Tělesné postižení může být vrozené nebo získané a vzniká několika způsoby. Primárně vzniká v důsledku přímého poškození pohybového aparátu (např. amputace, deformace) nebo jako následek postižení centrální či periferní nervové soustavy (např. dětská mozková obrna, úrazy míchy, rozštěp páteře). Vrozené tělesné postižení se velmi často pojí i s postižením jiným. Především u poruch hybnosti, které vznikají na základě organického poškození centrální nervové soustavy (CNS), je častá přítomnost i mentálního postižení či poruch aktivity a pozornosti. Proto se v následující kapitole budeme zabývat nejen žáky s postižením tělesným, ale také kombinovaným. V souvislosti s kombinovaným postižením jsou používány i další termíny, jako kombinované vady, vícenásobné postižení či osoby se souběžným postižením více vadami. V případě kombinovaného postižení je osoba postižena dvěma nebo více na sobě kauzálně nezávislými druhy postižení. Ve Věstníku MŠMT ČR č.8/1997, č.j. 25602/97-22 se pro potřeby resortu školství žáci s vícenásobným postižením člení do tří skupin: (a) Skupina, v níž je společným znakem mentální postižení; (b) Druhou skupinu tvoří kombinace vad tělesných, smyslových a vad řeči; (c) Specifickou skupinu tvoří děti hluchoslepé.
Dětská mozková obrna
Pojem dětská mozková obrna u nás zavedl v roce 1959 zakladatel české dětské neurologie Ivan Lesný, který DMO definuje jako „raně vzniklé postižení mozku (před porodem, při porodu nebo krátce po něm), projevující se převážně v poruchách hybnosti a vývoje hybnosti“ (Kraus a kol., 2005). Matějček a Langmeier (1986; in Kudláček 2012, s. 32) tuto tradiční definici doplňují takto: „Navenek se projevuje jako určité opoždění vývoje hybnosti, provázené někdy úplným, jindy jen částečným ochrnutím končetin, někdy poruchami svalového napětí, někdy poruchami pohybové koordinace a někdy všemi těmito příznaky současně...“
DMO má tři základní formy: (a) Spastická forma DMO tvoří cca 70 % případů. Tato forma DMO je charakteristická zvýšeným svalovým tonem, zvýšenou dráždivostí a patologickými vzorci lokomotorického vývoje; (b) Diskinetická (extrapyramidová) forma DMO postihuje asi 20 % jedinců s DMO. Tato forma DMO je charakteristická dominancí nepotlačitelných (mimovolních), pomalých a kroutivých pohybů různých svalových skupin; a (c) Mozečková forma DMO se vyskytuje ojediněle, přibližně u 5–10 % případů DMO. Podle lokalizace a stupně postižení mohou mít spastické formy DMO podobu: (a) Diparézy/diplegie (porucha hybnosti dolních končetin); (b) Hemiparézy/hemiplegie (postižení jedné poloviny těla se závažnějším postižením horních končetin); (c) Kvadruparézy/kvadruplegie (postižení všech čtyř končetin). Mentální postižení se u diparetické a hemiparetické formy vyskytuje méně často, více pak u kvadruparetické formy DMO. Protože DMO je nejčetnější poruchou hybnosti u dětí školního věku, je dobré o této problematice získat co nejvíce vědomostí. Pro potřeby v oblasti sportu, rekreace a tělesné výchovy je důležité uvědomit si mj. celou škálu možných poruch hybnosti, od velmi těžkého omezení (nutnost využívání elektrického ortopedického vozíku) až po minimální omezení hybnosti. Sportovní klasifikace rozlišuje celkem 8 klasifikačních tříd, od nejtěžšího postižení CP 1, přes středně těžké postižení CP 4, až po minimální postižení CP 8.
Obr. 3 CP1 Kvadruparetik
CP1 Kvadruparetik: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním rozsahem pohybu a chabou funkční silou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá elektrický vozík nebo pomoc asistenta. Není schopen samostatného funkčního pohybu na vozíku. Kontrola trupu: Statická i dynamická kontrola trupu je velmi chabá nebo žádná. Problémy při návratu zpět do středové nebo vzpřímené polohy při výkonu sportovních pohybů. Horní končetiny: Těžké omezení funkčního rozsahu pohybu nebo těžká atetóza jsou hlavními faktory ve všech sportech. Zřetelné omezení při odhodu s chabým dotažením pohybu. Opozice palce a jednoho prstu se může vyskytovat a umožňuje úchop.
Obr. 4 Diparetik
CP 4 Diparetik: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým omezením nebo s problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu. Trup: Velmi malé omezení pohybů trupu. U některých sportovců může únava křečovitost zvýšit, což lze překonat správným nastavením. Ve stoji je zřetelná špatná rovnováha i za použití pomocných prostředků. Horní končetiny: Horní končetiny často vykazují normální funkční sílu. Velmi malé omezení pohybového rozsahu se může vyskytovat, ale při odhodu nebo pohánění kol je vidět normální dotažení pohybu a udělení rychlosti.
CP 8 (velmi lehké postižení): Do této třídy patří diparetici, hemiparetici a monoparetici s velmi lehkým postižením. Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace evidentní. To znamená, že musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti), bezděčné pohyby a/nebo ataxie.
Rozštěpy páteře
Rozštěp páteře (spina bifida) představuje jednu z nejrozšířenějších vrozených vad. Sherill (2004) je označována za nejčastější formu tělesného postižení hned po DMO. Rozštěp páteře vzniká nedokonalým uzavřením medulární trubice a následným výhřezem míchy z páteřního kanálu, nejčastěji v bederní krajině. Horní polovina těla bývá normálně vyvinuta, dodatečně se mohou vyvíjet skoliózy. Rozštěp páteře bývá také často spojen s hydrocefalem (nadměrná produkce a městnání mozkového moku). Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku. Proto bychom se měli věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou nepoškozené. Sherill (2004) doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkénko na kolečkách) a sporty na vozíku. Je vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro vozíčkáře. Tyto organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které potom mohou uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné části sportů na vozíku, příp. lyžování či sledge hokeje.
Ochrnutí po poranění míchy
K poškození míchy může dojít při těžkých úrazech páteře a výjimečně také při určitých onemocněních. V těchto případech vznikají ochrnutí v rozsahu závislém na výšce poškození míchy. Mezi nejčastější příčiny úrazů patří automobilové či motocyklové havárie, případně skoky do mělké vody. U dětí školou povinných není ochrnutí po poranění míchy velmi rozšířené, ale i tak se můžeme ve školní TV setkat se žákem s paraplegií či kvadruplegií. V závislosti na výšce léze (poškození míchy) rozeznáváme několik typů ochrnutí.
Poúrazová chabá paréza: při poškození míšních kořenů v oblasti dolní bederní páteře dochází k neúplnému ochrnutí (paréze) dolních končetin. Osoby s tímto postižením dokáží většinou chodit o francouzských holích. Vozík používají převážně na delší trasy a také pro sportovní i jiné pohybové aktivity.
Poúrazová paraplegie: Jedná se o úplné ochrnutí dolních končetin, většinou po poranění míchy v oblasti horní bederní a hrudní páteře. Za jistých podmínek je možné naučit i chůzi v aparátech. Ta je však většinou velice nejistá, vysilující a slouží jako rehabilitační cvičení. Osoby s paraplegií používají vozík celodenně. Mohou se také zapojit do mnoha pohybových aktivit. Patří mezi ně atletika, plavání, lukostřelba, basketbal a tenis na vozíku, lyžování na monoski, sledge hokej, jízda na saních, windsurfi ng, jízda na vodních lyžích a mnohé další.
Obr. 5 Funkční potenciál v závislosti na výši léze (Trojan, 2004)
Poúrazová kvadruplegie: Toto postižení vzniká po poškození míchy v krční partii. Ochrnutí dolních končetin je zde většinou úplné, ochrnutí rukou v různém stupni od paréz až po praktické plegie (Trojan, 2005). Ochrnutí je vždy horší v nižších partiích rukou (prsty, zápěstí) než v horních (ramena), postiženo bývá i břišní a zádové svalstvo. Zapojení do sportovních aktivit je ovlivněno stupněm postižení. Vhodnými pohybovými aktivitami pro osoby s kvadruplegií jsou například plavání, atletika, stolní tenis, boccia, lukostřelba a jiné. Specifickou sportovní hrou pro tyto osoby je ragby na vozíku. Boccia je vhodná i pro osoby s úplným ochrnutím horních končetin, protože mohou použít speciální rampy a asistenta.
Poúrazové kvadruparézy: Toto postižení se vyskytuje poměrně zřídka. Jedná se o neúplné ochrnutí horních i dolních končetin. Stupeň jejich postižení bývá různý, ale dolní končetiny vykazují pohyby, které lze někdy využít k postrkování vozíku, případně i k chůzi (Trojan, 2005).
Sportovně kompenzační pomůcky
Termín kompenzace znamená nahrazení určité funkce. Ve vztahu k pohybovým aktivitám osob s tělesným postižením existuje řada pomůcek, které úplně nebo částečně nahrazují funkce lokomoční i manipulační. V této kapitole uvedeme sportovně kompenzační pomůcky pro vozíčkáře. Nad rámec níže uvedených sportovních pomůcek existuje značné množství drobných prostředků, které také kompenzují ztrátu určité funkce (př. různé pásky, úchopy, hygienické prostředky, pomůcky ke stolování či komunikaci). Vhodná volba kompenzační pomůcky výrazně zvyšuje plnohodnotné začleňování a participaci osob (dětí i dospělých) s tělesným postižením. Proto v této kapitole uvedeme základní rozdělení a příklady sportovně kompenzačních pomůcek. Další pomůcky jsou popsány ve vybraných následujících kapitolách. Vozíčkáři používají ke své mobilitě většinou ortopedický vozík (pozn. termín otropedický vozík preferujeme před termínem vozík invalidní). Ortopedický vozík je kompenzační pomůcka, která usnadňuje život osobám s různými druhy postižení. Vozík umožňuje těmto osobám pohyb v prostředí bez architektonických bariér, ale nejen to. Vozík může být také dokonalou sportovní pomůckou, která umožní odehrát basketbalový turnaj, vyhrát maratón nebo ovládnout taneční parket. Vozík však může také sloužit k přemístění do odhodového sektoru či na plavecký stadión. Rozlišujeme vozíky elektrické a mechanické. Uživateli elektrických vozíků jsou především osoby s těžším postižením (kvadruplegie, progresivní svalové onemocnění ap.). Mechanické vozíky můžeme rozdělit na pasivní, každodenní aktivní, sportovní a vozíky pro jízdy (tzv. formulky). Pasivní modely slouží k přepravě s pomocí jiných osob. Jejich uživatel je de facto odkázaný na pomoc okolí. Aktivní modely jsou konstruovány tak, aby jejich majitelům umožnily zapojit se do společnosti.
Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům. Většinou se jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na jejich konstrukci se podílejí samotní sportovci. Jsou vyráběny z ultralehkých materiálů při využití biomechanických zákonů. Jak tedy vypadá moderní sportovní vozík? Je velmi lehký (hmotnosti sportovních vozíků mezi 8–17 kg), pevné konstrukce a specializovaný. Firma Sivak (www.sivak.cz) nabízí vozíky TOP END pro tenis, quad rugby a ostatní sporty. Mimoto tato firma nabízí speciální tříkolky, adaptéry na vozíky, monolyže a vodní lyže. Další firmou, která nabízí kompletní řadu sportovně-kompenzačních pomůcek, je firma Otto Bock (www.ottobock.cz/), jež v ČR distribuuje sportovní pomůcky WOLTURNS. Zastoupení firmy Sunrise Medical, která v ČR distribuuje sportovní pomůcky QUICKIE, má firma Medicco (www.medicco.cz). Každým rokem se nadnárodní firmy snaží přicházet s inovacemi, které zlepšují funkční vlastnosti sportovně-kompenzačních pomůcek. Snižuje se jejich váha, zlepšuje ovladatelnost, zvyšuje odolnost a bohužel také cena, která je hlavní bariérou pro aktivnější zapojení vozíčkářů do sportovních aktivit.
Obr. 6 Nabídka sportovních vozíků a handbiku WOLTURNS (www.ottobock.cz)
Sport a rekreace osob s tělesným postižením
Dle Evropské charty sportu vnímáme sport v širším smyslu slova jako: „... všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních.“ Z tohoto pohledu jsme se v této publikaci se sportem již setkali v kapitolách věnovaných outdoorovým aktivitám, plavání či posilování. Cílem této kapitoly je představit základní informace k organizovanému sportu (závodnímu či výkonnostnímu) osob s tělesným postižením. Organizovaný sport pro osoby s TP se v počátcích (50. léta minulého století) rozvíjel nejprve pouze v rehabilitačních ústavech pro osoby s míšní lézí (např. Stoke Mandeville, Kladruby). V roce 1960 mezinárodní federace válečných veteránů (International War Veterans Federation) založila mezinárodní sportovní organizaci pro postižené (International Sport Organisation for the Disabled), která původně měla zastřešovat sportovce s amputacemi, zrakovým postižením a poraněním míchy. V roce 1968 byla založena Mezinárodní společnost pro cerebrální parézu, která měla velký vliv na vytvoření sportovní organizace CP-ISRA. Tato organizace si klade za úkol přivést ke sportu co nejvíce osob s DMO. Sportovci s centrálními poruchami hybnosti jsou účastníky paralympijských her od roku 1980. Z důvodu profilace jednotlivých sportovních organizací a potřeby koordinace jejich činností byl roku 1982 ustanoven Mezinárodní koordinační výbor (ICC – International Coordination Committee). Hlavním posláním tohoto výboru bylo organizovat paralympijské hry a zastupovat výše zmíněné organizace sportovců s postižením při jednáních s Mezinárodním olympijským výborem. V roce 1987 ICC zorganizoval setkání zástupců sportovních organizací pro postižené a po sérii dlouhých debat založil v roce 1989 Mezinárodní paralympijský výbor (International Paralympic Committee – IPC). IPC byl ustanoven jako demokratická organizace s těmito cíli: (a) pomoc při přípravě paralympiád; (b) koordinace a supervize regionálních mistrovství a MS; (c) koordinace kalendáře mezinárodních sportovních soutěží; (d) integrace sportovců s postižením do běžných sportovních soutěží; (e) spolupráce s Mezinárodním olympijským výborem; (f) podpora vzdělávacích a rehabilitačních programů, výzkumu a propagace.
V současnosti je tedy IPC přímo zodpovědný za rozhodování a supervizi ve věcech pořadatelství paralympijských her. Mimo jiné je ale také zodpovědný za organizaci 9 sportů pro osoby se zdravotním postižením (pořadatelství MS, rozvoj a propagace): (1) sjezdové lyžování; (2) atletika; (3) biatlon; (4) běžecké lyžování; (5) sledge hokej; (6) vzpírání; (7) sportovní střelba; (8) plavání; (9) tanec. Mezi nejsledovanější sporty osob s tělesným postižením patří sporty paralympijské, tj. sporty, ve kterých probíhají soutěže na letních a zimních paralympijských hrách. Pro představu uvedeme výběr několika sportů a potom tabulkově souhrn stávajících paralympijských sportů.
Rugby vozíčkářů: Rugby je sportovní hra určená hráčům s kvadruplegií, kterou hrají dvě mužstva o čtyřech hráčích. Účelem hry je vniknout s míčem do soupeřova bodovacího prostoru. Družstvo se skládá ze 12 hráčů a jednoho trenéra, který může být zároveň jedním z hráčů. Družstvo může mít také jednoho asistenta trenéra. V průběhu hry však mohou být na hřišti pouze čtyři hráči. Povinností trenérů a jejich asistentů je oznámit zapisovateli jména hráčů včetně jejich zdravotní klasifikace. Quadrugby se hraje na čtyři osmiminutové čtvrtiny čistého času. Mezi jednotlivými čtvrtinami je minutová přestávka. Dvouminutová přestávka předchází všechna prodloužení. Každé prodloužení se hraje na tři minuty čistého času s tím, že všechna prodloužení hrací doby jsou pokračováním druhé poloviny zápasu. V quad rugby se hraje míčem, rukama nebo předloktím, míč může být při jízdě položen na klíně. Kromě toho jej lze přihrávat, házet, kutálet, driblovat s ním atd. Je však zakázáno hrát úmyslně nohama, což se kvalifikuje jako přestupek, který má za následek ztrátu míče. Míru neúmyslného zahrání nohou posoudí rozhodčí. Pokud má hráč míč pod kontrolou, musí s ním driblovat nejméně jedenkrát za deset sekund. Boj o míč, držení míče a veškeré pokusy o získání kontroly nad míčem nejsou driblingem. Za dribling se považuje odbití míče směrem k zemi. Jestliže hráč drží míč 10 sekund a v tomto časovém limitu nedribloval, jedná se o přestupek, který je také trestán ztrátou míče. Při tom neexistují žádná omezení týkající se počtu zabrání za poháněcí obruče nebo pivotování na vozíku mezi driblingem.
Plavání: Plavání je vhodnou aktivitou pro rehabilitaci, rekreaci i vrcholový sport osob s tělesným postižením. Umožňuje udržet optimální pohybový režim lidí s postižením nehybností jedné nebo více končetin a napomáhá rozvoji jejich svalového aparátu. Je účinným prostředkem proti svalové atrofii, jež se trvale omezenou pohyblivostí končetin prohlubuje. Vhodnou metodikou může rozvíjet též nervosvalovou koordinaci, pohyblivost a vytrvalost. Specifický význam plavání spočívá v tom, že je mohou provádět téměř všichni postižení, i když jen v omezeném rozsahu. Většina postižených osob je schopna se naučit plavat, a proto se plavání může stát stálou složkou jejich pohybového režimu i vlastního léčebného procesu. Plavání je specifické tím, že se plavci s TP mohou pohybovat ve vodě bez pomocných zařízení (vozíky, berle) a provádět pohyby, které na suchu nezvládnou. Mnoho z nich se naučí plavat tak dobře, že se vyrovnají osobám bez postižení.
Basketbal na vozíku: Basketbal vozíčkářů patří mezi nejoblíbenější a nejrozšířenější týmové sporty tělesně postižených po celém světě. Hra je hrána dle pravidel klasického basketbalu s několika výjimkami, týkajícími se převážně charakteru pohybu s míčem či specifických situací, do kterých se hráči dostávají z důvodu pohybu na vozících. Hráči jsou klasifikováni od 1 do 4,5 bodu (od nejtěžšího po nejlehčí postižení). Existuje maximální dovolený součet bodů jednoho družstva na hřišti, což umožňuje také zapojení hráčů s těžším postižením. V basketbalu vozíčkářů je opticky menší rychlost než u basketbalu zdravých, hlavně v základních útočných i obranných herních činnostech, ale jedná se i o obtížnější hru ve vymezeném území, útočné a obranné činnosti jednotlivců, neboť hráči musejí ovládat pohyb vozíku a zároveň kontrolovat míč, a tím, že na vozíku je daleko pomalejší mobilita, než u basketbalistů hrajících klasický basketbal. Strategie hry je stejná jako u běžného basketbalu (systém rychlého protiútoku, postupného útoku, obrany a útoku). Je dovolené blokování vozíkem, což představuje specifický způsob vedení útoku. V útoku je snaha uvolnit a dostat hráče s vysokým dosahem (většinou hráč s klasifikací 4,5 nebo 4) do pozice blízko koše (větší úspěšnost střelby, lepší možnost doskakování). V obraně se používá kombinace osobní a zónové obrany.
Boccia: Boccia je aktivita podobná francouzské hře petanque, ke hře se však používají modré a červené míčky z měkké kůže. Pro osoby, které mají vážné funkční omezení a je téměř nemožné je do provádění většiny sportovních disciplín zahrnout, může boccia otevřít cestu ke sportu, a to na všech úrovních, od hraní pro zábavu a rekreaci po závodní provozování na různých výkonnostních úrovních. Je jedinou sportovní disciplínou, kterou mohou tito sportovci na nejvyšší paralympijské úrovni provozovat, a také jedinou, kde spolu měří své síly společně hráči obojího pohlaví. Bocciu hrají jednotlivci i družstva. Ke hře je potřeba šest červených, šest modrých a jeden bílý míč, tzv. „jack“. Cílem hry je umístit míčky své barvy co nejblíže bílému míči. Míče můžeme k cílovému míčku hodit přímo, přiťuknout k němu míček jiným míčkem nebo přiťuknout cílový míček do blízkosti svých míčků či odrazit soupeřův míček dále od cílového. Po skončení směny (vyházení všech obdržených míčů oběma stranami) se sčítají všechny míčky, které jsou blíže cílovému míčku než nejbližší míček soupeře. Za každý takový míč je jeden bod. Pokud jsou dva nejbližší míčky ve stejné vzdálenosti od cílového míče, dostávají obě soupeřící strany po bodu. V soutěžích jednotlivců a družstev dvojic (párů) se hrají vždy čtyři směny. V soutěži trojic (týmů) se hraje vždy šest směn. Hráči se střídají ve vhazování cílového míčku („jack“) na hrací plochu v každé směně; hru začíná strana s červenými míčky (o tom, kdo bude mít červené míčky, rozhodne los). V průběhu hry hází míčky ta strana, která má svůj nejbližší míč dále od cílového míče. Pokud je po odehrání zápasu stav nerozhodný, hraje se rozhodující směna (tie-break).
Obr. 7 Hrací pole pro bocciu
Rozměry hracího pole jsou 12,5 m × 6 m, povrch musí být rovný a hladký, jako například dlážděná nebo dřevěná či umělá podlaha v tělocvičně. Odhodové území je rozděleno do šesti odhodových boxů. Čára ve tvaru písmene „V“ označuje území, kde je v případě dopadu „jacku“ hod neplatný. Středové „x“ označuje polohu, kde je umístěn „jack“ po vyražení ven z hracího pole.
Tab. 1 Přehled paralympijských sportů
| Letní paralympijské sporty (rok zařazení) | Zimní paralympijské sporty | |
|---|---|---|
| Lukostřelba (1960) | Sportovní střelba (1976) | Sjezdové lyžování (1976) |
| Atletika (1960) | Plavání (1960) | Běžecké lyžování (1976) |
| Boccia (1984) | Stolní tenis (1960) | Biatlon (1988) |
| Cyklistika (1984) | Volejbal (1976) | Sledge hokej (1994) |
| Jezdectví (1996) | Basketbal na vozíku (1960) | Curling (2006) |
| Fotbal CP (1984) | Šerm na vozíku (1960) | Snowboarding (2014) |
| Triatlon (2016) | Rugby na vozíku (2000) | Vzpírání (1964) |
| Vzpírání (1964) | Tenis na vozíku (1992) | |
| Veslování (2008) | Jachting (2000) | |
Počátky paralympijského sportu můžeme sledovat již v roce 1948, kdy se uskutečnily první slavné Stoke mandevillské hry sportovců vozíčkářů ve Velké Británii. Těchto her se zúčastnilo 16 sportovců výhradně z britských ostrovů (Kábele, 1992). Je s nimi spojeno jméno zakladatele a propagátora sportu osob na vozíku sira Ludwiga Guttmanna – neurologa, který ve Velké Británii vedl rehabilitační ústav ve Stoke Mandeville. Dr. Guttmann viděl obrovský potenciál sportu ve vztahu ke komplexní, specificky sociální rehabilitaci osob s transverzální míšní lézí. V rehabilitačním centru ve Stoke Mandeville se sport úspěšně rozvíjel a tak se v roce 1952 mohly uskutečnit první mezinárodní hry vozíčkářů, kterých se účastnilo 130 sportovců na ortopedických vozících. Mezinárodní popularita sportu vozíčkářů stoupala, a tak byla v roce 1952 založena mezinárodní sportovní organizace vozíčkářů (International Stoke Mandeville Games Federation). Sir Guttmann měl sen rozvíjet sport pro osoby s postižením na všech úrovních a vytvořit systém soutěží, který by byl ekvivalentem olympijských her. Tento sen organizovat hry ve stejném roce a stejném místě (jako olympijské hry) se naplnil v roce 1960, kdy necelé dva měsíce po skončení olympiády v Římě proběhly mezinárodní hry (International Stoke Mandeville Games), které později dostaly název paralympiády. V roce 1964 je založena Mezinárodní sportovní organizace pro zdravotně postižené (International Sport Organization for the Disabled – ISOD), která je zaměřena na rozvoj sportu osob s amputacemi a dalšími tělesnými postiženími. Díky iniciativě této organizace se sportovci s amputacemi poprvé objevují na Paralympijských hrách v Torontu v roce 1978. V roce 1978 vzniká sportovní organizace CP-ISRA (Cerebral Palsy – International Sport and Recreation Association – Mezinárodní asociace sportu a rekreace pro osoby s cerebrální parézou).
Tab. 2 Letní paralympijské hry – přehled
| Rok | Místo | Postižení | Počet zemí | Počet sportovců | Totožné místo s OH? | Výrazné události |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1952 | Stoke Mandeville, GBR | Poranění míchy | 2 | 130 | Ne | První mezinárodní hry pro sportovce s postižením. |
| 1960 | Řím, ITA | Poranění míchy | 23 | 400 | Ano | První hry pro sportovce s postižením organizované ve stejném místě jako OH. |
| 1964 | Tokio, JAP | Poranění míchy | 21 | 375 | Ano | Přidán nový sport: vzpírání. |
| 1968 | Tel Aviv, ISR | Poranění míchy | 29 | 750 | Ne | Přidán nový sport: Lan Bowls. |
| 1972 | Heidelberg, GER | Poranění míchy | 43 | 984 | Ne | Zařazení závodů kvadruplegiků. Ukázkové sporty osob se zrakovým postižením. |
| 1976 | Toronto, CAN | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení | 38 | 1657 | Ne | Přidány nové sporty: volejbal (stojících), goalball a sportovní střelba. Poprvé se objevily speciální závodní vozíky. |
| 1980 | Arnhem, NED | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO | 42 | 1973 | Ne | Volejbal sedících přijat jako nová disciplína. |
| 1984 | Stoke Mandeville, GBR & New York, USA | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO | 41 (GBR) 45 (USA) | 1100 (GBR) 1800 (USA) | Ne | Přidány nové sporty: fotbal pro 7 a boccia. Silniční cyklistika přidána jako nová disciplína. Závody na vozíku součástí LOH v LA. |
| 1988 | Soul, KOR | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 61 | 3013 | Ano | Přidány nové sporty: judo a tenis na vozíku. Spolupráce mezi organizačními výbory LOH a LPH. |
| 1992 | Barcelona, ESP | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres Ment. postižení | 82 | 3021 | Ano | Přelomová událost spojená s excelentní organizací her. |
| 1996 | Atlanta, USA | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres Ment. postižení | 103 | 3195 | Ano | Přidán nový sport: jezdectví. Dráhová cyklistika přidána jako nová disciplína. 48 sportovců z ČR (10 medailí: 2–7–1). |
| 2000 | Sydney, AUS | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres Ment. postižení | 122 | 3843 | Ano | Přidány nové sporty: jachting a rugby na vozíku. Rekordní prodej vstupenek. 57 sportovců z ČR (43 medailí: 15–15–13). |
| 2004 | Atény, GRE | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 136 | 3806 | Ano | Přidán nový sport: fotbal pro 5. Rekordní účast médií. 65 sportovců z ČR (31 medailí: 16–8–7). |
| 2008 | Peking, CHN | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 150 | 4000 | Ano | Přidán nový sport: veslování |
| 2012 | Londýn, GBR | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres Ment. postižení | 150 | 4200 | Ano | Sportovci s mentálním postižením se po 12 letech vrací na LPH. Budou soutěžit v atletice, plavání a stolním tenise. |
Zimní sport osob s postižením se po II. světové válce rozvíjel pomaleji než letní sporty. V roce 1984 se uskutečnil první lyžařský kurz trojstopého lyžování pro osoby s amputacemi dolních končetin. V roce 1970 se konaly první mezinárodní závody lyžování postižených a v roce 1974 bylo ve Francii (Grand Bornand) zorganizováno první MS v klasickém i sjezdovém lyžování. První zimní paralympijské hry se konaly v roce 1976 ve švédském městě Örnsköldsvik. Závodili zde lyžaři s amputacemi a zrakovým postižením v klasickém i sjezdovém lyžování a v rychlobruslení na speciálních saních. Po úspěšných prvních hrách byly v roce 1980 zorganizovány II. zimní paralympijské hry v norském městě Geilo. Těchto her se účastnili také vozíčkáři a jako demonstrace zde bylo uvedeno právě lyžování na speciálních saních (předchůdce monolyží).
Tab. 3 Zimní paralympijké hry – přehled
| Rok | Místo | Postižení | Počet zemí | Počet sportovců | Totožné místo s OH? | Výrazné události |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1976 | Örnskoldsvik SWE | Amputace Zrak. postižení | 17 | 250 + | Ne | Ukázkový sport: rychlobruslení na saních. |
| 1980 | Geilo NOR | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 18 | 350 | Ne | Ukázkový sport: sjezd na saních. |
| 1984 | Innsbruck AUT | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 21 | 457 | Ne | Ukázkový sport při OH v Sarajevu: obří slalom. |
| 1988 | Innsbruck AUT | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 22 | 397 | Ne | Zařazení disciplín na sit-ski ve sjezdovém i klasickém lyžování. |
| 1992 | Tignes-Albertville FRA | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 24 | 475 | Ano | Zařazení nové disciplíny Biatlon. Ukázkově zařazeny také soutěže ve zjezdovém i klasickém lyžování osob s ment. postižením. |
| 1994 | Lilehammer NOR | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 31 | 492 | Ano | Přidán nový sport Sledge hokej. 10 sportovců z ČR (1 medaile: 0–0–1.) |
| 1998 | Nagano JAP | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres Ment. postižení | 32 | 571 | Ano | Zvýšený zájem diváků a médií. 6 sportovců z ČR (7 medailí: 3–3–1). |
| 2002 | Salt Lake City USA | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 36 | 416 | Ano | Rekordní počet prodaných lístků předčil očekávání. 6 sportovců z ČR (5 medailí: 2–1–2). |
| 2006 | Torino ITA | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 39 | 474 | Ano | Přidán nový sport: curling na vozíku. 5 sportovců z ČR (1 medaile: 0–1–0). |
| 2010 | Vancouver CAN | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres | 45 | 650 | Ano | Rozšíření počtu týmů v soutěžích curlingu o dva. 18 sportovců z ČR (1 medaile: 0–0–1). Poprvé účast sledge hokejového týmu ČR. |
| 2014 | Sochi RU | Poranění míchy Amputace Zrak. postižení DMO Les Autres Ment. postižen |
Tělesná výchova žáků s tělesným postižením
Dle školského zákonu z roku 2004 by první volbou pro vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami měla být forma individuální integrace do běžných škol. I žáci s tělesným postižením (TP) jsou stále ve větší míře začleňováni do škol běžného typu. Dle národních statistik ÚIV (2011) se počet doposud integrovaných žáků s TP pohybuje okolo 5 500, přičemž žáci s tělesným postižením tvoří zhruba 18 %. Zmíněný údaj dokazuje, že tendence v této oblasti mají progresivní charakter, ale toto působení neprostupuje všemi oblastmi výuky stejnoměr- ně. V pozadí však stále zůstávají předměty výchovného charakteru, mezi něž patří mimo jiné i tělesná výchova (TV). (Kudláček, Ješina, & Štěrbová, 2008) Přitom právě pohyb je pro osoby s tělesným postižením významným faktorem, který pozitivně ovlivňuje jejich zdravotní stav, formuje psychické vlastnosti a zvyšuje jejich sociální status. Je nesporné, že osoby s tělesným postižením potřebují pěstovat tělesnou výchovu a sport stejně nutně jako intaktní populace k udržování optimální fyzické a psychické kondice. Žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám, možnostem a podmínkám školy. Při výběru vzdělání pro žáka se SVP je vždy rozhodující vyjádření rodičů. K zařazení do některé z níže uvedených organizačních forem speciálního vzdělávání se vyžaduje souhlas zákonného zástupce žáka, resp. zletilého žáka (Bartoňová & Ješina, 2012). Dále § 1 specifikuje integrované formy vzdělávání a upravuje podpůrná opatření, jako je např. využití speciálních metod, forem, postupů a prostředků vzdělávání, kompenzačních a rehabilitačních pomůcek nebo speciálních didaktických materiálů. Znění vyhlášky 73/2005 bylo v roce 2011 novelizováno vyhláškou 147/2011, na základě které není možné odmítnout žáka se SVP přes odpor zákonných zástupců. Škola již tedy nemůže odmítnout vzdělávání formou individuální integrace v běžné škole i přesto, že ke vzdělávání nemá škola vhodné podmínky. Personál školy musí dbát na to, aby svoje prostředí či personální obsazení přizpůsobil ke vzdělávání žáků a studentů s těžkým zdravotním postižením.
Mezi důvody neúspěchu integrace ve školní TV patří například: (a) nedostatek vnímané kompetence (účinnosti) učitelů TV; (b) nevhodné prostředí a chybějící pomůcky (související často s nedostatečnou finanční podporou integrace); (c) nedostatečné kompetence asistentů pedagoga ve vztahu ke školní TV; (d) absence systému poradenství zaměřeného na TV žáků s tělesným postižením. Vzhledem k nedostatečnému množství asistentů pedagoga či erudovaných učitelů ve školách hlavního vzdělávacího proudu je nutné hledat alternativní výukové metody. Aktivní participace vrstevníků v hodinách školní tělesné výchovy se může stát efektivním nástrojem pro usnadnění integračního procesu. Jednoduché zařazení proškoleného peer tutora může vést ke komplexnímu rozvoji dovedností studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Z výzkumů vyplývá, že právě peer tutoring je účinný především při zvyšování úrovně pohybových schopností a rozvoji motorických dovedností žáků (Klavina, 2007). Žák se SVP se učí chovat se adekvátním způsobem ke svým vrstevníkům a má rovněž možnost konfrontovat jednotlivé dovednosti se spolužáky bez postižení.
Podstatou strategie peer tutoringu je tedy využití vrstevnického prostředí jakožto význam- ného socializačního a formativního činitele. Vrstevníci jsou důležitým socializačním faktorem již od předškolního období a s rostoucím věkem se jejich vliv na jednotlivce zvyšuje. Kontakt s vrstevnickou skupinou ovlivňuje způsob myšlení, jednání a vystupování, vede jedince k sociálnímu srovnávání a sebereflexi (Kasíková, 1997). V kontextu výuky je tedy zřejmé, že se žák snadněji ztotožní s jedincem, který je mu bližší z hlediska věku, role a zájmů. Jak už bylo řečeno, je metoda peer tutoringu implikována do školní tělesné výchovy tehdy, když je nezbytná individualizace výuky, avšak škola nedisponuje potřebným počtem asistentů pedagoga. Další důvod pro zapojení vrstevníků do výuky může být také posílení rozvoje pozitivních interakcí mezi žáky třídy. Jsme přesvědčeni, že zásadní význam pro úspěšný průběh celého procesu má vzdělávání. Program vzdělávání peer tutorů může trvat jednu hodinu nebo více, v závislosti na věku tutora a žáka, druhu zdravotního postižení a typu vyučovací jednotky. Výcvik se provádí individuálně či v menších skupinách a jeho intenzita je založena na dosavadních zkušenostech tutora. V první řadě je nutné seznámit tutory se specifickými potřebami a možnostmi zapojení žáků se SVP do tělesné výchovy tak, aby vždy odpovídaly jejich individuálním schopnostem a potřebám (Lieberman & Houston-Wilson, 2002). Pro praxi je rovněž nutná tutorova znalost kompenzačních pomůcek, jež žák se SVP v tělesné výchově užívá. Klavina (2007) považuje za nezbytné, aby tutor plně porozuměl, jakým způsobem se spolužákem se SVP komunikovat. Peer tutor by měl znát také základní didaktické zásady, například zásadu důslednosti, aktivnosti, přiměřenosti, soustavnosti, názornosti, uvědomělosti, individuálního přístupu apod. (Kurelová, 2002). Kupříkladu pokud učitel dává slovní pokyn studentovi, aby hodil míč, a žák danou činnost neprovede správně, měl by tutor předvést daný cvik znovu a trvat na správném provedení. S tím samozřejmě souvisí i další didaktické zásady jako názornost, uvědomělost a aktivita. Základním předpokladem správného provedení úkonu a následného zlepšení žákových dovedností je neustálá zpětná vazba ze strany tutora (Lieberman & Houston-Wilson, 2009) tak, aby došlo k uvědomění si chyb ze strany žáka a následným opravám pohybového vzorce. Po absolvování výcviku by měl být tutor schopen vzájemné spolupráce a podat spolužákovi adekvátní pomoc při hodinách tělesné výchovy.
Vzdělávání ve speciálních školách se poskytuje žákům, u kterých je rozsah a závažnost jejich speciálních vzdělávacích potřeb důvodem k zařazení do režimu speciálních škol, nebo není-li běžná škola schopna poskytnout kvalitu speciálního vzdělávání v takové míře, kterou žák vzhledem ke svým specifickým potřebám vyžaduje (viz. podpůrná opatření). V případě kombinovaného postižení (kombinace tělesného a mentálního postižení) jsou žáci vyučováni podle vzdělávacích programů určených pro žáky s příslušným stupněm mentálního postižení v základní škole praktické nebo v základní škole speciální. O způsobu speciálního vzdělávání žáka s tělesným či kombinovaným postižením by se mělo rozhodovat především na základě jeho individuálních možností a potřeb. Vzdělávání žáků s tělesným postižením je poskytováno na základě úrovně jejich rozumových schopností. Žáci tak mohou být vzděláváni podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV-LMP) nebo podle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělávání základ- ní škola speciální (RVP ZŠS), které vymezuje vzdělávání žáků se středně těžkým mentálním postižením a vzdělávání žáků s těžkým mentálním postižením a souběžným postižením více vadami. V uvedených RVP je vzdělávací obor Tělesná výchova (TV) zahrnut do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví. Současně jsou zde vymezeny i další vzdělávací obory, které alternují nebo doplňují tělesnou výchovu (Zdravotní tělesná výchova, Pohybová výchova, Rehabilitační tělesná výchova). Základním kritériem pro zařazení žáka do příslušného typu tělesné výchovy je jeho zdravotní stav.
Tělesná výchova (TV): Tělesná výchova je určena pro žáky vcelku zdravé, s nepatrnými odchylkami zdravotního stavu, kteří jsou i přesto schopni soustavného zvyšování tělesné zdatnosti. Tělesná výchova umožňuje žákům využití vlastních pohybových možností odpovídajících jejich věku, postižení a pohybovým možnostem. Prostřednictvím TV žák soustavně rozvíjí své pohybové vědomosti, schopnosti a osvojuje si pohybové dovednosti a návyky.
Zdravotní tělesná výchova (ZTV): Zdravotní tělesná výchova je určena pro žáky zařazené do III. zdravotní supiny (tab. 1), tj. žáky s trvale nebo přechodně změněným zdravotním stavem. Do této skupiny patří většina žáků na speciálních školách, kteří jsou vesměs tělesně, mentálně či smyslově oslabení. ZTV je žákům nabízena jako adekvátní náhrada povinné tělesné výchovy (alternativní forma TV), v níž se využívá speciálních cviků, které vychází ze základních charakteristik zdravotního oslabení žáků (A – oslabení podpůrně pohybového systému, B – oslabení vnitřních orgánů, C – oslabení smyslových a nervových funkcí). Tyto cviky přispívají ke zmírnění nebo odstranění postižení, k opětnému rozvoji postižených orgánů a funkcí, k nácviku náhradních a pomocných činností a ke zlepšení celkového stavu postiženého žáka. Naopak vyřazují se cviky nebo činnosti, které jsou kontraindikací zdravotního stavu žáka, tj. které žák pro své postižení či zdravotní oslabení konat nemůže nebo nesmí.
Pohybová výchova: Pohybová výchova je zařazována u žáků s těžkým mentálním postižením a souběžným postižením více vadami na základních školách speciálních. Pohybová výchova je zaměřena na zvládnutí základních pohybových dovedností a jejich rozvoj. Prostřednictvím pohybových aktivit přispívá ke zmírnění důsledků zdravotního postižení, rozvoji kognitivních procesů žáka (pozornost, vnímání, řeč), zmírnění napětí a únavy. Pohybová činnost zde tvoří základ rozvoje psychických procesů. V rámci RVP je v této části vyjmenována řada vhodných aktivit, které vedou k naplňování úkolů a cílů pohybové výchovy. Mezi tyto aktivity patří pohybo- vé hry a cvičení, základní manipulace s míčem a drobným náčiním, rytmická cvičení, relaxační cvičení, plavání, turistika a pobyt v přírodě.
Rehabilitační tělesná výchova (RTV): Rehabilitační tělesná výchova je alternativní forma zdravotní tělesné výchovy, která je realizována pouze na základních školách speciálních. RTV je určena žákům s nejtěžšími formami mentálního postižení, u kterých je snížena i schopnost spontánního pohybu. Jejím hlavním úkolem je prostřednictvím pohybových aktivit pozitivně přispívat k rozvíjení hybnosti žáků a tím pozitivně působit na zdravotní stránku jedince. V RVP je výčet doporučených aktivit v rámci RTV následující: a) rozvíjení hybnosti, polohování, uvolňovací cvičení; b) stimulace pohybu v prostoru, rozvíjení aktivního pohybu, nácvik chůze s oporou, dopomocí, samostatný pohyb; c) rozvíjení motoriky; d) relaxační cvičení, uvolňování spastických částí těla; e) rehabilitační cvičení. Jedná se především o aplikaci prvků různých rehabilitačních technik, které jsou zaměřené na stimulaci hybnosti, inhibici patologických pohybových vzorů a podporu vývoje normálních motorických projevů. Tyto činnosti se svým charakterem přibližují nebo přímo vycházejí z aktivit realizovaných především zdravotnickými pracovníky (fyzioterapeuty). Nicméně určité rehabilitační minimum musí znát i učitel, který s postiženým žákem pracuje.
Učitel tělesné výchovy tělesně a zdravotně postižených žáků musí dobře znát podmínky, ve kterých probíhá jeho pedagogické působení, aby mohl dosáhnout stanovených cílů a úkolů. Mezi důležité podmínky, které přímo vstupují do výchovně vzdělávacího procesu patří žák se svým tělesným, zdravotním a psychickým stavem a se svými rozumovými a dorozumívacími schopnostmi. Důležitou roli hraje i sám učitel se svým pedagogickým působením, které je dáno jeho osobnostními a odbornými kompetencemi. Podstatnou roli sehrává i samotné prostředí, ve kterém probíhá výuka postižených žáků. Je to zejména struktura a organizace školy, odborná kvalifikace dalších pracovníků a materiální vybavení.
Při zařazování žáků do systému vzdělávání z hlediska druhu postižení je hlavním kritériem jeho úroveň rozumových schopností. Taktéž i do jednotlivých tříd na školách speciálních jsou žáci zařazováni na základě stupně přítomného mentálního postižení. Z toho plyne, že v rámci třídy může učitel pracovat s žáky s různými věkovými rozdíly a různou úrovní pohybových možností. U žáků s tělesným postižením je vždy nutné respektovat druh či stupeň postižení, možný vývoj a omezení z toho vyplývající. Nejčastěji se setkáváme s omezenou schopností pohybu v důsledku postižení hybného ústrojí či ztíženým řízením pohybu. Vyskytuje se také větší unavitelnost, poruchy vývoje, hybnosti, svalového tonu a koordinace (Jansa & Dovalil, 2007). Pro tvorbu pohybových programů a určení potřebných podpůrných potřeb v rámci TV je vhodné rozdělení tělesného postižení dle úrovně mobility: a) mobilní žáci (žáci jsou schopni samostatného pohybu), b) částečně mobilní žáci (žáci potřebují pomoc další osoby nebo ortopedické či technické pomůcky), c) imobilní žáci (žáci nejsou schopni samostatného pohybu ani s pomocí další osoby nebo pomůcky). V případě kombinace tělesného postižení s různým stupněm mentálního postižení se k pohybovým zvláštnostem žáka přidává i omezení v oblasti poznávacích procesů. Problémy s vnímáním, pozorností, koncentrací a sebekontrolou mohou výrazně omezovat i proces osvojování pohybových dovedností (Karásková, 1994).
Učitel TV představuje klíčovou postavu, která svým jednáním zásadně ovlivňuje průběh vzdělávacího procesu v TV. Je iniciátorem většiny činností v rámci výuky a utváří tak vztah a postoje žáka k tělesné výchově a pohybovým aktivitám vůbec. Výsledky práce učitele závisí především na jeho profesních kompetencích. Profesní kompetenci ve shodě s Karáskovou (1994, s. 10) chápeme jako „soubor a úroveň relevantních vědomostí, dovedností a vlastností učitele, které v sociálním kontextu demonstruje ve své řídící činnosti“. V souladu s potřebou existence kvalifikovaných odborníků v oblasti tělesné výchovy žáků se zdravotním postižením vedl projekt EUSAPA (European Standards in Adapted Physical Activity) k vytvoření rámce znalostí, kompetencí a dovedností (RZKD) v aplikované tělesné výchově (ATV). Tento rámec popisuje požadavky na výkon povolání učitele či konzultanta ATV. Zjištění potřebných informací a získání nutných dovedností může být v současnosti obtížné a málokdy má učitel sám dostatek informací a dovedností pro práci s žákem s tělesným postižením, nebo dokonce kombinovaným postižením v tělesné výchově. Přesto má každý poměrně širokou škálu možností, jak informace a znalosti získávat. Vzhledem k tomu, že péče o tyto žáky je multioborová, je třeba obracet se i na odborníky mimo úzce pedagogickou oblast.
Nezbytnou podmínkou práce s žáky s tělesným postižením nebo kombinovaným postižením je vhodné prostorové a materiální vybavení školy. Nároky na prostorové vybavení školy, která vzdělává žáky s poruchou hybnosti, jsou vyšší než v běžných školách. Jedná se především o odstranění architektonických bariér, jež by znemožňovaly volný pohyb žáků po škole či jejich přístup do prostor určených pro výuku. K překonávání prostorových bariér (schody, obrubníky apod.) existuje i řada kompenzačních pomůcek. Patří k nim např. nájezdové rampy, schodišťové plošiny (šikmé), schodišťové sedačky, vertikální zdvižné plošiny, výtah, schodolez. Ve vztahu k tělesné výchově a pohybovým aktivitám žáků s poruchou hybnosti lze jmenovat řadu dalších kompenzačních pomůcek: (a) Lokomoční pomůcky; (b) Pomůcky pro manipulaci se žáky; (c) Polohovací pomůcky; (d) Sportovně kompenzační pomůcky. Kromě speciálních sportovních vozíků mohou osoby s TP využívat např. speciální kola (tříkolky, handbike), pomůcky pro zimní sporty (monoski, biski, sladge), speciálně upravené tělocvičné náčiní (např. míče různé velikosti a z různých materiálů pro lepší úchop apod.), speciální sporty (modifikace běžných sportů či sporty speciálně vytvořené pro osoby s TP – boccia, polybat).
Specifika komunikace s osobami na vozíku
Komunikace osob s tělesným postižením (na ortopedickém vozíku) je ovlivňována dvěma základními specifiky. Setkání s jinakostí – osobou, kterou můžeme vnímat negativně, jako oběť postiženou handicapem, př. jako osobu nesvéprávnou či inferiorní. To pak může vést k tomu, že je tato osoba přehlížena, nebo je komunikováno s asistentem této osoby. Druhé specifikum se může vyskytovat u osob s poruchami komunikace, většinou jde o osoby s těžšími formami dětské mozkové obrny či traumatickým poškozením mozku. Některé osoby mají velmi nesrozumitelnou řeč, která může být spojena s mimovolními pohyby a grimasami, př. zvýšenou salivací (sliněním). V některých případech mohou tyto osoby používat tzv. komunikační panely nebo alternativní formy komunikace. Níže jsou uvedeny základní body efektivní komunikace s vozíčkáři. (Modifikováno z publikace Hanáková, A. (2011). Pacienti s tělesným postižením. In Efektivní komunikace s pacienty, příbuznými a blízkými osobami. Olomouc: VCIZP.)
- Komunikujte s osobou s tělesným postižením, ne s jejím doprovodem – je nutné komunikovat vždy s osobou s tělesným postižením, nikoliv s jeho případným doprovodem (osobním asistentem, rodičem, přítelem apod.). Jedinci s postižením je pak velice nepříjemné, když namísto s ním komunikujete s jeho doprovodem, může se cítit nesvéprávný.
- Nechte se vést pokyny osoby s tělesným postižením – při nezbytné fyzické pomoci je nutné nechat se vést osobou s tělesným postižením, která přesně ví, jakým způsobem jí můžete pomoci. Jedinec s tělesným postižením zpravidla umí přesně a konkrétně popsat způsob, jak mu můžete pomoci či poskytnout nezbytnou podporu.
- Zvyšujte jistotu a pocit soběstačnosti osoby s tělesným postižením – například poskytnutím nezbytných kompenzačních pomůcek (vozík, berle, schodištní plošiny, rampy, sedačky do vany, antidekubitní podložky atp.). Zvyšujete tím jistotu a pocit soběstačnosti jedince s tělesným postižením.
- Zjistěte rozsah postižení a s tím související možná omezení v komunikaci – u osob s výrazně narušenou expresivní složkou řeči jsou často využívány náhradní a podpůrné způsoby komunikace (tzv. alternativní a augmentativní komunikace – AAK). Zjistěte, zdali jedinec používá některý z těchto systémů (fotografie, piktogramy, Makaton, znak do řeči atp.) a snažte se o komunikaci s využitím daných prvků alternativní nebo augmentativní komunikace.
- Nemanipulujte s vozíkem bez vědomí vozíčkáře – buďte připraveni na odmítnutí. V případě, že je jedinec s tělesným postižením na vozíku, je mu velice nepříjemné, když s ním manipulujete bez jeho vědomí, proto se ho vždy zeptejte, než ho přemístíte z místa na místo. Neopatrná manipulace (bez vědomí vozíčkáře) může vést k vyklopení z vozíku a př. poraněním. Myslete na fakt, že přední kolečka vozíku jsou malá a je velmi snadné s nimi zapadnout do terénní nerovnosti a vozíčkáře vyklopit. Při velkých terénních nerovnostech se doporučuje vézt vozík po zadních kolech nebo alespoň s odlehčenými koly předními.
- Pokuste se zachovat běžná společenská pravidla v komunikaci – mnoho lidí se do- mnívá, že jedinec s tělesným postižením má současně jiné, přidružené postižení. Opak je pravdou – ne všichni jedinci s tělesným postižením mají současně mentální postižení. Proto zachovávejte symetrii vztahu – berte dospělého jedince s tělesným postižením jako dospělého, nepoužívejte např. zbytečné zdrobněliny a respektujte svého komunikačního partnera jako rovnocenného. Buďte také připraveni na to, že viditelnost postižení ve vás může vyvolat různé reakce, někdy to jsou reakce nepřiměřené (projevy lítosti, opovržení, posměchu atd.).
- Přizpůsobte svoji pozici při komunikaci – pro člověka sedícího na vozíku je někdy velmi obtížné komunikovat s člověkem stojícím – vytváří se velký výškový rozdíl. Snažte se proto vzájemnou komunikaci přizpůsobit například tak, že si k němu sednete, aby vaše komunikace probíhala tzv. „tváří v tvář“.
- Komunikujte, vzájemná komunikace usnadní další potřebné postupy. Jedinců na vozíku se neostýchejte optat na jejich pohybové možnosti či potřeby. Ne každý, kdo sedí na vozíku, je na něj upoután nebo naopak, kdo chodí, je schopen se např. sám, bez pomoci zvednout ze židle.