Obsah

1

Psychologie a její předmět

1.1. Předmět psychologie

Pojem psychologie pochází z řečtiny a doslovně znamená „věda o duši“. Je složen ze dvou slov. První část pochází z řeckého slova psyché – v češtině znamená „duše“(v řeckém bájesloví byla mladá krásná Psyché bohyní duševní krásy, milenkou Erotovou). Druhou část slova logos můžeme přeložit jako „věda“ nebo „slovo“.

Na psychologii lze pohlížet ze dvou hledisek:

  • Psychologie laická je reprezentována každým z nás, všichni jsme do určité míry laickými psychology. Každý z nás již někomu naslouchal, někoho podpořil, někomu poradil, zamýšlel sám nad sebou. Laická psychologie podléhá pouze našim domněnkám, umožňuje nám klást si otázky a hledat na ně odpovědi.
  • Psychologie vědecká je reprezentována odborníky (psychology), odbornou literaturou a odbornými institucemi. Má jako každá věda svou filosofii, předmět zkoumání - metaparadigma, teorii oboru - paradigma, metodologii, výzkumnou bázi a systém vzdělávání.
    Psychologie patří do věd o člověku, je vymezena jako společenský obor, který studuje chování a prožívání živých bytostí, včetně jejich vztahů a interakcí. Psychologie je vědou teoretickou i praktickou.

Psychologie je věda o psychice (prožívání, chování, vědomí, nevědomí) člověka. Psychika se projevuje ve všech činnostech, které člověk vykonává, v jeho chování, v reakcích na různé situace. Psychika člověka se v průběhu života značně mění, ovlivňuje ji prostředí, ve kterém člověk žije, výchova a vzdělání.

Termín psychologie poprvé použil v roce 1517 Marko Marulić (1450-1524) spisovatel chorvatského humanismu (chápal ji jako vědu o duši). Do filozofie termín psychologie uvedl roku 1521 Filip Melanchton (1497-1560), humanistický učenec, reformační teolog, vysokoškolský pedagog, poradce a přítel Martina Luthera. V roce 1590 uveřejnil německý filozof a profesor logiky na univerzitě v Marburgu Rudolph Goclenius (1547-1628) latinskou práci s názvem Psychologie.

Od roku 1860 je psychologie považována za samostatnou vědní disciplínu. V roce 1879 byla v Lipsku (Německu) založena první psychologická laboratoř německým lékařem, fyziologem a psychologem Wilhelmem Maximilianem Wundtem (1832 - 1920). Wundt je považován za zakladatele vědecké psychologie.

Psychika má funkce:

  1. Informačně-orientační – poskytuje člověku informace o tom, co se děje v okolním prostředí i uvnitř jeho těla.
  2. Regulační – umožňuje člověku řídit své pohyby a účelně se rozhodovat při řešení situace.
  3. Adaptační – dává člověku možnost přizpůsobit se situaci, vyrovnat se se změněnými podmínkami, adaptovat se na ně.

1.2. Základní pojmy v psychologii

Mezi základní pojmy se řadí psychika, prožívání, chování, vědomí, nevědomí a tvořivá činnost.

Nejzákladnějším a nejobecnějším psychologickým pojmem je psychika.

Psychika je souhrn duševních dějů, které probíhají během celého lidského života.


1.2.1. Prožívání

Prožívání je psychický jev, který je přísně individuální, subjektivní, neopakovatelný. Označuje se jako vnitřní svět jedince. Zahrnuje to, co si člověk sám uvědomuje ze svého duševního života. Nemusí být totožný s chováním.

Obsahem prožívání jsou:

  1. Psychické procesy jsou duševní děje odehrávající se aktuálně při vzájemném působení jedince s vnitřním nebo vnějším prostředím, teoreticky lze u nich určit začátek, průběh, konec a efekt, procesy mají své zážitkové nebo předmětné obsahy, jejich průběh se mění s vývojovými změnami, stavem organismu a vlivem prostředí:
    2. poznávací – poznávání vnitřního i vnějšího světa – čití, vnímání, představivost, paměť, učení, myšlení, řeč
    3. citové – vytváření určitého vztahu k vnitřnímu i vnějšímu světu na základě dojmu (např. sympatie x antipatie, příjemnost x nepříjemnost)
    4. volní (vůle) – umožňují překonávat překážky k dosažení vytčeného cíle
  2. Psychické stavy jsou relativně déle trvající psychické jevy, vyjadřující aktuální funkční úroveň psychiky, jsou projevem celkového stavu organismu, mohou člověka ovlivňovat kratší, ale i delší dobu, pozornost a emoce (např.: únava, roztržitost, neklid, nadšení, tréma).
  4. Psychické vlastnosti jsou relativně stálé rysy osobnosti.
    2. aktivačně motivační (potřeby, motivace, zájmy)
    3. vztahově postojové (postoje, charakter),
    4. dynamické (temperament),
    5. výkonové (vědomosti, dovednosti, návyky, schopnosti)
    6. autoregulační (sebeovládání, sebehodnocení, sebekritika)
    7. vlastnosti psychických procesů a stavů

Tab. 1: Přehled obsahu prožívání

Název Charakteristika Podskupiny
Psychické procesy Ohraničený děj Poznávací – čití, vnímání, představivost, paměť, učení, myšlení, řeč
Citové – emoce
Volní – vůle
Psychické stavy Projev celkového stavu organismu Pozornost, emoce
Psychické vlastnosti Relativně stálé rysy osobnosti jako celku Aktivačně motivační, vztahově postojové, dynamické, výkonové, autoregulační, vlastnosti psychických procesů a stavů

1.2.2. Chování

Chování je psychický jev, který je objektivní, pozorovatelný, měřitelný. Představuje soubor vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu Na základě chování posuzujeme psychický stav jedince.

Chování obsahuje:

  1. Reakce, které jsou založeny na vrozeném základě, nejjednodušší vrozené projevy chování (nepodmíněné reflexy a instinkty).
  2. Odpovědi jsou projevy chování založené na nevrozeném základě (např. zkušenostech, vědomostech, návycích, zvycích).
  3. Jednání je nejuvědomělejší činností chování, vztahuje se k jedincům v lidské společnosti.
  4. Vnější projevy představují neverbální komunikaci (mimika, gesta, řeč těla), vegetativní změny (zrychlení dechu, pocení).
  5. Řeč je verbálním projevem chování (co člověk říká a jakým způsobem).

Formy chování:

  1. Spontánní – samočinné, bez vnějších podnětů.
  2. Reaktivní – vznikne v důsledku vnějších podnětů.
  3. Operativní – souhrn aktivity člověka při vykonávání nějakého úkolu.

Typy chování:

  1. Adaptivní – přizpůsobení se okolnostem, v rozporu se skutečným prožíváním.
  2. Maladaptivní – nepřizpůsobení.
  3. Expresivní – bezprostřední výraz prožívání.
  4. Prosociální – založeno na pomoci druhým.
  5. Asociální – neodpovídá normám společnosti.
  6. Antisociální – pohybuje se na hraně zákona.
  7. Pudové – cílená činnost vycházející ze základních životních potřeb (např. hlad, sex).

Tvořivá činnost – psychika člověka se rozvíjí v činnosti a činností (nebo jejím potlačením) se též projevuje.

Součástí psychiky je vědomí a nevědomí.


1.2.3. Vědomí

Vědomí je nejvyšší stupeň psychiky, který je vlastní pouze člověku. Je stav určité aktivace, která se projevuje bdělostí a závisí na činnosti mozku. Vědomí lze vymezit do 3 základních okruhů:

  1. prožívání aktuálního dění
  2. uvědomění si prožívaného a jeho subjektivní zpracování
  3. uvědomění si sama sebe

Stavy vědomí

  1. bdělost (koncentrovaná pozornost, dobrá orientovanost, připravenost reagovat)
  2. ospalost (slabá pozornost, omezená orientovanost a připravenost reagovat)
  3. spánek (výrazné omezení orientovanosti, ztráta uvědomění si sama sebe a okolního dění)

Změněné stavy vědomí

  1. hypnóza

Poruchy vědomí

  1. kvantitativní
    1. somnolence – lehčí porucha vědomí, jedinec působí ospale, ale reaguje na podněty, je orientovaný
    2. sopor – těžší porucha vědomí, jedinec reaguje pouze na podněty silnější intenzity (bolestivé, zvýšení hlasu)
    3. kóma – bezvědomí, jedinec na podněty nereaguje
  2. kvalitativní
    1. delirium - zmatenost, nelogičnost, poruchy orientace v čase, prostoru, často u alkoholiků, doprovázeno halucinacemi (např. vidina bílých myšek)

1.2.4. Nevědomí

Nevědomím (podvědomím) se zabývali S. Freud, C. G. Jung. Představuje psychické obsahy, které si jedinec v daném okamžiku neuvědomuje.

Nevědomí obsahuje:

  1. Podněty malé intenzity – nemohou dosáhnout uvědomění.
  2. Zapomenuté prožitky – dosáhly uvědomění, ale jedinec je zapomněl.
  3. Nepříjemné prožitky – vytěsněné působením vlastních psychologických obran.
  4. Zautomatizované činnosti – návyky.
  5. Potlačené touhy a přání.
  6. Nevědomé tendence k jistému jednání (sympatie x antipatie).