Didaktika kondičního tréninku

Charakteristika vytrvalosti

Vytrvalost chápeme jako schopnost udržet požadovanou intenzitu pohybové činnosti delší dobu bez snížení její efektivity.Vytrvalost ovlivňuje sportovní výkony přímo, ale i nepřímo (zhoršené vnímání, rozhodování, technika apod. v důsledku únavy) a limituje nejen sportovní výkony i tréninkový proces.Vytrvalostní schopnosti jsou biochemicky podmíněny množstvím energetických zásob, aktivitou oxidativních a neoxidativních enzymů, fyziologicky kapacitou pulmonárního a kardiovaskulárního systému, morfologicky profilem svalu, zastoupením jednotlivých typů svalových vláken a kapilarizací svalu. Ovlivňují je rovněž úroveň techniky a psychické aspekty.

Význam vytrvalosti ve sportu jako kondiční schopnosti lze shrnout takto:

• Značný počet disciplín vychází z vytrvalostního základu.
• V lokomočních disciplínách zaměřených na překonání vzdálenosti rostou s narůstáním rychlosti vytrvalostní požadavky pro stanovenou délku trati.
• Ve vícebojích a sportovních hrách se zvyšuje závodní tempo.
• V koordinačních sportech, kde jsou vysoké nároky na koncentraci, se zvyšuje stabilita zvládnuté techniky.
• Ve všech disciplínách umožňuje zvýšení vytrvalosti vyšší tréninkové i soutěžní zatížení.
• Úroveň vytrvalosti úzce souvisí se schopností rychlého zotavení a obnovy energetických zdrojů.

Podle cílů rozvoje vytrvalosti lze vytrvalost rozdělit na základní (obecnou) a speciální, přičemž v druhém případě se jedná o komplex speciálních vytrvalostních schopností (tabulka 2.4). 

Tabulka 2.4 Členění speciální vytrvalosti (Grosser et al., 1993, upraveno)

Dělící kritérium	Druh vytrvalostní schopnosti
Způsob energetického krytí	aerobní – anaerobní
Doba trvání pohybové činnosti	rychlostní – krátkodobá – střednědobá – dlouhodobá
Charakter pohybové činnosti	cyklická (lokomoční) – acyklická
Zapojení svalstva	celková (globální) – lokální
Druh svalové činnosti	dynamická – statická

Trénink vytrvalosti

Stimulace vytrvalosti je významnou součástí kondičního tréninku. Pro trénink vytrvalosti má zásadní význam uvedené členění vytrvalosti, především vzhledem k době trvání a odpovídajícímu energetickému zabezpečení. Vzhledem k významu a uplatnění ve sportovní praxi se v této části věnované tréninku vytrvalosti zaměříme především na základní vytrvalost a speciální vytrvalost dlouhodobou.

Metodika tréninku vytrvalosti

Pro efektivní rozvoj základní a dlouhodobé vytrvalosti se obecně využívá širšího pásma zatížení v rozsahu 60–90 % VO_2max. Především u vyspělých sportovců je zásadní otázkou poměr specifického a nespecifického zatížení, přičemž specifické zatížení musí převažovat. Optimální poměr je obecně ovlivněn věkem, tréninkovou fází, trénovaností a z fyziologického hlediska, tím, je-li výkon vytrvalostního charakteru limitován kapacitou transportního systému nebo adaptacemi ve svalu. Trénink vytrvalosti, zejména v případě intenzivního zatížení, je vhodné ukončit aktivním zotavením s využitím pohybové činnosti nízké intenzity trvání přibližně 10–20 min. Pro efektivitu tréninku je rozhodující volba vhodné metody a obsahu a individuálně optimální intenzita zatížení.

Metody tréninku vytrvalosti

Prvním krokem je ujasnit si, jaký druh vytrvalosti má být prioritně stimulován a zvolit vhodné metody a tréninková cvičení. V tréninkové praxi se využívají následující metody:

Metody nepřerušovaného zatížení (souvislé metody)

Pro tyto metody je charakteristická déletrvající (desítky minut a více) činnost bez přerušení. Používají se pro rozvoj základní, středně a dlouhodobé (aerobní) vytrvalosti. Ovlivňují mj. schopnost pracovat delší dobu na potřebné intenzitě.

Souvislá (rovnoměrná) metoda
Metoda je charakteristická stálou neměnící se intenzitou. Obvykle se uplatňuje varianta extenzivní a intenzivní.
Zaměření: rozvoj základní vytrvalosti, zlepšení ekonomiky kardiovaskulárního systému, zvýšení aerobní kapacity, stabilizace dosažené úrovně aerobní vytrvalosti, regenerace předcházejícího zatížení (aktivní odpočinek), u intenzivní varianty dále posunutí anaerobního prahu, využití setrvalého stavu, zvýšená kompenzace laktátu.

Střídavá metoda
Je charakteristická měnící se intenzitou a uplatňuje se ve dvou základních variantách – řízená metoda a fartlek.

Řízená střídavá metoda
Intenzita má předem v úsecích naplánovaný vlnovitý průběh od  nízké po vysokou intenzitu.
Intenzita zatížení: mění se od aerobního prahu (AP) po anaerobní práh (ANP), srdeční frekvence (SF) 125–190 tepů/min (cca 60–95 % SFmax).
Trvání zatížení: 30–60 min.
Zaměření: zvyšování aerobní kapacity a individuálních hodnot VO_2max, zlepšení schopnosti rychlých změn, uvolňování energie mezi aerobním a aerobně anaerobním způsobem, zlepšení kompenzace laktátu.

Fartlek (hra s rychlostí)
Ke střídání intenzity zatížení dochází v důsledku volby terénu nebo volby tempa v jednotlivých úsecích podle subjektivních pocitů. Použití metody umožňuje zapojit všechny typy svalových vláken.
Intenzita a trvání zatížení: stejné jako u řízené střídavé metody.
Zaměření: shodné jako v ostatních variantách souvislé a střídavé metody.

Metody přerušovaného zatížení

Vyznačují se střídáním relativně krátkých fází zatížení a odpočinkových intervalů, které umožňují neúplné obnovení energetických rezerv (neúplného intervalu zotavení). Jsou především zaměřeny na rozvoj speciálních druhů vytrvalosti (rychlostní, krátkodobé a střednědobé, lokální, statické i dynamické), resp. vytrvalosti aerobní a anaerobní.

Intervalová metoda
Trvání intervalu zatížení může být od cca 10 s po cca 15 min, intenzita zatížení je cca 80–100 % SFmax. Často vysoký nárůst laktátu (LA) je nezbytné kompenzovat aktivním odpočinkem s intenzitou do cca 60 % VO_2max (do této hodnoty existuje lineární závislost mezi činností a odstraňováním LA). Za optimální interval odpočinku je považován časový úsek, zahrnující první třetinu doby, která je potřebná k dosažení plného intervalu odpočinku. Mnohými autory je udávána doba, která je nezbytná k poklesu SF na hodnoty 130–120 tepů/min. Trvání tohoto optimálního intervalu odpočinku však závisí na dalších faktorech (varianta intervalové metody, SF před zahájením intervalu odpočinku, trénovanost sportovce).

V současné době se používá množství variant intervalové metody. Podle trvání a intenzity zatížení se intervalové metody dělí na extenzivní a intenzivní. Intervalové metody intenzivní mají krátký interval zatížení (cca do 2 min), avšak vyšší intenzitu. Pro intervalové metody extenzivní je typický dlouhý interval zatížení (cca 2–5 min) a nižší intenzita. Jinou variantou členění intervalové metody je dělení na krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé. Výhodou variant intervalové metody je, že nemají negativní vliv na aktuální úroveň rychlosti a síly. Variantou intervalové metody je i kruhový trénink, který může být zaměřen na rozvoj různých druhů vytrvalosti. V tom případě se doporučuje zařazovat více cviků na velké svalové skupiny a delší dobu cvičení na stanovištích.

Opakovaná metoda
Vyznačuje se střídáním relativně krátkého velmi intenzivního zatížení s plným intervalem odpočinku. Jeho délka zabezpečí relativní obnovení energetických rezerv (návrat SF k výchozím hodnotám), které umožní při dalším opakování provést cvičení opět s požadovanou intenzitou. Je nejčastěji využívána při rozvoji rychlostní a krátkodobé vytrvalosti.
Intenzita zatížení: nad ANP.
Trvání intervalu zatížení: 15(20) s – 2(3) min.
Trvání plného intervalu odpočinku: 7–15 min.
Objem zatížení: podle intenzity zatížení.

Závodní metoda
Vyznačuje se jednorázovým zatížením při maximálním motorickém i psychickém nasazení v závodních podmínkách. Délka zatížení může být oproti trvání závodu zkrácena nebo naopak mírně prodloužena. Využití je po stránce fyziologického přizpůsobení shodné s opakovanou metodou. Dále prověření aktuální úrovně trénovanosti, ověření psychické odolnosti sportovce ve vlastním závodě.

Trénink základní vytrvalosti a speciální dlouhodobé vytrvalosti

Při tréninku manipulujeme se všemi složkami (parametry) tréninkového zatížení. Důležité je rovněž přiměřené zvyšování velikosti zatížení. Klíčovými parametry zatížení jsou:

• intenzita,
• objem,
• druh zatížení,
• frekvence.

Dále se zaměříme především na problematiku intenzity stanovení zatížení. Východiskem pro řízení vytrvalostního tréninku jsou především objektivní informace o aktuálních intenzitách zatížení na úrovní AEP, ANP a VO_2max. Tyto poznatky o aktuální hodnotě srdeční frekvence (SF), úrovni laktátu, procentu VO_2max společně vytváří základ pro individualizaci tréninkového zatížení. Především jde o to, aby byl aktivován odpovídající systém energetického krytí svalové činnosti.

Pro stanovení intenzity zatížení se v praxi nejčastěji využívá hodnot SF (dalšími možnostmi jsou např. stanovení mechanického výkonu nebo METs). Řízení pomocí SF využívá poznatku, že křivka SF se mezi 50–80 % maxima do jisté míry shoduje s procentem VO_2max. Je třeba mít na zřeteli, že dosažená hodnota SFmax je hodnotou individuální, která je závislá na stáří a úrovni trénovanosti sportovce. Nevýhodou řízení intenzity zatížení pomocí hodnot SF je, že umožňuje hodnotit zatížení oběhového systému, ale neukazuje na intenzitu metabolismu. Při realizaci tréninkového zatížení (stanovená intenzita, počet sérií apod.) je třeba vzít rovněž v úvahu, že hodnota velikosti SF se postupně mění. V současné době se využívá možnosti průběžného záznamu hodnot SF pomocí monitorů SF. 

Výpočet tréninkových pásem

Pro stanovení velikosti intenzity a tedy výběr určitého rozmezí, ve které bude nejlépe působit zatížení na rozvoj určitého druhu vytrvalosti, je potřebná znalost individuální hodnoty SFmax. Buď máme možnost přesného stanovení hodnoty v laboratorních podmínkách, nebo využíváme k určení některého z  terénních testů (Conconiho test, test stupňovaného člunkového běhu na 20 m, neboli Leger testu, aj.). Karvonen (1957) navrhl metodu pro výpočet maximální tepové rezervy (MTR). Jako jednu z proměnných použil hodnoty klidové SF. Klidová SF (SFklid) se měří vleže po procitnutí po dobu jednoho týdne.

MTR = SFmax – SFklid

Orientačně lze použít predikce maximální srdeční frekvence na základě věku:

Muži: SFmax = 220 – věk

Ženy: SFmax = 226 – věk

Hoši: SFmax = 207 – věk

Dívky: SFmax = 210 – věk

Chceme-li, např. aby tréninková srdeční frekvence (SFT) odpovídala úrovni 70 % MTR, pak při výpočtu postupujeme následujícím způsobem:

SFT = (SFmax – SFklid) · 0,7 + SFklid

Karvonen uvádí pro rozvoj jednotlivých druhů vytrvalosti následující hodnoty pásem zatížení:

60 % – regenerační trénink nebo velmi dlouhý extenzivní trénink vytrvalosti.

70 % – normální vytrvalostní trénink (aerobní vytrvalost).

80 % – intenzivní vytrvalostní trénink (speciální vytrvalost).

Pro řízení vytrvalostního tréninku je důležitá orientace ve vztahu mezi  MTR, VO_2max a SFmax (tabulka 2.5). 

Tabulka 2.5 Vztah mezi % VO_2max, % MTR a % SFmax  (Baechle & Earle, 2008, upraveno)

% VO2max	% MTR	% SFmax
50	50	66
55	55	70
60	60	74
65	65	77
70	70	81
75	75	85
80	80	88
85	85	92
90	90	96
95	95	98
100	100	100

 

Vybrané aspekty tvorby tréninkového programu

Jak jsme již uvedli, při tvorbě tréninkového programu zohledňujeme princip specifičnosti. To především znamená volit optimální druh zatížení (uplatňovat specifická cvičení z hlediska zapojení svalů, resp. typů svalových vláken) a optimalizovat další složky zatížení tak, aby docházelo k přednostnímu uplatňování odpovídajících energetických systémů. Pozornost je třeba věnovat zotavení (doporučuje se minimálně jeden volný den, nebo den se zatížením regeneračního charakteru v týdnu), frekvenci zatížení a jeho zvyšování. Zpočátku se tréninkový objem, intenzita a frekvence zvyšují maximálně až o 10 % týdně, což však není možné u vysoce trénovaných sportovců. Zvyšování zatížení v tréninkovém programu uvádíme v tabulce 2.6.

Tabulka 2.6 Příklad zvyšování zatížení ve tréningovém programu rozvoje vytrvalosti (Reuter & Hagerman, 2008, upraveno)

Týden	Procento MTR	Trvání (min)	Frekvence/týden
1	70–85 %	40	4
2	70–85 %	45	5
3	70–85 % 60–75 %	40 50	3 1
4	70–85 % 60–75 %	45 50	4 1
5	70–85 % 60–75 %	45 55	4 1

Dále uvedeme jeden z možných přístupů k členění tréninků uplatňovaných při stimulaci vytrvalosti:

1. Dlouhý, pomalý trénink
   Využívá rovnoměrné (souvislé) metody. Intenzita je cca 80 % SFmax, trvání 25 min až 2 hod. Nevýhodou při dlouhodobém využívání může být přeměna vláken typu IIa na I a zpevnění nežádoucích neuromuskulárních vzorů zapojení svalových vláken. Tréninkový efekt: zvýšení rychlosti na úrovni ANP (zlepšením tolerance na laktát).
2. Fartlekový trénink
   Využívá metodu fartleku. Intenzita je mezi cca 70–90 % VO_2max. Výhodou je širší spektrum intenzity. Tréninkový efekt: zvýšení VO_2max, zvýšení ANP, ekononiky pohybu a využití energetických zdrojů.
3. Tempový trénink
   Využívá rovnoměrné (souvislé) metody. Intenzita je na úrovni závodní, ev. i vyšší, na úrovni ANP, trvání 20–30 min. Výhodou může být zpevnění žádoucích neuromuskulárních vzorů zapojení svalových vláken a s tím spojená ekonomika pohybu a zvýšení ANP. Tréninkový efekt: rozvoj citu pro závodní tempo a zlepšení schopnosti systémů těla udržet tempo (zlepšením produkce energie aerobního i anaerobního metabolismu).
4. Intervalový trénink
   Může mít různé podoby (dle specifik sportu, tréninkového období, sportovce…). Intenzita je na úrovni cca VO_2max, trvání intervalu zatížení několika sekund až 5 min i více, poměr intervalu zatížení a odpočinku se různí (1:1 a více). Tréninkový efekt: zvýšení VO_2max, zvýšení anaerobního metabolismu.
5. Opakovaný trénink
   Spočívá v aplikaci opakované metody. Intenzita je na úrovni VO_2max a vyšší. Tréninkový efekt: zlepšení pohybové rychlosti, ekonomiky pohybu, tolerance aerobního metabolismu. 

Mnozí sportovci vytrvalostních disciplín se v minulosti vyhýbali silovému tréninku. Poznatky z výzkumů provedených v posledních letech však ukazují na pozitivní efekty silového tréninku a současného tréninku síly a vytrvalosti v oblasti střednědobé a dlouhodobé vytrvalosti. Ve většině studií zaměřených na běh byla zjištěna zlepšená ekonomika běhu.

Vybraná tréninková doporučení

• Trénujte spíše častěji než dlouze, absolvujte maximálně 5 tréninkových jednotek za týden.
• VO_2max můžete tréninkem zvýšit nejlépe mezi 15–19 lety.
• U trénovaných sportovců upřednostňujte trénink s vysokou mírou specifičnosti.
• Pro účely posouzení předpokladů k vytrvalostnímu výkonu sportovce využívejte znalosti VO_2max, ale i rychlosti při VO_2max, neboť ta má vyšší výpovědní hodnotu, protože zahrnuje další proměnnou – ekonomiku pohybu (hodnoty VO_2max a ekonomika pohybu se u téhož sportovce během různých tréninkových období mění).
• Schopnost zotavování můžete trénovat intervalovou metodou tak, že v intervalech odpočinku je udržována aktivita odpovídající 60 % SFmax (mezi intenzitou aktivního odpočinku a odstraňováním laktátu z krve existuje až do intenzity asi 60 % VO_2max lineární závislost).
• U plavání je SF oproti běhání při stejné intenzitě o cca 13 tepů∙min^-1 nižší.
• V průběhu roku střídejte souvislý, intervalový a rychlostní trénink, respektujte výkonnostní úroveň a typ sportovce.
• Pro rozvoj silové vytrvalosti můžete použít běhy do kopců, které současně vedou k rozvoji síly (např. 8×500 m).

Trénink střednědobé vytrvalosti

Pro trénink vytrvalosti zdůrazňující střednědobou vytrvalost je charakteristická vysoká intenzita zatížení. Upřednostňuje se kritická intenzitu zatížení (intenzita, která odpovídá intenzitě při VO_2max). Z tohoto důvodu se využívá různých variant intervalových metod. 

Trénink krátkodobé vytrvalosti

Pro trénink se především využívá intenzivních intervalových metod. Vzhledem k aktivaci anaerobního laktátového systému je pro tréninkové stimuly charakteristická činnost v trvání 10(15) s až 2-3 min, ev. více s intenzitou, která je vzhledem k trvání zatížení maximální (obvykle vyšší než při intenzitě na úrovni VO_2max). Interval odpočinku mezi opakováními a sériemi není plný, avšak umožňuje dosažení požadované intenzity zatížení. Může se záměrně prodlužovat, ale i zkracovat. Počet opakování v sérii obvykle nepřekračuje 5-10. Celkový počet opakování může dosáhnout několika desítek.

Trénink rychlostní vytrvalosti

Musí stimulovat především ATP-CP systém. Trvání činnosti je proto v rozmezí 5–15(20) s, intenzita téměř maximální až maximální. Počet opakování v sérii obvykle nepřekračuje 10 Poměr intervalu zatížení a odpočinku je přibližně 1:4 s následným prodlouženým intervalem odpočinku mezi sériemi. Celkový počet opakování může dosáhnout několika desítek.

Trénink vytrvalosti u dětí a mládeže

Názory, že děti se hůře adaptují na aerobní vytrvalostní podněty než dospělí, se nepotvrdily. Avšak vysoká intenzita u předpubertálních dětí je zbytečná. Rovněž déletrvající činnost by děti mladšího školního věku měly provádět bez pocitu výrazné únavy. V pubertě dochází k zvýšení VO_2max hlavně u hochů (především nárůstem svalové hmoty, zvýšením koncentrace hemoglobinu), ale přibližně půl roku před růstovým spurtem může dojít k stagnaci, resp. snížení úrovně vytrvalosti.

Tipy pro tréninkovou praxi

• Výsledky výzkumů u 11letých ukázaly, že do tohoto věku vytrvalostní trénink ovlivňuje pravděpodobně vlákna typu I a také II (jejich metabolický charakter).
• Upřednostňujte sportovní hry a jejich modifikace, pohybové hry, štafetové závody.
• Doporučená intenzita při aerobním zatížení v trvání 90s a více: srdeční frekvence cca 165–175, při anaerobním zatížení 20–50s: srdeční frekvence cca 175–200.
• Dbejte na variabilitu cvičení. Vhodné je měnit překonávané vzdálenosti, trvání i intenzitu.
• V období postpuberty v tréninku postupně respektujte specifika specializace, v soutěžním období zařazujte nejméně 50 % specifického tréninku (vzhledem k nárokům sportovního výkonu na převažující metabolické zajištění činnosti).

Specifika vytrvalostního tréninku žen

Již dříve jsme uvedli, že vytrvalostní výkonnost je determinována komplexním spolupůsobením několika fyziologických parametrů. Ty jsou ovlivněny morfologickými a funkčními charakteristikami, jež jsou do určité míry dány geneticky. Jedním z funkčních parametrů klíčových pro vytrvalost je VO_2max, která je u žen absolutně (o 10–25 %) i relativně (o 5–10 %) nižší. Protože je u žen nižší VO_2max, absolutní hodnota laktátového prahu bude také nižší, relativní hodnota (% z VO_2max) je ale u mužů i žen podobná. Schopnost udržet relativně vysokou intenzitu zatížení je dále závislá na utilizaci a dostupnosti energetických substrátů (důležitost svalového glykogenu a krevní glukózy pro vytrvalostní výkon). U žen lze při prodlouženém výkonu očekávat šetření svalového glykogenu díky zvýšené oxidaci tuků ve svalech (vyšší podíl lipolýzy a utilizace volných mastných kyselin).

Ve výkonu vytrvalostního charakteru hraje významnou roli i tzv. ekonomika pohybu, která se úzce pojí se spotřebou kyslíku potřebnou k udržení dané rychlosti pohybu. Např. ekonomika běhu je u vysoce trénovaných mužů a žen podobná. Rozdíly v biomechanice (délka kroku, vertikální zdvih, šířka pánve apod.) u vrcholových sportovců nehrají tak významnou roli jako u běžné populace.

Senzitivita žen na vytrvalostní trénink může být stejná a v některých případech i vyšší než u mužů. Zvyšování úrovně vytrvalosti je oproti mužům pomalejší, ale získaná úroveň se udržuje déle. Předpoklady žen pro vytrvalost se velmi přibližují předpokladům mužským a v některých parametrech ženy své mužské protějšky dokonce překonávají. Hovoří se zejména o výkonech ultramaratonského typu, ve kterých může být pro ženu výhodnější menší množství svalové hmoty (a tudíž nižší svalová únava), vyšší podíl pomalých vláken ve svalech nebo výše zmíněná lepší dostupnost a utilizace tuků jako energetického zdroje.

Diagnostika vytrvalosti

Stejně jako u jiných kondičních schopností, nemůže být úroveň vytrvalostních schopností měřena přímo. Na rozvoj vytrvalostní schopnosti lze ale usuzovat z naměřených ukazatelů. Využívána jsou především terénní měření (např. Cooperův test, Conconiho test,stupňovaný člunkový běh na 20 m, neboli Legerův test), která jsou u výkonných sportovců zpřesňována a doplňována laboratorními měřeními ve formě funkčních testů (nejčastějitesty se stupňovanou zátěží na běhátku nebo bicyklovém ergometru). U všech testů vytrvalostních schopností je nezbytná vysoká standardizace podmínek při jejich provádění. Jak vyplývá z obsahu kapitoly, vytrvalostní trénink zahrnuje centrální, ale i periferní adaptace (především ve svalech). Z tohoto důvodu by se mělo upřednostňovat (především u dospělých sportovců) testování sportovně-specifické (např. využít ergometry pro cyklistiku, kanoistiku, veslování atd.). Další poznatky vztahující se k diagnostice vytrvalosti byly již uvedeny v první části publikace věnované fyziologickým aspektům kondičního tréninku. 

Kontrolní otázky

• Charakterizujte vytrvalost jako kondiční schopnost, uveďte hlavní faktory determinující její úroveň.
• Vysvětlete význam pojmů aerobní výkon, aerobní kapacita, aerobní a anaerobní práh.
• Uveďte a charakterizujte druhy vytrvalosti.
• Objasněte základní metody rozvoje vytrvalosti. Které z nich byste využili v tréninku ve vaší disciplíně a proč?
• Jak lze řídit intenzitu zatížení při vytrvalostním tréninku?
• Jaká jsou východiska a charakteristiky vytrvalostního tréninku dětí a mládeže a specifika u žen?

Literatura

Aagaard, P., & Andersen, J. L. (2010). Effects of strength training on endurance capacity in top-level endurance athletes. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports,20(2), 39–47.

Baechle, T. R., & Earle, W. R. (2008). Essentials of strength training and conditioning. Champaign, IL: Human Kinetics.

Balyi, I., & Hamilton, A. (2004). Long-term athlete development: Trainability in childhood and adolescence. Windows of opportunity. Optimal trainability. Victoria: National Coaching Institute British Columbia & Advanced Training and Performance.

Elliot, B. (1998). Training in sport – applying sport science. Chichester: John Wiley and Sons.

Grasgruber, P., & Cacek, J. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer Press.

Grosser, M., Starischka, S., & Zimmermann, E. (2008). Das neue Konditionstraining. München: BLV.

Hohmann, A., Lames, M., & Letzelter, M. (2010). Úvod do sportovního tréninku. Prostějov: Sdružení sport a věda.

Karvonen, M., Kentala, K., & Mustala, O. (1957). The effects of training heart rate: A longitudinal study. Annales Medicinae Experimentalis et Biologiae Fenninae, 35, 307–315.

Kuhn, K., Nusser, S., Platen, P., & Vafa, R. (2005). Vytrvalostní trénink. České Budějovice: KOPP.

Lehnert, M., Novosad., J., Neuls, F., Langer, F., & Botek, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. Olomouc: Univerzita Palackého.

Malina, R., Bouchard, C., & Bar-Or, O. (2004). Growth, maturation and physical activity.Champaign, IL: Human Kinetics.

Měkota, K., & Novosad, J. (2005). Motorické schopnosti. Olomouc: Univerzita Palackého.

Mikkola, J., Taipale, R., et al. (2011). Effect of resistance training regimens on treadmill running and neuromuscular performance in recreational endurance runners. Journal of Sports Sciences, 29(13), 1359–1371.

Moran, G. T., & McGlynn, G. H. (1997). Cross training for sports. Champaign, IL: Human Kinetics.

Moravec, R., Kampmiller, T., Vanderka, M., & Laczo, E. (2004). Teória a didaktika športu. Bratislava: Univerzita Komenského, Slovenská vedecká spoločnosť pre telesnú výchovu a šport.

Neumann, G., Pfutzner, A., & Hottenrott, K. (2005). Trénink pod kontrolou: metody, kontrola a vyhodnocení vytrvalostního tréninku. Praha: Grada.

Reuter, B. H., & Hagerman, P. S. (2008). Aerobic endurance exercise training. In R. T. Beachle & R. W. Earle (Eds.), Essentials of strength training & conditioning (pp. 489–503). Champaign, IL: Human Kinetics.  

Virgilio, S. J. (1997). Fitness education for children: A team approach. Champaign, IL: Human Kinetics.

Weineck, J. (2000). Optimales Training. (11th ed.) Balingen: BLV Sportwissen.