Vybrané okruhy ze somatické diagnostiky a svalového systému

Pohyb je základním principem přírody, je přirozenou a biologickou potřebou člověka a jednou ze základních a nejdůležitějších vlastností živé hmoty, která je podmínkou vývoje jedince. Pohyb tak sehrává významnou roli v rozvoji osobnosti každého člověka. Podporuje fyzické, duševní i sociální zdraví a je podstatným výrazovým prostředkem člověka. Obecně je pohyb považován za změnu polohy jednotlivých částí lidského těla nebo přemístění celého organismu v prostoru. Protože pohyb je významnou měrou zprostředkováván svalovým systémem, budeme se jím dále zabývat detailněji. Svalový systém je významně stimulován k rozvoji v rámci kondičního tréninku a celkové přípravy sportovce, avšak je důležité mu věnovat pozornost i v rámci aktivit kompenzačně-korektivních a regeneračních. 

Rozdělení svalových skupin

Ve vztahu k určitému pohybu rozeznáváme tyto svaly nebo svalové skupiny:

• Svaly hlavní – agonisty, které se zúčastňují na pohybu největším dílem.
• Svaly vedlejší – synergisty, svaly pomocné, které podporují svaly hlavní a mohou je částečně nahradit.
• Antagonisty – tj. svaly, jejichž funkcí je konat pohyb opačný, při pohybu jsou natahovány.
• Svaly stabilizační pohyb přímo neprovádějí, ale udržují tělesnou část v takové poloze, aby mohl být pohyb dobře proveden.
• Neutralizační svaly neutralizují druhou směrovou komponentu hlavního svalu. Důležitá je aktivace a koordinace všech svalů, které se na provedení daného pohybu zúčastňují. 

Svaly s převážně posturální funkcí

Pro svaly a svalové skupiny s  typickou posturální, antigravitační funkcí je charakteristické, že jsou fylogeneticky starší, enzymaticky jsou vybaveny k pomalejší kontrakci a jsou vhodné pro protrahovanou, vytrvalostní činnost s dlouho přetrvávajícím tonem (obrázek 3.22). Obsahují méně myofibril a hodně mitochondrií, mají nižší práh dráždivosti a bohatou cévní síť. Jsou ekonomičtější a zajišťují spíše statické, polohové funkce a pomalý pohyb. Vytváří souvislý pás podél mechanické osy těla od klenby nožní až ke spojení páteře s lebkou. Uplatňují se při vzpřímeném držení těla a zajišťují polohu jednotlivých tělesných segmentů v neměnném postavení. Na zvýšené zatížení reagují převážně zkrácením spolu se zvýšenou tuhostí a hypertonem. V pohybových vzorcích mají tendenci přebírat funkci svalů fázických.

Obrázek 3.22 Vybrané svaly s posturální a fyzickou funkcí

V rozdělení svalů a svalových skupin se sklonem k hypertonii a zkrácení, a svalů s tendencí k inhibici a ochablosti, nejsou autoři zcela jednotní. Systematické rozdělení jednotlivých svalů můžeme porovnat u Jandy, Kučery et al. a Lewita. Svaly s tendencí k hypertonii a zkrácení jsou podle Lewita (2003) tyto: mm. sternocleidomastoidei, mm. scaleni, descendentní část m. trapezius, m. subscapularis, m. deltoideus, flexory horní končetiny, m. pectoralis major, m. pectoralis minor, m. obliquus internus abdominis, m. obliquus externus abdominis, m. quadratus lumborum, bederní část m. erector spinae, m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae, adduktory stehna, ischiokrurální svaly, m. triceps surae.

Kučera (1997) uvádí jako typické svaly k hypertonii a zkrácení: m. sternocleidomastoideus, mm. scaleni, horní a střední část m. trapezius, m. subscapularis, m. levator scapulae, flexory horní končetiny, mm. pectorales, mm. obliqui externi abdomini, m. quadratus lumborum, bederní část m. erector spinae, m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae, adduktory stehna, ischiokrurální svaly, m. soleus.

K nejčastěji zkráceným svalům řadí Janda (1996): m. sternocleidomastoideus, m. levator scapulae, descendentní část m. trapezius, m. pectoralis major, paravertebrální zádové svaly, m. quadratus lumborum, m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae, m. piriformis, adduktory stehna, m. biceps femoris, m. semitendinosus, m. semimembranosus, m. soleus, m. gastrocnemius.

Svaly s převážně fázickou funkcí

Svaly s převážně fázickou funkcí se vyznačují prudkou a vydatnou kontrakcí, která však brzy vede k únavě. Jsou fylogeneticky mladší a na podráždění reagují rychleji. Obsahují více myofibril a méně mitochondrií a enzymaticky jsou uzpůsobeny k rychlým kontrakcím prováděných velkou silou, ale po krátkou dobu. Svaly fázické se uplatňují hlavně při rychlých pohybech dynamického charakteru. Při nedostatku adekvátních pohybových podnětů dochází k jejich ochabnutí, které je doprovázeno hypotonií a sklonem k funkčnímu útlumu spolu s pozdním nástupem aktivace v pohybových vzorech.

Svaly s tendencí k oslabení uvádí Lewit (1996) následovně: hluboké flexory šíje, ascendentní část m. trapezius, m. supraspinatus, m. infraspinatus, extenzory horní končetiny, m. serratus anterior, m. rectus abdominis, mm. glutei, mm. vasti, mm. peronei, m. tibialis anterior, extenzory prstů.

Svaly s tendencí k inhibici a ochablosti jsou podle Kučery (1997): mm. flexores nuchae, ascendentní část m. trapezius, m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. deltoideus, extenzory horní končetiny, m. serratus anterior, m. rectus abdominis, mm. glutei, mm. vasti (med. et lat.), mm. peronei, m. tibialis anterior, extenzory prstů nohy.

Poruchy pohybového systému

Dělení poruch pohybového systému

Poruchy pohybového (hybného) aparátu jsou jednou z nejčastějších obtíží, projevujících se u dnešního člověka, neboť současný životní styl populace v hektickém a přetechnizovaném prostředí se vyznačuje nedostatkem adekvátních pohybových podnětů a dlouhodobou jednostranným statickým zatížením. Takový pasivní či konzumní způsob života je charakterizován nejen nedostatkem pohybu (hypokinézou), ale i nadměrným energetickým příjmem a vysokou hladinou psychického stresu. V důsledku těchto negativních vlivů dochází k četným poruchám zdravotního stavu, které ústí do řady civilizačních onemocnění.

Svalstvo představuje tu část hybného systému, do níž se poruchy hybnosti promítají. Ve svalovém systému se sbíhají jak vlivy z centrálního nervového systému, tak z periferních struktur – kůže, podkoží, vnitřních orgánů a kloubů. Jednotlivé systémy jsou propojeny a porucha jednoho systému se zákonitě projeví i v systémech druhých. Na svalový systém přitom působí vlivy endogenní i exogenní a svalový systém je nucen se velmi rychle adaptovat. Při neadekvátních pohybových podnětech, kdy je pohybový systém nedostatečně stimulovaný, dochází ke snižování zdatnosti a výkonnosti. Vzniká funkční insuficience. 

Dělení poruch pohybového systému:

• Funkční poruchy, které mohou, pokud neadekvátní zatížení přetrvává, vyústit po delší době v poruchu strukturální.
• Strukturální poruchy, jež se zpravidla klinicky projevují teprve, až způsobí změnu funkce.
• Funkcionální poruchy (dříve označované jako „hysterické“ poruchy), které jsou spojeny s psychickými poruchami a nejsou spojeny s poruchou strukturální.

Mezi funkční poruchy jsou řazeny poruchy funkce kloubů, svalů a nervů, ostatních měkkých tkání, orgánů, orgánových soustav a celého organizmu, kdy není primárním důvodem projevu onemocnění organická, strukturální příčina. Funkční porucha je potom projevem chybné řídící funkce. Funkční poruchy pohybového aparátu se nejzřetelněji projevují ve třech systémových, vzájemně propojených, úrovních:

• V oblasti funkce svalů – formou svalové nerovnováhy.
• V oblasti centrální regulace – jako poruchy pohybových stereotypů.
• V oblasti funkce kloubů – ve smyslu omezení kloubní pohyblivosti nebo hypermobility.

Svalové dysbalance

Vzájemný vztah mezi jednotlivými svaly a svalovými systémy je předpokladem funkční vyváženosti. V případě, že dojde k určité funkční insuficienci, vzniká nerovnováha, neboli svalová dysbalance. Při svalové dysbalanci nedochází jen k poruchám v periferních strukturách pohybového systému, ale zároveň se jedná o hlubší poruchy řízení pohybu. Svalová dysbalance je porucha svalové souhry vyplývající ze špatné distribuce svalového tonu a jako taková ovlivňuje držení postiženého segmentu, který je přetahován na stranu hypertonického svalu.

Příčiny, vedoucí ke vzniku svalových dysbalancí:

• Malá aktivita, hypokinéza, nedostatečné zatěžování.
• Přetížení, resp. chronické přetěžování nad hranici danou kvalitou svalu.
• Asymetrické zatěžování bez dostatečné kompenzace.

 

S prvním a čtvrtým faktorem se lze setkat u převážné většiny populace. Druhý a třetí faktor se velmi často vyskytuje u sportovců.

Všechny tyto vlivy nutí svalový systém k adaptaci, jejímž následkem v konečném důsledku jsou vznikající svalové dysbalance, které mohou mít místní nebo i celkový charakter, přičemž mnohé se zase mohou stát zdrojem patogenních podnětů pro další prohlubování svalové nerovnováhy. Ta se projevuje zejména odchylkou držení příslušného segmentu těla, omezeným rozsahem pohybu a chybnou aktivací svalů v pohybových vzorech, při níž se svaly s převážně fázickou funkcí aktivují s časovým zpožděním a svaly s převážně posturální funkcí se aktivují dříve. Důsledkem opožděné a nedostatečné aktivace fázických svalů je prohloubení jejich oslabení. Důsledkem časnější a silnější aktivace posturálních svalů, před svaly fázickými, je jejich neustálé přetěžování.

Svalové dysbalance jsou prvním stádiem dalších závažnějších funkčních poruch hybného systému. Z porušené svalové rovnováhy lze odvodit převážnou část posturálních vad u dětí a mladistvých, v níž je možno spatřovat jednu z hlavních příčin funkčního selhání páteře při vertebrogenních obtížích v dospělosti. Znalost vývoje posturálních mechanizmů je velmi důležitá, neboť způsob, jakým došlo ke vzpřímení u dítěte, se může odrážet v celé pozdější motorice. Opožděný vývoj vzpřímení a chůze je znamením vývojových hybných poruch, které mohou zůstat i skryty, pokud nebyl pohybový systém vystaven extrémním nárokům.

Svalové dysbalance, které se nesnažíme upravit, se trvale prohlubují. Zpočátku reverzibilní funkční změny vedou k reflexním změnám v pohybovém vzorci a postupně následují morfologické změny. Dochází ke zvýšení tonu, k postupné ischemizaci svalu, ke zmnožení vaziva až fibrotické degeneraci svalu. Asymetrický tah v kloubu vede časem k anatomické přestavbě architektoniky kloubu a ke změnám kvality vazů a šlach. V důsledku těchto změn se zvýší četnost mikrotraumat, objeví se entezopatie a případně následné nevratné změny.

Svalová dysbalance je vždy spjata se snížením tělesné a pohybové výkonnosti, velkou zranitelností hybného ústrojí, zejména šlachových úponů, vazů a kloubních pouzder. Při svalové dysbalanci vzniká zkrácení vazivové složky svalu, která nedovolí dosáhnout plného rozsahu pohybu v kloubu. Sval, jenž nemůže pracovat v maximálním rozsahu pohybu, má rovněž sníženou výkonnost. Pokud se obnoví původní rozsah pohybu, zvýší se i svalový výkon. Zkrácený sval se rovněž stává dominantní při nejrůznějších pohybech, a to dokonce i takových, při nichž by měl být utlumen. V pohybových vzorcích na sebe přebírá hlavní funkci, působí tlumivě na své antagonisty, takže při cvičení není možné dosáhnout jejich dokonalé aktivace. Výsledkem těchto probíhajících dějů je jenom upevnění stávající svalové dysbalance.

V souladu s Jandou pod pojmem svalové zkrácení rozumíme stav, kdy dojde z nejrůznějších příčin ke klidovému zkrácení, sval je tedy „in vivo“ v klidu kratší a při pasivním natahování nedovolí dosáhnout plného rozsahu pohybu v kloubu. Tento stav není provázen elektrickou aktivitou, a není proto podložen aktivní kontrakcí svalu a zvýšenou aktivitou nervového systému. Vystupňováním uvedeného zkrácení je svalová kontraktura, jak ji známe při změně poměru síly antagonistických svalových skupin. Příčina funkčního zkrácení svalu se nemusí vyskytovat přímo v daném postiženém svalu, ale může to být reakce na vzdálený nociceptivní podnět. Ke zkrácení mají větší tendenci svaly uložené blíže k ose těla a také svaly fylogeneticky staršího flexorového systému. Zkrácený sval se vyznačuje vyšším svalovým tonem a v klidu může vychylovat kloub z nulového postavení. Naopak u oslabeného svalu dochází ke snížení svalové síly a nedostatečné a chybné fixaci příslušného pohybového segmentu.

Z četných studií funkčního stavu svalového aparátu různých populačních skupin vyplývá, že nejvýraznějšími změnami svalových funkcí je postižena oblast bederní páteře, pánve a kyčelního kloubu. Přestože jsou svalové dysbalance podmíněny motorickou dispozicí, jsou dynamickým jevem závislým na věku, pohlaví, objemu a kvalitě pohybových aktivit. Svalové dysbalance jsou rovněž velmi často limitujícím faktorem pro dosažení maximálního sportovního výkonu.

Pro obnovení svalové rovnováhy je nutná normalizace poměrů v periferních strukturách pohybového aparátu. Začíná se s protahováním hypertonických a zkrácených svalů, neboť kromě mechanické překážky k provedení pohybového úkonu se tu uplatňují i reflexní vazby mezi partnerskými antagonistickými svaly. Vzhledem k tomu, že většina vlivů, které vedly k narušení svalové rovnováhy, působí často i nadále, je nutné svalovou rovnováhu prostřednictvím cviků stále upevňovat. Výše uvedenou problematiku je třeba mj. vnímat v tomto kontextu jednoho z úkolů kondičního tréninku – prevence zranění. 

Pohybové stereotypy

Biomechanické situace, v nichž se může naše tělo ocitnout a motorické reakce, které se v nich odehrávají, jsou nesčetné a rozmanité. Ve skutečnosti však mají mnoho společného a mnohé se opakují. Centrální nervová soustava tak postupně buduje a průběžně doplňuje vlastní databanku údajů, do které si ukládá nejenom dílčí údaje o prováděném pohybu, ale i celé programy různých pohybových činností.

Stereotypně se opakující situace, a z nich vyplývající stále stejné zpětnovazebné informace nebo podněty, přimějí neurony mozkových center navazovat mezi sebou pevnější spojení, z nichž se postupně sestavují přesné programy – pohybové vzorce pro jednotlivé pohybové činnosti, které jsou pak souhrnně označovány jako pohybové stereotypy. Pohybové stereotypy se vytváří během prenatálního vývoje plodu a vytváří tak bazální rámcové programy, jež jsou geneticky fixované. Ty vytváří jen rámec pozdějších pohybových programů, které vznikají na základě vypracování funkčních spojení v postnatálním období. Pohybové stereotypy jsou individuálně specifické, odráží se v nich individuální zvláštnosti somatické i psychické. Mění se v průběhu života přestavbou jako reakce na změny vnějšího a vnitřního prostředí.

Chybné pohybové stereotypy lze chápat jako poruchy svalové koordinace, které vznikly následkem poruchy centrálního řízení. Podle Jandy lze motorický stereotyp chápat jako základní klinickou jednotku hybnosti. Pohyb je výrazem souhry mezi jednotlivými svalovými skupinami, které tvoří určitý funkční celek. Vypracování složitějšího dynamického stereotypu je provázeno velkou nervovou námahou, která se však s fixací stereotypu stále snižuje. Nervová činnost se stává ekonomičtější a automatickou. Je důležité vypracování skutečně ekonomického stereotypu, který je podkladem pro nejběžnější pohybové úkony, neboť jednou vytvořené pohybové stereotypy se velmi obtížně přepracovávají. Správné pohybové stereotypy vytvořené v mládí zůstávají trvalejší a umožňují tak udržet stav hybného systému na dobré úrovni i přes nepříznivé civilizační vlivy. Správně zakódované a zafixované stereotypy v paměti se snadno spouštějí a přesně provádějí.

K častým změnám hybných stereotypů dochází proto, že životní režim současné populace se vyznačuje nedostatkem adekvátních pohybových stimulů, výraznou pohybovou chudostí a nevyváženým zatížením hybného systému. Ten se adaptuje na tyto negativní jevy právě změnou hybných stereotypů a dochází i ke změnám v morfologii a funkci některých svalů. Tyto změny je třeba včas zachytit a registrovat, abychom předcházeli zdravotním obtížím a odstraňovali již počáteční hybné poruchy. Kvalita pohybových stereotypů a stupeň jejich fixace jsou závislé na fyziologických předpokladech a vlastnostech centrálních složek hybného systému a způsobu, jak byly a jsou pohybové stereotypy vypracovány, posilovány i koordinovány.

Podle Jandy je z hlediska analýzy hybných poruch analýza pohybových stereotypů nejdůležitější. Při vlastním vyšetřování pohybových stereotypů nezáleží ani tak na síle svalů, ale zejména na stupni jejich aktivace a koordinace. Vyšetření základních pohybů tak dává určitou představu o kvalitě regulace motoriky a o kvalitě pohybu. Chybný pohybový stereotyp může být příčinou funkčních kloubních poruch zvláště vertebrogenních. Jejich úprava je pak základním předpokladem vyrovnávacího procesu.

Vertebrogenní obtíže představují jednu z nejvýznamnějších funkčních i strukturálních poruch podpůrně-pohybového systému. Jsou řazeny mezi civilizační choroby a u jedinců produktivního věku tvoří nejčastější příčinu pracovní neschopnosti. 

Nejčastěji vyšetřované pohybové stereotypy:

• flexe šíje,
• abdukce v ramenním kloubu,
• flexe trupu,
• extenze v kyčelním kloubu,
• abdukce v kyčelním kloubu.

Klinické syndromy

Typické svalové dysbalance, které jsou do jisté míry konstantní a charakteristické, se sdružují do syndromů. Následkem jednostranného zatěžování tak vznikají příznačné nadměrně silné a hyperaktivní svalové skupiny s tendencí ke zvýšenému napětí a typické svalové skupiny, které jsou oslabené.

Dolní zkřížený syndrom

Pánevní neboli distální (dolní) zkřížený syndrom představuje svalovou dysbalanci, ke které dochází v oblasti pánve.

Při dolním zkříženém syndromu dochází k dysbalanci mezi těmito svalovými skupinami:

• Slabými mm. glutei maximi a zkrácenými flexory kyčelního kloubu (m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae).
• Slabými mm. recti abdomini a zkráceným m. erector spinae lumbalis.
• Slabými mm. glutei medii a zkráceným m. quadratus lumborum a mm. tensores fasciae latae.

M. gluteus maximus je sice hlavním extenzorem, ale výrazněji se uplatňuje pouze při vstávání ze sedu a při chůzi do schodů. Je málo aktivní při stoji i chůzi po rovném terénu a při dlouhodobém nekompenzovaném sezení dochází k jeho ochabnutí. Při chůzi s oslabenými mm. glutei maximi nedochází k extenzi v kyčelním kloubu, nýbrž následkem hyperaktivity vzpřimovače trupu k bederní hyperlordóze. Výsledkem je přetěžování bederní páteře.

Jak je z uvedeného patrno, nejde pouze o antagonisty, ale také o substituce. Substituci Janda popisuje jako provedení pohybu, při kterém je nahrazována funkce oslabeného agonisty, svaly pomocnými – synergisty. Substituční pohybové programy se vyskytují již v dětské populaci a procento jejich výskytu se v průběhu ontogeneze signifikantně zvyšuje.

Substituce u dolního zkříženého syndromu:

• Za oslabené mm. glutei medii substituují mm. tensores fasciae latae a m. quadratus lumborum.
• Za oslabené mm. glutei maximi substituují m. erector spinae a ischiokrurální svaly (m. biceps femoris, m. semitendinosus a m. semimembranosus). 

Uvedená dysbalance vede ke změně statických a dynamických poměrů, které se projevují anteverzí pánve a zvýšenou lordózou v lumbosakrálních segmentech. Dynamické změny představují přebudování stereotypu kroku s vyústěním do přetížení lumbosakrálních segmentů. Při tomto syndromu je narušen mechanizmus odvíjení trupu při posazování z lehu a při narovnávání z předklonu. Při zkrácených flexorech kyčle je hyperlordóza sekundární, při oslabených svalech břišních je hyperlordóza primární a velice dlouhá. Výrazné zkrácení m. rectus femoris zvyšuje nároky na extenzi kolenního kloubu a výrazné zkrácení m. tensor fasciae latae postupně směřuje k laterální deviaci pately.

U dolního zkříženého syndromu bývá nalezen pouze ojedinělý výskyt zkrácení všech flexorových skupin kyčelního kloubu. Jako nejčastěji zkrácený bývá uveden m. rectus femoris. 

Horní zkřížený syndrom

Horní zkřížený syndrom je svalová nerovnováha v oblasti šíje a pletence ramenního. Při horním zkříženém syndromu je patrná svalová dysbalance mezi těmito svalovými skupinami:

• Mezi horními a dolními fixátory pletence ramenního.
• Mezi mm. pectorales a mezilopatkovými svaly (mm. rhomboidei major et minor) + střední částí m. trapezius.
• Mezi hlubokými flexory šíje (m. longus cervicis, m. longus capitis, m. omohyoideus, a extenzory šíje (m. erector spinae cervicis a m. trapezius). 

Svalová vlákna horní části svalu trapézového působí synergisticky k m. sternocleidomastoideus a spolu s m. levator scapulae bývají nejvíce zatěžována, protože nesou hmotnost celé horní končetiny. Aktivace horních svalových vláken by měla být především stabilizační. Často také dochází ke zkrácení horní části ligamentum nuchae, tato dysbalance vede k fixaci hyperlordózy v  krční oblasti. Zvýšené napětí prsních svalů působí kulatá záda a předsunuté držení ramen, krku i hlavy. Kromě typických substitučních změn základních pohybových stereotypů jsou nalezeny zpravidla i změny u dýchací motoriky. Je narušen dechový stereotyp a zhoršeno rozpínání plic, jedinec je nucen dýchat povrchněji a rychleji, většinou se jedná o tzv. horní typ dýchání. 

Vrstvový syndrom

Při vrstvovém syndromu se střídají horizontální pásy hypertrofických a oslabených svalů. Hypertrofické a tuhé horní fixátory pletence ramenního střídá prohlubeň mezi lopatkami, kde téměř chybí mezilopatkové svaly. Následují silné valy hypertrofických vzpřimovačů trupu v oblasti torakolumbální, ochablé hýžďové svaly a hypertrofické ischiokrurální svaly. Při tomto syndromu dochází k dysbalanci mezi oblastmi hypermobilními a oblastmi se zvýšeným napětím a tuhostí.

Prostředky na úpravu svalových dysbalancí

Bylo prokázáno, že cíleně orientované průpravné cvičení začleněné do kondičního tréninku a do hodin školní tělesné výchovy významně upravuje svalovou rovnováhu. Výběr cvičení u mládeže by měl být především zaměřen na diferencované odstraňování nedostatků v tělesném a pohybovém vývoji s ohledem na individuální potřeby. U sportovců se doporučuje provádět vhodná kompenzační cvičení, aby tak předcházeli vzniku možných poruch hybného systému a současně dosahovali dobrých výkonů. Již od útlého dětského věku je nezbytné do pohybového režimu zakomponovat takové spektrum a množství korekčních cvičení, které omezí vznik svalových dysbalancí a umožní udržení optimálního stavu pohybového aparátu, případně nápravu již vytvořených poruch a substitucí.

Poruchy svalových funkcí a hybných stereotypů byly nalezeny jak u dětí s nízkou pohybovou aktivitou, tak i u dětí, které jsou jednostranně zatěžovány sportem. Pokud není současně využíváno speciálních kompenzačních cvičení, tak ani různé pohybové aktivity spolu s vysokou tělesnou zdatností dostatečně nechrání dětský organizmus před vznikem svalových dysbalancí. Svalová nerovnováha v tak velkém rozsahu by proto měla být dostatečným podnětem pro tvorbu pohybových programů ve školní tělesné výchově.

S výsledky somatického stavu mladých sportovců je důležité seznámit nejen trenéry a učitele, ale i rodiče, aby důsledně uplatňovali kompenzační mechanizmy, neboť potíže v oblasti podpůrně-pohybového systému mohou být limitujícím faktorem pro dosažení maximálních individuálních sportovních výkonů. Kvalita vyrovnávacího procesu pak závisí také na tom, do jaké míry se podaří objektivně posoudit stav hybného systému. Včasnou diagnostikou svalového aparátu lze velmi brzy zachytit možné probíhající změny, které negativně působí na svalový aparát a projevují se v širokém spektru svalových dysbalancí. Ty jsou však pouze předstupněm dalších závažnějších poruch podpůrně-pohybového aparátu.

Kompenzační cvičení

Základní prostředek, kterým lze pozitivně ovlivňovat organizmus člověka, představují tělesná cvičení. Jejich prostřednictvím je zejména ovlivňován pohybový systém, u něhož se účinek cvičení projeví především ve zlepšení pohyblivosti, v úpravě rozsahu pohybu, ve snížení svalového napětí, zlepšení koordinace pohybu a zvýšení svalové síly. Tělesná cvičení přispívají k udržení optimální tělesné hmotnosti a celkově zlepšují fyziologické funkce organizmu.
Kompenzační cvičení pochází ze slova kompenzace, které v doslovném překladu znamená vzájemné vyrovnání (z latinského „com-pensó“ vyrovnávat, vyvažovat).

Kompenzační cvičení jsou zaměřena na určitou korekci, která se může týkat úpravy svalové nerovnováhy, chybného postavení kloubního segmentu, vadného držení těla, ale také špatných dechových funkcí atd. Proto se můžeme setkat s označením těchto cvičení jako cvičení korekční, přímivá (ve vztahu ke vzpřímenému stoji) nebo cvičení kompenzační, která asi nejpřesněji vystihují podstatu.

Vyrovnávací cvičení jsou zaměřena na nácvik optimálního držení těla v různých polohách a při pohybu. Jsou to cvičení, kterými lze cíleně působit na pohybový systém s cílem zlepšit jeho funkční parametry, jako je posturální stabilizace a reaktibilita, kloubní pohyblivost, svalové napětí, síla a svalová souhra, vše v souladu s dýcháním. Jedná se o cvičení stabilizační, uvolňovací, protahovací a posilovací, které souvisí s uvědoměním si svého těla, správným dýcháním a následnou relaxací.

Vyrovnávací neboli kompenzační cvičení jsou ta, kterými lze cíleně působit na složky pohybového systému s cílem zlepšit jejich funkční parametry a vyrovnat tak nepříznivý poměr mezi funkční zdatností pohybového systému, jeho odolností vůči zatížení na straně jedné a funkčními nároky, které jsou na něj kladeny na straně druhé. Kompenzační cvičení jsou variabilní soubor jednoduchých cviků v jednotlivých cvičebních polohách, které můžeme účelně modifikovat s využitím náčiní a nářadí. Vzhledem k povaze vyrovnávacích cvičení, by měly být hlavní náplní průpravné části tréninku, protože mohou velmi účinně a preventivně ovlivňovat stav hybného systému – vyrovnávat svalové dysbalance a předcházet vertebrogenním obtížím.

Kompenzační neboli vyrovnávací cvičení je soubor konkrétních cviků, které pozitivně ovlivňují jednotlivé složky podpůrně-pohybového systému (svaly, vazy, šlachy, klouby a kosti) a zároveň ovlivňují další orgánové soustavy a působí na všestranný tělesný i psychický rozvoj jedince.

Podle specifického zaměření a převládajícího fyziologického účinku rozdělujeme v nejužším slova smyslu kompenzační cvičení na:

• cvičení uvolňovací,
• cvičení protahovací,
• cvičení posilovací.

Tělesná cvičení se prakticky provádí v základních cvičebních polohách (což jsou lehy, podpory, vzpory, kleky, sedy a stoje), jejichž precizní zvládnutí je základem pro správně prováděná kompenzační cvičení. Pokud je výchozí cvičební poloha chybně nastavena, pak nemusí vyrovnávací cvičení plnit svou kompenzační funkci a naopak může být ještě kontraindikační.

Aby byl jedinec schopen správně zaujmout cvičební polohu, měl by umět dobře vnímat své vlastní tělo, jeho jednotlivé tělesné segmenty, jejich vzájemné postavení vůči sobě, vůči podložce, či jejich vzájemnou spolupráci. Stejně tak, by měl být schopen po celou dobu pohybu jednotlivé pohybové segmenty vůči sobě navzájem udržet a fixovat ve správném postavení. Proto je základní dělení kompenzačních cvičení dále rozšířeno o:

• cvičení sebeuvědomovací,
• cvičení stabilizační.

Další logickou návaznost představuje respirační systém. Je zřejmé, že pro správnou činnost svalů je zapotřebí dostatečného množství živin a kyslíku. Dech jako takový má i výraznou modulační funkci a reflexně působí na svalové napětí. Výdech působí tlumivě a uvolňuje svalový tonus, tím se významně uplatňuje při relaxaci. Nádech naopak působí stimulačně a vzhledem k tomu, že bránice je hlavní inspirační sval má také důležitou stabilizační funkci. Pokud chceme dobře provádět jednotlivé cvičební tvary, musíme si osvojit správné dechové návyky a techniku dýchání, které s vlastním prováděním cviků velmi úzce souvisí. Z tohoto důvodu jsou nedílnou součástí kompenzačních cvičení také:

• cvičení dechová,
• cvičení relaxační.

Cvičení dechová můžeme využít také jako samostatné cvičení při oslabení respiračního aparátu, případně při oslabení jiných systémů. Relaxační cvičení uvolňují svalové napětí a regulují psychické napětí. Jsou prostředkem pro navození harmonické rovnováhy v těle. Další členění tělesných cvičení může být podle různých hledisek:

• cvičení rovnovážná,
• cvičení koordinační,
• cvičení pro rozvoj vytrvalosti,
• cvičení pro rozvoj síly,
• cvičení pro rozvoj rychlosti,
• cvičení pořadová,
• cvičení kondiční,
• cvičení zdravotní atd. 

Kromě tělesných cvičení (hlavně kompenzačních) se ve školní TV využívají různé pohybové aktivity, které mají spíše rekreační charakter. Jedná se především o základní pohybové lokomoce – chůzi a její různé modifikace od procházek, přes jogging, až po různorodé formy severské chůze (Nordic walking). Pro mladší věkové kategorie jsou to rozličné formy lezení a přelézání, naopak pro starší jedince vhodnou pohybovou aktivitou může být plavání a různé pohybové aktivity ve vodním prostředí. V současné době rovněž vzniká velké množství rozmanitých cvičebních směrů, které se různě prolínají.

Základní cvičební polohy

Mezi základní cvičební polohy patří lehy, podpory, vzpory, kleky, sedy a stoje. Volba cvičební polohy je závislá na výběru konkrétního cviku a prostředí, ve kterém bude cvičení prováděno. Při nácviku správného nastavení jednotlivých poloh postupujeme od jednoduchých cvičebních tvarů až po složité a preferujeme staticky nenáročné polohy. V lehu dochází k většímu uvolnění svalového napětí, neboť svaly nepůsobí proti gravitačním vlivům a rovněž je možná lepší sebekontrola jednotlivých tělesných segmentů. Naopak při stoji, kde je malá opěrná báze plní svaly významnou posturální funkci.

Výběr správné výchozí polohy umožňuje větší efektivitu práce příslušných svalů, vylučuje zapojení jiných a omezuje nežádoucí souhyby dalších částí těla. Při aktivním držení tělesných segmentů proti působení zevních sil, které je řízeno centrálním nervovým systémem se jedná o tzv. posturální stabilizaci. Posturální stabilizace nezahrnuje pouze vzpřímené držení těla, ale je součástí všech pohybů, a to i když se jedná pouze o pohyb dolních nebo horních končetin. S posturální stabilizací úzce souvisí aktivace svalů hlubokého stabilizačního systému páteře.

Při vlastním provádění samotného pohybu využíváme pomalých, uvědomělých, vedených pohybů, které poskytují dostatečný prostor pro případnou korekci, na základě vnímání vlastního těla.

Hluboký stabilizační systém páteře

Hluboký stabilizační systém by měl vytvářet dostatečně pevné jádro těla, které se uplatňuje nejen při samotném stoji, ale zabezpečuje zpevnění páteře během všech pohybů. Jedná se o svalovou souhru břišních svalů, svalů dna pánevního, hlubokých svalů páteře a činnosti bránice, která má zásadní význam při tvorbě nitrobřišního tlaku. Koordinace svalové aktivity břišních svalů, pánevního dna a bránice vytváří „elastický sloupec“, který vyvíjí tlak na obsah břišní dutiny a poskytuje tak dostatečnou oporu bederní páteři. Významná je i souhra mezi krátkými hluboce uloženými svaly páteře a povrchově uloženými svaly. Stejně tak musí docházet k součinnosti mezi všemi svaly břišní stěny – přímého svalu břišního, šikmých svalů břišních i příčného svalu břišního. Svaly hlubokého stabilizačního systému páteře jsou aktivovány i při jakémkoliv statickém zatížení a jejich zapojení do stabilizace je víceméně automatické.

Principy, které ovlivňují efektivitu a bezpečnost kompenzačně-korektivních cvičení:

• Každý jedinec je z biologického hlediska jedinečný, tuto skutečnost musíme mít na mysli i při zjišťování svalových dysbalancí a výběru cviků pro korekci či udržení svalové rovnováhy. Co je účinné u jednoho, u druhého může být zcela neefektivní.
• Se zásadami správného provádění každého protahovacího nebo posilovacího cviku je nezbytné se seznámit ještě před zahájením vlastního cvičení a nikoliv až v jeho průběhu.
• Před zahájením cvičení je nutné posoudit zdravotní stav cvičence a samozřejmě zvážit vhodnost cvičení, výběr cviků, objem a intenzitu cvičení ve vztahu k možným zdravotním oslabením, kvalitě svalstva a vyspělosti cvičence.
• Při protahovacím či posilovacím cvičení nesmí cvičenec překonávat bolest („jít přes bolest“), která informuje o možném poškození struktury svalu a je velice cenným indikátorem vhodnosti zvoleného cviku a jeho intenzity či rozsahu. Z tohoto hlediska je nezbytné rozlišovat nepříjemný tah, napětí a bolest. Při protahovacích cvičeních se musíme řídit aktuálními pocity cvičence, aby nedošlo k obranné svalové kontrakci (spazmu), případně k poškození vazivové či svalové struktury (mikrotraumatům), které může mít dlouhodobé negativní následky.
• Při cvičení s pomocí druhé osoby je nezbytná dobrá komunikace mezi cvičencem a spolucvičencem, která zamezí možnosti překročení prahu bolesti a následným negativním konsekvencím.
• U jedinců se zvýšenou kloubní pohyblivostí (hypermobilitou) je protahování některých svalových skupin riskantní, neboť může dojít k překročení fyziologického rozsahu pohybů v kloubu, a tím i k poškození jeho měkkých částí. Rovněž u posilovacích cviků je nutné u hypermobilních jedinců vybrat takové cviky, které cvičence nepoškodí. V této souvislosti je třeba mít na mysli i skutečnost, že u hypermobilních jedinců se často vyskytují substituční pohybové stereotypy při provádění pohybu.

Kompenzační cvičení uvolňovací

Uvolňovací cvičení jsou nasměrována vždy na určité kloubní spojení nebo pohybový segment. Cílem kloubně mobilizačních cvičení je uvolnění ztuhlých, málo pohyblivých kloubů, jejich rozhýbání a uvedení svalů do stavu mírného protažení. Uvolňovací cvičení provádíme lehce, zvolna, všemi směry. Začínáme pohyby malého rozsahu, které postupně přechází až do krajních poloh s vynaložením minimálního svalového úsilí. 

Uvolňujeme prostřednictvím:

• Pomalého kroužení (např. zápěstím, předloktím, celou paží).
• Komíhání uvolněnou končetinou s využitím setrvačnosti a působení gravitace (čím větší rozsah pohybu zvolíme, tím musí být pohyb pomalejší).
• Pohybů vedených pasivně do krajních poloh (spolucvičenec pomalu a velmi šetrně provádí pasivní pohyby v příslušném kloubu cvičence, který je pasivní a maximálně uvolněný).
• Pohybů vedených aktivně do krajních poloh (např. v lehu na zádech pokládáme pokrčené dolní končetiny střídavě vlevo a vpravo, násilně nepřekonáváme omezení v pohybu).
• Relaxace – uvolňováním svalového napětí (např. zaujímáním klidových poloh, uváděním kloubů do středního fyziologického postavení). 

Soustavným a pravidelným uvolňovacím cvičením lze dosáhnout:

• Obnovení kloubní vůle a rozsahu pohybu.
• Zlepšení prokrvení a prohřátí kloubů.
• Zvýšení tvorby synoviální tekutiny, která snižuje tření styčných ploch kloubu.
• Stavu mírného protažení (uvolňovací cvičení nepřímo působí na svalové napětí příslušných svalů kloubu).
• Snížení výskytu svalových dysbalancí a jejich odstranění.

Cvičení protahovací

Cvičení vycházejí ze zkušeností velmi dávných cvičebních systémů pocházejících z Číny, Japonska a Indie (využívají a kombinují prvky jógy – hathajógy, tai-chi apod.) a z novodobých vědeckých poznatků z oblasti anatomie, fyziologie a neurofyziologie. Strečink (stretching) je počeštělý výraz odvozený z anglického slova stretch, které v překladu znamená natahování, napínání, rozpínání.

Protahovací cvičení mají za úkol obnovit normální fyziologickou délku svalů zkrácených a zachovat ji svalům, které mají tendenci se zkracovat. Jsou nutnou součástí rozcvičení (připravují svaly na další zatížení, působí jako prevence před zraněním) i závěrečné části cvičení (zklidňují organizmus, po zátěži omezují vznik bolestivosti svalů). Protahovací cvičení můžeme využít i jako samostatné cvičení, jako prostředek pro rozvoj flexibility.

Pro protahovací cvičení bychom měli volit klidné, harmonicky působící prostředí. Použití tiché melodické hudby v pomalém tempu napomáhá většímu uvolnění svalů. Cvičení se provádí ve vhodném, volném oděvu (tak, aby byly protahované svaly v teple), na měkké podložce (karimatce). Aby bylo protahování účinné, musí být procvičované svaly dokonale relaxovány a klouby uvolněny. Před protahování je proto nutné zařadit cvičení na zahřátí svalů a uvolňovací cvičení.

Vybrané fyziologické základy protahovacích cvičení

Základem pro provádění protahovacích cviků je znalost dvou nejdůležitějších fyziologických zákonitostí – napínacího reflexu a ochranného útlumu.

Napínací reflex

• Je reakce svalu na náhlé neočekávané protažení.
• Vzniká podrážděním nervových zakončení svalového vřeténka. (Nervový impuls se dostává do zadních rohů míšních. Odpovědí je nervový podnět vznikající v předních rozích míšních, který se cestou motorických nervů dostává zpět ke svalu, kde vyvolá jeho kontrakci. Protahovaný sval se stáhne, a tím i zkrátí dříve, než dosáhne fyziologické hranice protažení.)
• Brání protažení svalových vláken za hranici jejich fyziologické elasticity.
• V určitých situacích (nervozita, vliv silných emocí, bolest atp.) reagují svalová vřeténka rychleji.
• Při protahovacích cvičeních postupujeme tak, aby tento reflex vůbec nevznikl. 

Ochranný útlum

• Po fázi aktivace svalu následuje jeho útlum.
• Vzniká podrážděním Golgiho šlachových tělísek. (Při intenzivním svalovém stahu nebo tahu za šlachu se vybaví reflex, který naopak vede k uvolnění svalového vlákna a ke snížení svalového napětí.)
• Je ochranným mechanizmem, který brání poranění šlach a svalů.
• Reakcí na podráždění je snížení svalového tonu pod klidovou úroveň (čím silnější je reakce na podráždění, tím větší je následné svalové uvolnění).
• Při protahovacích cvičeních postupujeme tak, abychom tohoto reflexu maximálně využili (při strečinkové technice s prvky PNF – proprioreceptivní neuromuskulární facilitaci).

Při protahování dochází k uvolnění vazby mezi aktinem a myosinem. Pokud jsou protahovací cvičení prováděna dlouhodobě, pravidelně a správnou technikou, může dojít i k částečné přestavbě některých vazivových struktur. Obecně platí, že elastická vlákna vykazují větší úroveň flexibility nežli vlákna kolagenní. Protahování vede ke změně délky vaziva na povrchu svalu (epimysium) i vaziva na povrchu jednotlivých svalových snopců (perimysium) a jednotlivých svalových vláken (endomysium). Při protahování se prodlužuje délka sarkomery (základní kontraktilní jednotky svalu) a ve svalu se také zvyšuje výskyt aminoglykanů, které umožňují hladké klouzání jednotlivých svalových vláken po sobě. Při nadměrném protahování může dojít k narušení vnitřní struktury sarkomery. 

Výhody a nevýhody vybraných druhů pohybů z hlediska protahování:
Švihové pohyby

• Jsou rychlé, dynamické pohyby.
• Rychlým pohybem se aktivují ochranné mechanizmy svalu, spouští se napínací reflex a pohyb není proveden v maximálním rozsahu až do krajní polohy.
• Neposkytují dostatek času, aby se sval na protažení zadaptoval.
• Během rychlého provedení nedochází ke zpětné korekci pohybu, pro cvičence je obtížné si uvědomit průběh pohybu.
• Při rychlém pohybu je velmi obtížná správná fixace příslušného segmentu těla, která je nezbytným předpokladem pro správné provedení pohybu (dochází k celé řadě doprovodných souhybů a nevhodných svalových aktivací).
• U velmi rychlých, prudkých pohybů využívajících setrvačnosti, kdy není možno pohyb včas zastavit, může dojít k nadměrnému protažení svalové tkáně, k jejímu poškození a vzniku mikrotraumat, které jsou příčinou bolestivosti.
• Vyskytují se ve všech pohybových aktivitách a jsou nezbytné pro rozvoj koordinace a optimální pohyblivosti.
• Zvyšují rušnost cvičení a pro cvičence jsou atraktivní.
• Z výše uvedených důvodů nejsou švihové pohyby vhodné k protahování zkrácených svalů, ale spíše pro specifické rozcvičení ve sportu.

Pomalé pohyby

• Jsou to uvědomělé, vedené pohyby.
• Pohyb může být proveden až do krajní polohy, aniž by se vybavil napínací reflex.
• Poskytují dostatek času k adaptaci svalu na protažení.
• Poskytují zpětnou kontrolu, zdali je pohyb proveden správným způsobem.
• Umožňují zaujetí vhodné polohy s dostatečnou fixací příslušného segmentu těla pro správné provedení pohybu.
• Kladou větší nároky na nervovou soustavu, proto může u cvičenců docházet k pocitu únavy.
• Využívají se zejména při protahování.

Pasivní pohyby

• K provedení pohybu je potřeba vnější síly (například spolucvičence).
• Umožňují protahování přesahující aktivní rozsah pohybu cvičence.
• Při prudkém, rychlém provedení cviku se může vybavit napínací reflex a při necitlivém protažení může dojít až k poškození svalové tkáně.
• Využívají se při protahovacích cvičení, zejména když pružnost svalů a vazivových tkání výrazně omezuje pohyblivost, a rovněž při rehabilitaci, pokud je sval příliš slabý k provedení protažení.

Způsoby protahování

Klasický strečink
Metody klasického strečinku jsou velmi jednoduché na učení i provádění. Uplatňuje se:

Protažení s výdrží v krajní poloze
Sval je pomalu a pozvolna protahován do krajní polohy, kde je provedena výdrž po dobu 10–30 s spojená s prodlouženým výdechem.

P + V_10–30        (Protažení + Výdrž)

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení přímého svalu stehenního. Ze základní polohy (Příklad obr. 1) cvičenec přitahuje patu k hýždím a sval pozvolna protahuje do krajní polohy, kde provede výdrž (Příklad obr. 2). Neprohýbat v bedrech, během pohybu nesmí docházet k unožení.

Rozvíjející protažení
Sval je pomalu a pozvolna protahován, následuje výdrž po dobu 20–30 sekund, sval se na 2–3 sekundy uvolní a opět je protahován až do krajní polohy, kde je provedena výdrž po dobu 10–30 s spojená s prodlouženým výdechem.

P + V_20–30 → U_2–3 → RP + V_10–30

(Protažení + Výdrž → Uvolnění → Rozvíjející protažení + Výdrž) 

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení svalů na zadní straně stehna. Ze základní polohy (Příklad obr. 1) provede cvičenec rovný náklon trupu vpřed a výdrž (Příklad obr. 2), uvolní se – zmírní svalový tah (Příklad obr. 3) a provede předklon do krajní polohy a výdrž (Příklad obr. 4), dlaně sune po podložce směrem ke kotníkům. Po celou dobu pohybu jsou dolní končetiny propnuty.

Strečinkové techniky s prvky PNF (proprioreceptivní nervosvalová facilitace)
Techniky PNF využívají reflexních mechanizmů (reflexního útlumu, reciproční inervace) pro snadnější protažení svalu. Základní rozdíl mezi technikami klasického strečinku a technikami s prvky PNF je v tom, že techniky klasického strečinku se provádí v základních rovinách pohybu např. do flexe nebo do extenze, zatímco techniky PNF pracují v diagonálních pohybech. Diagonální pohyb je užíván nejen při relaxaci a pasivním vedení do zvětšeného rozsahu pohybu, ale i při případné aktivní kontrakci antagonistického svalstva (viz dále). Při protahování lze reflexně využít i dechu, pohybu očí nebo komprese a aproximace v kloubu.  

Protažení svalu po kontrakci agonisty
Nejprve je agonista (sval, který je pro vykonání určeného pohybu rozhodující) vědomě koncentricky aktivován – vzrůstá v něm svalové napětí po dobu 7–10 sekund, následuje uvolnění na 2–3 sekundy a teprve potom protažení po dobu 10–15 sekund spojené s výdechem.

N_7–10 → U_2–3 → P_10–15                  (Napětí → Uvolnění → Protažení)

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení trojhlavého svalu lýtkového. V základní poloze cvičenec vědomě aktivuje lýtkové svaly – paty jsou nad úrovní podložky (Příklad obr. 1), následuje krátké svalové uvolnění – paty jsou v úrovni podložky (Příklad obr. 2) a teprve potom zvolna spustí paty pod úroveň podložky (Příklad obr. 3) a protahuje lýtkové svaly.

Technika strečinku s využitím postizometrické kontrakce protahovaného svalu
Vychází z reflexních mechanizmů, kdy po izometrické kontrakci dochází k reflexnímu útlumu ve svalu, který je poté schopen většího následného uvolnění, a tím i protažení.

Technika s využitím postizometrické relaxace (PIR)
Z mírného předpětí je sval nejprve vědomě izometricky aktivován – vzrůstá v něm svalové napětí proti odporu, jenž klade spolucvičenec, následuje uvolnění a teprve potom pasivní protažení spolucvičencem spojené s výdechem.

IA → U → P  (Izometrická aktivace → Uvolnění → Protažení)

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení trojhlavého svalu lýtkového. V základní poloze spolucvičenec uchopí vztyčené chodidlo (Příklad obr. 1). Cvičenec klade odpor proti ruce spolucvičence (Příklad obr. 2), následuje krátké svalové uvolnění (Příklad obr. 3) a teprve potom pasivní protažení lýtkového svalu (Příklad obr. 4).

Technika s využitím postizometrického protažení (PIP)
Využití reflexního mechanizmu je stejné jako v případě PIR, rozdíl je v technice provádění. Izometrické napětí je u PIR minimální a i následné pasivní protažení je velmi šetrné. Zatímco u PIP je izometrické napětí poměrně vysoké a následné protažení je důraznější. Strečinková technika PIP se využívá zejména při protahování zkrácených nebolestivých svalů.

Technika strečinku s využitím reciproční inhibice
Vychází z reflexních mechanizmů reciproční inervace (při kontrakci svalu dochází současně k relaxaci svalu opačně působícího, tzv. antagonisty. Například kontrakce dvojhlavého svalu pažního vyvolá ohnutí v lokti, přičemž je současně uvolňován trojhlavý sval pažní, tedy sval s opačnou funkcí.

Protažení svalu se současným stahem antagonisty
Při protahování svalu je současně aktivován jeho antagonista.

P + AA            (Protažení + Aktivace antagonisty)

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení flexorů kyčelního kloubu. Ze základní polohy (Příklad obr. 1) zvolna protlačí cvičenec pánev vpřed a současně vědomě aktivuje na protahované straně velký sval hýžďový (Příklad obr. 2). Neprohýbat v bedrech.

Protažení svalu po izometrické kontrakci antagonisty
Nejprve je izometricky po dobu 5–7 sekund aktivován antagonista (sval, jenž působí proti svalu, který chceme protahovat) a teprve potom následuje protažení (daného svalu, který chceme protahovat) po dobu 15–20 sekund.

IKA_5–7 → VP_15–20            (Izometrická kontrakce antagonisty → Vlastní protažení)

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení prsních svalů. V základní poloze je předloktí před oporou, loket fixované paže je nad úrovní ramenního kloubu. Cvičenec tlakem do lokte vědomě aktivuje mezilopatkové svaly (Příklad obr. 1). Předloktí pak přesune za oporu a pootočením trupu směrem od opory, při fixovaném předloktí, zvolna protahuje prsní sval (Příklad obr. 2). Neprohýbat v bedrech.

Pasivní strečink
Jedná se o protahovací techniky, které využívají vnější síly spolucvičence. Spolucvičenec pozvolna protahuje sval, až dosáhne krajní polohy, kde provede výdrž po dobu 10–30 sekund (cvičenec je neaktivní a maximálně uvolněný).

P + V_10–30        (Protažení + Výdrž)

Příklad:

Cvik je zaměřen na protažení svalů zad. Ze základní polohy (Příklad obr. 1) cvičenec zvolna provede leh přednožný pravou dovnitř a otočí hlavu vpravo. Spolucvičenec fixuje pravé rameno cvičence a tlakem do dolní části stehna cvičence zvyšuje protahovací účinek cviku (Příklad obr. 2). Pasivní protažení musí být provedeno velmi pomalu pouze do pocitu „mírného tahu“.

Pasivní strečink musí byt provedený pomalu a velmi citlivě, aby nedošlo ke vzniku mikrotraumat a poškození svalové tkáně.

Zásady provádění protahovacích cvičení:

• Ke cvičení volíme vhodné, klidné prostředí, měkkou podložku a pohodlné adekvátní oblečení, aby nedošlo k prochladnutí svalů.
• Nejprve využíváme jednodušších metod protahování (klasický strečink) a teprve po získání zkušeností přecházíme ke složitějším metodám s prvky PNF.
• Cvičení provádíme přesně a cíleně na určitou oblast.
• Svaly protahujeme zahřáté a mírně relaxované.
• Dodržujeme přesnou výchozí polohu, kterou v průběhu cvičení kontrolujeme.
• Využíváme zejména stabilních nízkých poloh, které umožňují správné provedení, zajišťují stabilitu těla a snižují aktivitu svalů, která je nezbytná pro udržování polohy těla proti působení gravitace. (To znamená, že upřednostňujeme leh před stojem.)
• Polohu pro protahování zaujímáme pomalu, soustředěně a stejně tak ji rušíme (při přechodu do jiné polohy).
• Protahování provádíme ve směru svalových vláken tak, aby se začátek a úpon svalu od sebe oddalovaly, aby tak současně nedocházelo k nežádoucím souhybům.
• Cvičíme pomalu. Cvičení ztrácí na účinku, jestliže se nestačí plně zapojit řídící mechanizmy. Při rychlých pohybech se snadno vyprovokuje napínací reflex.
• Protahovací cviky jsou prováděny pomalu, s výdrží v krajní poloze, aby se sval zadaptoval (nehmitáme).
• Nepřekračujeme práh bolestivosti. Protahujeme jen do pocitu mírného tahu ve svalu.
• Dýcháme volně, nezadržujeme dech. Obecně platí, že při nádechu dochází ke zvýšení svalového napětí, při výdechu se svalové napětí snižuje. Proto fázi protažení spojujeme s výdechem, který přechází do volného dýchání. (Neplatí to u mezižeberních svalů, břišních svalů a určitých svalů zádových.)
• K většímu uvolnění svalů lze využít i pohybu očí; pohled vzhůru zvyšuje svalové napětí, pohled směrem dolů jej snižuje.
• Rozsah pohybu a tempo je zcela individuální, nesnažme se přizpůsobit ostatním cvičencům.
• Cvičíme pravidelně, nejlépe denně (nejméně 3krát týdně – sval po 48 hodinách ztrácí protahováním získané prodloužení a zvýšenou elasticitu).
• Cviky podle potřeby několikrát opakujeme.
• Asymetrická cvičení provádíme vždy na obě strany, popřípadě na straně „tužší“ zvýšíme počet opakování.
• Změny ve svalech jsou patrné ve větším rozsahu pohybu bezprostředně po cvičení. Orientačně lze říci, že trvalé změny nastávají zhruba po měsíci pravidelného a soustavného cvičení; tento časový údaj je ale vysoce individuální.

Účinek pravidelně prováděných protahovacích cvičení:

• zlepšení flexibility,
• snížení svalového napětí,
• zlepšení mechanických vlastností vazivové složky svalu,
• snížení rizika vzniku úrazů,
• snížení vzniku svalové bolestivosti,
• optimalizace činnosti nervosvalového aparátu,
• prohloubení duševní a tělesné relaxace,
• ovlivnění správného držení těla,
• protahovací cvičení působí jako prevence vzniku svalových dysbalancí,
• prohloubení pohybového vnímání.

Protahovací cvičení není vhodné provádět:

• při akutním zánětu,
• při hypermobilitě v neadekvátním rozsahu,
• při vysokém stupni osteoporózy – pouze na doporučení lékaře,
• při zvýšené bolestivosti při pohybu,
• bezprostředně po prodělaném úrazu.

Cvičení posilovací

Cílem posilovacích cvičení je zvýšit funkční zdatnost svalů. Vždy než zahájíme posilovací cvičení, je nutné nejprve protáhnout antagonistické svalové skupiny (svaly s opačnou funkcí), abychom mohli provést pohyb v potřebném rozsahu. Při cvičení využíváme zejména pomalých, vedených pohybů proti přirozenému odporu gravitace.

Techniky zvyšování svalové síly

Výběr cviků i způsob jejich provedení závisí na aktuálním stavu svalového aparátu cvičence, s respektováním věkových zvláštností. Zaměření cviku tedy musí odpovídat funkčnímu stavu posilovaného svalu. Při posilování volíme správnou velikost zatížení danou hodnotami metodotvorných činitelů, tj. velikosti odporu, počet opakování (délka výdrže), druhu kontrakce, intervalu odpočinku:

Velikost odporu

Je limitována nejen zdatností posilovaných svalů, ale zejména svalů stabilizačních, které se podílejí na nastavení postury.
Musí být dostatečná (čím je odpor menší, tím musí být vyšší počet opakování, nebo tím delší musí být výdrž).
Velikost odporu nesmí klesnout pod určitou hranici a nesmí být ani nadměrná (cvičení proti příliš malému odporu přestává být cvičením síly, naopak při nadměrném odporu se do pohybu zapojují i svaly hyperaktivní a pohyb je tak proveden nežádoucím způsobem).

Počet opakování

• Při malém počtu opakování musí být dostatečný odpor.
• S přibývajícím počtem opakování se může velikost odporu stát v průběhu posilování nadměrná.
• Posilujeme v sériích (nepřetržité opakování téhož cviku) oddělených odpočinkem (uvedené počty sérií i cviků jsou pouze orientační a závisí na kvalitě svalstva cvičence).
• Počet sérií je 2–3.

Počet opakování cviku v sérii:

• pro svaly horních končetin a trupu 8–12 opakování,
• pro svaly dolních končetin 12–20 opakování,
• pro svaly břišního lisu nad 20 opakování.

Zásady provádění posilovacích cvičení:

• Před posilováním vždy uvolníme a protáhneme hyperaktivní svaly.
• Při cvičení postupujeme od větších svalových skupin k malým.
• Cvičíme vždy od centra k periferii (nejprve je nutno vybudovat silný a pevný svalový korzet kolem páteře).
• Cvik se snažíme zaměřit převážně na určitou svalovou skupinu (i když čistá izolace svalů je při cvičení nemožná, neboť se do pohybu rovněž zapojují svaly stabilizační, fixační a neutralizační).
• Nejprve využíváme jednoduché cvičební tvary, při kterých se aktivuje co nejmenší počet svalů.
• Upřednostňujeme dynamická, pomalá a vedená cvičení před cvičením statickým.
• Preferujeme posilování s hmotností vlastního těla (bez doplňující zátěže).
• Posilování spojujeme se správným dýcháním.
• Dbáme na správnou techniku provedení pohybu.
• Cvičíme pomalu a tahem, nikdy rychle a pomocí švihu.
• Zaujmutím správné výchozí polohy zabráníme nechtěnému zapojení antagonistických (svalů opačně působících) a synergistických (svaly spolupůsobící ve stejném pohybu) svalových skupin, které by tak mohly v pohybu převzít funkci svalů posilovaných.
• Vždy musíme respektovat biologický věk cvičence.
• Každý cvičenec posiluje adekvátně, podle aktuálního stavu posilovaných svalů.
• Po každé provedené sérii posilování zařadíme protažení posilované svalové partie.
• Teprve po správném zvládnutí techniky a zvýšení funkční zdatnosti posilovaných svalů můžeme zvýšit počet opakování, velikost odporu nebo prodloužit výdrž.
• Cvičíme pravidelně.
• Asymetrická cvičení provádíme vždy na obě strany.
• Vhodnou formou posilování je kruhový trénink.

Účinek pravidelně prováděných posilovacích cvičení:

• zvýšení svalové síly,
• zvýšení klidového svalového napětí,
• upravení tonické nerovnováhy v příslušném pohybovém segmentu,
• zlepšení svalové vytrvalosti,
• zlepšení koordinace,
• zlepšení stability a pevnosti kloubů,
• odstranění funkčního útlumu,
• prevence svalové atrofie,
• úprava svalových dysbalancí,
• ovlivnění správného držení těla,
• estetický vzhled jedince.

Vyšetření svalového systému

Funkční svalový test

Metodika vyšetřování vychází z Jandova funkčního svalového testu a je doplněna jednoduše a rychle proveditelnými testy, které vychází z trenérské praxe, jsou snadněji zvládnutelné a mají i určitou, byť redukovanou, výpovědní hodnotu (viz záznamový arch). Při vyšetřování svalového systému je zapotřebí dodržovat tyto základní principy:

• Každý jedinec vyžaduje individuální přístup a při detekci svalových dysbalancí a výběru cviků pro jejich korekci či udržení svalové rovnováhy je nutné se vyvarovat jakéhokoliv zevšeobecnění.
• Hodnocení pohybových stereotypů je poměrně složité a hodnotící člověk by měl mít zkušenosti s pozorováním příslušného pohybu a i s jeho hodnocením.
• Komplexní přístup k hodnocení svalových dysbalancí nesmí opomenout analýzu dalších vlivů na pohybový systém (nevhodné pohybové návyky, držení těla, pracovní poloha, způsob sezení, poloha těla při spánku, ergonomické aspekty apod.).
• Na základě výsledků vyšetření svalového systému nestačí pouze provádět kompenzační cvičení, ale je nezbytné také ovlivnit další sféry běžného života tak, aby byla pokud možno odstraněna i příčina vyvolávající svalové dysbalance.

Při vyšetřování je dále nezbytné dodržovat následující zásady:

• Vyšetřuje se pokud možno celý rozsah pohybu, nikdy ne pouze jeho začátek či konec.
• Pohyb je prováděn v celém rozsahu, pomalou konstantní rychlostí s vyloučením švihu.
• Pokud je to možné, tak příslušný segment pevně fixujeme.
• Odpor je vyvíjen na segment, který je nejblíže příslušnému kloubu a je kladen kolmo ke směru prováděného pohybu.
• Vyšetřovaný nejprve provede pohyb spontánně tak, jak je zvyklý, teprve potom se provádějí příslušné korektury a instruktáž.
• Vyšetření se provádí před rozcvičením v teplé, tiché místnosti na vyšetřovacím stole s tvrdou podložkou.

Záznamový arch pro vyšetření svalového aparátu

Vyšetření kloubní pohyblivosti

Každá změna ve funkci svalstva ovlivňuje funkci kloubního systému. Mezi funkční poruchy kloubu patří kloubní hypomobilita a kloubní hypermobilita.

Kloubní hypomobilita

Jedná se o omezení kloubní pohyblivosti, které znamená snížený rozsah pohybu v kloubu, který provází vyšší klidové napětí svalů. Mimo úrazů podpůrně-pohybového systému je nejčastější příčinou hypomobility kloubu zkrácení svalů na protilehlé straně kloubu. Blokáda neboli omezený rozsah pohybu v segmentu těla velmi úzce souvisí s reflexními změnami v odpovídajícím segmentu. Jedná se zejména o kůži, svalstvo apod. V případě omezení pohybu, je zvýšené svalové napětí, neboli spazmus, nejvýznamnější změnou, protože samo o sobě může znehybňovat kloub, a tak výrazně omezovat pohyb.

Kloubní hypermobilita

Jak jsme již uvedli, při hypermobilitě jde o extrémní pohyblivost kloubů končetin a trupu, přičemž kloubní pouzdra i odpovídající přilehlé vazy umožňují vykonat takový rozsah pohybu, který přesahuje stanovenou normu. Nepatří k poruše, která vzniká výlučně na podkladě poruchy hybného systému. Jedná se o vrozený stav organizmu, který spočívá v tom, že je nalezena větší kloubní vůle a nižší klidové napětí kosterních svalů. Hypermobilní jedinci vykazují tendence vzniku vrstvového syndromu. Příčiny vzniku hypermobility jsou na bázi geneticky podmíněné abnormity pohybové tkáně (defekty kolagenu a elastinu) v kombinaci s nevhodným pohybovým režimem, při kterém dochází k uvolnění ligamentózního aparátu.

Rozlišují se tyto druhy kloubní hypermobility:

• Lokální patologická hypermobilita – je výrazem kompenzace v pohybovém systému (lokální hypermobilita v sousedních segmentech páteře než je blokovaný segment), nebo je projevem úrazu v oblasti kloubu.
• Generalizovaná hypermobilita (zvýšená pasivita) – ke které dochází hlavně při některých centrálních poruchách svalového tonu, jako při oligofrenii, některých extrapyramidových nepotlačitelných pohybech, jako je atetóza apod.
• Konstituční hypermobilita – je najasné etiologie a postihuje celý kloubní systém, v různých tělesných segmentech však může být odlišná. Předpokládá se insuficience mezenchymu, která se klinicky projeví laxitou vaziva a vmezeřeného vaziva ve svalech. Při konstituční hypermobilitě je snížená adaptační schopnost vůči statické zátěži. Častěji se vyskytuje u žen.

Za určitých okolností může být hypermobilita dokonce i výhodná, například v některém sportovním odvětví. Zpravidla je však provázena různými zdravotními problémy. Hypermobilita se pojí se svalovou slabostí, snadnějším přetížením postižených svalů a bolestmi různého charakteru. Velmi často souvisí s pohybovou dyskoordinací a neschopností utvářet kvalitní pohybové stereotypy. Hypermobilní klouby znamenají v každém případě funkční oslabení, které nejen při sportování vytváří riziko zranění. Hypermobilní sportovci mají vyšší výskyt zdravotních problémů než sportovci s normálním rozsahem pohybu. Nejčastěji se u nich vyskytují vertebrogenní syndromy, které manifestují zejména po dlouhodobém statickém zatížení nebo po dynamickém zatížení při prudkých rotačních pohybech. Zpevnění uvolněného hypermobilního systému je velmi obtížné, zdlouhavé a často málo úspěšné.

Nález lokální i konstituční hypermobility je v rámci rehabilitace, ale i sportovního tréninku důležitou informací. V případě konstituční hypermobility jsou některé sportovní aktivity nedoporučované, zejména pro možnost dalšího zvětšení nestability postižených segmentů. Riziko poranění je u těchto pacientů výrazně vyšší. Projev konstituční hypermobility nemusí být symetricky rozložen mezi horními a dolními končetinami, proto by se měla vždy vyšetřovat jak horní, tak i dolní polovina těla. I v rámci ontogenetického vývoje se určitý nález konstituční hypermobility objevuje v období předškolního věku.

Pro diagnostiku lokální hypermobility v oblasti páteře je možné využít myoskeletální funkční vyšetření sousedních segmentů, která by měla spadat do kompetence odborníka v oboru. Pro diagnostiku konstituční hypermobility můžeme využít buď testování dle Sachseho nebo hodnocení dle Beighton scale.

Testování hypermobility dle Sachseho

V rámci testování hypermobility dle Sachseho je používáno rozdělení na tři skupiny. Ve schématech jsou označovány jako rozsah „A“, kdy ji označuje za hypomobilní rozsah až normální rozsah pohybu. Rozsah „B“ definuje lehkou hypermobilitu a rozsah „C“ výraznou hypermobilitu.

Jako příklad cílený k oblasti páteře je vhodné použít vyšetření rozsahu předklonu trupu. V tomto testu vyšetřujeme vzdálenost natažených prstů od podlahy při maximálním předklonu s propnutými koleny. Rozsah „A“ je až do vzdálenosti 0 cm od podložky, rozsah „B“ je v rozsahu dosažení podlahy špičkami prstů až po dosažení metakarpofalangeálními klouby při ohnutých prstech. Při rozsahu „C“ může pacient dosáhnout na podlahu celou dlaní, nebo dotáhnout hrudník ke stehnům.

V oblasti horních končetin můžeme vyšetřovat zkoušku založených rukou, kdy se proband snaží o dotek obou rukou za zády, Jeden ruka přichází shora a druhá zespodu. Při rozsahu „A“ buď ruce nespojí, nebo dochází ke kontaktu špiček prstů. Při rozsahu „B“ se prsty překrývají až po první články prstů. U rozsahu „C“ se překrývají celé dlaně.

Na dolní končetině můžeme vyšetřovat rozsah rotačního pohybu v kyčelním kloubu. Při rozsahu „A“ je součet vnitřní a zevní rotace v kyčelním kloubu do 90°. Rozsah „B“ je v rozsahu 90–120°a rozsah „C“ je nad 120°.
Další možné příklady vyšetření mobility dle Sachseho lze najít v publikaci Lewit (1996).

Testování hypermobility dle Beighton scale

Toto hodnocení se používá pro určení konstituční hypermobility, kdy je používáno 5 testů, které hodnotí mobilitu v kloubech na končetinách i na trupu.

Vyšetření předklonu
Vyšetřovaný stojí s dolními končetinami na šířku pánve a provede co největší předklon trupu. Nesmí docházet k současné flexi v kolenních kloubech. Hranicí stanovení hypermobility je dotek podlahy dlaněmi.

Vyšetření hyperextenze v kolenních kloubech
Vyšetřovaný leží na zádech. Vyšetřující provede pasivní extenzi v kolenním kloubu. Vyšetřujeme vždy obě dolní končetiny. Hyperextenze je definována extenzí větší jak 10 stupňů.

Vyšetření hyperextenze loketních kloubů
Vyšetřovaný sedí vzpřímeně na židli a vyšetřovaná horní končetina je v 90 stupňové flexi v ramenním kloubu. Vyšetřující provede pasivní extenzi v loketním kloubu. Vyšetřujeme obě horní končetiny. Hranicí pro určení hypermobility je 10 stupňová hyperextenze v lokti.

Vyšetření palmární flexe zápěstí s přiblížením palce k předloktí
Vyšetřovaný sedí vzpřímeně na židli a vyšetřovaný provede aktivní palmární flexi v zápěstí s pasivním dotažením palce směrem k předloktí. Vyšetřujeme obě horní končetiny. Hranicí hypermobility je dotek palcem na předloktí.

Vyšetření dorzální flexe malíku
Vyšetřovaný sedí vzpřímeně na židli. Vyšetřující provede pasivní dorzální flexi malíku v metakarpofalangeálním kloubu. Vyšetřujeme obě horní končetiny. Pro dosažení hranice hypermobility je potřeba dosáhnout rozsahu dorzální flexe větší jak 90 stupňů.

Vyhodnocení:
Za každý pozitivní test je přidělen 1 bod, vyšetřují se obě horní i dolní končetiny, maximální počet bodů je 9 (8 na končetinách a 1 na trupu). Pro určení konstituční hypermobility musí být dosaženo minimálně 5 bodů.

Vyšetření rozsahu pohybu v kloubech

Základním rozdělením je rozdělení pohybu na pohyb aktivní a pohyb pasivní. Pohyb v kloubech se děje kolem tří základních os (sagitální, frontální, vertikální). Rozsah pohybu je dán anatomickými a kineziologickými poměry v kloubu i v okolo ležících měkkých tkáních. V klinické praxi se nejvíce používá planimetrická metoda měření kloubní pohyblivosti. Pro záznam měření kloubní pohyblivosti se pak používá tzv. SFTR metoda. Metoda SFTR vychází ze základního anatomického postavení, které je přijato jako nulové postavení. Všechny pohyby je možné zapsat třemi čísly. Pohyby, které jdou od těla a do extenze, se zapisují na první místo. Pohyby k tělu a do flexe jsou zapisovány na poslední místo. V případě patologií však střední hodnota nemusí být nulová a udává výchozí pozici, ze které je pacient schopen pohyb provést. Při fixovaném postavení v kloubu se uvádějí pouze dvě čísla. 

Příklady:

Pro pravý kolenní kloub
Sa: 5–0–120
Slovní popis: cvičenec je schopen aktivní hyperextenze 5° v pravém kolenním kloubu a flexe 120° v pravém kolenním kloubu
Sp: 0–20–100
Slovní popis: cvičenec není schopen dosáhnout nulové výchozí polohy v pravém kolenním kloubu. Při pasivním pohybu lze dosáhnout výchozí polohy v 20° flekčním postavení v pravém kolenním kloubu. Z této polohy je možné pasivně dosáhnout 100° flexe v pravém kolenním kloubu.
Sa: 0–20
Slovní popis: v pravém kolenním kloubu není možný aktivní pohyb. Pravý kolenní kloub je ve 20° flekčním postavení.

Kontrolní otázky

• Jak rozdělujeme svalové skupiny pro určitý pohyb?
• Které svaly patří do skupiny svalů s převážně posturální funkcí?
• Které svaly patří do skupiny svalů s převážně fázickou funkcí?
• Jaké je dělení poruch pohybového systému?
• Co je to svalová dysbalance a jaké jsou příčiny jejího vzniku?
• Jaké jsou nejčastěji vyšetřované pohybové stereotypy?
• Jaké jsou možné varianty protahovacího cvičení?
• Jaký je rozdíl mezi technikami klasického strečinku a strečinku s pomocí technik proprioceptivní neuromuskulární facilitace?
• Jaké jsou zásady uvolňovacího cvičení?
• Jaké jsou zásady protahovacího cvičení?
• Jaké jsou zásady posilovacího cvičení?
• Jaké jsou druhy hypermobility v kloubech?
• Jaké jsou zásady testování hypermobility dle Sachseho?
• Jak se vyhodnocuje hypermobilita dle Beighton scale?
• Co znamená označení SFTR při zápisu kloubní pohyblivosti?

Literatura

Dostálová, I. (2013). Zdravotní tělesná výchova: ve studijních programech Fakulty tělesné kultury. Olomouc: Univerzita Palackého.

Janda, V. (1996). Funkční svalový test. Praha: Grada.

Kolář, P. et al. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén.

Kučera, M. et al. (1997). Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada.

Kučera, M., Dylevský, I. et al. (1999). Sportovní medicína. Praha: Grada.

Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika a Česká lékařská společnost J. E. Purkyně.

Máček, M., Radvanský, J. & kol. (2011). Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Praha: Galén.

Smékal, D. et al. (2006). Funkční hodnocení pohybového systému v kinantropologických studiích. Olomouc: Univerzita Palackého.