Charakteristika rychlosti
Rychlost lze definovat jako schopnost zahájit a realizovat pohyb bez odporu nebo s malým odporem v co možná nejkratším čase. Vlastní pohybová činnost je prováděna s maximálním úsilím po dobu do 15 s, bez překonávání odporu, resp. s odporem do 20 % maxima. Rychlost je nejvíce geneticky podmíněnou pohybovou schopností. Podíl jednotlivých faktorů (determinant), které více či méně limitují rychlostní sportovní výkon, se může odlišovat u sportů a disciplín, nicméně lze vymezit soubor faktorů, které se promítají prakticky do každého rychlostního výkonu. Základ rychlostní schopnosti nespočívá pouze v pohybové rychlostní činnosti, ale je úzce spojen s vyvinutím rychlé síly, koordinací a motorickým učením.
V naší publikaci vycházíme z členění na rychlost elementární a rychlost komplexní (obrázek 2.6). Základ elementární rychlosti spočívá v časových programech cyklického nebo acyklického charakteru, které jsou součástí příslušných motorických programů. Vysoká úroveň rychlosti předpokládá krátké efektivní časové programy (<170 s). Komplexní rychlost se vyznačuje vazbou na ostatní výkonnostní předpoklady (je podmíněna fyzickými a psychickými předpoklady).
Obrázek 2.6 Členění rychlosti jako pohybové schopnosti
Členění komplexní rychlosti
- Reakční rychlost
Vyjadřuje se časem mezi počátkem působení podnětu a zahájením pohybu. Protože tento čas ovlivňuje celkové trvání pohybu, reakční rychlost bývá přiřazována nejen ke koordinačním, ale často i k rychlostním schopnostem. Podle druhu podnětu a zapojení analyzátoru obvykle reaguje sportovec na, optický, taktilní a kinestetický signál. Pro tréninkovou praxi má dále význam rozlišení jednoduché a výběrové reakce. Jednoduchá reakce představuje odpověď sportovce na neměnný, přesně určený podnět přesně stanovenou neměnící se pohybovou odpovědí (např. plavecký či sprinterský start na výstřel). Doba od podnětu do začátku pohybu (od 0,1 do 0,2 s) je ve velké míře podmíněna geneticky. Výběrová reakce je odpovědí na rozličné očekávané nebo nečekané podněty, na které sportovec reaguje některou ze zvládnutých pohybových dovedností. Je prodloužena o dobu nezbytnou k rozhodování a výběr řešení a ovlivněna zásobou osvojených pohybových dovedností. Bylo prokázáno, že se zvyšující se výkonností se výběrová reakce na sportovně specifické podněty zkracuje.
- Akční (realizační) rychlost
Je výsledkem rychlosti svalové kontrakce a jí předcházející činnosti nervosvalového systému (výsledkem je změna polohy těla nebo jeho jednotlivých segmentů). Podle průběhu jednotlivých fází pohybu rozlišujeme acyklickou a cyklickou pohybovou rychlost. Acyklická rychlost (jednotlivého pohybu) představuje schopnost provést jednotlivý pohyb s maximální rychlostí bez odporu nebo proti malému odporu (např. smeč, úder, hod). Základ acyklické rychlosti tvoří hlavně rychlost svalové kontrakce, a proto se v jejím tréninku využívají metody rozvoje rychlé síly, především metodu rychlostní, balistickou a plyometrickou. Cyklická rychlost (komplexního pohybového projevu) je charakteristická opakovaným nepřerušovaným prováděním určitého strukturálního celku (cyklu) vysokou frekvencí. Má nejčastěji podobu lokomoční rychlosti. Cyklická rychlost se dále člení na akcelerační rychlost, frekvenční rychlost a rychlost se změnou směru.
Akcelerační rychlost
Fáze zrychlení je typická pro zahájení jakéhokoliv rychlého pohybu. Dynamický
průběh a doba trvání fáze zrychlování pohybu je podmíněna
velikostí vnějšího odporu a dále skutečností, kdy má být podle požadavků sportovní disciplíny
dosaženo
maximální rychlosti
(při sprintu, rozběhu skokana do dálky apod. je nezbytné dosáhnout maximálního
zrychlení na co nejkratším úseku dráhy).
Frekvenční rychlost
Chápeme ji jako rychlost opakujících se pohybů (rychlost střídání kontrakce
svalových skupin) za jednotku času.
Rychlost se změnou směru
Je rychlost, která závisí především na akceleraci, deceleraci a na koordinaci.
Je často využívána ve sportovních hrách.
Video: Příklady rychlosti se změnou směru
- Rychlost jednání
Chápeme ji jako schopnost k zahájení rychlé pohybové realizace, závislé v značné míře na psychických a neurobiologických řídicích systémech.
Metodika tréninku rychlosti
Uvedené druhy rychlosti jsou vysoce specifické a tedy relativně nezávislé, což se mj. odráží v metodice tréninku rychlosti. Rychlostní zatížení vymezují tyto charakteristiky (metodotvorní činitelé):
Intenzita cvičení. Příslušný pohyb je třeba provádět kontrolovaně, avšak intenzita cvičení musí být maximální nebo submaximální.
Trvání cvičení. Je vymezeno počátkem a okamžikem poklesu maximální rychlosti (intenzity) prováděného cvičení. Jedná se o interval do 10(15), (uvedené krajní hodnoty a popřípadě i delší doba trvání jsou vhodné ve sportovních hrách, kde je lokomoce spojena s dalšími pohyby).
Počet opakování. Je ovlivněn řadou faktorů (druh rychlosti, aktuální stav sportovce, trénovanost, překonávaná vzdálenost, vnější podmínky apod.).
Interval odpočinku. Používá se plný a aktivní interval odpočinku, který zajišťuje především obnovu energetických zdrojů, zotavení CNS při zachování její dostatečné aktivace. Praktické zkušenosti i výsledky z biochemických šetření ukazují, že interval odpočinku při rychlostních zatíženích může, v závislosti na trvání cvičení, dosahovat až 5 a více minut a lze jej i mírně prodlužovat. Informace o průběhu obnovy kreatinfosfátu při opakované aktivaci ATP-CP systému jsou uvedeny v tabulce 2.3. Opakování rychlostního zatížení je současně významně limitováno zotavením CNS.
Tabulka 2.3 Časový průběh obnovy CP při opakované aktivaci ATP-CP systému (Fox, 1979, upraveno)
|
Délka intervalu odpočinku (s) |
Obnova CP (%) |
|
<10 |
<50 |
|
30 |
50 |
|
60 |
75 |
|
90 |
88 |
|
120 |
94 |
|
>120 |
100 |
Interval odpočinku by měl být vyplněn lehkým nenáročným pohybem nízké intenzity (chůzí, hravými poskoky, vyklusáváním, lehkým strečinkem nebo volným pohybem), což působí pozitivně na rychlost zotavení a zároveň udržuje dráždivost nervosvalového systému na požadované úrovni.
Z fyziologického hlediska vyžaduje stimulace rychlostních schopností zaměřit se především na vytváření potřebných energetických rezerv kreatinfosfátu, na rychlost a flexibilitu nervových dějů podráždění a útlumu, na rychlost svalové kontrakce a relaxace, na mechanizmy umožňující uplatnění silových schopností ve velmi krátkých časových intervalech a na koordinaci svalových skupin.
Metody tréninku rychlosti
Stimulace rychlosti vyžaduje použití adekvátního systému cvičení a odpovídajících metod. Základní metody tréninku jednotlivých druhů rychlosti jsou popsány v řadě publikací. Z tohoto důvodu uvedeme pouze jejich přehled a zaměříme se především na některé rozšiřující informace.
Trénink reakční rychlosti
Při stimulaci reakční rychlosti můžeme použít především metodu opakování a metodu analytickou.Trénink reakční rychlosti vychází, kromě nejmladších kategorií, z navozování reakčních situací specifických pro sportovní disciplínu. Možnosti zlepšení tréninkem se obecně zvyšují se složitostí podnětové situace a s koordinační náročností jejího řešení. Tréninkem tak lze rychlost složité reakce zlepšit až o 30 %. Trénovatelnost jednoduché reakce je horší, neboť rychlost vedení vzruchu v nervové soustavě je především dána geneticky.
Trénink cyklické rychlosti
Při stimulaci cyklické rychlosti můžeme použít především metodu opakování, rezistenční a asistenční.
Tip pro tréninkovou praxi
- U přímočarých běžeckých cvičení se doporučuje rychlost 97–100 % maxima; trvání nástupu 5–7 s (do 50–60 m), interval odpočinku při trvání do 2 s 0,5–1 min, pří trvání do 4 s 1,5–2 min, při trvání do 6 s 2,5–3 min; celkový objem v tréninkové jednotce do 40–60 s (do 400–600 m).
- U cvičení se změnami směru se doporučuje rychlost 95–100 % maxima; trvání nástupu 10–12 s (do 40–60m), interval odpočinku 1–2 min; celkový objem v tréninkové jednotce do 200–300 s (do 600–800 m).
Rezistenční metoda
Tip pro tréninkovou praxi
- Při používání této metody se rovněž využívá rychlostního kontrastu, kdy po cvičení ve ztížených podmínkách následuje cvičení v běžných, ev. zlehčených podmínkách.
Asistenční metoda
Tip pro tréninkovou praxi
- V případě využití gumového expanderu je nevýhodou proměnlivá síla tahu, přílišný nárůst horizontálních složek rychlosti a sil, což může způsobit prodloužení délky kroku a snížení frekvence kroku.
- Metoda je náročná na koncentraci a vyvolává značnou únavu.
- Cvičení je možné provádět současně s doplňkovými odpory.
Uváděny bývají rovněž další metody tréninku rychlosti. Například metoda zmenšování časoprostorových hranic je založena na principech zkrácení hracího času nebo zmenšení hrací plochy. V obou případech by mělo dojít ke zrychlení hry. Přirozená metoda se realizuje zejména formou pohybových her a soutěží. Je ideální pro rozvoj akcelerační a maximální rychlosti u nejmladších kategorií. Metoda je u sportovců velmi oblíbená, neboť soupeření zvyšuje emotivnost a dovoluje podstatně zvýšit úsilí.
Trénink acyklické rychlosti
Metody tréninku acyklické rychlosti se shodují s metodami rozvoje rychlé síly (viz kapitola Trénink síly).
Východiska tréninku rychlosti a trénink rychlosti (na příkladu volejbalu)
V této části uvedeme důležitá východiska a aspekty rychlostního tréninku, které mohou být návodem pro trenéry sportovních her, ale i dalších sportů. Stejně jako v předchozích případech si problematiku objasníme na příkladu volejbalu.
Požadavky herního výkonu jako východisko tréninku rychlosti
Volejbal řadíme k odvětvím s maximálními nároky na rychlé a současně přesné provedení herních činností v měnících se podmínkách, resp. herních situacích. Ve volejbale se uplatňuje rychlost reakční, rychlost akční (zejména akcelerační rychlost a rychlost jednotlivého pohybu. Z hlediska herní rychlosti ve volejbale je nutno v tréninkovém procesu věnovat pozornost rychlosti herních činností jednotlivce (včetně přesunů do místa jejich vykonání), jejich typické následnosti (řetězcům herních činností jednotlivce) a součinnosti hráčů (uplatňovaným herním kombinacím). Kromě motorické složky herní rychlosti, kterou se v rámci kondičního tréninku zabýváme, se uplatňuje rychlost psychických procesů, především procesů vnímání, hodnocení a rozhodování (viz také agility níže). Tyto procesy vzhledem ke zvyšující se rychlosti hry mnohdy představují rozhodující předpoklady rychlé reakce hráče a s ní spojeného úspěchu individuálních i kolektivních akcí.
Typy rychlosti uplatňované v herním výkonu
Rychlost reakční. Pro herní výkon ve volejbalu jsou charakteristické především výběrové (složité) reakce na zrakový podnět (výběrová reakce je reakcí na rozličné očekávané nebo nečekané podněty – pohyb soupeře, let míče, změnu vnějších podmínek apod., na které hráč reaguje některou ze zvládnutých pohybových dovedností.
Rychlost akcelerační. Pro herní výkon ve volejbalu je charakteristické krátké trvání rychlostních akcí v průběhu herního výkonu, kdy v některých situacích dochází k zrychlení na krátkých úsecích.
Rychlost acyklická (jednotlivého pohybu). Ve volejbale se jedná o rychlost specifických volejbalových pohybů končetin (rychlost švihu paže) i trupu (např. rotace trupu při rychlém vybírání míče mimo osu těla).
Trénink jednotlivých druhů rychlosti
Rychlost reakční
Reakční rychlost trénujeme komplexně, tj s následující akcí, čímž je mj.
možné spojení s tréninkem techniky. Volíme cvičení s volejbalově nespecifickými
pohybovými reakcemi (dominuje u začátečníků) a dále s reakcemi na opakované
zrakové podněty (nejčastěji míč) ve specifických herních situacích (účinnější),
ve spojení s následným vykonáním typicky volejbalových akcí nebo jejich
částí (nejúčinnější). Z metod se využívámetody opakování– hráč se snaží
co nejrychleji zareagovat na zvolený podnět (optický, ev. akustický, taktilní)
a následný pohyb provádí maximální rychlostí.
Akcelerační rychlost
Obsah tréninku akcelerační rychlosti vychází z metodiky atletické přípravy
a z uvedených požadavků na běžeckou činnost hráčů. Úroveň akcelerační rychlosti
je výrazně ovlivněna maximální sílou. Specifickou akcelerační rychlost
trénujeme nejčastěji na vzdálenost do 3–4 m, následuje zotavení minimálně
20–30 s.
Rychlost jednotlivého pohybu
Vzhledem k významu silového základu acyklické rychlosti je metodika tréninku
rychlosti jednotlivého pohybu uvedena v kapitole síla (viz rozvoj rychlé výbušné síly). Potřebného efektu můžeme dosáhnout pouze tehdy, je-li
síla stimulována v pohybech, v nichž chceme dosáhnout vysoké rychlosti,
ev. v pohybech podobných (tj. s vysokou mírou specifičnosti). Využít lze
zlehčených podmínek (např. usnadnění smečování snížením sítě).
Trénink rychlosti u dětí a mládeže
Trénink rychlosti patří vedle tréninku koordinace k dominantám tréninku v žákovské kategorii. Zpočátku by měl dominovat „všeobecný“ rychlostní trénink (všechny druhy rychlosti), přičemž zvýšenou pozornost věnujeme především rychlosti jednoduché reakce a rychlosti frekvenční. Přednost při stimulaci rychlosti u dětí mají přirozené a herní formy pohybu. Příznivé podmínky pro rozvoj rychlostních schopností se vyskytují především ve věku 8(10)–12(13) let, u chlapců až o 2 roky déle. Stimulace rychlosti by měla být součástí pokud možno každého tréninku. Od kategorie starších žáků je možno použít komplexu cvičení rychlostních, rychlostně silových a postupně i cvičení pro rozvoj rychlostní vytrvalosti. Nárůst svalové hmoty během puberty vede ke zvýšené trénovatelnosti silových komponent rychlosti. Zmiňované skutečnosti a postupně rovněž požadavky sportovního výkonu určují dlouhodobou strategii tréninku. Velmi důležitým požadavkem je systematický, avšak přiměřený trénink plně respektující vývojové zákonitosti a individuální zvláštnosti.
Specifika rychlostního tréninku žen
Absolutní rychlost lokomoce je u mužů vyšší zejména vlivem větších tělesných rozměrů, lepších silových předpokladů a popřípadě vyššího podílu bílých svalových vláken. V rychlosti reakce a v maximální frekvenci pohybu se však ženy mužům vyrovnají. Rovněž v technice disciplín s výraznou rychlostní složkou nejsou mezi muži a ženami zásadní rozdíly.
V tréninku rychlosti nejsou mezi muži a ženami zásadní rozdíly. Specifika
v tréninku rychlosti žen se převážně projevují
Charakteristika agility
Trénink rychlosti je společnou komponentou jak pro atletické disciplíny, tak pro sportovní hry. Při tréninku sprinterské rychlosti je snaha o rychlou akceleraci, dosažení maximální rychlosti a následně její udržení až do cíle. Frekvence a délka běžeckého kroku jsou hlavními determinantami sprinterské rychlosti. Snaha sportovce o maximální využití vyprodukované síly ve směru běhu je podmíněna správnou technikou běhu (minimální oscilace těžiště ve vertikální rovině, využití sil ve směru běhu). Především ve sportovních hrách se však požadavky na rychlost liší. Při řešení herních situací se uplatňují rychlé starty z různých poloh a po různé předchozí činnosti, rychlá lokomoce vpřed, pozpátku, do různých směrů spojená s rychlými, výbušnými změnami směru a rychlosti pohybu, které jsou uplatňovány na základě kognitivních a rozhodovacích procesů. Výše uvedené charakteristiky korespondují s pojmem agility. V češtině se nejčastěji používají ekvivalenty agilita a hbitost, které však v této knize nebudeme používat.
Agility je integrální schopnost rychlé a správné motoricko-kognitivní činnosti sportovce při pohybu celého těla a jeho optimální přizpůsobení v prostoru a čase. Agility vyžaduje maximální intenzitu specifické pohybové činnosti v součinnosti s variabilitou časové a prostorové změny. Je součástí sportovního (pohybového) výkonu v různých sportech, avšak nejvýrazněji se uplatňuje ve sportovních hrách. Agilita se častokrát nesprávně zaměňuje za "rychlost se změnou směru" (change of direction speed – CODS). Schopnost rychlost změny směru však v sobě nezahrnuje rozhodovací procesy, jedná se pouze o motorickou složku (jasně předem daná pohybová úkoly realizovat úsek se změnou směru změnami směru v co nejkratším čase. Tato komponenta (schopnost) je hlavní součástí agility, ale není ekvivalentní s pojmem agilita. Pro lepší pochopení termínu agility uvádíme na obrázku 2.7 schéma jeho hlavních determinant.
Obrázek 2.7 Schématický model agility
Ve sportovních hrách se například uplatňuje rychlost součinnosti hráče v ofenzivní či defenzivní fázi. Z pohledu jednotlivce se jedná o jeho rychlou „celotělovou“ pohybovou pohotovost s cílem rychlého, správného a efektivního řešení herní situace a to jak z pohledu motorického projevu (akcelerace, decelerace, rychlost změny směru), tak z pohledu kognitivních a rozhodovacích procesů (percepce, diferenciace, selekce, anticipace). Tento komplex charakteristik je spojen s pojmem agilita.
Vysoká úroveň agility je determinována následujícími komponentami:
Rychlost změny směru
- Explozívní (startovní) síla s cílem vyvinutí maximální akcelerační rychlosti sportovce.
- Rychlá decelerace pohybu těla z maximální resp. téměř maximální rychlosti.
- Rychlá změna směru pohybu sportovce a reakcelerace pohybu s cílem minimalizování poklesu rychlosti při změnách těžiště těla (jeho segmentů).
- Vysoká úroveň koordinace (intramuskulární a intermuskulární) velkého počtu svalových skupin.
- Dynamická kontrola stability těla zejména v jednoporové fázi při nelineárních pohybech.
Kognitivní a rozhodovací procesy
- Znalost pohybové situace na základě zkušenosti – zaujetí optimální polohy těla a jeho segmentů pro rychlou změnu směru.
- Percepční screening situace (včetně předvídání, anticipace).
- Diferenciace, filtrace podnětů a výběr řešení.
Trénink agility
Adaptační podněty v tréninkové jednotce by měly obsahovat činnosti vyžadující rychlé lokomoční změny vpřed, do strany, vzad, ve vertikálním i horizontálním směru s maximální intenzitou pohybu, která však ještě umožňuje realizaci pohybového úkolu technicky, tj. vysokou úrovní neuromuskulárního řízení. Tyto pohybové činnosti by měly být trénované jak v izolovaných podmínkách (analyticky) – rychlost změny směru bez rozhodovacích procesů (předprogramování pohybové činnosti – jasný začátek, průběh a konec pohybového úkolu v prostoru a čase), tak komplexně (synteticky), tj. ve variabilních podmínkách (částečně nebo celkově nepředprogramovaná činnost).
Metodotvornými komponentami tréninku agility jsou:
- Intenzita: Maximální při technicky zvládnutých dovednostech.
- Doba trvání zatížení: do 15 s (nejčastěji 4–8 s).
- Počet cvičení: Záleží na cíli – aktivační 1–2, rozvojový 2–4.
- Počet sérií: Záleží na cíli – aktivační 1–3, rozvojový 2–4 (v případě preferované strany absolvovat symetricky na opačnou).
- Interval odpočinku: Dostatečně dlouhý s cílem obnovení energetických systémů, ale ne příliš dlouhý v kontextu inhibice (útlumu) nervových vzruchů. V praxi se ukazuje efektivní řízení podle poměru trvání zatížení a trvání odpočinku.
- Poměr trvání zatížení a odpočinku: 1:10–12, resp. specificky v kontextu požadavků sportovní hry (například fotbal 1:4–6).
- Charakter odpočinku: Aktivní.
- Frekvence zatížení v mikrocyklu: V přípravném období až 2–3 x / týden, v soutěžním období 1–2 x / týden.
- Náročnost a obsahová náplň cvičení: Cvičení je determinováno realizací jednoho kompletního pohybového úkolu. Kromě pohybové rychlosti a rychlosti rozhodovacích procesů je nutné celý pohybový úkol realizovat ve vysoké rychlosti, což znamená, že míra složitosti cvičení by měla reflektovat věkovou, výkonnostní a technickou úroveň sportovce při výběru cvičení.
- Přístup: (a) analytický, tj. zaměření na jednotlivé části agility; (b) syntetický (integrální), tj. zaměření na celek v podobě komplexního cvičení.
Kontrolní otázky
- Uveďte základní charakteristiku metodiky tréninku rychlosti.
- Dokázali byste vyjádřit východiska a základní rysy tréninku rychlosti ve vybraném sportu?
- Co je to agility a jaké jsou jeho hlavní determinanty?
- Uveďte základní charakteristiku metodiky tréninku agility.
Literatura
Bompa, T. (2000). Total training for young champions. Champaign, IL: Human Kinetics.
Brown, L. (2005). Training for speed, agility and quickness. Champaign, IL: Human Kinetics.
Dintiman, G. B. et al. (1997). Sports speed. Champaign, IL: Human Kinetics.
Dobrý, L. (2003). Co je „agility“? Tělesná výchova a sport mládeže, 3, 17–21.
Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., Vránová, J., & Bunc, V. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.
Elliot, B. (1998). Training in sport – applying sport science. Chichester: John Wiley and Sons.
Haník, Z., Lehnert, M. et al. (2004). Volejbal I (Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže). Praha: Český volejbalový svaz.
Haník, Z., Lehnert, M. et al. (2004). Volejbal I (Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže). Praha: Český volejbalový svaz.
Gamble, P. (2010). Strength and conditioning for team sports. New York, NY: Routledge.
Graham, J., & Ferrigno, V. (2005). Agility and balance training. In L. E. Brown & V. A. Ferrigno (Eds.), Training for speed, agility, and quickness (pp. 71–135). Champaign, IL: Human Kinetics.
Grasgruber, P., & Cacek, J. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer Press.
Grosser, M., & Renner, T. (2007). Schnelligkeits-training. München: BLV.
Kampmiller, T., Koštial, J., Sedláček, J., Laczo, E., Holeček, R. & Šelinger, P. (1991). Rozvoj špeciálnych schopností supramaximálnou rýchlosťou. Telesná výchova a šport, 1(2), 4–7.
Langer, F. (2009). Atletika 1. Olomouc: Univerzita Palackého.
Lehnert, M., Hůlka, K., Malý, T., Fohler, J., & Zahálka, F. (2013). The effect of a 6 week plyometric training programme on explosive strength and agility in professional basketball players. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Gymnica, 43(4), 7–15.
Lehnert, M., Novosad., J., Neuls, F., Langer, F., & Botek, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. Olomouc: Univerzita Palackého.
Little, T., & Williams, A. G. (2005). Specificity of acceleration, maximum speed, and agility in professional soccer players. Journal of Strength and Conditioning Research, 19(1), 76–78.
Maly, T., Zahalka, F., Mala, L., & Teplan, J. (2014). Profile, correlation and structure of speed in youth elite soccer players. Journal of Human Kinetics, 40(1), 149–159.
Moravec, R. et al (2007). Teória a didaktika výkonnostného a vrcholového športu. Bratislava: Univerzita Komenského.
Sheppard, J. M., & Young, W. B. (2006). Agility literature review: Clasification, training and testing. Journal of Sports Sciences, 24(9), 919–932.
Schnabel, G., Harre, D., Krug, J., & Borde, A. (2003). Trainingswissenschaft. Leistung, Training, Wettkampf (3rd ed.). Berlin: Sportverlag.
Weineck, J. (2000). Optimales Training. (11th ed.) Balingen: BLV Sportwissen.
Young, W. B., McDowell, M. H., & Scarlett, B. J. (2001). Specificity of sprint and agility training methods. Journal of Strength and Conditioning Research, 15(3), 315–319.