Obsah

6

Fylogeneze, antropogeneze a ontogeneze lidské psychiky

6.1. Fylogeneze, antropogeneze, ontogeneze

Z hlediska psychologie se popisují změny prožívání a chování v závislosti na čase:

  1. fylogeneze a antropogeneze – dlouhodobý vývoj
  2. ontogeneze – kratší vývoj
  3. aktuální geneze – nejkratší vývoj

Fylogeneze zkoumá specifiku chování organismu a dochází ke srovnání mezi organismy, zkoumá vývoj psychiky od nejjednodušších po nejsložitější organismy.


Vývoj nervové soustavy:

  1. Difúzní (rozptýlená, síťová) – nejnižší forma NS, která nemá centrální ústředí. Tvoří ji vzájemně propojené nervové buňky, které jsou nepravidelně rozptýleny po povrchu těla živočicha, vzruchy se šíří všemi směry a útlum se nevyskytuje. Živočichové reagují pouze na bezprostřední působení (přímý dotyk) podnětu na organismus, Živočichové mají pouze elementární počitky. Mnohobuněčné organismy – láčkovci (medúza, nezmar).
  3. Gangliová (uzlová) NS – seskupení nervových buněk do provazců nebo zauzlin – gangliích. Největší nahromadění je v hlavové části těla (ve směru pohybu). Je vytvořen primitivní mozek, probíhají nepodmíněné reflexy – instinktivní chování. Žebříčková NS – kroužkovci, rozvětvená – červi, členovci, kruhovitá – ostnokožci.
  5. Trubicovitá vzniká z ektodermu dorzální strany těla. Je tvořena částí centrální (mozek a mícha) a periferní (obvodové nervy). Mají vyvinuté podmíněné i nepodmíněné reflexy, základní psychické procesy – čití, vnímání, paměť. Představitelé – obratlovci.

Antropogeneze zkoumá vznik a vývoj jedince jako biologického druhu. Vzniká na určitém stupni fylogeneze. Je spojován s vývojem druhu homo – Homo habilis (zručný), Homo erectus (vzpřímený), Homo sapiens neandertalensis (neandertálský, pračlověk), Homo sapiens sapiens (moudrý). Rozlišují se dvě etapy:


  1. HOMONIZACE (zlidčování) – proces tělesných změn. Tělesná výška je 106-175 cm. Lebka je klenutější a zaoblenější, nadočnicový val je méně vyvinutý, menší lícní kosti, spodní čelist je s bradovým výběžkem. Zvětšení mozkové části, zmenšení obličejové části, zvětšení kapacity mozku. Vzpřímená chůze – změna v postavení páteře, proporcionální změny hrudní ku, jiné postavení lopatky a horní končetiny, změny v postavení pánve. Využití dolních končetin k chůzi, vývoj ruky – opozice palce a vývoj ruky k činnosti.
  3. SAPIENTIZACE (moudrý, rozumný) – vývoj mozku, vývoj artikulované řeči, rozvoj myšlení, vytváření lidské společnosti – osídlování území, stavba primitivních obydlí, organizovaný lov.

Ontogeneze zkoumá vznik a vývoj psychiky od početí po zánik života.


6.2.Determinace lidské psychiky

Determinace pohází z lat. de-terminare, což v překladu znamená určení, určování, vymezovat, vymezení, vymezování, postup od obecného pojmu k pojmům méně obecným. Psychologický determinismus znamená, že v našem prožívání a chování se nic neděje bez příčiny.


6.2.1. Biologická determinace lidské psychiky

Biologická determinace znamená podmíněnost vývoje lidské psychiky v závislosti na biologických faktorech. Mezi biologické determinanty patří: dědičnost (vlohy), nervová soustava, žlázy s vnitřní sekrecí (hypofýza, štítná žláza, mléčná žláza,…), saturace biologických potřeb (tekutiny,….), tělesný stav (zdravotní stav), růst organismu.

  1. Dědičnost – přenos určitých dispozic z jedné generace na druhou. Soubor dědičných předpokladů se nazývá genotyp. Vlohy (dispozice) jsou předpoklady získané dědičností, anatomicko-fyziologické zvláštnosti organismu, CNS a činností smyslových orgánů. Člověk je v neustálém kontaktu s vnějším prostředím. Výsledkem dlouhodobých a složitých vztahů mezi souborem dědičných dispozic jedince (genotypem) a faktory životního prostředí, v němž se tyto dispozice v průběhu vývoje projevují, je fenotyp.
  3. Nervová soustava – u člověka

Nervová buňka je základní anatomickou a funkční jednotkou nervové soustavy.

Obr. 1


Synapse - nervové buňky jsou jimi navzájem propojeny, usměrňují nervová podráždění, některá blokují, jiná propouštějí.

Obr. 2

Reflex je to zákonitá odpověď organismu na vnější a vnitřní podněty.

Reflexní oblouk se skládá z:

  1. čidla (receptoru)
  2. dostředivé (aferentní) dráhy
  3. ústředí (centra)
  4. odstředivé (eferentní) dráhy
  5. výkonného orgánu (efektoru)

Rozlišují se vrozené (nepodmíněné reflexy) a získané (podmíněné reflexy). Nepodmíněné reflexy jsou vrozené, dědičné, jednoduché, zcela automatické reakce, dráhy, po kterých probíhají, jsou stálé a neměnné. Jsou řízeny nižšími, vývojově staršími části mozku – ústředí v prodloužené míše, kmen mozkový.


Cvičení: Načrtněte reflexní oblouk.

Cvičení: Zopakujte a vyhledejte v anatomii a fyziologii nepodmíněné reflexy.


Podmíněné reflexy jsou získané, naučené. Vytvářejí se pouze jako dočasné, opakovanými situacemi se mohou posilovat nebo naopak vyhasínají, pokud chybí podněty, které je vyvolaly. Jejich centrum je v šedé kůře mozkové, která je vývojově nejmladší částí mozku, nadřazená ostatním částem nervové soustavy.

Základní poznatky o podmíněných reflexech získal ruský fyziolog, psycholog a lékař Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936). V roce 1904 obdržel za své výzkumy v medicíně a fyziologii Nobelovu cenu.


Cvičení: Jakým způsobem zkoumal a popsal I. P. Pavlov podmíněné reflexy?


První signální soustava je soubor podmíněných reflexů na bezprostřední signály, které jsou odrazem reality (barvy, zvuky, doteky, různé chemické, fyzikální nebo biologické jevy), je základem konkrétního myšlení. Je společná člověku i zvířatům.

Druhá signální soustava je soubor podmíněných reflexů na slovní podněty. Člověk dovede reagovat na abstraktní podněty stejně dokonale jako na podněty konkrétní. Rozlišuje nejen zvuk slova, ale i jeho obsah. Tyto schopnosti označujeme jako vyšší nervovou činnost (řeč, psaní, myšlení). Tato soustava je vyvinuta jen u člověka.

Dělení nervové soustavy podle uložení a funkce:

  1. centrální nervová soustava (CNS)
  2. vegetativní nervová soustava (VNS)
  3. periferní nervová soustava (PNS)

Centrální nervová soustava zahrnuje:

  1. míchu
  2. prodlouženou míchu
  3. mozek:
    1. zadní
    2. střední
    3. mezimozek
    4. velký mozek
    5. šedá hmota – důležitá centra

Obr. 3

Vegetativní nervová soustava řídí činnost vnitřních orgánů a žláz s vnitřní sekrecí, její činnost je nezávislá na vůli člověka. Z hlediska psychologie je důležitá při emocích a souvisí s vnějšími projevy duševního života.

Obr. 4

Periferní nervová soustava spojuje smyslové orgány zachycující informace z vnějšího i vnitřní světa s centrem nervového systému.

Obr. 5 Mozkomíšní nervy
1 pleteň pažní, 2 nerv vřetenní, 3 nerv loketní, 4 nerv středový, 5 nervy stehenní, 6 nervy mezižeberní, 7 nerv sedací


  1. Činnost a vlastnosti NS

    2. Činnost nervové soustavy zajišťují základní nervové procesy – vzruch a útlum. Vzruch je fyzikální nervový proces v nervové buňce, vzniká přeměnou energie působícího podnětu. Útlum je aktivní nervový proces, působí snížením až zastavením činnosti příslušných orgánů.

    Vlastnosti:

    1. Úroveň psychického vývoje závisí na vývoji mozku (fylogeneze, ontogeneze).
    2. Psychické děje závisí na zralosti a funkci mozku.
    3. Specifické psychické děje jsou závislé na funkčním stavu určité části mozku (řečové centrum, jádra analyzátorů).
    4. Vnější projevy činnosti NS jsou v některých případech vnějšími projevy prožívání (emotivní stav hanby, hněvu).
    5. Některé projevy psychických procesů, stavů a vlastností jsou podmíněny zákonitostmi vyšší nervové činnosti (zákon indukce, koncentrace, iradiace).

    Cvičení: Vyhledejte a charakterizujte zákonitosti vyšší nervové činnosti.


    1. Endokrinní žlázy

      Při fyziologické činnosti si jedinec jejich vliv na psychickou stránku neuvědomuje. Pokud dojde ke zvýšené nebo snížené činnosti, změny se projevují ve fyzické i psychické stránce osobnosti. V neposlední řadě i ve stránce sociální. Některé abnormality mohou vést k deformacím organismu.
      Např. nadprodukce růstového hormonu (somatotropinu).

      1. Gigantismus – nadprodukce růstového hormonu během tělesného vývoje, nadměrný tělesný vzrůst.
      2. Akromegalie – nadprodukce růstového hormonu i v dospělosti – nadměrný růst akrálních částí těla (prsty, nos, brada, lícní kosti…).
      3. Nanismus - nedostatek růstového hormonu během vývoje, trpasličí vzrůst.

Obr. 6


Cvičení: Zopakujte si hypotalamo-hypofyzární systém.


Cvičení: Uveďte další poruchy endokrinních žláz, včetně projevů v bio-psycho-sociální stránce.

  • Tělesný stav zahrnuje celkový tělesný stav, momentální zdravotní stav, stavbu těla, tělesné defekty
  • Biologické potřeby jsou vrozené potřeby, jejich saturace je důležitá pro přežití jedince.

Cvičení: Vyjmenujte biologické potřeby jedince.


6.2.2. Sociokulturní determinace

Lidská psychika má sociální ráz, je podmíněna sociálním prostředím, ve kterém jedinec žije. Sociální prostředí utváří specifické rysy psychiky člověka, která se liší od psychiky živočichů.
Sociální prostředí tvoří:

  1. lidé samotní – vztahy mezi nimi,
  2. společenské normy,
  3. lidská kultura, civilizace.

  • Systém společenských vztahů

Na základě kontaktů mezi lidmi se popisuje systém vztahů:

  • jedinec – jedinec (matka – dítě, učitel – žák),
  • jedinec – sociální skupina (příslušnost k sociální skupině, syn – rodina),
  • sociální skupina – jedinec (pozice v sociální skupině – dominance, submise),
  • sociální skupina – sociální skupina (politická strana – politická strana).

  • Společenské normy jsou normy typické pro určité prostředí – zvyky a obyčeje, mravy, zákony, společenské tabu.

Zvyky, obyčeje zahrnují tzv. „normy slušného chování“.

Mravy určují to, co se v dané společnosti považuje za morální a co za nemorální.

Zákony souvisí s legislativou, určují trestné činy v dané společnosti, jsou mírou zákonného nebo nezákonného chování.

Společenské tabu znamená „nedotknutelný předmět“, něco přísně zapovězeného a posvátného. Tabu je speciální příklad kulturní normy, v níž se spojuje přísný zákaz s výrazným odporem nebo zábranou, určuje to, co se ze společensko-morálního hlediska nejvíce odsuzuje. Představuje oblast uzamknout do „třinácté komnaty“.


Cvičení: K uvedeným společenským normám uveďte příklady.

  • Kultura a její tradice jsou spojené se společností, ve které jedinec žije. Jsou to výtvory lidské společnosti, které se předávají z generace na generaci (Vánoce, Velikonoce, hodnoty, víra).
  • Výchova je záměrné působení na rozvoj jednice s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji. Probíhá v rodině, ve škole, v zaměstnání. Nejvyšším stupněm výchovy je sebevýchova.

Cvičení: Jak se vyvíjí člověk, který vyrůstá mimo lidskou společnost? Jak je ovlivněn jeho bio-psycho-sociální vývoj?


Seznam použité literatury