Práva osob se zdravotním postižením jsou definována v nejobecnější rovině v Chartě lidských práv Organizace spojených národů. Tato práva jsou dále rozvíjena v rámci Ústavy České republiky a dalších zákonů v oblastech: (a) sociálních, (b) medicínských a (c) vzdělávacích. Dále pak můžeme najít vyhlášky, prováděcí předpisy a další podzákonné normy. V této kapitole se zaměříme převážně na oblast vzdělávací, ale okrajově také na oblasti sportu a vyrovnávání příležitostí osob se zdravotním postižením, jako celku.
3.1 Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (ZdP), dále jen Úmluva,
je nejvyšším mezinárodním dokumentem, který se zaměřuje na práva osob se
ZdP. Úmluva byla sepsána v roce 2007 a důvody, které vedli k její přípravě,
jsou patrné v preambuli tohoto dokumentu. V této kapitole budeme pracovat
s textem Úmluvy, který je doplněn o výklad z pohledu studentů kinantropologie.
Úmluva je založena na následujících zásadách: (a) respektování přirozené
důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, a samostatnosti
osob; (b) nediskriminace; (c) plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti;
(d) respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako
součásti lidské různorodosti a přirozenosti; (e) rovnost příležitostí;
(f) přístupnost; (g) rovnoprávnost mužů a žen; (h) respektování rozvíjejících
se schopností dětí se zdravotním postižením a jejich práva na zachování
identity. Celkový text Úmluvy má 50 článků a je dostupný na webových stránkách
ve všech jazykových mutacích. Pro účely tohoto textu se budeme blíže věnovat
článkům: (9) Přístupnost; (24) Vzdělávání; a (30) Účast na kulturním životě,
rekreace, volný čas a sport.
Výtah z preambule Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy,
a)zmajíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě Organizace spojených národů je uznání přirozené důstojnosti a hodnoty a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
b)uznávajíce, že Organizace spojených národů veVšeobecné deklaraci lidských práv a v mezinárodních paktech o lidských právech prohlásily a dohodly se na tom, že každému příslušejí všechna v nich stanovená práva a svobody, a to bez jakýchkoliv rozdílů,
c)znovu potvrzujíce všestrannost, nedělitelnost a vzájemnou závislost a souvislost všech lidských práv a základních svobod a potřebu zaručit osobám se zdravotním postižením plné užívání těchto práv a svobod bez diskriminace,
e)uznávajíce, že zdravotní postižení je koncept, který se vyvíjí a který je vý- sledkem vzájemného působení mezi osobami s postižením a bariérami v postojích a v prostředí, které brání jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti, na rovnoprávném základě s ostatními,
h)uznávajíce rovněž, že diskriminace jakékoli osoby na základě zdravotního postižení je porušením přirozené důstojnosti a hodnoty lidské bytosti,
i)uznávajíce rovněž různorodost osob se zdravotním postižením,
n)uznávajíce význam, jaký má pro osoby se zdravotním postižením osobní nezávislost a samostatnost, včetně svobody volby,
o)domnívajíce se, že osoby se zdravotním postižením by měly mít příležitost se aktivně zapojovat do rozhodovacích procesů o politikách a programech, zejména těch, které se jich přímo týkají,
q)uznávajíce, že ženy a dívky se zdravotním postižením jsou často vystavovány, doma i mimo domov, většímu riziku násilí, zranění nebo zneužívání, zanedbávání nebo nedbalému zacházení, týrání nebo vykořisťování,
x)přesvědčeny, že rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu a že osobám se zdravotním postižením a jejich rodinným příslušníkům by měla být poskytována nezbytná ochrana a pomoc, aby rodiny měly možnost přispívat k plnému a rovnému užívání práv osobami se zdravotním postižením,
y)přesvědčeny, že komplexní a ucelená mezinárodní úmluva na podporu a ochranu práv a důstojnosti osob se zdravotním postižením přispěje významným způsobem k odstranění hlubokého sociálního znevýhodnění osob se zdravotním postižením a na základě rovných příležitostí podpoří jejich účast ve všech oblastech občanského, politického, hospodářského, sociálního a kulturního života v rozvinutých i rozvojových zemích, …
Z výše uvedeného textu preambule je patrné, že osoby se ZdP jsou po celém světě vystavovány jisté míře diskriminace, a právě proto bylo nutné vytvořit tento specifický dokument. Jelikož se jedná o mezinárodní dokument, je nutné mít na zřeteli, že uvedené standardy by měly být relevantní ve všech zemích světa (tedy i v zemích rozvojových). Je tedy dobrým východiskem pro diskuzi k „minimálním právům“ osob se ZdP v České republice, která je politicky i ekonomicky integrální součástí EU. Za zmínku jistě stojí odstavec (q), který upozorňuje na specif iká úskalí možné diskriminace žen se ZdP. Kromě odstavce (o) s akcentem na aktivní roli osob se ZdP v zapojování se do rozhodovacích procesů a politiky je velmi důležitý odstavec (x), který zdůrazňuje roli rodiny v životě dětí se zdravotním postižením. Rodina je klíčovým partnerem pro vzdělávání (včetně tělesné výchovy) i aktivní životní styl prostřednictvím zapojování do rekreace a sportu.
Článek 9 – Přístupnost:
S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením žít nezávislým způsobem
života a plně se zapojit do všech oblastí života společnosti přijmou státy,
které jsou smluvní stranou této úmluvy, příslušná opatření k zajištění
přístupu osob se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními, k
fyzickému prostředí, dopravě, informacím a komunikaci, včetně informačních
a komunikačních technologií a systémů, a k dalším zařízením a službám dostupným
nebo poskytovaným veřejnosti, a to v městských i venkovských oblastech.
Obr. 8 Příklady řešení bezbariérového přístupu na sportovištích (Evropská charta sportu pro všechny: zdravotně postižené osoby, 1987)
V českém prostředí řeší tuto problematiku stavební zákon a vyhláška 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, a zabývá se mj. úpravou veřejných prostranství a budov. Do této skupinky patří také budovy a prostranství určené pro tělovýchovu, rekreaci a sport, mimoškolní vzdělávací objekty, objekty určené pro další volnočasové aktivity apod. Tato vyhláška řeší velmi podrobně architektonické i další úpravy s cílem vytvořit optimální podmínky pro potenciální účast osob se zdravotním postižením. Mj. tato vyhláška řeší vstupy do budov, požadavky na toalety, sprchy, šatny, rampy, výtahy, chodníky či parkovací plochy. V souladu s touto legislativou připravila Pražská organizace vozíčkářů dokument s názvem „Kritéria pro zařazení objektů do jednotlivých kategorií z pohledu osob s omezenou schopností pohybu.“
Objekt je možné definovat jako přístupný, pokud: (a) Je přístupný celý objekt nebo jeho větší část alespoň s jedním bezbariérovým vstupem. Návštěva je možná bez předchozí domluvy; (b) Rampy (mobilní i pevné) před vstupem i uvnitř objektu mají sklon při délce do 3 metrů maximálně 12,5 %, při délce do 9 metrů maximálně 8 %. Šířka pevných ramp je minimálně 110 cm; (c) Dveře a průchody jsou široké minimálně 80 cm, což platí i pro vstupní (hlavní) křídlo dvoukřídlých dveří. Výška prahů je maximálně 2 cm; (d) Pro překonání výškových rozdílů je k dispozici samoobslužný výtah a jeho rozměry jsou minimálně: šířka dveří 80 cm, vnitřní rozměr kabiny – šířka 100 cm × hloubka 125 cm. Objekty s plošinou nevyhodnocujeme jako objekty přístupné; (e) Pokud se jedná o objekt s toaletami pro veřejnost, k dispozici je přístupná toaleta – WC I. (viz vysvětlivky níže), nebo v případě, že jsou všechny ostatní požadavky na přístupnost naplněny, alespoň částečně přístupná toaleta – WC II. (viz vysvětlivky níže); (f) Povrchy a sklon komunikací v objektu a jeho bezprostředním okolí výrazněji nekomplikují pohyb na vozíku.
Objekt je možné definovat jako částečně přístupný pokud: (a) Přístupná je jen část objektu nebo objekt nenaplňuje některé z požadavků uvedených u objektu přístupného. Popis nesplněných požadavků je uveden v textu; (b) Rampy a ližiny (mobilní i pevné) před vstupem i uvnitř objektu mají sklon při délce do 3 metrů maximálně 16,5 %, při délce do 9 metrů maximálně 12,5 %. Šířka pevných ramp je minimálně 110 cm; (c) Dveře a průchody jsou široké minimálně 70 cm. Výška prahů je maximálně 7 cm; (d) Výtah má rozměry minimálně: šířka dveří 70 cm, vnitřní rozměr kabiny – šířka 100 cm × hloubka 110 cm; (e) Rozměry plošiny jsou minimálně: šířka dveří 70 cm, přepravní plocha – šířka 70 cm × hloubka 90 cm. Informace o nosnosti jsou uvedeny v doplňujícím textu; (f) Před vstupem do objektu je maximálně jeden schod bez řešení k jeho překonání. Z pohledu přístupnosti sportovišť (včetně sportovních vybavení škol) je, mimo vlastní přístup na sportoviště, velmi důležitý adekvátní prostor pro parkování, ale i přístupnost a zařízení šaten, sprch a WC.
Článek 24 – Vzdělávání:
Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají právo osob se
zdravotním postižením na vzdělání. S cílem realizovat toto právo bez diskriminace
a na základě rovných příležitostí, státy, které jsou smluvní stranou této
úmluvy, zajistí inkluzívní vzdělávací systém na všech úrovních a celoživotní
vzdělávání zaměřené na: (a) plný rozvoj lidského potenciálu a smyslu pro
vlastní důstojnost a uvědomění si vlastní hodnoty, stejně jako na posilování
úcty k lidským právům, základním svobodám a lidské různorodosti; (b) rozvoj
osobnosti, nadání a kreativity osob se zdravotním postižením, jakož i jejich
duševních a tělesných schopností, v co největší možné míře; (c) poskytnutí
přiměřené úpravy podle individuálních potřeb; (d) poskytnutí nezbytné podpory
umožňující jejich účinné vzdělávání; (e) účinná opatření individualizované
podpory, realizované v prostředí, které v souladu s cílem plného začlenění
maximalizuje vzdělávací pokroky a sociální rozvoj. Významným strategickým
dokumentem na národní úrovni je Národní akční plán inkluzívního vzdělávání
2010. Jedná se o strategický dokument MŠMT ČR. Základním cílem akčního
plánu je zvýšit míru inkluzívního pojetí vzdělávání v českém vzdělávacím
systému. Konečným cílem je pak působit preventivně proti sociální exkluzi
jednotlivců i celých sociálních skupin a přispět k úspěšné integraci jedinců
s postižením či znevýhodněním do společenských, politických a ekonomických
aktivit občanské společnosti. Úkoly a opatření Národního akčního plánu
inkluzívního vzdělávání svými dopady překračují rámec školství a jsou významným
příspěvkem k rozvoji lidských zdrojů v České republice. Inkluzívní charakter
českého školství ovlivní vzdě- lávací podmínky nejen v případě žáků se
speciálními vzdělávacími potřebami, ale týká se všech jeho účastníků (MŠMT,
2011). Od roku 2005 je nejvýznamnějším dokumentem v systému vzdělávání
v ČR především
zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který poskytuje základní orientaci ve
vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami.
Zákon je doplněn
vyhláškou č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními
vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
Vyhláška 73/2005 Sb., v §1, odst. 1 deklaruje, že vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními
vzdělávacími potřebami a vzdělávání dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných
se uskutečňuje s pomocí podpůrných opatření, která jsou odlišná nebo jsou
poskytována nad rámec individuálních pedagogických a organizačních opatření
spojených se vzděláváním žáků stejného věku ve školách, které nejsou samostatně
zřízené pro žáky se zdravotním postižením (dále jen „běžná škola“). Vhodnou
podporu pak řeší tato vyhláška v následujícím odstavci – §1, odst. 2. Podpůrnými
opatřeními při speciálním vzdělávání se pro účely této vyhlášky rozumí
využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání, kompenzačních,
rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických
materiálů, zařazení předmětů speciálněpedagogické péče, poskytování pedagogicko-psychologických
služeb, zajištění služeb asistenta pedagoga, snížení počtu žáků ve třídě,
oddělení nebo ve studijní skupině nebo jiná úprava organizace vzdělávání
zohledňující speciální vzdělávací potřeby žáka. Novelizace této vyhlášky
(62/2007) se zabývá především podrobnější kategorizací žáků ve vyučovací
jednotce i při některých pohybových aktivitách (především kurzech). Další
novelizace (147/2011) předznamenává zlom v oblasti povinnosti běžných základních
škol přijímat žáky se SVP. Zrušila totiž možnost nepřijetí žáka se SVP
a de facto tím potvrdila zákon 561/2004, který odmítnutí neobsahuje. Přestože
jsou v naší legislativě definována podpůrná opatření, včetně využívání
asistentů pedagoga, kompenzačních pomůcek či individuálního vzdělávacího
programu, jsou žáci s tělesným či zrakovým postižením velmi často z tělesné
výchovy uvolňováni (více v kapitole integrace ve školní TV). Další legislativní
norma ve školské oblasti je
vyhláška č. 72/2005 Sb.,
o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských
zařízeních. Ta řeší dále problematiku poskytování poradenských služeb, upravuje
obsah poradenských služeb, pojednává o školských poradenských zařízeních,
poradnách a centrech, o poskytování poradenských služeb za úplatu atd.
Problematiky APA se dotýká také
zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách.
Ten upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé
sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči,
podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné
správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb
a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. Zákon dále upravuje
předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost
v sociálních službách nebo podle zvláštních právních předpisů při pomoci
v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských
zařízeních, ve zdravotnických zařízeních, ve věznicích, v zařízeních pro
zajištění cizinců a v azylových zařízeních. Vychovatel je tradičně pedagogickým
pracovníkem zodpovědným za volnočasové aktivity uživatelů služeb (označení
dle zákona 108/2006). Často se však do organizace a realizace těchto aktivit
zapojují i jiní pracovníci. Ačkoliv to jistě nebylo původním cílem tohoto
zákona, jeho dopad na oblast účasti osob se zdravotním postižením ve volnočasových
pohybových aktivitách je spíše negativní, což se projevuje především v
případě osob s mentálním postižením, situaci však komplikuje i u osob s
ostatním postižením.
Článek 30 – Účast na kulturním životě, rekreace, volný čas a sport:
S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením podílet se, na rovnoprávném
základě s ostatními, na rekreační, zájmové a sportovní činnosti, přijmou
státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, odpovídající opatření, která:
(a) podnítí a podpoří co nejširší zapojení osob se zdravotním postižením
do běžných (integrovaných) sportovních aktivit (př. plavání, atletika,
lyžování) na všech úrovních; (b) zajistí, aby osoby se zdravotním postižením
měly možnost organizovat a
rozvíjet speciální aplikované sportovní a zájmové aktivity (př. boccia,
goalball, sledge hokej) a účastnit se jich, a za tímto účelem podporují
poskytování odpovídajícího výcviku, školení a prostředků, na rovnoprávném
základě s ostatními; (c) zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly
přístup na sportoviště a do rekreačních a turistických zařízení; (d) zajistí,
aby děti se zdravotním postižením měly rovný přístup, jako ostatní děti,
k účasti ve hře, k rekreačním, zájmovým a sportovním činnostem, včetně
účasti na uvedených činnostech v rámci školy;
(e) zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám
osob a institucí podílejících se na organizaci rekreační, turistické, zájmové
a sportovní činnosti. Státy tedy mají vytvářet příležitosti k integraci
do běžných sportů, př. plavání, atletika nebo lyžování. Na druhou stranu
existují některé sporty, které jsou specifické pouze pro úzkou skupinu
osob se zdravotním postižením. U osob s tělesným postižením se jedná například
o bocciu nebo rugby na vozíku. U zrakově postižených se jedná například
o goalball nebo showdown. Sportovci s postižením by, dle výše uvedené Charty,
měli mít příležitost vytvářet si vlastní sportovní kluby či svazy. Je však
potřeba zdůraznit fakt, že většině sportů se dá věnovat v rámci integrace
organizační, tréninkové nebo paralelní (více v kapitole k integraci ve
sportu). Významným dokumentem, který měl řešit podporu pohybových aktivit
ze strany krajů a obcí, měl být
zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu.
Kromě jiného tento zákon přikazuje krajům a obcím zabezpečit rozvoj pohybových
aktivit (dle zákona „sport“) osob se zdravotním postižením. Tento rozvoj
je samozřejmě možné zabezpečit různým způsobem. Přesto jsme za 10 let nezaznamenali
výraznou snahu o vytvoření systému podpory pohybových aktivit (včetně sportu)
osob se zdravotním postižením. Jednou z možností vytvoření systému podpory
je vytvoření pracovních pozic
konzultantů aplikovaných pohybových aktivit
(zkráceně
konzultant APA). Tito pracovníci by naplňovali svou činností smysl legislativních norem
v rezortu MŠMT s výrazným dopadem na oblast sociální a zdravotní. Vytvoření
podkladů pro prosazení pozice konzultanta APA deklarovala na 2. valné hromadě
i Česká asociace aplikovaných pohybových aktivit (ČAAPA).