1.1. Předmět psyc­hologie

Pojem psyc­hologie pochází z řečtiny a dos­lovně znam­ená „věda o duši“. Je složen ze dvou slov. První část pochází z řeckého slova psyché – v češtině znam­ená „duše“(v řeckém bájes­loví byla mladá krásná Psyché bohyní duševní krásy, milen­kou Erotovou). Druhou část slova logos můžeme přeložit jako „věda“ nebo „slovo“.

Na psyc­hologii lze pohlížet ze dvou hledisek:

• Psyc­hologie laická je re­prezen­tována každým z nás, všichni jsme do určité míry laickými psyc­hology. Každý z nás již někomu nas­louch­al, někoho podpořil, někomu poradil, zamýšlel sám nad sebou. Laická psyc­hologie podléhá pouze našim domněnkám, umožňuje nám klást si otázky a hledat na ně odpovědi.
• Psyc­hologie vědecká je re­prezen­tována od­borníky (psyc­hology), od­bornou li­teraturou a od­bornými in­stitucemi. Má jako každá věda svou filosofii, předmět zkoumání - metaparadig­ma, teorii oboru - para­dig­ma, metodologii, výz­kumnou bázi a systém vzdělávání.
  Psyc­hologie patří do věd o člověku, je vymezena jako společenský obor, který studuje chování a prožívání živých bytostí, včetně je­jich vztahů a in­terakcí. Psyc­hologie je vědou teoretic­kou i pra­ktic­kou.

Psyc­hologie je věda o psyc­hice (prožívání, chování, vědomí, nevědomí) člověka. Psyc­hika se pro­jevuje ve všech čin­nos­tech, které člověk vykonává, v jeho chování, v reakcích na různé situace. Psyc­hika člověka se v průběhu života značně mění, ovlivňuje ji prostředí, ve kterém člověk žije, výchova a vzdělání.

Termín psyc­hologie poprvé použil v roce 1517 Marko Marulić (1450-1524) spisovatel chor­vatského humanis­mu (chápal ji jako vědu o duši). Do filozofie termín psyc­hologie uvedl roku 1521 Filip Melanchton (1497-1560), humanis­tický učenec, re­for­mační teolog, vysokoš­kolský peda­gog, porad­ce a přítel Mar­tina Lut­hera. V roce 1590 uveřejnil německý filozof a pro­fesor logiky na uni­ver­zitě v Mar­burgu Rudolph Goc­lenius (1547-1628) latinskou práci s názvem Psyc­hologie.

Od roku 1860 je psyc­hologie považována za samos­tatnou vědní dis­cip­línu. V roce 1879 byla v Li­psku (Německu) založena první psyc­hologická laboratoř německým lékařem, fyziologem a psyc­hologem Wil­helmem Maximilianem Wundtem (1832 - 1920). Wundt je považován za zak­ladatele vědecké psyc­hologie.

Psyc­hika má funkce:

1. Informačně-orientační – pos­kytuje člověku in­for­mace o tom, co se děje v okolním prostředí i uvnitř jeho těla.
2. Re­gulační – umožňuje člověku řídit své pohyby a účelně se roz­hodovat při řešení situace.
3. Adap­tační – dává člověku možnost přizpůsobit se situaci, vyrov­nat se se změněnými podmínkami, adap­tovat se na ně.

1.2. Základní pojmy v psyc­hologii

Mezi základní pojmy se řadí psyc­hika, prožívání, chování, vědomí, nevědomí a tvořivá čin­nost.

Nejzákladnějším a nejobec­nějším psyc­hologic­kým poj­mem je psyc­hika.

Psyc­hika je souhrn duševních dějů, které probíhají během celého lidského života.

1.2.1. Prožívání

Prožívání je psyc­hický jev, který je přísně in­dividuální, sub­jek­tivní, neopakovatelný. Označuje se jako vnitřní svět je­din­ce. Zahrnuje to, co si člověk sám uvědomuje ze svého duševního života. Nemusí být totožný s chováním.

Ob­sahem prožívání jsou:

1. Psyc­hické pro­cesy jsou duševní děje odehrávající se aktuálně při vzájemném působení je­din­ce s vnitřním nebo vnějším prostředím, teoretic­ky lze u nich určit začátek, průběh, konec a efekt, pro­cesy mají své zážitkové nebo předmětné ob­sahy, je­jich průběh se mění s vývojovými změnami, stavem or­ganis­mu a vlivem prostředí:
   2. poznávací – poznávání vnitřního i vnějšího světa – čití, vnímání, představivost, paměť, učení, myšlení, řeč
   3. citové – vytváření určitého vztahu k vnitřnímu i vnějšímu světu na základě dojmu (např. sym­patie x anti­patie, příjem­nost x nep­říjem­nost)
   4. volní (vůle) – umožňují překonávat překážky k dosažení vytčeného cíle
2. Psyc­hické stavy jsou re­lativně déle trvající psyc­hické jevy, vyjadřující aktuální funkční úroveň psyc­hiky, jsou pro­jevem cel­kového stavu or­ganis­mu, mohou člověka ovlivňovat kratší, ale i delší dobu, pozor­nost a emoce (např.: únava, roztržitost, nek­lid, nadšení, tréma).
4. Psyc­hické vlastnos­ti jsou re­lativně stálé rysy osob­nosti.
   2. ak­tivačně motivační (potřeby, motivace, zájmy)
   3. vztahově pos­tojové (pos­toje, charakt­er),
   4. dynamické (tem­pera­ment),
   5. výkonové (vědomos­ti, doved­nosti, návyky, schop­nosti)
   6. auto­regulační (sebeov­ládání, sebehod­noc­ení, sebek­ritika)
   7. vlastnos­ti psyc­hických pro­cesů a stavů

Tab. 1: Přehled ob­sahu prožívání

1.2.2. Chování

Chování je psyc­hický jev, který je ob­jektivní, pozorovatelný, měřitelný. Představuje soubor vnějších pro­jevů, čin­ností, jednání a reakcí or­ganis­mu Na základě chování posuzujeme psyc­hický stav je­din­ce.

Chování ob­sahuje:

1. Rea­kce, které jsou založeny na vrozeném základě, nej­jednodušší vroz­ené pro­jevy chování (nepod­míněné re­flexy a in­stinkty).
2. Odpovědi jsou pro­jevy chování založené na nev­rozeném základě (např. zkušenos­tech, vědomos­tech, návycích, zvycích).
3. Jednání je nejuvědomělejší čin­ností chování, vztahuje se k je­din­cům v lidské společnosti.
4. Vnější pro­jevy představují never­bální komunikaci (mimika, gesta, řeč těla), vegetativní změny (zrychl­ení dechu, pocení).
5. Řeč je verbálním pro­jevem chování (co člověk říká a jakým způsobem).

Formy chování:

1. Spontánní – samočinné, bez vnějších podnětů.
2. Rea­ktivní – vznik­ne v důs­ledku vnějších podnětů.
3. Op­erativní – souhrn ak­tiv­ity člověka při vykonávání nějakého úkolu.

Typy chování:

1. Adap­tivní – přizpůsobení se okol­nostem, v roz­poru se skutečným prožíváním.
2. Mal­adap­tivní – nepřizpůsobení.
3. Ex­presivní – bezprostřední výraz prožívání.
4. Pro­sociální – založeno na pomoci druhým.
5. Asociální – neod­povídá normám společnosti.
6. Anti­sociální – pohybuje se na hraně zákona.
7. Pudové – cílená čin­nost vycházející ze základních životních potřeb (např. hlad, sex).

Tvořivá čin­nost – psyc­hika člověka se rozvíjí v čin­nos­ti a čin­ností (nebo jejím potlačením) se též pro­jevuje.

Součástí psyc­hiky je vědomí a nevědomí.

1.2.3. Vědomí

Vědomí je nejvyšší stupeň psyc­hiky, který je vlastní pouze člověku. Je stav určité ak­tivace, která se pro­jevuje bdělostí a závisí na čin­nos­ti mozku. Vědomí lze vymezit do 3 základních okruhů:

1. prožívání aktuálního dění
2. uvědomění si prožívaného a jeho sub­jek­tivní zpracování
3. uvědomění si sama sebe

Stavy vědomí

1. bdělost (kon­centrovaná pozor­nost, dobrá orien­tovanost, přip­ravenost rea­govat)
2. os­palost (slabá pozor­nost, omeze­ná orien­tovanost a přip­ravenost rea­govat)
3. spánek (výrazné omeze­ní orien­tovanos­ti, ztráta uvědomění si sama sebe a okolního dění)

Změněné stavy vědomí

1. hypnóza

Poru­chy vědomí

1. kvan­titativní
   1. som­nol­ence – lehčí poru­cha vědomí, je­dinec působí os­pale, ale rea­guje na podněty, je orien­tovaný
   2. sopor – těžší poru­cha vědomí, je­dinec rea­guje pouze na podněty silnější in­tenz­ity (boles­tivé, zvýšení hlasu)
   3. kóma – bezvědomí, je­dinec na podněty nereaguje
2. kvalitativní
   1. de­lirium - zmatenost, nelogič­nost, poru­chy orien­tace v čase, pro­storu, často u al­koholiků, dop­rovázeno halucinacemi (např. vidina bílých myšek)

1.2.4. Nevědomí

Nevědomím (podvědomím) se zabývali S. Freud, C. G. Jung. Představuje psyc­hické ob­sahy, které si je­dinec v daném okamžiku neuvědomuje.

Nevědomí ob­sahuje:

1. Podněty malé in­tenz­ity – nemohou dosáhnout uvědomění.
2. Zapomenuté prožitky – dosáhly uvědomění, ale je­dinec je zapom­něl.
3. Nepříjemné prožitky – vytěsněné působením vlastních psyc­hologic­kých obran.
4. Zautomatizované čin­nos­ti – návyky.
5. Potlačené touhy a přání.
6. Nevědomé tend­ence k jistému jednání (sym­patie x anti­patie).