15
Pod pojmem hraní chápeme záměrnou pohybovou aktivitu jednoho nebo více lidí, v prostoru a čase, bez složitých pravidel. Obecně nemá hraní přesná pravidla, je vymezeno obsahem pohybové aktivity. Hra je charakterizována vysokou motivací k činnosti, napětím a uplatněním známých dovedností. V jejím průběhu mohou hráči spolupracovat i soutěžit mezi sebou. Hra, jako pole lidského prožívání, zmnohonásobuje intenzitu života, bohatost existence hrající si osobnosti. Rozšiřuje zkušenosti, obohacuje smysl vlastního žití. Jejím cílem není užitek, nýbrž prožitek. Pohybovou hru pak chápeme jako záměrnou, uvědomělou organizovanou pohybovou aktivitu dvou a více lidí, v prostoru a čase, s předem dobrovolně dohodnutými a bezpodmínečně dodržovanými pravidly. Hra má účelný a souvislý uzavřený děj. Je charakterizována napětím, radostí, vysokou motivací k činnosti, uplatněním známých dovedností, pohodou a často soutěživostí. Stejně jako u hry je hlavním cíle prožitek. Prožitek chápeme jako pozitivní citovou a emoční odpověď na participaci na pohybové aktivitě, která reflektuje pocity jako potěšení, náklonnost a zábava. Hraje velmi důležitou roli jak v organizované tak i neorganizované formě pohybové aktivity. Pozitivní prožitky během pohybové aktivity jsou důležitým faktorem další participace jedince na pohybové aktivitě, protože zvyšují vnitřní motivaci, rozvíjí pozitivní postoje a podporuje dlouhodobou adherenci k pohybové aktivitě.
Sportovní hra je soutěživá činnost dvou soupeřů v jednotném prostoru a čase, kteří podle institucionálně schválených pravidel usilují o prokázání vlastní převahy lepším ovládáním společného předmětu. Navenek se jeví sportovní hra realizovaná v utkání dvou družstev jako specifická pohybová aktivita, složená z individuálních pohybových aktů odlišujících se vnější formou a zaměřením na řešení specifických herních úloh. Jednotlivé pohybové akty, mající např. podobu běhu, skoku, hodu, kopu, odbití apod., chápeme jako herní činnosti jednotlivce a v označení vyjadřujeme jejich herní účel.
K charakteristickým zvláštnostem odlišujícím
sportovní hry od jiných sportovních odvětví
patří komunikační, emoční a vztahová dimenze herních
činností jednotlivce. Komunikační dimenze spočívá
v tom, že každá herní činnost jednotlivce vzniká a
probíhá na základě percepce „zpráv",
obsažených ve vnějších pozorovatelných projevech
spoluhráčů a soupeřů. Herní činnost jednotlivce je nositelem
taktického záměru, který dodává smysl
a význam motorickému chování. Aby ostatní
účastníci mohli sami jednat, musí tyto významy
interpretovat. Emoční dimenze se
projevuje aktuálním specifickým, poměrně chvilkovým projevem,
např. radosti, vztekem, strachem, uspokojením, zklamáním.
Je vyvolávána úspěchy i neúspěchy v průběhu
utkání a provázena určitými výrazy,
gesty a slovními výkřiky. Vztahová dimenze vyplývá
z pravidel sportovní hry, která jsou vydávána
mezinárodní nebo národní federací. Pravidla
sportovní hry představují souhrn předpisů, práv, zákazů
a povinností. Tím určují status hráče, zahrnující
tři velké oblasti činností, které se týkají
vztahu hráče k:
Ostatním účastníkům (spoluhráčům, soupeřům,
ke způsobu jejich kontaktu, k rozhodčím apod.).
Prostoru (k označení hřiště a jeho různých prostorů
čarami), k cíli a k dalším objektům na hřišti.
Společnému předmětu (k míči, kotouči, šišce
apod.) a k nářadí, kterého se v některých sportovních
hrách používá k ovládání společného
předmětu.
V důsledku skutečnosti, že hráč je členem stabilní skupiny, která soupeří s jinou stabilní skupinou, získává vztahová dimenze každé herní činnosti jednotlivce kooperační a kompetiční charakter. Kooperace vyjadřuje pozitivní vztahy spolupráce hráčů uvnitř družstva. Kompetice (soupeření, soutěžení) vyjadřuje antagonistické vztahy mezi dvěma soupeřícími družstvy a jejich členy. Kooperační a kompetiční dimenze jsou současně a neustále přítomny v každé herní činnosti.
Sportovní hry (SH) dělíme podle několika hledisek. Podle počtu zapojených hráčů u každého soupeře dělíme (SH) sportovní hry na individuální (např.
tenisový singl), párové (např.
tenisová čtyřhra nebo beachvolejbal) a kolektivní (např.
basketbal nebo házená). Velmi důležitým kriteriem
dělení je způsob souboje o míč. Invazní SH
se vyznačují soubojem o společný předmět současně (např.
fotbal), kdežto u neinvazních SH
je souboj o míč střídavý (např. volejbal). Dále
SH rozlišujeme podle podstaty (způsob získávání
bodů, způsob vymezení trvání utkání
a herní úkoly při ovládání společného
předmětu) SH brankového (např.
lední hokej), síťového (např.
ringo), pálkovacího (např.
softbal) a terčového typu (např.
crocket).
Basketbal
Basketbal je hra, která se hraje převážně ve sportovních
halách, rozměry hřiště jsou minimálně 26m na délku
a 14 m na šířku (pro hlavní oficiální
soutěže FIBA jsou rozměry 28 x 15m). Změna pravidel v roce 2000 znamenala
na jednu stranu zrychlení hry (a tudíž i zvýšení
divácké atraktivnosti), když odstranila rozskoky a snížila
maximální délku útoku ze 30 na 24 s. Na druhou
stranu změnou hrací doby z 2 x 20 min. na 4 x 10 min. poskytla hráčům
dvě minuty na obnovení sil a načerpání energie (mezi
1. a 2., resp. 3. a 4. čtvrtinou). Mezi 2. a 3. čtvrtinou zůstává
pauza 15 minut. V utkání se na hře podílí maximálně
12 hráčů (5 z nich hraje, ostatní mohou střídat).
Utkání je charakteristické plynulým průběhem hry s přechody z útoku do obrany a naopak. Basketbalový běh na delší vzdálenost není častý. Hráč se pohybuje spíše na menším prostoru a podle situace prudce vyráží na krátkou vzdálenost. Při rychlém protiútoku se dá předpokládat prodloužení délky na 15–20 m i zvýšení rychlosti běhu. Všichni hráči mají jak společné úkoly, (např. doskakování, střelba na koš apod.), tak specifické role, které jsou určeny jednotlivými hráčskými pozicemi. Všichni hráči na hřišti vykonávají podobné pohyby, které zahrnují škálu od skoků po běh (od poklusu po sprint) a obranný pohyb (vpřed, vzad, do strany), a to v různých stupních intenzity.
Během utkání v basketbalu lze vymezit osm motorických kategorií aktivit:
Stoj/chůze – zahrnuje i čas strávený nehybně v obranném postoji.
Poklus vpřed/vzad. Běh vpřed/vzad.
Sprint.
Obranný pohyb nízké intenzity.
Obranný pohyb střední intenzity.
Obranný pohyb vysoké intenzity.
Po více než 75 % času hry se SF pohyboval.
Skoky, výskoky.
Při výzkumu byla sledována i srdeční frekvence (SF)
hráčů. Ačkoliv se většina aktivit v utkání
zdála být prováděna v intenzitách považovaných
za aerobní, některá z fyziologických měření
poukazují na vysokou anaerobní povahu sportu:
Průměrná hodnota SF během soutěže byla 169 tepů/min, což odpovídá
89 % maximální srdeční frekvence (SFmax).
Po více než 75 % času hry se SF pohybovala nad 85 % maxima a po
15 % času hry na 95 % maxima hráčů. Přesto hráči stráví
jen malé procento z celkového hracího času v oblasti
vysoké intenzity pohybu.
Pohyby vysoké intenzity se uskutečňují každých 21
s hry, nicméně průměrná hladina laktátu během hry
se pohybovala kolem 6,8±2,8 mmol/L.
Většinou se jedná o aerobní aktivitu – chůze
a stání znamenají 35 % hracího času.
31 % času stráví hráči obranným pohybem (z
toho 20 % ve vysoké intenzitě).
Běh (od klusu po sprint) provádí hráči v 31, 2 %
času.
V utkání se vyskytují situace, kdy je činnost hráče
na submaximální intenzitě zatížení –
krátkodobé zatížení o délce 40–150
s (vysoká intenzita herní činnosti a maximální
úsilí hráče, podíl anaerobních zdrojů
energie stoupá na 77–90 %, SF na 180–210 tepů/min, kyslíkový
dluh může dosáhnout hodnot až 7–10 litrů). Dále se
vyskytují zatížení, kdy jsou zdroje energie čerpány
na základě anaerobních procesů jen asi z 10 % a energetický
systém je z 90 % uhrazován procesy aerobními
(SF asi 140–170 tepů/min, kyslíkový dluh nepřesahuje
3–5 litrů). Údaje o SF při utkání se v různých
studiích liší, souhrn výsledků jednotlivých
šetření. Naměřené hodnoty se pohybují v rozmezí
154–195 tepů/min, ale bylo naměřeno i 204 tepů/min. Během utkání
dosahují tedy hodnoty průměrné intenzity zatížení
81–95 % maxima, při přerušení hry neklesá SF
pod 155 tepů/min. V hodnotách se muži a ženy prakticky neliší.
Fotbal
Fotbal je hrou, která se skládá z velmi různorodé
škály pohybových aktivit. Dominuje v něm střídání
vysoce intenzivních sprinterských úseků s momenty
o nízké intenzitě vyplněnými chůzí či lehkým
klusem. Fotbalový výkon hráče v utkání
charakterizuje střídavost (intermitence) pohybového zatížení
představující střídání velmi krátkých,
obvykle 2–10 s trvajících intervalů stoje, chůze, běhu
různých rychlostí a způsobů, činností s míčem
a další lokomoční činnosti (kroky v soubojích,
obraty). Z hlediska intenzity se obvykle jedná o 1–5 s trvající intervaly zatížení vysoké
až maximální intenzity, které se střídají
s intervaly zatížení nižší intenzity nebo tělesného klidu trvající 5–10 s. Ke
změně intenzity nebo typu činnosti dochází v průměru
každou pátou až šestou s. Fotbalový výkon se
tak skládá z 900–1100 diskrétních intervalů
činnosti – od stoje a poklusu po intervaly vysoce intenzivních
činnosti – běžeckých sprintů, výskoků, soubojů o míč.
Herní výkon hráče v utkání zahrnuje
širší rejstřík pohybových činností. Dominantní pohybovou činností je však běh různou rychlostí a
chůze, činnost s míčem je prováděna pouze po souhrnnou dobu 1–3
min. Celková vzdálenost překonaná těmito způsoby lokomoce
slouží jako odhad celkové mechanické práce,
kterou hráč vykonává v průběhu utkání.
Tato práce představuje energetický výdej 2,5 MJ (megajoulů)
v amatérském fotbalu, nicméně v profesionálním
fotbalu jsou více reálné hodnoty 5–6 MJ. Pozápasové
koncentrace laktátu oscilují mezi 2–12 mmol/l. Celkově
převažuje aerobní produkce energie.
Model pohybové aktivity hráče v utkání:
Studie prováděné pomocí technologie Tracab, která měří pohybovou aktivitu hráčů na hřišti, jejich aktuální rychlost a celkově uběhnutou vzdálenostprokázaly, že vrcholový fotbalista v průběhu hry (2 x 45 min) uběhne průměrně asi 10–11 kilometrů, z čehož cca 25–27 % připadá na chůzi, 37–45 % na lehký běh, 6–8 % na pohyb pozpátku, 6–11 % na rychlý běh či sprint a zbytek (kolem 20 %) na pohyb během herních akcí. Úseky překonávané sprintem mají obvykle délku cca 15 (zpravidla ne více než 30) metrů, opakují se každých cca 90 s a za celý zápas obsáhnou asi 0,8–1 km. Intenzivnější aktivita se opakuje zhruba po každé půlminutě. Variace v energetické kontribuci jsou v závislosti na intenzitě hry značné.
Současný moderní fotbal vyžaduje od hráčů takřka neustálý pohyb, a to jak v obranné, tak útočné fázi hry. Postupem času tedy dochází ke zvyšování aktivní hry hráčů na jednotlivých postech. Pokud bylo v šedesátých až osmdesátých letech zvykem v utkání vykonat vzdálenost okolo 4–8 km, v dnešní době můžeme pozorovat výkony profesionálních hráčů na nejvyšší úrovni okolo 9–15 km. Tyto skutečnosti podporují názor, že dochází ke zřetelným vývojovým změnám z hlediska kondičních a taktických aspektů. Dochází k postupnému zvětšování prostoru aktivní hry hráčů jednotlivých hráčských funkcí, ale také zvyšování rychlosti přihrávek na střední a dlouhou vzdálenost.
Házená
V utkáních (2 x 30min) na ploše 20 x 40m překoná hráč průběžně vzdálenost 4 400–7 000 m (73 – 113 m · min–1), vykoná až 150 krátkých
sprintů, 20 výskoků a 40–150 zpracovává míč
(záleží na hráčském postu). Nejdelší
vzdálenost překonají spojky (7 100 m), potom křídla
(6 900 m) a pivoti (6 300 m). Největší vzdálenost
hráči překonají poklusem (1 900 m).
Brankář během utkání překoná 1 200–2
000 m.
Během utkání mají hráči průměrnou intenzitu srdeční frekvence 82–89 % SFmax a 75–83 % času stráví hráči v zónách intenzity zatížení nad 85 % SFmax . Nejvíce zatěžovaným herním postem v utkání je pivot, který má průměrnou intenzitu srdeční frekvence přes 90 % SFmax, potom následuje křídlo (86–89 % SFmax) a spojka (85–89 % SFmax). Brankář má během utkání průměrnou intenzitu srdeční frekvence 75–82 % SFmax.
Průměrně je během utkání 75–80 útoků, průměrný
počet střel na bránu je 50–70. Střelecká úspěšnost
jednotlivých herních postů se pohybuje mezi 70–55 %.
Při střelbě se využívá pohyblivosti ramenního kloubu,
s kontrakcemi svalů pletence ramenního a celé horní
končetiny včetně svalů ruky. Pro udělení maximální
rychlosti míče, se účastní pohybu i svalstvo trupu.
Rychlost střely míče se v utkání pohybuje v rozmeží
70–90 km/hod. Energetický výdej v utkání
je cca. 4 100 kJ. Průměrná hladina LA se pohybuje kolem 6–7
mmol–1 s
výkyvy od 3–12 mmol–1.
Hodnoty korelují s časem nasazení ve hře, hráčskou
funkcí a charakterem střetnutí (soutěžní, přípravná).
Volejbal
Volejbal, zejména ve svém vrcholovém provedení,
je charakteristickým vysokými nároky na včasné,
rychlé a přesné provádění herních činností.
Současně, vzhledem k době trvání utkání musí
hráči provádět herní činnosti optimální
intenzitou bez poklesu efektivity řešení herních situací
v důsledku únavy. Tato základní charakteristika koresponduje
s průměrnými časovými charakteristikami utkání
ve volejbalu. Průměrná délka trvání utkání
(na vrcholové úrovni) je 70–90 min (max. 120–130
min), délka intervalu zatížení (tj. délka rozehry)
5–12 s, délka intervalu odpočinku (tj. délka přerušení
mezi rozehrami) 15–20 s (v úvahu je ale třeba brát
i mnoho dalších přerušení, které se
ve hře pravidelně objevují – oddechové časy, technické
oddechové časy, střídání, přestávky
mezi sety, atd.).
Pokud bychom hodnotili zatížení hráče v utkání z hlediska vnějších projevů, snadno můžeme charakterizovat především skokanské zatížení. Závisí na počtu odehraných výměn a setů, ale obecně můžeme říct, že největší skokanské zatížení je u hráčů specializace blokař (75–110 výskoků za utkání), následují diagonální hráči (65–85) a nahrávači a nakonec smečaři (55– 75). Toto hodnocení pochopitelně nezahrnuje hráče na postu libera. Při hodnocení pohybu hráče po hřišti převažují krátké přesuny (do 4,5 m), což souvisí s dynamikou hry. Největší počet krátkých přesunů (do 4,5 m) absolvují nahrávači, blokaři, diagonální hráči a smečaři, dlouhých přesunů (nad 4,5 m) vykonají jednoznačně nejvíc nahrávači.
Pokud hodnotíme vnitřní odezvu organizmu na zatížení hráče volejbalu v utkání, za jeden z nejdostupnějších fyziologických ukazatelů velikosti vnitřního zatížení bývá považována SFmax. Různí autoři uvádějí průměrné hodnoty SF hráčů v utkání v rozmezí 135–170 tepů/min s krátkodobými výkyvy až 190 tepů/min a poznamenávají, že SF narůstá se zvyšující se dobou rozehry. Všechny uváděné hodnoty ukazují na střední intenzitu zatížení při hře. Podle aktuálních výzkumů je u hráčů volejbalu průměrná hodnota SF během celého utkání (tj. včetně všech přerušení hry) kolem 120 tepu/min (asi 60 %). Tato hodnota je pouze orientační, protože nerespektuje rozdíly v zatížení hráčů jednotlivých specializací, postavení hráče u sítě či v poli nebo skutečnost, že hráč je mimo hřiště (blokaři jsou často nahrazováni liberem pro hru v zadní řadě). Nejvyšších hodnot zpravidla dosahují blokaři a nahrávači.
Další fyziologické charakteristiky ukazují,
že vrcholoví hráči volejbalu mají oproti běžné
populaci vyšší hodnoty VO2max (maximální
spotřeby kyslíku) ale zdaleka nedosahují hodnot vytrvalců
ani hráčů většiny brankových sportovních her.
Typické hodnoty VO2max vrcholových
hráčů jsou 55–60 ml/kg/min u mužů a 48–52 ml/kg/min
u žen, což jsou ve srovnání s ostatními sportovními
hrami hodnoty poměrně nízké (těmto hodnotám by se
měli postupně hráči kadetské a juniorské kategorie
blížit). Získané údaje napovídají
o relativně vysoké alaktátové pracovní kapacitě
organizmu volejbalistů. Protože úseky aktivní činnosti v
průběhu utkání jsou vesměs krátké (7–10
s) a intervaly odpočinku mezi rozehrami, oddechové časy, střídání
a přestávky dovolují obnovu makroergních fosfátů,
znamená to, že energetické krytí se děje až z 95 %
v zóně aerobně alaktátové (ATP - CP systém).
Florbal
Utkání ve florbalu se hraje na tři třetiny po dvaceti minutách.
V průběhu celého utkání hráči pravidelně střídájí
v časových intervalech, kdy doba zatížení a odpočinku
je nejčastěji přibližně 1:3, podle herního systému a taktiky.
Hráči na hrací ploše stráví v intervalu
od 30 s do 90s. V utkání týmy vystřelí průměrně
35x na bránu a střelecká úspěšnost se pohybuje
mezi 20–30 %. 30–40 % střel je mimo bránu. V nejvyšších
intenzitách zatížení (>85 % SFmax)
se všichni hráči vyskytují 29 % hrací doby
utkání. Především v oslabení je u hráčů
SFvyšší z důvodu většího pohybu bránících
hráčů.
Ve florbalu jsou dva základní herní posty obránci a útočníci. V zóně maximální intenzity zatížení (nad 95 % SFmax) se vyskytují obránci 7 % hrací doby, nejméně ze všech dalších zón. Nad ANP (> 85 % SFmax) se SF obránců pohybuje 36 % z celkového herního času. V nejnižší zóně intenzity zatížení se obránci pohybují 35% z hrací doby utkání. Útočníci se oproti obráncům mnohem méně pohybovali v intenzitě zatížení nad ANP. Celkem útočníci stráví nad ANP (> 85 % SFmax ) 25 % hracího času utkání. Nejdelší dobu stráví útočníci v nejnižší zóně intenzity zatížení (< 75 % SFmax).
Při analýze dat z monitoringu SF brankáře bylo zjištěno, že tento herní post je specifický minimální intenzitou zatížení oproti jiným herním postům. Takový výsledek je očekávaný, především z hlediska herní specifičnosti brankářů, kteří se během utkání pohybují v nejbližším okolí brány a jejich základní postoj je především v sedu nebo kleku. Brankáři ve svém brankovišti rychle mění při útoku soupeře svůj postoj, často mění postavení nohou a rukou, různě se odráží, ale i přes všechny tyto namáhavé úkony, kterými zamezují soupeři vsítění branky, nedosahují tak často vysokých až maximálních hodnot své SF jako útočníci či obránci. V nejnižší zóně intenzity zatížení se vyskytují téměř 60 % hrací doby. Nad ANP strávili brankáři jen 7 % času z utkání. U brankářů předpokládáme zvýšenou SF i z důvodu velkého psychického zatížení.
V průměru překonají hráči 4 448 m. Větší vzdálenost
překonají útočníci (4 598 m) než obránci (4
298 m). Za jednu minutu překonali hráči 74 m z toho 21 m vysokou
intenzitou běhu a sprintem. Všichni hráči na hrací
ploše se pohybují především v nižších
rychlostních zónách (stání, chůze a
poklus). Z hlediska času stráví hráči 42 % hrací
doby ve stoji, chůzi a v poklusu. V nejvyšších rychlostních
kategoriích překonají hráči průměrně 668,09±104,28
m. Největší vzdálenost překonají obránci
v utkání florbalu poklusem (1328±270,87 m) a následně
během střední intenzity (1033±144,71 m). V nejvyšších
rychlostních kategoriích (běh vysokou intenzitou běhu a sprint)
překonají obránci v průměru 638, 29±101,8 m během
sledovaných utkání. Obránci ve stoji stráví
33 % hrací doby. Útočníci obdobně jako obránci
překonají největší vzdálenost poklusem (1422,23±121,4
m) a během střední intenzity (1117,94±44,43 m). Nejvyššími
rychlostmi překonají útočníci průměrně 697,89±93,38
m. V samotných utkáních se útočníci
velmi aktivně zapojují i do obranných činností a v
útočné fázi jsou často mnohem aktivnější
než obránci, kteří se do útočných kombinací
zapojují minimálně. Z hlediska časového stráví
útočníci 30,5 % hrací doby ve stoji.
Herní výkon
Herní výkon (HV) je sportovním výkonem svého
druhu ve sportovních hrách. Je dán průběhem a výsledkem
specifické sportovní činnosti v ději hry. Herní výkon
je jednotou všech forem pohybu vyšších rozlišovacích
úrovní: fyzikální (biomechanické), chemické
(biochemické), biologické (antropomotorické, fyziologické),
psychologické i sociální. V systémovém
pojetí je chápán sportovní výkon jako
výstup systému „sportovec“. Jinými slovy:
sportovní výkon je speciálním druhem chování
sportovce ve specifických podmínkách sportovní
soutěže. Toto chování je určeno dvěma množinami příčin:
Vnitřním stavem organizmu sportovce, který lze označit jako předpoklady (také determinanty)
výkonu.
Vnějším stavem prostředí, který označíme
jako podmínky (také stimuly) výkonu.
Herní výkon je podmíněn kvalitou vztahu, a to vztahu
k ostatním účastníkům, k prostoru a ke společnému
předmětu. V utkání dochází k mnoha interakcím
mezi jednotlivými spoluhráči a k interakcím mezi hráči
jednoho družstva a soupeřem.
Individuální herní výkon
Teorie sportovních her rozlišuje dva pojmy – individuální
herní výkon a týmový herní výkon. Individuální herní výkon (IHV) je definován jako suma herních činností realizovaných v průběhu utkání nebo jako jev, který je tvořen všemi interakcemi hráče s jeho okolím v průběhu utkání. Jedná
se tedy o vícefaktorový konstrukt, který nemůžeme
určit přímo, ale jeho kvalitu i kvantitu můžeme odhadovat pomocí
indikátorů.
V teorii SH se jednotlivé reakce hráče navenek projevují jako herní činnosti jednotlivce. Většinu herních činností jednotlivce lze dále rozdělit na jednotlivé dovednosti, které v celkovém provedení na sebe navazují, a výkon v předcházející dovednosti ovlivňuje výkon v dovednosti následující. Tyto dovednosti, vytvářející herní činnost jednotlivce, nazýváme herními dovednostmi a tvoří základní kameny správného provedení. IHV tvoří systém jednotlivých výkonů ve všech herních dovednostech, realizovaných ve specifických podmínkách utkání a jejich vzájemných vazeb a tvoří zároveň subsystém v systému týmového herního výkonu, a tím i v systému sportovního tréninku.
Individuální herní výkon má vždy formu
herních činností jednotlivce, projevujících
se více méně souvislým řetězcem herních činností
v utkání, které jsou projevem herních dovedností.
Herní dovednosti (zpracovat míč, vystřelit, obejít
protihráče atd.) jsou učením (tréninkem) získané
dispozice k účelnému jednání ve hře. Množství a kvalita osvojených herních
činností vyjadřují způsobilost hráče podílet
se na týmovém herním výkonu.
Realizace individuálního herního výkonu v
utkání i v tréninku představuje určité specifické
zatížení na vnitřní orgány i metabolické
procesy (bioenergetické zajištění pohybové
činnosti), dále na funkce hybného (kosterního i svalového)
systému a řídící činnost centrální
nervové soustavy a psychické procesy. Kvalita vlastní
realizace individuálního herního výkonu je
také ovlivněna přiměřeností požadavků, které jsou
na hráče trenérem kladeny, i rušivými vlivy
plynoucími z prostředí (klima, tvrdě hrající
soupeř a podobně) i osoby hráče (únava, strach). Jako složky individuálního herního výkonu lze tedy označit
herní dovednosti, pohybové schopnosti, somatické a psychické charakteristiky. Toto
jen potvrzuje, že se jedná o složitou, bohatě strukturovanou a velmi
variabilní pohybovou činnost – herní výkon hráče.
Týmový herní výkon
Jednotlivé IHV, které považujeme za prvky týmového
herního výkonu (THV), jsou tedy i zároveň subsystémy
týmového herního výkonu. Ty jsou z hlediska
systémového v interakci se systémem soupeře (respektive
s IHV soupeře). Vzájemnou interakcí mezi jednotlivými subsystémy IHV a jejich samostatnými vlastnostmi je tvořen
systém týmového herního výkonu. Nelze
se tedy dívat na THV jako na prostý součet jednotlivých
IHV, jak k tomu trenéři v praxi občas inklinují. Je nutný
pohled nejen na kvantitu v jednotlivých IHV, ale zejména
na kvalitu jednotlivých vztahů mezi danými prvky a jejich
vnitřních vlastností.
Týmový herní výkon definujeme jako otevřený systém tvořený subsystémy IHV s jejich vzájemnými vztahy.
Ukazatele herního výkonu
Herní výkon ve SH je obecně při porovnání
obou soupeřích družstev vyjadřován výsledkem utkání
v dosažených gólech či bodech. Pro praktické potřeby
trenérů či učitelů jsou uplatňovány doplňující dílčí ukazatele HV v různém počtu a obsahu.
Nejčastěji jsou využívány techniky písemného, grafického či elektronického záznamu vybraných herních činností jednotlivce. Zaznamenávána je četnost výskytu a výsledek zpravidla v kategoriích „vše“ nebo
„nic“ (např. gól – ne–gól, úspěšná
obranná činnost – neúspěšná obranná
činnost, atd.).
Herní situace. Situace je souhrn jevů podnětů, okolností, objektů, osob a vztahů mezi nimi vyskytujících se k někomu, k něčemu, na určitém místě v určitém čase. Herní situaci pak chápeme jako souhrn podstatných vztahů mezi faktory tvořícími okolí jednacího subjektu – hráče. Jde o souhrn všech podstatných faktorů a vztahů děje utkání, působících na hráče a ostatní účastníky utkání v jistém časovém úseku a to v takovém, kdy se tyto vztahy nemění. Pro herní situace je charakteristická vysoká variabilita a jejich rychlá proměnlivost. Hráč je musí v časovém deficitu nejen identifikovat, ale také nalézat pro ně nejvhodnější časová a prostorová řešení, jak ve svých vlastních senzorických, myšlenkových i motorických reakcích, tak i vůči možné variabilitě herních reakcí soupeře. Většina herních situací je otevřeného charakteru vzhledem k výsledku. Řešení herních situací je jednotou i prolnutím pocitových a logických komponent, proto je pro vědu těžko uchopitelná, ale to je to, co dodává hře krásu.
Rozlišujeme čtyři kategorie herních situací:
Fyziologická odezva na zatížení v utkání je podobná jako dlouhotrvající kontinuální práce na úrovni 60–75 % VO2max. Ovšem vyjádřením odezvy pouze touto veličinou je značně maskována skutečná komplexnost fyziologických procesů. Díky intermitentnímu charakteru herního výkonu mohou svaly generovat déle vysoký výkon ve srovnání s kontinuální činností. Podle studií se ve fotbale pohybuje interval zatížení a zotavení, tedy poměr střídání vysoko a nízko intenzivních činností, mezi 1:14 až 1:7, v ragby 1:2, badmintonu 5:10 s, 50:250 s v ledním hokeji až 1:12 v basketbale. V invazních sportovních hrách je trvání úseků vysoké intenzity 4 až 7 s, z čehož jsou přibližně 2 s maximální až supramaximální intenzity a interval zatížení a zotavení se pohybuje mezi 1:6 až 1:14. Tyto limity jsou však velmi široké a proměnlivé. Průměrná SF se např. u házené, basketbalu a futsalu pohybuje v oblasti vysoké intenzity zatížení (minimálně anaerobního prahu) a to i přesto, že v sobě zahrnuje úseky střední až nízké intenzity.
Limitující faktory herního výkonu
Vzhledem k intermitentní povaze výkonu hráče považujeme požadavek opakovaně vykonávat herní činnosti za druhý limitující faktor
výkonu hráče.
Velký význam je tedy připisován rychlosti a kvalitě zotavných procesů v době, kdy hráč na hřišti provádí činnost střední až nízké intenzity, která předchází další činnosti maximální a supramaximální intenzity (často používaný výraz „Repeated Sprint Ability“ – RSA). Jak již bylo řečeno, RSA je úzce spjato s výkonem hráče v utkání, únava hráče je spojena totiž s neschopností reprodukovat další činnosti maximální intenzity. Díky nepředvídatelnosti herního děje se může totiž stát, že právě
neschopnost produkovat činnosti maximální a supramaximální
intenzity může značně ovlivnit výsledek utkání
při jejich akumulaci.
Rozvoj rychlosti a kvality zotavných metabolických procesů vede k rychlejší resyntéze ATP a odbourávání nechtěných metabolitů jako laktát a vodíkové kationty.
Vzhledem k požadavkům týmového herního výkonu na rozvoj činnostní participace hráčů a sociální koheze si lze jen těžko představit individualizaci tréninkového procesu, kdy bude každá tréninková jednotka respektovat požadavky jednotlivých hráčů. Proto je snahou nalézt proměnné, podle kterých lze vytvořit skupiny hráčů s relativně stejnými požadavky na kondiční připravenost z pohledu interindividuálních rozdílů a specifičnosti zatížení v utkání.
Determinanty spojené se zatížením v utkání
Bioenergetické determinanta
Během herního výkonu v SH jsou kladeny nároky na
metabolické procesy ve svalech, kde energetické zásoby
oscilují mezi čerpáním kontrakčně aktivních
svalů během svalové práce a obnovováním homeostázy
během zotavných intervalů. Herní výkon zahrnuje stupeň resyntézy
ATP z každého energetického systému tedy aerobního
i anaerobního,
proto dochází k širokému rozsahu metabolických
adaptací. Tento fakt však prozatím spíše
zamlžuje problematiku utilizace energie a její obnovy. Během intermitentní pohybové aktivity je
energie získávána:
Proto aplikace tréninku s krátkými pracovními intervaly je pro sportovní hry optimální díky současné kultivaci anaerobní kapacity a funkčně motorických dispozic pro krátkodobý výkon rychlostního typu se simultánním účinkem na úroveň aerobní kapacity. Všechny sportovní hry nutí
jedince zvládat takové zatížení po dobu jedné
až čtyř hodin. Únava během utkání je spojována
s neschopností jedince reprodukovat další činnosti
maximální intenzity. Díky nepředvídatelnosti
herního děje se může totiž stát, že právě tato neschopnost
může značně ovlivnit výsledek na konci utkání.
U všech sportovních her brankového typu se průměrné
zatížení hráčů během utkání pohybuje
kolem anaerobního prahu (AP), což je přibližně 80–90 % SFmax nebo
70–80 % maximální spotřeby kyslíku (VO2max).
U výkonů intermitentního charakteru je velmi důležitý
čas (objem) strávený činností maximální
intenzity. Ten se obecně u většiny sportovních her pohybuje
kolem 10–15 % celkového hracího času, což odpovídá
přibližně 15–19 % celkové překonané vzdálenosti.
V souvislosti s intermitentním výkonem se naskýtá
teoretická otázka: Jaké jsou limitující
faktory výkonu intermitentní pohybové aktivity, kdy
velmi vysoko intenzivní činnosti je střídána úseky
nízkointenzivními? Tyto faktory však prozatím
nejsou přesně vymezeny a jejich vliv na sportovní výkon je
prozatím v oblasti diskusí.
Biomechanické determinanty ovlivňují motorické provedení herních činností jednotlivce. Jsou úzce spojeny s motorickým učením se novým pohybům.
Důležitým momentem biomechanických determinant je charakteristika
tří kategorií pohybů, do kterých lze zařadit všechny pohyby hráče.
Jsou využívány v nových stále se proměňujících a zpřesňovaných pohybových kombinacích a tvoří základ celé velmi rozmanité herní motoriky. Jedná se o:
Stabilitu – vztahuje se k základní schopnosti a tendenci člověka udržet rovnováhu vzhledem k zemské přitažlivosti i tehdy, kdy dochází ke změně v aplikaci síly nebo kdy části těla, nebo celé tělo mohou být v neobvyklých polohách.
Lokomoci – vztahuje se k aktivním změnám místa,
ke změnám v umístění těla na podložce.
Manipulaci – vztahuje se k manipulaci s míčem.
Ke každému pohybu je zapotřebí určitého množství síly. Bez síly nedojde k žádnému pohybu. Při herním výkonu dochází neustále ke zvyšování a snižování síly a rychlosti pohybu. Jeden a tentýž pohyb použitý při realizaci herní činnosti jednotlivce se může provést velmi pomalu nebo velmi rychle v souvislosti s herním dějem, který hráč řeší. Různý cíl a různá vzdálenost si však vynucují různou velikost vynaložené síly i rychlosti při realizaci pohybů jednotlivých segmentů těla nebo těla celého. Nežádoucí variabilita síly a rychlosti pohybu může být příčinou chyb v pohybovém výkonu. K jejich odhalení přispívá pochopení mechanismů lidského pohybu ve smyslu principů efektivního pohybu. Platí to i pro každou herní činnost jednotlivce.
Psychické determinanty – psychické procesy jsou v herním výkonu hráče nezbytnou podmínkou úspěchu. V této souvislosti mluví o hráčském IQ jako o schopnosti dělat správné rozhodnutí ve správný moment. Tato schopnost v sobě nese procesy získávání a zpracování informací, rozhodování a samotné motorické odpovědi. Souhrnně jsou označovány jako procesuální zpracování informací a rozhodování. Proces se skládá ze tří fází. Označují se jako identifikace podnětu– smyslová fáze, kdy se analyzují informace, jde o shromažďování informací (kognitivní procesy), volby odpovědi jako stádium translačního mechanismu mezi smyslovým a pohybovým výstupem. Volí se z pohybů, které jsou k dispozici a programování odpovědi, jehož úkolem je organizovat hybný systém pro žádoucí pohyb. Vstup do celého systému tvoří informace o herní situaci, kterou musí hráč vhodně vyřešit. Tyto informace důležité pro kvalitní rozhodování je zajištěna percepcí sluchového, vizuálního a proprioceptivních smyslových orgánů. Získané údaje z vnějšího a vnitřního prostředí jsou uloženy do krátkodobého senzorického skladu. Percepce pokládá základ kognitivním procesům.
Z krátkodobého senzorického skladu se důležité
smyslové informace, vybrané selektivní pozorností, dostávají
do krátkodobé paměti, pracovního prostoru. Selektivní
pozornost se zaměřuje na vnější smyslové jevy, vnitřní
mentální operace, vnitřní smyslové informace
ze svalů a kloubů. Filtruje podstatné informace od zbytečných.
To je jeden z cílů tréninkového procesu, naučit hráče
vyrovnat se s přetížení pozornosti, která má
pravděpodobně pevně stanovenou kapacitu, tedy naučit hráče, kdy a čemu věnovat pozornost.
Výběrová pozornost je ovlivňována stresem, motivací
a emočním naladěním jedince.
Konfrontací mezi informacemi v krátkodobé paměti
a dlouhodobé, kde jsou uloženy zpětnovazební informace z
dřívější volby řešení herní situace
(zkušeností) vzniká pohybový program, tedy
pohybová odpověď, která je řešením vzniklé
herní situace.
Kognitivní procesy – schopnost vnímat vlastní pohyby, cizí pohyby, pohyby míče, okolní prostředí a rozhodovat se o reakci na něj, zajištěná percepčními a kognitivními procesy je jednou z nejdůležitějších determinant herního výkonu ve sportovních hrách. To je způsobeno tím, že hráči jsou vystaveni komplexními a neustále se měnícím prostředím. Hráči musí získávat informace poloze míče, spoluhráčích a soupeřích před tím, než si zvolí vhodnou odpověď, která je v souladu s týmovou taktikou, strategií a aktuální technickou a kondiční úrovní hráče. Kognitivní procesy tak vytvářejí senzorický základ takticko–technického mistrovství.
Kognitivní procesy jsou souhrnným pojmem, který v sobě nese psychické procesy sloužící v průběhu utkání aktuálním potřebám řízení a orientace herních činností, regulaci podnětů a rozhodování v herních činnostech, regulaci a kontrole motorického provedení herních činností. Slouží k tomu, aby se hráč mohl vědomě rozhodovat o své činnosti. Z hlediska konceptuálního modelu poskytují kognitivní procesy vstupní (ve stadiu identifikace podnětu) a zpětnovazební smyslové informace pro hráče vedoucí ke kvalitní volbě odpovědi. Hráč tím získá vhled do komplexních souvislostí herní situace, tedy k vnímání vlastních i cizích pohybů, pohybu míče a neměnících se objektů. Nezanedbatelný význam mají také v procesu motorického učení. Většina rozhodnutí je činěna pod velkým tlakem, který vytváří soupeř omezováním operačního prostoru a času. Tento časový tlak způsobuje nutnost účasti anticipace budoucích výsledků činnosti. Tato „schopnost číst hru“ je to, co od sebe odděluje špičkové a průměrné hráče. K tomu se pak přidává i lepší schopnost rozpoznání situace a rychlejší vyhledání správného pohybového řešení v paměti.
Argaj, G. (2002). Analýza tréningového a herného zaťaženia pri vybraných pohybových a športových hrách. In G. Argaj (Ed.), Aktuálne problémy vyučovania pohybových a športových hier (pp. 3–5). Bratislava: Slovenská vedecká spoločnosť pre tělesnú výchova a šport.
Bangsbo, J. (2003). Physiology of soccer. In P. Reilly (Ed.), Science and soccer (pp. 47–59). London: Routledge.
Barbero, J. C., Soto, V. M., Barbero, V. & Granda, J. (2008). Match analysis and heart rate of futsal players during competition. Journal of Sports Sciences 26(1), 63–73.
Bompa, T. O. (1999). Periodization: Theory and methodology of training (4th ed.). Champaign, IL: Human Kinetics.
Buchtel, J. (2008). Diagnostika herního zatížení v utkání volejbalu. Studia Kinantropologica, 9(2), 238–245. České Budějovice: Jihočeská Univerzita.
Bunc, V. (1990). Biokybernetický přístup k hodnocení reakce organizmu na tělesné zatížení. Praha: Výzkumný ústav tělovýchovný Univerzity Karlovy.
Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her. Praha: SPN.
Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hry: Výkon a trénink. Praha: Olympia.
Hůlka, K. (2010). Analýza metod hodnocení vnějšího zatížení hráčů během utkání ve sportovních hrách. Česká kinantropologie, 14(4), 33–40.
Hůlka, K., & Stejskal, P. (2005). Diversities in circulation loading of youth basketball players during the match [Abstract]. In The 7th Scientific Conference „Application of Scientific Research on Sport Training“. Book of Abstracts (p. 45). Serres: Aristotle University of Thessaloniki.
Chelly, M. S., Hermassi, S., Aouadi, R., Khalifa, R., Van den Tillaar, R., Chamari, K., & Shephard, R. J. (2011). Match analysis of elite adolescent team handball players. Journal of strength and conditioning research, 25(9), 2410–2417.
Matthew, D., & Delextrat, A. (2009). Heart rate, blood lactate concentration, and time–motion analysis of female basketball players during competition. Journal of Sport Sciences, 27(8), 813–822.
Psotta, R. (1999). Concept of the physical performance in the maximal intensity intermittent exercise. Acta Universitatis Carolinae Kinanthropologica, 35(2), 65–76.
Rodriguez-Alonso, M., Fernandez-Garcia, B., Perez-Landaluce, J., & Terrados, N. (2003). Blood lactate and heart rate during national and international women’s basketball. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 43(4), 432–436.
Süss, V. (2005). Význam indikátorů herního výkonu pro řízení tréninkového procesu. Praha: Karolinum.
Šafaříková (1988). Diagnostika herního výkonu ve sportovních hrách. In L. Dobrý (Ed.), Didaktika sportovních her (pp. 114–141). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Táborský, F. et al. (2009). Metodologická východiska pozorování a hodnocení herního výkonu. Praha: Karolinum.