Sport osob se zdravotním postižením

Úvod

Tato část publikace si klade za cíl představit specifika sportovních programů osob se zdravotním postižením. Osoby se zdravotním postižením bývají označovány, jako osoby se specifickými potřebami, speciálně vzdělávacími potřebami nebo jako osoby s jinakostí. Termín jinakost označuje fenomén (v našem případě osobu), který se odlišuje od běžně známé a přijímané normy. Většina lidí vnímá jinakost velmi subjektivně a osobně. Jinakost hodnotíme jednak jako odlišnost od, námi běžně přijímané, normy (př. normy chování, komunikace, či pohybových kompetencí – např. lokomoce). V zemích západní Evropy a severní Ameriky tvoří osoby se zdravotním postižením zhruba 10% populace, což znamená signifikantní část populace, která má nižší míru zapojení do pravidelných pohybových aktivit, nižší míru tělesné zdatnosti, mnohdy také nižší vnímanou kvalitu života.

Porucha, postižení, handicap

Pro základní vymezení a pochopení termínů, které běžně používáme pro osoby se zdravotním postižením/ jinakostí patří například pojmy:

Porucha (vada): je problém tělesných funkcí nebo struktur, jako je signifikantní odchylka nebo ztráta funkce.
Postižení: je určitá odchylka ve zdravotním stavu člověka, která jej omezuje v určité činnosti (pohyb, kvalita života, uplatnění ve společnosti).
Disabilita: je problém dané osoby tak, že je způsobený přímo chorobou, traumatem nebo jinými zdravotními problémy, které vyžaduji lékařskou péči, zajištěnou léčením jedince prostřednictvím odborníků (medicinské pojetí konstruktu) vs. sociálně vytvořený problém… spíše komplex sdružených podmínek, z nichž mnohé jsou vytvářeny společenským prostředím.
Handicap: sociální znevýhodnění jedince v důsledku jeho postižení (tělesného, smyslového apod.)

Obrázek 22. Děti vs. modelka s amputacemi dolních končetin (Spina Bifida Association, 2014)

Setkání s jinakostí u většiny osob vyvolává silné emoce: např. (a) strach a obavy z vlastní interakce a jednání se zdravotně postiženým (Zvládnu to? Co mu řeknu? Co udělám? Nedotkne se ho to?); (b) strach a obavy o vlastní selhání (Zvládnu daný úkol/ situaci? Co když mu ublížím? Neublíží ostatním?); (c) nepřiměřený obdiv tzv. „Superman effekt“ (Ty jo – ta musí být dobrá! To bych nedal! Silnější emoce většinou vyvolávají těžší či vícečetná postižením.

„Postižení“ je ideologický konstrukt, který, jak precizně vystihuje Rosemarie Garland- Thomson, „konstruuje představu velké, heterogenní skupiny lidí, jejichž tělesnost, tělesné funkce, hendikepy, tělesné nejednoznačnosti, vzhled jsou považovány za abnormální, defektní, degenerované, oslabené, deformované, nemocné, nezdatné, patologické, obézní, zmrzačené, šílené, ošklivé, retardované či poškozené. Všechna tato označení slouží k patologizaci, stigmatizaci, znehodnocování a vylučování. Přestože se zkušenosti s funkcemi, tělesností a její formou a stejně tak s materiálními podmínkami lidí v těchto široce definovaných kategoriích ‚postižení‘ jedna od druhé velmi zásadně liší, sociální, politické a ekonomické dopady toho, že jsou tito lidé považováni za méněcenné, i postoje a kulturní praxe exkluze a vylučování, kterým tito lidé čelí, jsou analogické“.

Obrázek 23. Paralympionici (winners-gallery.com, 1996)

Většinou jsou tyto pocity či přesvědčení dány nedostatečnou vlastní zkušeností s danou populací. Proto je doporučováno, aby se studenti pedagogických, ale i dalších oborů měli možnost setkat s jinakostí a specifickými potřebami osob se zdravotním postižením, a to nejlépe na základě příběhů a povídání s konkrétními osobami se zdravotním postižením, které již ve svém životě něčeho dosáhli (př. sportovci, umělci, podnikatelé).

Pro lepší pochopení možností sportovního zapojení jsou v této kapitole popsána základní specifika osob s mentálním, tělesným, zrakovým a sluchovým postižením.

Klasifikace mentálního postižení

Mentální postižení (MP) představuje komplex specifik vzhledem k osobnosti, sociální adaptabilitě, chování, motorice, pozornosti a řadě další. Často bývá chybně zjednodušováno na deficit pouze v kognitivní oblasti. S ohledem na specifika v motorice (hrubé, jemné i obou současně), grafomotorice, senzomotorice, sociomotorice i psychomotorice a jejich dopadu do reálného života se cíleně realizované pohybové aktivity jeví jako esenciální součástí života i výchovně-vzdělávacího procesu osob s MP. Správně vedené programy nejen s osobami s MP, ale i s jedinci v jejich bezprostředním okolí (komunita jedince s MP) jsou velmi vhodným prostředkem reedukace, rehabilitace i kompenzace specifik postižení. Pohybové aktivity rozvíjejí bezprostřední vnímání, pozornost, paměť, obrazotvornost, představivost, myšlení a řeč. Mluví se o utváření časoprostorových představ, odhadu vzdálenosti, rychlosti a pochopení předmětových vztahů promítajících se do celkové anticipace osobnosti.

Tabulka 15. Klasifikační stupně MP z pohledu 10. revize WHO

Kód	Současné označení	Inteligenční kvocient
F 70	Lehké mentální postižení	69 – 50
F 71	Středně těžké mentální postižení	49 – 35
F 72	Těžké mentální postižení	34 – 20
F 73	Hluboké mentální postižení	20 a níže

Lehké MP (IQ 69–50)
U osob s lehkým MP zaznamenáváme opožděný vývoj řeči. Celkově se komunikaci s osobami s mentálním postižením výrazněji věnuje Válková, která uvádí, že schopnost komunikovat je většinou způsobena opožděným vývojem řeči, obsahovou chudostí a častými poruchy formální stránky řeči. Řada problémů se u těchto jedinců objevuje při nástupu do vzdělávacího systému kolem šestého roku života. Většina těchto osob je plně nezávislá na sebeobsluze, jsou schopni vykonávat jednoduchá zaměstnání. Výrazné problémy se mohou projevovat v období školní docházky: omezená schopnost logického a mechanického myšlení, slabší paměť, jemná a hrubá motorika může být lehce opožděna. Velký význam u osob s lehkým mentálním postižením má výchovné prostředí. Velká část těchto jedinců se dobře orientuje v každodenním životě a velmi dobře prospívá v manuálních a praktických zaměstnáních. Z celkového počtu jedinců s MP je cca 80 % osob s lehkou MP, v celkové populaci pak 2,6 %.

Středně těžké MP (IQ 49 – 35)
Myšlení a řeč jsou výrazně omezené, stejně jako dovednosti v sebeobsluze (Valenta & Müller, 2003). Úroveň motorických dovedností kolísá mezi motorickou obratností a dyspraxií jemné i hrubé motoriky, která je spojena s potížemi s koordinací pohybů. Mnozí jedinci se středně těžkým MP potřebují občasný dohled a pomoc v náročnějších situacích. Samostatný život je zřídka možný, avšak pro mnohé z nich může být řešením podporované či chráněné bydlení. Výskyt jedinců se středně těžkou formou MP je v populaci osob s mentálním postižením asi 12 % a celkové populaci pak 0,4 %.

Obrázek 24. Sportovci s mentálním postižením (Coca Cola - GB, 2011)

Těžké MP (IQ3–20)
Valenta s Müllerem mluví o výrazném opoždění psychomotorického vývoje, který je patrný již v předškolním věku. Možnosti sebeobsluhy považují za výrazně limitované. Motorické poruchy s příznaky celkové poškození CNS. V dospělosti jsou osoby s těžkým mentálním postižením odkázány na podporu ze strany intaktní populace, u některých je proto nutné provést omezení v právních úkonech nebo úplné zbavení svéprávnosti. V celkovém počtu jedinců s MP se s těžkou formou vyskytuje cca 7 %, v celkové populaci pak 0,2 %.

Hluboké MP (IQ pod 20)
Nutná je trvalá péče i v těch nejzákladnějších životních úkonech. Často se objevuje těžké senzorické a motorické postižení, podobně jako neurologické poruchy. Komunikační schopnosti jsou maximálně na úrovni porozumění některým slovům a nonverbální odpověď. Možnosti vzdělávání jsou velmi omezené. Dlouhodobým tréninkem lze dosáhnout základních orientačních a sebeobslužných činností tak, že se jedinec s postižením může zapojit do různých domácích činností. Tvoří asi 1 % z populace osob s mentálním postižením.

Klasifikace tělesného postižení

Termín tělesné postižení je velmi široký. Někteří autoři preferují termín porucha hybnosti, které lépe reflektuje funkční omezení těchto osob. My se, v souladu s terminologií Světové zdravotnické organizace (WHO) ICF-2001, přikláníme k pozitivnímu nahlížení na schopnosti žáků s tělesným postižením. Snažíme se je vnímat jako žáky se specifickým pohybovým projevem (např. nezaměřujeme se na fakt, že žák nemůže chodit, ale zajímá nás, jak se pohybuje na ortopedickém vozíku). V této kapitole budou uvedeny nejčastěji se vyskytující typy tělesných postižení.

Dětská mozková obrna
Dětská mozková obrna (DMO) je neprogresivní a nestacionární postižení centrálního nervového systému vedoucí k poruchám volní hybnosti, parézám nebo mimovolním pohybům. Vojta toto postižení nazývá infantilní cerebrální parézou nebo pouze cerebrální parézou (CP). Činitele, kteří se podílejí na vzniku DMO, můžeme rozdělit na prenatální, perinatální a postnatální. Mezi prenatální (předporodní) činitele patří například vývojové malformace, infekce, oběhové poruchy a přenošenost. Nejdůležitější skupinou perinatálních (porodních) činitelů jsou abnormální porody (porod klešťový, překotný nebo protrahovaný). Jejich hlavními následky mohou být krvácení a apoxie. Postnatální činitelé jsou vymezeny obdobím prvního roku života, zahrnují hlavně kojenecké infekce a skupiny nedonošených dětí.

Nejpočetnější skupinu DMO tvoří formy spastické (61%), u nichž převládá forma diparetická. U spastických forem jsou popisovány také forma hemiparetická a kvadruparetická. Diparetická forma je charakterizována spastickou diparézou dolních končetin s jejich semiflexí (tzv. nůžkovité držení pro spasmus adduktorů). Hemiparetická forma je charakterizována zpravidla postižením horní končetiny, která bývá ohnutá v lokti, a dolní končetina je napjata tak, že postižený došlapuje na špičku. Kvadruparetická forma je charakterizována postižením všech čtyř končetin s převažujícím postižením dolních (zdvojení formy diparetické) či horních končetin (zdvojení formy hemiparetické).

Rozštěpy páteře
Rozštěp páteře (také spina bifida) patří k vrozeným vývojovým vadám. Sherrill ji označuje za druhou nejčastější formu tělesného postižení, hned po DMO. Rozštěpy páteře vznikají nedokonalým uzavřením medulární trubice. Obyčejně se jedná o částečný výhřez míchy, který se obyčejně vyskytuje v bederní oblasti jako různě velký nádorovitý útvar, krytý ztenčenou kůží. Tato kůže se snadno zraní a přidruží se infekce, kterým někdy děti s rozštěpem podléhají.

Proto se brzy provádí neurochirurgický zákrok, při kterém se vak odstraňuje za úzkostlivého šetření nervové tkáně. Tecklin tvrdí, že operace většinou probíhá do 24 hodin po narození, i když někteří lékaři preferují operaci až 9. či 10. den. Důležité je také kosmetické hledisko. Známe tři základní druhy rozštěpů páteře. Jsou to: a) meningokéle, při které dojde pouze k výhřezu míšních plen; b) meningomyelokéle, při níž dojde k výhřezu míšních plen a míchy; a c) spina bifida occulta. Neurologický nález je dán rozsahem rozštěpu. Může být zcela normální až po úplné ochrnutí dolních končetin – paraplegii. Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku.

Obrázek 26. Aaron Fotheringham (první vozíčkář (dg. rozštěp páteře), který zvádl salto na vozíku; zdroj Fotheringham, 2013)

Osoby s rozštěpem páteře by se proto měli věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou nepoškozené. Sherrill doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkénko na kolečkách) a sporty na vozíku. Je vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro vozíčkáře. Tyto organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které potom mohou uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné části sportů na vozíku, příp. lyžování či sledge hokeje.

Ochrnutí po poranění míchy
K poškození míchy může dojít při těžkých úrazech páteře a výjimečně také při určitých onemocněních. V těchto případech vznikají ochrnutí v rozsahu závislém na výšce poškození míchy. Mezi nejčastější příčiny úrazů patří automobilové či motocyklové havárie, případně skoky do mělké vody. U dětí školou povinných není ochrnutí po poranění míchy velmi rozšířené, ale i tak se můžeme ve školní tělesné výchově setkat se žákem s paraplegií či kvadruplegií. V závislosti na výšce léze (poškození míchy) rozeznáváme několik typů ochrnutí.

Obrázek 27. Funkční potenciál v závislosti na výši léze (www.apparelyzed.com)

Poúrazová chabá paréza: Při poškození míšních kořenů v oblasti dolní bederní páteře dochází k neúplnému ochrnutí (paréze) dolních končetin. Osoby s tímto postižením dokáží většinou chodit o francouzských holích. Vozík používají převážně na delší trasy a také pro sportovní i jiné pohybové aktivity.
Poúrazová paraplegie: Jedná se o úplné ochrnutí dolních končetin, většinou po poranění míchy v oblasti hrudní a horní bederní páteře. Za jistých podmínek je možné naučit i chůzi v aparátech. Ta je však většinou velice nejistá, vysilující a slouží jako rehabilitační cvičení. Osoby s paraplegií používají vozík celodenně. Mohou se také zapojit do mnoha pohybových aktivit. Patří mezi ně atletika, plavání, lukostřelba, basketbal a tenis na vozíku, lyžování na monoski, sledge hokej saních, windsurfing, jízda na vodních lyžích a mnohé další.
Poúrazová kvadruplegie: Toto postižení vzniká po poškození míchy v krční partii. Ochrnutí dolních končetin je zde většinou úplné, ochrnutí rukou v různém stupni od paréz až po praktické plegie. Ochrnutí je vždy horší v nižších partiích rukou (prsty, zápěstí) než v horních (ramena), postiženo bývá i břišní a zádové svalstvo Zapojení do sportovních aktivit je ovlivněno stupněm postižení. Vhodnými pohybovými aktivitami pro osoby s kvadruplegií jsou například plavání, atletika, stolní tenis, boccia, lukostřelba a jiné. Specifickou sportovní hrou pro tyto osoby je ragby na vozíku. Boccia je vhodná i pro osoby s úplným ochrnutím horních končetin, protože mohou použít speciální rampy a asistenta.
Poúrazové kvadruparézy: Toto postižení se vyskytuje poměrně zřídka. Jedná se o neúplné ochrnutí horních i dolních končetin. Stupeň jejich postižení bývá různý, ale dolní končetiny vykazují pohyby, které lze někdy využít k postrkování vozíku, případně i k chůzi.

Amputace dolních a horních končetin
Amputace na končetinách je velmi drastickým zásahem do pohybových schopností, zvláště pak u dítěte. Důvody vedoucí k rozhodnutí o amputaci končetiny jsou: vážné devastující poranění, hlavně jsou-li zničeny důležité cévy, nezvládnutelné infekce s celkovými septickými projevy ohrožujícími život, např. plynatá sněť. Amputaci lze provést také při dlouhotrvajícím nevyléčitelném místním onemocnění. Amputační pahýl v definitivním stavu musí být odolný, výkonný a dobře pohyblivý. Odolnost pahýlu je závislá hlavně na kvalitě a umístění operačních jizev.

Ovládání protézy závisí na délce pahýlu. Čím je pahýl delší, tím lépe se ovládá protéza. Jeho délka však nesmí bránit umístnění technického příslušenství protézy. Nesmírně důležitá je také správná péče o pahýl. Existuje několik typů protéz a s vývojem nových materiálů a technologií se každým rokem zlepšují možnosti zapojení osob s amputacemi do pohybových aktivit. Inspirujícím příkladem zapojení sportovců (v případě dětí – budoucích sportovců) je jihoafrický sprinter Oscar Pistorius, který dokáže (se dvěma protézami) zaběhnout 100m za 10,91s. Pro osoby s amputacemi, které používají dlouhodoběji vozík (oboustranná amputace, jež neumožňuje užívání protéz), se doporučuje posunutí zadních os vozíku více dozadu. Často také užívají vozík bez stupaček, což jim umožňuje lepší manévrování v menším prostoru. U osob s amputacemi horních končetin záleží na charakteru a míře amputace. Děti se do pohybových aktivit mohou zapojit s použitím protéz či bez nich.

Obrázek 28. Sportovci s amputacemi dolních končetin (Kudláček & Ješina, 2013)

Možnosti pohybových aktivit osob s amputacemi dolních končetin se liší podle druhu amputace. Většina osob se může díky vhodným sportovním protetickým pomůckám účastnit běžných aktivit. Osoby s jednostrannou nadkolenní (A2) i podkolenní (A4) amputací, či s amputací oboustrannou podkolenní (A3) se mohou účastnit běžeckých závodů v atletice, plavání, lyžování se stabilizátory. K těmto aktivitám nepotřebují vozík. Mohou se však zapojit i do sportů na vozíku. Mezi vhodné sporty patří například tenis nebo basketbal na vozíku. Osoby ze skupiny A1 (oboustranná nadkolenní amputace) se věnují také atletickým disciplínám na vozíku. Pro tyto osoby je také výborné plavání, stolní tenis, lukostřelba a většina sportů na vozíku, včetně lyžování a sledge hokeje. Odborníci také doporučují častou návštěvu sauny.

Klasifikace zrakového postižení

Z pohledu motorických kompetencí jinak zrakově disponovaných osob je důležité znát případné kontraindikace pro provádění pohybových aktivit. Kraus dělí zrakové vady na:

Vrozené: (a) Dědičné změny; (b) Změny na podkladě intrauterinního infekce
Získané: (a) náhlé - úrazy, vaskulární léze; (b) postupné - retinopatie, záněty, nádory, intoxikace, odchlípení sítnice, glaukom, senilní katarakta, senilní degenerace sítnice.

Dále můžeme zrakové postižení dělit na: (1) Nevidomost; (2) Skutečnou nevidomost; (3) Plnou nevidomost a (4) Slabozrakost.

Nevidomost
1. Praktická nevidomost:
  1. pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně,
  2. binokulární zorné pole menší než 10 0, ale větší než 5 0 kolem centrální fixace.
Skutečná nevidomost:
1. pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 – světlocit,
2. binokulární zorné pole 5⁰ a méně i bez porušené centrální fixace.
Plná nevidomost: světlocit s chybnou světelnou projekcí až do ztrát světlocitu (amauróza).
Slabozrakost je ireverzibilní pokles zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 až do 3/60 včetně.

Obrázek 29. Sportovci se zrakovým postižením (IPC, 2013)

Pro sport je nejdůležitější klasifikace dle Mezinárodní organizace sportu zrakově postižených (IBSA), která rozděluje sportovce do třech kategorií, dle míry zrakového postižení. Písmeno B je označením Blind - nevidomý, číselný index udává stupeň postižení.

B₁ - úplná slepota, neschopnost rozeznávat objekty ani kontury z jakékoliv vzdálenosti, bez světlocitu až světlocit.
B₂ - schopnost rozeznávat předměty nebo kontury, zraková ostrost do vizu 2/60 s horní hranicí zrakového pole do 5°.
B₃ - zraková ostrost 2/60 až 6/60 nebo omezení zrakového pole v rozmezí 5-20°.

Klasifikace sluchového postižení

Vady sluchu většina autorů rozděluje podle: (a) závažnosti (nedoslýchavost, hluchota), (b) podle doby vzniku (postlingvální a prelingvální) a (c) místa. V odborné literatuře je klasifikace sluchových poruch nejčastěji uváděna podle následujícího rozdělení:

podle velikosti sluchové ztráty;
podle místa vzniku;
podle doby, kdy k sluchové vadě došlo (souvisí s řeči).

Kvantita (velikost) sluchové vady se vyjadřuje v decibelech (dB) hlasitosti zvuků, které se vyskytují v blízkosti člověka. Hlasitost různých zvuků je vyjádřena stupnicí od 0 - 140 dB.

Hrubý vychází při svém dělení ze stupňů stanovených WHO roku 1980:

0–25 dB – normální sluch.
26–40 dB – lehká nedoslýchavost.
41–55 dB – střední nedoslýchavost.
56–70 dB – středně těžká nedoslýchavost.
71–90 dB – těžké poškozená sluchu.
91dB a více – velmi závažné poškození sluchu.

Z hlediska fyziologického dělíme vady sluchu podle místa vzniku:

Vady převodní.
Percepční.
Smíšené.

Převodní vady. Dojde-li k nějaké poruše v mechanické části sluchové dráhy (vnější nebo střední ucho), dochází k narušení převodu vnímání zvuku, tzv. převodní vadě. Vady převodní jsou charakteristické poruchou kvantity slyšení a nemůžou vést k úplné hluchotě. Mezi převodní vady patří především ucpání vnějšího zvukovodu (zhoršení sluchu o 30–40 dB). Všechny převodní vady lze kompenzovat moderními pomůckami, jako je např. sluchadlo, nebo operativně.

Percepční vady (senzoneurilní) vznikají, jestliže dojde k poškození vláskových buněk ve vnitřním uchu nebo v nervové části sluchové dráhy a je narušeno vnímání (percepce) zvuku (Hrubý, 1997). Jsou mnohem závažnější než vady převodní. Mohou vést až k úplné hluchotě.

Z hlediska doby vzniku dělíme sluchové vady na vrozené (v důsledku dědičnosti nebo v době zrání plodu) a získané. Získané vznikají až po narození dítěte. Doba vzniku po narození je důležitá kvůli rozvoji řeči. Souralová a Langer (2005) uvádějí dělení sluchových vad na prelingvální a postlingvální. Prelingvální sluchová vada je vrozená nebo získaná v době, kdy není ještě u dítěte ukončen základní vývoj řeči (tzn., že dítě neslyší žádný akustický vjem) a o sluch přišlo před rozvojem řeči (obecně se uvádí do dvou let). Naproti tomu postlingvální sluchovou vadou je stav, kdy ke ztrátě sluchu došlo až po ukončení základního vývoje řeči.

Mohou být osoby se zdravotním postižením sportovci? Ano!!!! Ve 21. století se tento fakt stává stále více společensky vnímaným fenoménem. Sportovce vídáme v televizních spotech a pořadech, o jejich osudech se dozvídáme v článcích v časopisech či webových stránkách. Zkuste si však odpovědět na otázku, které sportovce s tělesným, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením byste byli schopni sami pojmenovat. Přes stoupající popularitu těchto „jiných“ sportovců jsou stále (a to nejen v Česku) sportovci se zdravotním postižením na okraji zájmu médií a veřejnosti. A přitom je zapojení do sportu důležité nejen ze zdravotního hlediska, ale také z pohledu rozvoje osobnosti, rozvoje sociálních vztahů a kvality života jako takové.

V současnosti existuje několik základních směrů sportovního zapojení osob se zdravotním postižením. Jedná se o pojetí: (a) Paralympijské, (b) Hnutí speciálních olympiád, (c) Deaflympijské, a nakonec také pojetí (d) integrované. V paralympijském sportu nacházejí uplatnění převážně sportovci s tělesným a zrakovým postižením. Jednou ze zakládajících organizací Mezinárodního paralympijského výboru byla také sportovní organizace osob s mentálním postižením (INAS-FID). Sportovci s mentálním postižením se Paralympiád v současnosti účastní pouze okrajově ve vybraných sportech z důvodu komplikované klasifikace těchto sportovců. Světově velmi známé je hnutí speciálních olympiád (Special Olympics International), které se zaměřuje na rozvoj sportu, zdraví a kvality života osob s mentálním postižením. Osoby se sluchovým postižením se sportu věnují v rámci Mezinárodního deaflympijského výboru. V neposlední řadě mohou sportovci s některými typy postižením soutěžit spolu se sportovci bez zdravotního postižení (intaktními). Existuje celá řada dalších pojetí sportu osob se specifickými potřebami, ale těm se v rámci tohoto textu věnovat nebudeme.

Literatura

Hrubý, J. (1997). Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu - 1. Díl. Praha: FRPSP.

Kudláček, M., & Ješina, O. (2013). Integrovaná tělesná výchova, rekreace a sport. Olomouc: Univerzita Palackého.

Panská, S. (2013a). Aplikované pohybové aktivity osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého

Pipeková, J. (2006). Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: Paido.

Sherrill, C. (2004). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan (6th ed.). Boston, MA: WCB/McGraw-Hill.

Souralová, E., & Langer, J. (2005). Surdopedie. Studijní opora pro kombinované studium. Olomouc: UP v Olomouci.

Tichý, J., et al. (1998). Neurologie. Praha: Karolinum.

Trojan, S., Druga, R., Pfeiffer, J., & Votava, J. (2004). Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. Praha: Grada.

Valenta, M., & Krejčířová, O. (1997). Psychopedie: Kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných. Olomouc: Netopejr.

Valenta, M., & Müller, O. (2003). Psychopedie. Praha: Parta, s.r.o.

Vojta, V. (1993). Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku. Praha: Grada.