Obsah

03

Teorie a didaktika sportovního tréninku

3. Technická příprava

Charakteristika a úkoly technické přípravy

Při podávání sportovního výkonu může být pohybový potenciál sportovce uplatněn jen při technicky dokonalém provedení závodního pohybu. Tohoto požadavku lze dosáhnout především prostřednictvím technické přípravy (v řadě sportovních odvětví dochází ke spojení s taktickou přípravou v technicko-taktickou přípravu). Technická příprava je složkou sportovního tréninku, která je zaměřená na vytváření (osvojování, zdokonalování) sportovních dovedností a sportovní techniky, kterou sportovec projevuje výkonnostní potenciál v podmínkách soutěží (adjektivum „sportovní“ vyjadřuje především vyšší úroveň zvládnutí a spojení se sportovním výkonem). Obsah technické přípravy je především závislý na disciplíně, věku a úrovni sportovců. Společné je však to, že se v ní uplatňují poznatky o motorickém (pohybovém) učení.

Při určitém zjednodušení lze říci, že se jedná především o opakované provádění učeného pohybu, při kterém dochází k opravování a zpřesňování jeho průběhu. V technické přípravě musí trenér vycházet ze znalosti „dovednostních“ požadavků trénované disciplíny (počet, druh, míra potřebné stability nebo variability dovedností) a také ze souvislostí s ostatními složkami sportovního tréninku. Například v tréninku sportovních disciplín, pro které je charakteristická vysoká proměnlivost soutěžních situací, stoupá význam taktické přípravy. Obsah a zastoupení technické přípravy v celkovém objemu tréninku je třeba dále uzpůsobovat vzhledem k věku a výkonnosti sportovců (cvičení pro sportovce, kteří již dokážou osvojované pohyby realizovat na odpovídající úrovni, budou rozhodně odlišná od začátečníků) a také vzhledem k významu techniky pro sportovní výkony v dané disciplíně (srovnej např. výkon běžce vytrvalce a moderní gymnastky).

Hlavními úkoly technické přípravy jsou především:

  1. Osvojení specifických sportovních dovedností a vytvoření předpokladů (spolu s dalšími složkami) pro jejich optimální uplatnění v podmínkách soutěží.
  2. Optimalizace techniky vzhledem k individuálním předpokladům sportovců (styl sportovce).

Pro efektivní plnění uvedených úkolů je zásadní předchozí osvojení a zdokonalování širokého spektra pohybových dovedností v rámci rozvoje koordinačních schopností. To vede ke zkvalitnění řídící funkce centrální nervové soustavy, usnadnění vytváření kinematických a dynamických charakteristik pohybových struktur. Rozvíjí se rovněž propriocepce (polohocit, pohybocit) neboli kinestezie, tj. soubor vjemů, zprostředkovaných především svalovými vřeténky a šlachovými tělísky, pomocí kterých získáváme především informace o poloze těla, směru a rychlosti pohybu, napětí svalů, což má vliv na přesnost, plynulost, přizpůsobení pohybu a další důležité charakteristiky. Dále je třeba zmínit, že ačkoliv se tato kapitola zabývá především problematikou technické přípravy a jejími didaktickými aspekty, nelze tuto oblast oddělovat od procesů taktiky, resp. od procesů vnímání, rozhodování, analýzy soutěžních situací, výběru řešení apod., jejichž tréninku musí být věnována patřičná pozornost.

Technika, sportovní dovednosti a jejich členění

Techniku lze charakterizovat jako způsob řešení pohybového úkolu v souladu s pravidly, biomechanickými zákonitostmi a pohybovými možnostmi sportovce. Jedná se vlastně o soubor sportovních (technických) dovedností sportovce. Vzhledem k přípravě na podávání sportovních výkonů a jejich vlastní realizaci je třeba zvažovat míru složitosti techniky, potřebné variability, počet dovedností, ve kterých je technika uplatňována a podmínky realizace. V tréninkové praxi je zdokonalování techniky převážně založeno na empirii trenéra a závodníka. Oba se snaží najít individuálně optimální pohybové řešení neboli styl. Styl představuje osobité provedení pohybu ovlivněné individuálními zvláštnostmi (především somatické, pohybové a psychické předpoklady).

V současnosti existují dva základní přístupy k objasnění pojmu „pohybová dovednost“ . První ji charakterizuje jako učením získaný předpoklad (dispozice) či pohotovost k provedení pohybové činnosti (k jednání). Druhý přístup chápe pohybovou (technickou) dovednost jako nejen předpoklad, ale současně i jako konkrétní sled pohybů, vztahujících se k vlastní realizaci pohybové činnosti (s tímto pojetím se setkáte především v anglicky psané literatuře, která pro pojem pohybová dovednost využívá ekvivalent „skill“). U dovedností se rozlišuje kinematická (časoprostorová, fázová) struktura (obrázek 3) a dynamicko-časová struktura (obrázek 4), což má značný praktický význam, neboť získané charakteristiky umožňují zhodnotit úroveň dovedností a získat poznatky pro jejich další zdokonalování. Je zřejmé, že sportovní odvětví se liší vlastní náročností dovedností, podmínkami jejich uplatňování (a s tím souvisejícími nároky na standardizaci nebo variabilitu) a požadavky na jejich množství.

Obrázek 3. Kinematická struktura smečovaného podání

Obrázek 4. Dynamicko-časová struktura odrazu při vertikálním skoku


Pro průběh technické přípravy má prioritní význam rozlišování typů sportovních dovedností. K nejčastěji používaným členěním patří členění na dovednosti uzavřené a otevřené (vzhledem k míře automatičnosti a plasticity). Pro dovednosti uzavřené je charakteristická stabilní struktura pohybu (cyklická – běh nebo acyklická – hod), vysoce standardní podmínky (realizace ve stálém, neměnném prostředí bez větších zásahů vnějších vlivů – sportovní gymnastika, skoky do vody, běhy ...). Dovednosti otevřené jsou typické variabilní strukturou pohybu (automatizace a současně variabilita neurofyziologických struktur, vzorců a programů řízení), proměnlivými podmínkami, neboť jsou realizované v proměnlivém prostředí – za aktivní činnosti soupeřů, na divoké vodě atd. Ve sportovní praxi se nejčastěji setkáte s těmito variantami:

  • Otevřené sportovní dovednosti jsou realizovány v neustále se měnících nebo neobvyklých vnějších podmínkách (např. sjezdové lyžování).
  • Otevřené sportovní dovednosti jsou maximálně otevřeny a jejich variabilita je závislá na prostředí, osobě sportovce, členů družstva, vývoji herní situace (sportovní hry).


Co je důležité o sportovních dovednostech dále vědět?

  • Osvojují se v návaznosti na elementární dovednosti (běh, skok, hod…).
  • Jsou základem pro specifické jednání v soutěži vytvořeným v procesu motorického učení, v rámci kterého dochází k zdokonalování řízení a regulace pohybu.
  • Formují se, zpevňují se a stabilizují při součinnosti senzorických, psychických, nervosvalových funkcí organizmu.
  • Vytváří se a uplatňují na základě neurofyziologických mechanizmů řízení pohybu, v souladu s biomechanickými zákonitostmi (využívají se kondiční, somatické, psychické předpoklady).
  • Proces jejich osvojování vrcholí maximalizací pohybových parametrů a optimalizací výdeje energie (viz fáze technické přípravy).


Fáze technické přípravy

Nyní již obrátíme pozornost na vlastní průběh technické přípravy. Je třeba zdůraznit, že učení nové pohybové dovednosti, je „každodenním chlebem“ každého tělovýchovného pedagoga. Základním východiskem je rozlišit jednotlivé fáze technické přípravy:

  1. nácvik,
  2. zdokonalování,
  3. stabilizaci.

Tyto fáze na sebe plynule navazují, mají své specifické úkoly, své zaměření, průběh, typické metody apod.

Nácvik základů techniky sportovních dovedností
Cíl: zvládnout pohybovou strukturu v hrubé formě.
Pro realizaci nácviku jsou podstatné zejména tyto aspekty:

  • Stanovení cíle, motivace, přijetí cíle a pochopení sportovcem.
  • Seznámení s úkolem (výklad, ukázka, vysvětlení), vytvoření prvotní hrubé představy (dosud nejasná) o nacvičované dovednosti – zvýraznění poznávacích procesů (někdy se proto hovoří o kognitivním stadiu pohybového učení), hledání nezbytné koordinace jednotlivých částí těla.
  • Nácvik ve zjednodušených podmínkách – výběr vhodných cvičení – především průpravných cvičení, didaktických postupů (nácvik vcelku i po částech), dalších ukázek.
  • Systematické opakování pohybu – hrubá představa se opakováním zpřesňuje, dochází k vytvoření hrubé pohybové struktury dovednosti. Doporučuje se co nejmenší časový odstup mezi tréninkovými jednotkami, což je zdůrazněno u dětí mladšího školního věku.
  • Znalost průběhu a výsledku pohybu na základě zpětnovazebných informací (ZVI) umožňuje stanovení nových úkolů se snahou provést pohyb dokonaleji. ZVI poskytuje trenér se zaměřením na uzlové body techniky – vnější zpětná vazba, ale i sportovec na základě vlastního vnímání pohybu (zrakem, z proprioceptivních analyzátorů) – vnitřní zpětná vazba.

Tipy pro tréninkovou praxi

  • Před zahájením nácviku dovednosti zvažte požadavky na výchozí úroveň motorických schopností a v případě potřeby zajistěte jejich včasný rozvoj.
  • Nezapomeňte, že v této fázi jsou pohyby křečovité a jsou kladeny značné požadavky na pozornost vašich svěřenců. To vede k dřívější únavě, což by mělo pro trenéra být signálem k přerušení činnosti.
  • Svěřencům podávejte jasné a stručné informace o tom, co dělat, na co se soustředit, čeho se vyvarovat.
  • ZVI zaměřte na průběh pohybu a poskytujte ji především tehdy, když sportovci nejsou schopni identifikovat chyby, resp. zhodnotit výsledek.
  • Tam, kde je to možné, klaďte dotazy, které vedou svěřence k uvědomování si vlastního pohybu.
  • Hledejte cesty k udržení zájmu o nácvik (zejména v případě, je-li zdlouhavý a není-li sportovcům zcela zřejmý přínos osvojení si nové dovednosti).

Zdokonalování techniky sportovních dovedností
Cíl: zpevnit a stabilizovat techniku – dosáhnout biomechanického optima (dokonalost pohybu, rytmičnost, konzistence…), standardního provedení techniky.
Pro realizaci nácviku jsou podstatné zejména tyto aspekty:

  • Zpočátku lze ještě využívat zjednodušených podmínek (viz první fáze), jakmile se technika stabilizuje a sportovec začne dovednost vykonávat efektivně, vytváříme reálné podmínky.
  • Dochází k dalším opakováním, především v podmínkách praktické realizace, zaměřeným na celkové provedení i detaily – zdokonalování kinematických a dynamických parametrů pohybových struktur. Dále se zpřesňuje představa o pohybu směřující k automatizaci pohybu.
  • V dlouhodobé paměti se ukládají pohybové vzorce osvojovaných dovedností.
  • Zvyšuje se podíl pohybového vnímání a efektivita využívání ZVI o průběhu a výsledku pohybu (sportovec je porovnává s vlastními zkušenostmi).
  • Průběh zdokonalování je rozdílný vzhledem k typu techniky a funkci ve sportovním výkonu (u otevřených dovedností využíváme proměnlivé praxe, čímž vytváříme podmínky k naučení se obměňovat vnější parametry pohybového programu – viz dále).
  • Technika se propojuje s kondičním základem a energetickým zajištěním pohybu řízeným zatěžováním, event. uplatňování postupně zdokonalované techniky v soutěži.


Tipy pro tréninkovou praxi

  • V této fázi se zaměřte na to, abyste vytvořili každému svěřenci podmínky pro realizaci dostatečného množství kvalitních opakování (především ve standardních podmínkách).
  • Individualizujte podle učenlivosti svěřenců (odlišná cvičení, metody, postupy, vytváření skupin sportovců…).
  • ZVI poskytujte méně často – např. informace o počtu správných provedení až po vykonání několika pokusů (u jednoduchých dovedností např. až po 15–20 opakování, čímž umožníte, aby se sportovci učili sami odhalovat chyby). Spojujte ZVI s doporučením jak změnit provedení pohybu (korekcí).
  • Ptejte se svěřenců na důležité charakteristiky jimi provedené dovednosti (poloha segmentů těla, poloha vzhledem k nářadí…).


Stabilizace techniky sportovních dovedností
Cíl: Stabilizovat techniku v souladu se soutěžními požadavky a specifiky (aby nedocházelo k jejímu narušení ve změněných vnějších nebo vnitřních podmínkách).
Pro realizaci nácviku jsou podstatné zejména tyto aspekty:

  • Opakování dovedností se zaměřením na detaily techniky (vnímání se stává komplexní – uplatňují se typické vzorce).
  • Další prohlubování propojení techniky s kondicí, taktikou, psychikou (především uplatňování cvičení komplexního charakteru).
  • Dosažení vyváženosti mezi automatizací a nezbytnou mírou variability dle specifik odvětví.
  • Zvýšení podílu tréninku v podmínkách blížících se soutěžím – uplatňování komplexů sportovních dovedností jako celků.
  • Trénink v diskomfortu, navození extrémních situací, experimentování.


Tipy pro tréninkovou praxi

  • Zatížení zvyšujte stupňováním nároků na přesnost provedení, rychlost, obtížnějšími podmínkami (únava, soutěžní tlak, obtížnější varanty provedení apod.).
  • Využívejte zkušeností sportovců, vytvářejte podmínky pro jejich aktivitu, utváření osobitého stylu – vychovávejte osobnosti.

V souvislosti s uvedenými fázemi technické přípravy je třeba si uvědomit, že cíle tréninku techniky mohou být v jednotlivých etapách sportovní přípravy, resp. v tréninkových obdobích odlišné a že jejich stanovení je zásadní pro volbu metodiky tréninku. Cílem tréninku techniky může být:

  1. Učení se dovednostem.
  2. Trénink obměňování dovedností a jejich adekvátní použití podle situace (pohyb iniciuje sportovec).
  3. Trénink přizpůsobování dovedností dle vnějších podmínek (sportovec reaguje na terén, soupeře v prostoru…).
  4. Trénink odolnosti (stability) techniky vůči diskomfortu (soupeř, únava…).


Zásadní je hierarchie uvedených cílů a jejich uplatnění v jednotlivých etapách sportovní přípravy a vzhledem k uplatňovaným dovednostem (otevřeně, uzavřené).

V souvislosti s cíli tréninku techniky a s rozlišováním fází technické přípravy je pro trenéra důležitá znalost základních rozdílů v procesu utváření sportovních dovedností otevřených a uzavřených:

  1. U sportovních dovedností otevřených je z počátku nutné se zaměřit na uzlové body pohybové struktury (např. u pohybu horní končetiny při smečování ve volejbale poloha paže smečující horní končetiny nad úrovní ramen, loket zatažený vzad jako při střelbě z luku, poloha paže s loktem směřujícím vpřed…) s cílem automatizace struktury pohybových vzorců a jejich variant. Avšak jakmile je to možné, co nejdříve následuje zaměření na modifikaci uzlových bodů vzhledem k typickým soutěžním situacím. Ve sportovních hrách je tedy třeba se zaměřit na přizpůsobování dovedností již u začátečníků. V závěrečné fázi pak dochází k stabilizaci dovednosti v soutěžních podmínkách a podmínkách jím blízkých, včetně záměrného zatěžování v diskomfortu (silný soupeř, nepříznivé prostředí, časový tlak, zmenšení prostoru…).
  2. U sportovních dovedností uzavřených dominuje v celém průběhu zaměření na přesnost, stabilitu (maximální automatizaci pohybových vzorců). Postupné zatěžování respektuje požadavky energetického zabezpečení a event. vnější rušivé vlivy. Ve fázi stabilizace nalezneme u jednotlivých sportů v této fázi určité rozdílnosti :
         -U sportovních disciplín jako krasobruslení, sportovní gymnastika obsahujících složitější pohybové činnosti se výkonnost dále zvyšuje rozšiřováním počtu a obtížnosti osvojovaných dovedností a jejich spojováním ve větší celky.
    -U sportovních odvětví jako cyklistika atletika se dovednosti dále jen stabilizují ve vazbě na rozvoj speciálních motorických schopností a zlepšuje se řízení a regulace pohybu.

Další metodické aspekty technické přípravy

Jedním z rozhodujících předpokladů efektivity vytváření sportovních dovedností je volba vhodných metod technické přípravy. Každý trenér by měl nejen znát spektrum existujících metod, ale měl by být schopný zdůvodnit jejich aktuální použití! Nyní si uvedeme nejčastěji používané metody v jednotlivých fázích.

Metody seznamování s pohybovou činností (včetně motivace)

  • Názorné (ukázky).
  • Slovní (vysvětlování, rozhovoru).

Správně zvolená ukázka má klíčový význam pro vytvoření představy o pohybu, avšak v praxi převládá v tomto ohledu rutinní přístup. Nicméně pro práci „opravdových profesionálů“ je typické promyšlení její realizace, nasměrování pozornosti učících se na uzlové body techniky, promyšlení místa sledování ukázky apod. Stejně tak vysvětlování nebo vedení rozhovoru by mělo být (samozřejmě ne vždy) připravenou záležitostí. Ne zřídka se totiž stává, že vyjadřování trenérů je nesrozumitelné, zdlouhavé a plné „slovních vycpávek“…

Metody vlastního nácviku, zdokonalování a stabilizace

  • Opakování pohybu (zde je postupně vhodné měnit zaměření pozornosti sportovců jako prevenci ztráty zájmu).
  • Pasivního pohybu (při pohybu pomáhá trenér a umožní tak sportovci provést a „procítit“ pohyb).
  • Kontrastu (podmínky zlehčené – normální, event. ztížené, provedení pomalu – rychle, zahájení pohybu dříve nebo později…).
  • Soutěžení.
  • Názorné a slovní (viz bod 1).

Další metody využívané při vytváření sportovních dovedností

  • Bloková praxe – opakování jedné sportovní dovednosti (otevřené), avšak s možností určité variace (např. v síle, směru, vzdálenosti, rychlosti, výšce apod.). Je vhodná spíše v časném stádiu učení nebo za účelem dosažení krátkodobého zlepšení spojeného se zvýšením jistoty sportovců před soutěží.
  • Náhodná praxe – opakování několik dovedností v náhodném pořadí (např. v tenise forehandu, backhandu a zkráceného úderu). Doporučuje se ve všech ostatních případech, především při zdokonalování a stabilizaci sportovních dovedností a upřednostňuje se pro efektivnější přenos do sportovního výkonu v soutěži, lepší zapamatování a rychlejší znovu vyvolání.


Z hlediska uplatňování tréninkové činnosti v čase lze rozlišit:

  • Metoda koncentrace – realizace jedné trénované činnosti v tréninkové jednotce v delším časovém úseku bez zařazení jiného obsahu.
  • Metoda disperze – realizace trénované činnosti je střídána tréninkovou činností s jiným).

V případě technické přípravy je rovněž třeba správně uplatňovat velikost složek zatížení (objem, intenzita, interval odpočinku…) . Jedná se především o volbu metody motorického učení a rozvoje pohybové koordinace, jejichž výsledkem je vyvolání funkčních změn v CNS a o podmínky učení. Pohybová činnost je při nácviku techniky obvykle prováděna cvičeními, která probíhají při jednotlivých opakováních po krátkou dobu. Obnovení zásob energie ve svalech je relativně rychlé a probíhá mezi jednotlivými pokusy. Avšak neustálé soustředění na správné provádění stanoveného pohybového úkolu, přijímání pokynů trenéra (zpětná informace) a snaha o korekce v provedení pohybů vede velmi brzy k únavě CNS. Trénink techniky může v tréninkové jednotce probíhat jen tak dlouho, pokud se i přes maximální snahu sportovců neprojeví v průběhu pohybu chyby vyvolané únavou CNS a částečně i fyzickou únavou. V průběhu technické přípravy je nezbytné vhodně manipulovat s intenzitou zatížení, která může být:

  1. Snížená – bez plného nasazení síly s důrazem na přesnost provedení
  2. Požadovaná – s plným silovým nasazením jako při podávání sportovního výkonu.
  3. Zvýšená – překračuje soutěžní stres, neumožňuje uvědomění si pohybu.

Změny intenzity se však musí odrazit ve změně počtu opakování pohybu (současně je třeba vzít v úvahu složitost a dobu trvání pohybu, ale i úroveň osvojení) a že zvyšování uplatnění síly, rychlosti a vytrvalosti nesmí narušit techniku.

Jak jsme si již uvedli, průběh utváření sportovních dovedností může být do značné míry ovlivněn využíváním zpětnovazebných informací. Ty umožní sportovci zhodnotit realizovaný pokus a na tomto základě vytvořit „záměr“ pro pokus následující. V zásadě se rozlišují zpětnovazebné informace dvojího druhu:

  • Zpětnovazebné informace vnitřní (poskytuje si sám sportovec po vykonání pohybu).
  • Zpětnovazebné informace vnější (poskytuje trenér).


Vnější zpětnovazebná informace může být:

  • Pozitivní: (lépe motivuje a vytváří smysl pro kontrolu): „To byl výborný start – trup jsi nechal nakloněný dopředu a hlavně práce paží byla konečně, jak má být!“ „Je to dobré, už se i zavčasu zastavuješ!“
  • Negativní: „Neustále zaujímáš úplně špatné postavení!“ nebo „Strašné!“
  • Hodnotící:
    -Specifická (co dělá a změní-li pohyb co nastane): „Rozběh zahajuješ příliš brzy a nahraný míč podskakuješ – proveď první krok, až když nahraný míč dosáhne maximální výšky“ (volejbal – smeč).„Jsi příliš v záklonu – dostaň tělo více nad míč a střely nebudou létat tak často nad branku“ (fotbal – střelba na branku).„Při přebírání míčku pohybuješ hokejkou proti míčku, a proto ti odskakuje – jdi naopak dozadu a zpracování bude plynulé, budeš mít i čas na vyhledání spoluhráčů“.
    -Obecná (hodnocení provedení bez konkretizace): „Docela dobré, ale ještě to vylepši!“ nebo „Ano, teď jsi provedl úder správně!“
    -Informativní (jak zlepšit provedení pohybu):“Před odbitím si připrav ruce tak, aby palce směřovaly k sobě a s ostatními prsty vytvořily okénko, přes které sleduj letící míč“ (volejbal – odbití obouruč vrchem), „Střela bude prudší, když zpevníš nárt“ (fotbal), „Pokud dokončíš pohyb pažemi nahoru a nezastavíš je v polovině pohybu, bude se ti skákat mnohem lépe“ (atletika – skok daleký).

Nedostatkem mnohých trenérů a učitelů je, že často poskytují zpětnovazebné informace, které jsou pro svěřence tzv. nic neříkající! Pro začátečníky má hlavně význam konkrétní informace týkající se způsobu provedení pohybu, ne výsledku! Zpětná vazba může být současně korekcí („Kolena výš, pracuj rukama!“ nebo „Tlač hlavu více mezi kolena!“).
Promyšlenost a systematičnost osvojování sportovních dovedností je dále spjata s využíváním transferu (přenosu) již naučené dovednosti na dovednost nově vytvářenou. Nejčastěji se rozlišuje:

  1. Široký transfer – např. hráči se učí řadě dovedností s míčem (rozvíjí tak koordinační schopnosti –„cit pro míč), čehož je v budoucnu využito pro rychlejší učení herním činnostem jednotlivce a jejich zvládnutí na vyšší úrovni.
  2. Úzký transfer – např. ve volejbale se zvládnutí bagru projeví v kvalitě přihrávky, nebo zařazování cvičení pro smečované podání se projeví zlepšením při smeči.

Některé novější studie ukazují, že k transferu při pohybové činnosti nedochází v takovém měřítku, jak se předpokládalo. Ve vztahu mezi tréninkem a sportovnímu výkonem se pak ukazuje, že důležitým předpokladem přenosu (uplatnění) tréninkových cvičení do sportovního výkonu je jejich vysoká míra specifičnosti cvičení.

Tipy pro tréninkovou praxi

  • Důkladně zvažte podíl motorických schopností na technice a jejím formování ve vašem sportovním odvětví, kterému se věnujete.
  • Promyslete obsahovou, metodickou a organizační stránku v delším časovém horizontu (metody, postupy, formy).
  • Zajistěte aktivní přístup sportovců – cíle trenéra by měly být rovněž cíli jeho svěřenců, kterým by také mělo být zřejmé, proč se učí a vidět souvislosti s výkonem.
  • Nezapomeňte, že většina informací, které učící se přijímá, je vizuálního charakteru (80%).
  • Vytvořte pozitivní atmosféru a podmínky pro prožívání úspěchu.
  • V jednom okamžiku se zaměřujte na jeden aspekt techniky (např. kontakt ruky s míčem).
  • Využívejte klíčových (signálních) slov, která usnadní učení se nové dovednosti (např. slovo „FOTO“ pro nácvik odbití obouruč vrchem napomáhá při učení správné poloze prstů a postavení těla vůči míči).
  • Nezapomínejte, že chyby jsou přirozenou součástí učebního procesu, musí však postupně docházet k jejich minimalizaci. S tímto konstatováním by se měli ztotožnit i Vaši svěřenci.
  • Pracujte na své schopnosti rozpoznávat chyby, interpretovat je a poskytovat návod na odstranění.
  • Vyspělé sportovce „nešetřete“ – vytvářejte postupně stresové podmínky a pověřujte je náročnými úkoly.
  • Nezapomeňte, že očekávání příliš dlouhého tréninku techniky vede k snížení úsilí.
  • Sledujte tempo a efektivitu učení.
    Hodnoťte trvalé efekty (tj. s časovým odstupem po ukončení celého bloku věnovaného dané dovednosti), ne efekty dočasné.


V tréninku dětí:

  • Zvažte, které základní pohybové dovednosti osvojovat jako předpoklad optimální techniky v následujících etapách tréninku.
  • Přizpůsobujte obsah dětem, vycházejte nejen z toho, co děti potřebují, ale i co je baví.
  • Zjednodušujte taktiku, pravidla.
  • Při hraní her redukujte počet hráčů, hrací prostor (umožní lépe realizovat hru, využívat dovedností).
  • Měňte nářadí a náčiní (např. velikost a hmotnost míče).

Kontrolní otázky

  1. Charakterizujte technickou přípravu a její základní úkoly.
  2. Co je to technika a jaký má vztah k sportovnímu výkonu a dovednostem?
  3. Popište průběh tři základních fází technické přípravy. Jaké metody jsou v jejím průběhu využívány?
  4. Jak lze využít zpětných vazeb a transferu pro zefektivnění technické přípravy?
  5. Které z uvedených poznatků by mohly přispět k zefektivnění Vaší praxe?

Literatura

Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hry: výkon a trénink. Praha: Olympia.

Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., Vránová, J., & Bunc, V. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

Dovalil, J. et al. (2008). Lexikon sportovního tréninku. Praha UK: Karolinum.

Choutka, M., & Dovalil, J. (1992). Sportovní trénink. Praha: Olympia.

Elliot, B. (1998). Training in sport. Chichester: John Wiley & Sons Ltd.

Hohmann, A., Lames, M., & Letzelter, M. (2010). Úvod do sportovního tréninku. Prostějov: Sdružení sport a věda.

Haník, Z., Lehnert, M. et al. (2004) Volejbal I (Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže). Praha: Český volejbalový svaz.

Lehnert, M., Novosad, J., & Neuls, F. (2001). Základy sportovního tréninku I. Olomouc: Hanex.

Perič, T. (2008). Sportovní příprava dětí. Praha: Grada.

Schmidt, R. A. (1991). Motor learning and performance. Champaign, IL: Human Kinetics.

Schnabel, G. et al. (2003). Trainingswissenschaft. Berlin: Sportverlag.