Emoce (city)

Pochází z latinského slova – movere (hýbati se, pohybovati se), exmovere (vyjadřování vnitřního prožitku navenek).

Emoce je prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícímu podnětům. Znakem tohoto prožívání je příjemnost nebo nepříjemnost, přitahování nebo odpuzování působících podnětů.

Prožívání subjektivního stavu znamená, jak se jedinec cítí – příjemně i nepříjemně. Prožívání subjektivního vztahu znamená, zda člověka působící podněty přitahují nebo odpuzují.

Fyziologický základ je zajišťován součinností nervové i hormonální soustavy, tvoří ho biochemické procesy v limbickém systému (hypotalamus je centrem emocí).

15.1. Znaky emocí

protikladnost (polarita) – většina emocí má svůj protiklad (láska x nenávist) citová škála – rozpětí, příjemné city – stenické ,nepříjemné city - astenické.
ambivalence (smíšenost) – většina emocí je výsledkem smíšení stenických a astenických citů.
aktuálnost – neopakovatelnost prožité emoce v téže podobě.
nakažlivost – přenos emoce z jednoho jedince na druhého.
stereotypnost – setrvačnost podmíněně vyvolaných emocí – opakováním podnětů se může upevnit citová reakce, i když se působící podnět změní.
pestrost časového trvání – časové trvání emocí může být několik sekund, ale i několik let.
citová adaptace – schopnost přizpůsobit se opakujícímu se podnětu, při změně jeho intenzity.

Cvičení: Zamyslete se nad uvedenými znaky emocí a uveďte ke každému nějakou konkrétní situaci.

15.2. Druhy emocí

Tělesné (nižší) – prožívání svého aktuálního stavu organismu (spokojenost, nespokojenost, uvolnění, napětí).

Citové reakce – krátkodobé city, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy organismu s prostředím.

Citové reakce mohou být: útočné (zlost, hněv, agrese), obranné (strach, neklid, pláč, fobie), sociální (obdiv, respekt, úcta, pokora).
Velmi silné reakce se nazývají afekty, intenzivní bouřlivá reakce, doprovázena změnami v činnosti vegetativní nervové soustavy i ve vnějších projevech.
Předpokládá se, že po afektu dochází k vyčerpání.

Citové stavy – dlouhotrvající prožívání vlastního subjektivního stavu, běžně spojované s pojmem nálada (radostná x smutná).
Předpokládá se, že ovlivňují naše chování, prožívání a jednání.
Vznikají v náročných životních situacích (situace, které jsou pro jedince nové, neřešitelné, je narušena rovnováha mezi jedincem a prostředím).

FRUSTRACE, DEPRIVACE, STRES

Frustrace je psychický stav, při kterém dochází ke vzniku překážky při dosahování cíle nebo uspokojení potřeb.
Deprivace je psychický stav, ke kterému dochází při chronickém nedosahování cíle nebo neuspokojování potřeb.
Stres je stav psychické zátěže, který vzniká působením rušivého faktoru, během dosahování cíle nebo uspokojení potřeb.

Citové vztahy – prožívání subjektivního vztahu k působícím předmětům (mají zvláštní význam pro jedince) nebo k sobě samému. Mají dlouhodobější charakter (láska, nenávist, přátelství a nepřátelství). Silný citový vztah se označuje jako vášeň a ztráta citového vztahu jako odcizení.
K základním citovým vztahům patří: sympatie – antipatie, přátelství – nepřátelství, pýcha – pokora, láska – nenávist, obdiv – pohrdání.
Citové vztahy k sobě samému souvisí se sebehodnocením, s představou vlastního já.

Vyšší city (city společenského vědomí) – vznikají během socializace jedince. Jsou typické pouze pro člověka (city intelektuální, estetické, etické, sociální).

City intelektuální prožívá jedinec při poznávací činnosti (zvídavost, zvědavost, radost z poznání, zklamání).
City estetické prožívá jedinec při hodnocení působících podnětů z hlediska krásna (líbí – nelíbí).
City etické prožívá jedinec při dodržování nebo porušování společenských pravidel, morálních principů, cit viny a neviny, pravdy, křivdy, spravedlnosti, nespravedlnosti).
Sociální city, prožívá jedinec v rámci sociálního styku s druhými lidmi nebo skupinami.

15.3. Projevy emocí

Fyziologické projevy (zrychlení a zpomalení dechu, tepu, zblednutí, zčervenání, pocení).

Neverbálně (ve výrazu tváře – mimika, poloha a držení těla, pohyby).

Verbálně (hlasové projevy).

15.4. Vlastnosti emocí

Lidé jsou ve svých vlastnostech citových projevů odlišní. Tato skutečnost souvisí s typem CNS, temperamentem a osobními zkušenostmi v emocionální oblasti.

Citlivost – jak lehce vznikají nové city.
Citovost – bohatství, chudost citů.
Náladovost – rychlost střídání citů.
Intenzita – hloubka nebo povrchnost citů.
Citová zralost – rovnováha mezi rozumovou a citovou složkou prožívání.
Sugestibilita – ovlivnitelnost, podléhání citové nákaze.
Zranitelnost – míra citové odolnosti vůči podnětům vyvolávající nepříjemné city.
Ovladatelnost – stupeň řízení citového prožívání.
Výrazovost - míra vnějšího projevu emocí.

Cvičení: Uveďte silné emocionální projevy např.: z osobní zkušenosti, literatury, filmu. Vyjádřete jejich příčinu, projevy a důsledky.

15.5. Poruchy emocí

Poruchy struktury emocí

Emoční labilita – náhlé střídání emocí (vratkost, kolísavost, nepevnost, nestálost).
Emoční inkontinence – větší stupeň emoční lability. Nestálost a neschopnost udržet emoce v jednom směru.
Emoční tenacita – dlouhé přetrvávání emocí – opak emoční lability. U poruch osobnosti (fanatických).
Emoční ambivalence – současně jsou přítomné kladné i záporné emoce (rozpornost, dvouznačnost, dilema; buď současně, nebo později pociťujeme dva protichůdné city – milujeme a nenávidíme zároveň).
Emoční oploštělost – jedinec nedokáže dostatečně prožívat emoce (nevýraznost, neúčast, lhostejnost – únavový syndrom, drogově závislí).
Apatie - pokles nebo úplné vymizení citového zájmu o okolí.
Idiosynkrasie – emoční přecitlivělost a odpor vůči různým vjemům a situacím (pilování, pohled na krev, škrábání příborem po talíři…)
Alexitymie – neschopnost nebo obtížnost rozumět vlastním emocím.
Paratymie (paradoxní emoce) – emoce nejsou přiměřené aktuálnímu podnětu kvalitou ani kvantitou, (jedinec se tváří plačtivě při veselé náladě, nebo se směje, přestože je mu smutno a úzko (paramimie).
Emoční inkongruence – prožívání a projev neodpovídá myšlenkovému obsahu,(jedinec nezaujatě líčí hrůzné prožitky – důležitý příznak schizofrenie).

Citové reakce – poruchy afektu

Afekt = intenzivní emoce, která vzniká rychle, prudce po působícím podnětu a má konkrétní zaměření.

Afekt nezvládnutý – jedinec není schopen v dostatečné míře ovládnout své chování. Není zde porucha vědomí, ani amnézie.
Patický afekt – liší se od normálního a nezvládnutého: vyšší intenzitou, trváním na jeho vrcholu dochází ke krátkodobé poruše vědomí, po jeho odeznění je na období vrcholu amnézie, zpravidla končí spánkem, únavou, vyčerpáním. V tomto stavu se může člověk dopustit i násilného činu (např. zabití), který si nebude uvědomovat, ani pamatovat. Sklon k takovým projevům bývá posilován užitím alkoholu nebo drog.

Citové stavy – poruchy nálady

Nálada = déletrvající pohotovost k emočním reakcím určitého směru.

Patologická nálada bývá intenzivnější a vyhraněnější než standardní emoční ladění. Bývá rovněž trvalejší a nelze ji ovlivnit psychogenním způsobem (např. vymlouváním). Taková nálada rovněž nepříznivě ovlivňuje jednání lidí.
Depresivní nálada - vyznačuje se smutkem, stísněností, zamlklostí, uzavřeností.
Melancholická nálada – vyznačuje se vystupňovaným smutkem, plačtivostí, afekty pláče, sebeobviňováním.
Manická nálada – se vyznačuje optimismem, veselostí, rozjařeností, smíchem, žertováním, živou motorikou, nepřiměřenou aktivací.
Euforická nálada – se vyznačuje spokojeností, blažeností, veselostí, není motorický neklid.
Anxiózní, úzkostná nálada – se vyznačuje nepřiměřenými obavami, plachostí, vyděšeností z nějakého, přesně neurčeného ohrožení, celkově zvýšeným napětím.
Apatická nálada – se vyznačuje typickou celkovou vyhaslostí, lhostejností a nezájmem o cokoliv.
Averze – citový odpor k činnosti, který brání se jí věnovat.
Fobie – patologický strach, konkrétní, specifické situace, objektu nebo činnosti. Fobie není jedinec schopen potlačit vlastní vůlí, i když si je uvědomuje jako bezdůvodné pocity, ke kterým má kritický postoj.

Citové vztahy – poruchy

Patická vášeň – intenzivní, jedince ovládající vášeň, při které je schopen nepromyšlených i trestných činů, např.: gamblerství, žárlivost.

Poruchy vyšších citů:

Nejčastěji se jedná o nerozvinutí, ztrátu či snížení vyšších citů. Poruchy vyšších citů mohou být vrozené (např. necitelnost, otrlost, bezohlednost aj.) či získané (např. úraz hlavy, alkoholismus, encefalitidy, demence, schizofrenie aj.).

Porucha sociálních a etických citů

Sociální tupost – snížená schopnost či totální neschopnost citového kontaktu (jedinec není schopen navázat citový vztah). Často vzniká následkem těžké psychické poruchy - demence, schizofrenie nebo při těžké poruše osobnosti.
Antisociální city – bezcitnost, egoismus, bezohlednost, nedostatek morálních zábran (trestné činy, sadismus).
Morální tupost – porucha sociálních a etických citů. Jedinec je neschopný navázat normální citové vztahy, projevuje se nedostatkem empatie a soucitu. Je vysoce egocentrický, bezcitný, bezohledný a nemá žádné citové zábrany, proto se také často dopouští trestné činnosti, nechápe důsledky svých činů. Morální tupost se vyskytuje zejména u lidí s poruchou osobnosti.
Emoční deprivace – citové strádání.
Emoční degradace – úpadek celé osobnosti, vyšších citů – redukce na oblast tělesných potřeb.

Poruchy estetických citů

Jedinec přestává dbát o svůj zevnějšek, o sociální prostředí, kde žije.

Poruchy intelektuálních citů

Souvisí se sníženou úrovní intelektových schopností.

Použitá literatura

ČECHOVÁ, V. ROZSYPALOVÁ, M. Obecná psychologie pro SZŠ. 1. vyd. IDVPZP. Brno: 1992. 105 s. ISBN 80–7013–24–1.
HELUS, Z. Úvod do psychologie. 1. Vyd. České Budějovice: 2011. 317 s. ISBN 978–80–247–3037–0.
HOLEČEK, V. MIŇHOVÁ, J. PRUNNER, P. Psychologie pro právníky. 2. vyd. Plzeň: 2007. 351 s. ISBN 978–80–7380–065–9.
KELNAROVÁ, J. MATĚJKOVÁ, E. Psychologie 1. díl. 1. vyd. Grada. Praha: 2010 162 s. ISBN 978–80–247–3270–1.
KOPECKÁ, I. Psychologie 1. díl. 1.vyd. Grada. Praha: 2011. ISBN 978-80-247-3875-8.
NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7.
PLEVOVÁ, I., PETROVÁ, A.: Obecná psychologie. 1. vyd. Univerzita Palackého Olomouc: 2012 ISBN 978-80-244-3247-2.
ROZSYPALOVÁ, M. ČECHOVÁ, V. MELLANOVÁ, A. Psychologie a pedagogika. 1. vyd. Informatorium Praha: 2003. 186s. ISBN 80–7333–014–8.
ŘÍČAN, P. Psychologie. Příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-923-2.