4
Antická řecká filozofie je pokládána za základ současné západní kultury, díla filozofů bývají považována za počátky většiny současných vědních oborů filozofie, matematiky, fyziky, medicíny nebo psychologie.
Základní pojem vyjadřující předmět psychologie je pojem DUŠE (PSYCHOLOGIE = VĚDA O DUŠI).
Duše byla vnímána jako zvláštní metafyzická danost, jako složitá substance, která je výsledkem stvoření (axiom existence nadpřirozené, božské, stvořitelské bytosti) nebo je věčná (axiom nevznikající a nezanikající preexistence a nesmrtelnosti), případně je smrtelná a zaniká s tělem. Její povaha byla materiální (součást těla) nebo nemateriální (zcela odlišná od hmotného těla).
Starověké pojetí duše je spjato s dílem Platóna a Aristotela.
Platon (427 - 347 př. n. l.)
Platon, byl žákem Sokrata, rozeznával tři složky duše – žádostivou (pudovou), citovou (vášnivou) a rozumovou. Tyto složky byly lokalizovány do jednotlivých oblastí těla: do spodní části trupu (žádost), do hrudi (cit, vášeň) a do hlavy (rozum). Podle Platona se duše podstatně liší od těla, pochází ze zvláštního světa. V těle pobývá jen dočasně, po smrti je opouští.
Aristoteles (384- 322 př. n. l.)
Platonův žák a učitel Alexandra Velikého (Makedonského), je autorem spisů zaměřených na logiku, přírodní vědy, etiku, politiku, rétoriku, estetiku a psychologii. Spis “Peri psyches, De anima”, je považován za historicky první ucelení psychologického pojednání, souvisí se spisy: O vnímání a vjemech, O paměti a upamatování se, O spánku a bdění, O snech, O věštbě na základě snů, O krátkosti a délce věku, O životě a smrti, O dechu.
Člověka chápe jako jednotu přírodního těla a duše. Základním stupněm je duše vegetativní (vyživovací, souvisí s růstem a rozmnožováním). Tuto duši připisuje i rostlinám. Zvířatům, která se liší od rostlin schopností pohybu, vnímání, citlivosti, přidává duši senzitivní (animální). Třetí složka duše je rozumová, přistupuje k oběma nižším, vyskytuje se jen u člověka. Největší místo v Aristotelově psychologii zabírá analýza smyslového vnímání, představových obrazů a myšlení. Aristoteles bývá označován za předchůdce vědecké psychologie, která se začala rozvíjet o více než dva tisíce let později.
Řecká medicína
Za nejznámějšího představitele v poznávání člověka je považován řecký lékař, pokládaný za zakladatele lékařské školy, HIPPOKRATES (460- 370 př. n. l.). Jeho spisy obsahují první ucelenou teorii čtyř temperamentových typů člověka.
O několik set let později poslední slavný řecký lékař a filozof GALENOS (130 - 201n. l.), zpracoval konečný starověký názor na člověka. Rozlišuje např. na základě empirie mozek jako orgán duše, do kterého vedou senzitivní nervy a vycházejí motorické nervy, které jsou prostředníkem volních pohybů, což odpovídá poznatkům moderní fyziologie. Řecké vědě byla blízká myšlenka, o zvláštním významu rovnováhy, správného poměru jednotlivých kvalit v organismu, zvláště při výkladu nemocí, protože jen rovnováha znamená zdraví.
Galenos rozpracoval i učení hippokratovské školy o temperamentu. Duševní jevy, afekty, vlastnosti, poruchy a zvláštnosti byly vysvětlovány jako důsledek určitého poměru jednotlivých materiálních složek ve směsi. Ke čtyřem původním kvalitám teplo, studeno, sucho, vlhko jsou přiřazovány čtyři tělesné šťávy, které mají podobné vlastnosti jako tyto materie (hmotné podstaty):
V jiných oblastech světa (Mezopotámie, Indie, Čína) již mnohem dříve nebo i souběžně s antickou filozofií, existovaly rozvinuté starověké kultury s odlišným chápáním principů světa, náboženstvími, morálními kodexy a zákoníky.
Středověké pojetí duše ovládla zejména křesťanská ideologie. Za největšího myslitele této epochy je považován Tomáš Akvinský (1226 - 1274). Duši člení na vegetativní, senzitivní a rozumovou. Vegetativní a senzitivní duše je spolu s tělem útvarem přirozeného světa, v němž společně vznikly. Rozumová duše je však jevem nadpřirozeného světa. Nejvyšší bytostí nadpřirozeného světa je bůh, který rozumnou duši tělu dává.
Scholastika tvořila hlavní proud středověkého filozofického myšlení. Odmítala empirické zkoumání, nezabývala se přírodou, ale zabývala se teoretickým spekulováním.
Ve starověkém a středověkém pojetí je člověka chápán jako bytost, která je tvořena tělem (pudovým, žádostivým, hříšným), rozumem, citem, vůlí a duší (metafyzickou substancí, životním principem). Tělo a duše jsou více či méně odlišné, případně stejné podstaty.
Zdůrazňuje zejména smyslové poznání (senzualismus) a zkušenost (empirismus).
Základní myšlenka empirismu je, že obsah duševního života je výsledkem zkušenosti a hlavní úlohu hraje smyslové vnímání. Lidská duše je původně čistá nepopsaná deska (tabula rasa), do níž se získané zkušenosti postupně zapisují. Zástupci empirismu (F. Bacon 1561 - 1626, J. Locke 1632 - 1704, D. Hume 1711 -1776, E. B. Condillac 1715 - 1780) kladli důraz na pozorování, včetně introspekce, a na experiment jako metodu záměrného navozování pozorovaných jevů. Introspekce jako metoda pozorování sebe sama, zejména vlastních pocitů, myšlenek, představ apod. byla (např. J. Locke, F. Brentano aj.) považována za základní psychologickou metodu umožňující získávání poznatků o lidském duševním životě vzhledem k nemožnosti pozorovat psychické jevy bezprostředně.
Proti tomuto názoru vystupovali představitelé behaviorismu, kteří introspekci odmítali jako subjektivní a nevědeckou metodu.
Racionalisté vkládali do rozumu velké naděje. K nejvýznamnějším představitelům racionalismu patří R. Descartes (1596 - 1650) a B. B. Spinoza (1632-1677).
R. Descartes chápe duši jako myslící nehmotnou substanci stvořenou bohem, kterou má pouze člověk (zvířata duši nemají, fungují jen mechanicky). Duše je naprosto odlišná od těla, které je hmotné, předmětné. Chování tělesného organismu vysvětluje pomocí pojmu reflex.
B. B. Spinoza považuje rozum za nejdokonalejší lidskou duševní vlastnost, ale na rozdíl od Descarta považuje duši a tělo za dvě stránky jediné podstaty, jíž je příroda, čili Bůh.
Za spolehlivý prostředek správného poznání považovali rozum také francouzští encyklopedisté v 18. století (Helvetius, Holbach, Diderot)
Rozpory racionalismu a empirismu týkající se významu racionálního a smyslového poznání v duševním životě se pokusil řešit I. Kant (1724 - 1804). Ve vztahu smyslového a racionálního poznání zdůrazňuje aktivitu subjektu, jehož intelekt (rozum) vnáší do smyslových dat určitý řád.
Za počátek vědecké psychologie je považováno založení prvního Psychologického institutu roku 1879 Lipsku, lékařem a fyziologem W. M. Wundtem.
Wilhelm Maximilian Wundt (1832 –1920) zkoumal základní prvky duševního dění – počitky, vnímání, emoce, představy, asociace, zákonitosti, podle kterých se tyto prvky spojují do složitějších psychických činností. Na základě experimentů byly formulovány asociační zákony.
Z asocianismu vycházel německý psycholog Hermann Ebbinghaus (1850 -1909) zkoumal učení a paměť.