Veřejné finance jsou vymezeny v oblasti finančních vztahů specificky tím, že se odehrávají mezi veřejnou rozpočtovou soustavou na straně jedné a ostatními ekonomickými subjekty na straně druhé. Tyto finanční vztahy vznikají v souvislosti s tvorbou, rozdělováním a financováním institucí prostřednictvím činností ( programů a aktivit), které vytváří rámec fiskální politiky státu. Ústředním subjektem vztahů v rámci veřejných financí je veřejná správa reprezentovaná státní správou, místní správou a samosprávou.
Důvodem existence veřejných financí je tržní selhání, jež je korigováno prostřednictvím veřejných příjmů a veřejných výdajů z veřejných rozpočtů, případně cenovou regulací. Produktem řízených finančních toků je tak existence státního a municipálního veřejného sektoru.
Veřejné finance velmi úzce souvisí z rozpočtovou a fiskální politikou státu. Zatímco fiskální politika v sobě nese makroekonomické aspekty stabilizační politiky státu (byla podrobněji probrána v oddíle makroekonomika), rozpočtová politika řeší spíše alokační a redistribuční aspekty veřejných financí.
Principy a funkce veřejných financí
U veřejných financí se obvykle uvádějí tři jejich charakteristické principy:
- nenávratnost, pod kterou lze rozumět princip, kdy poplatník zaplatí daň, clo, či jiný typ poplatku a přitom mu však nevzniká nárok, aby mu tento peněžní vklad byl v nějaké podobě vrácen,
- neekvivalence, v oblasti veřejných financí prezentuje princip nealikvotního poměru poskytnutých plateb, daní, poplatků a cel poplatníků a poskytnutého plnění, které poplatník dostává z veřejných zdrojů,
- nedobrovolnost. Žádný poplatník neplatí svoje daně rád a dobrovolně, musí být k tomu donucen zákonnou cestou.
Kromě uvedených principů lze rozlišit tři funkce veřejných financí:
- alokační,
- distribuční,
- stabilizační.
Alokační funkcí se rozumí, kolik prostředků a v jaké struktuře bude nasměrováno do veřejných a kolik do soukromých statků. Distribuční funkce je charakterizována mírou redistribuce veřejných prostředků za účelem zabezpečení společností uznávané míry rozdělení důchodů a majetku. Stabilizační funkci lze chápat jako možnost veřejných financí ovlivnit makroekonomické ukazatele státu, jako zaměstnanost, ekonomický růst, inflaci, či bilanci státního rozpočtu.
Rozpočtová soustava
Institucionální rámec veřejných rozpočtů je dán rozpočtovou soustavou, která má danou pevnou strukturu a platí v ní zákonem stanovená rozpočtová pravidla. V soustavě veřejných rozpočtů jsou zahrnuty:
- státní rozpočet
- rozpočty vyššího územně správního typu
- místní (municipální) rozpočty.
Následující schéma 5 znázorňuje rozpočtovou strukturu pro Českou republiku
Schéma 5. Rozpočtová struktura v ČR
V rámci rozpočtové soustavy lze určit orgány řízení, kterými je ministerstvo financí, finanční úřady a blíže nespecifikovaná pracoviště finančního charakteru na úrovni územní a municipální veřejné správy.
a) Státní rozpočet
Státní rozpočet je ústředním rozpočtem celé rozpočtové soustavy. V jeho klíčovém významu se zračí alokační, distribuční a stabilizační funkce. Státní rozpočet je centralizovaným peněžním fondem, který vykazuje běžné příjmy (daně, cla, pojištění,atd.), běžné výdaje (transfery domácnostem, veřejná spotřeba státu a obyvatelstva) a kapitálové výdaje (investice) a kapitálové příjmy (např. prodej majetku, půjčky, úvěry). Zjednodušenou bilanci příjmů a výdajů státního rozpočtu podává následující tabulka 10:
Tabulka 11. Příjmy a výdaje státního rozpočtu
Příjmy
- běžné
|
Výdaje - běžné |
| kapitálové |
kapitálové čisté půjčky |
V rámci státního rozpočtu lze konstatovat vyrovnaný rozpočet pouze tehdy, kdy se příjmy rovnají výdajům. Rozpočtového deficitu dosahuje rozpočet tehdy, když jsou výdaje vyšší než příjmy, rozpočtového přebytku v opačném případě. Výskyt rozpočtového deficitu, či přebytku souvisí velmi úzce s rozpočtovou a fiskální politikou vlády, ale také s ekonomickou konzistencí příslušného státu.
Veřejný dluh je označován jako souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu.
Veřejné výdaje
Veřejné výdaje představují výši nákladů, které garantovaným způsobem poskytuje veřejná rozpočtová soustava na zákonem specifikované služby a statky. Tento balík služeb a statků je dán kolektivní poptávkou voličstva.
Veřejné výdaje jsou podle statistiky národních účtů děleny zhruba do dvou kategorií:
- vládní nákupy a služby (tj. práce, spotřební zboží, atd.) a nákup kapitálových statků a služeb (investice do veřejného sektoru, silnice, zdravotnictví, školství, atd.)
- transferové výdaje (penze, subvence, dávky v nezaměstnanosti atd.) Tyto výdaje jsou redistribučního charakteru.
Obě skupiny veřejných výdajů ovlivňují odlišným způsobem agregátní poptávku. Zatímco vládní výdaje (nákupy a služby) ovlivňují tuto poptávku přímo, transfery působí zprostředkovaně. Veřejné výdaje mohou mít dva základní efekty na ekonomické subjekty: důchodový a substituční.
Velikost veřejných výdajů se měří absolutně i podílem na HDP(HNP).
Faktory růstu veřejných výdajů:
- změny v demografické struktuře,
- technologické změny (obrana, zdravotnictví, atd.),
- demonstrační efekt,
- politické a sociální vlivy.
(Wagnerův zákon, Peacockova a Wisemanova analýza)
Finance územní samosprávy
Veřejnou správou se rozumí správa veřejných záležitostí (což je odlišné od správy soukromé). Veřejná správa zahrnuje tu oblast, kde je účelem naplnění veřejného zájmu. V rámci státu představuje moment decentralizace státní moci, neboť umožňuje společenstvím občanů podílet se na veřejné moci.
Struktura veřejné správy má rámcově následující podobu:
Základem svobodného státu je svobodná obec. Ta je označována v souladu s čl. 99 Ústavy České republiky za základní samosprávný celek, podle čl. 100 Ústavy je obec blíže charakterizována jako územní společenství občanů, které má právo na samosprávu a je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Problematika obcí je blíže specifikována zákonem o obcích.
Historickou kontinuitu najdeme ve dvojí působnosti:
- samostatné a
- přenesené.
Samostatná působnost znamená suverénní výkon samosprávy v rozsahu svěřené jí zákonem jako např. hospodaření s majetkem, místní policie, vydávání obecně závazných vyhlášek v rámci samostatné působnosti atd. Přenesená působnost spočívá ve výkonu státní správy, která je na ni přenesena ze zákona. Výkon přenesené působnosti zabezpečují tzv. pověřená města, kterých je v ČR cca 300. Smyslem je přiblížit výkon státní správy občanovi.
Zákon o obcích vymezuje obec ze tří základních hledisek jako:
- územní celek,
- společenství občanů a
- právnickou osobu.
Rozpočet představuje pro každou obec určitý stupeň autonomie, finanční soběstačnosti, stability ale také odpovědnosti. Rozpočet se sestavuje na příslušný rok a je ústřední osou řízení obce. Plní několik funkcí, z nichž rozhodující jsou: plánovací, alokační, řídící, informační a kontrolní. Rozpočet obce navazuje na vyšší rozpočty, jeho rámec je dán následujícím schématem 6 :
Schéma 6. Rozpočet obce
Rozpočtová skladba člení peněžní operace z hlediska: kapitolního, druhového a funkčního. Kapitolní třídění vyjadřuje okruh působnosti a odpovědnosti subjektu, v němž se realizují peněžní operace. Zákon stanovuje obsah kapitol státního rozpočtu a v tomto smyslu jsou rozpočtové prostředky na obce rozepisovány. Ty jsou potom rozdělovány do jednotlivých organizačních útvarů obce.
Příklad: Druhové třídění peněžních operací:
- příjmy: -daňové-nedaňové-kapitálové-přijaté dotace
- výdaje: -běžné-kapitálové-ostatní
- financování