04
Veřejná ekonomie, jako součást ekonomie je vědní disciplínou, zkoumající strukturu, fungování a efektivnost té části národního hospodářství, která má neziskový charakter a je financována z přerozdělovacích procesů (Strecková, Malý, 1998). Tato část národního hospodářství je charakterizována veřejným sektorem. Vychází z makroekonomie a mikroekonomie, neboť zkoumá vztahy jdoucí napříč národním hospodářstvím a souběžně řeší vztahy mezi základními ekonomickými subjekty národního hospodářství. Znalosti makro- i mikroekonomie jsou základním předpokladem pochopení principů fungování veřejné ekonomie.
Jádrem veřejného sektoru je nezisková (netržní) část národního hospodářství, která je ve státním a samosprávném vlastnictví (viz následující schéma 4):
Národní hospodářství
Obrázek 7. Postavení veřejného sektoru v národním hospodářství
Koexistence ziskového a neziskového sektoru je v ekonomii nazývána smíšenou ekonomikou. Tyto sektory se vzájemně prolínají, doplňují a kooperují.
Veřejný sektor je ta část národního hospodářství, která je financována z veřejných prostředků, je v ní rozhodováno na základě veřejné volby a veřejnost má právo i povinnost důsledky veřejné volby kontrolovat prostřednictvím veřejné kontroly. Jedním z nejdůležitějších momentů v oblasti veřejné volby je volba proporcí mezi veřejnými a soukromými statky. Optimální proporce je rozhodujícím faktorem pro maximalizaci produkční funkce příslušné země. Příliš mnoho veřejných statků v ekonomice může způsobovat její neefektivnost, stejně jako příliš velký podíl statků soukromých.
Rozsah veřejného sektoru je determinován veřejnou volbou, resp. vůlí vlád jednotlivých zemí. Pravicové vlády usilují o co nejmenší rozsah veřejného sektoru a snižování přerozdělovacích procesů v ekonomice, levicové vlády se chovají naopak. Veřejný sektor však existuje za jakýchkoli vlád, neboť jeho vlastní existence je podmíněna tržním selháním makro- i mikroekonomického typu.
- Makroekonomické selhání trhu je provázeno latentní a vysokou nezaměstnaností, nevyužíváním výrobních faktorů, značnými konjunkturální a strukturálními výkyvy, atd.
- Mikroekonomická selhání trhu se vyznačují nedostatečnou konkurencí, nedostatečnou informovaností subjektů na trhu, výskytem externalit, atd.
Veřejný sektor se snaží prostřednictvím svých struktur a mechanizmů napravovat nedostatky trhu. Později zjistíme, že i vládní zásahy do ekonomiky mohou způsobovat problémy, jež se nazývají vládní selhání.
Tržní systém je prozatím nejdokonalejším systémem organizace ekonomické aktivity; i ten má však určité meze své výkonnosti a vykazuje selhání. Neviditelná ruka trhu vede trhy tak, aby alokovaly své zdroje efektivně. Ve skutečnosti se však stává, že za určitých okolností tomu tak není. Situace, kdy trhy samy nejsou schopny alokovat zdroje efektivně, což má za následek vážné ekonomické, sociální i politické důsledky, se nazývá v ekonomii selhání trhu.
V jakých oblastech trh selhává lze vysvětlit na několika příkladech:
Veřejný sektor je koncipován tak, aby napravil selhávání trhu a prostřednictvím centrální makroekonomické politiky vlády stimuloval efektivnost národního hospodářství.
Národní hospodářství je nesmírně složitý mechanismus, jehož fungování není jen odrazem ekonomických zákonitostí. V reálném hospodářství každé země se promítají také vlivy historické, kulturní, náboženské i politické, které řízení ekonomiky země komplikují a mnohdy musí vláda postupovat i na hraně ekonomických zákonů, aby stabilizovala mnohé nastalé situace. Kromě těchto mimořádných situací však i vláda samotná může selhávat. Těmito situacemi mohu být:
Veřejný sektor lze členit podle různých kritérií (podle finančních toků, zakladatele, potřeb, atd.); jedním z členění, které nám může pomoci odhalit podstatu, poslání a funkce veřejného sektoru je blokové členění dle Streckové (1998):
Rozsah veřejného sektoru je v různých zemích různý, obecně závisí na vnitřních politických, ekonomických, kulturně náboženských i historických faktorech. Mnozí ekonomové soudí, že lze vysledovat závislost zvětšování a zmenšování rozsahu veřejného sektoru a výše přerozdělovacích procesů na politice vlády – levicová vláda tenduje k vyššímu podílu přerozdělovacích procesů a většímu rozsahu veřejného sektoru, u pravicové je tomu naopak.
Ústřední otázkou veřejné volby je, jak se individuální zájmy jednotlivců transformují do kolektivních rozhodnutí. Tato kolektivní rozhodnutí (i když si to mnohý volič neuvědomuje, nebo to ani neví) rozhodují o poměru veřejného a soukromého sektoru, tedy o rozsahu nabídky veřejných a soukromých statků. Protože existuje pouze jedna produkční funkce s hranicí produkčních možností pro určitou zemi, je zajišťován vždy rozvoj jedněch statků na úkor druhých a naopak.
Voliči ve volbách rozhodují o veřejných příjmech a veřejných výdajích dvěma základními formami:
Při velkém počtu voličů a množství řešených otázek je forma přímé demokracie nákladná a časově a organizačně neschůdná. Proto prostřednictvím institutu zastupitelské demokracie volí volič svého reprezentanta, obvykle zástupce určité strany, prezentující voliči nejbližší program. Tato volba však nezůstává bez rizika. Takto zvolení zastupitelé mohou dále reprezentovat jak zájmy voličů, tak zájmy strany, individuální, či lobbystické skupinové zájmy mocenských, finančních i jiných struktur.