Psyc­hické pro­cesy se dělí na poznávací, em­otivní a volní.

7.1. Poznávací pro­cesy

Poznávací (kog­nitivní) pro­cesy zajišťují orien­taci člověka ve vnějším i vnitřním světě. Kvalita poznávání (adekvátnost k reali­tě, pod­robnost, přes­nost, struk­turovanost ap.) je in­dividuálně rozdílná. Rozdíly mezi lidmi v cel­kovém stylu poznávání jsou podmíněny konstitucí smys­lových orgánů, bezprostřed­ním okolím, kul­turou, ekonomic­kými podmínkami. Mezi poznávací pro­cesy patří čití, vnímání, představivost, paměť, myšlení a řeč.

DRUHY POZNÁNÍ

Smys­lové (názorné) poznání patří k nej­jednoduš­šímu poznání, probíhá pro­střed­nictvím smys­lových orgánů a us­kuteč­ňuje se pro­střed­nictvím čití a vnímání. Ve vědomí je­din­ce doznívá ve formě představ.

Ab­straktní (poj­mové) poznání umožňuje poz­nat i to, co naše smys­ly nerozez­návají, neus­kuteč­ňuje se pomocí smys­lových orgánů, ale pomocí pojmů tzn. pomocí myšlení a řeči.

ČITÍ A VNÍMÁNÍ

Čití a vnímání patří mezi poznávací pro­cesy.

Poznání má v životě je­din­ce ex­is­tenční význam, us­pokojuje jednu ze základních lidských potřeb = potřebu znalostí a in­for­mací.

7.1.1. Čití (re­cep­ce)

Čití je psyc­hický pro­ces, který podává nej­jednodušší a nejzákladnější in­for­mace z vnějšího i vnitřního prostředí a us­kuteč­ňuje se pro­střed­nictvím an­alyzátorů.

Počitek je výs­ledkem čití, je to odraz jedno­tlivé vlastnos­ti (předmětu, jevu), který působí na náš re­cep­tor. Je nutné umět přij­mout jen jednu určitou vlastnost a oddělit jí od os­tatních. (Př.: ucítíme dotek něčeho studeného, uvědomíme si jen chlad, ale nevíme, co ho vyvolalo).

Na úrovni re­cep­toru dochází k tzv. tra­nsduk­ci – přeměně fyzikálně-chemického podnětu na ner­vový im­puls bi­oelektrické povahy – vzruch. Vzruch je následně veden dostředivou dráhou do příslušného moz­kového centra. Zde dochází k analýze in­for­mace a k tvorbě počitku, popř. vjemu.

Podnět → re­cep­tor (př.: hmat buňky) → dostředivá dráha → moz­ková kůra = jádro an­alyzátoru (zpracuje in­for­mace) → dojde k vytvoření počitku.

Reakční čas je časový úsek mezi působením podnětu a jeho uvědoměním sub­jek­tem. Reakční čas je složitou proměnnou veličinou závis­lou na řadě fak­torů (in­ten­zita a složitost podnětu, in­dividuální dis­pozice, cvik atd.). Rozlišuje se jedno­duchý (jedno­tlivé podněty) a složitý či dis­junktivní (podněty různých druhů) reakční čas.

Pro vznik počitku je nutná in­ten­zita podnětu tzv. podnětový práh. In­ten­zita, jakou musí podnět působit na je­din­ce, aby u něj vyvol­al počitek či vjem, je nazýván ab­solut­ním pra­hem.

Podnětové prahy:

1. Podprahový počitkový práh (nevyt­voří počitek).
2. Dolní počitkový práh (nejnižší in­ten­zita podnětu, kterou již zaregistrujeme).
3. Horní počitkový práh (nejvyšší in­ten­zita podnětu, kterou ještě zaregistrujeme).
4. Nadprahový počitkový práh (re­gistrujeme jako bolest).

Podněty dokážeme rozlišit až tehdy, když rozdíl in­tenz­ity nabyl určité velikos­ti. Nejm­enší rozdíl mezi in­ten­zitou podnětů téhož druhu, který jsme schop­ni našimi smys­ly zaz­namenat, se nazývá rozdílový podnětový práh (rozdílový práh čivos­ti).

Cvičení: Uveďte příklady jedno­tlivých podnětových prahů.

U někoho vznikají počitky při velmi slabých podnětech. Tato schop­nost pociťovat podněty s velmi nízkým pra­hem a s nej­menším rozdílovým pra­hem se nazývá smys­lová cit­livost. Rozvíjí se při pra­ktic­kých čin­nos­tech (de­gus­tace, tóny barev,…) snižuje se při poruše nebo snížené kvalitě čin­nos­ti smys­lových an­alyzátorů (únava, stáří, nemoc,….).

Rozdíly ve smys­lové cit­livos­ti nej­sou jen mezi je­din­ci, ale také u téhož je­din­ce. Tyto rozdíly vznikají při změně podnětu nebo při dlouhodoběj­ším působení podnětu stejné in­tenz­ity a nazývají se smys­lovou adap­tací.

Kladná smys­lová adap­tace – smys­lová cit­livost se zvyšuje (zrak, chuť, čich, tepelné čití, tlakové čití).

Záporná smys­lová adap­tace – smys­lová cit­livost se os­labuje (pociťování boles­ti).

Při čití se uplatňuje tzv. zákon kontras­tu – při náhlé změně in­tenz­ity podnětu (chuťové, čichové, tepelné čití) se zpočátku nově vzniklá in­ten­zita zdá větší nebo menší, než ve skutečnosti je. Je výs­ledkem adap­tace na určitou in­ten­zitu podnětu (ponoření ruky do vody s různou tep­lotou).

Adap­tace dle an­alyzátorů:

1. Tepelné a čichové podněty – značná adap­tace (máme pocit, že je voda stud­ená, ale za krátkou chvil­ku už chlad nepociťujeme, nebo přestáváme cítit různé pachy a vůně).
2. Dotykové podněty – adap­tace trvá déle (koupíme si nové boty, uvědomujeme si dotyk s nimi velmi in­ten­zivně, ale po nějaké době to přestáváme pociťovat, pokud nás netlačí).
3. Zrakové podněty – zraková adap­tace je závislá na in­ten­zitě světla (při přec­hodu ze světla do tmy nám chvíli potrvá, než se zorien­tujeme).
4. Zvukové podněty – na ně se poměrně rychle adap­tujeme (po určité době si je ani neuvědomujeme).
5. Boles­tivé podněty – na dlouhodobou mírnou bolest si člověk sice zvyk­ne, ale stále ji pociťuje, k silné boles­ti se adap­tace nevyt­voří.

Druhy re­cep­torů:

Uspořádání re­cep­torů je sys­tematické a souvisí s čin­ností CNS.

Dělí se podle:

1. charak­teru podnětů
   1. fotorecep­to­ry
   2. mech­anorecep­to­ry
   3. ter­morecep­to­ry
   4. chemorecep­to­ry
   5. nocicep­to­ry
   6. pro­priorecep­to­ry (pohyb)
2. umístění v or­ganis­mu
   • vnější (ex­terorecep­to­ry) – pos­kytují in­for­mace z vnějšího prostředí:
     • dálkové (telerecep­to­ry): zrakový slu­chový, čichový
     • dotykové (kon­taktorecep­to­ry): chuťový, tlakový, tepelný boles­ti
   • vnitřní (in­terorecep­to­ry) – in­for­mují o stavu or­ganis­mu:
     • útrobní, orgánové (vis­cerorecep­to­ry): trávení, boles­ti, krevního oběhu, vyp­razdňování, sexuální, dýchání
     • pro­priorecep­to­ry: pohybu, polohy, rov­nováhy

Druhy počitků:

1. zrakové (barvy)
2. slu­chové (tóny, šumy)
3. čichové (vůně, zápachy)
4. chuťové (sladká, kyselá, hořká, slaná)
5. tepelné (chlad, teplo, horko)
6. tlakové (ostrý – tupý, tvrdý – měkký, hladký – drsný, vlhký – suchý, lechtivý – svědivý)
7. polohy a rov­nováhy
8. pohybu
9. boles­ti (bolest bodavá, tupá, palčivá)
10. kožní, hmatové (stud­ený, vlažný, teplý, horký, hladký, drsný,…)
11. vis­cerální (orgánové počitky – pocit hladu, žízně, nec­hutenství)

Cvičení: Zopakuj­te z anato­mie jedno­tlivé re­cep­to­ry a uložení an­alyzátorů v CNS.

Cvičení: Co je podnětem, re­cep­torem a počitkem pro základní an­alyzáto­ry? Doplňte os­tatní.

Př.: zrakové počitky

• podnět – elektromag­netické vlny
• re­cep­tor – tyčinky a čípky (ner­vová zakončení v sítnici)
• tyčinky umožňují vidění za dne (in­ten­zita světla)
• čípky umožňují barevné vidění
• počitek – světlo, tvar, vzdálenost, velikost

7.1.2 Vnímání (re­cep­ce), (z lat. per­cipere – pojímání do vědomí)

Vnímání je psyc­hický pro­ces, který se us­kuteč­ňuje pomocí součin­nosti an­alyzátorů, us­kuteč­ňuje se na základě analyticko-syntetické čin­nos­ti a vytváří smys­lový odraz. Výs­ledkem je vjem.

Vjem je odraz předmětů nebo jevů jako celku. Vzniká pouze přímým působením podnětů na naše smys­lové orgány (Př.: pomeranč – vnímáme jeho velikost, tvar, barvu, vůni i jeho chuť).

Pro­ces vnímání má dvě stadia (Říčan, 2005):

1. Stadium sen­zorické (smys­lové) – spočívá v přijetí in­for­mací z okolí, popřípadě nitra těla, pro­střed­nictvím smys­lových orgánů (čidel), jež jsou podrážděny (stimulovány) podněty světelnými, zvukovými, tlakovými, tepel­nými nebo chemic­kými. Toto podráždění je pak vedeno po ner­vových drahách do mozku. Jde o fyziologické pro­cesy, které pokračují i v mozku. Výs­ledkem jsou počitky.


2. Stadium syn­tetické – počitky jsou zpracovávány a spojovány do větších celků – vjemů, takže vnímáme předměty a je­jich pohyby, je­jich změny a je­jich vzájemné vztahy. Na vzniku vjemů se podílí analyticko-syntetická čin­nost mozku.

Příklad:
Sen­zorické in­for­mace putují do mozku, který je třídí a zpracovává. Je­jich konečná in­terpretace a pocho­p­ení významu probíhá v lidském vědomí. Pokud byc­hom sen­zorické in­for­mace nijak nein­terpretovali, žili byc­hom zřejmě ve světě zmatků. Podstatou vnímání je tedy od­halování smys­luplných celků v chaotic­kých sen­zoric­kých in­for­macích. Smys­luplné celky nám potom umožňují orien­tovat se v prostředí (Nakonečný, 1997).

Vlastnos­ti vnímání

Mezi vlastnos­ti vnímání patří:

1. Výběrovost (selek­tivita) se vyznačuje tím, že dáváme před­nost určitým ob­jektům nebo je­jich vlastnos­tem před jinými. Výběrovost je podmíněna ob­jektivně (nápad­ností, velikostí) nebo sub­jek­tivně (zájem, potřeba).
3. Zaměřenost se pro­jevuje tím, že vnímavý ob­jekt (figuru) odlišujeme od pozadí. Čím více daný předmět kontras­tuje s pozadím, tím je lépe vnímán. (Př.: hudba stejný tón, dojde ke zvýšení tónu → začnu více vnímat).
5. Zkušenost znam­ená, že vnímání je­din­ce ov­livní již získané zkušenos­ti (vědomos­ti, doved­nosti) o daném předmětu.
7. Aper­cepce se vyznačuje up­latněním minulé zkušenos­ti a zaměřenos­ti při vnímání (čím více je zkušeností při vnímání, tím je přesnější a bohatší obsah vjemu).
9. Pre­gnantnost znam­ená dotváření vjemu na podkladě zkušeností vnímavého předmětu. Uplatňuje se zde prin­cip doplňování (chybějící části celku se doplňují) a prin­cip správného tvaru (up­ravování vnímavého předmětu do správného tvaru).
11. S touto vlastností souvisí ges­taltis­mus (celistvost) vnímání, kdy jedno­tlivos­ti vnímáme jako celek (Př.: jedno­tlivé tony vnímáme jako melodii).
13. Blízkost vyjadřuje skutečnost, že ob­jekty, které jsou blízko u sebe, vnímáme jako celek.
15. Konstantnost znam­ená, že stejný předmět je vnímán stejně, bez oh­ledu vzdálenos­ti, času, osvětlení, polohy.
17. Tra­nspozice je vlastnost blízká konstantnos­ti, předměty jsou vnímány jako stejné, mají-li zac­hovanou struk­turu (Př.: melodie hraná v jiné tónině nebo na jiné hudební nástroje).
19. Ak­tivnost vnímání souvisí s ak­tivitou vnímajícího sub­jek­tu, při které využívá všech smys­lových orgánů.

Druhy vnímání:

1. Vnímání tvaru tj. vnímání formy (úzké, široké, ploché, oblé.) Při vnímání tvaru se uplatňuje zrak a hmat (pohyby očí, a hmatová zkušenost).


2. Vnímání velikos­ti je zabez­pečeno zrakem a hmatem. Velikost předmětů je od­vozována podle velikos­ti je­jich ob­razu na sítnici s pomocí předchozí zkušenos­ti. Uplatňuje se prin­cip srovnávání (je­dinec srovnává předměty, které již zná).


3. Vnímání vzdálenos­ti (hloub­ky) a pro­storu – us­kuteč­ňuje se pomocí zraku, slu­chu, hmatu a pohybového ústrojí. Ze síly zvuku posuzujeme vzdálenost (s pos­tupným zesilováním či zes­labováním usuzujeme, zda se předmět vzdaluje nebo přibližuje), vnímání zrakem je založeno na per­spek­tivě (vzdálené předměty jsou menší, barvy nej­sou tak jasné).


4. Vnímání pohybu se us­kuteč­ňuje pomocí zraku, slu­chu a hmatu. Hmatem se zaz­namenává pouze pohyb ob­jektů, s kterými jsme v přímém kon­taktu. Slu­chem se zaz­namenává pohyb na základě hlasitos­ti zvuku a zrakem se pro­jevuje posun ob­razu ob­jektu na sítnici a otočením oční bulvy i celé hlavy za pohybujícím se ob­jektem.


5. Vnímání času – je­dinec nemá zvláštní orgán na vnímání času. Vnímání času je přímo závislé na sub­jek­tivním ob­sahu prožívaných časových úseků (příjemné uteče rychleji než nudné) – vzniku, trvání a ukončení jevu.


6. Sociální vnímání.

Podmínky čití a vnímání

Kvalita čití a vnímání závisí:

1. Správné čin­nos­ti smys­lových orgánů (anato­mic­ko - fyziologic­kém stavu an­alyzátorů).
2. Čin­nos­ti CNS – fyziologický stav.
3. In­ten­zitě, výraz­nosti a době trvání podnětu.
4. Na úplném nebo částečném poškození an­alyzátorů – úplný výpadek vjemu nebo snížení kval­ity vjemu. Jev kom­penzace se uplatňuje při poškození an­alyzátorů, chybějící nebo nek­valitní čin­nost jedno­ho an­alyzátoru částečně nah­razuje čin­nost os­tatních.

Cvičení: Uveďte příklady smys­lové kom­penzace.

7.1.3. Poru­chy vnímání

Zvláštnos­ti vnímání

1. Smys­lové klamy – omyly či chyby, kterých se dopouští je­dinec na základě nedokonalos­ti smys­lových orgánů, nejčastěji jde o chyby v od­hadu vzdálenos­ti velikos­ti podnětu, v per­cep­ci rov­noběž­nosti (vnímání hole ponořené do vody).
3. Syn­es­tézie – stav, kdy vjem z ob­lasti jedno­ho an­alyzátoru je provázen představou v jiném an­alyzátoru (spoj­ení barev se zvukem).
5. Pseudoiluze (nep­ravá iluze) – vjemy vyvolané podnětem, kterému neod­povídají. Na rozdíl od iluzí k nim je­dinec zauj­me kri­tický pos­toj, uvědomí si je buď sám, nebo po vnějším zásahu, že jeho vnímání je klamné, že se nejedná o skutečnost. Příčina je ob­jektivní (strom ve tmě je vnímán jako pos­tava, svislé pruhy na látce pos­tavu zeštíhlují). Sub­jek­tivní příčina souvisí s psyc­hickou stránkou je­din­ce (při dlouhém čekání na návštěvu slyšíme kroky na chodbě).
7. Fenomén „fan­tomového údu“ – počitky nebo vjemy v chybějící části těla (při ztrátě nějaké končetiny, může je­dinec někdy cítit, že ho bolí, i když ji vlastně nemá).

Poru­chy vnímaní

1. Kvan­titativní – zvýšená, dočasně vyvolaná (kofein, čerstvý vzduch) nebo snížená (únava, stres, léky) vnímavost.
3. Kvalitativní – dochází ke zkresl­ení vjemu (iluze, halucinace).


4. Iluze – zkresl­ené, de­for­mované vjemy, které jsou vyvolány reálným podnětem. Jsou provázené sub­jek­tivním přesvědčením o je­jich ob­jektiv­nosti. Mohou se pro­jevovat v čin­nos­ti kteréhokoli an­alyzátoru. Jsou de­ter­minovány patologic­kým stavem or­ganis­mu.
   • Zrakové – častá je záměna osob, vidí v poštovním doručovateli ďábla.
   • Slu­chové – v pra­skotu par­ket slyší hlasy (iluze řeči).
   • Čichové a chuťové – strava je cítit plynem.
   • Hmatové – dotyk větve stromu vnímá jako dotyk kostliv­ce.
   • Pohybové – vnímá zdánlivé pohyby okolních předmětů, má pocit, že se sám obtížně pohybuje např. vlivem zvýšené gravitace.
   • Útrobní – normální fyziologické tělesné poc­ity jsou zkresl­ené, osoba se domnívá, že má en­ormně zvětšené srdce, neprůchodné močové cesty, aj.
   • Pic­kovy vize – zvláštní forma iluzí, které vznikají při lézích v ob­lasti moz­kového kmene. Pacient má dojem bourání stěn v místnos­ti, ob­jevují se představy, že osoby prochází zdí.


5. Halucinace – nejzávažnější poru­chy vnímání, lze je charak­terizovat jako šalebné vjemy, (tzv. vjemy bez podnětu), které nemají žádnou oporu v reali­tě. Halucinace jsou spojeny s bludným přesvědčením o je­jich ex­is­tenci. Mají patologický základ – duševní choroby – schizof­renie, de­lirium tremens nebo působení některých drog (halucinog­enů - LSD).
   
   Nejčastěji se halucinace dělí na jedno­duché a komplexní.
   
   1. Halucinace elemen­tární – klamné počitky.
   2. Halucinace komplexní – složité halucinace buď jedno­ho smys­lu, nebo jsou kom­binované, vidí útoky vojsk a krev, slyší výstřely a nářek raněných…
      
      
      1. Slu­chové:
         • Jedno­duché (akoas­mata) – slyší zvuky, pískání, střílení, zvonění, tóny.
         • Složité (komplexní) – slyší hlasy – někdo na mě „mluví“, nadává, vyčítá, radí, přikazuje.
      
      
      2. Zrakové:
         1. Jedno­duché (fotony) – vidiny ohně, světel, záblesků, jisk­er, barev­ných skvrn.
         2. Složité - vidění pos­tav, zvířat, nadpřirozených bytostí.
      
      
      3. Čichové:
         1. Jedno­duché (ol­fakce) – cítí různé pachy, většinou nepříjemné.
         2. Složité jsou kom­binované s chuťovými.
      
      
      4. Chuťové:
         1. Jedno­duché (gus­tace) pociťuje od­pornou chuť v ústech.
         2. Složité spoj­ené s čichovými halucinacemi – vnímá, že je jídlo zkažené, nec­hutné, otrávené.
      
      
      5. Tělové
         1. Jedno­duché (tak­tilní) pociťuje na svém těle doteky, píchání, pálení, svědění nebo má pocit, že je sexuálně obtěžován.
         2. Složité.
         3. Orgánové (útrobní) – pocit změn na vnitřních orgánech, chybění orgánu nebo jeho zdvoj­ení.
         4. Motorické – vnímání pohybu, i když je v klidu, vnímání pádu do pro­pas­ti nebo letu.
      
      
      6. in­trap­sychické
         1. Nemocný má pocit, že jsou mu někým do mozku vkládány myšlenky nebo naopak mu jsou myšlenky někým brány, zveřejňovány nebo měněny.
7. Ag­nozie – neschop­nost poznávat a in­terpretovat smys­lové vjemy, přestože nej­sou porušené funkce smys­lových orgánů. Rozlišuje se několik druhů ag­nozie, zraková (opt­ická či vizuální), slu­chová (akus­tická), hmatová (tak­tilní), čichová a chuťová. Nepozná tvar, materiál předmětu, známý zvuk – cin­kot klíčů, mačkání papíru, nepozná barvu předmětu, ale zná jí. Ag­nozie může být důs­ledkem cévní moz­kové příhody, de­m­ence, tra­umatu po poranění mozku nebo jiné neurologické poru­chy.

Použitá li­teratura

1. ČECHOVÁ, V. ROZ­SYPALOVÁ, M. Obecná psyc­hologie pro SZŠ. 1. vyd. IDVPZP. Brno: 1992. 105 s. ISBN 80–7013–24–1.
2. HELUS, Z. Úvod do psyc­hologie. 1. Vyd. České Budějovice: 2011. 317 s. ISBN 978–80–247–3037–0.
3. HOLEČEK, V. MIŇHOVÁ, J. PRUNN­ER, P. Psyc­hologie pro právníky. 2. vyd. Plzeň: 2007. 351 s. ISBN 978–80–7380–065–9.
4. KEL­NAROVÁ, J. MATĚJKOVÁ, E. Psyc­hologie 1. díl. 1. vyd. Grada. Praha: 2010 162 s. ISBN 978–80–247–3270–1.
5. KOPECKÁ, I. Psyc­hologie 1. díl. 1.vyd. Grada. Praha: 2011. ISBN 978-80-247-3875-8.
6. NAKONEČNÝ, M. En­cyk­lopedie obecné psyc­hologie. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7.
7. PLEVOVÁ, I., PET­ROVÁ, A.: Obecná psyc­hologie. 1. vyd. Uni­ver­zita Palac­kého Olomouc: 2012 ISBN 978-80-244-3247-2.
8. ROZ­SYPALOVÁ, M. ČECHOVÁ, V. MEL­LANOVÁ, A. Psyc­hologie a peda­gogika. 1. vyd. In­for­matorium Praha: 2003. 186s. ISBN 80–7333–014–8.
9. ŘÍČAN, P. Psyc­hologie. Příručka pro studen­ty. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-923-2.