5
Americký psycholog John Broadus Watson (1878 – 1958) na počátku 20. století vycházel z názoru, že vědeckému poznání je přístupné pouze chování – behavior. Pokud je psychologie považována za vědu, musí být její zkoumání objektivně vědecké a opakovatelné.
Za vědecké považovali zkoumání typu S-R (stimulus neboli podnět - reakce), tedy zkoumání podnětů okolí a následných reakcí jedince, tzn. pouze naučené formy chování. Osobnost jedince se z tohoto schématu zcela vytrácela.
Později připouštěli existenci osobnosti jedince (O), ale i nadále ji považovali za nepoznatelnou “černou skříňku” (black box), základní schéma pozměnili na S-O-R.
Zdůrazňovali vnější vlivy a zákonitostí učení.
| S | → | O | → | R |
| stimul (vnější podnět) | black box = černá schránka | reakce (odpověď) |
(Člověk a jeho prožívání – není důležité – přecenění vnějšího prostředí).
Formy nežádoucího naučeného chování (naučené přejídání) jsou využívány k léčbě (“odnaučení”) takových nežádoucích forem chování. Pokud se na nějaký podnět naučíme reagovat nevhodně, můžeme se naučit na stejný podnět reagovat lépe.
Vznikl v Německu, rozvíjel se mezi první a druhou světovou válkou v Evropě. Gestalt je nová kvalita chování i prožívání, důraz je kladen na úlohu celku, organizace, tvaru jako jevů, které svou povahou přesahují význam elementů. Celostní psychologie zkoumala zákonitosti utváření tvaru zejména ve vnímání, myšlení a osobnosti.
V Německu působily dvě školy tvarové psychologie. V Berlíně (M. Wertheimer K.Koffka, W. Köhler, K. Lewin) byla škola zaměřena na experimentální zkoumání myšlení (řešení problémů) a vnímání. Při vnímání se vnímané předměty ve vjemovém poli strukturalizují. Ty důležité tvoří figuru, ostatní pozadí.
Lipská škola (F .Krüger, A. Wellek) rozlišovala tvary uzavřené a učleněné (geometrické obrazce, akordy, melodie, rytmické a logické členitosti) a celky nediferencované (komplexy), jako např. primitivní myšlenky, pocity při tělesných pohybech, vzrušení, únavy ap.
Vznikla v Evropě přibližně ve stejné době jako ve Spojených státech behaviorismus.
Stále patří, ve své novější podobě, k důležitým současným psychologickým koncepcím Pochopení této koncepce souvisí s informací o sociálním prostředí a o rodinných vztazích zakladatelů psychologických směrů hlubinné psychologie. V ostatních psychologických teoriích předmět zkoumání leží mimo osobnost zakladatele a hlavní metodou není introspekce. Hlubinná psychologie používá jako hlavní metodu introspekci, pozorování a zkoumání vlastního nitra.
Cvičení: Vyhledejte životopisné informace o hlavních představitelích hlubinné psychologie.
Cvičení: Vysvětlete souvislost informací o sociálním prostředí a o rodinných vztazích zakladatelů se samotnou koncepcí.
Do hlubinné psychologie spadá více psychologických směrů – psychoanalýza, individuální a analytická psychologie.
Představitelem byl Sigmund Freud (1856 – 1939).
Základním přínosem Freudovy teorie je kombinace vývojového přístupu s principem nevědomých motivů našeho chování – nevědomím.
Nevědomí je plné myšlenek, strachu, tužeb, vrozených pudových impulsů, přání, zvláště sexuálních, která byla v dětství tak tvrdě potlačována rodiči, že se přesunula do míst, kde o nich už nevíme, neuvědomujeme si je, zapomněli jsme na ně, ale to neznamená, že přestala existovat. Naopak, právě proto, že o obsahu nevědomí nevíme, nemáme nad ním vědomou kontrolu a ono ovlivňuje naše chování, proniká z temných hlubin osobnosti formou snů, přeřeknutí, překvapivých kolísání nálad, duševních poruch nebo se přijatelněji projeví, sublimuje v tvořivé umělecké podobě. Tvořivost má ve Freudově pojetí význam pro ochranu duševního zdraví.
Pro názornost bývá osobnost ve Freudově pojetí přirovnávána k ledovci. Nevědomí si můžeme představit jako rozsáhlou spodní vrstvu osobnosti, zcela neviditelnou, vědomí, jako tu část osobnosti, kterou si plně uvědomujeme, tvoří malou část vyčnívající nad hladinu. Oblast mezi těmito vrstvami se nazývá předvědomí, obsahuje myšlenky, zážitky i city, které si člověk uvědomoval, ale už je zapomněl, v běžném životě na ně nemyslí, ale může si na ně vzpomenout, bez větších potíží.
Všechny tyto tři složky se podílejí na veškerém jednání i prožívání člověka.
Osobnost vnímal Freud jako uzavřený systém, v jehož rámci se uplatňuje psychická energie. Za zdroj energie považoval dva základní pudy – sexuální pud a pud smrti.
Uvnitř osobnosti jsou tři subsystémy.
Id (ono)
Nepřístupná část naší osobnosti, umístěná v nevědomí, schránka a zdroj pudů, iracionální, vedena principem slasti, usilující o uspokojení, podobně jako malý kojenec.
Ego (já)
Střední vědomá rovina, řídící se principem reality, rozumu, zvažuje činy a jejich následky, vybírá a ukládá do předvědomí osobní zážitky, dobře rozvinuté ego je známkou zdravé dospělé osobnosti.
Superego (nadjá)
Obsahuje pravidla chování, zákazy a příkazy ukládané v dětství, které jsme přijali za své. Obsahuje i pochvaly za úspěchy a dobré chování. Některé si uvědomujeme (Nelži, Mluv slušně, Pomáhej druhým) a přijímáme je vědomě. Velká část projevu nesouhlasu či souhlasu proběhla v dětství (např. při nácviku udržování čistoty), že byla prožívána málo uvědoměle a tvoří nevědomou část superega.
Máte-li někdy “špatné svědomí”, se kterým v duchu smlouváte, když neuděláte, co jste měli nebo naopak uděláte, co jste neměli, smlouváte se svým Superego.
Alfréd Adler ( 1870-1937)
Byl zakladatelem druhé vídeňské psychologické školy.
Oproti psychoanalýze, která člověka rozdělovala na různé oblasti, oddělené všelijakými přepážkami, individuální psychologie znamená, že každý člověk je nedělitelná jednota, individuum, které funguje jako celistvá bytost. Představitelé hovoří o psychologii holistické. Cílem jedince je jeho zařazení do společnosti a tento cíl (způsob), je označován jako životní styl. Předmětem teorie je pocit méněcennosti, (nikoliv pudy jako v psychoanalýze), který pramení v dětství, z přirozené fyziologické slabosti dětského těla. Celý vývoj jedince je usilováním o překonání méněcennosti, získání sociální převahy, nadřazenosti nad ostatními, usilováním o moc a o společenské postavení. I v jeho teorii se odráží vlastní životní zkušenosti a vlastní hodnoty.
Carl Gustav Jung (1875 – 1961)
Jung převzal některé termíny a principy psychoanalýzy, ale vysvětloval je jinak. Sexuální pudy nepokládal za určující činitel lidského chování. Rozšířil obsah jedincova individuálního nevědomí, o kolektivní nevědomí, které bere jako zdroj energie i možné moudrosti.
Lidskou osobnost psyché, považuje za složitou samostatnou soustavu, čtyř hlavních subsystémů:
Jung rozlišoval dimenze osobnosti, zda se zaměřovaly na vlastní vnitřní svět introverze nebo na své okolí extraverze, oba postoje jsou přítomny v každém člověku, ale vždy jeden převažuje. Podrobnější Jungovo rozlišení typů osobnosti využívá poměru sil čtyř “mohutností”, psychických funkcí:
Kombinací a interakcí uvedených dvou postojů introverze - extraverze a podílů čtyř funkcí vytvořil Jung obsažnou typologii, dnes méně známou.
Filozofický základ psychologických směrů vztahujících se k člověku tvoří existenciální filosofie, která vznikla v 19. století, ale uznávanou se v Evropě stala až po první světové válce a v Americe až po druhé světové válce.
Jejím zakladatelem byl dánský filozof S. Kierkegaard (1813 - 1855).
Předmětem zkoumání je člověk jako celá bytost. Je obzvláště zaměřena terapeuticky, upozorňuje na jedinečnost každého z nás, snaží se porozumět individualitě a potřebám každého člověka.
Psychoterapeutická škola logoterapie byla založená V. E. Franklem (1905 - 1997) na pomoc lidem uplatnit svou vůli ke smyslu, najít proč žít, jaký je smysl života.
Abraham Maslow (1908 – 1970)
Maslow pokládá jedince za integrovaný celek, se specifickými lidskými potřebami, které chápe jako kontinuum, sahající od nižších potřeb, které zajišťují fyziologické přežití až po naplnění vlastní existence, vlastního bytí v nejhlubším slova smyslu, po sebeaktualizaci – tendenci být tím, kým může být.
Carl R. Rogers (1902 –1987)
Hlásil se k existencionalismu, zdůrazňoval jednotu a jedinečnost každého člověka, jeho novému přístupu se říká nedirektivní nebo “na člověka zaměřená terapie”.
Věří, že každý člověk má „ve svém nitru nesmírné schopnosti sebeporozumění a proměny vlastního sebepojetí, základních postojů a jednání zaměřeného na vlastní self. Tyto možnosti mohou být využity v definovatelné atmosféře, ve které vládnou podporující psychologické vztahy”. (Rogers, 1998, str. 106)
Shrnuje tři nejdůležitější podmínky, které platí v jakémkoliv vztahu, kde jde o rozvíjení osobnosti, např. ve vztahu psychoterapeuta a klienta:
Jako hlavní metodu své práce používal citlivé naslouchání, rozhovory s klienty, v popsané atmosféře důvěry. Je-li někomu empaticky nasloucháno, začne i on sám naslouchat vlastním vnitřním prožitkům, začne si vážit sám sebe a rozumět si, jakmile si sám sebe váží, dovede i otevřeněji přijímat a projevovat své pocity negativní (strach, sklíčenost), ale i kladné (něžnost, úctu, lásku, odvahu), stává se víc sám sebou, rozvíjí se, prožívá vnitřní svobodu, usiluje o sebeaktualizaci, o dobrý život. Dobrý život v Rogersově pojetí není konečný cíl, ale směřování, které si zvolil celý organismus, ať už má kterýkoliv směr.
Vzniká v druhé polovině dvacátého století. Za zakladatele kognitivní psychologie je označován Ulrich Gustav Neisser (1928 -2012).
Podle Neissera se kognitivní psychologie zabývá všemi procesy, které transformují, redukují, rozvíjejí, ukládají, znovuzachycují a využívají senzorické informace.
Zdůrazňuje význam poznávání, myšlení, mentálních schopností a dovedností, intelektu.
Člověk je podle kognitivních psychologů vrozeně zvídavý, není pasivním příjemcem informací, aktivně usiluje o poznání. Zaměření na vnitřní svět jedince, na vědomí jedince.
Seznam literatury