Aplikované pohybové aktivity osob se zrakovým postižením

Funkce lidského oka

Oko bývá často přirovnáváno k fotografickému aparátu. Funkci objektivu zastává optický systém oka, clonu představuje duhovka s měnící se šíří zornice, citlivou vrstvu filmu zastupuje sítnice. Zaostření předmětů na různou vzdálenost umožňuje ciliární sval svým působením na změny optické mohutnosti čočky. Předměty zevního prostředí vytvářejí na sítnici převrácený, skutečný a zmenšený obraz. Ten je poměrně přesný, přestože jednotlivé složky optické soustavy oka vykazují z fyzikálně optického hlediska četné nedostatky. Sítnice je vzdálena od vnějšího vrcholu rohovky 24 mm a leží v ohnisku rovnoběžných paprsků, které k oku přicházejí při uvolněné akomodaci.

Obr. 8 Schématické zobrazení lidského oka a zjednodušený princip projekce oka na sítnici

Vizus (zraková ostrost)

Hodnocení vizu do dálky

Východiskem pro určování vizu je zjištění rozlišovací schopnosti oka. Ta označuje schopnost identifikovat dva prostorově oddělené objekty jako dva. To je označováno jako minimum separabile. Předpokladem je, aby obraz těchto objektů na sítnici byl oddělen alespoň jedním neosvětleným čípkem, na který se promítne mezera mezi dvěma osvětlenými čípky. Ve foveální oblasti sítnice mají čípky průměr v rozmezí 2–2,5 μm. S použitím zásad geometrické optiky lze vypočítat, že jedna oblouková minuta v objektovém prostoru odpovídá na sítnici délce 5 μm. To znamená, že v jednom čípku se zobrazí objekt o úhlové velikosti 0,5–0,4 ́. Tato velikost je současně mírou minimálního úhlu rozlišení (MÚR). To je veličina, kterou při určování vizu zjišťujeme. Vizus je pak reciprokou hodnotou MÚR, vyjádřenou v obloukových minutách: V = 1/MÚR (min) . Pro MÚR = 0,5 je tedy V = 2. V posledních letech došlo k revizi zastaralých tabulí Snellenova typu a jejich náhradě tabulemi „log MÚR (logaritmus minimálního úhlu rozlišení)“ (Kraus et al., 1997). Při vyjadřování vizu Snellenovým zlomkem (např. 6/24) označuje čitatel vzdálenost, z níž je proband testován, a jmenovatel vzdálenost, z níž kritický detail optotypů tohoto řádku svírá úhel jedné obloukové minuty. Nepřečte-li osoba ani největší optotypy na tabuli, je nutné zkracovat vzdálenost mezi okem a tabulí až na 0,5 m. Za praktickou slepotu je považován vizus snížený tak, že člověk se zrakovými obtížemi není schopen aktivně používat zrak. Bývá to při V = 3/60–2/60. Vizus 6 / 60–3/60 je považován za legální slepotu. Ještě nižší stupeň vizu je dán vnímáním pohybu ruky před okem a další nižší pak rozlišením světla a tmy – světlocit. Takto nízký stupeň vidění musí být ještě doplněn údaji o projekci světla z různých míst zorného pole. Dalším nižším stupněm je přítomnost světlocitu bez jakékoliv správné projekce. Teprve oko bez světlocitu je označeno jako oko amaurotické V = 0 (Řehák et al., 1989). Vizus do dálky vyšetřujeme pomocí optotypů. Snellenovy tabulky jsou sestaveny z písmen nebo číslic.

Obr. 9 Optotypová tabule Snellenova typu s písmeny a číslicemi typu

Specifické potřeby osob se zrakovým postižením

S ohledem na specifika postižení každého jedince je nutné charakterizovat druh a stupeň snížených zrakových schopností. Specifikovat zraková postižení lze z různých hledisek, přičemž k těm podstatným patří vedle hlediska zrakové ostrosti a zrakového pole také doba vzniku, předpokládaný vývoj, etiologie a další. Složitá problematika určující závažnost zrakových vad je tedy dána různou etiologií a rozdílným rozsahem postižení. Proto se objevují snahy po stanovení kritérií vedoucích k systému posuzování této závažnosti. Řada zemí a zde fungujících systémů se v současné době opírá o definici Světové zdravotnické organizace (Tab. 4).

Tab. 4 Vymezení stupňů zrakového postižení podle WHO

Stupeň (třída)	Funkční schopnost a kategorie zrakového postižení
Střední slabozrakost	zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/18 (0,30) − minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10); 3/10−1/10, kategorie zrakového postižení 1
Silná slabozrakost	zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/60 (0,10) − minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,05); 1/10−10/20, kategorie zrakového postižení 2
Těžce slabý zrak	zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 3/60 (0,05) − minimum rovné nebo lepší než 1/60 (0,02); 1/20−1/50, kategorie zrakového postižení 3 koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
Praktická nevidomost	zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 až světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena, kategorie zrakového postižení 4
Úplná nevidomost	ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí, kategorie zrakového postižení 5

Zdroj: Klasifikace zrakového postižení podle WHO (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, 2010).

Jsou to tedy přístupy upřednostňující členění typů zrakového postižení s ohledem na to, zda příčinou zrakového postižení je vada funkční (osoby tupozraké a šilhavé) nebo orgánová (Štréblová, 2002). Je také nutné zmínit uplatňovaná specifika v resocializaci a výchově u osob později osleplých a osob s kombinovanými vadami. Fungující systémy zdravotnictví, sociálního zabezpečení, školství, tělesné výchovy a sportu apod. udržují vlastní specifika pohledu na vymezení zrakového postižení a zabezpečení osob se zrakovým postižením. Jednotící linie je dána Světovou zdravotnickou organizací (WHO – 10. revize Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů s obsahem 7. kapitoly: „Nemoci oka a očních adnex“). Obecně lze konstatovat, že zrakové postižení patří k významným problémům zasahujícím do ekonomiky a rozvoje lidské společnosti a pochopitelně mnohdy výrazně snižuje kvalitu života postižených osob. Vždyť podle odhadů WHO postihlo poškození zraku v roce 2002 161 miliónů lidí, z čehož 37 miliónů bylo nevidomých.

Nedostatečnost ve vnímání zrakovým analyzátorem je klasifikována podle mezinárodních univerzálních regulí a stupnic optometriky nebo oftalmologie. Používané stupnice musí vyhovovat požadavkům specialistů i možnostem porozumění „laiků“. Zároveň je nutné, aby užívané třídění bylo schopné zahrnout různé typy postižení zraku.

Zrakové postižení („Visual handicap“) je podle Liebermanové a Cowarta (1996, 138) definováno „podle úhlové (zrakové) ostrosti“. Ta je vyjádřena tzv. vizem, udávaným zpravidla v podobě zlomku, který vyjadřuje poměr vzdáleností přečteného znaku dotyčným jedincem ve srovnání s jedincem zdravým. Na principu čtení písmen či znaků z určité vzdálenosti je založena velmi podrobná a v biomedicínských a některých společenských oborech používaná Snellenova stupnice (viz např. Office of Special Education and Rehabilitation Services – Tab. 5; Lieberman, 2005).

Tab. 5 Vymezení stupňů zrakového postižení podle OSERS

Stupeň (třída)	Ekvivalent	Funkční schopnost
Uznán jako slepý	Legal blindness	visus 6/60 (20/200), schopnost vidět na 6 m (20 stop) to, co normální oko může vidět na 60 m (200 stop)
Cestovní vidění	Travel vision	visus 1,5–3/60 (5–10/200)
Vnímání ohybu	Motion perception	visus 0,9–1,5/60 (3–5/200)
Vnímání světla	Light erception	visus menší než 0,9/60 (menší než 3/200) schopnost vidět silné světlo, ale neschopnost detektovat pohyb ruky na vzdálenost 0,9 m (3 stopy)
Totální (úplná) slepota	Total blindness	neschopnost rozpoznat silné světlo svítící přímo do očí

Pozn.: Stupeň (třídu) „vnímání pohybu“ Office of Special Education and Rehabilitation Services neaplikuje.

Je zřejmé, že specifikování zrakového postižení pouze podle ostrosti vidění a rozsahu zorného pole je nedostačující. Žádoucí stanovení objektivnější diagnostiky je možné získáním údajů o dalších zrakových funkcích jako např.:

kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost),
schopnost rozlišovat barvy (barvoslepost),
vnímání hloubky,
schopnost lokalizovat,
schopnost fixovat předměty,
schopnost sledovat je v pohybu apod.

Podobně je také nutné respektovat jiné přístupy ke klasifikaci, popř. typologii postižení zraku dané potřebami různých oborů (Keblová, 1996, 2001; Štréblová, 2002 aj).

Pro účely organizování pohybových aktivit se výše uvedené způsoby klasifikace nejeví jako vhodné, neboť úzce vymezená pásma stupňů (tříd) postižení by limitovala počty účastníků. IBSA (International Blind Sport Federation) svým kategoriálním systémem hranice pro soutěžení rozšiřuje a stupně postižení respektuje v případech, kde je to nutné. Tato klasifikace (Tab. 6.) navazující na předchozí třídění (Tab. 5.), uznává tři kategorie postižení, z počátku označované jako A, B, C (Shephard, 1990; Sherrill, 1998), nyní B1, B2, B3 (Lieberman, 2005). Stupeň klasifikace je posuzován na lepším oku s optimální korekcí (tj. všichni závodníci, kteří používají kontaktní nebo brýlové čočky, je musí nasadit při klasifikaci, ať mají v úmyslu závodit s nimi či nikoliv).

Tab. 6. Kategoriální systém rozlišení zrakového postižení podle IBSA s platností do roku 2012

Stupeň (třída)	Funkční schopnost
I. stupeň (B1)	Ohraničuje nulové vnímání světla (totální slepota) až po neschopnost rozpoznat objekt nebo jeho kontury.
II. stupeň (B2)	Ohraničuje schopnost rozpoznat objekt do zrakové ostrosti 2/60 (6,7/200), nebo ohraničením zorného pole do 5 stupňů.
III. stupeň (B3)	Zahrnuje zrakovou ostrost 2/60 až 6/60 (6,7/200 až 20/200) nebo ohraničení zorného pole v hodnotách 5−60 stupňů.

Také v ČR je respektována sportovní klasifikace IBSA. Vedle toho se v našich podmínkách osvědčilo zavedení IV. kategorie (B4). Toto specifikum je akceptováno u některých typů domácích soutěží, především u dětí a mládeže. Jedná se o úroveň tzv. kategorie „open“ a zahrnuje jedince se zrakovým postižením, které není již možné zahrnout do kategorie B3. Klasifikace se vždy provádí na lepším oku a s co nejlepší korekcí, tj. při použití brýlí nebo čoček, byť je účastník závodu nepoužije (Daďová, Čichoň, Švarcová, & Potměšil, 2008). Vyšetření pro soutěže provádí oftalmolog nebo optometrista. Výsledek vyšetření musí být zaznamenán v registračním průkazu ČSZPS (Český svaz zrakově postižených sportovců) a evidenční kartě, registrované jeho sekretariátem. Klasifikace zrakového postižení je kontrolována před výjezdem na význačné soutěže. V roce 2000 se přistoupilo k opatření souvisejícím s možnou progresí onemocnění a klasifikace hráčů je doplněna o označení, zda se jedná o trvalé postižení nebo upozornění, že hráč může být v budoucnu „překlasifikován”. V současné době (2012) byly pro mezinárodní sportovní soutěže ustanoveny nadnárodní klasifikační týmy, které klasifikují všechny závodníky z celého světa v dané disciplíně. Tím je zajištěn jednotný postup při klasifikaci.

Zraková vada ovlivňuje vývoj jedince se zrakovým postižením v závislosti na charakteru, závažnosti vady, fázi života, ve které vada vznikla, a na její etiologii. Každá zraková vada má své specifické znaky, které ovlivňují vývoj zrakově postiženého člověka a jeho další život. Poškození i poruchy se mohou týkat všech částí zrakového aparátu, prostřednictvím kterých uplatňujeme své zrakové funkce. Zrakové obtíže osob se ZrP všech stupňů postižení jsou výraznou komplikací pro tělesnou výchovu, sport i pohybovou tělocvičnou rekreaci. Z tohoto důvodu musíme vědět:

Jak dítě nebo dospělý se ZrP vidí.
Jaká jsou zdravotní rizika vyplývající z konkrétní zrakové vady a potencionální nebezpečí plynoucí z nevhodných a nevhodně prováděných aktivit.
Je-li zraková vada nebo postižení stacionární, či zda je zde nebezpečí progrese.

Z tohoto důvodu je třeba provést komplexní diagnostiku žáka se zrakovým postižením. Jejím výsledkem je stanovení indikací a kontraindikací pro oblast pohybových aktivit pro jednotlivé zrakové vady. Ty můžeme rozdělit na dvě základní skupiny: (a) bez nebezpečí zhoršení nebo poškození zraku, (b) s možností zhoršení či poškození zraku.

Vady bez nebezpečí zhoršení nebo poškození zraku

Do této skupiny patří zrakové vady a nemoci, které mohou výrazně omezovat provozování pohybových aktivit, avšak nemají žádné negativní důsledky na zhoršení zrakových funkcí. Patří k nim např. omezení zorného pole, schopnost rozlišování barev, omezené prostorové vnímání, zhoršená zraková ostrost apod.

Vady s možností zhoršení či poškození zraku.

V této skupině jsou zařazeny poruchy a nemoci, u kterých by nevhodnými pohybovými aktivitami mohlo dojít k nevratnému poškození zraku. Omezení pro pohybové aktivity však nemusí být absolutní. Může se týkat jen určitých druhů a skupin aktivit. Riziko poškození zraku můžeme také eliminovat prováděním aktivit, které možnost poškození zraku výrazně omezují. K takovým aktivitám mohou patřit polohy v lehu, vzpřímeném sedu či podřepu a prováděné v pomalém tempu.

Refrakční vady

Vztah optické mohutnosti optické soustavy oka k délce oční osy, přesněji řečeno ke vzdálenosti vnějšího vrcholu rohovky od sítnice, označujeme jako refrakci oka (Syka, Voldřich, & Vrabec, 1981). Pro určení refrakčního stavu oka je podstatná míra zrakové ostrosti. Zraková ostrost vyjadřuje schopnost vizuální diferenciace a hodnotí se vidění na blízko a na dálku. Případné odchylky v refrakci do plusu i mínusu nám pak určují míru zrakového postižení. Stav, kdy jsou paralelní paprsky za okem zalomeny tak, že se sbíhají přesně na sítnici, nazýváme emetropií (optická mohutnost odpovídá délce oka). Stav, kdy se paprsky sbíhají mimo sítnici, nazýváme ametropií (optická mohutnost oka je větší nebo menší, než by odpovídalo dané délce oka) (Kraus et al., 1997). Stupeň refrakce i sílu skel potřebných k opravě refrakčních vad měříme dioptriemi (D). Jedna dioptrie je optická mohutnost čočky mající ve vzduchu obrazovou ohniskovou vzdálenost jeden metr.

Ametropické oko má některou z následujících vad:

hypermetropii (dalekozrakost),
myopii (krátkozrakost),
astigmatismus.

Dalekozrakost (hypermetropie)

Dalekozrakost (hypermetropie) vzniká nerovnováhou mezi délkou očního bulbu a optickou mohutností oka. Při hypermetropii je oční bulbus příliš krátký v poměru k jeho optické mohutnosti. Proto paralelní paprsky ze vzdáleného bodu dopadají na sítnici dříve, než byly koncentrovány do ohniska.

Doporučení pro praxi: Dalekozrakost jako taková s sebou obvykle nenese žádná rizika pro tělocvičné aktivity. Omezení se vyskytují pouze v případě, že se spolu s ní vyskytují ještě jiné poruchy oka. Velmi důležitá je však brýlová korekce i v hodinách tělesné výchovy.

Krátkozrakost (myopie)

Krátkozrakost je charakteristická tvořením obrazu, který prochází světlolomnými prvky oka v bodu před sítnicí. Myopické oko je tedy ve své předozadní ose dlouhé. Většina myopií je zapříčiněna zvětšením předozadního průměru. Tuto příčinu myopie nazýváme axiální myopií. Je-li u oka zvětšené zakřivení rohovky nebo čočky, hovoříme o kurvatorní myopii. Zvýšené zakřivení je zpravidla doprovázeno astigmatismem. Progresivní (patologická) myopia je charakteristická degenerativními změnami sítnice, sklivce a cévnatky.

Doporučení pro praxi: V případě potvrzení degenerativních změn na očním pozadí je nezbytné omezit všechna cvičení s tvrdými dopady a doskoky, předklony a výdrže v obrácených polohách. Hlavu je potřebné chránit před nárazy a údery. Nevhodná jsou i všechna silová cvičení, extrémní fyzická námaha a vytrvalostní běhy.

Astigmatismus

Astigmatismus je zraková vada, při níž světelné paprsky z bodového podnětu vytvářejí na sítnici nikoliv bodový obraz, ale obvykle elipsu. Příčinou je nerovnoměrné zakřivení povrchu rohovky. Korekce se provádí cylindrickými čočkami, které jsou konvexní a v rovině odpovídající poledníku s menším zakřivením. Astigmatismus se vzájemně kolmými meridiány je označován jako pravidelný (regulatis).

Doporučení pro praxi: Zvýšenou bezpečnost vyžadují všechny sporty a činnosti, kde je nutné přesné ostré vidění. Mezi ně můžeme zařadit odbíjenou, košíkovou, házenou, kopanou. V atletice jsou to hlavně skoky, překážkové běhy. Dále pak lukostřelba, střelecké sporty, akrobacie v gymnastice, alpské lyžování a skoky na lyžích, krasobruslení, hokej, šerm, skoky do vody, stolní tenis, tenis, ringo apod. Pokud není astigmatismus spojen s další zrakovou vadou, nejsou s ním spojena žádná rizika, která by vedla k poškození oka.

Glaukom

„Glaukom není jediná choroba, ale skupina chorobných stavů, při kterých je poškozován terč zrakového nervu (papilla n. optici, optic disc, optic nerve head), většinou v určitém delším časovém intervalu. Z tohoto poškození nervových vláken rezultují i typické změny zorného pole. U převážné většiny těchto stavů je hlavní příčinou vyšší nitrooční tlak. Existují však i faktory, které mohou typické změny terče vyvolat i při tlaku, který je statisticky normální.“ (Kraus et al. 1997, 161) Charakteristickým znakem u všech glaukomatických onemocněních je velmi nepříznivá prognóza (Kraus et al., 1997).

Doporučení pro praxi: Je mnoho důvodů se domnívat, že správně prováděná dynamická cvičení jsou prospěšná. Kontraindikací jsou cvičení izometrického charakteru, cvičení s předklony a výdrže v nich nebo činnosti, při kterých by mohlo dojít k prudkým úderům do hlavy. Nevhodná jsou rovněž všechna extrémní silová cvičení, skoky do vody, pády a činnosti dlouhodobého vytrvalostního charakteru. Nedoporučují se ani prudké změny teploty při přecházení z místnosti do mrazu.

Katarakta

Katarakta (šedý zákal) se projevuje částečnou nebo úplnou ztrátou průhlednosti čočky. Pokud zákal blokuje průchodnost světla k sítnici, musí být čočka operativně odstraněna, čímž vzniká afakie. V optické soustavě oka pak dochází ke snížení refrakce asi o +20 D a zcela se ztrácí možnost akomodace.

Doporučení pro praxi: Šedý zákal sám o sobě není důvodem k omezování tělocvičných aktivit. Může být omezeno zorné pole, snížený vizus a tím zhošená orientace v prostoru, úměrně rozsahu zakalení čočky nebo pouzdra. Jiná situace je při stavech po operaci. Tam musí přesný režim určit lékař. Naturální centrální vidění afakického oka, které je jinak normální, je 1/60, tedy v oblasti praktické slepoty, i když umožňuje pacientovi základní vizuální orientaci v prostoru.

Komunikace s osobami se zrakovým postižením

Máme-li někomu rozumět, musíme jej umět pochopit, musíme s ním umět komunikovat, abychom si byli schopni sdělit své požadavky potřeby i své touhy. Ztráta zraku či jeho omezení výrazně ztěžuje pohyb a komunikaci ve společnosti i se společností. V rámci rovných příležitostí je proto nezbytné pro ZrP osoby odstraňovat bariéry, které jim znemožňují uplatnit jejich schopnosti, talent i um. Výrazný pokrok přinesl technický rozvoj. Elektronické, digitální a jiné pomůcky pomáhají odstraňovat technické problémy v komunikaci. Paradoxně však největší překážkou v začlenění ZrP osob zůstává vidící veřejnost. Ne ve zlém úmyslu, ale proto, že o životě osob se zrakovým postižením nevědí nic nebo jen málo. Pojďme si proto ukázat, jak je možné informovanost veřejnosti ovlivnit. Jednou z cest je poskytnout ve vhodné době na vhodném místě úplné informace. Ideální je včlenit děti se zrakovým postižením do běžných mateřských i základních škol. Tato přirozená integrace pod vedením zkušených pedagogů je nejpřirozenější cestou, jak se naučit každodennímu soužití obou skupin – vidících i zrakově postižených. Nejedná se však jen o jednosměrný proces. Snahu musí ukázat obě strany. Jinak by to byla opět diskriminace. Byť by byla pozitivní.

Na ostatní skupiny pak musíme působit všemi dostupnými prostředky. Legislativní rámec je pouze technickou podmínkou, i když nezbytnou. Ostatní opět stojí a padá s lidským faktorem. Pokud budeme chtít pomoci a pochopit život bez zrakové kontroly, informace si najdeme. Tam, kde je však lhostejnost a sobectví, nepomohou žádné prostředky ani informace.

Ne všichni zrakově postižení jsou stejní

Obzvláště o úplně nevidomých mívají vidomí různé představy a předsudky. Mnozí se domnívají, že všichni nevidomí mají dokonalejší sluch i hmat a všichni jsou geniálně hudebně nadaní. Je sice pravda, že čtení Braillova písma nezvládne vidící člověk napoprvé. Pravidelným tréninkem by se to však také naučil, stejně jako nevidomý. To, že si nevidomý hodně pomáhá sluchem, je přirozené. Vždyť sluch je jediným distančním smyslem, který může používat. Sluch však nemá nevidomý jiný. Jen dokáže selektivněji vybírat z množství ruchů a zvuků kolem něj. Má nevidomá kamarádka o sobě tvrdí, že má dokonalý hudební „hluch“. Nedokáže správně zanotovat ani písničku „Pec nám spadla“. A tím je živým důkazem toho, že všichni nevidomí nemusí být muzikální. Ti hudebně nadaní však museli dlouhé roky cvičit, aby se stali opravdovými mistry svého nástroje, stejně jako jejich vidící kolegové. Jen to čtení z „listu“ jim bude dělat větší problém. Jiným nepravdivým mýtem je, že nevidomí jsou výhradně odkázáni na pomoc a podporu vidících, že nemohou chodit do práce, vařit, sportovat, cestovat, mít vlastní rodinu, prostě dělat obyčejné, každodenní věci. Pravdou je, že i mezi nevidomými jsou rozdíly. Najdou se zde lidé aktivní a veřejně známí se spoustou koníčků a zájmů, ale i lidi pasivní, kteří raději sedí jenom doma, nehledají si práci, nemají přátele ani známé. Obojí je však osobní volbou každého z nich. Proto nemůžeme všechny nevidomé měřit stejným metrem. V mnohém jsou nevidomí stejní jako ostatní, vidící lidé. Jen pro svůj život používají pomůcky a prostředky, které vidící nepotřebuje. Těmi jsou bílé hole, vodicí psi, speciální počítačové programy pro zvětšování písma, hlasový výstup počítače či speciální hmatový výstup zvaný brazilský řádek. Jak tedy můžeme nevidomým nejlépe pomoci? Když budeme respektovat jejich jinakost a budeme k nim přistupovat jako k sobě rovným.

Mnozí vidící jsou dotčeni, když nevidomý odmítne jejich pomoc. Přestože si nevidomý této pomoci váží, je pro něj v jistých situacích spíše na obtíž. Může si připadat jako malé nesvéprávné dítě, o které musí stále někdo pečovat. Nesnažte se proto dělat věci za nevidomého. Dopřejte mu čas a příležitost, aby to zvládl sám. Má to pro něj mnohem větší význam. Je to sice složitější a časově náročnější, ale dáváme tím nevidomému šanci na samostatný a plnohodnotný život.

Existují tabuizovaná témata a slova při komunikaci s nevidomým?

Pokud nemáme možnost potkávat nevidomé a komunikovat s nimi, může nám připadat nevhodné mluvit o nevidomosti, jejich zrakové vadě a podobně. Z našich letitých zkušeností můžeme říci, že žádná tabuizovaná slova a témata u zrakově postižených neexistují. Řada našich nevidomých přátel má skvělý smysl pro humor a dokáží si ze svého nedostatku dělat i legraci. Dva úplně nevidomí si budou podávat něco z ruky do ruky se slovy „podívej“ se na to. Je mnohem přirozenější, když budete používat běžné výrazy, než se nořit do omluv a zakoktávat se, že jste použili nevhodné slovo. Jak již bylo řečeno, sami nevidomí je běžně používají. Výrazy „vidím“, „četl jsem“ mají ve světě nevidomých jinou podobu, znamenají však totéž, co ve světě vidících, tedy získání informací o předmětech, lidech, věcech apod., ale v tomto případě jinými smysly (např. hmat, sluch). Výsledkem je vjem daného předmětu, který je v obou případech stejný.

Každodenní situace v komunikaci a ohleduplné chování k nevidomým

Ne všechny naše stereotypy z každodenního života můžeme uplatnit při setkání s nevidomým. Lehké kývnutí hlavou či gesto ruky při pozdravu nevidomému se přirozeně mine svým účinkem. Nevidomý vás musí slyšet. Proto zdravíme pozdravem, který je pro setkání s daným nevidomým nejpatřičnější. Je vhodné přidat i své jméno, aby nevidomý věděl, koho vlastně potkal. Většina nevidomých má dobrou paměť na hlasy, ale ušetříte mu složité vzpomínání, obzvláště pokud daného nevidomého nevídáte každodenně. Také hra „hádej, kdo jsem“ nemusí nevidomému připadat nejzábavnější. Můžete přidat i jméno nevidomého, aby si byl jist, že pozdrav patřil právě jemu. Pokud se s nevidomým setkáte a chcete mu podat ruku, je dobré své úmysly komentovat. Dobrý den, mohu si s vámi potřást pravicí? Nevidomý na to přirozeně zareaguje natažením ruky, kterou vy uchopíte. Bez tohoto komentáře často dochází ke špatné synchronizaci tohoto počínání a obě strany jsou při nezdaru tohoto aktu mírně rozpačité. I taková drobnost může být příčinou váznoucí komunikace mezi vámi a nevidomým. Pokud potřebujete nevidomému něco podat, oslovte jej jménem nebo dotekem mu dejte najevo, že hovoříte právě k němu.

I vám se to jistě také někdy stalo, že s někým mluvíte a on, aniž to postřehnete, někam odběhl a vy s ním stále mluvíte. Nevidomému se to stává často, v ruchu, který na daném místě panuje, si vašeho odchodu nevšimne. A věřte, že to pro něj není příjemné, když si to uvědomí. Upozorněním, že se na chviličku vzdálíte, můžete předejít nejedné trapné a nepříjemné chvilce pro vás oba. Obdobně nemusí být pro nevidomého příjemné, když si myslíte, že musíte neustále hovořit, aby věděl, že jste stále s ním. I toto dobře míněné tlachání nemusí nevidomý snášet dobře.

Často se stává, že vidící průvodce doprovázející nevidomého bývá ostatními vidícími považován i za jakéhosi tlumočníka mezi nimi a nevidomým. Na úřadě se úředník obrací na průvodce a ne na nevidomého a jaksi opomíjí, že úřední záležitost se týká právě nevidomého. V restauraci může nevidomý slyšet věty „pane, chce on také něco pít nebo jíst“. Ne, nevidomí nejsou nebezpeční. Můžete s nimi hovořit přímo bez prostředníka. Naopak, nechcete-li nevidomého ponižovat tím, že s ním jednáme jako s nesvéprávným, mluvte přímo na něj.

Obtížné jsou pro nevidomého i situace, kdy si musí něco vybrat. Není rozhodující, je li to jídlo restauraci či zboží v obchodě. Zde nevidomý velmi ocení vaši pomoc. Snažte se postihnout všechny možnosti, které by mohly přicházet v úvahu. Pokud to jde, dávejte mu jednotlivé vzorky zboží do ruky, aby si je mohl prohlédnout a udělat si představu o materiálu, velikosti, tvaru apod. Ale pozor, nesnažte se nevidomému vnutit svůj názor nebo vkus. Snažte se v této situaci vystupovat pouze jako nestranný pozorovatel. Vlastní rozhodnutí musí udělat nevidomý sám, i když je to pro něj mnohdy těžké. Při placení buďte nevidomému rovněž na blízku. Přestože nevidomý zpravidla ví, čím platí, ocení vaši pomoc v případě nějakých pochybností. Rovněž poproste prodavače, aby dal nevidomému dostatek času k uložení peněz. Ani vidící totiž nemají rádi stresy, které jim připravuje rychlá pokladní, jež markuje zboží dalšímu zákazníkovi, a vy si ještě schováváte peníze a balíte zboží.

Řadu informací dostává nevidomý v černotiskové podobě. Jsou to různé úřední dokumenty, výpisy bankovních účtů, ale i osobní dopisy nejrůznějšího charakteru. Přes všechny možné technické vymoženosti si nevidomí musí občas nechat tyto dokumenty číst někým vidícím. Pokud tato situace nastane, podívejte se na obálku a zeptejte se nevidomého podle adresy odesílatele, zda si informace chce nechat přečíst právě od vás. To se týká zejména finančních záležitostí. Proto nikdy neotevírejte obálku bez výslovného souhlasu nevidomého. Čtěte vždy celý obsah dopisu. Nikdy nedělejte pouze shrnutí po vašem rychlém pročtení obsahu. U osobních dopisů přečtěte nejprve jméno pisatele, než začnete číst obsah. Nikdy čtené nekomentujte, pokud jste o to nebyli výslovně požádáni. Vaším úkolem je v tomto případě pouze nahradit oči nevidomého. Při čtení novin a časopisů nechejte vybrat článek, který zajímá nevidomého, ne vás. Vy si jej můžete přečíst kdykoli jindy.

Citlivým tématem je používání cizí toalety nevidomým. Pokud musí nevidomý na toaletu se známým průvodcem, je to pro něj snazší. Ten ví, že má popsat umístění mísy, toaletního papíru, případně věšáku, pokud si nevidomý potřebuje odložit kabát. Důležité je zkontrolovat i čistotu toalety. Ocení to muži i ženy. Dále pak informujeme nevidomého, kde je umyvadlo, jak je umístěno mýdlo a ručník nebo jiné zařízení na osušení rukou. S neznámým průvodcem si o tyto informace musí umět nevidomý říci sám. Návštěva cizí toalety není pro nevidomého vyhledávaná situace. Svědčí o tom fakt, že nevidomí na cestách drasticky omezují přísun tekutin, aby nemuseli často na WC.

Chůze nevidomého s průvodcem

Nevidomí velmi často chodí s průvodcem. Řekněme si několik praktických zásad jak. Je nepraktické, někdy nebezpečné, jindy směšné, když nevidomého strkáme před sebou jako skříň nebo před ním couváme zády a táhneme jej za ruce za sebou. Správně jde průvodce asi půl kroku před nevidomým. Ten se jej drží těsně nad loktem. Zda se drží za pravou nebo levou ruku svého průvodce, záleží na situaci. Rychlost chůze průvodce závisí na pocitech nevidomého. Pokud cítí ztuhlost a křečovitost v pohybech nevidomého, musí zpomalit, protože nevidomý se zřejmě necítí bezpečně, a proto nejde uvolněně. Důležitá je u obou i synchronizace kroku. Průvodce upozorňuje a komentuje vše podstatné, jako jsou náhlé změny směru, obrubníky, schodiště, přechody pro chodce apod. Při průchodu zúženým prostorem průvodce upozorní nevidomého, že se musí zasunout do zákrytu za ním, průvodce posouvá loket dozadu a za tělo, přitom si periferním pohledem kontroluje pozici nevidomého za ním.

I průchod dveřmi je nutné nacvičit. Průvodce si postaví nevidomého tak, aby byl na straně dveřních závěsů (pantů). Sám je na straně kliky dveří. Upozorní nevidomého, že vchází do dveří, položí ruku, na které vede nevidomého, na kliku dveří. Nevidomý si svojí volnou rukou sjede po paži průvodce, uchopí kliku a otevírá dveře, průvodce prochází dveřmi jako první a nevidomý za oběma zavírá.

Při vertikálních změnách výšky terénu stačí, když nevidomému hlásíme obrubník dolů či nahoru a mírně zvolníme tempo při sestupování nebo vystupování. Obdobně je tomu u schodiště. Tam je však nezbytně nutné specifikovat, zda schody vedou vzhůru nebo dolů. Obecné „schody“, může vést k nepříjemné kolizi, pokud si nevidomý představí schodiště nahoru a na- šlápne na schodiště, které vede dolů. Všichni známe ten nepříjemný pocit, když došlapujeme na domnělý schod, a on tam není. Na schodišti směřujícím dolů,by to mohlo mít mnohem horší následky než onen nepříjemný krok do prázdna. Neztrácejte čas počítáním schodů. Stačí ohlásit první a poslední, ale vždy s optimálním předstihem. Pokud nevidomý chce na schodech používat zábradlí, popište mu jeho polohu nebo mu jeho volnou ruku položte přímo na ně. Stejně je to s eskalátory. Průvodce na ně upozorní. Při nástupu mírně zpomalí, popíše nevidomému, ve kterém místě je pohyblivé madlo schodiště. Nevidomý jej nahmatá, nechá si jej klouzat pod rukou a v okamžiku, kdy jej pevně uchopí, vstupuje společně se svým průvodcem na pohyblivé schodiště. Změna sklonu zábradlí na konci schodiště nevidomého upozorní na blížící se výstup a včasný pokyn průvodce pak umožní jeho plynulé opuštění.

Samostatný pohyb nevidomého

Doma si může nevidomý své podmínky upravit podle svých potřeb. Venku na ulici jej však může zaskočit mnoho věcí, které nemohl předvídat. Je celá řada způsobů, jak se s tím vyrovnat. Nejjednodušší způsob je chodit s vidícím průvodcem. Pokud je to stálý průvodce, poučený jak chodit s nevidomým, je to snadné. Náročnější situace pro nevidomého nastává v okamžiku, kdy jde venku sám s bílou holí a musí poprosit o doprovod neznámého, nepoučeného průvodce. Pro nevidomého je potom snazší, když může svému průvodci vysvětlit, kam potřebuje jít, jak se do něj zavěsí a jaký způsob doprovodu je pro něj nejpříjemnější. Důležité je pro nevidomého i taktní ukončení doprovodu v místech, kdy situaci již zná a zvládá. Mnozí hodní a aktivní vidící jsou ochotni nevidomého doprovodit až domů, i když oni sami původně šli na úplně opačnou stranu.

Při samostatné chůzi s bílou holí nastává občas situace, že se na známé nacvičené trase musí nevidomý zeptat na cestu při nenadálé změně podmínek. Rady typu „podívejte se, na rohu je žlutý dům“, jsou pro nevidomého bezcenné. Nevidí totiž ani konec ulice, natož žlutý dům. Není však snadné stanovit ani to, jak by měl vypadat ideální popis pro nevidomého. Obecně lze říci, že přirozená vodící linie může být tvořena zdmi bloku domů. Užitečný může být i odhad vzdálenosti či časový odhad k hledanému místu. Pro vidícího je důležité si uvědomit, co je nevidomý schopen rozpoznat jeho bílou holí, která je jeho prodlouženou rukou. Informace o věcech ležících mimo dosah hole jsou pro nevidomého spíše matoucí, protože hledá něco, co jeho hůl nemůže „vidět“.

Velmi často je samostatná chůze nevidomého spojována s vodícím psem. Ten je speciálně cvičen pro pomoc nevidomým. Má speciální postroj, který umožňuje nevidomému snadnou kontrolu pohybu jeho psa. Pokud jde nevidomý se svým psem, nemá rád, když jeho psa někdo obtěžuje, ať již snahou podstrčit mu nějaký pamlsek nebo odváděním jeho pozornosti voláním jeho jména. Vodící pes je ve službě a musí se stejně jako člověk soustředit na svoji práci tak, aby svému pánovi poskytl co nejvíce informací a bezpečně jej provedl kolem všech nástrah. Nevidomý člověk s vodícím psem obvykle nepotřebuje pomoc. Pokud ano, sám si o ni řekne. Při snaze pomoci nevidomému s jeho psem není vhodné brát do ruky vodící postroj psa a snažit se je oba „odvléci“ na požadované místo. Pro nevidomého i psa je to matoucí. Většinou stačí jít před nimi a pes na pokyn pána bude tohoto „průvodce“ bez problému následovat. Vodící pes by měl mít přístup na všechna místa včetně nemocnic a zdravotnických zařízení. Ne vždycky se však nevidomý setká s ochotou v obchodech, restauracích a dalších zařízeních.

Pomoc nevidomým

„Dobrý den, mohl bych vám nějak pomoci?“ To je to nejpřirozenější zahájení komunikace s nevidomým člověkem na ulici. Pro nevidomého totiž není nikterak příjemné, když k němu vidící přijde v případě, kdy se domnívá, že nevidomý má nějaké potíže, uchopí jej bez upozornění za ruku a táhne jej do míst, kde předpokládá, že nevidomý chtěl jít. Toto jednání může nevidomému způsobit mírný šok a navíc se může stát, že pomoc vůbec nepotřeboval, protože na místě, kde stál, prostě jen čekal na své přátele. Proto pokud se rozhodneme nevidomému nabídnout pomoc, nejdříve se jej zeptejte (po navázání kontaktu, jak bylo zmíněno výše), zda pomoc potřebuje a jak by si ji představoval. Nevidomý musí umět vysvětlit svému průvodci základní zásady, jak jej doprovázet, jak se svého průvodce uchopí, ale i p ožádat o upozornění na vysoké obrubníky, schody či jiné překážky, které nevidomému bez zrakové kontroly dělají při chůzi problémy, když o nich předem neví.

Velmi často nevidomí potřebují pomoc při používání dopravních prostředků. V současné době navíc celou situaci ztěžuje používání tlačítek, jimiž se po příjezdu tramvaje, metra či autobusu musí dveře otevřít. Při nástupu zvenčí do dopravního prostředku je to pro nevidomého téměř nepřekonatelná překážka. Signalizace řidiči pomocí vysílačky, kterou nevidomí používají, může pomoci, ale toto zařízení dosti často nefunguje nebo jej má řidič vypnuté. Stejným oříškem je poznat, jaké číslo má tramvaj nebo autobus, který právě přijíždí. Jak tedy nevidomému optimálně pomoci? Někdy stačí, aniž by o to požádal, říci „právě jede devítka“. A nevidomý má jasno, zda je to ten správný autobus nebo tramvaj. A pokud pozorný spolucestující čeká na zastávce dál na svůj spoj, může mu nevidomý říci, na jaké číslo vlastně čeká on. Při vlastním nastupování se často stává, že je až příliš ochotných průvodců. Jeden nevidomého táhne za ruku dovnitř, druhý jej strká ze zadu a další podpírá z boku. Tito pomocníci pak nevidomého do dopravního prostředku spíše donesou, než by on sám došel. A přitom stačí tak jednoduchá rada – popsat nebo dát nevidomému ruku na madlo ve dveřích, dát mu tak ten „pevný bod ve vesmíru“, který mu sice nepomůže pohnout zeměkoulí, ale dá mu jistotu spolehlivé orientace. Chodit nevidomý umí bez problémů sám a ví, jak cestovat v dopravních prostředcích. Je dobré jej upozornit na volné sedadlo s dotazem, zda si chce sednout. Přehnaná pomoc několika pomocníků, kteří opět v dobrém úmyslu chtějí nevidomého usadit strkáním, otáčením a zaručenými radami, nemusí vést ke kýženému úspěchu celé akce. Jednodušší je přivést nevidomého k sedadlu a položit mu ruku na opěradlo. On sám se již velmi rychle zorientuje a posadí se. Obdobné je to při usazování ke stolu. Tam navíc pokládáme ruku nevidomého na hranu stolu pro lepší orientaci během posuzování vzdáleností při usazovaní a přisouvání židle. U křesla s postranním opěradlem položíme nevidomému ruku na opěradlo zad a navíc jej upozorníme právě na ono boční madlo. Při cestování osobním automobilem přiveďte nevidomého k otevřeným dveřím u jeho místa k sezení, položte mu jednu ruku shora na rám dveří a druhou na střechu auta. Tím mu opět dáte jasné orientační body. Ostatní zvládne bez problémů sám. Jenom je důležité se domluvit, kdo bude zavírat dveře.

Ve všech těchto situacích si navíc pomáháme popisem. Je důležité si uvědomit, že pokud řeknete „tam je volné sedadlo, na stole máte sklenici“ a pro „lepší“ pochopení ještě nevidomému do daných míst ukážete prstem, nemá to pro nevidomého velký praktický význam. Řekněme spíše: „Půl metru před vámi je židle, talíř na stole je před vámi kousek od hrany stolu a sklenice s pitím je vpravo, asi deset centimetrů od něj.“ Lehkým ťuknutím na předmět umožníte nevidomému nalezení předmětu po zvuku.

Velmi často potřebuje nevidomý pomoc při hledání svých věcí v šatně při odchodu společenských, sportovních a jiných akcích. Po dotazu, „jak vypadá váš kabát či zavazadlo“, nastává kámen úrazu, protože nevidomý přesně neví (nevidomí muži obzvláště), jak jejich oblečení vlastně vypadá nebo jakou má barvu. Moje osobní příhoda se stala před lety, kdy jsme po kurzu plavání nevidomých končili lekci a ještě v plavkách pomohli s oblékáním našim nevidomým. Když jsem se po jejich odchodu začal oblékat já, zjistil jsem, že nemám košili. Ani hledání ani dotazování nevedlo k jejímu nalezení. S komentářem o jakýchsi nepoctivcích jsem odešel domů. Celou záhadu vyřešila babička jednoho našeho klienta, která při praní objevila v koši na špinavé prádlo cizí košili. Po dotazech v rodině se zjistilo, že já jsem nějakou košili postrádal. Vrátili mi ji vzorně vypranou a vyžehlenou. A ještě dlouho jsme se tomu při společných setkáních smáli.

Jak takovým situacím nejlépe předcházet? Nechme našeho nevidomého, ať si své věci odloží sám na místo, které snadno rozpozná. V okamžiku, kdy mu věci někam položíme my, jej zbavíme možnosti je najít sám.

Systém a pořádek

Většina vidících, mimo precizní pedanty, systém ve věcech a pořádek nijak nedramatizuje. Vždyť pohozenou věc přece jedním mrknutím oka opět nalezne. Nevidomý to má s tím „mrkáním“ poněkud obtížnější. Pokud se má o sebe postarat sám, musí mít jeho domácnost řád a každá věc své místo. Nejtěžší je to u věcí užívaných společně, protože tento systém musí respektovat i vidící část rodiny. Je dobré, aby řád ukládání spoluurčoval nevidomý, protože dohledávání věcí je pro něj nejobtížnější. Důsledně je třeba dodržovat i pravidla týkající se dveří, šuplíků, židlí a podobně. Dveře musí být buď úplně zavřené, nebo otevřené. Polootevřené mohou pro nevidomého znamenat bolestivé setkání. Zásuvky a dveře skříní musí být vždy zavřené. Stejně důsledně musíme zasouvat židle ke stolu. Nikdy nenecháváme povalovat věci volně na podlaze v místech, kde se nevidomý pohybuje.

A ještě jedna důležitá zásada. Při schůzkách s nevidomým buďte puntičkářsky dochvilní a buďte na místě o chvilku dříve, abyste to byli vy, kdo bude čekat. Nevidomého nesmíme nechat čekat. I pár minut mu může připadat jako věčnost a zbytečně v něm vyvoláváme strach a nervozitu.

Slabozrací

Doposud jsme hovořili převážně o nevidomých. Je to pochopitelné. Ti to mají nejobtížnější. Slabozrací však mají celou řadu podobných problémů. Navíc statisticky je jich mnohem více než úplně nevidomých. Mnozí ze slabozrakých užívají bílou hůl také, i když jsou schopni omezeně využívat zrak. Pak pro ně platí většina zásad uvedených pro nevidomé. Je však celá řada slabozrakých, kteří podceňují svoji zrakovou vadu nebo z nejrůznějších důvodů nejsou ochotni bílou hůl akceptovat. Těm se jakákoliv pomoc nabízí velmi obtížně, protože vidící veřejnost vlastně nemá šanci poznat, že slabozraký člověk má problémy. Tato skutečnost vyjde najevo až v okamžiku nehody. A to je již pozdě. Chování slabozrakého může ovlivnit celá řada okolností. Za určitého osvětlení, v určitém prostředí a kontrastu věcí vás slabozraký může potřebovat ke zvládnutí situace a požádá vás o pomoc. Za jiné situace zvládne věci sám. Není to tím, že by si z někoho chtěl dělat legraci. Dnešní podmínky mu při charakteru jeho zrakové vady umožňují vidět mnohem lépe než včera a situaci zvládne bez problémů sám.

Pohybové aktivity osob se zrakovým postižením

Z pohledu běžného učitele tělesné výchovy, který nemá s integrací žáků se zrakovým postižením žádné zkušenosti, je zapojení nevidomého žáka do tělesné výchovy velmi obtížné. Je pravdou, že jeho integrace není jednoduchá a vyžaduje celou řadu didaktických, organizačních i personálních opatření. Na několika příkladech si uveďme, které aktivity jsou běžně dostupné i nevidomým. Nejdříve uvedeme výčet aktivit sportovců se zrakovým postižením. V další části pak ukázky her, které jsou vhodné pro žáky se zrakovým postižením a jsou realizovatelné v integrované tělesné výchově. Tyto hry jsou v úpravě pro zrakově postižené natolik specifické, že se jim budeme obsáhleji věnovat v samostatné kapitole. Český svaz zrakově postižených sportovců nabízí poměrně širokou škálu aktivit, jež mohou sportovci se zrakovým postižením realizovat v jeho oddílech. Řada těchto sportů a aktivit je svým obsahem blízká i aktivitám, které jsou běžně zařazovány do individuálních vzdělávacích plánů žáků se zrakovým postižením.

Sporty ZrP provozované v rámci IBSA (Mezinárodní organizace sportu zrakově postižených)

Alpské lyžování (Alpine skiing)
Atletika (Athletics)
Lukostřelba (Archery)
Fotbal (Futsal)
Golbal (Goalball)
Judo
Devíti kuželkový bowling (Nine pin bowling)
Běžecké lyžování (Nordic skiing)
Vzpírání (Powerlifting)
Showdown (Showdown)
Střelba (Shooting)
Plavání (Swiming)
Tandemová cyklistika (Tandem cycling)
Deseti kuželkový bowling (Ten pin bowling)
Torball

Ostatní sporty:

Beepbaseball (Baseball)
Šachy (Chess)
Kriket (Cricket)
Jezdecký sport (Equestrian sport)
Golf (Golf)
Jachting (Sailing)
Veslování (Rowing)
Vodní lyžování (Water skiing)

Charakteristiky vybraných her a stručné návody k jejich použití

Beepbaseball

Beepbaseball je pálkovací hrou s použitím zvukových naváděcích zařízení. Princip hry spočívá v uvedení míče do hry odpalem, po nadhozu vidícím hráčem (ve „sportovní podobě“ hry), a absolvování co nejrychlejšího přesunu k jedné ze dvou met vybavených reproduktorem (Obr. 10). Reproduktor se spouští v okamžiku odpálení míče, přičemž spínač ovládá nestranný pozorovatel. Body se získávají za včasný doběh na cílovou metu. Kritickým momentem je tu sebrání – zpracování míče hráčem v poli. I tuto hru lze upravit podle podmínek „sběrným košem“, do kterého budou umísťovány sebrané míče. U pokročilých hráčů se však k této úpravě nepřistupuje. Přítomnost vidících spoluhráčů je nutná pro koordinaci „zpracování – (sebrání)“ míče (pověřují hráče) a zejména pro nadhazování před odpalem (za pomoci signálů). Tato činnost musí být dobře osvojena a musí dojít ke sladění pohybů nadhazovače a pálkaře. V běžných podmínkách lze přistoupit k odpálení míče ze stativu nebo k vhození míče.

Obr. 10 Schéma hřiště na beepbaseball

Goalball

Goalball v dnešní podobě je výsledkem dlouhodobého formování a přetváření pohybové hry vytvořené pro účely rehabilitace zrakově postižených veteránů II. světové války. U jejího vzniku stáli v roce 1946 Rakušan Hanz Lorenzen a Němec Sepp Reindle. Princip hry poskytl možnost provozování různých variant existujících souběžně vrůzných regionálních variantách (různé formy „koulené“, „rollball“, „torball“). Po etapě upřesnění pravidel doznal goalball mezinárodního uznání a došlo k jeho přijetí do skupiny paralympijských sportů. Současné goalballové turnaje jsou již prezentací moderně pojaté, fyzicky náročné kolektivní sportovní hry. Charakteristickým rysem uvedené hry je přehrávání zvonivě ozvučeného míče přes hrací plochu vybavenou plas- tickými čarami sloužícími k orientaci hráčů. Úkolem trojice hráčů pohybujících se před vlastní brankou je dopravit míč povoleným způsobem do branky soupeře a porazit jej rozdílem vstřelených branek. Hrací plocha o rozměrech 18 × 9m je rozdělena do šesti třímetrových pásem (od půlící čáry k čarám koncovým pásma neutrální, útočná a obranná), limitujících rozsah pohybu hráčů a způsob odhodu, resp. povolenou dráhu míče (Obr. 11). Ten je střílejícími hráči vysílán na soupeřovu branku s tím, že se minimálně 1× dotkne vlastního obranného nebo útočného pásma a minimálně 1× libovolného pásma neutrálního. Jakmile se někdo z obránců dotkne míče, musí být do deseti vteřin odehrán na soupeřovu polovinu. Tento časový interval mohou hráči využít k přihrávce nebo k přípravě střelby (jeden hráč max. 2× za sebou). Hráči s klapkami na očích se snaží zejména sluchovými analyzátory rozpoznat směr letu míče a trupem nebo končetinami jej zachytit či vyrazit a zabránit jeho průniku do branky. Ta je umístěna na koncové a zároveň brankové čáře a svojí výškou (1,30 m) je dalším prostředkem pomáhajícím v orientaci hráčů. Závažná porušení pravidel jsou trestána trestným střílením, které lze podle druhu provinění charakterizovat jako vystřelení míče na jednoho hráče provinivšího se družstva.

Neprůhledné klapky nasazené po celou dobu v poli (2 × 12 minut čistého času) vyrovnávají rozdíly ve stupni zrakového postižení hráčů. Úprava klapek během utkání, během oddechových časů a přerušení hry je možná po schválení rozhodčím. Pravidla pro mezinárodní goalballové soutěže schvaluje IBSA.

Obr. 11 Schéma hrací plochy na goalball

V goalballu je sice podáván kolektivní výkon, ale úloha jedince je tu při plnění obranných i útočných úkolů mimořádná (Bláha, 1995, 1996). Soupeř není překonáván v kontaktu, hráči se musí vyrovnávat s náročným prostředím a řešit řadu úkolů spojených především se:

správnou orientací v prostoru (postavení v obranném pásmu),
správnou orientací a postavením ve vztahu ke spoluhráčům a vzhledem k soupeři,
zaujetím vhodné polohy trupu, končetin a hlavy pro zachycení míče,
adekvátní reakcí na zvukové i taktilní podněty a podněty získané kinestetickým vnímáním,
dostatečně razantním a přesným vystřelením míče.

Lze ho charakterizovat nevelkým počtem uplatňovaných pohybových dovedností, ne příliš obtížnými pohybovými strukturami a náročnými kombinacemi. Zastoupení tvůrčích kombinací se jeví jako malé. Z našich šetření (Bláha, Valter, & Bechyně, 1998) vyplývá, že pro uvedenou populaci je goalball vhodný pro zvyšování kardiorespirační zdatnosti, přičemž dochází ke střídavě náročnému zatížení organismu. Po stránce psychologické se vyznačuje zvládanou agresivitou směrovanou ne přímo na soupeře, tvůrčím taktickým myšlením a rovněž, díky úpravě pravidel, rozhodováním pod časovým tlakem. Projevy anticipace jsou zřetelné, jedinec je motivován nejen v rámci svého herního výkonu, ale i odpovědností za kolektiv. Útočné HČJ v goalballu lze charakterizovat jako činnosti, jejichž smyslem je vytvořit podmínky pro realizaci útoku a ukončit jej odehráním míče s cílem dosažení branky soupeře. Výrazný akcent ve hře je kladen na „střelbu“, která se zároveň jeví jako jedna z nejsložitějších pohybových dovedností. Lze rozlišovat střelbu z místa a z rozběhu, jednoruč či obouruč, spodním či do strany vedeným obloukem, obvykle v čelném nebo bočném postavení vůči soupeři nebo provedené po otočce. Jako nejfrekventova- nější se uplatňuje typ střelby připomínající techniku metání kuželkářské koule. Rychlost vystřelovaných míčů je značná, obvykle se pohybuje mezi 50 až 60 km/hod. (Bláha & Sűss, 2001, 2004) a tomu musí odpovídat i techniky jejich chytání. Při chytání se s ohledem na zvýšenou četnost střel, které jen mírně odskakují nebo zcela kopírují hrací plochu, jako nejvýhodnější jeví přechod z obranného postoje do lehu stranou vysazeně, s horními končetinami maximálně vzpaženými před bradou (hlava v mírném záklonu) a nataženými dolními končetinami. Šance na odražení útoku v lehu se zvyšují zvednutím paže i dolní končetiny na straně horní poloviny trupu a rozevřením prstů rukou. Goalball je považován za hru pro „tvrdé muže“. Je nutné upozornit, že tu dochází k řadě otřesů, pádů, úderů, rotačním pohybům apod., kterých se někteří lidé se ZrP musí vyvarovat. Před zahájením hry je nutné se přesvědčit, zda účastník nenáleží k této skupině osob se ZrP.

Fotbal osob se zrakovým postižením

Fotbal pro osoby se Zrp se objevil ve Španělsku, ale brzy rychlý vývoj zaznamenal také v Brazílii a Argentině, jejichž národní družstva patří k nejúspěšnějším týmům. Brazílie zvítězila na prvním MS v roce 1998, dále 2000 a 2010. Argentina byla úspěšná v roce 2002 a 2006. V roce 2004 byl fotbal prezentován na paralympijských hrách. Pravidla této formy fotbalu se opírají o pravidla futsalu. Týmům složeným ze 4 nevidomých hráčů (B 1 ) s klapkami na očích v poli a jednoho vidícího brankáře jde v průběhu hry o překonání soupeře rozdílem vstřelených branek. Hrací plocha pro tuto formu fotbalu je ohraničena mantinely do výšky 1,2 m. Její rozměry jsou 38–44 m na18–22 m (nejlépe 40 × 20m). Před brankami velikosti 3 x 2m umístěnými na středu brankových čar je brankoviště o rozměrech 5,16 × 2 m. Tato brankoviště jsou umístěna uvnitř pokutových území, která jsou vyznačena ve tvaru poloviny elipsy vybíhající do hrací plochy nejdále od středu základní čáry (i branky) 6 m. V šestimetrové vzdálenosti je značka pokutového kopu, druhá značka pokutového kopu je v osmimetrové vzdálenosti před středem branky. Hřiště je rozděleno na třetinu obrannou, středovou a útočnou. Toto rozdělení se používá pro navigátory. Ke hře se používá ozvučený míč o obvodu 60–62 cm a hmotnosti 510–540 g, který dovolí lokalizovat jeho polohu. Hrací doba je 2 × 25 minut. Vidící brankář je zároveň navigátor své třetiny. Ve druhé třetině plní funkci navigátora trenér a ve třetině útočné navigátor za brankou soupeře. Hráči jsou během hry povinni zřetelně používat slova „voy“ nebo „go“ či jiného podobného slova, pokud hráč hledá míč nebo se jej snaží odejmout soupeři, a jejich přesun po hrací ploše musí být ve vzpřímeném postoji s neskloněnou hlavou. Za porušení pravidel se nařizuje přímý volný kop nebo pokutový kop, pokud porušení pravidel nastalo v pokutovém území. Přestupky jsou zapisovány do podoby „akumulovaných faulů“ a po čtvrtém přestupku dochází k přímým volným kopům na branku. Tato forma fotbalu se velmi blíží u nás hojně hranému futsalu.

Sportovně kompenzační pomůcky osoby se zrakovým postižením

Sportovně kompenzační pomůcky tvoří širokou oblast pomůcek pro rozsáhlou skupinu osob se zrakovým postižením. Tyto pomůcky jsou určeny dětem od nejranějšího věku až po dospělé vrcholové sportovce. Řada z nich slouží pouze k drobným hrám pro nejmladší děti se zrakovým postižením. Naopak některé z nich jsou pomůcky, které využívají sportovci se zrakovým postižením na vrcholových soutěžích všech úrovní. Jsou to pomůcky a hry, které můžeme rozčlenit například na:

Míče, míčky a pomůcky pro různé pohybové aktivity a hry jako: Fotbal, Goalbal, Show down, Bowling, Cyklistiku, Lukostřelbu, Zvukovou střelbu, Fitness.

Pomůcky pro drobné pohybové hry jsou různorodé druhy míčků a míčů, které jsou ozvučeny na různém principu. Druhou skupinu tvoří rolničky, chrastítka a jiné ozvučné předměty, které se dají využít k navigaci a stimulaci prostorového slyšení u dětí a mládeže.

Nafukovací plážový míč s integrovanou rolničkou je lehký míč vhodný k házení, kutálení i manipulaci. Tím, že je velmi lehký, nehrozí zde žádné nebezpečí úrazu. Podobný typ míče je textilní míč s vloženou rolničkou nebo ozvučená textilní kostka. Další z řady těchto lehkých bezpečných míčů vznikne použitím textilního přebalu na overball, do kterého vložíme nafukovací míček s rolničkou.

Obr. 12 Z leva plážový míč (foto Tyfl opomůcky, 2013), textilní míč a kostka s rolničkou (foto Tyfl opomůcky, 2013) a textilní obal na overball (foto Paterek, 2013)

Obr. 13 Míče na fotbal s rolničkou, míč na volejbal s rolničkou, malé míčky s rolničkou. (foto Tyfl opomůcky a Paterek, 2013)

Další skupinu míčů tvoří míče, které se vyrábí univerzálně např. pro volejbal fotbal, a podobné hry. Do těchto míčů však výrobci vkládají mechanické ozvučení rolničkami nebo různými chrastítky, jak je tomu v případě ofi ciálního míče na fotbal pro nevidomé. Ukázky těchto míčů jsou na obrázku č. 13. Zleva je míč na fotbal s rolničkou. Uprostřed je ozvučný míč na volejbal a vpravo jsou malé gumové míčky s rolničkou.

Novinkou na našem trhu je elektronicky ozvučný míč, který na rozdíl od míčů ozvučených rolničkou vydává zvuk i po zastavení míče. To je velká výhoda, protože jej může nevidomý hráč bez problémů dohledat bez pomoci vidícího asistenta, který jinak musí při hře pomáhat. V pohybu a při zastavení jsou zvuky rozdílné. Uvnitř míče je umístěna elektronika s čidlem pohybu a miniaturním akumulátorem. S míčem je dodávána nabíječka opatřená indukční smyčkou, pomocí níž se baterie v míči dobíjí. Nabitý míč vydrží pracovat nepřetržitě několik hodin. Tento míč však není určen pro fotbal dospělých nebo podobné razantní hry, protože by mohlo vlivem tvrdých nárazů dojít k poškození elekroniky uvnitř míče. Na obrázku 14 vidíte elektronicky ozvučený míč i s nabíjecí smyčkou.

Obr. 14 Elektronicky ozvučený míč s nabíjecí smyčkou

Vhodným doplňkem pro pohybové hry a kolektivní hry s míčem jsou různé typy náramků, rolniček, zvonků a chrastítek. Ty napomáhají větší bezpečnosti při pohybu nevidomých hráčů v hracím prostoru a jejich vzájemné lokalizaci. Vhodným doplňkem pro běžecké hry jsou gumové pásky a smyčky, pomocí kterých se při běhu drží vidící a nevidomý běžec. Smyčka pomáhá nevidomému lépe udržovat kontakt s vodičem a dovoluje jim relativně volný pohyb v prostoru. Na obrázku jsou příklady různých ozvučných pomůcek a vodících smyček.

Obr. 15 Zvučné chrastítka a náramky (foto Paterek, 2013)

Obr. 16 Vlevo chránič trupu, uprostřed golballový míč a speciálně upravené neprůhledné brýle (foto Paterek, 2013)

Goalball je jednou ze dvou sportovních her, které hrají pouze osoby se zrakovým postižením a nevychází ze žádné z tradičních her vidících. Používá se míč, který je po obvodu perforo- ván několika otvory, a uvnitř je rolnička. Hřiště má rozměr volejbalového kurtu a používá se speciální branka, která zabírá celou kratší šířku hřiště. Při hře se používají chrániče kolen, loktů i těla.

Obr. 17 Goalballová branka a speciální reliéfní lajny

Show down je druhou specifi ckou hrou pro osoby se zrakovým postižením. Není to paralympijský sport, ale jeho popularita neustále roste nejenom v České republice, ale i ve světě. Hraje se na stole s mantinely a brankami na kratší straně stolu. Hrají se dvouhry i čtyřhry. Ke hře se používá raketa, ozvučný míček a ochrana na hřbet ruky. Pomůcky ke hře a stůl jsou na obrázku č. 18.

Obr. 18 Stůl na show down a rakety s míčkem

Bowling je hrou, která se v posledních několika letech prosazuje vedle tradičních kuželek. Pro snadnější navigaci se používá speciální hrazdička, která pomáhá při orientaci před odhodem. Toto zařízení je na obrázku č. 19.

Obr. 19 Hrazdička pro navigaci odhodu při bowlingu (foto Český svaz zrakově postižených sportovců, 2013)

Tandemová cyklistika je mezi osobami se zrakovým postižením velmi populární, jak v oblasti turistické, tak i oblasti vrcholového sportu. Na obrázku je turistické tandemové kolo. Pro větší bezpečnost musí cyklisté nosit návleky s označením nevidomý pro snadnější rozpoznání cyklistů se zrakovým postižením v silničním provozu. Na obrázku č. 20 je tandemové kolo a vestičky s označením nevidomého a průvodce.