Obsah

3

Metody psychologie

Psychologie je empirická věda, která disponuje souborem metod, které slouží ke sběru dat, jejich třídění, vyhodnocení a interpretaci. Pro větší objektivitu je vhodné používat více metod, které se vzájemně doplňují.

Disciplína, která se zabývá speciálně otázkami vytváření a používání metod v psychologické diagnostice, intervenci a zejména ve výzkumu je psychologická metodologie.

Metoda (z řeckého slova met – hodos – za cestou, cesta za něčím) je cílený, plánovaný, promyšlený postup, jehož pomocí věda získává určitá fakta, nové poznatky, zkoumá určitý proces či jev.


3.1 Charakteristika metod

  1. Objektivnost – spočívá v jasném a jednoznačném určení, minimální možnosti působit na výsledky. Metody používané v psychologii jsou co do své objektivnosti rozdílné.
  2. Standardnost (standardizace) – jedna metoda pro všechny osoby, možnost použití metody pro velký počet osob, stejným způsobem a za stejných podmínek.
  3. Reliabilita (přesnost, spolehlivost) je určena mírou jistoty, v souvislosti se zjištěnými údaji, které nejsou chybné a odpovídají skutečnosti. Metody, by měly poskytovat shodné či přibližně shodné a odpovídající výsledky i při svém znovupoužití po určité době.
  4. Validita (platnost, hodnověrnost) zajišťuje jistotu, že daná metoda skutečně zjišťuje data, která zjišťovat má, tím plně odpovídá svému účelu.
  5. Kvalitativní a kvantitativní interpretovatelnost
  6. Úspornost
  7. Reprezentativnost vzorku (20-40 osob, pro veřejné mínění 1000-2000 osob)
  8. Jednoduchost, srozumitelnost

3.2 Přehled základních metod psychologie

  1. Metody psychologického výzkumu
    1. pozorování – extrospekce, introspekce
    2. experiment
    3. rozbor slovních projevů
      1. rozhovor (explorace)
      2. dotazník
      3. rozbor volnějších písemných projevů (biografická metoda – studium deníků, dopisů, náčrty literárních pokusů, slohových prací…)
    4. rozbor výsledků činnosti

  2. Psychologické diagnostické (vyšetřovací) metody
    1. netestové diagnostické metody (rozhovor, pozorování, rozbor produktů činnosti včetně písemných projevů, přirozený experiment)
    2. testové diagnostické metody
      1. inteligenční testy
      2. standardizované dotazníky
      3. tzv. projekční techniky
    3. sociometrie
      • sociometrický test
    4. statistické metody
    5. životopis

3.3 Metody psychologického výzkumu

3.3.1 Pozorování (extrospekce, observace)

Pozorování musí být cílevědomé, promyšlené, soustavné, důsledné a maximálně objektivní. Moderní psychologie zpřesňuje pozorování prostřednictvím různých technických prostředků (film, videozáznam apod.). Pozorování v psychologii znamená sledování jedince, jeho činností a projevů psychiky v souvislosti s působícími činiteli prostředí.

Druhy pozorování:

  1. Dle zaměřenosti
    1. nahodilé (náhodné) – při mnoha příležitostech
    2. systematické – předem je stanoven objekt pozorování
    3. komplexní – zaměřené na celkové projevy osobnosti
    4. parciální – zaměřené pouze na určité projevy

  2. Dle časového rozpětí
    1. krátkodobé – v krátkém časově vymezeném úseku
    2. dlouhodobé – dlouhý časový úsek, popř. opakované pozorování
    3. ransversální (průřezové) – průřez v danou dobu
    4. longitudinální – sledování osob po několik let, omezuje se na určitý počet osob, další nepřibírá

  3. Dle množství pozorovaných jedinců
    1. individuální
    2. skupinové

  4. Dle pozorování sebe sama, či jiné osoby
    1. extrospekce je zaměřené na jiné osoby
    2. introspekce je sebepozorování, zaměřené na sebe sama, vlastní prožívání

  5. Dle účasti pozorovatele
    1. zjevné zkoumaná osoba ví, že je objektem pozorování
    2. skryté zkoumaná osoba neví, že je objektem pozorování
    3. technika participace pozorovatel je jedním z pozorovaných

  6. Dle pozorovaných objektů
    1. bezprostřední – přímé, okamžité pozorování
    2. zprostředkované – nepřímé pozorování

3.3.2 Experimentální metody

Metoda experimentu umožňuje zkoumat duševní jevy v záměrně vytvořených podmínkách. Experiment je založen na cílevědomém řízení podmínek. Určitý psychologický jev lze záměrně vyvolat i opakovaně, lze měnit podmínky a sledovat, zda se jev objeví – v jaké formě a intenzitě.

Jevy, které jsou studovány výzkumem, jsou dynamické podobně jako jejich vztahy k jiným jevům. Proto jsou označeny jako proměnné.

Záměrně se manipulují, ovládají a kontrolují proměnné – podnětové proměnné (nezávislé proměnné). Tyto proměnné jsou nezávislé na pokusné osobě, ale experimentátor je ovládá. Odpovědi jsou na subjektu závislé – závislé proměnné (na osobnosti, aktuálně probíhajících procesech).

Experimentátor je aktivním řídícím členem, podle potřeby měnícím různé podmínky, které má pod kontrolou.

Výzkumy lze dělit podle různých kritérií:

  • Dle způsobu sbírání dat
    1. Laboratorní experiment probíhá v umělých podmínkách (laboratoři) za pomoci různých měřících aparatur, omezuje se působení všech nekontrolovatelných vlivů na zkoumaný jev a je snahou kontrolovat všechny působící podmínky.
    2. Přirozený experiment je proti laboratornímu méně přesný, ale jeho výhodou je, že se odehrává v běžných, nikoliv umělých podmínkách (např. výzkum hodnotové orientace žáků ZŠ přímo ve škole). V přirozeném experimentu nebývají zásahy do přirozeného prostředí vždy výrazné.
    3. Terénní výzkumy jsou prováděné v běžných životních situacích, např. ve školách, továrnách, institucích.
  • Dle způsobu zpracování dat
    1. Kvantitativní zpracování údajů získaných měřením a vyjádřených prostřednictvím číselných údajů pomocí statistických metod.
    2. Kvalitativní zpracování údajů zdůrazňuje porozumění zkoumanému údaji jako celku v širokém kontextu vztahů a souvislostí.

3.3.3 Rozbor slovních projevů

Rozhovor (explorace) patří k základním metodám, které mohou doplňovat ostatní metody. Tazatel a respondent je v bezprostřední sociální interakci. Výhodou rozhovoru, proti písemnému testu, je možnost sledovat reakce zkoumané osoby, projevy neverbální komunikace a případné aktuální upřesnění nejasných míst v odpovědi.

Druhy rozhovoru:

  1. volný, neřízený, nestandardizovaný – předem připraveno téma, přesný sled otázek
  2. řízený (standardizovaný) – předem připravena osnova, včetně sledu otázek
  3. polostandardizovaný – předem připravena osnova, otázky kladeny dle okolností
  4. individuální (jedinec)
  5. skupinový (ve skupině) – beseda, diskuze
  6. direktní – přímé působení, které je zaměřeno na změny chování – pokyny, zásady, příkazy, omezení
  7. nedirektní – vytvoření přátelské a bezpečné atmosféry – zvyšování důvěry, naslouchání, empatie
  8. diagnostický (anamestický) – získávání údajů, faktických informací
  9. terapeutický – léčebný rozhovor

Záznam rozhovoru může být bezprostřední (písemný, zvukový) nebo ex post (po rozhovoru)

Anamnéza pochází (z řec. αναμνήσις anamnésis = rozpomínání, vzpomenutí) neboli předchorobí.

Jde o zjišťování údajů z minulosti jedince, které mají vztah k poznání osobnosti. Anamnéza se provádí metodou řízeného rozhovoru a údaje se zaznamenávají ihned v přítomnosti respondenta (klienta).


Dělení:

  • Dle zaměření:
    1. Rodinná anamnéza – zaměřuje se na údaje o rodinných příslušnících klienta (respondenta).
    2. Osobní anamnéza – zaměřuje se na klienta (respondenta).
  • Dle zdroje informací:
    1. Autoanamnéza (subjektivní anamnéza) – zdrojem informací je sám respondent.
    2. Heteroanamnéza (objektivní anamnéza) – zdrojem informací jsou jedinci z okolí respondenta – rodinní příslušníci, příbuzní, spolupracovníci, záznamy a zprávy.

Anamnéza se používá v psychologii, v lékařství, …

Anamnéza v psychologii se zaměřuje na informace potřebné k analýze psycho -sociálních jevů.

Anamnéza v lékařství se zaměřuje na informace potřebné k analýze zdravotního stavu klienta.

Pořadí jednotlivých částí se obvykle řídí dle lékařského oboru:

  1. Rodinná anamnéza (zkratka RA) slouží především k posouzení dědičného rizika pro některé choroby.
  2. Osobní anamnéza (zkratka OA) by měla obsahovat důležité informace o všech dosavadních obtížích klienta.
  3. Gynekologická anamnéza (GA) se odebírá jen u žen.
  4. Farmakologická anamnéza (FA) zahrnuje především seznam současně užívaných léků, popř dotaz na léky užívané v minulosti.
  5. Abúzus – toxikologická anamnéza (TA), zahrnuje především užívání návykových látek, zejména alkoholu, cigaret a obvykle i černé kávy.
  6. Alergologická anamnéza (AA) zahrnuje všechny alergie a přecitlivělosti klienta.
  7. Pracovní anamnéza (PA) hodnotí pracovní podmínky a rizika klienta.
  8. Sociální anamnéza (SA) hodnotí životní, sociální podmínky klienta.

Ošetřovatelská anamnéza

Tuto anamnézu nezjišťuje lékař, ale všeobecná sestra nebo porodní asistentka. Anamnéza je zaměřena na oblasti lidského zdraví, bio-psycho-sociálních potřeb a životního stylu. Zaměřuje se především na oblasti výživy, vyprazdňování, pohybové aktivity, spánku, odpočinku, rekreace, postoje ke zdraví (kouření / alkohol / drogy), používání kompenzačních pomůcek, oblast sociálních rolí a vztahů, sexualitu, toleranci ke stresu, náboženství, hodnotovou orientace a další podobné informace podle oboru a potřeby.

Dle získaných informací se stanovuje individuální specifický ošetřovatelský plán. Informace jsou nepřetržitě podle potřeby doplňovány.


3.3.4 Dotazník

Metoda, při které se získávají údaje od respondentů bez přímého kontaktu s nimi. Je určen především k hromadnému zjišťování údajů, které se zpravidla statisticky zpracovávají. V současnosti se dotazníků používá velmi často.

V dotazníku se používají otázky:

  1. Otevřené (nestrukturované) – respondenti nemají nabídnuté odpovědi na otázky, čeká se konkrétní odpověď, obtížné statistické zpracování.
  2. Uzavřené (strukturované) – respondenti hodnotí nabídnuté možnosti volbou jedné z alternativ (odpovědi ANO – NE), výsledky se dobře statisticky zpracovávají, uplatňuje se více ve výzkumu než v diagnostice.
  3. Polostrukturované – respondenti hodnotí nabídnuté možností volbou jedné z alternativ (odpovědi ANO – NE a současně doplňují JINOU možnost).

Dotazník musí obsahovat oslovení respondentů, stručný popis účelu, poděkování za vyplnění.

Anketa je druh výzkumné techniky založené na dotazníku, která slouží především ke zjištění názoru velkého počtu respondentů. Zpravidla se skládá pouze z několika otázek a publikuje se v tisku, rozesílá poštou apod. Někdy je podpořena také slosováním jednotlivých odpovědi o ceny.


3.3.5 Rozbor volnějších písemných projevů

(dopisy, osobní deníky, náčrty literárních pokusů …)


3.3.6 Rozbor výsledků činnosti

(školní úlohy, výrobky, umělecká díla, technické vynálezy, produkty zájmových činností……)


3.4 Psychologické diagnostické (vyšetřovací) metody

Rozlišují se dvě skupiny:

3.4.1. Netestové diagnostické metody

(rozhovor, pozorování, rozbor produktů činnosti včetně písemných projevů, přirozený experiment)
- Netestových užívají odborní psychologové i ostatní pracovníci.


3.4.2. Testové diagnostické metody

Se liší od uvedených metod tím, že jsou specifické pro psychologii a že kompetenci k jejich používání mají pouze psychologové. Slouží k získávání poznatků o jedinci, které by jinak nebylo možno zjistit. Problematikou testů se zabývá speciální psychologická disciplína, psychodiagnostika. Tvorba testů je velice obtížná a složitá činnost. Psychologických testů existuje mnoho různých typů.


3.4.3. Projekční techniky

Mezi projekční techniky patří např. verbální projektivní metody – Rorschachův test inkoustových skvrn, test nedokončených vět, grafické projektivní metody – Kresba postavy, Baum test a manipulační projektivní metody – Lüscherův barvový test.


3.4.4. Sociometrie

Sociometrická metoda zkoumá mezilidské vztahy a postoje v sociální skupině, vzájemné sympatie a antipatie členů skupiny.

Zakladatel sociometrie, tj. nauky o zkoumání sociálních vztahů a o vnitřní struktuře sociálních skupin byl americký psychiatr rumunského původu Jacob Levy Moreno (1889 -1974).


3.4.5. Statistické metody

Metody analýzy slouží k poznání a matematickému popisu statistických závislostí a k ověřování deduktivně učiněných teorií.


3.4.6. Životopis

Při psaní životopisu je nutné dodržet předepsaný formát a strukturu.


Seznam použité literatury

  1. ČECHOVÁ, V. ROZSYPALOVÁ, M. Obecná psychologie pro SZŠ. 1. vyd. IDVPZP. Brno: 1992. 105 s. ISBN 80-7013-24-1
  2. HELUS, Z. Úvod do psychologie. 1. Vyd. České Budějovice: 2011. 317 s. ISBN 978–80–247–3037–0
  3. HOLEČEK, V. MIŇHOVÁ, J. PRUNNER, P. Psychologie pro právníky. 2. vyd. Plzeň: 2007. 351 s. ISBN 978–80–7380–065–9.
  4. KELNAROVÁ, J. MATĚJKOVÁ, E. Psychologie 1. díl. 1. vyd. Grada. Praha: 2010 162 s. ISBN 978–80–247–3270–1.
  5. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN80-200-0625-7
  6. PLEVOVÁ, I., PETROVÁ, A.: Obecná psychologie. 1. vyd. Univerzita Palackého Olomouc: 2012 ISBN 978-80-244-3247-2
  7. ROZSYPALOVÁ, M. ČECHOVÁ, V. MELLANOVÁ, A. Psychologie a pedagogika. 1. vyd. Informatorium Praha: 2003. 186s. ISBN 80–7333–014–8.
  8. ŘÍČAN, P. Psychologie. Příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-923-2