně vytvořený problém...spíše komplex sdružených podmínek, z nichž mnohé jsou vytvářeny společenským prostředím.
- Handicap: sociální znevýhodnění jedince v důsledku jeho postižení (tělesného, smyslového apod.)
Obr. 1 Dítě s rozštěpem páteře a atlet s DMO (Spina Bifida Ass. a CP ISRA, 2012)
Setkání s jinakostí u většiny osob vyvolává silné emoce: např. (a) strach a obavy z vlastní inter- akce a jednání se zdravotně postiženým (Zvládnu to? Co mu řeknu? Co udělám? Nedotkne se ho to?); (b) strach a obavy z vlastního selhání (Zvládnu daný úkol/situaci? Co když mu ublížím? Neublíží ostatním?); (c) nepřiměřený obdiv, tzv. „Superman efekt“ (Ty jo – ta musí být dobrá! To bych nedal!) Silnější emoce většinou vyvolávají těžší či vícečetná postižení. Jinakost je slovo, které je většině studentů tak trochu cizí. Bavíme-li se o jinakosti, je dobré se teoreticky ukotvit v oblasti filozofie, psychologie či sociologie. Pro tuto publikaci jsem zvolil odkaz na kolegy sociology, konkrétně publikaci Jinakost– postižení– kritika: Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu: Antologie textu z oboru disability studies, vydanou sociologickým nakladatelstvím SLON a editovanou Kateřinou Kolářovou.
Kolářová (2012, s. 44) kriticky hodnotí stávající definice postižení: „Definice bez výjimky replikují předsudečné představy o tragičnosti osudu lidí „na vozíku“, „trpícími depresemi“, nevidomých“, ale produkují tak symbolické zneuznání ,postižených‘. ,Postižení‘ je nazýváno ,odchylkou‘ a pojmenováno jako příčina ,zhoršení kvality života‘ a tím, co člověka skutečně postihuje.“ „Postižení“ je ideologický konstrukt, který, jak precizně vystihuje Rosemarie Garland-Thomson, „konstruuje představu velké, heterogenní skupiny lidí, jejichž tělesnost, tělesné funkce, hendikepy, tělesné nejednoznačnosti, vzhled jsou považovány za abnormální, defektní, degenerované, oslabené, deformované, nemocné, nezdatné, patologické, obézní, zmrzačené, šílené, ošklivé, retardované či poškozené. Všechna tato označení slouží k patologizaci, stigmatizaci, znehodnocování a vylučování. Přestože se zkušenosti s funkcemi, tělesností a její formou a stejně tak s materiálními podmínkami lidí v těchto široce definovaných kategoriích ‚postižení‘ jedna od druhé velmi zásadně liší, sociální, politické a ekonomické dopady toho, že jsou tito lidé považováni za méněcenné, i postoje a kulturní praxe exkluze a vylučování, kterým tito lidé čelí, jsou analogické.“ (Garland-Thomson 2004: 780)
Obr. 2 Rugby na vozíku (USOC, 2010)
Většinou jsou tyto pocity či přesvědčení dány nedostatečnou vlastní zkušeností s danou po- pulací. Proto je doporučováno, aby se studenti pedagogických, ale i dalších oborů měli možnost setkat s jinakostí a specifickými potřebami osob se zdravotním postižením, a to nejlépe na základě příběhů a povídání s konkrétními osobami se zdravotním postižením, které již ve svém životě něčeho dosáhly (př. sportovci, umělci, podnikatelé).