05
Abychom mohli lépe pochopit problematiku výkonnostního i rekreačního sportu, ale i tělesné výchovy v mateřských, základních i středních školách pro sluchově postižené či volnočasových aktivit osob se sluchovým postižením, případně získat informace o možnostech integrovaných žáků v oblasti tělesné výchovy a sportu, je třeba si vytvořit alespoň základní náhled na uvedené postižení a získat přehled o celé škále postižení sluchu. Z tohoto důvodu předkládáme níže uvedenou kapitolu. Osoby se sluchovým postižením nelze seřadit přesně podle stupně slyšení ani podle doby vzniku sluchové vady do identických kategorií. Jedinci s obdobnou ztrátou sluchu se liší existencí dalších atributů (doba vzniku sluchového postižení, zájem o pohybovou aktivitu, věk, pohlaví, vzdělání, kvalita užití individuální protetiky, osobnostní předpoklady, vliv rodiny atd.).
Sluchové postižení můžeme posuzovat z několika hledisek. V počátcích lze poukázat na pojetí medicínské, které bylo zkoumáno historicky nejdříve. Ovšem hledisko edukační existovalo současně s vývojem člověka, i když akceptování sluchové vady ve vztahu ke společnosti se zdá být kontroverzní. Sluchový a rovnovážný analyzátor se skládá z části periferní a centrální. Periferní část je tvořena zevním, středním a vnitřním uchem a sluchově rovnovážným nervem. Centrální část je tvořena sluchovou a rovnovážnou dráhou a příslušnými centry.
Zevní ucho: Zevní ucho je tvořeno boltcem a zvukovodem. Podkladem boltce, jenž má svůj charakteristický reliéf, je elastická chrupavka. Zvukovod je esovitě zahnutá trubice oválného průřezu. Vnější ucho zachytí zvukovou vlnu, která projde přes zvukovod. Na konci zvukovodu je bubínek, který se vlivem procházejícího zvukového vlnění rozkmitá (Hubáček, Vokurka, 2006).
Střední ucho: Bubínek je oválnou blánou předělující zevní a střední ucho. Kmitání bubínku se přenese přes všechny tři sluchové kůstky až na třmínek, který je spojen s oválným okénkem. Oválné okénko se rozkmitá a tím rozechvěje perilymfu, následně toto vlnění rozkmitá endolymfu (Šándorová, 2003).
Vnitřní ucho: Vnitřní ucho je uloženo v kosti skalní. Z vestibula kostěného labyrintu se odvíjejí tři polokruhovité kanálky a hlemýžď. Rozkmitaná endolymfa podráždí vychýlením vlásků buňky v Cortiho orgánu. Vláskové buňky převedou mechanické, kmitavé podráždění na bioelektrický impuls, který postupuje sluchovým nervem až do kůry mozkové, kde jej vnímáme jako zvukový vjem. Hovoříme o percepční funkci ucha (Šlapák, Floriánová, 1999).
Sluchová vada je snížená nebo chybějící schopnost vnímat sluchové informace, je to snížení až ztráta výkonnosti sluchového analyzátoru. Některé případy ztráty sluchu jsou vratné lékařskou léčbou, mnohé vedou k trvalému postižení. Velmi závažným momentem je například věk, v němž ztráta sluchu vznikla, protože tento moment může ovlivnit osvojení si mluvené řeči. Mnoho autorů a odborníků zabývajících se problematikou sluchového postižení konstatuje, že sluchová vada je trvalý stav, který se nezlepšuje. A naopak, sluchová vada má tendence se postupem věku zhoršovat.
V odborné literatuře je uváděna různá klasifikace sluchových vad. Nejčastěji bývají sluchové vady děleny podle:
Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO) v roce 1980 sestavila škálu sluchových poruch. Velikost sluchové poruchy je vyjádřena v decibelech (dB).
Tab. 7 Klasifikace sluchových vad – škála stupňů sluchových poruch podle WHO
| Velikost ztráty sluchu podle WHO | Název kategorie ztráty sluchu | Název kategorie podle Vyhl. MPSV 284/1995 |
|---|---|---|
| 0–5 dB | normální sluch | |
| 26–40 dB | lehká nedoslýchavost | lehká nedoslýchavost (již od 20 dB) |
| 41–55 dB | střední nedoslýchavost | středně těžká nedoslýchavost |
| 56–70 dB | středně těžké poškození sluchu | těžká nedoslýchavost |
| 71–90 dB | těžké poškození sluchu | praktická hluchota |
| více než 90 dB, ale body v audiogramu i nad 1 kHz | velmi závažné poškození sluchu | úplná hluchota |
| v audiogramu nejsou žádné body nad 1 kHz | neslyšící | úplná hluchota |
Nyní si objasníme některé pojmy, s nimiž se v oblasti problematiky sluchového postižení setkáváme a které ve výše uvedené tabulce mají svoje místo.
Lehká nedoslýchavost: Osobě s lehkou nedoslýchavostí nepřináší její postižení zásadní omezení v běžném životě. Jedinec je schopen komunikovat normálním způsobem. Určitý problém může přinést komunikace v příliš hlučném prostředí nebo šepot. Lidé s lehkou nedoslýchavostí mívají obtíže se slyšením a porozuměním mluveného slova v hovoru s více osobami najednou, při sledování výkladu učitele ve škole, televizního programu, při návštěvě kina či divadelního představení.
Střední nedoslýchavost: Jedinec se střední nedoslýchavosti je schopen rozumět mluvené řeči maximálně do vzdálenosti tří metrů od svého ucha. Problémem mohou být špatné akustické podmínky, které jsou mnohem běžnější než vhodné akustické podmínky. Lidé se středně těžkou nedoslýchavostí již potřebují mít sluchadla, která jim umožňují lépe porozumět hlasité řeči. Za nepříznivých akustických podmínek však může být tento sluchový vjem přijímán nepřesně nebo zkresleně, a tak dochází k přeslechům. Málokterý jedinec v této situaci si vyžádá zopakování mluveného a raději se distancuje od majoritní skupiny.
Těžká nedoslýchavost: Termín těžká nedoslýchavost se používá u jedinců, kteří jsou schopni, vzhledem k rozsahu zbytků sluchu, komunikovat mluvenou řečí do vzdálenosti jednoho metru od ucha. V běžném životě ovšem mezilidská komunikace probíhá dále, než je osobní zóna člověka, a proto je uvedené postižení charakterizováno jako závažné. V tomto případě je sluchová protetika nutností a tito lidé se v prostředí, kde je hluk, velmi špatně orientují a mluvené řeči nerozumí, a to i s kompenzací sluchadly.
Velmi těžká nedoslýchavost: U velmi těžké nedoslýchavosti slyší postižený jedinec řeč jen z těsné blízkosti. Sluchové vjemy jsou ale změněny natolik, že zbývající sluch v žádném případě nestačí jedinci k tomu, aby mohl komunikovat běžným způsobem. Vysoce kvalitní sluchová protetika, která je indikována odborníky, umožňuje v akusticky vhodných podmínkách porozumět mluvenému slovu obvykle s pomocí dalšího prvku vnímání řeči – odezírání. Zde, počínaje lehkou nedoslýchavostí na výše uvedené stupnici (Tab. 7), je nutno zdůraznit problematiku vnímání mluvené řeči například při pohybové aktivitě v tělocvičně, kde při sportovním ruchu jedinec nerozumí a často neidentifikuje směr, případně zdroj zvuku. Rovněž v přírodním prostředí, kde provádíme další aktivity spojené s pohybem, ať již hry, turistiku anebo jízdu na kole a podobně, může dojít k obdobným komplikacím jako v prostředí sportovních hal a tělocvičen.
Hluchota: Hluchota je chybějící schopnost vnímat zvukové informace, je to nejzávažnější a nejtěžší stupeň poškození sluchu. Postižený jedinec v tomto případě není schopen komunikovat běžným způsobem. Hluchota má vliv na osvojování si mluvené řeči, která se nevyvíjí tak jako u osob slyšících a jedinec je proto odkázán na příjem informací pomocí zraku. Ačkoliv digitalizace a nové sluchadlové technologie značně zvýšily úspěšnost sluchadlové protetiky, zprostředkovat sluch, vývoj a rozumění řeči v případě hluchoty umožňuje především rehabilitace po chirurgickém zavedení kochleárního implantátu. Hluchota se vyskytuje ve dvou formách: praktická nebo úplná. Pokud je jedinec stižen praktickou hluchotou, sice určité zvuky slyší, ale ne v takové míře, aby je mohl využívat při dorozumívání nebo při sluchové orientaci v prostoru. Člověk, u kterého je diagnostikována úplná hluchota, neslyší žádné zvuky ani při zesílení.
Ohluchlost: Ohluchlost je sluchová vada, již můžeme zařadit k termínu hluchota. Jedinec neslyší. Ovšem jeho možnosti komunikovat jsou jiné než u člověka, který se narodil s těžkým sluchovým postižením. Ohluchlost vznikla postlingválně, tedy po dokončení základního vývoje řeči. Řeč u ohluchlého člověka zůstává v jisté míře zachována, důležité je však naučit se a stále procvičovat odezírání, zvyšovat slovní kompetenci a rovněž navštěvovat logopeda, neboť u takto postiženého člověka může dojít bez korekce mluvené řeči postupně k nedostatečné výslovnosti.
Jak bylo naznačeno výše, diagnostikují se tři základní typy sluchového postižení, a to podle toho, ve které části sluchové dráhy se vada nachází, na: (a) periferní nedoslýchavost; (b) percepční nedoslýchavost a (c) smíšenou nedoslýchavost.
Periferní nedoslýchavost (hluchota): Převodní nedoslýchavost je jedna z vad sluchu, která má častý výskyt. Nevede ovšem k úplné hluchotě. U převodní nedoslýchavosti nejsou poškozeny sluchové buňky. Převodní nedoslýchavost je zapříčiněna různými překážkami ve zvukovodu, například ušním mazem nebo jinou bariérou, třeba cizím tělesem. Další příčinou převodní nedoslýchavosti může být zúžení zvukovodu, v tomto případě se jedná o vývojovou vadu. Zánět nebo úraz může vést k perforaci bubínku, která také způsobí převodní nedoslýchavost. Zvuk přichází k sluchovým buňkám zeslabený a je kvalitativně nezměněn (Šlapák, Floriánová, 1999).
Percepční (senzoneurální) nedoslýchavost: Percepční nedoslýchavost je vada, která může na rozdíl od vady převodní zapříčinit i úplnou hluchotu. Příčinami percepční nedoslýchavosti mohou být ototoxická antibiotika. Tato antibiotika mohou způsobit otravu vláskových buněk v Cortiho orgánu. Další příčinou percepční nedoslýchavosti mohou být nemoci matky v průběhu těhotenství. Typickým příkladem jsou zarděnky nebo toxoplasmósa. Při porodu může být dítě přidušeno, což může mít za následek poškození sluchu, neboť vnitřní ucho musí být neustále dostatečně zásobováno kyslíkem. Různé úrazy hlavy nebo také zánět mozkových blan, mohou způsobit percepční nedoslýchavost nebo úplnou hluchotu (Hrubý, 1998). Specifickým, i když také častým problémem je tzv. centrální nedoslýchavost či hluchota, jež je způsobena různorodými příčinami, které poškozují podkorový nebo korový systém sluchových drah. Příznaky těchto poruch jsou velice nesourodé a kvůli komplikovanému centrálnímu nervovému systému jsou také těžko diagnostikovatelné. K diagnostikování centrální nedoslýchavosti je mnohdy zapotřebí opakovat vyšetření, která jsou velmi obtížná a náročná (Šlapák, Floriánová, 1999).
Smíšená nedoslýchavost (hluchota): Smíšená nedoslýchavost nebo hluchota je kombinací převodního a percepčního postižení sluchu.
Závažnější forma sluchové vady způsobuje deprivaci v oblasti zvukových podnětů a negativně ovlivňuje rozvoj řečových a komunikačních kompetencí jedince. Nedostatek nebo úplná absence sluchových podnětů má vliv na omezené získávání zkušeností a celkový rozvoj dítěte. Nejdůležitějším faktorem při diagnostice sluchových vad je doba, kdy k poškození došlo. V této souvislosti vymezujeme dvě období – prelingvální a postlingvální. To obecně znamená před, nebo po ukončení fixace komunikačních kompetencí. Uvádí se, že komunikační schopnosti se fixují do 6. roku života. Pokud tedy k narušení dojde do 6 let věku dítěte, významně se naruší psychický a sociální vývoj dítěte.
Podle doby vzniku můžeme diferencovat sluchové vady na vrozené a získané. Vrozené a získané vady mohou být převodní i percepční
Můžeme se rovněž setkat s termínem „perilingvální sluchové ztráty“, který zahrnuje všechny ty případy, u nichž došlo ke sluchovým ztrátám v období dětství do věku 14 let. Tato kategorie patří mezi jasně ohraničené skupiny, společně s postlingválními a prelingválnímí sluchovými ztrátami. Jejich psychosociální, emoční, poznávací a komunikativní vývoj je proto extrémně obtížné hodnotit.
Sluchové poruchy mohou být výsledkem organické a fyziologické malfunkce v kterékoli části sluchového analyzátoru, sluchové dráhy a sluchových korových center, nebo z funkcionálněpercepčních poruch. Převodní sluchové ztráty mají příčinu ve funkční poruše zvukovodu, uš- ního bubínku nebo středního ucha. Ve většině případů schopnost slyšet může být téměř plně obnovena léčbou, chirurgickými zákroky nebo sluchadly. Senzorineurální kochleární ztráta sluchu je často spojena s úplnou ztrátou funkcí smyslových buněk (sluchové buňky) ve vnitřním uchu (kochlea). Postižení sluchu u dětí ve většině případů reprezentuje zničená kochlea. Senzorineurální sluchové ztráty nejsou principiálně léčitelné léky. Sluchové pomůcky a kochleární implantáty mohou umožnit dobré slyšení za jistých podmínek.
Postižení sluchových procesů a percepčních schopností často zůstává neodhalené až do doby, kdy se u dětí projeví narušený vývoj řeči.
Sluch je pro člověka jeden z nejdůležitějších smyslů. Na základě sluchu vzniká řeč a tím i možnost dorozumívání. Sluchem je člověk informován o tom, co se děje v jeho okolí, přijímá jím signály pro svou bezpečnost. Sluch má význam jako instinktivně podložená citová vazba na okolní svět, která trvale ovlivňuje sociální jistotu a duševní zdraví. Sluchové postižení představuje bariéru v komunikaci a následně se odráží do celého vývoje osobnosti. Mluva a sluch jsou při lidské komunikaci nejobvyklejšími nástroji. Důsledky těžkých postižení sluchu jsou pro člověka nejvážnější a dle Sováka (1980) se odráží ve třech základních oblastech:
Sluchové postižení je z psychologického hlediska podnětová deprivace, kdy se v souvislosti s absencí či nedostatečným vnímáním sluchových podnětů hůře nebo opožděně rozvíjí jazyk jakožto symbolický systém a s tím i verbální složka inteligence (Potměšil, 1999). Sluchově postižené dítě je stejně inteligentní, stejně dychtivé poznávat svět jako každé jiné dítě. Na první pohled na něm také žádnou odlišnost nespatříme. A přece je zde přítomno něco, co způsobí, že toto dítě – a než se nadějeme, dospělý člověk – bude vždycky jiné než ostatní. Jeho odlišnosti zabránit nemůžeme, i kdyby nám to třeba někdo sliboval. Můžeme však docílit, že ač bude jiné, nebude horší než ostatní! (Hrubý, 1999).
Specifika komunikace s osobami prelingválně neslyšícími, nedoslýchavými, ohluchlými a oso- bami s kochleárním implantátem jsou záležitostí každého jedince, jenž podle možností a situace může dokonce měnit komunikační mód, a to podle komunikačního partnera, situace či prostředí, v nichž interakce probíhá. Výběr optimálního způsobu komunikace je nepochybně závislý na několika atributech, které si na tomto místě bez vazby na pořadí vyjmenujeme:
U neslyšících lidí přebírá některé funkce do jisté míry zrak, a tak není divu, že je u nich objem a zaměření pohledů jiné než u lidí slyšících. Neslyšící lidé jsou orientováni na sledování optických jevů ve svém okolí a mají vypěstovaný postřeh. Vyruší je i sebemenší pohyb v jejich zorném poli. Neslyšící člověk se kolem sebe častěji rozhlíží. Nedostává totiž automaticky informace o dějích v prostředí tak, jak to slyšícímu člověku zprostředkovává sluch. Je tedy nucen neustále sledovat okolí zrakem, aby se ujistil, zda někdo do místnosti přišel nebo z ní vyšel či zda se v okolí něco změnilo. Zatímco slyšící lidé se na sebe navzájem při rozhovoru dívají přibližně polovinu doby, kdy spolu mluví, u neslyšících lidí je objem vzájemných pohledů daleko vyšší, neboť vizuální kontakt je u nich základní podmínkou pro navázání a udržování rozhovoru. Při sledování mluvy zrakem (při odezírání) nejde o relaxovaný pohled, jaký je obvyklý u slyšících lidí. Odezírání je totiž velmi náročná činnost, vyžadující absolutní koncentraci pozornosti, proto je pohled při sledování mluvy upřený, což některým slyšícím lidem nebývá příjemné.
Slyšící lidé se domnívají, že se na neslyšícího člověka nemusí dívat, když ten mluví, protože oni jej slyší. Ve skutečnosti neslyšící člověk potřebuje, aby se na něj člověk slyšící také díval, neboť odvrácení pohledu druhé osoby vnímá jako nezájem o pokračování hovoru. Záměrné odvrácení pohledu je považováno za urážlivé odmítnutí kontaktu. Neslyšící člověk se na druhého člověka dívá častěji i tehdy, když s ním nemluví. Musí „hlídat“ jeho projevy. Slyšící lidé totiž nejsou zvyklí člověka předem upozornit, že se chystají promluvit. Neslyšící lidé dávají před mluvením různé kontaktní signály, aby se na ně druhý člověk podíval. Mezi kontaktní signály patří i mávání rukou.
Hlavním a rozhodujícím komunikačním prostředkem člověka je artikulovaná řeč prostřednictvím naučených abstraktních znaků (slov), vznikajících na základě funkce druhé signální soustavy. Jde o komunikaci verbální, včetně její grafické podoby. Jedná se o schopnost, kterou u jiných živočišných druhů nenalézáme. Ovšem v každé sociální interakci se na přenosu informace mezi jednotlivými účastníky podílí i komunikace neverbální. Neslyšící lidé, komunikující především znakovým jazykem, tyto komponenty sdělování vnímají (a nakonec i produkují) komplexně.
Odlišnost způsobu komunikace sluchově postižených lidí je nejpodstatnějším důsledkem sluchového postižení. Těžce sluchově postižení nemohou vnímat hlasitou mluvu sluchem, což se projeví také problémy při osvojování řeči (Horáková, 2006). Oficiálně uznané systémy dorozumívání českých neslyšících definuje zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, kde je novelou zákona č. 155/1998 Sb., o znakové řeči, upraveno, že ve výchově a vzdělávání neslyšících existují různorodé komunikační systémy, které preferují různé styly komunikace. Preferovaným komunikačním systémem těžce sluchově postižených a neslyšících osob je znakový jazyk. Tento znakový jazyk používají zejména prelingválně neslyšící lidé. Komunikace probíhá primárně v českém znakovém jazyce, jehož znaky se ovšem mohou lišit regionálně, generačně i individuálně, případně i podle sociálního okruhu, vzdělání i pohlaví uživatele. Ostatní v zákoně vyjmenované komunikační systémy neslyšících vycházejí z českého jazyka. Jsou jimi znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny (tedy výrazná artikulace mluveného slova), písemný záznam mluvené řeči a daktylografika. Další komunikační systémy, které cituje uvedený zákon, slouží převážně osobám s duálním postižením. Zmíněný zákon dává neslyšícím a hluchoslepým právo svobodně si z vyjmenovaných komunikačních systémů zvolit ten, který jim nejvíce vyhovuje, a využívat jej v běžném životě i v systému vzdělávání. Jejich volba musí být „v maximální možné míře respektována“ (zákon č. 384/2008 Sb.).
V současné době se osoby se sluchovým postižením, jejich rodiny a také vzdělávací instituce pro edukaci sluchově postižených nebo neslyšící v tlumočnických a sociálních záležitostech mohou opřít o rovněž o zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých. Je to zákon, který napomáhá lidem se sluchovým nebo se sluchově–zrakovým postižením v oblasti komunikace hluchoslepých osob. Napomáhá v oblasti sociálněprávní, v oblasti výchovy a vzdělávání i v dalších běžných životních situacích. Tento zákon upravuje používání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob jako jejich dorozumívacích prostředků. Neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo svobodně si zvolit z komunikačních systémů uvedených v tomto zákoně ten, který odpovídá jejich potřebám. Jejich volba musí být v maximální možné míře respektována tak, aby měly možnost rovnoprávného a účinného zapojení do všech oblastí života společnosti, i při uplatňování jejich zákonných práv.
Lidé s různým stupněm sluchového postižení byli seznamováni s mnohými sportovními činnostmi pouhým pozorováním majoritní skupiny. Potřeba setkávat se, sportovat, soutěžit a hrát si a hovořit mezi sebou o všem možném vedla sluchově postižené sportovce napřed k pozvolnému setkávání a následně ke hraní některé z naučených pohybových nebo míčových her. Nutnost pohovořit si se sobě rovnými a potřeba sportovat, a tedy si zapůjčovat či pronajímat sportoviště, vedla tyto sluchově postižené sportovní nadšence k založení adekvátní sportovní organizace. Před rokem 1924 se sport u neslyšících netěšil velkému zájmu. Fakticky pro tuto handicapovanou mládež existovalo v jejich vlastních zemích málo organizací zabývajících se sportem a věcmi s ním spojenými. První organizace začaly fungovat od roku 1910 v Německu, od roku 1913 ve Švédsku, 1918 ve Francii, 1920 ve Finsku, 1922 v Belgii a Dánsku a od roku 1923 v Norsku.
Byla snaha o vytvoření efektivní komunikace mezi těmito zeměmi. Myšlenka Mezinárodních her neslyšících, jakožto obdoby Olympijských her pro neslyšící, vznikla v roce 1924, jejím inicátorem byl francouz Eugene Rubens–Alcais. Díky jeho přesvědčivé snaze se mu podařilo shromáždit šest oficiálních národních družstev na stadionu Pershing v Paříži: z Belgie, Francie, Velké Británie, Holandska, Polska, Československa, a co více, i polooficiální zástupce národů, jež neměly v té době své národní organizace: z Maďarska, Itálie a Rumunska. Zástupci těchto devíti národů vytvořili prozatímní výbor, kde E. Rubens–Alcais zastával funkci prezidenta a pan Antoine. Dresse funkci sekretáře.
ICSD (Mezinárodní výbor sportu neslyšících) zaštiťuje olympijské sportovní prostředí neslyšícím sportovcům a jeho vlastním mottem je „rovnost na sportovním poli“. Na letních a zimních deaflympiádách, světových šampionátech a dalších závodech pod patronací ICSD mohou zápolit jen sportovci neslyšící nebo nedoslýchaví. Těmito směrnicemi se řídí plnoprávní členové ICSD, přidružení členové i regionální konfederace na sportovních akcích mezinárodní úrovně.
Na letních i zimních deaflympiádách se scházejí neslyšící sportovci ze všech sdružených národních svazů. Ten, kdo chce nastoupit na deaflympiádě nebo jiných závodech pod patronací ICSD, musí splňovat následující požadavky.
Jejich organizace u nás, odlišnosti v tréninku, nácviku, organizaci soutěží, systémy
Je zakomponována do rámcového vzdělávacího programu ZŠ, klade mimo jiné základ a přípravu na velkou meziškolní akci v České republice – Celostátní sportovní hry sluchově postiženého žactva (CSH SPŽ), případně soutěže žáků společně s intaktní populací. Záleží na volbě vedení škol pro sluchově postižené, zda posílá své žáky na tyto soutěže. Atletika je zařazena rovněž v programu středního školství, navazuje na Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže (CSH SPM ) a následně na atletické závody v regionu. Mistrovství České republiky (MČR) se konají pouze na stadionu, halové MČR zatím není. Účast všech kategorií dle manuálu – směrnic ČSNS – žactvo, dorost, junioři, dospělí. Existují zde odlišnosti od věkových kategorií intaktní populace, je však tendence tuto záležitost sjednotit. Na soutěži (MČR) převažuje mládež, dospělí závodníci jsou v posledních letech v menším počtu.
Výuka plavání je zařazena do rámcového programu základních škol pro sluchově postižené. Na CSH SPŽ se soutěží na 50 m volný způsob a 50 m prsa, dále je na programu štafeta 4 × 50 m volný způsob. MČR se konávalo převážně v Olomouci, případně v Praze, v Brně. Na MČR byla účast většinou z Moravy, ale vždy přijeli plavci z Prahy, někdy ve větším počtu (15), jindy menší skupinka (5) závodníků. Celkem se zúčastňovalo v Olomouci vždy kolem 60 závodníků převážně mládežnické a žákovské kategorie.
Silniční cyklistika je představována jako soutěž jednotlivců. V současné době největší základnu má olomoucký sportovní klub SKIVELO, který je zároveň pořadatelem a garant většiny cyklistických soutěží v ČR. MČR se pořádají každoročně v srpnu a září, pro menší počet závodníků se tato soutěž zařazuje do závodů intaktní populace. Pořadatel vybere některý ze závodů, který svými parametry odpovídá soutěži neslyšících. Je zde také problematika licencí, ale závodů je poměrně dost a je z čeho vybírat. Od roku 2001 je pořádán i závod žactva. Je to závod separovaný, vznikl jako otevřený závod žactva v Olomouci, kam se neslyšící žáci mohli individuálně přihlásit. Závod těchto kategorií se jezdil na Spartakiádním stadionu v Olomouci. V současnosti mají tedy neslyšící děti dva cyklistické závody. Účast je ovšem malá, vždy asi kolem 15 dětí.
Soutěž dospělých, jednotlivci i družstva (6členná nebo 4členná, jak mužů, tak žen). U nás se účastní tyto týmy: Strakonice, Plzeň, Praha, Brno, Ostrava, Blansko, Zlín, Ústí nad Labem, České Budějovice, Kroměříž, Hradec Králové. Putovní poháry se pořádají jako otevřená soutěž. Jednotlivci startují na vlastní náklady nebo na náklady vysílajícího klubu. Npořádá se ME ani deaflympiáda, pouze mítink. Při soutěži nejsou problémy, komunikaci s rozhodčími zajišťuje tlumočník. Tento sport lze využít i jako volnočasovou aktivitu.
Hrají dospělí, mládež, dorostenci, žactvo; dvouhra, čtyřhra. Fungují přebory škol, župní soutěže, MČR. Dvouhra, čtyřhra. Máme reprezentaci ČR. Soutěže jsou řízeny propozicemi, v nichž je uvedeno, jaký bude systém soutěže, jak se soutěž bude bodovat – jednotlivci pro soutěž družstev. Bodování jednotlivců a následně výběr do reprezentace. 1.–3. postup na MČR ze župní soutěže, atd.
Problematika. Hráč neslyší úder míčku o stůl, o zem. Měl by být kolem klid, aby se hráči a rozhodčí nerozptylovali. Stav by měl být uváděn na počitadle. Zkušený rozhodčí – pokud je neslyšící (neslyší teč,...), někdy sporné situace. Stolní tenis je u nás rozšířený sport, hraje se na internátech, v klubech, je poměrně velká hráčská základna.
Základní a střední školy pro sluchově postižené jsou ve velké většině architektonicky řešeny jako internátní zařízení, kdy žáci a studenti mohou využívat přístupu na sportoviště školy nebo na jiná sportovní zařízení (plavecké bazény, atletické stadiony).
Výhoda internátů: Žáci jsou přes týden ve škole, mohou trénovat s učiteli, vychovateli nebo docházet na tréninky. Jsou pod pedagogickým dohledem, je nastaven určitý systém.
Nevýhody internátů: Pokud jsou na dobré úrovni a mohou se porovnávat výkonnostně s intakt- ní populací, uplatňovat to, co se naučily na tréninku, je problém děti na soutěže dostat. Jezdí o víkendu domů a málokterý rodič je doprovodí na závody. A zase – kdyby chodily na trénink do oddílu (družstva, atd.) dětí slyšících, tak trenéři se jim tak nebudou věnovat, poněvadž vědí, že mladý sportovec na závody z výše uvedených důvodů nepřijde. Je na trenérech, rodičích, učitelích a v neposlední řadě také na pracovnících sportovních klubů a oddílu neslyšících, jak pro mladé sportovce vše zorganizují a jak jim doprovod na závody zabezpečí.
Jako příklad lze uvést házenou, dnes basketbal, kdy se turnaje konají většinou v týdnu a dívky převážně mají za soupeře zase dívky sluchově postižené z jiné speciální školy. Tady vidíme jeden z důvodů, proč se markantně nezvyšuje úroveň sportovců. Je malý výběr mezi dětmi, a pokud mají dobrého trenéra, lze dokázat hodně. Jestli je trénuje člověk (učitel., vychovatel), který nikdy basketbal nehrál, je možné, že ani talentované družstvo se nemusí dostat na dobrou úroveň.
Atletika. Účast na MČR je pro dobrého atleta málo. Je třeba využít otevřených závodů pro mlá- dež a žactvo. Záleží na učiteli, vychovateli., trenérovi zda mladého sportovce přivede na některé další závody intaktní populace. Jestliže je dítě starší, samostatné, může na závody (na trénink slyšících) samo. Komunikační bariéra – vše závisí na tom, jak si dítě věří. Má dobré výsledky, má šanci na umístění. Jde na trénink (závody) SAMO CHCE. Má-li slabší výsledky – dvojí handicap – nevěří si a je výkonnostně slabší než vrstevníci intaktní skupiny.