07
Pohybové aktivity mohou hrát klíčovou roli při společenském začlenění osob se speciálními potřebami či zdravotním postižením, jejich osobnostně-sociálním formování nebo při prevenci zdravotních rizik vztahujících se k nedostatečné realizaci pohybových aktivit. Význam pohybových aktivit pro skupiny osob se speciálními potřebami zdůrazňuje celá řada autorů (Bartoňová & Ješina, 2012; Block, 2007; Janečka, 2004; Ješina, 2010; Kassing et al., 2010; Kudláček & Ješina, 2008; Rybová & Kudláček, 2010; Sherrill, 2004; Štěrbová, 2007; Válková, 2000, 2012; Vyhlídal & Ješina, 2010 aj.). Pozitivní účinky zapojení do pohybových aktivit bychom jednoduše mohli rozdělit na fyzické, psychické a sociální. Konkrétně se v oblasti fyzické jedná o rozvoj motorických kompetencí uplatnitelných v běžném životě a dovolujících zvýšení kvality i kvantity pohybových vzorců. V oblasti psychické a sociální pomáhají pohybové aktivity rozvíjet sebevědomí, sociální dovednosti, podporují vzorce pro vztahová jednání, mohou rozvíjet empatii atd. Například u osob se sluchovým postižením se rozvíjí komunikativní dovednosti ve vztahu k jiným osobám se sluchovým postižením, ale i ve vztahu k příslušníkům slyšící majority. Osoby s mentálním postižením rozvíjejí účastí ve volnočasových pohybových aktivitách svoji sociální adaptabilitu, kognitivní schopnosti, řeč, ovlivňována je jejich hodnotová orientace a subjektivní preference (Válková, 2000) aj. Osoby se zdravotním postižením a znevýhodněním (chronickým onemocněním, dlouhodobým onemocněním, po dlouhodobé léčbě apod.) pravidelnou pohybovou činností působí preventivně a předcházejí tím dalším prohlubujícím se zdravotním komplikacím. Z medicínského hlediska ovlivňuje optimální realizace pohybových aktivit pozitivně především oběhový a dýchací systém (redukce stresu, zvýšení aerobní kapacity, zvýšení psychické výkonnosti, pozitivně ovlivňuje případná onemocnění srdce, pomáhá redukovat nadbytečné množství tělesného tuku, pozitivně ovlivňuje psychickou činnost atd. (Kolisko, 2002). Velmi ohroženou skupinou výše uvedenými onemocněními je i skupina osob se speciálními potřebami, především pak zdravotním postižením. U skupin, jako jsou osoby s mentálním nebo tělesným postižením, se často setkáváme se srdečními chorobami, způsobenými mimo jiné i sníženou pohybovou aktivitou. Spojitost mezi kardiovaskulárními onemocněními a pohybovými aktivitami dokázala řada uskutečněných výzkumných šetření (Börjesson, Assanelli, Carré, Dugmore, Panhuy zen-Goedkoop, Seiler, Senden & Solberg, 2006; Schnohr, Lange, Scharling, & Jensen, 2006; Sof , Capalbo, Cesari, Abbate, & Gensini, 2008; Zoeller, 2007). Například studie kardiovaskulární zdatnosti (Lakka et al. 1994), při které byla pět let sledována skupina pravidelně cvičících mužů, kteří využívali aerobního druhu cvičení a byli v dalších ukazatelích srovnatelní s kontrolní skupinou mužů, kteří necvičili. Po pěti letech byl u cvičících mužů pětinásobně menší výskyt srdečních chorob než u kontrolní skupiny. Kromě těchto medicínsko-biologických faktorů má tělesný pohyb vliv i na psychiku. Křivohlavý (2003) popisuje pozitivní vliv cvičení na depresivní a úzkostné stavy. Dále se zapojení do pohybových aktivit projevuje na kladném sebehodnocení jedince a hraje významnou roli při zvládání stresu. Přínos realizovaných pohybových aktivit komplexně shrnuje Americká národní zpráva o pohybové aktivitě a zdraví (1996), kde se mimo jiné uvádí:
U osob se speciálními potřebami je tedy zapojení do volnočasových pohybových aktivit jedním z možných nástrojů prevence sociální exkluze. Sallis, Prochaska a Taylor (2000) uvádějí, že jednou z nejvýznamnějších determinant pohybové aktivity či inaktivity je sociální status, který je často u osob se speciálními potřebami nižší. Tato zjištění potvrdila již dříve provedená šetření (Sallis, Patterson, Buono, et al., 1988). Osoby se speciálními potřebami musí být stimulovány a saturovány především v oblastech psychických a sociálních. Hošek (2001) poukazuje na to, že především při organizovaných pohybových aktivitách panují určité zvyklosti a normy. Pohybové aktivity jsou vhodným prostředkem pro jejich účast na společenském životě, vhodně rozvíjejí některé klíčové kompetence a působí na celkové zvyšování kvality života a zdraví osob se speciálními potřebami. Pohybová aktivita obohacuje organismus člověka nejen fyzicky, ale obohacuje i jeho prožitky (Hošek, 2001). Nejhodnotnější prožitky jsou ty, které individuum získá vlastním přičiněním, tedy takové, které si „vytvoří“ vlastním tělem, ať při sportu, či při jiné pohybové aktivitě (Dobrý & Souček, 2003). Hartl a Hartlová (2000) definují zážitek jako každý duševní jev, který individuum prožívá. Je vždy subjektivní, vnitřní a citově propojený. Jedná se o základ pro osobní zkušenost. Kumuluje se celý život a kombinuje se v jedinečné duševní bohatství každého člověka. Zkušenost je transformovatelná do reálného života mimo hranice vymezené jednotlivými pohybovými aktivitami. Právě možnost využití zkušeností nabytých s pomocí záměrných či nezáměrných pohybových aktivit bývá klíčová pro život osob se speciálními potřebami, u kterých často dochází k absenci zážitků spojených se zkušeností.
V oblasti aplikovaných pohybových aktivit hraje významnou roli posílení důvěry ve vlastní schopnosti (angl. termín empowerment) (Ješina, Kudláček, et al., 2011). Sherrill (1995) navrhla metateorii APA a užití modelu „empowerment“ jako její sociální doktríny. IPC SSC (Hutzler, 2002) navrhuje pro oblast pohybových aktivit osob se zdravotním postižením čtyři morální principy. Jedním z nich je „empowerment“ s cílem dát více prostoru jedincům v rozhodovacím procesu. „Empowerment“ vychází ze slova „power“ (moc), které má v anglickém originálu kořeny v latinském slovu „potere“, což znamená „schopný“, ve smyslu něco činit nebo jednat“. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Filipec et al., 2005, 184) definuje „moc“ jako „způsobilost, schopnost k nějakému působení“. Důležitým termínem v obou definicích je slovo „schopnost“, které také hraje významnou roli v kinantropologii. Vlastní způsobilost (schopnost) je v tomto kontextu obvykle spojena s motorickými schopnostmi a dovednostmi, sociálními dovednostmi a psychickými charakteristikami (např. soutěživost, sebedůvěra). Uznání okolím a sociální hry v dětství a adolescenci jsou důležité faktory, které posilují důvěru ve vlastní schopnosti. Z těchto důvodů mohou mít osoby s vrozeným postižením nižší sebedůvěru než osoby se získaným postižením (Campbell, 1995).
Vlastní způsobilost je spjata s níže uvedenými kritérii (Akseliuk, 1996 – upraveno):
V rámci konceptu „empowerment“ jsou klíčové dvě myšlenky (Ješina, Kudláček, et al., 2011):
Právě výše uvedená podpora v oblasti APA napomáhá ke zvýšení sebevědomí a sebehodnocení osob se speciálními potřebami (zvláště se zdravotním postižením) a možnostem nezávislého způsobu života. Mezi nejčastější bariéry v oblasti volnočasových aplikovaných pohybových aktivit patří vnímání společnosti. O postojích jako jednom z nejvýznamnějších faktorů ovlivňující účast nebo neúčast v pohybových programech mluví zejména Kudláček, French, Myers, Sherrill a Válková (2002), ale i Bartoňová, Kudláček a Bressan (2007) nebo Kudláček a Ješina (2008). Mezi nejčastější problémy, se kterými se v praxi setkáváme, je odsouvání problému až na okraj zájmu. Chybné vnímání nemožnosti aktivní účasti osob se zdravotním postižením v pohybových programech. Nechápání potřebnosti pro tuto cílovou skupinu. Neustálé hledání omezení a důvodů, které znesnadňují tuto účast. Za další s vnějších faktorů považujeme zvyšující se komercionalizaci nabídky volnočasových pohybových aktivit. Vnímáme negativně rozšiřují- cí se nůžky nabízených služeb za úplatu a možností jedinců s postižením. Výrazným limitem jsou také ceny sportovně-kompenzačních pomůcek, zejména u nových (trendy) aktivit a možností. Nejčastěji zmiňované jsou prostorové bariéry. Ačkoliv je také považujeme za důležité, jeví se v poslední době jako méně nebo minimálně stejně závažné, jako některé další. Sledujeme stále limity ve vzdělávání profesionálů v oblasti nabídky volnočasových aktivit, ať už instruktorů nebo dalších pedagogických pracovníků. Někdy je limitním samozřejmě charakter postižení, ale občas jsme svědky zamítavého postoje k pohybovým aktivitám i u samotných osob s postižením. I u nás se také můžeme stále setkávat s legislativními bariérami. Řada podzákonných norem nebo jejich návrhů pomáhá vytvářet limity nebo omezení v přístupu k pohybovým aktivitám, a to navzdory řadě nadnárodních strategických dokumentů (Ješina, in press).
Vzhledem k významu zejména organizovaných volnočasových aktivit pohybového charakteru v oblasti APA je vhodné připomenout krátce také historii APA v této oblasti. Bylo by chybou domnívat se, že vše týkající se rekreace osob se speciálními potřebami začalo až v 90. letech minulého století. Historie je daleko hlubší a bohatší, i když vzhledem k sociálnímu kontextu se jednalo především o APA segregovaného charakteru (Ješina, 2007). Akce a programy probíhaly nejdříve spontánně, posléze i systémově. Vznik sportovních organizací sdružujících osoby se speciálními potřebami se datuje do dvacátých let minulého století. Nejdříve se za účelem společných pohybových aktivit sdružovaly osoby se sluchovým, později i zrakovým, tělesným a mentálním postižením. Rostl zájem o jednotlivé pohybové programy. To umožnilo práci s fenoménem tělocvičné rekreace jako prostředkem ke změně postojů majoritní společnosti. Díky pohybovým aktivitám rekreačního charakteru bylo možno důsledněji působit na utváření životních hodnot osob se speciálními potřebami, otevíral se prostor pro osobnostně-sociální rozvoj, později docházelo k realizaci programů podpory a optimalizace životního stylu. Tím, že rekreační aktivity působí na oblast fyzickou, sociální i psychickou, docházelo k výraznému rozvoji sebehodnocení aj. Rozvoj rekreace a organizovanosti osob se speciálními potřebami nabyl na významu díky společenským a legislativním změnám a změnám přístupu v průběhu celého dvacátého století, hlavně ale v jeho druhé polovině, v ČR pak v jeho posledním desetiletí (Ješina, 2007). Při drobném historickém exkurzu se v souvislosti s rekreačními aktivitami osob se speciálními potřebami často zmiňuje série akcí zaměřených na integraci a pořádaných pod garancí Prázdninové školy Lipnice (Kudláček, 2004). Již v roce 1991 bylo založeno občanské sdružení Užitečný život, které se od svého prvopočátku zabývá velmi intenzivně smysluplným trávením volného času osob se speciálními potřebami, včetně využívání aplikovaných pohybových aktivit. Vzniklo na základě tradičních křesťanských hodnot a jako nástroj pro práci s osobami se speciálními potřebami využívalo i pohybových programů. Ty měly charakter především zážitkových kurzů inspirujících se právě v Prázdninové škole Lipnice, která se již od poloviny 90. let zabývala pořádáním akcí s účastí osob se speciálními potřebami. Kudláček (2004) uvádí, že úvodní akcí pro tuto cílovou skupinu byly v roce 1994 Mosty I, jež představují první pokus této organizace využít potenciálu, který nabízí soužití různých skupin obyvatel s odlišnými potřebami. Poté následovaly další tři akce s hlavičkou Mosty. V druhé polovině 90. let pak započal projekt nazvaný Seminarium, který školil a motivoval pedagogy pro přetvoření stávajících pohybových programů na integrované. Tři ročníky Seminaria vystřídaly projekty Intertouch a Fénix. Po roce 1999 bohužel Prázdninová škola Lipnice od pořádání podobných akcí upustila. Na rozvoji volnočasových akcí osob se speciálními potřebami se od roku 1991 podílí také Katedra aplikovaných pohybových aktivit Fakulty tělesné kultury UP v Olomouci. Tato katedra garantuje studijní obory aplikovaná tělesná výchova (ATV) a aplikované pohybové aktivity (APA). Absolventi ATV získávají legislativní i profesní kompetence k učitelství tělesné výchovy na prvním, druhém i třetím stupni všech typů základních a středních škol, včetně škol a tříd zřízených pro děti, žáky a studenty se speciálními vzdělávacími potřebami (Ješina, 2008). Kompetence absolventů APA směřují především k volnočasovým aktivitám osob se speciálními potřebami. U obou těchto oborů jsou vytvořeny podmínky pro studium osob se zdravotním postižením a řada těchto studentů již také úspěšně svá studia na bakalářské i magisterské úrovni dokončila. Katedra APA se zabývá již mnoho let organizováním integrovaného zimního výcvikového kurzu s účastí dětí se zrakovým a sluchovým postižením a společně s osobami s tělesným postižením také výukou instruktora monoski, rozvojem aktivit z oblasti psychomotoriky, aktivit ve vodním prostředí, sportovních her, tance aj. Katedra také organizuje společenské a kulturní akce, jako například Karneval APA aneb Roztancujme bariéry. Centrum APA (oddělení katedry APA, FTK UP v Olomouci) spolupracuje s velkým množstvím školských i neškolských organizací a podílí se na jejich podpoře v oblasti tělesné výchovy, sportu, ale i rekreace (více informací na www.apa.upol.cz). Rekreace je stále více integrovaná a inkluzivní díky zlepšení legislativy a povědomí o programech APA. Některé země však zaostávají za jinými ve vztahu k právům na rovné příležitosti a jednotlivé země se také liší v míře a kvalitě nabízených rekreačních programů a aktivit (van Coppenolle et al., 2004). Velmi aktivně působí v oblasti inkluzivních programů zejména Užitečný život, Centrum Paraple, SKV Praha, SKV Frýdek-Místek a řada dalších. Jistým specifikem APA v kontextu volnočasových aktivit je fakt, že významná skupina osob se zdravotním postižením, které aktivně vyhledávají rekreační a volnočasové programy, je velmi aktivní i v oblasti vrcholného nebo výkonnostního sportu. Proto i řada významných projektů, jako např. Survival pro vozíčkáře (Jančíková & Pádivý, 2011), mající výkonnostní charakter, podporuje volnočasové aktivity osob se zdravotním postižením bez ohledu na pojmy a definice sportu.
Pojem zdraví dnes ve své odborné terminologii používají nejen lékaři, ale i psychologové, sociologové, kinantropologové, pedagogové, teologové a další. V současné době vzrůstá zájem odborníků různých vědních oborů (sociologie, pedagogika, speciální pedagogika, psychologie, medicína…) o přesné vymezení pojmů zdraví a kvalita života. Všeobecně přijímaná definice zdraví (i když občas kritizovaná pro přílišnou obecnost) pochází od Světové zdravotnické organizace (WHO, 2003), která je popisuje jako stav naprosté tělesné, duševní a sociální pohody. Otázkou je, zda je správné označovat zdraví jako stav, nejde-li spíše o déletrvající proces (Ješina, Vyhlídal, Rybová, & Kučera, 2011). Přesto tato, dle našeho názoru poněkud diskutabilní definice dodala termínu „zdraví“ nový rozměr, posouvající jej od lékařské kategorie ke komplexnímu pojmu zohledňujícímu celistvost člověka. V souladu s Křivohlavým (2003) lze ještě rozšířit obsah pojmu zdraví na základě různých paradigmat. Autor tvrdí, že zatímco pojem celek v očích biologa představuje například organismus člověka, ze sociologického pohledu je celkem nejen jednotlivý člověk, ale i rodina, obec nebo stát. Stejně tak i Seedhouse (1995) popisuje, jak různé profese vnímají pojem zdraví odlišně. Lékař pojmem zdraví rozumí nepřítomnost nemoci, choroby či úrazu. Sociolog rozumí pojmem zdravý člověk jedince, který je schopen dobře fungovat ve všech jemu příslušných sociálních rolích, humanista slovy zdravý člověk označuje takového člověka, který je schopen pozitivně se vyrovnávat s životními úkoly, jež před ním vyvstanou, a idealista si pod pojmem zdravý člověk představuje člověka, kterému je dobře tělesně, duševně, duchovně i sociálně (Krejčí, 2011; Seedhouse, 1995). Kromě tohoto holistického přístupu se na zdraví můžeme dívat i z jiných úhlů pohledu. Břicháček a Habermannová (2007) uvádějí typologizaci založenou na čtyřech možných východiscích. Kromě nám již známého modelu holistického nabízejí autoři model, který představuje dynamický přístup pojímající zdraví jako proměnlivý jev naplňující se v celoživotní perspektivě člověka. Další model, sociální, chápe zdraví v kontextu vnímání člověka v sociálních vztazích a hodnotí zdraví v souvislosti s nimi. Poslední model zdůrazňuje přístup interaktivní, který zachycuje člověka v jeho širším prostředí. Lékařství často pojem zdraví charakterizuje v nejužším slova smyslu jako nepřítomnost nemoci. Podrobněji je zdraví z medicínského hlediska popisováno jako možnost každého člověka k plnému využití svého genetického potenciálu a prožití svého života bez zbytečného utrpení a ve stavu co největšího fyzického, psychického a sociálního blaha (T e British Medical Association, 1993). Jednotlivé definice se sice v některých aspektech liší, přesto je možné vysledovat společné charakteristiky především v tom, že psychologie zdraví je vědní disciplínou užívající specifických postupů za účelem charakteristiky psychosomatického stavu jedince a prevence onemocnění. Matějček (2001) charakterizuje psychologii zdraví jako obor zabývající se soustavným studiem psychologických faktorů, které hrají roli jak ve zdraví, tak v nemoci. Tento obor se zaměřuje na psychologické momenty udržování a posilování zdraví a zabývá se otázkami prevence narušení či poškození zdraví. „Psychologie zdraví je tou větví obecné psychologie, která se zabývá individuálním chováním člověka a životními styly, jež mají vliv na jeho tělesné zdraví“ (Brannon & Feist, 1997, 14). Již English a English (1958) tvrdí, že psychické jevy jen velmi zřídka nejsou sociální povahy. Koncem 19. století se začalo uplatňovat poznání, že člověk žije ve společenství s druhými lidmi a je tímto soužitím ovlivňován (Křivohlavý, 2003). Kebza (2005) připomíná, že jediným správným přístupem k pochopení zdraví je propojení systémů a procesů podílejících se na fungování člověka, včetně těch, které spoluvytvářejí jeho existenci. Tím je myšlena sociální podmíněnost zdraví. Se sociálním začleněním souvisí vystavení stresovým situacím a tím i škodlivým účinkům na psychickou pohodu a zdraví. Sociální integrace jedince do sociální struktury je významnou determinantou jeho psychické pohody, a tedy i zdraví (Kebza, 2005). Díky vazbám k druhým osobám či skupinám je jedinci přístupná sociální opora. Je to jakýsi sociální fond, ze kterého může jedinec v případě potřeby čerpat sociální vztahy, které mu mohou být nápomocny při snaze dosáhnout jeho cílů. Vašina (2009) definuje sociální oporu jako existenci, přístupnost nebo blízkost osob, které k nám mají vztah, které mají o nás starost, cení si nás a mají nás rády. Křivohlavý (2003, p. 94) chápe sociální oporu v širším slova smyslu, když uvádí, že je „poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěžové situaci. Obecně jde o činnost, která člověku v tísni jeho zátěžovou situaci určitým způsobem ulehčuje.“ Kinantropologie (už ze své podstaty) jako multidisciplinární věda využívá předešlých přístupů, nachází však vlastní témata a prostředky k jejich monitoringu. Tato především zahraniční výzkumná šetření předznamenávají možný směr vývoje výzkumu a podpory kvality života ve vztahu k zapojení se do pohybových aktivit osob se speciálními potřebami. Kinantropologie nahlíží na vhodně realizované pohybové aktivity jako na nástroj pozitivního ovlivňování vlastního zdraví a celkové kvality života. Pohyb dle kinantropologie velmi úzce souvisí s prožitkem, zážitkem a následným transferem zkušeností do všech životních dimenzí. Blahutková (2007) ve vztahu ke všem osobám, včetně osob se speciálními potřebami, zmiňuje psychomotorikujako významnou součást kinantropologie, která prohlubuje dopad pohybových
aktivit na zdraví ve své komplexnosti (sociální, psychické i fyzické). Psychomotorika formuje jedince v realitě světa (Blahutková, Kopřivová & Klárová, 1993) a využívá k tomu cíleně zaměřených pohybových aktivit (často her). Jedním z nejvýraznějších subjektů zabývajících se kvalitou života a zapojení se do volnočasových pohybových aktivit představuje tým prof. J. H. Rimmera. Publikoval řadu výzkumných šetření i odborných pojednání zabývajících se výše uvedenou problematikou (Rimmer, 2005; Rimmer et al., 2005; Drum et al., 2009 aj.). Problematikou kvality života ve vztahu k pohybovým aktivitám osob se speciálními potřebami se u nás zabývala především Válková (2000). Na pohybové aktivity jako prostředek podpory kvality života nezapomněla ani Štěrbová (2007), jejíž další přístup byl však spíše psychologický.
Brychnáčová (2007) se zabývá problematikou zdraví v základním vzdělávání. Smyslem vzdělávací oblasti Člověk a zdraví je seznámit žáky se základními poznatky o zdravém životním stylu a vybavit je vědomostmi o ochraně zdraví jednotlivce. Protože zdraví je úzce spjato i s chováním a jednáním jedince, je v této oblasti kladen důraz na pocit odpovědnosti za své zdraví i zdraví jiných. Jedinec se odmalička musí dozvídat proč, jak, čím a kdy může zdraví ovlivňovat. K tomu právě škola poskytuje spoustu příležitostí. „Protože jde hlavně o poznávací, rozhodovací a výchovnou činnost směřující k utváření dovedností, postojů, volních vlastností, mezilidských vztahů, odpovědností atd., stává se logicky problematika zdraví nezbytnou součástí základního vzdělávání.“ (Brychnáčová, 2007, 10) K tomu slouží kromě vzdělávacího předmětu tělesná výchova a zdravotní tělesná výchova (u žáků s mentálním postižením a souběžným postižením více vadami i pohybová výchova a rehabilitační tělesná výchova, u žáků sportovních gymnázií ještě sportovní trénink) nově také předmět výchova ke zdraví.
Štěrbová (2007) uvádí, že pojem kvalita života s sebou nese veškeré životní aspekty, a to jak zdravotně-medicínské a sociálně-kulturní, tak i socio-psychologické. Kvalita života se stala předmětem vědeckého bádání v posledním dvacetiletí minulého století. Otázky konceptu kvality života (termín Quality of Life) jsou dnes ve středu zájmu téměř všech vědních disciplín. Přitom většina výzkumů o kvalitě života je orientována na dospělé (Mareš, 2006). Kvalita života je veličinou vícerozměrnou, dynamickou, bez jednotného teoretického základu (Pyšný, 2008). Z uvedeného vyplývá, že vymezení pojmu a dominantních prvků kvality života je různé, a to podle teoretických přístupů a užitých diagnostických metod. Je tedy zřejmé, že nejde o veličinu jednoznačnou, a jedná se tedy o veličinu obtížně definovatelnou. K dané problematice v současné době existuje bohatá tuzemská i zahraniční literatura. Podrobně se zabývají otázkami kvality života monotematické sborníky (Mareš, 2006; Mareš et al., 2007; Pyšný, 2008). Jejich hlavní autoři odkazují na zahraniční odbornou literaturu (např. Cummins, 1997; Fahey, Maitre, & Whelan, 2004 aj.). Níže uvádíme přehled názorů na pojem kvality života některých autorů, vycházející z myšlenek publikovaných ve sborníku Pyšného (2008). Slováček (2008) rozumí pod pojmem kvalita života subjektivní hodnocení života jedincem. Podle něj v životě dominují fyzický, psychický a sociální stav a psychologické a spirituální aspekty. Dragomirecká a Škoda (1997) zdůrazňují, že pro kvalitní život jedince je důležitá psychická, fyzická a sociální pohoda a jeho osobní spokojenost. Hnilicová a Bencko (2005) pak vymezují pojem kvality života a jeho význam pro zdravotnictví jako výsledek vzájemného působení vlivů na rozvoj jednotlivce i celé společnosti. Jde zejména o podmínky sociální, zdravotní, ekonomické a environmentální. Cummins (1997) definuje kvalitu života jako subjektivní pohodu života (subjective well-being). Přístup „well-being“ je psychologickým přístupem spočívajícím v celkové pohodě a spokojenosti.
Názory na stav osobní pohody se mohou různit. Doležalová (2003) vysvětluje takový stav jako existenci pozitivních emocí, jako dlouhodobé pozitivní sebehodnocení bez výskytu nepříjemných tělesných, psychických a jiných pocitů. Lze také říci, že jde o pozitivní emoční stav, v němž má spokojenost jedince se svým životem dominující váhu. Payne (2005) a Hnilicová s Benckem (2005) chápou osobní pohodu jako výsledek subjektivního hodnocení vlastního života. Fenomén kvality života tvoří velký počet činitelů, které umožňují, aby i např. zdravotně postižený jedinec žil v naší společnosti spokojeně. Jesenský (2000) uvádí dvě skupiny činitelů. Rozeznává jednak činitele vnitřní, jednak vnější. Do první skupiny řadí somaticko-psychickou vybavenost jedince pro život, vyvolanou jeho zdravotním postižením, které ovlivňuje jeho další rozvoj. Druhou skupinu představují podle něj faktory ekonomické, společenské, pracovní, kulturní a jiné, v nichž jedinec žije se svým zdravotním postižením. Vnitřní činitelé tedy dle autora odpovídají subjektivnímu rozměru kvality života, kdežto vnější činitelé korespondují s objektivní dimenzí života. Stručně řečeno, lze hovořit o subjektivních a objektivních činitelích kvality života. To platí prakticky pro celou populaci, tedy i pro osoby se zdravotním postižením. Naproti tomu Světová zdravotnická organizace (WHO, 2006) uvádí čtyři základní skupiny faktorů, čtyři oblasti, které nejlépe postihují dimenze lidského života bez ohledu na věk, pohlaví, etnikum či postižení. Jsou to:
Za důležité považujeme především to, že osoba s postižením (nebo jinými speciálními potřebami) vnímá svou kvalitu života a mění svůj názor na svět i sebe samotnou. Přitom vnímání vlastního zdraví a kvality života je v důsledku předchozích zkušeností těchto osob od obecné představy majoritní společnosti často diametrálně odlišné (Titl, 2010). Otázkou kvality života osob se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním se zabývala řada zahraničních autorů (Beyer et al., 2010; Bloom, Petersen, & Kang, 2007; Brown & Brown, 2003; Cadmus et al., 2009; Huberty et al., 2009). V současné době již u nás existuje v mnoha oblastech klinické medicíny všeobecný konsensus týkající se nutnosti sledovat kvalitu života osob se zdravotním postižením či znevýhodněním (dále jen postižením) jako jednu ze základních komponent různých zdravotnických či medicínských intervencí (Jánský, 2007). V této souvislosti se nejčastěji pracuje s termínem „Health Related Quality of Life“, tj. kvalita života ovlivněná zdravím (Jánský, 2007). Podle Koudelkové (2002) vymezuje uvedený pojem tu část kvality života, která je primárně stanovena zdravím jedince a zdravotní péčí, jež může být ovlivněna klinickými intervencemi. Jedinec považuje za důležité ty hodnoty, které jsou v souladu s jeho očekáváním, s jeho subjektivním hodnocením životní reality (Vymětal, 2003). Významným faktorem, jenž ovlivňuje kvalitu života osob s postižením, je především hloubka a typ (tedy charakter) daného postižení. Projevy různých zdravotních postižení mohou být důsledkem omezené možnosti účastnit se volnočasových aktivit, zejména pohybového charakteru. Výsledky aktivity jsou ovlivněny vůlí jedince samotného, jeho reálnými možnostmi, dostupností příležitostí a sociální oporou blízkých osob. Neméně podstatným činitelem, ovlivňujícím kvalitu života osob se speciálními potřebami, bývá rovněž úroveň komunikačních schopností a jiných kompetencí, které umožňují sociální interakci s jinými lidmi (Vágnerová, 2004). Sociální interakce je oboustranný proces, tudíž v žádném případě nesmíme zapomínat na osobnost jedince se speciálními potřebami. Klíčovým faktorem může být úroveň jeho sebedůvěry a celkového sebepřijímání jedince. Proto Jesenský (2000) doporučuje cíleně motivovat osoby s postižením ke společenským aktivitám. Jejich zapojení do různých klubů či kurzů bezesporu přispívá ke zvyšování jejich sebevědomí, sebeúcty a celkové chuti do života. Za podstatné rovněž považuje nácvik specifických dovedností (např. sebeobsluha, manipulace s kompenzačními pomůckami, ovládání alternativních forem psaní a čtení, samostatný pohyb), které mohou přispět k dosažení větší míry soběstačnosti a ke vzrůstu celkové nezávislosti jedince. Na rozsáhlé možnosti intervenčních programů u různých skupin, včetně osob se speciálními potřebami, seniorů apod., upozorňuje zejména Krejčí et al. (2010). Kromě různých věkových skupin se autor zabývá i osobami se sociálním znevýhodněním, osobami s neinfekčními onemocněními a dlouhodobě nemocnými. Konkrétní činitele ovlivňující kvalitu života popisují ve své publikaci také Vaďurová a Mühlpacher (2005). Uvádějí, že kvalita života osob s postižením bývá často ovlivněna nedostatkem vědomostí a negativními postoji jejich okolí. Tento fakt může mít za následek lhostejnost k osobám s postižením, v horším případě diskriminaci. Křížová (2005) v této souvislosti dodává, že klíčovým elementem kvalitního života jsou především vztahy, aktivita, přiměřené zdraví a uspokojené potřeby. Autorka považuje za primární sociální jednotku především rodinu, ale současně zdůrazňuje, že pokud ve vztazích k lidem chybí vztahy mimo okruh příbuzenstva, není život vnímán jako kvalitní. Pro kvalitu života dlouhodobě nemocných osob (např. onkologicky) může být určujícím faktorem jak kvalita vztahů s nejbližšími příslušníky rodiny (rodiči, sourozenci, prarodiči…), tak kvalita vztahů s vrstevníky (spolužáky, kamarády) v běžném sociálním prostředí. Zvláště pak u dětí jde o to, aby byl vliv nemoci a následků nemoci minimalizován tak, aby se život po vyléčení příliš nelišil od běžného života, aby byl pokud možno plnohodnotný a vyrovnával se normám zdravých vrstevníků (Koutecký, 2008). V neposlední řadě bývá významným faktorem ovlivňujícím život osob se speciálními potřebami také úroveň sociální opory, jež obecně zahrnuje interpersonální vztahy jedince, jeho vztah k sociálním institucím a sociálním normám. Má pozitivní vliv na proces přizpůsobování jedince a na zmírňování důsledků stresových událostí (Kožený & Tišanská, 2003). Dalším kritériem je také úroveň sociálních služeb, včetně sociálního zabezpečení (Payne, 2005).
Termín podpora pohybové aktivity definuje práce Podpora pohybové aktivity pro odbornou veřejnost (Kalman, Hamřík, & Pavelka, 2009). Dle těchto autorů se jedná o:
Definice vychází z paradigmatu Světové zdravotnické organizace, která definuje pohybovou aktivitu jako „jakoukoli aktivitu produkovanou kosterním svalstvem způsobující zvýšení tepové a dechové frekvence“ (WHO, 2003). V oblasti podpory pohybové aktivity tedy půjde o podporu celého spektra pohybových činností v řadě oblastí lidského konání – tělesná výchova, aktivní transport, tělocvičná rekreace, sport, aktivní hra, tanec či aktivní domácí práce. Pohybová aktivita může být součástí sportu, školních aktivit, dětské hry nebo chůze do školy (Brettschneider & Naul, 2004).
U osob se speciálními potřebami je v oblasti podpory pohybové aktivity nutné respektovat specifika jednotlivých znevýhodnění. Některé činnosti, které jsou v této oblasti efektivní u běžné populace, u osob se speciálními potřebami naprosto selhávají. Příkladem mohou být běžné marketingové a informační kampaně zaměřené na zvýšení úrovně pohybové aktivity a realizované prostřednictvím klasických médií. Drum et al. (2009) vymezili kritéria hodnocení podpory zdraví a pohybových aktivit dospělých osob se speciálními potřebami (hlavní akcent na osoby se zdravotním postižením):
Rovněž koncept, který je v oblasti veřejné politiky (např. obcí) v současné době běžně preferován, tedy vytvoření podmínek pro pohybovou aktivitu, selhává ve vztahu k osobám se speciálními potřebami a izolovaně nemůže mít ve zvýšení jejich účasti na pohybové aktivitě významný vliv. Alespoň v počáteční fázi účasti osoby se speciálními potřebami v pohybových aktivitách je nutná organizace nebo výraznější podpora. Příkladem vhodně realizované komplexní podpory je činnost Centra Paraple (Praha), Centra APA (Olomouc) nebo některých školských organizací v součinnosti s neziskovými organizacemi zřízenými z důvodu doplnění nabídky služeb pro osoby se speciálními potřebami (ZŠ Ukrajinská v Ostravě-Porubě; Obchodní akademie, odborná škola a praktická škola pro tělesné postižené Jánské Lázně – SK Akáda; SŠ, ZŠ a MŠ pro zrakově postižené Kamenomlýnská – SK Orbita; Střední škola prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě a spolupráce se sdružením ABAK – Počitadlo aj.). Jedním z nejužších propojení sociální oblasti a sportu je vznik sportovních klubů registrovaných u Českého hnutí speciálních olympiád při domovech pro osoby se zdravotním (nejčastěji s mentálním) postižením.
Nadnárodní úroveň
Na nadnárodní úrovni řeší v oblasti veřejné politiky problematiku aplikovaných
pohybových aktivit Světová zdravotnická organizace (WHO) a Organizace spojených
národů (OSN), na evropské úrovni potom Evropská unie, přičemž zásadní strategické
dokumenty na evropské úrovni jsou vydávány Evropskou komisí. Dále pak v
této oblasti působí řada nestátních neziskových organizací, na globální
úrovni například Globální hnutí pro pohybovou aktivitu (GAPA). Speciálně
na problematiku aplikovaných pohybových aktivit je zaměřena Mezinárodní
federace aplikovaných pohybových aktivit (IFAPA – International Federation
of Adapted Physical Activity), založená v roce 1973 v Quebecu v Kanadě.
Jedná se o nejuznávanější mezinárodní organizaci v oblasti APA s celosvětovou
působností. Jejím cílem je mimo jiné podpora spolupráce v oblasti pohybových
aktivit pro osoby se specifickými potřebami, podpora, propagace a koordinace
vědeckého výzkumu a zkušeností z oblasti APA a aplikace výsledků výzkumu
do dalších oblastí, jako je vzdělávání, rekreace a volný čas, rehabilitace
a další. Na evropské úrovni působí Evropská federace aplikovaných pohybových
aktivit (EUFAPA – European Federation of Adapted Physical Activity), jejíž
činnost byla po krátkém útlumu obnovena v roce 2006 v Olomouci. EUFAPA
je nejvýznamnější organizací v oblasti aplikovaných pohybových aktivit
s mezinárodní účastí v Evropě. Je členem IFAPA, kde má i svého zástupce
ve výkonném výboru. Velmi důležitým dokumentem z pohledu APA na nadnárodní
úrovni je
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením.
Jedná se o strategický dokument, vytvořený v roce 2008 OSN, jehož smluvní
stranou se ČR stala v roce 2009. Část tohoto dokumentu týkající se přístupnosti
deklaruje nutnost toho, aby osobám se zdravotním postižením bylo umožněno
žít nezávislým způsobem života a plně se zapojit do všech oblastí života
společnosti. Článek 30 je pak věnován právu na kulturní život, rekreaci,
volný čas a sport. S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením podílet
se na rekreační, zájmové a sportovní činnosti na rovnoprávném základě s
ostatními, dokument:
Evropská úroveň
Evropská charta sportu pro všechny zdravotně postižené osoby (Štrasburk,
1987) se zavazuje provést nezbytné kroky pro to, aby příslušné orgány veřejné
správy i soukromé organizace vzaly na vědomí přání i potřeby osob se zdravotním
postižením z oblasti sportu a pohybové rekreace, včetně patřičného vzdělávání
v dané oblasti. Je vyžadována podpora rozvoje sportu a rekreace osob s
postižením jako nedílná součást zdravotní a sociální rehabilitace a jako
její přirozené pokračování i vzhledem k obecnějšímu prospěchu. Jako nezbytnou
součást rozvoje sportu a rekreace osob se zdravotním postižením se uvádí
také výzkum, který vědecky zdůvodní či vymezí psychologický, fyziologický,
sociální a další přínos sportu pro všechny věkové kategorie osob s postižením.
Dle této normy je nutné podporovat vzdělávací instituce a úřady, aby zajišťovaly
odpovídající a skutečnou tělesnou výchovu dětí se zdravotním postižením
ve školách a zároveň aby instituce zajistily odpovídající přípravu pro
všechny ty, kteří budou tyto děti učit. Evropská charta sportu (Štrasburk,
2001) doporučuje přijmout opatření poskytující všem občanům možnost sportovat
a případná další opatření umožňující skupinám osob zdravotně nebo sociálně
znevýhodněným či zdravotně postiženým plně těchto možností využívat.
Doporučení Rady ministrů členských zemí EU (ze dne 30. 4. 2003) ve svém prvním bodě uvádí způsoby, kterými lze zlepšit tělesnou výchovu pro děti a mládež, včetně dětí a mládeže se zdravotním postižením nebo zdravotním či sociálním znevýhodněním.
Národní úroveň
Na národní úrovni řeší problematiku aplikovaných pohybových aktivit jednak
Ministerstvo školství ČR, dále pak Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ministerstvo
práce a sociálních věcí ČR, které koordinuje komplexní rehabilitaci u osob
se speciálními potřebami (Hamřík, Ješina, & Kalman, 2011). V rámci
vysokých škol se jedná především o Katedru aplikovaných pohybových aktivit
(oddělení Centrum aplikovaných pohybových aktivit odpovědné za spolupráci
s externími subjekty) na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v
Olomouci. Zde je možné studovat obor
aplikovaná
tělesná výchova
(ATV), který se primárně orientuje na oblast školství a vzdělávání, a
obor
aplikované pohybové aktivity
(APA), zaměřený na volnočasové aktivity a poradenství. Z nevládních neziskových
organizací se této problematice věnují například Česká asociace aplikovaných
pohybových aktivit (ČAAPA). Ta propaguje a rozšiřuje vědomosti, zkušenosti
a výsledky vědeckého bádání v oblasti aplikovaných pohybových aktivit a
kinantropologie a jejich praktické aplikace ku prospěchu všech osob. Přestože
sdružení podporuje pohybové aktivity pro všechny osoby se specifickými
potřebami, speciálně zaměřuje svoje programy a aktivity na osoby se zdravotním
postižením či znevýhodněním, jejichž účast v pohybových aktivitách ovlivňují
různé limity. Mezi cíle sdružení patří propagyce, podpora a koordinace
odborných šetření ve spojení s uplatněním zkušeností z oblasti aplikovaných
pohybových aktivit (APA) v praxi v České republice i Evropě a podpora aplikace
výzkumů v různých praktických oblastech: výchova a vzdělání, inkluze, trénink,
rekreace, volný čas. Dále pak zpřístupňování informací a poznatků oblasti
APA a praktických zkušeností všem zainteresovaným jednotlivcům, organizacím
či zařízením a podpora národní i mezinárodní spolupráce v oblasti aplikovaných
pohybových aktivit (ČAAPA, 2011).
Významným dokumentem byl Národní program rozvoje sportu pro všechny, schválený
usnesením vlády č. 17 ze dne 5. ledna 2000. Hlavním cílem bylo postupně
změnit společenské i materiální podmínky ve prospěch celoživotního aktivního
využívání účinných a bezpečných forem pohybových aktivit nepoškozujících
životní prostředí pro co největší počet občanů, včetně osob se speciálními
potřebami. Z pohledu zdravotnické politiky je zásadním dokumentem, schváleným
vládou ČR v roce 2002
Dlouhodobý program
zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR: Zdraví pro všechny v 21.
století, který je v souladu se zmiňovanými dokumenty a strategiemi Světové
zdravotnické organizace. Pokud se zaměříme na zákony a legislativu ČR
v této oblasti, musíme citovat zákon o podpoře sportu. Zde se zákonodárci
vyjadřují k úkolům zřizovatelů škol (tedy krajů a obcí), kde kromě jiného
uvádí § 5 úkoly krajů (kraje ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínky
pro sport, zejména zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních
talentů, včetně zdravotně postižených občanů) a § 6 úkoly obcí (obce ve
své samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména zabezpečují
rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně
postižených občanů). Dalším významným strategickým dokumentem na národní
úrovni je Národní akční plán inkluzívního vzdělávání 2010. Jedná se strategický
dokument MŠMT ČR. Základním cílem akčního plánu je zvýšit míru inkluzívního
pojetí vzdělávání v českém vzdělávacím systému (Hamřík, Ješina, & Kalman,
2011).
Krajská a regionální (komunální) úroveň
Dle WHO (2006) jsou to místní samosprávy, kdo sehrává klíčovou úlohu při
vytváření prostředí podporujícího příležitosti pro pohybovou aktivitu obyvatel
a aktivní životní styl. Vedoucí představitelé měst a další kompetentní
pracovníci se mohou zasadit o tvorbu podmínek a zavádění opatření, která
podporují aktivní životní styl všech občanů (Hamřík & Kalman, 2011).
V oblasti plánování a implementace strategií zaměřených na aktivní životní
styl a podporu pohybové aktivity v obcích musí hrát hlavní roli vedoucí
představitelé obcí a příslušné odpovědné odbory, nezbytná je ale i spolupráce
partnerů ze soukromého a občanského sektoru (Edwards & Tsouros 2006).
Programy pro aktivní trávení volného času s využitím pohybových aktivit
jsou pro osoby se speciálními potřebami v ČR realizovány zejména prostřednictvím
neziskového sektoru. V některých státech Evropské unie je však podpora
neziskového sektoru výrazně systémovější a smysluplnější. Např. podpora
organizací zabývajících se pohybovými aktivitami osob se speciálními potřebami
v Irsku je příkladná. Přesto zbývá prostor i pro regionální neziskové organizace
s celospolečenskou podporou (nikoliv pouze finanční). Modely ve skandinávských
zemích zase představují propojení volnočasových pohybových aktivit a rehabilitace
(např. Malmö ve Švédsku nebo Beitostolen v Norsku). Zajímavým příkladem
pak je Finsko (Pátek, Huovinen, Ješina, & Hanelová, 2013), kde historicky
vznikla hromadná iniciativa větších obcí, které po vzoru města Jyväskylä
zřizují odbory pro pohybové aktivity (sport – nemyšleno výkonnostní, ani
vrcholný). Tyto odbory zabezpečují APA nejen osobám se zdravotním postižením,
ale všem osobám, které jsou ohroženy sociální exkluzí (matky samoživitelky,
senioři, žadatelé o azyl, osoby bez domova a s nižší sociálně-finanční
úrovní apod.). Tyto odbory pak koordinují, ale i realizují každodenní programy
v prostorách zřízených obcí (v našich podmínkách např. městská hřiště,
sportovní haly, školy) v nejtěsnější spolupráci s neziskovým sektorem a
nejrůznějšími sdruženími zřízenými obcí (u nás např. kluby seniorů).
Cílem této studie bylo popsat český přístup k integrovaným outdoorovým kurzům a zjistit, zda tento přístup může být využit také v kontextu školní tělesné výchovy.
Historie integrovaných outdoorových kurzů v ČR
Prázdninová škola Lipnice je samostatné zájmové občanské sdružení, zaměřené
na přípravu a realizaci vícedenních kurzů a seminářů. Prázdninová škola
Lipnice (PŠL), člen mezinárodní organizace Outward Bound, v letech 1996,
1997 a 1998 nabízela dva kurzy zaměřené na integraci. Byly to programy
Mosty a Seminarium. „Myšlenka kurzu pro tělesně postižené v prázdninovce
tak nějak latentně dřímala, čas od času ji někdo vytáhl, ale jelikož jsme
o tom tématu většinou věděli houby, tak zase zapadl. Na instruktorském
kurzu v sezoně 1992/93 ji vytáhl Milan Hanuš v rámci přípravy předmětu
,projekt vlastního kurzu‘… Tehdy se tenhle zápočtový projekt předkládal
v malých týmech, no a s Milanem jsme se v tom týmu octli já Světla Horá-
ková a Anička Rumianová,“ (Beneš, 2003) V roce 1994 byl uspořádán první
kurz, nazvaný Mosty. Tento název symbolizuje pomyslný most, který se v
průběhu kurzu vytváří mezi osobami bez postižení (choďáky) a osobami na
vozíku (cyklisty). Poměr účastníků byl stanoven na jeden ku dvěma, tedy
jedna osoba na vozíku na dva chodící (Kudláček, 1997). Účastníci Mostů
pocházeli z různých regionů. Jedinou podmínkou pro přijetí na kurz byl
věk od 17 do 25 let a schopnost samostatného pohybu na mechanickém vozíku.
Na kurz Mosty navázal dceřiný kurz Seminarium, který měl premiéru v roce
1996. Tento kurz byl určený převážně učitelům základních, středních i speciálních
škol, studentům pedagogických fakult a jiným pedagogickým pracovníkům,
kteří se snaží nebo uvažují o začlenění dětí s postižením do svých tříd
a skupin. Seminarium navazuje na zkušenosti z Mostů a nabízí zajímavou
integrační metodiku, kterou lze uplatnit v různých formách pedagogického
procesu. Zrodila se tak myšlenka uspořádat kurz pro postižené lidi a pedagogy
(učitele, vychovatele, vedoucí skautů atd.).
Když se nám podaří zažehnout doutnající plamínky, když je nakazíme naším posláním, když jim umožníme zažít intenzívní setkání se sebou samým
a s různými lidmi v krásném inspirativním prostředí, vytvoříme podmínky
k tomu, aby se nastartoval proces společné spontánní tvořivosti. Pak nám toto
společenství umožní udělat ten pomyslný krok dál, protože výchova není nikdy
jednostranným procesem. Vždy jde o působení oboustranné. Všichni ti učitelé,
vychovatelé (v našem případě už účastníci) budou mít příležitost pohlédnout
na mnoho věcí z jiného úhlu a v kontextu mnoha dalších souvislostí. Za druhé,
a to je také velmi významné, budou si moci znovu zažít opačnou roli v procesu
výchovy – být žákem. Je dobré jednou za čas se dostat na druhou stranu katedry,
mít možnost nejen dávat, ale také přijímat.
(Magerová, 1998, 11).
Seminarium se konalo ještě v letech 1997 a 1998. Na Seminariu 1997 byla poprvé zbourána bariéra typu postižení, když se jej účastnil jeden nevidomý klient a v týmu byl sluchově postižený instruktor (Svoboda, 1999). Seminárium 1998 neslo také podtitul Vzájemná integrace zdravotně (ne)postižených. Zajímavé ohlédnutí nad kurzy Mosty a Seminarium se zamyšlením napsal Vojta Svoboda (1999): „Jestli Mosty a Seminarium…tím, že ve svém názvu deklarují integraci, tak ji zřejmě porušují a odrazují spoustu potenciálně zajímavých účastníků… Prostě by tu integraci kurz neměl mít v první linii, ale pouze jako přirozenou součást.“ Završením dosavadních snah o zpřístupnění kurzů PŠL osobám se zdravotním postižením byl kurz Fenix, který se uskutečnil pod vedením Vojty Svobody v roce 1999. Z pohledu integrovaného kurzu je nejvýznamnějším faktorem navázání na předchozí myšlenku o integraci „až“ v druhé linii. „…je potřeba Mosty a Seminarium spálit a z jejich popela vystavět kurz nový.“ (Svoboda, 1999) O integraci se tedy v prvním plánu nemluvilo, resp. pouze v kratičké poznámce: Kurz je otevřen i lidem se zdravotním postižením. Na integrované zážitkové kurzy PŠL, které skončili kurzem Fenix, navázalo občanské sdružení Užitečný život. Užitečný život (UŽ) je občanské sdružení podporující osobní rozvoj mladých lidí bez ohledu na zdravotní postižení. UŽ pořádá zážitkové kurzy otevřené lidem s postižením; víkendové až týdenní výlety za kulturou, přírodou a pohodou v integrované skupině; integrované sportovně-turistické akce; nezávislé cestování i kurzy na objednávku neziskových organizací. UŽ vznikl v roce 1991 za účelem vytvoření organizačního zázemí skupinám nadšených mladých lidí, kteří jezdili do lázní Železnice poblíž Jičína připravovat tamějším malým pacientům, dětem s dětskou mozkovou obrnou (DMO), program, který by byl hodnotnou náplní jejich volného času během lázeňského pobytu (Krump, 2004). Zaměření Užitečného života se výrazně změnilo v roce 1997, kdy hlavní aktéři Evka Reitmaierová a Lukáš Krump, motivováni kurzy PŠL Mosty a Seminárium, přebírají štafetu metodiky PŠL v zážitkových kurzech. V současnosti organizuje UŽ jeden „velký“ letní a zimní kurz a celou řadu kratších programů od rafů, přes koně, putování přírodou. UŽ má vlastní systém výchovy instruktorů. Bez váhání můžeme říci, že UŽ je v současnosti u nás největším specialistou na integrované kurzy a o integraci nemluví, ale naplňují její ideje. Jak tedy přistoupit k fenoménu integrace na kurzech či aktivitách zážitkové pedagogiky. V současnosti není většina aktivit v ČR otevřena osobám se zdravotním postižením. Sugerman (2001) tvrdí, že ani v zahraničí není většina programů integrovaných. Herbert (2000) zjišťoval přesvědčení ředitelů outdoorových center v USA týkající se integrace v jejich programech. Většina odpovědí týkajících se připravenosti center a možnosti začlenění klientů se ZP byla velmi neutrální (mezi „částečně souhlasím“ a „nejsem si jist“). Hromádková (2003) ve své diplomové práci zdůraznila, že pro úplnou integraci je nutno zodpovědně připravit kurz ve vztahu k možnostem účastníků se ZP. V programech GO je specifický fakt, že o charakteru účastníků (z pohledu postižení) se tým dozvídá asi měsíc před kurzem, kdy už je kurz do velké míry připraven a kdy je již také zamluvený objekt. Právě charakter objektu a jeho bariérovost, resp. bariérovost okolí je důležitou determinantou úspěšnosti integrace. Je pravdou, že architektonické bariéry jsou do jisté míry odrazem stavu přístupnosti ve společnosti a skupině mohou poskytnout prostor pro týmovou spolupráci a hledání míry chtěné (nechtěné) pomoci. Jsme přesvědčeni, že přístupnost prostředí pro většinu aktivit je důležitou „přísadou“ úspěšných kurzů, kde jsou integrováni jedinci s tělesným postižením. Občasné bariéry a jejich překonávání může být využito účelově: „Tím, že člověk bez postižení pomůže člověku s postižením překonat určitou překážku a získá tak možnost být s ním v bližším kontaktu, odbourává zároveň sám v sobě překážky a předsudky k handicapu. Pro člověka s handicapem představuje překonání překážky způsob, jímž se rozšíří pole jeho možností a schopností (Užitečný život, 2004).
Postup přípravy integrovaných kurzů
V současnosti v České republice neexistuje univerzální model postupu při
snahách o začlenění jedinců se ZP do outdoorových programů. Z těchto důvodů
saháme po inspiraci v zahraničí, kde se s touto problematikou setkávají
již déle. Sugerman (2001) navrhla následující konstrukt adaptace programu
v 6 krocích (viz tabulka 15). Výchozím bodem je informace, případně rozhodnutí,
že se programu budou účastnit osoby se ZP. První přirozenou otázkou často
bývá: Co o nich vlastně víme?
Tabulka č. 15
|
Krok 1
Zajištění informací, zdrojů, podpory |
| ⬇︎ |
|
Krok 2
Zjištění postojů instruktorů |
| ⬇︎ |
|
Krok 3
Zjistit specifické informace o možnostech klientů |
| ⬇︎ |
|
Krok 4
Příprava potřebných adaptací |
| ⬇︎ |
|
Krok 5
Implementace programu |
| ⬇︎ |
|
Krok 6
Evaluace programu |
Aktivity využívané na integrovaných kurzech
Tým instruktorů Mostů, Seminaria a dalších kurzů vytvořil a modifikoval
mnoho specifických aktivit, které jsou zaměřeny na aktivní zapojení všech
(tedy osob na i bez vozíku). Zmíněné integrační kurzy začínají více či
méně strukturovanými úvodními aktivitami, které jsou zvány Icebrakery a
dynamicsy. Aktivitou specifickou pro integrované kurzy je tzv. autoškola
(Magerová, 1998). Tato aktivita je zaměřena na seznámení se s vozíkem.
Účastníci na vozíku se stávají instruktory a seznamují ostatní se základními
technikami jízdy. Všichni se tedy učí, jak přejíždět terénní nerovnosti,
překonat práh, sesednout či nasednout na vozík a také jak pomoci do schodů,
ze schodů a na nerovném terénu. Mnozí účastníci si vozík tak oblíbili,
že na něm potom strávili většinu volného času. Například na Mostech 1995
bylo k dispozici asi deset vozíků (sportovní typy), které byly využity
pro mnohé aktivity a také ve volném čase. Tyto vozíky byly na kurzy zapůjčeny
Ligou za práva vozíčkářů (Kudláček, 1997). Velmi důležitou součástí kurzu
je „fyzické seznámení s ortopedickým vozíkem“. Například na začátku kurzu
mohou být účastníci překvapeni velkými závody „Le Mans“. Jan Nouza (1996,
8) o nich napsal: „Jezdí se časně ráno, kdy slunce juká přes štíty chalup
a utěrkou mlhy leští rosu v trávě. Po dvou třech hodinách se ,vyšťaví‘
všichni – a taky je to náramně spojí. Jeden z choďáků tenhle zážitek komentoval:
,Po autoškole to ještě nic nebylo. Sice jsem se něco naučil, ale až po
Le Mans jsme byli jako jeden člověk.‘… Oškubat člověka na holou podstatu
osobnosti. Přimět jej, aby si dobrovolně ,hrábnul na dno sil‘, to je účel
řady her. Orvávačky mají jasný dramaturgický záměr – dát podnět k rozvoji
osobnosti.“