07
Sportovní výkon je ovlivněn řadou faktorů. Tato skutečnost se odráží v potřebě rozvíjet a zdokonalovat různé stránky osobnosti sportovce, resp. jeho jednotlivé výkonnostní předpoklady. V tréninkovém procesu se uvedený požadavek řeší vyčleněním jednotlivých obsahových složek (součástí) sportovního tréninku – kondiční, technické, taktické (často se spojují v technicko-taktickou přípravu), psychologické a teoretické přípravy. Každá z uvedenýchsložek přitom sdružuje kvalitativně podobné faktory sportovního výkonu. Toto členění vzniklo v důsledku prohlubujících se znalostí o sportovním výkonu a o zásadách přípravy k jeho podání.
Kondiční trénink (přípravu) charakterizujeme jako součást tréninkového procesu zaměřenou zejména na rozvoj bioenergetického, funkčního a pohybového potenciálu sportovce vzhledem k požadavkům sportovního výkonu a přípravy na jeho podávání. Kondicí (resp. tělesnou kondicí) potom rozumíme energetický, funkční a pohybový potenciál sportovce determinovaný kondičními motorickými schopnostmi, který je nezbytný pro realizaci techniky a taktiky při podávání sportovního výkonu v daném sportu a pro vyrovnání se s požadavky tréninkového a soutěžního zatěžování.
Do současné doby bylo identifikováno kolem dvou set genů, které mohou ovlivňovat tělesnou kondici, přičemž je velmi pravděpodobné, že toto číslo není definitivní. Kondiční schopnosti, tj. síla, vytrvalost, ale také rychlost a flexibilita (poslední dvě bývají charakterizovány jako kondičně-koordinační), jsou určeny hlavně energetickými a morfologickými znaky. Někteří autoři řadí do tělesné kondice rovněž koordinační schopnosti. Přestože koordinační aspekt je vždy obsažen v jakémkoliv pohybu, v souladu s řadou dalších autorů nebudeme tento komplex schopností do tělesné (fyzické) kondice přímo zahrnovat.
Ačkoliv je kondice pro jednotlivé sporty specifická, výhody sportovců s dobrou kondicí jsou podobné, například ve sportovních hrách mezi hlavní výhody patří:
Hlavním cílem kondičního tréninku je optimalizovat úroveň kondičních motorických schopností vzhledem k specifickým požadavkům sportovního výkonu a přípravy na jeho podávání. Současně preventivně působit proti vzniku funkčních poruch a poškozování organizmu v důsledku tréninkového a soutěžního zatěžování. Efektivní realizace kondičního tréninku vyžaduje vymezit co nejpřesněji jeho úkoly. Vzhledem k současným tendencím ve sportovním tréninku považujeme za hlavní úkoly kondičního tréninku:
Kompenzace nedostatků v kondiční připravenosti je, zejména ve vrcholovém sportu, problematická a vzhledem k současným tendencím ve většině sportovních odvětví nereálná, neboť dlouhodobě a systematicky uplatňovaný kondiční trénink je považován i za jeden z pilířů precizní a stabilní techniky.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro plánování a efektivní realizaci kondičního tréninku má zásadní význam stanovení jeho cílů, úkolů a obsahu. Především je důležité rozlišit míru specifičnosti tréninkového zatížení. Z tohoto pohledu pak rozlišujeme v souladu s projevy kondice nespecifický kondiční trénink (obecnou kondiční přípravu) a specifický kondiční trénink (speciální kondiční přípravu). (dále viz specifičnost kondičního tréninku)
Nespecifický kondiční trénink (obecná kondiční příprava) je uplatňován především u mládeže a v menší míře u vyspělých sportovců. Jejím obsahem je široké spektrum nespecifických kondičních cvičení zaměřených na ovlivňování kondičních motorických schopností, které jsou základem pro všechny sporty nebo určitý okruh disciplín. Opakováním cvičení, která působí na široké spektrum svalových skupin, dochází k působení na především bioenergetické a funkční kapacity, ale i k morfologickým adaptacím. Obvykle vybíráme cvičení z gymnastiky, atletiky, pohybové hry, sportovní hry, netradiční hry, úpoly apod. S přibývajícími roky sportovní přípravy v jejím obsahu postupně čím dále více upřednostňujeme cvičení, která, byť nepřímo, respektují požadavky sportovního výkonu v daném sportovním odvětví. Například z pohledu herního výkonu ve volejbalu zařazením basketbalu pravděpodobně podpoříme vývoj hráče ve vyšší míře, než např. sjezdového lyžování nebo řeckořímského zápasu.
Specifický kondiční trénink (speciální kondiční příprava) je především zaměřen na ovlivňování specifických kondičních motorických schopností (tj. které jsou v souladu s požadavky sportovního výkonu). Výběr cvičení vychází z přehledu o nejintenzivnějších pohybech obsažených ve sportovním výkonu (zapojených svalových skupinách), o polohách, ve kterých se pohyby uskutečňují, o energetickém sycení, nejexponovanějších kloubních spojeních (kolenní a ramenní kloub), rozsahu pohybu, místech nejčastějších zranění a o dalších charakteristikách. Do specifického zatížení navíc patří i start v soutěžích (samotná realizace sportovního výkonu), a to zejména u sportů, kde je závodní či zápasová vytíženost častá. Například v ledním hokeji nastává často situace, že jsou v jednom týdnu odehrána tři soutěžní utkání. V těchto případech víme, že specifická kondice je z velké části stimulována již v rámci zápasové frekvence. Specifický kondiční tréninkse stává jednou z rozhodujících podmínek efektivního tréninku techniky a taktiky a dosažení vrcholového sportovního výkonu. Naopak pohybový potenciál sportovce může být uplatněn jen při technicky dokonalém provedení závodního pohybu. Z toho je zřejmé, že vysoká úroveň kondice sama o sobě není obvykle dostačujícím předpokladem dosažení vysoké sportovní výkonnosti, ale je především její podmínkou (conditio = podmínka).
Členění metod kondičního tréninku, objasnění jejich podstaty a využití je obsaženo v řadě publikací o sportovním, resp. kondičním tréninku. Z tohoto důvodu si uvedeme jen základní skupiny metod a názvy metod, které do nich patří. Podle toho, zda cvičení probíhá bez přerušení nebo je přerušováno intervaly odpočinku, rozlišujeme v kondičním tréninku dvě základní skupiny metod:
Jejich odlišnost je především v tom, že energie potřebná ke cvičení je v důsledku rozdílností v intervalech odpočinku (zotavení) a v důsledku různé intenzity cvičení, uvolňována rozdílnými biochemickými procesy (podíl uvolňování energie aerobního charakteru nebo anaerobního charakteru).
Mezi metody nepřerušovaného zatížení patří:
Mezi metody přerušovaného zatížení řadíme:
Velikost zatížení se u těchto metod řídí především délkou intervalu odpočinku mezi jednotlivými nástupy a sériemi cvičení. Podle jeho vlivu na průběh uklidnění a zotavování rozlišujeme plný interval odpočinku (zotavení), ve kterém nastává plné obnovení energetických rezerv. Jestliže zahájíme novou sérii cvičení při kyslíkovém deficitu (srdeční frekvence obvykle >130–140 tepů/min), jedná se o optimální interval odpočinku nebo zkrácený interval odpočinku. V rámci uvedených základních druhů metod lze rozlišovat řadu metod, které se využívají v tréninku jednotlivých kondičních předpokladů. Některé z těchto metod a jejich aplikace budou uvedeny v následujících kapitolách.
Kromě výběru vhodných tréninkových metod je efektivita kondičního tréninku především podmíněna:
Ze současných trendů uvedeme poznatky o funkčním tréninku a poznatky o respektování a využívání zásad specifičnosti a individualizace zatížení v kondičním tréninku.
Funkční trénink lze charakterizovat jako trénink, ve kterém dochází k optimalizaci svalových funkcí v pohybových strukturách, jež jsou velmi podobné nebo shodné s pohybovými strukturami sportovního výkonu nebo přirozených pohybů. Pohyby jsou realizovány ve všech rovinách a výsledné adaptace jsou tak specifické a tím více funkční. Východiskem stanovení obsahu tréninku je proto znalost kinematických řetězců, tj. skupin svalů a kloubů spolupracujících na zajištění pohybu. Posilování svalstva končetin se ve funkčním tréninku realizuje při současném zapojení svalstva trupu, neboť je z hlediska řízení pohybu účelnější než izolované cvičení. Navíc jsou cvičení často vykonávána v nestabilních podmínkách.
Při funkčním tréninku tak dochází k optimalizaci svalových funkcí v těchto pohybových strukturách zlepšením činnosti CNS (mezisvalová koordinace v rámci celého pohybového systému, diferenciace v síle, udržování rovnováhy), ale také k aktivizaci hlubokého stabilizačního systému, který při pohybu zajišťuje stabilizační funkci. Trénink tak zlepšuje sílu a vytrvalost těchto posturálních svalů, jejich koordinaci, ale i koordinaci s dalšími svaly zapojenými do pohybu. Zjednodušeně vyjádřeno je funkční trénink prioritně zaměřen na trénink pohybů, nikoliv svalů. K tréninku se využívá řada pomůcek jako např. fitball, TRX, různé nestabilní plochy, posilovací stroje na bázi kladek apod.
Mezi specifické zásady (principy) sportovního tréninku, které by měly být v tréninkové praxi důsledně respektovány, patří zásada specifičnosti. Z ní vyplývá, že charakter tréninkových opovědí závisí na charakteru jednotlivých tréninkových stimulů a že míra přenosu tréninku do sportovního výkonu je tedy dána mj. mírou specificity tréninkových cvičení. V současné teorii tréninku bývá rozlišována především specificita metabolická, biomechanická, kinetická a kinematická a psychologická.
Metabolická specifičnost
Množství svalové hmoty zapojené cvičení a celková intenzita rozhoduje u rozsahu centrálních nebo periferních tréninkových efektů, konkrétně, zdali jsou tréninkové odpovědi omezeny na adaptace ve svalu nebo jsou vyvolány adaptace v kardiovaskulárním systému. Například intervalový trénink může přinášet adaptace v aerobním i anaerobním systému, jsou však specifické pro typ intervalového tréninku, takže klíčovým faktorem je poměr zatížení odpočinku. Při aplikaci metabolické specificity musíte vycházet z takových parametrů jako např. rychlost, poměr zatížení a odpočinku.
Příkladem respektování metabolické specificity je uplatňování je uplatňování tzv. taktického metabolického kondičního tréninku ve sportovních hrách. Takový trénink má herní charakter, jsou v něm řešeny typicky fotbalové herní situace uplatňováním herních dovedností a typických pohybů (vzad, stranou…), což je spojeno s vyšší energetickou náročností, než např. přímý běh. Intenzita a poměr intervalu zatížení a odpočinku rovněž odpovídají soutěžním podmínkám. Výhodou takového tréninku mj. je jeho zaměření na více faktorů herního výkonu, tedy časová úspora. U vyspělejších hráčů může být aplikován dovednostně orientovaný herní kondiční trénink. V praxi se využívá kondičně orientovaných her, které vznikají manipulací s pravidly a převyšují nároky utkání v intenzitě, trvání, frekvenci, hustotě specifických aktivit v utkání. Intenzita je ovlivněna hřištěm (prostorem pro pokrytí), zkrácení času, kdy míč není ve hře (mezi rozehrou), počtem hráčů, instrukcemi. Zatížení při opakováních se tak náhodně mění (není přesně strukturované). Při tomto tréninku jsou kladeny požadavky na rozhodování, kvalitu dovedností a jejich využívání dovednosti, a proto je z hlediska času efektivní, nenahrazuje však trénink techniky.
Biomechanická specifičnost
Tréninkové efekty jsou specifické vzhledem k typu kontrakce, rozsahu pohybu a úhlu v kloubech. Z toho vyplývá, že výběr cvičení by měl odrážet rozsah pohybu a úhly typické pro daný sport (uplatňovat by se ale měla také např. cvičení zaměřená na zahájení pohybu). Dále je důležité držení těla a poloha končetin. Např. větší silové odezvy nastávají u cvičení s uzavřeným řetězcem. Rovněž zdvihy ve stoji mají větší přenos u většiny výkonu, než podobné cviky vsedě nebo vleže.
Kinetická a kinematická specifičnost
Tato specificita se týká aspektů pohybu jako relativní síla, rychlost a charakteristiky timingu (zahrnuje velikost a trvání zatížení, akceleraci, deceleraci, pohybovou rychlost).
Pro úplnost objasníme i pojem psychologická specificita. Při tréninkové činnosti by se měl zohlednit kontext, ve kterém je trénink vykonáván. Proto je třeba brát v úvahu psychologické aspekty specificity a při tvorbě tréninku zohlednit aspekty kognitivní a vnímání. Třemi klíčovými komponentami ovlivňujícími tréninkovou odpověď jsou pozornost, mentální úsilí a záměr. Pozornost je rozhodující pro kvalitu vnímání a rozhodování. Mentální úsilí přímo ovlivňuje velikost tréninkové odpovědi (např. u tréninku síly zaměření na každé opakování zvyšuje efektivitu tréninku). Záměr může ovlivňovat neurální faktory adaptace (např. zapojení svalů a frekvence zapojení motorických jednotek je před zahájením pohybu ovlivněna tím, co je anticipováno. Například provádí-li sportovec statický trénink, ale se záměr provést explozivní pohyb – mohou se objevit efekty jako při balistickém tréninku.
Specifičnost se také uplatňuje vzhledem k tréninkové zkušenosti a trénovanosti (výkonnosti). Například při zařazení „Cross tréninku“ (nespecifický, pro vyspělé sportovce doplňkový trénink) dochází k transferu u netrénovaných a rekreačně trénovaných, ale u trénovaných je transfer minimální. Rozdíl je také např. v případě transportu kyslíku – u netrénovaných nejsou svaly plně schopny využívat kyslíku, který je k dispozici, naopak velké svaly trénovaných mají kapacitu využívat více kyslíku v krvi než je schopno srdce přečerpat. Proto v případech, kdy dochází k dynamickým aktivitám využívajícím velké svalové skupiny, je limitujícím faktorem kardiovaskulární aparát.
Ze zásady individualizace jako další ze specifických zásad sportovního tréninku vyplývá, že:
Logickým východiskem pro volbu obsahu tréninkového procesu a jeho individualizaci je pochopení podstaty a vyjádření požadavků jednotlivých sportovních výkonů. Dále jde o pochopení rozdílů mezi sportovci ve sportovní výkonnosti. Ty bývají přibližně z 50 % zdůvodňovány genetickým předpoklady a z 50 % odezvou na tréninkový proces. I když existují jednotlivé geny ovlivňující rychlost, sílu, funkci žláz s vnitřní sekrecí, tvorbu bílkovin, psychiku apod., při přípravě sportovce se uplatňuje více genů společně s působením prostředí. Dalšími faktory, které modifikují reakci na tréninkové zatížení, jsou především stupeň fyzického a psychického vývoje, zdravotní stav, tréninková historie, výživa, spánek, motivace a odpočinek. Živý organizmus je tedy v každém okamžiku svého vývoje jedinečný vlivem prožité historie, která je výsledkem vzájemného působení dědičnosti a vlivu prostředí. Vzhledem k individuálním odlišnostem sportovců je nezbytné ve strukturaci obsahu sportovního tréninku, včetně tréninku kondičního, diferencovat především druh a velikost adaptačních podnětů.
Jako příklad uvedeme individualizaci v kondičním tréninku ve volejbale, kde se projevuje především:
Pro volejbal je důležitý rozvoj explozivní síly. Uveďme si proto dále příklady respektováni zásady individualizace při jejím rozvoji:
a)smečař: opakované vertikální skoky z místa odrazem obounož, seskoky – výskoky; smečař ze zadní pozice: opakované horizontální skoky, přeskoky běžeckých překážek, střídání skoků horizontálních a vertikálních…
b) blokař: opakované vertikální skoky z podřepu, opakované skoky do stran, opakované skoky do stran na bedny, opakované skoky do stran odrazem z L(P) se zvýrazněním horizontální komponenty, opakované blokařské výskoky po úkroku nebo překroku v P(L)…
c) nahrávač: opakované vertikální skoky z místa, opakované vertikální skoky z místa s rotací, seskok a krátký sprint (vč. změny směru), start 2–3 kroky + výskok…
Cílem diagnostiky v kondičním tréninku je uplatnění zjištěných poznatků v procesu plánování, regulace a řízení kondičního tréninku. Bez této zpětné vazby se stávají diagnostické metody samoúčelným prostředkem (testování pro testování). Diagnostickou činností lze získat především informace o:
Obvykle se rozlišují tři základní okruhy diagnostikování:
V tréninkové praxi se pro diagnostické účely v kondičním tréninku nejčastěji
využívá
motorických testů
k měření motorických schopností, resp. jejich projevů (motorické schopnosti
jsou samy o sobě neměřitelné). Další poznatky o diagnostice v kondičním
tréninku jsou uvedeny v rámci kapitol věnovaných tréninku jednotlivých
kondičních schopností.
Boyle, M. (2004). Functional training for sports. Champaign, IL: Human Kinetics.
Bunc, V. (1999). Kondice ve sportovních hrách. In L. Čepička (Ed.), Hry v programech tělovýchovných procesů (pp. 81–84).Plzeň: Západočeská univerzita.
Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., Vránová, J., & Bunc, V. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.
Fleck, S. J., & Kraemer, W. J. (1987). Designing resistance training programs. Champaign, IL: Human Kinetics.
Gamble, P. (2010). Strength and conditioning for team sports. New York, NY: Routledge.
Gronek, P., & Holdys, J. (2013). Genes and physical fitness. TRENDS in Sport Science, 1(20), 16–29.
Grosser, M., Ehlenz, R., & Zimmerrmann, E. (1999). Trénujeme svaly. České Budějovice: KOPP.
Grosser, M., Starischka, M., Zimmermann, E., &Zintl, F. (1993). Konditionsttraining: Theorie und Praxis aller Sportarten (6th ed.).München: Verlags-gesellschaft.
Haník, Z., Lehnert, M. et al. (2004). Volejbal I (Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže). Praha: Český volejbalový svaz.
Holienka, M. (2005). Kondičný trénink vo futbale. Bratislava: PEEM.
Choutka, M., & Dovalil, J. (1992). Sportovní trénink (2nd ed.). Praha: Olympia.
Lehnert, M. (2007). Současné směry teorie a praxe sportovního tréninku. Habilitační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc.
Lehnert, M., Novosad, J., & Neuls, F. (2001). Základy sportovního tréninku I. Olomouc: Hanex.
Lehnert, M., Novosad., J., Neuls, F., Langer, F., & Botek, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. Univerzita Palackého, Olomouc.
Neville, W. (1994). Serve it up. Volleyball for life. Mountain View: Mayfield.
Novosad, J. et al. (1986). Faktory sportovního výkonu lyžaře skokana. Olomouc: Univerzita Palackého.
Seiler, H., Torstveit, M., & Sigmund, A. (2013). Traditional versus functional strength training: Effects on muscle strength and power in the elderly. Journal of Aging and Physical Activity, 21(2),51–71.
Šimonek, J., & Zrubák, A. (2004). Základy kondičnej prípravy v športě. Bratislava: Univerzita Komenského.
Verstegen, M., & Williams, P. (2004). Core performance. Mark Verstegen:St. Martin´s Press.