Statistiky WHO uvádějí, že osob s mentálním postižením jsou na světě 2–3 % bez ohledu na podmínky geografické, politické, ekonomické, kulturní či úroveň zdravotní péče v daných zemích. Tvoří tak největší procento osob s „jinakostí“ ve vztahu k majoritní společnosti. Problematika osob s mentálním postižením (MP) zůstává často ve stínu pozornosti ve srovnání s jinými specifickými skupinami, a to z několika důvodů: neupozorňují na sebe výrazně odlišností somatickou, nevyžadují množství kompenzačních pomůcek běžného denního života či aplikovaných pro oblast sportu, nedovedou intenzivně upozorňovat na svá práva a potřeby, vzhledem k problematické komunikaci nejsou mediálně atraktivní a tudíž veřejnost je stále málo informovaná o limitech, možnostech či schopnostech těchto osob.

Osoba s MP je vzhledem ke svým intelektovým schopnostem a úrovni dalších předpokladů limitována v běžném životě především v oblasti sociální, neboť v této oblasti se sumují jistá specifika z oblasti ontogeneze psychomotoriky, komunikačních schopností, projevů chování a emocí, apod., a to právě na základě limitů v rozhodovacích procesech. V odborné literatuře se často setkáváme s různým dělením osob v kategorii „mentální postižení“. Jedním z možných přístupů je dělení na mentální retardaci dle hloubky IQ, tedy MP diagnostikované (resp. projevené) po 2. roku života, a demenci, tedy MP diagnostikované po cca 15 letech věku (Valenta & Müller, 2003). Vzhledem k systémům APA vycházejícím především se zahraniční terminologie a s uvědomováním si rozdílnosti s českým speciálněpedagogickým paradigmatem nepoužíváme v dalším textu termín mentální retardace ani intelektové postižení, prosazující se z angličtiny (Tillinger, Lejčarová & al, 2012), ale mentální postižení jako zastřešující termín v širším slova smyslu a jako synonymum k mentální retardaci při charakteristice a klasifikaci.

Charakteristika a klasifikace osob s mentálním postižením

MP nepřestavuje zdaleka jen strohý popis jednotlivých stupňů dle WHO (viz níže). Je to komplex specifik vzhledem k osobnosti, sociální adaptabilitě, k projevům chování, motoriky, pozornosti a řadě dalších. Často bývá chybně zjednodušováno na deficit pouze v kognitivní oblasti. Rubinštejnová (1976) mluví o MP jako o trvalém poškození poznávacích činností, které vznikly v důsledku organického poškození mozku. Dolejší (1978) popisuje řadu charakteristik MP, které se mohou vyskytovat v nejrůznější variabilitě a intenzitě: závislost na rodičích (případně blízkých osobách), nedostatky v intrapersonální identifikaci (vývoj „já“), opoždění psychosexuálního vývoje, zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí, porucha interpersonálních vztahů, komunikace, zpomalené chápání, někdy ulpívání na detailech, deficit v oblasti paměti (ať logické, mechanické, krátkodobé nebo dlouhodobé), poruchy vizumotoriky a pohybové koordinace. Z dnešního pohledu je chápání MP jako nesouměrný chorobný produkt přírody považováno za formulaci kontroverzní (Černá, Novotný, & Zemková, 1982). Valenta a Müler (2003) poukazují zejména na specifika ve smyslové percepci, myšlení, paměti, pozornosti, emoční stránce osobnosti, sexualitě, volních projevech a aspiraci. Avšak existují i relativně nedávní autoři, kteří se poměrně významně zaměřují spíše na kvantitativní vyjádření MP (např. Langer, 1996) a prostor věnují více mentálnímu deficitu než sociální adaptabilitě. Kvantitativní vyjádření má dle našeho názoru spíše orientační a katalogizující význam.

Současná definice, kterou používá Hnutí speciálních olympiád pro školení trenérů, je založena na definici AAMR z r. 1992 (Americká Asociace Mentální Retardace), která akcentuje hodnocení kvalitativní, tj. zvládání dovedností v 9 formulovaných oblastech adaptivního chování (Roswal, 2007.) Těmito oblastmi jsou: 1. sebe-obsluha; 2. domácí práce; 3. zdraví a bezpečnost; 4. sebe-kontrola; 5. dovednosti volného času; 6. komunikace; 7. účast na občanském životě; 8. akademický život; 9. rozhodovací procesy (Válková, 2012).

K MP může vést celá řada příčin, a proto se etiologie u jednotlivých odborníků liší. V mnoha případech však příčinu nedokážeme objasnit ani dnes. Valenta a Müller (2007) rozdělují příčiny vzniku MP na příčiny prenatální (např. dědičné nemoci, intoxikace matky a plodu, infekční onemocnění atd.), perinatální (např. nedonošenost, hypoxie, novorozenecká žloutenka atd.) a postnatální (např. traumata, infekční onemocnění mozku, mozkové nádory atd.). Znalost etiologie může ovlivňovat volbu edukačních programů, včetně APA.

Pro práci s osobami s MP je nutný pedagogický (ale i lidský) cit pro flexibilní a kreativní řešení jednotlivých interaktivních situací. Proto je nutná teoretická znalost tématu, a to nejen z hlediska jedinců, se kterými je výchovně-vzdělávací systém realizován, ale i z hlediska dostatečně bohatého rejstříku prostředků pro pedagogickou práci. Dle našeho názoru naprosto správně akcentuje celistvý přístup s orientací na sociabilitu osob s MP např. Krejčířová (2003), podobně jako Valenta a Müller (2003), Válková (2012) a někteří další.

S ohledem na specifika v motorice (hrubé, jemné i obou současně), grafomotorice, senzomotorice, psychomotorice i sociomotorice a jejich dopadu na reálný život se cíleně realizované pohybové aktivity jeví jako esenciální součást života i výchovně-vzdělávacího procesu osob s MP. Správně vedené programy nejen s osobami s MP, ale i s jedinci v jejich bezprostředním okolí (komunita jedince s MP) jsou velmi vhodným prostředkem reedukace, rehabilitace i kompenzace specifik postižení. Pohybové aktivity rozvíjejí bezprostřední vnímání, pozornost, paměť, obrazotvornost, představivost, myšlení a řeč. S tím se ztotožňují Valenta a Krejčířová (1997), když mluví o utváření časoprostorových představ, odhadu vzdálenosti, rychlosti a pochopení předmětových vztahů promítajících se do celkové anticipace osobnosti. Současně podtrhují význam těchto činností na zkvalitnění oběhové a podpůrné soustavy těla, respirace, metabolismu a v širším slova smyslu i zlepšení sociální adaptibility osob s MP.

Tab. 8 MP lehkého stupně (F70, IQ 69–50)

Kód	Současné označení stupně MP	Body inteligenčního kvocientu
F 70	Lehký stupeň MP	69–50
F 71	Středně těžký stupeň MP	49–35
F 72	Těžký stupeň MP	34–20
F 73	Hluboký stupeň MP	20 a níže
F 78	Jiné	Stanovení stupně mentálního postižení je nesnadné pro přidružené senzorické, somatické postižení, těžké poruchy chování, pro autismus. Často se jedná o MP vzniklé na základě např. senzorické deprivace.
F 79	Nespecifikované MP	Mentální postižení je prokázáno, není však dostatek informací pro zařazení osoby do některého z uvedených stupňů MP.

Dle Valenty a Müllera (2003) zaznamenáváme opožděný vývoj řeči. Celkově se komunikaci výrazněji věnuje Válková (2012), která uvádí, že schopnost komunikovat je většinou vytvořena, ovšem je patrný opožděný vývoj řeči, obsahová chudost, časté poruchy formální stránky řeči. Řada problémů se u těchto jedinců objevuje při nástupu do vzdělávacího systému kolem šesti let věku. Většina těchto osob je plně nezávislá na sebeobsluze, jsou schopni vykonávat jednoduchá zaměstnání. Organická etiologie se vyskytuje u menšiny osob (Valenta & Müller, 2003), u většiny se jedná o spodní variantu rozdělení inteligence v populaci. Výrazné problémy se mohou projevovat v období školní docházky: omezená schopnost logického a mechanického myšlení, slabší paměť, jemná a hrubá motorika může být lehce opožděna. Velký význam u osob s lehkým mentálním postižením má výchovné prostředí, které může zásadním způsobem ovlivnit proces socializace jedince a jeho následné uplatnění ve společnosti (Pipeková, 2006). Většina těchto jedinců se dobře orientuje v každodenním životě a velmi dobře prospívá v manuálních a praktických zaměstnáních. Švarcová (2000) uvádí fakt, že mnozí jedinci s lehkým stupněm MP mohou mít problémy s přizpůsobováním se normám či tradicím společnosti, udržením zaměstnání či se zajištěním bydlení a zdravotní péče. V oblasti APA zvládají samostatně základní individuální sporty i některé týmové. Procento jedinců s lehkým stupněm MP se odhaduje na 2,6 % z celkové populace a cca 80 % z kategorie „mentální postižení“ (Pipeková, 2006).

MP středně těžkého stupně (F71, IQ 49–35)

Myšlení a řeč jsou výrazně omezené, stejně jako dovednosti v sebeobsluze (Valenta & Müller, 2003). Stejní autoři uvádějí přidruženou epilepsii, neurologické (DMO – CP), tělesné a duševní poruchy. Etiologie je již většinou organická. Válková (2012) se ohledně úrovně a rozvoje řeči vyjadřuje jako o variabilní, někteří jedinci jsou schopni sociální interakce a komunikace, verbální projev často bývá chudý, agramatický a špatně artikulovaný. Úroveň motorických dovedností kolísá mezi motorickou obratností a dyspraxií v jemné motorice, která je spojena s potížemi s koordinací pohybů a s manipulací s předměty. Mnozí jedinci se středně těžkým stupněm MP potřebují občasný dohled a pomoc v náročnějších situacích. Žáci s tímto stupněm MP za dobu školní docházky většinou zvládnou základy trivia. V dospělosti je v jejich životě důležitý stereotyp a organizace pracovní činnosti, při níž jsou schopni vykonávat jednoduché manuální úkony. Samostatný život je zřídka možný, avšak pro mnohé z nich může být řešením podporované či chráněné bydlení. Své pracovní dovednosti uplatňují většinou v chráněných dílnách a na chráněných pracovištích (Krejčířová & Hutyrová, 2006). V oblasti APA zvládají i jednoduché týmové sporty s počtem do 5–7 osob, zvláště s podporou další osoby, a individuální činnosti v omezeném spektru olympijských sportů (např. atletika, plavání, cyklistika, rytmická gymnastika, pohyb na lyžích). Procento jedinců se středně těžkou formou MP je v populaci celkově asi 0,4 %, mezi osobami s MP 12 % (Pipeková, 2006).

MP těžkého stupně (F72, IQ 34–20)

Valenta s Müllerem (2003) mluví o výrazném opoždění psychomotorického vývoje, které je patrné již v předškolním věku. Možnosti sebeobsluhy považují za výrazně limitované. Vývoj řeči stagnuje na předřečové úrovni. Motorické poruchy s příznaky celkového poškození CNS vyúsťují v manýrismus, stereotypní pohybování, ale i sebepoškozování. Výše uvedení autoři uvádějí i nezřídka prováděné manipulační stereotypní hry s nahodilými předměty a materiály, projevy agresivního a afektivního chování. Válková (2012) pak uvádí komunikaci převážně nonverbální, neartikulované zvuky, výkřiky, případně jednotlivá slova. V dospělosti jsou osoby s těžkým mentálním postižením odkázány na podporu ze strany intaktní populace, u některých je proto nutné provést omezení v právních úkonech nebo úplné zbavení svéprávnosti. V oblasti APA jsou schopni zvládnout některé individuální úkoly odvozené z pohybů tělocvičného charakteru, většinou s asistencí. Mívají charakter fyzioterapeutických úkonů.

Procento jedinců s těžkou formou MP je v populaci celkově asi 0,2 %, mezi osobami s MP cca 7 % (Pipeková, 2006).

MP hlubokého stupně (F73, IQ pod 20)

Nutná je trvalá péče i v těch nejzákladnějších životních úkonech. Často těžké senzorické a motorické postižení, podobně jako neurologické poruchy. Komunikační schopnosti maximálně na úrovni porozumění některým slovům a nonverbální odpověď (Valenta & Müller, 2003). Etiologie je organická v kombinaci s celou řadou dalších postižení, poruch, případně onemocnění (Zvolský et al., 1997). Válková (2012) potvrzuje rudimentální nonverbální komunikaci nebo dodává, že nekomunikují vůbec. Poznávací schopnosti se téměř nerozvíjejí, maximum, kterého dosáhnou, je diferencování známých a neznámých podnětů a reakce na podněty libostí či nelibostí (Vágnerová, 2004). Možnosti vzdělávání jsou velmi omezené. Dlouhodobým tréninkem lze dosáhnout základních orientačních a hygienických návyků tak, že jedinec s postižením může zvládnout některé úkony sebeobsluhy. V oblasti APA jsou schopni pohybových reakcí na vnější podněty asistující osoby či fyzioterapeuta. Tvoří asi 1 % z populace osob s mentálním postižením (Pipeková, 2006).

Komunikace s osobami s mentálním postižením

Komunikace je akt nebo proces sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích lidí, tvoří základ mezilidské interakce (Šimíčková–Čížková 2004). Komunikace je meziosobní, uskutečňuje se v lidském kontaktu, tj. mezi osobou, která něco sděluje, a osobou další nebo skupinou osob. Má linii tematickou, tj. to, co se sděluje a přijímá a linii interpretační, tj. to, jak přijímající sdělení chápe. V komunikaci se odráží předchozí zkušenost (souvisí tedy s pamětí), síla prožitku (souvisí s emocemi), kvalita jazykového projevu (souvisí se schopnostmi intelektovými). Všechny tyto oblasti mohou být u osob s MP limitovány v různých variantách.

Komunikaci považujeme za specifickou formu pohybu (v myšlenkách, v přenosu informací verbálním i neverbálním projevem, v prezentaci emocí a prožitků). Proto, že je to jev tak komplexně ovlivňující život každého jedince v každodenní činnosti, má vliv na vzájemné porozumění někomu (osobě), něčemu (situaci) i porozumění sám sobě. Ovlivňuje tedy volbu způsobu aktivního života, ovlivňuje předávání i přijímání edukativních zásahů, ovlivňuje efektivitu učení včetně učení se dovednostem, ovlivňuje bezpečnost chování v jakémkoliv prostředí, tedy i v prostředí pohybových aktivit, které bývají vysoce emotivní. Zvládnutí oboustranné adekvátní komunikace mezi osobou s MP a dalšími osobami je základním principem, jak realizovat optimální pohybový program aplikovaný v určitém prostředí osobami s MP (Válková, 2012).

I když v lidské společnosti je převaha komunikace verbální, slovo je principiálně symbol, který osoba s MP nemusí vždy pochopit nebo neumí užívat. Proto je třeba ve zvýšené míře respektovat projevy v neverbální komunikaci, dokonce neverbální komunikaci ovládat. V prostředí APA jsou to především jiné zvukové symboly (píšťalka, tleskání, užití zvukových pomůcek, hudba), symboly vizuální (užití piktogramů, užití gest a pohybových prezentací), zprostředkování informací taktilními, proprioceptivními stimuly (doteky, pasivní pohyby). Zvládnutí komunikace neverbálního charakteru umocňuje kvalitu zvládnutí pohybových činností.

Z výše uvedených poznatků o specifických potřebách osob s mentálním postižením je patrné, že způsoby práce i komunikace s osobami v různém stupni MP bude různá, ať už na neverbální či verbální úrovni. Pro relativní jednoduchost pochopení verbální komunikace zde uvádíme „Desatero komunikace s osobami s MP“, publikované Olomouckým krajem (http://www.kr-olomoucky.cz/clanky/dokumenty/117/desatero-kontaktu-s-osobami-se-zdravotnim-postizenim. pdf):

1. Udržujte se svým partnerem v komunikaci oční kontakt (umožněte mu i kontakt přerušit), věnujte mu pozornost, buďte k sobě vzájemně natočeni. Dáváte mu tím najevo svůj zájem a připravenost ke kontaktu. To, jak člověka s mentálním postižením vnímáte a jak přijímáte jeho sdělení, se výrazně odráží v jeho ochotě něco vám sdělovat, být s vámi v kontaktu.
2. Používejte jednoduchou řeč, krátká slova, krátké věty. Jasně vyjadřujte své myšlenky. Nepoužívejte cizí slova, vyhněte se žargonu a zkratkám. Vyhýbejte se abstraktním pojmům. Není-li to možné, objasňujte je pomocí konkrétních příkladů nebo srovnání (např. místo „Jakou máš náladu?“ se můžete zeptat „Jsi dnes veselý nebo smutný?“; pochvalu „Michale, jsi moc šikovný.“ můžete doplnit formulací „Moc mi chutnala svačina, kterou jsi připravil.“)
3. Mluvte pomalu. Snažte se, aby tempo vaší řeči toho druhého nezahlcovalo. Buďte trpěliví a dopřejte partnerovi dostatek času na odpověď, zvláště mluvíte-li s člověkem, který má vadu řeči a užívá alternativní způsoby dorozumívání.
4. Dbejte, aby vaši řeč také srozumitelně doprovázela mimika a řeč těla.
5. Ověřujte si, zda vám člověk s postižením rozumí a jestli s tím, co říkáte, souhlasí,či nikoli. Někdy se stačí zeptat. Pomáhá také to, že se na sebe vzájemně díváte, shrnujete, co ten druhý řekl. Dáváte tím najevo svůj zájem o vzájemné porozumění. Mluvte jen o jedné hlavní myšlence. K další přejděte až po ujištění, že vám partner porozuměl.
6. Mějte na paměti, že lidé s mentálním postižením jsou zpravidla velmi sugestibilní, (tzn. že nekriticky přejímají myšlenky druhých (např. místo „Marku, nechceš zajít do kavárny, kde mají ten dort, co ti tolik chutná?“ se můžete zeptat „Marku, chceš jít do kavárny?“). Sugestibilními otázkami je možné velmi snadno člověka s mentálním postižením ovlivnit, manipulovat jím.)
7. Při kontaktu s lidmi s velmi těžkým mentálním postižením je třeba si uvědomit fakt existence jejich závislosti na druhých lidech. Proto s nimi jednejte s velkou mírou empatie, trpělivosti a respektu k jejich osobnosti. Jednejte s nimi tak, jak byste si přáli, aby jiný jednal s vámi.
8. Dospělého člověka s postižením oslovujte přímo. Pokud má s sebou asistenta či dopro- vod (vychovatele, rodiče atd.), obracejte se na jeho průvodce, jen je-li to nutné.

Dospělý člověk s mentálním postižením má jiné možnosti v porozumění. Neznamená to však, že není dospělý. Proto, když jej budete oslovovat, vykejte mu. Při komunikaci používejte řeč dospělých. I když používáme jednoduché věty, neznamená to, že musíme používat zdrobněliny, mluvit moc nahlas nebo něco zbytečně dlouho vysvětlovat „polopatistickým způsobem“.

Pohybové aktivity a tělesná cvičení osob s mentálním postižením

Účast ve volnočasových aktivitách je nezadatelným právem občanů s MP v každém věku, což podtrhují dokumenty mezinárodní i národní úrovně (MŠMT ČR, 1996; OSN, 2009; VVZPO, 2006). Mezi volnočasové aktivity patří i aktivity pohybové a tělocvičné, tělesná výchova a sport. Pohybovými aktivitami rozumíme veškeré činnosti založené na pohybu (zahrádkaření, houbaření, vycházky se psem). I když ohniskem zájmu by měly být činnosti tělocvičného charakteru, je třeba respektovat, že mnozí si zvolí činnost obecně pohybovou, která bude pro daného jedince vyhovující a bude se v ní cítit spokojen; bude aktivní a podporujme jej i v tomto ohledu. Závisí pak na vhodných stimulujících nabídkách, možnostech, aby se zájem a vnitřní motivace přesunuly k zájmu o činnosti tělocvičné a sportovní.

Rozvoj pohybových aktivit souvisí s rozvojem poznávacích schopností, rozvíjí bezprostřední vnímání, pozornost, paměť, obrazotvornost, představivost, myšlení a řeč, proto je nutné jejich využití u osob s mentálním postižením jednoznačně podporovat (Kvapilík & Černá, 1990). S tím se ztotožňuje Valenta a Krejčířová (1997), když mluví o utváření časoprostorových představ, odhadu vzdálenosti, rychlosti, pochopení předmětových vztahů promítajících se do celkové anticipace osobnosti. Současně podtrhují význam těchto činností při zkvalitnění oběhové a podpůrné soustavy těla, respirace, metabolismu a v širším slova smyslu i při zlepšení sociální adaptability osob s mentálním postižením. Bude záležet na proporcích, které z cílů nabídnutých pohybovými aktivitami a sportem si budeme postupně klást vzhledem k věku, zdravotní způsobilosti, ke schopnostem a limitům či jiným podmínkám (Hughes, 2009). I když osoby s MP mají mnohdy zvláštní, neočekávané chování, mají i schopnosti. Jsou schopny zvládnout významné dovednosti, mají intenzivní vnitřní život, včetně chápání hodnot rodiny, domova, zdraví (Válková, 2000).

Vzhledem k širokému spektru schopností i limitů osob s MP je zapotřebí respektovat řetězec možností pohybových dovedností a později pohybových činností, a to v celoživotním kontextu. Bazální (elementární) dovednosti souvisí jak s ontogenezí motoriky, tak s individualitou. Pro některé jedince bude zvládnutí bazálních dovedností maximem jak pro rekreaci, tak i pro případnou soutěž, u některých budou počátečním stádiem pro zvládnutí dovedností v určitém sportu. Každá z oblastí těchto dovedností může být přetvářena, a to podle pokynu cvičitele nebo samostatně podle nápadů cvičících. Mezi tyto dovednosti patří: dovednosti lokomoce a mobility, dovednosti manipulativní a uchopovací, dovednosti pro činnost ve vodním prostředí, dovednosti uplatnitelné v zimním prostředí (Válková, 2012). Je možné je cvičit pouze s vlastním tělem, následně zkombinovat s úkolem (nebo úkoly). Je možné využít jednoduchých pomůcek i těch netradičních (noviny, kelímky, pet-lahve nebo malé plechovky atd.). (Karásková, 1997). Za velmi vhodné pak považujeme činnosti charakteru psychomotorického (Blahutková, 2007), činnosti s cílením (házení – kutálení na cíl). Oblíbený a vhodný je i tanec a aktivity v přírodě spojené s pohybem: hry, přesuny, turistika (Karásková & Ješina, 2007).

Naprosto stěžejní je především sociální kontakt s novými lidmi v novém prostředí. Na tomto místě uvádíme vybrané aspekty, které se týkají jak rekreačních aktivit mimo třídu a školu, tak také programů ve vyučovacích jednotkách školní tělesné výchovy. Můžeme je shrnout do následujících oblastí:

• sebeobslužné návyky;
• orientace v prostředí;
• sociální kontakt s lidmi;
• naučení se novým termínům;
• rozvoj výkonové motivace (dříve morálně-volních vlastností);
• rozvoj specifických dovedností (psaní, čtení, motorické dovednosti, aj.).

Sebeobslužné návyky zahrnují samostatnost v oblasti hygieny, dovednost postarat se sám o sebe při běžných činnostech denního režimu, jako je používání toalet, stravování se, základní příprava potravin apod. Pokud mluvíme o orientaci v prostředí, myslíme tím především schopnost orientovat se v budově školy, ve třídě (kde jsou schované pomůcky, sešity aj.). Sociální kontakt je klíčový především ve vztahu ke skupině spolužáků, k ostatním žákům, ale i k pedagogickým pracovníkům. Žák by měl umět požádat adekvátním způsobem o pomoc své spolužáky nebo naopak jim pomoc poskytnout, měl by být schopen oslovit pedagogické pracovníky atd. TV vytváří vhodné podmínky pro všechny tyto popsané aspekty. Rozvoj výkonové motivace je důležitý jak z hlediska dopadu v sociální oblasti, tak především ve vztahu k sobě samému. Žák by měl být veden k vlastní zodpovědnosti a současně s tím i k motivaci ve vztahu k jednotlivým činnostem.

Tělesná výchova ve školním kurikulu u osob s mentálním postižením

Ve výchovně-vzdělávacím procesu žáků s MP ve školní TV platí veškeré principy uvedené v části 7.3. Rozdíly jsou pouze v existenci strukturovaných kurikul TV a v zakotvení standardů ve vztahu k věku a stupni postižení. I když ani vyučovací jednotky TV nemohou postrádat zábavné a herní formy, přece je zde akcent na složku vzdělávací. Kromě vytváření sebeobslužných návyků, zvládnutí orientace v prostředí, dovedností sociálních a podněcování pozitivní výkonové motivace je také velmi důležité doplňování slovní zásoby, naučení se novým termínům (z oblasti PA) a osvojení si jejich adekvátního používání. Pedagogové často při vysvětlování např. PA zapomínají na to, že žáci s mentálním postižením nerozumí běžně používaným termínům jako lajna, ofside, ofenzivní hráč či strike. Proto je nutné tyto pojmy nejdříve vysvětlit, popř. najít jejich synonyma, která jsou pro žáky s MP srozumitelná. Ať už v rekreačních programech, ale především pak ve školní TV je nutné využít pohybových aktivit a dalších herních činností pro relaxaci mentálních sil, pozornosti nebo v konkretizaci některých abstraktních výrazů v matematice, českém či cizím jazyce, zeměpisu nebo historii. Je nutné využívání mezipředmětových vztahů ještě více než u žáků bez MP.

Při komunikaci si musíme být vědomi také vztahů žáka s MP s dalšími osobami, zejména s rodiči, sourozenci a spolužáky. Předejdeme tím případným nedorozuměním, potenciálnímu snížení sociálního statutu žáka v třídní skupině nebo jiným nepříjemným situacím. Rozvoj specifických dovedností vychází z obecně platných zásad, metod a prostředků, avšak s důrazem na jedinečnost žáka s MP. Na zřeteli máme především nedostatečně rozvinutou jemnou (ale často i hrubou) motoriku, specifika v pozornosti, myšlení a paměti. V porovnání se skupinou žáků bez MP je více limitováno využívání i zpětnovazebných prostředků. Zlepšení motorických kompetencí žáka s mentálním postižením je jedním z úkolů pedagogických pracovníků realizujících TV.

Jedinečnost žáků s MP si často vyžaduje úpravu podmínek a (v podstatě vždy) obsahu TV. Nejvíce specifik ve vztahu ke vzdělávacím normám najdeme v základní škole speciální. Zde probíhá výuka dle rámcových vzdělávacích programů pro základní školy speciální (RVP – ZŠS), které mají dvě základní části: pro žáky se středně těžkým a těžkým stupněm MP se souběžným postižením s více vadami. TV je vyučována pouze v rámci I. dílu tohoto dokumentu. Existují však i další alternativy, mezi nimi pro naše podmínky tradiční zdravotní tělesná výchova (ZTV) s úpravami pro žáky s MP. Především pak pohybová výchova (PV) a rehabilitační tělesná výchova (RTV) jsou realizovány na základních školách speciálních. Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání základní školy speciální (RVP – ZŠS) definuje PV a RTV, společně se ZTV, jako součást oblasti Člověk a zdraví pro žáky s těžkým stupněm mentálního postižení souběžným s více vadami.

Výše popsaná specifika žáků s MP vyžadují změny forem a obsahů vyučovaných předmětů, stejně jako využívaných prostředků. Současný vzdělávací systém umožňuje žákům vzdělávat se v rozličných formách. Žáci s lehkým stupněm mentálního postižení se vzdělávají dle RVP ZV – LMP, jedná se tedy o základní vzdělávání s relativně minimálními modifikacemi. Poměrně rozdílná situace je u žáků se středně těžkým a těžkým mentálním postižením (případně souběžným postižením více vadami). Tito se vzdělávají nejčastěji na základní škole speciální nebo v praktických školách.

V současné době mají žáci základních škol praktických ve svém vzdělávacím plánu minimálně 2 (často však 3) hodiny TV týdně a žáci základní školy speciální dokonce 6 hodin týdně u II. dílu, případně 3 hodiny u I. dílu. Na praktických školách jednoletých pak dochází ke spojení časové dotace TV a výchovy ke zdraví, která činí 3 hodiny týdně. Dvouletá praktická škola již TV a výchovu ke zdraví odděluje poměrem 2:1 hodiny v týdnu. Struktura školní TV je nejčastěji následující:

• základní školy praktické – minimálně dvě povinné vyučovací hodiny TV, jedna vyučovací hodina ZTV přidaná v rámci disponibilní doby ředitelem školy;
• základní školy speciální I. díl – škola musí zařadit minimálně tři vyučovací hodiny školní TV. Toto dělení je často obdobné jako na základní škole praktické, tedy dvě vyučovací hodiny TV a jedna vyučovací hodina ZTV. Případně může ředitel školy zařadit další hodinu či hodiny v rámci disponibilní doby;
• základní školy speciální II. díl – je z hlediska školní TV nejvelkorysejší. Škola musí zajistit minimálně dvě hodiny PV a čtyři hodiny ZTV, případně RTV v případě žáků se souběžným postižením s více vadami;
• praktická škola jednoletá – 3 hodiny TV společně s výchovou ke zdraví;
• praktická škola dvouletá – 2 hodiny TV (výchova ke zdraví je oddělena).

Současná legislativa umožňuje začlenění žáků s MP do běžného vzdělávacího systému. Tato záslužná myšlenka ovšem z hlediska TV může být kontraproduktivní, protože na běžné škole mají žáci méně hodin TV než ve speciálních typech škol a učitelé dosud neznají možnosti zapojení žáků do sportovních soutěží (viz kap. 6.5).

Sport osob s mentálním postižením

Sportovní směr – Inas-FID (ČSMPS)

Jedním ze směrů garantujících a rozvíjejících sportovní činnost osob s MP, který směřuje k vrcholovým soutěžím, je mezinárodní federace Inas-FID (International Sports federation for Persons with Intellectual Disability). Stala se členem ICC (International Coordinating Committe) v roce 1986 ještě s doplňujícím názvem FMD (Federation for Mental Handicap). V roce 1998 byl tento přívlastek změněn na FID (Federation for Intellectual Disability). V českém prostředí má ekvivalent ČSMPS (Český svaz mentálně postižených sportovců), registrující sportovce s IQ pod 75 bodů. ČSMPS je začleněn do Českého olympijského výboru, sekce paralympioniků (www. olympic.cz).

Sportovní filozofie je založena na principu „normality“. Tento princip vychází z teze, že všichni sportující podléhají jedné normě, srovnávají se s jednou normou a jsou hodnoceni dle normy. To znamená – podléhají jednomu systému postupových kvalifikací, limitů, reflektují věkového kategorie daného sportu v souladu se sporty běžnými apod.

Jasná kritéria jsou výhodou pro hodnocení postupu do vyšších soutěží, ale sekundárně takto preferují sportovce s mírnějším mentálním postižením. INAS-FID byla začleněna do paralympijských soutěží od paralympiády v Barceloně 1992 (soutěže se však uskutečnily v Madridu).

Místa účasti INAS-FID na paralympijských hrách:

• 1992 – Madrid, Španělsko, letní hry;
• 1992 – Tignes-Albertville, Francie: demonstrační disciplíny zimních sportů, testování do zařazení do programu zimních her;
• 1994 – Lillehammer, oficiální demonstrační sporty;
• 1996 – Atlanta, USA, letní hry;
• 1998 – Nagano, Japonsko, zimní hry;
• 2000 – Sydney, Austrálie (dePauw, & Gavron, 2005);
• 2012 – Londýn (vybrané disciplíny atletiky, plavání a stolního tenisu).

Z dalších soutěží paralympijských her byla Inas-FID vyloučena z důvodu jednání proti pravidlu fair-play španělského týmu ve volejbale v Sydney. V týmu byli sportovci bez mentálního postižení a tým získal zlaté medaile. Tým byl suspendován, ovšem současně byl odkryt vážný problém diagnostiky minimální úrovně, která již ovlivňuje sportovní výkon i výkonnost. V roce 2009 Valné shromáždění IPC rozhodlo o návratu sportovců s mentálním postižením do soutěží IPC, včetně paralympijských her 2012 v Londýně (prozatím atletika, plavání, stolní tenis).

Soutěže Inas-FID, resp. ČSMPS probíhaly na úrovni národních soutěží, soutěží evropských či světových v daném sportu a v rámci tzv. Global Games (několik sportů na významné akci společně). Global Games proběhly v roce 2009 v Liberci. ČSMPS nově zavedlo vnitřní klasifikaci A a B pro zpřístupnění soutěží i sportovcům s intenzivnějšími kognitivními limity (tento formát ovšem odpovídá filosofii SO). Spektrum sportů odpovídá spektru akceptovaných sportů v mezinárodním a olympijském měřítku. Z této nabídky jsou v ČSMPS rozvíjené následující sporty:

• atletika venkovní i halová,
• cyklistika,
• florbal,
• košíková,
• lyžování běžecké i sjezdové,
• plavání,
• přespolní běh,
• stolní tenis,
• tenis,
• turistika.

Trénink v daných sportech je založen na principech běžného tréninku intaktní populace ve sportovních klubech ČMPS. Pořádají se každoroční Mistrovství ČR v daných sportech, což je ovlivněno jak registrovanou členskou základnou v daném sportu, tak ekonomickými limity. Pravidla respektují pravidla mezinárodních sportovních federací, zaznamenávají se národní, kontinentální a světové rekordy. Jinými slovy, kdo z trenérů ovládá daný sport, je v něm proškolen a současně je seznámen s komunikací s osobami s MP a některými jejich charakteristickými projevy chování, může být potenciálním trenérem ČSMPS.

Sportovní směr – Speciální olympiády

Speciální olympiády (SO) jsou sportovním hnutím, které vzniklo z popudu Eunice Kennedy– Shriverové v USA v 60. letech minulého století. Olympijskou akreditaci získalo v r. 1988. Je součástí sítě světových olympijských soutěží. Česká republika měla možnost se zapojit až v roce 1991 jako České hnutí Speciálních olympiád (ČHSO). Sídlo je v Praze. Výsostným orgánem je valná hromada, sestávající ze zástupců všech sportovních klubů; schází se jednou ročně. Základní, avšak podstatnou jednotkou, jsou sportovní kluby SO, ať už jsou to samostatná občanská sdružení, většinou vznikající z iniciativy rodičů, nebo kluby-satelity škol praktických, převážně však domovů pro osoby s MP s denním, týdenním či celoročním režimem. Sídlem SOI je Washington (www.specialolympics.org).

Sportovní filosofie SO je založena na principu relativity vzhledem k aktuálnímu výkonu, to znamená na kompozici finálových skupin dle limitů postižení prezentovaných aktuálním sportovním výkonem mezi kvalifikací a finále. Je vyjádřena pravidlem tzv. čestného soutěžení.

Speciální olympiády jsou založeny na přesvědčení, že osoby s mentálním postižením:

• jsou schopny se učit, prožívat radost z účasti v pohybových aktivitách a SO;
• mohou mít fyzický, duchovní i sociální prospěch z účasti v SO;
• mohou zlepšovat schopnosti, zdatnost, rozvíjet motorické dovednosti v programech SO.

Kromě prospěchu pro biofyziologický rozvoj může SO přispět k návykům aktivního životního stylu a k posílení psychosociálních komponent, jako je sebedůvěra, samostatnost, projevení odvahy a radosti, upevňování přátelství rodin, začlenění do dané skupiny i do společnosti obecně. Tudíž osoby s MP všech limitů i věkových kategorií mají právo mít příležitost zúčastnit se zvolených programů SO a právo účastnit se tréninků a soutěží. Program SO není cíl, ale prostředek oboustranné výchovy a socializace (sportovci a jejich rodiny na jedné straně, veřejnost na druhé straně). Proces SO musí vždy zdůrazňovat úctu ke sportovcům a pozitivní postoje (kvalita tréninku a tréninkových prostor, přístupy trenéra, kvalita organizace soutěží, oblečení adekvátní sportovní situaci či události apod.)

Tím, že SO je součástí systému olympijských soutěží (akreditace byla získána v roce 1988), respektuje všechny povinnosti z toho vyplývající (čtyřletý soutěžní cyklus, logo, ceremoniály, princip fair-play).

V ČHSO mohou být registrovány 4 kategorie členství s oficiální terminologií a registrační zkratkou:

• S – Sportovci: s diagnostikovaným IQ pod 75 bodů, s kombinovanými vadami, vždy na bázi MP, ve věku vyšším než 8 let pro národní a vyšší soutěže, pro přípravu v programu Mladý sportovec již od 3 let, princip – příležitost pro účast i možnost úspěchu pro všechny.
• P – Partneři: vrstevníci bez MP, kteří se účastní tréninku a soutěží se sportovci v týmových sjednocených sportech.
• T – Trenéři, učitelé, vychovatelé: zajišťují tréninkový proces a účast v soutěžích.
• Ostatní (others) členové: rodiče, sourozenci, přátelé, dobrovolníci, sponzoři.

Obsah činnosti SO se skládá ze dvou základních složek:

1. programy doplňkové (komplementární),
2. programy sportovní.

Doplňkové programy. Celkově lze na www.specialolympics.org nalézt 27 doplňkových programů. Některé vznikají nově, jiné se zase vytrácejí. Do doplňkových programů se zapojují buď sami sportovci, nebo sportovci po ukončení jejich sportovní kariéry, kteří však chtějí zůstat součástí klubu. Smyslem je uchovat integritu těchto sportovců a na veřejnosti prezentovat jejich schopnosti a ovlivňovat tak veřejné mínění a začlenění do společnosti. V ČHSO se rozvíjejí pouze některé, a to z důvodu kulturní tradice nebo z personálních či ekonomických limitů.

• Společenský, kulturní: je intenzivně a spontánně rozvíjen. Kluby SO akumulují i zpěváky, hudebníky z řad sportovců, při soutěžích hrají na diskotékách, prezentují produkty vyšívání, drhání, keramiky, kresby atd. Kulturní programy naopak zajišťují renomovaní umělci, kteří se tak setkávají se sportovci SO a s filosofií SO (Lucie Bílá, Vlastimil Harapes).
• Rozvoj samostatnosti sportovců: výchova i výcvik pro pomocné pozice jako rozhodčí, pořadatelský personál u akcí SO, přednášející slibu. Dále se můýou podělit o svoje zkušenosti se SO v nových klubech, při konferencích, při styku médii.
• Olympijský oheň: v originálním názvu Last Leg. SO štafeta, podporovaná celosvětově, ale i v ČR policií.
• Vzdělávací: vzdělávání je orientováno na vlastní instruktory, trenéry dobrovolníky, ale i sportovce a partnery. Vzdělávací programy se obracejí ke studentům různých typů škol. Nejznámějším vzdělávacím programem jsou univerzitní kurikula, z nichž čerpá informace vzdělávací program na FTK UP i tato kapitola. Program informující děti mladšího věku o problematice MP a o komunikaci s dětmi s MP téhož věku je dispozici na CD (Get into it), zatím jen v angličtině.

Sportovní programy. Jsou jádrem a hlavním obsahem dění ve Speciálních olympiádách a tudíž ČHSO. Od sportovců je požadován: celoroční pravidelný trénink, minimálně 1 rok před účastí na národních hrách a minimálně 8 týdnů mezi nominací na vyšší soutěž a účastí v této soutěži. Obsah a systém je založen na systému olympijských sportů, resp. disciplín nebo na jejich adaptacích. Z tohoto hlediska v SO rozlišujeme:

• letní sporty – zimní sporty: atletika, cyklistika – lyžování;
• olympijské druhy sportů a jejich modifikace: běh na 100 m – běh na 50 m, 5 km chůze – 50 m chůze; volejbal – přehazovaná, fotbal – fotbal o 5 hráčích;
• individuální – dyadické – týmové: atletika, plavání – stolní tenis – fotbal;
• nedoporučované: všechny sporty či jejich disciplíny, které by mohly být díky neočekávanému chování danému sportovci či jeho okolí nebezpečné. Všechny sporty motoristické, letecké, střelecké, skoky do vody, sporty spojené s potápěním či intenzivním kontaktem (box), ale také např. skok o tyči, hod kladivem či oštěpem. I zde se díky tréninku situace mění (viz zařazení juda, snowboardingu, kanoistiky na klidné vodě). Pokusy se střelbou na laserové střelnici na zimních hrách SO 2011 se ujaly, a to ať v podobě klasické střelby na stanovišti nebo v modifikaci biatlonu na sněžnicích. Ovšem je nutné vyřešit nástroj střelby, neboť osoby s MP nemusejí rozlišit virtuální realitu laserové střelby a realitu užití pistole;
• oficiální – národní: jsou typické pro některé země, ale neujímají se jinde ve světě, např.: badminton, golf, softbal, jachting. V ČHSO je to typická česká přehazovaná, známá naší populaci od 1. st. ZŠ jako předstupeň volejbalu. Je oficiálně uznaná SOI na základě doložení pravidel a verifikovaných testů individuálních dovedností,
• přizpůsobené sporty: zachycují spektrum sportovních dovedností pro osoby s intenzivnějšími limity ve schopnostech a v progresu učení se dovednostem. Je to specifikum SO.
• sjednocené (unified)sporty: zachycují spektrum sportů pro osoby s vyššími schopnostmi a možnostmi naučit se určité dovednosti. Týkají se pouze sportů dyadických a týmových. Kooperují spolu sportovci s partnery. Pravidlo určuje, že na soupisce či v soutěži (na hřišti) může být shodný nebo menší počet partnerů (př.: v přehazované 3 a 3, v kopané o 7 hráčích, 4 sportovci a 3 partneři). Je to specifikum SO.

Naplnění filosofie, že SO je v tréninku i v soutěžích přístupné všem a dává šanci na úspěch taktéž všem, je zajištěno spektrem posloupných soutěžních příležitostí řazených dle obtížnosti:

• MATP (Motor Activity Training Program – zkratku užíváme i v ČHSO). Nejedná se o soutěž, ale o prezentaci motorického aktu na bázi reakce na stimul kooperující osoby, většinou rodiče nebo fyzioterapeuta (asociujeme s PA v rehabilitačních třídách).
• Přizpůsobené: první úroveň soutěže. Zachycují spektrum sportovních dovedností pro osoby s intenzivnějšími limity ve schopnostech a v progresu učení se dovednostem nebo pro začátečníky a účastníky programu Mladý sportovec. Činnosti alias disciplíny mají charakter jednoduchých motorických aktů, souvisejících s bazálními dovednostmi (viz výše). Kritériem zvládnutí a úspěchu je samostatnost provedení bez měření sekund, bodů, apod. Všichni na stupních vítězů jsou oceňováni účastnickou stužkou či medailí.
• Olympijské modifikované. Opakujeme dřívější příklad: běh na 100 m – běh na 50 m; 5 km chůze – 50 m chůze; volejbal – přehazovaná; fotbal – fotbal o 5 hráčích; běh na lyžích na 50 či 100 m.
• Olympijské dle mezinárodních pravidel. Veškeré ostatní sporty letní či zimní, individuální, dyadické.
• Týmové. (a) modelové hry (přehazovaná), jiné modelové hry vhodné pro trénink. V soutěžích jsou však povolena jen mezinárodní pravidla; (b) týmové podle mezinárodních pravidel. V pojetí sjednocených sportů tato pravidla platí pro všechny, sportovce i partnery.