Obsah

7

Psychické procesy a stavy

Psychické procesy se dělí na poznávací, emotivní a volní.

7.1. Poznávací procesy

Poznávací (kognitivní) procesy zajišťují orientaci člověka ve vnějším i vnitřním světě. Kvalita poznávání (adekvátnost k realitě, podrobnost, přesnost, strukturovanost ap.) je individuálně rozdílná. Rozdíly mezi lidmi v celkovém stylu poznávání jsou podmíněny konstitucí smyslových orgánů, bezprostředním okolím, kulturou, ekonomickými podmínkami. Mezi poznávací procesy patří čití, vnímání, představivost, paměť, myšlení a řeč.


DRUHY POZNÁNÍ

Smyslové (názorné) poznání patří k nejjednoduššímu poznání, probíhá prostřednictvím smyslových orgánů a uskutečňuje se prostřednictvím čití a vnímání. Ve vědomí jedince doznívá ve formě představ.

Abstraktní (pojmové) poznání umožňuje poznat i to, co naše smysly nerozeznávají, neuskutečňuje se pomocí smyslových orgánů, ale pomocí pojmů tzn. pomocí myšlení a řeči.


ČITÍ A VNÍMÁNÍ

Čití a vnímání patří mezi poznávací procesy.

Poznání má v životě jedince existenční význam, uspokojuje jednu ze základních lidských potřeb = potřebu znalostí a informací.


7.1.1. Čití (recepce)

Čití je psychický proces, který podává nejjednodušší a nejzákladnější informace z vnějšího i vnitřního prostředí a uskutečňuje se prostřednictvím analyzátorů.

Počitek je výsledkem čití, je to odraz jednotlivé vlastnosti (předmětu, jevu), který působí na náš receptor. Je nutné umět přijmout jen jednu určitou vlastnost a oddělit jí od ostatních. (Př.: ucítíme dotek něčeho studeného, uvědomíme si jen chlad, ale nevíme, co ho vyvolalo).

Na úrovni receptoru dochází k tzv. transdukci – přeměně fyzikálně-chemického podnětu na nervový impuls bioelektrické povahy – vzruch. Vzruch je následně veden dostředivou dráhou do příslušného mozkového centra. Zde dochází k analýze informace a k tvorbě počitku, popř. vjemu.

Podnět → receptor (př.: hmat buňky) → dostředivá dráha → mozková kůra = jádro analyzátoru (zpracuje informace) → dojde k vytvoření počitku.

Reakční čas je časový úsek mezi působením podnětu a jeho uvědoměním subjektem. Reakční čas je složitou proměnnou veličinou závislou na řadě faktorů (intenzita a složitost podnětu, individuální dispozice, cvik atd.). Rozlišuje se jednoduchý (jednotlivé podněty) a složitý či disjunktivní (podněty různých druhů) reakční čas.

Pro vznik počitku je nutná intenzita podnětu tzv. podnětový práh. Intenzita, jakou musí podnět působit na jedince, aby u něj vyvolal počitek či vjem, je nazýván absolutním prahem.


Podnětové prahy:

  1. Podprahový počitkový práh (nevytvoří počitek).
  2. Dolní počitkový práh (nejnižší intenzita podnětu, kterou již zaregistrujeme).
  3. Horní počitkový práh (nejvyšší intenzita podnětu, kterou ještě zaregistrujeme).
  4. Nadprahový počitkový práh (registrujeme jako bolest).

Podněty dokážeme rozlišit až tehdy, když rozdíl intenzity nabyl určité velikosti. Nejmenší rozdíl mezi intenzitou podnětů téhož druhu, který jsme schopni našimi smysly zaznamenat, se nazývá rozdílový podnětový práh (rozdílový práh čivosti).


Cvičení: Uveďte příklady jednotlivých podnětových prahů.


U někoho vznikají počitky při velmi slabých podnětech. Tato schopnost pociťovat podněty s velmi nízkým prahem a s nejmenším rozdílovým prahem se nazývá smyslová citlivost. Rozvíjí se při praktických činnostech (degustace, tóny barev,…) snižuje se při poruše nebo snížené kvalitě činnosti smyslových analyzátorů (únava, stáří, nemoc,….).

Rozdíly ve smyslové citlivosti nejsou jen mezi jedinci, ale také u téhož jedince. Tyto rozdíly vznikají při změně podnětu nebo při dlouhodobějším působení podnětu stejné intenzity a nazývají se smyslovou adaptací.

Kladná smyslová adaptace – smyslová citlivost se zvyšuje (zrak, chuť, čich, tepelné čití, tlakové čití).

Záporná smyslová adaptace – smyslová citlivost se oslabuje (pociťování bolesti).

Při čití se uplatňuje tzv. zákon kontrastu – při náhlé změně intenzity podnětu (chuťové, čichové, tepelné čití) se zpočátku nově vzniklá intenzita zdá větší nebo menší, než ve skutečnosti je. Je výsledkem adaptace na určitou intenzitu podnětu (ponoření ruky do vody s různou teplotou).


Adaptace dle analyzátorů:

  1. Tepelné a čichové podněty – značná adaptace (máme pocit, že je voda studená, ale za krátkou chvilku už chlad nepociťujeme, nebo přestáváme cítit různé pachy a vůně).
  2. Dotykové podněty – adaptace trvá déle (koupíme si nové boty, uvědomujeme si dotyk s nimi velmi intenzivně, ale po nějaké době to přestáváme pociťovat, pokud nás netlačí).
  3. Zrakové podněty – zraková adaptace je závislá na intenzitě světla (při přechodu ze světla do tmy nám chvíli potrvá, než se zorientujeme).
  4. Zvukové podněty – na ně se poměrně rychle adaptujeme (po určité době si je ani neuvědomujeme).
  5. Bolestivé podněty – na dlouhodobou mírnou bolest si člověk sice zvykne, ale stále ji pociťuje, k silné bolesti se adaptace nevytvoří.

Druhy receptorů:

Uspořádání receptorů je systematické a souvisí s činností CNS.

Dělí se podle:

  1. charakteru podnětů
    1. fotoreceptory
    2. mechanoreceptory
    3. termoreceptory
    4. chemoreceptory
    5. nociceptory
    6. proprioreceptory (pohyb)
  2. umístění v organismu
    • vnější (exteroreceptory) – poskytují informace z vnějšího prostředí:
      • dálkové (telereceptory): zrakový sluchový, čichový
      • dotykové (kontaktoreceptory): chuťový, tlakový, tepelný bolesti
    • vnitřní (interoreceptory) – informují o stavu organismu:
      • útrobní, orgánové (visceroreceptory): trávení, bolesti, krevního oběhu, vyprazdňování, sexuální, dýchání
      • proprioreceptory: pohybu, polohy, rovnováhy

Tab. 2: Druhy receptorů
Vnější (exteroreceptory) Vnitřní (interoreceptory)
Dálkové
(telereceptory) 		Dotykové
(kontaktoreceptory) 		Proprioreceptory Útrobní, orgánové
(visceroreceptory)
zrakový chuťový pohybu trávení
sluchový tlakový rovnováhy dýchání
čichový tepelný polohy krevního oběhu
vibrační bolesti bolesti
vylučování
sexuální

Druhy počitků:

  1. zrakové (barvy)
  2. sluchové (tóny, šumy)
  3. čichové (vůně, zápachy)
  4. chuťové (sladká, kyselá, hořká, slaná)
  5. tepelné (chlad, teplo, horko)
  6. tlakové (ostrý – tupý, tvrdý – měkký, hladký – drsný, vlhký – suchý, lechtivý – svědivý)
  7. polohy a rovnováhy
  8. pohybu
  9. bolesti (bolest bodavá, tupá, palčivá)
  10. kožní, hmatové (studený, vlažný, teplý, horký, hladký, drsný,…)
  11. viscerální (orgánové počitky – pocit hladu, žízně, nechutenství)

Cvičení: Zopakujte z anatomie jednotlivé receptory a uložení analyzátorů v CNS.


Cvičení: Co je podnětem, receptorem a počitkem pro základní analyzátory? Doplňte ostatní.

Př.: zrakové počitky

  • podnět – elektromagnetické vlny
  • receptor – tyčinky a čípky (nervová zakončení v sítnici)
  • tyčinky umožňují vidění za dne (intenzita světla)
  • čípky umožňují barevné vidění
  • počitek – světlo, tvar, vzdálenost, velikost

7.1.2 Vnímání (recepce), (z lat. percipere – pojímání do vědomí)

Vnímání je psychický proces, který se uskutečňuje pomocí součinnosti analyzátorů, uskutečňuje se na základě analyticko-syntetické činnosti a vytváří smyslový odraz. Výsledkem je vjem.

Vjem je odraz předmětů nebo jevů jako celku. Vzniká pouze přímým působením podnětů na naše smyslové orgány (Př.: pomeranč – vnímáme jeho velikost, tvar, barvu, vůni i jeho chuť).


Proces vnímání má dvě stadia (Říčan, 2005):

  1. Stadium senzorické (smyslové) – spočívá v přijetí informací z okolí, popřípadě nitra těla, prostřednictvím smyslových orgánů (čidel), jež jsou podrážděny (stimulovány) podněty světelnými, zvukovými, tlakovými, tepelnými nebo chemickými. Toto podráždění je pak vedeno po nervových drahách do mozku. Jde o fyziologické procesy, které pokračují i v mozku. Výsledkem jsou počitky.

  2. Stadium syntetické – počitky jsou zpracovávány a spojovány do větších celků – vjemů, takže vnímáme předměty a jejich pohyby, jejich změny a jejich vzájemné vztahy. Na vzniku vjemů se podílí analyticko-syntetická činnost mozku.

Příklad:
Senzorické informace putují do mozku, který je třídí a zpracovává. Jejich konečná interpretace a pochopení významu probíhá v lidském vědomí. Pokud bychom senzorické informace nijak neinterpretovali, žili bychom zřejmě ve světě zmatků. Podstatou vnímání je tedy odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích. Smysluplné celky nám potom umožňují orientovat se v prostředí (Nakonečný, 1997).


Vlastnosti vnímání

Mezi vlastnosti vnímání patří:

  1. Výběrovost (selektivita) se vyznačuje tím, že dáváme přednost určitým objektům nebo jejich vlastnostem před jinými. Výběrovost je podmíněna objektivně (nápadností, velikostí) nebo subjektivně (zájem, potřeba).
  3. Zaměřenost se projevuje tím, že vnímavý objekt (figuru) odlišujeme od pozadí. Čím více daný předmět kontrastuje s pozadím, tím je lépe vnímán. (Př.: hudba stejný tón, dojde ke zvýšení tónu → začnu více vnímat).
  5. Zkušenost znamená, že vnímání jedince ovlivní již získané zkušenosti (vědomosti, dovednosti) o daném předmětu.
  7. Apercepce se vyznačuje uplatněním minulé zkušenosti a zaměřenosti při vnímání (čím více je zkušeností při vnímání, tím je přesnější a bohatší obsah vjemu).
  9. Pregnantnost znamená dotváření vjemu na podkladě zkušeností vnímavého předmětu. Uplatňuje se zde princip doplňování (chybějící části celku se doplňují) a princip správného tvaru (upravování vnímavého předmětu do správného tvaru).
  11. S touto vlastností souvisí gestaltismus (celistvost) vnímání, kdy jednotlivosti vnímáme jako celek (Př.: jednotlivé tony vnímáme jako melodii).
  13. Blízkost vyjadřuje skutečnost, že objekty, které jsou blízko u sebe, vnímáme jako celek.
  15. Konstantnost znamená, že stejný předmět je vnímán stejně, bez ohledu vzdálenosti, času, osvětlení, polohy.
  17. Transpozice je vlastnost blízká konstantnosti, předměty jsou vnímány jako stejné, mají-li zachovanou strukturu (Př.: melodie hraná v jiné tónině nebo na jiné hudební nástroje).
  19. Aktivnost vnímání souvisí s aktivitou vnímajícího subjektu, při které využívá všech smyslových orgánů.

Druhy vnímání:

  1. Vnímání tvaru tj. vnímání formy (úzké, široké, ploché, oblé.) Při vnímání tvaru se uplatňuje zrak a hmat (pohyby očí, a hmatová zkušenost).

  2. Vnímání velikosti je zabezpečeno zrakem a hmatem. Velikost předmětů je odvozována podle velikosti jejich obrazu na sítnici s pomocí předchozí zkušenosti. Uplatňuje se princip srovnávání (jedinec srovnává předměty, které již zná).

  3. Vnímání vzdálenosti (hloubky) a prostoru – uskutečňuje se pomocí zraku, sluchu, hmatu a pohybového ústrojí. Ze síly zvuku posuzujeme vzdálenost (s postupným zesilováním či zeslabováním usuzujeme, zda se předmět vzdaluje nebo přibližuje), vnímání zrakem je založeno na perspektivě (vzdálené předměty jsou menší, barvy nejsou tak jasné).

  4. Vnímání pohybu se uskutečňuje pomocí zraku, sluchu a hmatu. Hmatem se zaznamenává pouze pohyb objektů, s kterými jsme v přímém kontaktu. Sluchem se zaznamenává pohyb na základě hlasitosti zvuku a zrakem se projevuje posun obrazu objektu na sítnici a otočením oční bulvy i celé hlavy za pohybujícím se objektem.

  5. Vnímání času – jedinec nemá zvláštní orgán na vnímání času. Vnímání času je přímo závislé na subjektivním obsahu prožívaných časových úseků (příjemné uteče rychleji než nudné) – vzniku, trvání a ukončení jevu.

  6. Sociální vnímání.

Podmínky čití a vnímání

Kvalita čití a vnímání závisí:

  1. Správné činnosti smyslových orgánů (anatomicko - fyziologickém stavu analyzátorů).
  2. Činnosti CNS – fyziologický stav.
  3. Intenzitě, výraznosti a době trvání podnětu.
  4. Na úplném nebo částečném poškození analyzátorů – úplný výpadek vjemu nebo snížení kvality vjemu. Jev kompenzace se uplatňuje při poškození analyzátorů, chybějící nebo nekvalitní činnost jednoho analyzátoru částečně nahrazuje činnost ostatních.

Cvičení: Uveďte příklady smyslové kompenzace.


7.1.3. Poruchy vnímání

Zvláštnosti vnímání

  1. Smyslové klamy – omyly či chyby, kterých se dopouští jedinec na základě nedokonalosti smyslových orgánů, nejčastěji jde o chyby v odhadu vzdálenosti velikosti podnětu, v percepci rovnoběžnosti (vnímání hole ponořené do vody).
  3. Synestézie – stav, kdy vjem z oblasti jednoho analyzátoru je provázen představou v jiném analyzátoru (spojení barev se zvukem).
  5. Pseudoiluze (nepravá iluze) – vjemy vyvolané podnětem, kterému neodpovídají. Na rozdíl od iluzí k nim jedinec zaujme kritický postoj, uvědomí si je buď sám, nebo po vnějším zásahu, že jeho vnímání je klamné, že se nejedná o skutečnost. Příčina je objektivní (strom ve tmě je vnímán jako postava, svislé pruhy na látce postavu zeštíhlují). Subjektivní příčina souvisí s psychickou stránkou jedince (při dlouhém čekání na návštěvu slyšíme kroky na chodbě).
  7. Fenomén „fantomového údu“ – počitky nebo vjemy v chybějící části těla (při ztrátě nějaké končetiny, může jedinec někdy cítit, že ho bolí, i když ji vlastně nemá).

Poruchy vnímaní

  1. Kvantitativní – zvýšená, dočasně vyvolaná (kofein, čerstvý vzduch) nebo snížená (únava, stres, léky) vnímavost.
  3. Kvalitativní – dochází ke zkreslení vjemu (iluze, halucinace).

  4. Iluze – zkreslené, deformované vjemy, které jsou vyvolány reálným podnětem. Jsou provázené subjektivním přesvědčením o jejich objektivnosti. Mohou se projevovat v činnosti kteréhokoli analyzátoru. Jsou determinovány patologickým stavem organismu.
    • Zrakové – častá je záměna osob, vidí v poštovním doručovateli ďábla.
    • Sluchové – v praskotu parket slyší hlasy (iluze řeči).
    • Čichové a chuťové – strava je cítit plynem.
    • Hmatové – dotyk větve stromu vnímá jako dotyk kostlivce.
    • Pohybové – vnímá zdánlivé pohyby okolních předmětů, má pocit, že se sám obtížně pohybuje např. vlivem zvýšené gravitace.
    • Útrobní – normální fyziologické tělesné pocity jsou zkreslené, osoba se domnívá, že má enormně zvětšené srdce, neprůchodné močové cesty, aj.
    • Pickovy vize – zvláštní forma iluzí, které vznikají při lézích v oblasti mozkového kmene. Pacient má dojem bourání stěn v místnosti, objevují se představy, že osoby prochází zdí.

  5. Halucinace – nejzávažnější poruchy vnímání, lze je charakterizovat jako šalebné vjemy, (tzv. vjemy bez podnětu), které nemají žádnou oporu v realitě. Halucinace jsou spojeny s bludným přesvědčením o jejich existenci. Mají patologický základ – duševní choroby – schizofrenie, delirium tremens nebo působení některých drog (halucinogenů - LSD).

    Nejčastěji se halucinace dělí na jednoduché a komplexní.
    1. Halucinace elementární – klamné počitky.
    2. Halucinace komplexní – složité halucinace buď jednoho smyslu, nebo jsou kombinované, vidí útoky vojsk a krev, slyší výstřely a nářek raněných…

      1. Sluchové:
        • Jednoduché (akoasmata) – slyší zvuky, pískání, střílení, zvonění, tóny.
        • Složité (komplexní) – slyší hlasy – někdo na mě „mluví“, nadává, vyčítá, radí, přikazuje.

      2. Zrakové:
        1. Jednoduché (fotony) – vidiny ohně, světel, záblesků, jisker, barevných skvrn.
        2. Složité - vidění postav, zvířat, nadpřirozených bytostí.

      3. Čichové:
        1. Jednoduché (olfakce) – cítí různé pachy, většinou nepříjemné.
        2. Složité jsou kombinované s chuťovými.

      4. Chuťové:
        1. Jednoduché (gustace) pociťuje odpornou chuť v ústech.
        2. Složité spojené s čichovými halucinacemi – vnímá, že je jídlo zkažené, nechutné, otrávené.

      5. Tělové
        1. Jednoduché (taktilní) pociťuje na svém těle doteky, píchání, pálení, svědění nebo má pocit, že je sexuálně obtěžován.
        2. Složité.
        3. Orgánové (útrobní) – pocit změn na vnitřních orgánech, chybění orgánu nebo jeho zdvojení.
        4. Motorické – vnímání pohybu, i když je v klidu, vnímání pádu do propasti nebo letu.

      6. intrapsychické
        1. Nemocný má pocit, že jsou mu někým do mozku vkládány myšlenky nebo naopak mu jsou myšlenky někým brány, zveřejňovány nebo měněny.
  7. Agnozie – neschopnost poznávat a interpretovat smyslové vjemy, přestože nejsou porušené funkce smyslových orgánů. Rozlišuje se několik druhů agnozie, zraková (optická či vizuální), sluchová (akustická), hmatová (taktilní), čichová a chuťová. Nepozná tvar, materiál předmětu, známý zvuk – cinkot klíčů, mačkání papíru, nepozná barvu předmětu, ale zná jí. Agnozie může být důsledkem cévní mozkové příhody, demence, traumatu po poranění mozku nebo jiné neurologické poruchy.

Použitá literatura

  1. ČECHOVÁ, V. ROZSYPALOVÁ, M. Obecná psychologie pro SZŠ. 1. vyd. IDVPZP. Brno: 1992. 105 s. ISBN 80–7013–24–1.
  2. HELUS, Z. Úvod do psychologie. 1. Vyd. České Budějovice: 2011. 317 s. ISBN 978–80–247–3037–0.
  3. HOLEČEK, V. MIŇHOVÁ, J. PRUNNER, P. Psychologie pro právníky. 2. vyd. Plzeň: 2007. 351 s. ISBN 978–80–7380–065–9.
  4. KELNAROVÁ, J. MATĚJKOVÁ, E. Psychologie 1. díl. 1. vyd. Grada. Praha: 2010 162 s. ISBN 978–80–247–3270–1.
  5. KOPECKÁ, I. Psychologie 1. díl. 1.vyd. Grada. Praha: 2011. ISBN 978-80-247-3875-8.
  6. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7.
  7. PLEVOVÁ, I., PETROVÁ, A.: Obecná psychologie. 1. vyd. Univerzita Palackého Olomouc: 2012 ISBN 978-80-244-3247-2.
  8. ROZSYPALOVÁ, M. ČECHOVÁ, V. MELLANOVÁ, A. Psychologie a pedagogika. 1. vyd. Informatorium Praha: 2003. 186s. ISBN 80–7333–014–8.
  9. ŘÍČAN, P. Psychologie. Příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-923-2.