07
Zátěžové situace nejsou čímsi v principu nežádoucím. Můžeme naopak říci, že mobilizují organismus, podněcují člověka k učení, k hledání nových cest, vedou ho k vyšším výkonům, zároveň však za určitých okolností (při nepřiměřeném stupňování náročnosti situace vzhledem k možnostem jedince) se stávají zdrojem nežádoucích stavů a reakcí. Někteří autoři rozlišují pojem zátěž (load) od stresu, jelikož se liší obsahově. Zátěž pojímají na takové úrovni, jejichž požadavkům je organismus schopen dostát a považují ji za stimulující faktor, bez jehož působení by organismus stagnoval (Kebza, 2005). Z psychologického hlediska se mezi zátěžové situace mimo stres zahrnuje také konflikt a frustrace, a to z kvalitativního hlediska, zatímco stres je společným jmenovatelem zátěží z hlediska kvantitativní stránky odezvy (Hošek, 2001). Dle jeho názoru můžeme náročné životní situace rozdělit do několika kategorii: nepřiměřené úkoly (požadavky situace jsou vyšší než je kapacita jedince), problémové situace (jedinec je postaven před problémem, pro jehož řešení je jen částečně vybaven schopnostmi a dovednostmi), konflikty (podstatou je spor), frustrace (blokace postupu k žádoucímu cíli), deprivace (dlouhodobé neuspokojení potřeb).
Veškeré výše uvedené situace můžeme shrnout pod pojem „stresor“. Stresorem se tak míní událost či situace, které se jedinec musí přizpůsobit a spolu s dalšími nepříznivými podmínkami prostředí narušují duševní a tělesné zdraví. Kvalita a kvantita zdravotních obtíží úzce souvisí s přizpůsobivostí (adaptabilitou) člověka. Přizpůsobivost umožňuje člověku reagovat na změny ve vnějším i vnitřním prostředí a směřovat k biopsychosociální rovnováze a pohodě. Stresory-tyto zdroje či faktory psychické zátěže vytváří potencionální podmínky zvyšující pravděpodobnost výskytu stresu. Při vzniku psychické zátěže hrají roli nejen objektivní vlastnosti vnějšího prostředí, ale také subjektivní hodnocení jejich významu. V odborné literatuře zabývající se teorií stresu můžeme nalézt několik různých klasifikací stresorů, např. Selye (in Křivohlavý, 1994, 2001) klasifikuje stresory na fyzikální a emocionální. Do fyzikální řadí např. jedy, znečištění vzduchu, viry, bakterie, nehody, úrazy, nízký obsah kyslíku ve vzduchu apod., do emocionálních řadí anxiozitu, obavy a strach, nepřátelství, zlobu, nevyspělost, anticipaci, že se něco strašného stane apod.
Dle Bernsteina (2005) většina stresorů zahrnuje fyzické i psychologické komponenty, a protože se překrývají, tak je obtížné je v rámci analýzy separovat. Nabízí klasifikaci psychologických stresorů:
Elkind (1984) popisuje tři kategorie stresorů z hlediska míry kontroly a možnosti anticipace vzniku zátěže:
Životní situace, události, jejichž prožití vede k nutnosti jedince na ně reagovat na úrovni psychologické, fyziologické, behaviorální i sociální, netvoří homogenní skupinu. Proto je třeba rozlišovat charakteristické znaky stresových situací, znaky, které zvyšují stresogenní vliv na jedince. Charakteristické znaky stresových situací (Atkinsonová, 2003):
Křivohlavý (1994, s. 12) chápe pojem stresor jako „negativně na člověka působící vliv“ a nabízí celou paletu stresorů. Zde je přehled těch faktorů ovlivňující pracovní zátěž, které jsou dle Křivohlavého (2001) charakteristické ve vztahu zaměstnání a stresu. Každý z těchto faktorů má negativní dopad na zdraví jedince, od kardiovaskulárních nemocí, přes gastrointestinální potíže až k psychopatologickým problémům:
Výzkumy přináší zjištění, že vyšší postavení neznamená vždy větší stres, tíže rozhodování nemusí mít přímý vliv na výši stresu. Tyto a další závěry vedly k modifikaci tezi o stresovém faktoru v pracovním prostředí v tom znění, že vysoká míra požadavků kladených na jedince, kombinovaná s malou mírou možností řídit běh dění, vede v zaměstnání ke stresu. Blonna (2005) k těmto stresorům přidává individuální a situační faktory (osobnostní faktory, kvalita sociální podpory, situační faktory vychází ze vztahu mezi prací a situací v osobním životě jedince) a enviromentální podmínky (hluk, nízká teplota, toxiny, znečištěné ovzduší, osvětlení apod.). Brockert (1993) zdůrazňuje jeden z aspektů ovlivňující pracovní stres, kterým je zodpovědnost za lidi. V praxi se ukazuje, že profese, kde se objevuje v první řadě zodpovědnost za lidi a ne za věci, podléhají obzvláště vysokému stresu. Více kouří, mají hypertenzi a zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. Jednou z příčin tohoto stresu je také čas, který člověk spotřebuje pro lidi a který se i po dlouholeté zkušenosti stále ještě podceňuje. Je třeba zdůraznit, že povaha stresorů se v naší dynamicky rozvíjející společnosti, oproti minulosti, změnila. Výrazně ubylo situací, které jedinec i nadále řeší bojem či útěkem, tzn. akcemi spojenými s fyzickou aktivitou. Zatímco psychofyziologická výbava, zakládající tento způsob reagování, se v průběhu vývoje lidské společnosti měnila minimálně, povaha lidské společnosti a života v ní se změnila zásadně. Stresorů v dnešní době neubylo, ale změnila se jejich povaha. Častěji se objevují stresory produkující psychosociální stres, stres založený na nadměrných požadavcích na výkon, výkon omezený časem, často s nízkou autonomií pracovní činnosti a v konfliktních situacích (Kebza, 2005).
Pojem stres vyjadřuje v angličtině několik příbuzných významů, znamená obtíž, zátěž, tlak, nátlak na osobu nebo věc, a to ve smyslu fyzikálním, biologickém, psychologickém nebo i sociologickém (Dytrych, 1968). V původním fyzikálním významu se užíval k označení stavu napětí vyvolaného zátěží až k označení deformace (Hošek, 2001). Vymezení tohoto pojmu prošlo určitým vývojem, který znamenal i posun obsahový. Pojmu stres se často užívá jako univerzálního pojmu, kterým se označuje jakákoli zátěž a také kterákoliv část stresové reakce. S tím souvisí nejednotnost v definování tohoto pojmu. Ačkoliv byly za poslední desetiletí napsány o stresu desítky publikací, vědeckých i populárních, neexistuje všeobecně uznávaná vědecká definice. Z hlediska zdraví pak můžeme dokonce hovořit o stresu, jako o protektivním až salutogenetickém činiteli. V situaci, kdy se jedná o nepřiměřené životní nároky, které jsou v rozporu s individuálními osobnostními předpoklady jedince je zvládat, což má za následek maladaptivní chování, psychické a psychosomatické poruchy, pak hovoříme o stresu, jako o rizikovém až etipatogenetickém činiteli (Mlčák, 2005).
Teorie stresu je možno obecně diferencovat do dvou skupin, psychologické a fyziologické. Mezi psychologické teorie stresu patří kognitivní teorie stresu, jejichž předmětem zkoumání je vztah mezi požadavky a možnostmi jedince. Dále emocionální teorie stresu, která klade důraz hlavně na emoce a akcentuje jako předmět zkoumání psychologický prožitek. Mlčák (2005) přiřazuje k těmto teoriím ještě teorie, které jsou zaměřeny na zatěžující podnět, který reprezentuje objektivně působící faktor vyvolávající určitou relativně adekvátní subjektivní odpověď. Dále uvádí teorie zaměřené na stav organismu a psychiku, kde je stres vnímán jako ohrožující fyziologickou i psychologickou integritu jedince a teorie, kde je stres pojímán jako multifaktoriálně podmíněný systém, kde existují velké množství kauzálních vztahů. Křivohlavý (2001) mezi psychologické teorie zahrnuje i teorii bezmoci a naučené bezmocnosti. Naučenou bezmocnost popsal Seligman jako přesvědčení, ke kterému dospěje jedinec, že mu v jeho životní situaci nic nemůže pomoci. Stres se často vymezuje jako skutečné, nebo implicitní ohrožení homeostázy. Odborníci vycházející z koncepce homeostázy, vykládají stres jako vnitřní stav organismu a zaměřují se na zdravotní konsekvence při jejím narušení. Druhá skupina odborníků, kteří vycházejí ze zásad behaviorismu a teorie činnosti, chápou stres spíše situačně, jako událost a zdůrazňují více vazbu na cílovou orientaci (Hošek, 2001). Obecně vzato, život záleží v nepřetržitém porušování a obnovování dynamické rovnováhy a ve vzájemné interakci jedince a okolí (Dytrych, 1968).
Joshi (2007) k objasnění koncepce homestázy používá také pojem alostáza, což je proces, který podporuje dosažení stability prostřednictvím změny. To znamená udržení rovnováhy takových fyziologických parametrů, které jsou nezbytné pro zachování života při změně životních podmínek, nebo když jedinec prochází různými životními etapami. Z výše popsaného pak vyplývá, že stres můžeme chápat jako důsledek nerovnováhy mezi různými životními nároky a adaptivní schopností jedince je přiměřeným způsobem zvládat. V případě, že je zachována rovnováha mezi nároky kladenými na člověka a jeho individuálními předpoklady jim čelit, pak se stres může stát stimulačním činitelem, který zvyšuje odolnost a integritu osobnosti člověka. Rozdílné chápání tohoto pojmu i jeho rozdílné vymezení je spojeno s tím, kde autoři kladou důraz, kterou stránku stresu či charakteristiku preferují. Křivohlavý (1994) uvádí obecný přehled rozdílného přístupu ke stresu:
Další přehled způsobů definování stresu nabízí Bloona (2005):
Každá z těchto definic samostatně poskytuje pouze část vysvětlení do skládanky zvaného stres, proto je nutné zkombinovat tyto části do komplexní definice stresu. Bloona tedy spojuje tyto prvky dohromady a definuje stres jako holistickou transakci mezi jedincem a stresorem, která má za následek tělesnou mobilizaci jedince v rámci stresové reakce.
Appley chápe stres jako extrémně vyhrocenou frustraci, kdy je osobnost vážně ohrožena dlouhodobou hlubokou frustrací (neuspokojením základních potřeb) (Dytrych, 1968).
Dle Křivohlavého (2001) o stresu hovoříme tehdy, pokud míra intenzity stresogenní situace je vyšší než schopnosti či možnosti jedince tuto situaci zvládnout. Obecně jde o tzv. nadlimitní zátěž, která vede k vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení homeostázy organismu.
Basowitz (in Křivohlavý, 1994) pojímá stres jako reakci organismu na interní a externí procesy, které dosahují takových hodnot, že tím přetěžují fyziologickou kapacitu organismu.
Podle Schreibera (1985) z pohledu neurofyziologické terminologie rozumíme stresem reakci organismu, zatímco podnět ji vyvolávající nazýváme stresorem. To, co je spojuje v celek, je neurohormonální odpověď.
Appley a Trumbal pojímají stres jako přímé ohrožení člověka i zároveň jako anticipaci takového ohrožení a s tím spojené projevy jako je strach, nejistota, úzkost apod. (Křivohlavý, 1994).
V průběhu výzkumu stresu se objevila potřeba diferencovat příjemné a nepříjemné stresové události, které jedinec prožívá. Dle kvalitativních stránek odezvy tedy můžeme stres rozdělit na eustres a distres. Eustres je spojován s kladně laděnými emocemi a nemusí mít pro organismus škodlivé konsekvence. Jedná se o situace, jejichž zvládnutí vyžaduje určitou námahu, ale je doprovázeno pozitivním emočním prožíváním (např. svatba, narození dítěte, sportovní výkony…atd.). Distres je spojován s negativně laděnými emocemi a nepříznivými až škodlivými konsekvencemi pro organismus, je to tzv. negativně prožívaný stres (Kebza, 2005). Podle Křivohlavého (2001) dochází k distresu tam, kde jedinec subjektivně vnímá situaci jako ohrožující a přitom se domnívá, že nedisponuje dostatkem sil a možnostmi, aby tuto situaci zvládl, vše je doprovázeno negativním emocionálním prožíváním. Pojem stres je často spojován či dokonce ztotožňován s pojmem distres.
Podle Machačové (1999) výzkumy dokládají, že dalšími významnými okolnostmi určujícími, zda stresová reakce bude spíše eustresová nebo distresová, je míra svobody volby, která se váže ke stresové situaci. U distresu je nízká či žádná svoboda volby okolností stresové situace, naproti tomu eustres je spojován s vyšší svobodou volby.
Americký fyziolog W. Cannon byl prvním, kdo popsal tělesné reakce na stres. Jako první identifikoval stresové reakce známé jako „fight-or-flight response“, kdy se tělo připravuje, ve chvíli konfrontace s hrozbou, na boj nebo na útěk (Greenberg, 2006). Na boj v případě, že je zde minimálně pravděpodobnost zvládnutí působícího stresoru možnostmi organismu a na útěk v případě, že by zde zřejmé či pravděpodobné zvládnutí nebylo. Vyvinul také koncepci homeostázy, kterou podobně jako koncepci poplachové reakce formuloval ve své knize (Baštecká, Goldmann, 2001).
Na jeho práci navázal H. Selye, kterého „fight-or-flight“ reakce zajímala. Zásluhou tohoto kanadského endokrinologa maďarského původu Hanse Selyeho se začala od roku 1936 ve fyziologii rozvíjet teorie stresu (Dytrych, 1968). Selye použil pojem stres k interpretaci biologického chování organismu v extrémních situacích (Mlčák, 2005). Tím navázal na Bernardovu-Cannonovu teorii adaptace a homestázy a rozpracoval ji s použitím nových výzkumů v endokrinologii (Dytrych, 1968). Jeho původní definice popisovala stres jako nespecifickou (tj. nastávající po nejrůznějších zátěžích stereotypně) fyziologickou reakci organismu na jakýkoliv nárok na organismus kladený (Schreiber, 2000). Podle Selyeho pojem stres nevyjadřoval nadměrnou zátěž, která na organismus působí, ale způsob, jakým na ni reaguje. Odlišil odpověď organismu od stresorů, tj. podnětových podmínek produkující stresové reakce. Jeho největším přínosem k biologickému pojetí stresu je koncipování tzv. obecného adaptačního syndromu – General Adaptation Syndrome (GAS) (Křivohlavý, 2001; Greenberg, 2006). Tento třífázový proces představují:
Tyto tři fáze následují postupně, to znamená, že pokud stresor spustí
poplach, a tím zahájí GAS a stres není odstraněn nebo efektivně zvládnut,
pak nastupuje fáze rezistence a vyčerpání (Blonna, 2005). Je třeba zmínit
také kritické hlasy k Selyeho koncepci, byla mu vytýkána nekomplexnost
jeho koncepce, nedůslednost v chápání podstaty stresu, nedocenění významu
adrenalinu v rámci stresové situaci a jeho předpoklad neměnnosti průběhu
GAS (Horváth, 1994). Jelikož H. Selye často stavěl své předpoklady na výzkumech
se zvířaty, vytýkalo se mu, že nebral v úvahu duševní stránku člověka a
jeho emoce (Křivohlavý, 2001). Později začal brát v úvahu i roli psychiky,
když se ukázalo, že kognitivní aktivita člověka hraje při zvládání stresoru
významnou funkci.
Zatímco Cannon popisuje tzv. sympatoadrenální systém při stresu (fight-or-flight response), Selye reprezentuje kortikoidní pojetí stresu, kdy dochází k aktivaci tzv. hypotalomo-hypofyzálního systému, jehož resultátem je většinou vzdání se jakýchkoliv pokusů situaci dále řešit (Blahutková, 2008).
Kebza (2005) popisuje Selyeho aktivační osu hypotalamus-hypofýza-nadledviny. Hypotalamus aktivuje sympatický nervový systém, iniciuje produkci katecholaminů (adrenalin, noradrenalin) z dřeně nadledvinek a iniciuje produkci hormonu adrenokortikotropinu (ACTH) z hypofýzy a tím aktivuje také adrenokortikální systém. ACTH, který je považován za ústřední stresový hormon organismu, pak spouští produkci další skupiny hormonů (mj. kortizolu), které ovlivňují např. hladinu cukru v krvi.
V dalších výzkumech zaměřených na fyziologické reakce organismu bylo zjištěno, že k aktivaci sympatické části nervového systému a produkci katecholaminů dochází v situacích aktivního usilování o zvládnutí stresové situace (Šiška, Opavský, Opavská, 1998). Pokud jedinec nechce či nemůže stresovou situaci zvládnout, dochází k aktivaci adrenokortikálního systému (Frankenhaeuser, 1991).
Podle Charváta (1969) opakovaná duševní zátěž organismus poškozuje množstvím nespotřebovatelných uvolněných energetických zdrojů. Tato situace vzniká tak, že jedinec používá stejné fyziologické mechanismy, které původně užíval pro fyzické ohrožení k boji či útěku. Při duševní zátěži, energetické zdroje, mobilizované emocemi, nemohou být plně fyziologicky využity, jelikož anxiózní nebo agresivní stav není provázen svalovou námahou, která by zpracovala vyplavenou glukózu, mastné kyseliny, cholesterol apod.
Tak jako již Platón spatřoval význam v holistickém přístupu k člověku, v nedělitelnosti těla a duše, tak i nynější výzkumy ukázaly, že fyzický a psychický stres jsou pevně spojeny. Fyzický stres přechází neoddělitelně do psychického, přičemž prožitek psychického stresu může být navozen i pouze jeho anticipací, tzn. očekáváním, předjímáním (Kebza, 2005).
Významným mezníkem ve výzkumu stresu bylo poznání významu kognitivních determinant stresoru a jeho hodnocení, které následně určuje charakter stresové situace a reakci na ni navazující. Začal se znovu zdůrazňovat význam anticipačních konsekvencí.
Mezi nejdůležitější psychologické teorie na humánní úrovni patří psychologická teorie stresu R. S. Lazaruse, který pojímá stres jako stav, kde jedinec anticipuje střetnutí se škodlivými podmínkami určitého druhu. Lazarus diferencuje mezi fyziologickým a psychologickým stresem, u prvního jde o reakci organismu na objektivně působící noxu, které narušuje normální fungování organismu. U druhého dochází k manifestaci negativních emočních reakcí na stimul, který jedinec kognitivně vyhodnotil jako ohrožující (Mlčák, 2005).
Vedle Lazaruse se psychologickým modelem stresu zabýval také Folkman. Oba zdůrazňovali důležitost percepce a hodnocení stresové situace. Existuje mnoho faktorů, které determinují, zda daná situace bude vnímána jako ohrožení či nikoliv. Při percepci, hodnocení i reakcích a způsobech zvládání stresu existují rozdíly nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i rozdíly intraindividuální. I tentýž člověk může v daném okamžiku vnímat, hodnotit a reagovat na situace jako na ohrožení, ale za jiných životních okolností, v jiném sociálním klimatu může podobnou situaci vyhodnocovat odlišně. Lazarus zformuloval tzv. model dvojího zhodnocování (double appraisal) situace ohrožení. Tato teorie se řadí mezi transakční koncepce stresu, hodnotící proces je transakcí mezi primárním hodnocením a sekundárním hodnocením v určitém kontextu. Stresová situace není považována za ztracenou či beznadějnou, ale je hodnocená jako zvladatelná vlastními silami, tudíž jedinec může ovlivnit další průběh této situace a k rozvoji Selyeho stresové reakce, popsané výše, nemusí dojít (Kebza, 1997, Blonna, 2005). Tento model probíhá ve třech fázích.
1. fáze: primární hodnocení
Jedinec hodnotí situaci z hlediska ohrožení, významu a důsledků pro jeho
osobní pohodu. V rámci této úrovně jedinec vyhodnotí efekt situace jako
irelevantní, pozitivní nebo stresový. Irelevantní určuje situaci, která
nemá pro jedince žádnou relevanci, tz.neznamená pro jedince žádnou újmu,
ani zisk.
Pozitivní je situace, která má buď neutrální či pozitivní dopad na jedince a je doprovázena příjemnými emocemi (podobná Selyeho eustresu).
Stresová je situace, která zahrnuje anticipaci ohrožení, ztrátu/újmu či výzvu (challange) pro jedince (Lazarus, 1966). Pokud jedinec vyhodnotí situaci jako ohrožení nebo zrátu, pak následují negativní emoce jako je úzkost, obava, zlost, rozmrzelost aj. Pokud vyhodnotí situaci jako výzvu, pak je to doprovázeno naopak pozitivními emocemi, jako je vzrušení, naděje, horlivost aj. (Wood, 2005).
2. fáze: sekundární hodnocení
Jedinec hodnotí efektivitu vlastních možností vyrovnání se se stresorem,
hodnotí také postupy (strategie obrany a útoku), jež jsou ke zvládnutí
situace k dispozici, včetně anticipace možného dalšího vývoje situace (Kebza,
2005). V rámci hodnocení vlastních možností hovoří Lazarus o zhodnocení
obranyschopnosti, o kapacitě obranných sil, které zahrnují evaluaci dostupných
zdrojů, a to fyzických (zdraví, energie, stamina), psychologických (schopnosti,
morálka, sebehodnocení), materiálních (peníze, vybavení, pomůcky), sociálních
(sociální podpora a síť) a časových (Wood, 2005).
3. fáze: terciární hodnocení
V poslední práci Lazaruse (1999) se hovoří o třetí fázi (cognitive reappraisal),
která obsahuje nové vyhodnocení situace (účinnost zvolené strategie) a
je spojena s procesem změny myšlenkového postupu ve vztahu k situaci či
zdroji ohrožení (Kebza, 1997). Jelikož se situace může měnit, dochází pak
k neustálému znovuzvažování situace, která jedince ohrožuje, jeho možnostech
a zdrojích situaci zvládnout.
Závěrem lze říci, že Selye popsal reakce jedince na stresovou situaci z biomedicínckého hlediska a Lazarus doplnil obraz toho, jak se jedinec chová v situaci ohrožení o důležité komponenty, které je třeba respektovat, je to kognitivní, emocionální a konativní (volní) složka.
Podle Praška a Praškové (2001) se stres projevuje zejména v následujících čtyřech úrovních, které se navzájem ovlivňují:
Projevy stresu v myšlení
Podstata těchto projevů spočívá v kaskádách automatických negativních myšlenek nebo v katastrofických představách, které zvyšují napětí a vedou k neúčelné aktivitě, případně k pesimismu a rezignaci. Myšlenky plné obav obvykle následují po určitém spouštěči, jakým je např. nepříjemná zpráva, očekávaná nepříjemná situace apod.. Člověk nad myšlenkami, které mívají podobu tvrzení typu: to nezvládnu; nikdy se mi nic nepodařilo, teď to nebude jiné; nemá cenu se do toho pouštět, nemá rozumovou kontrolu. Vytváří si tak katastrofické scénáře svého neúspěchu, které ještě více zvyšují tenzi, ta pak narušuje efektivitu jeho jednání a potvrzuje počáteční negativní myšlenky.
Projevy stresu v emocích
Charakteristickými emocionálními stavy souvisejícími se stresem jsou zejména strach, úzkost, vztek a agrese. Strach i vztek v podstatě odrážejí a signalizují nebezpečí, jsou spouštěčem mechanismu celkové reakce organismu na dané ohrožení. Strach je emocionální reakcí na hrozbu v nejširším slova smyslu, je subjektivní reakcí na subjektivní hodnocení určitého podnětu. Blokuje kognitivní funkce a narušuje svalovou činnost zvýšenou tvorbou kyseliny mléčné a interferencí při využití kyslíku a cukru ve svalovém metabolismu. K dalším projevům strachu patří i pilomotorická reakce (tzv. husí kůže), pupilární reflex (rozšíření zornic), zblednutí, zveličování nebezpečí, narušení volní aktivity apod. Úzkost se od strachu odlišuje svou bezpředmětností, vágností a nekonkrétností. K projevům úzkosti patří např. psychomotorický neklid, pocity bezmocnosti, stereotypie v jednání, poruchy hodnocení, obsese (nutkavé představy o ohrožení) a somatické potíže. Určitý stupeň úzkosti a střední hladina strachu jsou podle Vašiny (1996, 1999) normální běžnou reakcí člověka na každodenní působení stresorů. Ovšem převýší-li jejich intenzita střední hladinu a zesílí-li jejich nepříjemné vegetativní doprovodné projevy, pak se po určité době stávají chronickými a jsou samy o sobě tzv. sekundárními stresory(Vašina bohužel neuvádí, jaká je zmíněná středníhladina).
Vztek je emoce provázená aktivací organismu z důvodu svého spojení s útokem (agresí) proti překážce a v případě překážky sociální, také s postoji a pocity nepřátelství (hostility). Toto spojení vzteku a agrese je biologicky účelné, protože útočení vyžaduje zvýšený výdej energie, a tu opatřuje vztek spojený s aktivací. Vondráček (in Nakonečný, 1997) označuje vztek jako „adrenergický emoční komplex“ (druhým je strach), vyznačující se zejména zvýšeným vylučováním adrenalinu a mobilizací fyzické síly: ve strachu a ve vzteku se fyzická síla subjektu zvyšuje, protože první emoce je původně spojena s útěkem a druhá s útokem. Vztek je doprovázen zvýšeným svalovým napětím a zvýšenou motorickou aktivitou, zrychluje se dýchání a tlukot srdce, snižuje se pohyb střev a sekrece žaludečních šťáv. Agrese zahrnuje mnoho různých aktivit, které vyjadřují tendenci útočit, napadat, resp. i poškozovat, ničit. Podle Rebera (in Nakonečný, 1997) jde u agrese o činy, které jsou motivovány strachem nebo frustrací, přáním vyvolat strach nebo útěk u druhých, tendencí prosadit vlastní záměry nebo zájmy. Agresi lze dělit podle jejího směru na autoagresi, která je zaměřena proti vlastní osobě a projevuje se např. výčitkami svědomí, sebeobviňováním, degradací vlastní osoby apod. a heteroagresi zaměřenou na okolní předměty a osoby. Existuje i agrese přesunutá, kdy subjekt útočí na věc nebo na osobu, která nemá s podnětem vyvolávajícím agresi nic společného.
Stres může být dle Capponi a Nováka (1994) doprovázen i prudkými změnami nálad, neschopností empatie, úzkostností, podrážděností, pesimismem, pocity osamění, nervozitou, pocity napětí, nebo netrpělivostí.
Projevy stresu v chování
Zjednodušeně rozděluje Praško a Prašková (2001) projevy stresu v chování na zabezpečování, což je snaha zajistit se před nepříjemnými prožitky tím, že se nějakým způsobem před nimi člověk pojistí – vezme si uklidňující lék, požije alkohol, požádá nebo zmanipuluje jinou osobu, aby za něho problém vyřešila. Dále sem řadí vyhýbání se, projevy agrese a nervózní chování, které spočívá např. v okusování nehtů, uhýbání pohledem, pohrávání si s předměty apod. Hošek (2001) uvádí jako projevy stresu v chování také nerozhodnost, nespavost nebo naopak nadměrnou spavost, předčasné probouzení se, poruchy soustředění, sníženou sexuální výkonnost, apatii, projevy zkratkovitého jednání, roztržitost, zvýšenou konzumaci alkoholu a cigaret, přejídání se nebo naopak nechutenství, neschopnost uvolnit se psychicky i fyzicky apod.
Projevy stresu v tělesných příznacích
Machač a Machačová (1991) vyjmenovávají tyto symptomy: bušení srdce, bolesti nebo tlak na prsou, dýchací potíže, bolesti hlavy, bolesti břicha, nausea, průjem nebo zácpa, častější nucení na močení, zvýšené pocení, svalový třes, cukání víček, nadměrné svalové napětí, bolesti v oblasti krční a bederní páteře, změny v menstruačním cyklu apod.
Na základě řady výzkumů bylo zjištěno, že příležitostné vystavení stresu s následným zotavením vede později ke zvyšování stresové tolerance, příp. frustrační tolerance. Fyziologické reakce, které se ukazují jako přínosné, zahrnují aktivaci sympatického nervového systému a nastupují spolu s aktivním úsilím jedince zvládnout stresovou situaci. Fyziologické reakce, které jsou naopak škodlivé, zahrnují aktivaci adrenokortikálního systému a nastupují, když se jedinec ve stresové situaci nesnaží o její aktivní zvládnutí. Výzkum zaměřený na pozitivní stránky stresové aktivace vzbudil mezi vědci velký zájem a stále se v něm pokračuje (Atkinsonová, 1995).
Odolnost k náročným životním situacím (frustration tolerance), pojem zavedený Rosenzweigem, můžeme vymezit jako vlastnost organismu projevující se v nestejně silném reagování na frustrující nebo stresové situace. Ve shodě s principem dialektického chápání determinismu Rubinštejna, vznik stresu či dokonce funkční poruchy závisí nejen na vnějších okolnostech, ale také na vlastnostech a stavu organismu. Jsou zde velké interindividuální rozdíly v reagování na zátěžové situace. Táž situace u jednoho jedince vyvolá silnou negativní reakci, u druhého nikoliv. Odolnost má u každého jedince určitou kvalitativní charakteristiku, která závisí na mnoha aspektech jako jsou například:
Odolnost snižuje s nepřiměřeně vysokou úrovní aspirace, zkresleným chápáním životních podmínek, požadavků okolí, možností uspokojení potřeb a jiné. Určitý význam připisuje také myšlenkové úrovni a intelektu jedince. Obecně se ukazuje, že lidský organismus je značně odolný a jeho činnost se poměrně dlouho neporušuje, alespoň ne v jeho důležitých funkcích. Pokud dochází ke stupňování a prodlužování zátěže, pak se objevují chyby a může dojít až k dezorganizování činnosti. Člověk se stává dráždivým, podezíravým, nepřátelským a zhoršuje se jeho schopnost využívat zkušeností i nových informací.
Z hlediska výzkumné i klinické praxe se ukazuje, že existuje skupina lidí, u které vystavení stresogenní události vyúsťuje do nemoci a druhá skupina u které tomu tak není. Ukazuje se, že to může být přesvědčení jedince, že na základě minulé zkušenosti, může mít vliv na stresogenní událost. Což v praxi znamená, že následně nevnímá náročné životní události jako ohrožující, ale jako výzvu. Konstrukt takové nezdolnosti (hardiness) zahrnuje tři navzájem propojené složky (označovány jako tři „C“), které napomáhají nezdolnému zvládnutí zátěžové situace:
Jedinci dosahující vysokých hodnot v dimenzích nezdolnosti, lépe zvládají stres, jsou tělesně i psychicky zdravější, používají častěji aktivnější strategií řešení problémů, zažívají zvýšený pocit štěstí apod. (Křivohlavý, 2001). Kobasová (1982) identifikovala osobnostní typ, který nazvala hardy personality-vytrvalá, nezdolná osobnost. Pro tento typ je charakteristický nízký tlak, nízká nemocnost, nízká hladina tryglyceridů, bestarostná osobnost a malý psychologický stres. Tato osobnost vykazuje již zmíněné tři „C“- commitment, control a challange. Jedinec je aktivně zapojený v životě, věří, že je odpovědný za své jednání (vnitřní místo kontroly), má kontrolu nad svým životem a změnu bere jako součást života. Jedinci s tímto typem osobnosti dělají víc, než že se snaží přežít každodenní tlaky v životě, oni totiž pod tlakem prospívají.
Mají jasnou představu o svém hodnotovém systému, o svých cílech a schopnostech, objevuje se u nich tendence adaptovat se svému okolí spíše cílevědomě, jsou přesvědčení, že sami si určují svůj osud (Mohapl, 1992).
Dle Křivohlavého (1994) patří problematika adaptace a copingu mezi klasická psychologická témata. Slovo adaptace je latinského původu a obvykle se odvozuje od složeného tvaru „ad-aptare“, kde „aptare“ znamená připravit se na přicházející těžkou životní zkoušku, vyzbrojit se k boji, být dobře připraven k tomu, co mě čeká. Adaptace je multimodální pojem a není doménou pouze psychologie, ale prolíná se do jiných oborů, jako např. ve vývojové teorii biologie je to zaměření na schopnost organismu se přizpůsobovat relativně novým, neobvyklým situacím a vlivům vnějšího prostředí. Adaptací se také zabývá sociologie (otázky přizpůsobování se změnám ve společnosti), ale můžeme ji nalézt také ve sportu, hudbě a umění. Adaptace patří k obecným charakteristikám živých organismů (Atkinsonová et al., 1995). U člověka se i minimální vnější podněty světelné, čichové nebo zvukové mohou stát stresory, stejně jako mohou být podnětem pro jiné reakce organismu. Schreiber (2002) rozlišuje obecně tři typy adaptačních reakcí:
Adaptací se rozumí vyrovnávání se se zátěží, která je v relativně normálních mezích a v obvyklé, pro jedince poměrně dobře zvládnutelné toleranci.
Naproti tomu coping vyjadřuje boj jedince s nepřiměřenou, nadlimitní zátěží. Křivohlavý (1994, s. 42) užívá termínu „vyšší stupeň adaptace“. Slovo coping (česky koupink) je převzato z anglického jazyka a znamená vypořádat se s obtížnou situací, umět si poradit s téměř nezvladatelnou situací apod. Klasická definice copingu formulovaná Cohenem a Lazarusem (in Křivohlavý, 1994) pojímá coping jako snahu, jak intrapsychickou, tak zaměřenou na určitou činnost, s cílem řídit, tolerovat, redukovat a minimalizovat vnitřní i vnější požadavky kladené na jedince. Bere v úvahu i jeho zdroje sil a možností, které má daný jedinec k dispozici. Zvládání stresu je často objevující se téma ve výzkumech v oblasti psychologie. Původní členění vyrovnání se s náročnou situací bylo zaměřeno na řešení problému, obranné reakce a vlastní zvládání. Obranné mechanismy bývají označovány za psychické kompenzační reakce ve stresogenních situacích (Machač, Machačová, Hoskovec, 1988).
Obranným mechanismům (popření, represe, izolace, identifikace, racionalizace, apod.) bylo věnováno hodně výzkumů. Kritici poukazují na jejich vlastnost zkreslující realitu, poskytující iluzorní řešení, související s vyrovnáváním a potlačenými komplexy. Problematika zvládání patří pak k novějším tématům, za jehož důležitého představitele je považován Lazarus (Mohapl, 1992).
Jak již bylo uvedeno, můžeme považovat coping za určitý vyšší stupeň adaptace (Křivohlavý, 1994) a svým způsobem vyjadřuje boj jedince s nepřiměřenou, nadlimitní zátěží. Při zvládání stresogenních situací jsou důležité vnitřní i vnější faktory, které coping ovlivňují. Mezi vnitřní faktory patří především osobnost jedince, jde jak o vrozené dispozice, tak i minulou zkušenost a dovednosti, které jedinec získal při zvládání zátěžových událostí.
Křivohlavý (2001) zdůrazňuje, že při zhodnocování rizikového charakteru situace, je třeba brát ohled na vulnerabilitu (psychická zranitelnost) daného jedince, tzn. určitou snadnější náchylnost jedince k patologické reakci při setkání se stresovou situací. Vulnerabilituosobnosti zvyšuje absence intimního vztahu a nedostatek sebevědomí, které při expozici s náročnou životní událostí mohou vyvolat pocity beznaděje a přispět ke vzniku deprese. Křivohlavý (2001) předkládá další osobnostní charakteristiku, důležitou ve zvládání zátěže, popsanou A. Antonovským a tou je smysl pro integritu (sense of koherence). Antonovsky (in Payne et al., 2005) popisuje jedince se silnou koherencí, jako motivovaného, který chce stres zvládnout, vnímá smysl své aktivity (meaningfullness), rozumí situaci (comprehensibility), má zdroje, má kontrolu nad svým životem a ví, jak situaci zvládnout (manageability). Tato osobnostní charakteristika je blízká ve svém pojetí jiné charakteristice, taktéž důležité pro zvládání zátěže, a to odolnosti (hardiness), která dělá jedince méně zranitelnějším. Mezi další faktory bychom mohli zařadit optimismus, který působí pozitivně, smysl života, který dává „naději na smysluplnou budoucnost“, faktor bezmocnosti, založený na faktu, že jedinec není s to kontrolovat svou situaci, vnímaná osobní zdatnost (self-efficacy), což je subjektivní představa vlastní schopnosti určovat a kontrolovat své psychické stavy i své chování, sebedůvěra (self-confidence), sebehodnocení (self-esteem) a další (Nakonečný, 1997; Křivohlavý, 2001). Ve zvládání různých druhů stresových událostí hrají svoji roli nejen způsoby zvládání a různé vlastnosti osobnosti, ale také vnější podmínky. Pokud se tedy týká faktorů vnějších (sociálních), mezi tyto patří především příslušnost k sociální třídě, materiální zabezpečení a sociální opora, tedy systém vztahů a vazeb, v nichž se daný člověk pohybuje a které mu pomáhají zvládat náročné životní situace. Řada výzkumných studií dokládá, že čím vyšší má jedinec postavení v sociální hierarchii, čím je vyšší jeho socioekonomický status, tím je méně vystaven negativním situacím a tím více má sociálních, psychologických a ekonomických zdrojů, tyto stresogenní situace zvládnout. Z výzkumu též vyplývá, že jedinec z nižší sociální vrstvy má nižší kompetence k překonávání stresových událostí, díky nižšímu vzdělání, nižší kontrole a nižší participaci na životě komunity (Payne at kol., 2005).
Velmi důležitou charakteristikou je v této souvislosti přístup člověka k těžkostem. Jednou z koncepcí, která se k tomuto tématu vyjadřuje, je Rotterovo LOC-teorie vnitřního a vnějšího místa kontroly (internal, external locus of control). Autor o vnější kontrole mluví v případě, že člověk nevěří v kauzální spojitost mezi svou činností a jejím účinkem. Lidé s vnějším místem kontroly vnímají události jako ovládané a řízené souhrnem nevypočitatelných sil, připisují je náhodě nebo štěstí, případně jiným lidem. Zátěžové situace tedy aktivně sami neřeší, ale očekávají, že se vyřeší bez jejich přispění. Jedinci s vnitřním místem kontroly naopak věří, že realizace cílů nebo řešení zátěžových situací, je výrazem jejich schopností, dovedností a volních vlastností (Kakabus, 1989).
Antonovsky popsal již zmiňovanou osobnostní charakteristiku nazvanou „smysl pro integritu“ (sense of coherence), kterou definoval třemi základními aspekty: srozumitelností, smysluplností a zvládnutelností. V pozadí pojetí smysluplnosti (meaningfulness) je motivační zaměření dané osoby k jejímu životnímu cíli. Tato komponenta vyjadřuje pocit člověka, že problémy, které ho potkávají, stojí za to, aby do nich investoval určité úsilí, chápe je jako výzvu. Srozumitelnost (comprehensibility) je kognitivní stránkou „sense of coherence“ (SOC). Jde o způsob chápání světa jako toho, co je logicky pochopitelné. Daná osoba vidí nejen určitý výsek situace, ale celkový obraz světa, to jí umožňuje chápat funkci i hodnotu lidí a věcí i sebe sama ve světě. V tomto obrazu přitom poznává určitý řád, jehož existenci chápe jako něco, na co se může spolehnout. Budoucnost se díky tomu dá do jisté míry předvídat. Zvládnutelnost (manageability) je činnostní stránkou SOC. Jde o percepci možností, které má člověk k dispozici pro zvládnutí požadavků na něho kladených. Základem je povědomí o přiměřenosti vlastních sil a důvěra v účinnost toho, co má k vyřešení dané situace k dispozici. Zvládnutelnost tedy vyjadřuje vztah mezi vnímáním možností, které má subjekt k dispozici a požadavky, které na něj klade okolí (Křivohlavý, 1990, 1998, 2001).
Kotasová (1979) vypracovala na základě zkoumání vysokých managerů koncepci hardiness – nezdolnosti, která je charakterizována třemi základními složkami: kontrolou, osobním zaujetím a výzvou. U kontroly (control) jde o přesvědčení, že člověk může ovlivňovat události ve vlastním životě tím, že uplatní své znalosti, dovednosti a rozhodovací procesy. V souvislosti se stresem vyjadřuje kontrola ty aktivní kroky, které jedinec v konfrontaci s podnětovou situací podniká, aby změnil nebo snížil účinek působícího stresu. Osobní zaujetí (commitment) je vědomí cíle a osobní angažovanosti v událostech, aktivitách a mezilidských vztazích. Je to schopnost převzít odpovědnost za úkol. Základem je přesvědčení o vlastní hodnotě a významu stejně jako o hodnotě a významu prováděných aktivit. Je zde patrný důraz na aktivitu a snahu událostem čelit na rozdíl od pasivity a vyhýbání se. Výzva (challenge) reprezentuje schopnost brát překážky a změny jako výzvu, příležitost k rozvoji. Vyplývá z vědomí proměnlivosti lidského života. Člověk, který je otevřený zajímavým, stimulujícím zkušenostem si vytvoří pružné způsoby zvládání (Hrachovinová, Šolcová, Kebza, 1998; Černý 1999; Baštecká, Goldmann, 2001).
Bandura je autorem koncepce vnímání osobní zdatnosti nebo též sebeúčinnosti (self-efficacy). Dospěl k přesvědčení, že lidé reagují na rozpory mezi cíli, které si stanovili a zpětnou vazbou poskytovanou dosaženými výsledky. Tyto rozpory zahrnují vnitřní normy osobnosti i znalost výkonu a poskytují důležitou základnu pro sebehodnocení. Představy o vlastní zdatnosti ovlivňují míru zranitelnosti stresem. Jedinci, kteří v sobě pěstují pochybnosti o svých schopnostech, se snadno odradí neúspěchem. Ti, kteří jsou naopak přesvědčeni o svých schopnostech, o své zdatnosti, zesílí své snažení i v případě, že se jim nedaří a vytrvají, dokud nedosáhnou svého cíle (Výrost, Slaměník, 2001).
Vědomí sebeúčinnosti je tedy primárně založeno na osobní zkušenosti, přičemž k vysokému přesvědčení o vlastní účinnosti přispívá zvláště zážitek mistrovství. Může však také být posilováno anebo ovlivňováno druhými osobami-sociální persuazí a upevňováno prostřednictvím zástupné zkušenosti, jejíž podstatu můžeme shrnout do výroku „když to svedou jiní, proč bych to nesvedl i já“. Lidé s vysokou mírou sebeúčinnosti si stanovují vysoké, náročnější cíle, jsou flexibilnější při jejich dosahování, při obtížích nepolevují v úsilí, a tím že mají pocit kontroly nad situací, redukují i své negativní emocionální stavy (Blatný, Plháková, 2003). Davison a Neale (in Baštecká, Goldmann, 2001) chápou self-efficacy jako přesvědčení jedince, že je schopen dosáhnout cílů, které si předsevzal. Bandura sám považuje sebeúčinnost za přesvědčení lidí o vlastních schopnostech uspořádat svoje činy a postupovat způsobem, který je zapotřebí k řešení budoucích situací.
Strategie zvládání stresu jsou způsoby zpracování stresu, které nastupují plánovitě či neplánovitě, vědomě či nevědomě při vzniku stresové situace s cílem dosažení redukce či eliminace stresu. Každý jedinec si v průběhu života osvojuje individuální „repertoár“ způsobů zvládání stresu, který má určitou časovou a situační stabilitu. Je však třeba očekávat, že dochází k modifikacím vlivem zkušeností těchto strategií a tím dochází k ovlivnění situační a časové stability. Při selekci strategie je třeba brát v úvahu tři oblasti: kognitivní (myšlenková analýza, zvažování výhodností výběru strategie a jejich konsekvencí), emocionální (v rámci stresu zde dominuje řada negativních emocí, jakékoliv jejich ovlivnění je vítáno) a volní, projevující se chováním (Křivohlavý, 1994).
Švancara (2003) rozlišuje způsoby zpracování stresu podle druhu, cílenosti, funkce a jejich účinnosti. Dle druhu diferencuje akční způsoby a intrapsychické způsoby zpracování stresu. Akční způsoby směrují k jednání a patří mezi ně útok, útěk, nečinnost, navázání sociálního kontaktu, sociální uzavřenost aj. Intrapsychické strategie zahrnují kognitivní procesy jako je percepce, imaginace, myšlení i motivačně emoční stavy. Mezi intrapsychické způsoby patří odklon, podceňování, popírání, přehodnocování i nadhodnocování stresoru a vlastních zdrojů. Řadíme sem také obranné mechanismy z hlubinné psychologie. Pokud se týká cílenosti a funkce, pak lze diferencovat mezi situačně orientovanými (zaměřené na stresor) a na reakci orientovanými způsoby (zaměřené na stres). Z hlediska efektivity můžeme posuzovat směr a intenzitu určitého způsobu zpracování, které jsou závislé na situačních souvislostech, na druhu a intenzitě stresoru a na charakteristikách osob. Obecně však můžeme říci, že jednotlivé strategie zvládání obvykle stres buď zvyšují, nebo snižují. Příkladem je rezignace, která stres zvyšuje či udržuje, zatímco akční strategie stres redukují.
Blonna (2005) uvádí tzv. pět R (The five R’s) v rámci zvládání stresu, který zahrnuje vícestupňový přístup k managementu stresu:
Hošek (2001) diferencuje strategie zvládání zátěže na ofenzivní (aktivní) a defenzivní (pasivní):
Uvedené zvládací postupy se mohou kombinovat a jejich účinnost je individuální v závislosti na problému. Rigidita v lpění na určitém postupu za jakýchkoliv okolností, může být až maladaptivní a nemusí vést k řešení dané stresové situace. V odborné literatuře lze dnes nalézt stovky popsaných způsobů zvládání a desítky způsobů jejich klasifikace. Z většiny těchto postupů Kebza (1997) formuluje obecný požadavek, aby nedocházelo k potlačování a popírání stresu, aby jeho příznaky byly zaznamenány a jeho podstata vhodnými postupy včas řešena např. strategií pozitivní anticipace stresu. Vedle rozličných postupů a strategií zvládání stresu stojí vlastní techniky zvládání stresu. Vzhledem k tomu, že rozsah této práce je limitován, prezentujeme zde pouze stručný přehled. Nejčastěji jsou mezi zvládacími technikami uvedeny relaxační techniky, relaxační techniky s řízenými imaginacemi, Jacobsonova progresivní relaxace, autogenní trénink J. H. Schultze, meditace, biofeedback (biologická zpětná vazba), tělesná cvičení, zásady kognitivně-behaviorální terapie s využitím sebemonitorování, kognitivní restrukturace a postupné zvyšování víry ve vlastní schopnosti a možnosti jejich uplatnění aj. (Kebza, 2005).
Co se týče stylů zvládání těžkostí, rozlišuje Křivohlavý (2001) vyhýbání se stresu (avoidant style) a stavění se na odpor stresu (confrontative or vigilant style). V prvním případě jde o minimalizaci kontaktu se stresovým podnětem, v tom druhém je to aktivní postavení se proti stresoru, který člověka ohrožuje. Ukazuje se, že každý z uvedené dvojice stylů má své vhodné použití v odlišném typu situace. Aktivní boj se stresem je přiměřený tam, kde lze očekávat, že stresová situace bude trvat delší dobu, nebo se bude pravděpodobně opakovat. Vyhýbání se jeví příhodnější v tom případě, že stres není příliš silný a nebude trvat dlouho.
Strategie zvládání stresu se v odborné literatuře dělí nejčastěji do dvou hlavních skupin. První skupinu tvořístrategie zaměřené na řešení problému (problem-focused coping), druhou pakstrategie zaměřené na vyrovnávání ses emocionálním stavem (emotion–focused coping).
Lazarus a Folkman (1984) popsali tyto strategie zvládání stresu takto:
Ukazuje se, že s první strategií se můžeme setkat již u malých dětí, zatímco vyrovnávání se s vlastním emocionálním vzrušením se objevuje až u adolescentů (Křivohlavý, 2001). Někteří autoři rozlišují i třetí skupinu a to tzv.
U strategie zaměřené na řešení problému jde o vyvinutí vlastní aktivity a snahy konstruktivně řešit danou situaci. Spadají zde takové projevy chování, jako je např. analýza problému, sestavení plánu a postupu a samostatné aktivní jednání. Černý (1999) k této strategii řadí:
Strategie zaměřené na vyrovnávání se s emocionálním stavem jsou zacílené na regulaci vlastní emocionální reakce na zátěžovou situaci. Tato strategie se snaží daný stav změnit ve smyslu přiměřenějšího přijetí situace. Lidé tento typ strategie používají především tehdy, nemohou-li stresor ovlivnit (např. v případě smrti blízké osoby). Podle Černého (1999) zde patří:
Atkinsonová (in Koukola, 1999) popisuje například strategie zaměřené na emoce:
Výrost a Slaměník (2001) uvádějí i další typ strategie zvládání stresu-strategii zaměřenou na únik. Člověk v jejím rámci užívá obranných mechanismů, které modifikují nebo popírají skutečný zdroj obtíží, skutečný stav věcí. Antonovsky (in Koukola 1999) upozorňuje, že by každá copingová strategie měla mít tři hlavní komponenty: racionalitu, v podobě přesného, objektivního hodnocení situace, flexibilitu ovládání různých strategií a ochotu vzít všechny v úvahu a dále pak prozíravost, jako schopnost předvídat následky užití různých copingových strategií.
Janke a Erdmannová (2003) rozdělují copingové strategie především do dvou základních skupin: pozitivní strategie a negativní strategie zvládání zátěže. Mezi pozitivní copingové strategie řadí:
K negativním copingovým strategiím Janke a Erdmannová (2003) řadí:
Mezi pozitivní a negativní strategie autoři nezařadili potřebu sociální opory a vyhýbání se. Jedná se o tzv. singulární strategie. Autoři doporučují nahlížet na interpretaci jejich využívání v kontextu konkrétní situace.
Autoři výzkumně zjistili, že muži častěji užívají strategii podhodnocení a odmítání viny. Ženy zase častěji užívají potřebu sociální opory, únikové tendence, perseverace, rezignaci a sebeobviňování, náhradní uspokojení a vyhýbání se. Co se týká vztahu věku a preferencí copingových strategií, zjistili, že mladší jedinci mají tendenci častěji užívat náhradní uspokojení, potřebu sociální opory, rezignace a sebeobviňování (Janke, Erdmannová, 2003).
Je důležité zdůraznit, že stres velmi ovlivňuje mnoho oblastí v životě člověka a významně tak ovlivňuje i jeho aktuální psychický i somatický stav. Tuto skutečnost potvrzuje například Margitics a Pauwlik (2008), kteří zdůrazňují, že faktor stresu je jeden z nejrizikovějších, který ovlivňující náchylnost ke vzniku deprese. Současně se ukazuje, že věk nemusí být prediktorem konkrétních strategií zvládání stresu. Preference jednotlivých strategií je vázána spíše na spokojenost v sociální podpoře, vnímané osobní zdatnosti, vnímání prožívaného stresu a konkrétní zátěžové situaci (Trouillet a kol., 2009). Určitý vliv na aktuální preferenci copingové strategie sehrává například i životní spokojenost. Orzechowska a kol. (2009) uvádí, že jedinci více životně spokojeni využívají časteji efektivní pozitivní copingové strategie, než jedinci vykazující sníženou úroveň životní spokojenosti a následně tendenci k agresivnímu jednání. Obdobně i Nelson a kol. (2001) ve svém výzkumu zaměřeném stres, coping a úspěch poukazují na výsledky šetření, že pozitivní copingové jsou zmírňující proměnné ve vztahu stresu a distresu. Více úspěšnější jedinci pociťují menší míru stresu, vykazují více sociální podpory a užívají více pozitivní než negativní copingové strategie.
Z našeho výzkumu u souboru manažerů vyplývá, že celkově převažuje preference pozitivních copingových strategií. Naopak celková průměrná úroveň negativních copingových strategií je významně nižší. Pokud bychom tyto skutečnosti měli specifikovat, tak námi sledovaní manažeři se vyznačují vysokou mírou kontrolních mechanismů s celkovou vysokou úrovní pozitivních strategií. Současně u našich manažerů shledáváme nižší úroveň únikových tendencí a nižší úroveň rezignace. Z hlediska jiných strategií byla u našeho souboru manažerů zjištěna snížená potřeba sociální opory. Vysoká míra aplikace pozitivních copingových strategií je velmi důležitou součásti při zvládání zátěžových situací. Zejména pak u jedinců našeho souboru, jejichž profesní zaměření je často vystavuje stresovým situacím, je důležité uplatňovat takové pozitivní strategie. Pokud by byly aplikovány jiné, převážně negativní copingové strategie, tak by to zřejmě nedovolovalo dále vykonávat zastávanou pracovní pozici. Z hlediska preferencí dílčích strategií můžeme konstatovat, že plně korespondují s profesní specifikou sledovaného souboru. Manažeři významně využívají především kontrolní strategie a to jak situační, tak i reakční, emocionální. Z této skutečnosti je patrná snaha o neustálou kontrolu v každé profesní situaci. Důležitou doplňující strategií, která má souvislost s výše uvedenými, je i snaha o pozitivní sebeinstrukce. To vše jako celek poukazuje na vysokou potřebu u manažerů kontrolovat své chování a jednání se současnou, pravidelnou úpravou vnitřní sebemotivace. Opět to do jisté míry souvisí s určitou potřebou autonomie, internality a důvěry ve vlastní úspěch. Této skutečnosti odpovídá rovněž i snížená potřeba sociální opory u manažerů.
Z hlediska negativních strategií vykazují naši manažeři významně nižší hodnoty než při aplikaci pozitivních strategií. Pro výkon vykonávané pracovní pozice je tento poměr žádoucí. Pokud má jedinec na vedoucí pozici provádět kompetentní rozhodnutí a současně odolávat zátěžovým situacím je důležité, aby využíval ty postupy a strategie, které vedou k řešení a vyřešení situace a nikoliv pasivní strategie, které v konečném důsledku zatíží všechny zainteresované subjekty. Námi sledovaný soubor manažerů vykazuje optimální poměr mezi využíváním pozitivních copingových strategií a významně nižším využitím negativních copingových strategií. Za zmínku však stojí nalezená zvýšená úroveň perseverace. Určitá forma prodlouženého přemítání může sice poukazovat na sníženou schopnost myšlenkově se odpoutat od prožívané zátěže či řešeného problému, avšak pokud si uvědomíme náročnost rozhodovacích procesů a vysokou zodpovědnost manažerů, tak jistou míru perseverace lze chápat. Pokud tato forma myšlenkového ulpívání neovlivňuje celkovou práci manažera, neovlivňuje jeho správná a včasná rozhodnutí a další činnosti, tak by se neměla jakkoliv negativně projevit ve výkonu zastávané pracovní pozice. Jinými slovy by se dalo říci, že určitá míra perseverace ve formě myšlenkového ulpívání k aktuálně řešenému problému je určitou známkou zodpovědného manažerského rozhodování. Je však třeba zdůraznit, že žádoucí je určitá „zdravá“ míra. Pokud by perseverace byla významná a déletrvající, tak jistě z hlediska manažerské práce bude omezující, nežádoucí a kontraproduktivní.
Tabulka Vybrané hlavní pozitivní a negativní copingové strategie u manažerů
| SVF 78 – manažeři | |
| Pozitivní strategie | Negativní strategie |
| Kontrola situace Kontrola reakcí Pozitivní sebeinstrukce Podhodnocení |
Perseverace |
Greenberg, J. S. (2006). Comprehensive Stress Management. 9th edition, New York: McGraw-Hill.
Hošek V. (2001). Psychologie odolnosti. 2. vydání, Praha: Karolinum.
Joshi, V. (2007). Stres a zdraví. 1. vydání, Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2009). Psychologie zdraví. 3. vydání, Praha: Portál.
Lazarus, R. S. (1999). Stress and emotion: A new synthesis. New York: Springer.
Nakonečný, M. (2006). Sociální psychologie organizace. Praha: Grada.
Štikar, J., Rymeš, M., Riegel,. K., Hoskovec, J. (2003). Psychologie ve světě práce. Praha: UK Karolinum.