Didaktika sportovního tréninku ve sportovních hrách

Pořádání soutěží ve sportovních hrách

Uspořádání soutěže ve sportovních hrách je ovlivněno především časem, ve kterém musí soutěž proběhnout, a počtem zúčastněných soupeřů (jednotlivci, dvojice nebo družstva). Časově může být např. soutěž deseti družstev ohraničena jedním nebo dvěma dny (krátkodobý turnaj), jedním či dvěma týdny (většina turnajů na mistrovství světa či Evropy) nebo jedním rokem, (dlouhodobý turnaj). Soutěže se musí zúčastnit nejméně dvě družstva (nejčastěji čtyři až dvanáct), do soutěží masového charakteru však může být zapojeno i několik set družstev. V takovýchto případech jsou soutěže uspořádány ve více stupních (např. extraliga, první liga, druhá liga, divize, krajská soutěž, okresní soutěž).
Obsahová (počet účastníků) a časová stránka struktury soutěže ovlivňují bezprostředně stránku vztahovou, to je způsob uspořádání jednotek soutěže (utkání). Rozeznávají se tři formy soutěží (též soutěžní nebo hrací systémy): stejnoměrné‚vyřazovací a smíšené.

Ve stejnoměrné formě soutěže má každý z účastníků zajištěno, že se postupně utká s každým z ostatních účastníků (těž tzv. „systém každý s každým“, též „robin“ systém). Postupné utkání se všemi soupeři se může uskutečnit pouze jedenkrát soutěž s jediným cyklem), nejčastěji u časově omezených turnajů, ale také dvakrát či čtyřikrát (dlouhodobé mistrovské soutěže). Počet utkání (x), které je zapotřebí i sehrát, se vypočítá dosazením počtu účastníků (n) a počtu cyklů (a) do vzorce, který má obecně tuto podobu:

x = $\frac{\mathrm{a\; .\; n\; (n-1)}}{2}$

V tabulce 14 je uveden příklad rozpisu soupeřů pro jednotlivá kola (každý účastník v něm sehrál jedno utkání) soutěže s jedním cyklem při osmi i účastnících.

Tabulka 14. Rozpis utkání pro jednotlivá kola soutěže s osmi účastníky

1. kolo	2. kolo	3. kolo	4. kolo	5. kolo	6. kolo	7. kolo
1–8	8–4	7–8	8–3	6–8	8–2	5–8
2–7	5–3	1–6	4–2	7–5	3–1	6–4
3–6	6–2	2–5	5–1	1–4	4–7	7–3
4–5	7–1	3–4	6–7	2–3	5–6	1–2

Při sestavování rozpisu se postupuje následovně:

1. Pro první kolo zapíšeme čísla, pod kterými družstva startují, v aritmetickém pořadí proti směru hodinových ručiček.
2. Pro všechna ostatní kola ponecháváme nejvyšší číslo (v tomto případě osm) v prvním řádku, ale střídavě na prvním místě (domácí družstvo) a druhém (hostující družstvo). Číslo jedna umístíme vždy na místo, na kterém bylo v předchozím kole číslo zahajující druhou polovinu účastníků (v tomto případě číslo pět). Zbývající čísla pak zapisujeme v aritmetickém pořadí od čísla jedna opět proti směru hodinových ručiček.
3. Pro jiný počet účastníků postupujeme obdobným způsobem. Je-li počet družstev lichý, provedeme rozpis pro nejbližší vyšší sudý počet. V každém kole pak má jedno družstvo volno (vždy to, které má hrát proti nejvyššímu – tedy neobsazenému číslu).
4. V případě, že soutěž probíhá ve dvou cyklech, změní se pro druhý cyklus pořadí čísel v každém z párů (kdo byl v prvním cyklu domácí, hraje ve druhém cyklu na hřišti soupeře a naopak).

Výsledky jsou pro větší přehlednost průběžného i konečného pořadí účastníků zapisovány do tabulky, která může mít různé podoby. Zpravidla jsou zaznamenávány počty již sehraných utkání, kolik jich skončilo výhrou či porážkou (případně remízou) daného družstva, počet získaných bodů a často též celkové skóre (získaných a obdržených gólů, vítězných či ztracených setů).

Konečné pořadí družstev v soutěži, která byla organizována ve stejnoměrné formě, vykazuje vysokou spolehlivost vzhledem ke skutečné sportovní výkonnosti zúčastněných. Vliv tzv. náhodných výsledků je, zvláště u soutěží s více cykly, zanedbatelný. Stejnoměrnou formu soutěže však nelze uplatnit tam, kde počet účastníků přesahuje časové možnosti. Po krátkodobé a střednědobé soutěže je maximum 6–8 účastníků, pro dlouhodobé soutěže asi 18– 20 účastníků. V krátkodobých či střednědobých soutěžích s počtem okolo 12–16 účastníků se proto často používá skupinové varianty stejnoměrné formy. Např. turnaj 12 družstev je hrán ve dvou šestičlenných skupinách jednocyklovou formou každý s každým. Vítězové skupin se pak utkají 1. a 2. Místo konečného pořadí, druzí ze skupin o 3. a 4. Místo, třetí ze skupin o 5. a 4. místo atd. Tato varianta může mít i více stupňů. Tak např. turnaj 16 družstev se hraje nejdříve ve čtyřech skupinách po čtyřech účastnících formou každý s každým. První tři družstva s každé skupiny (celkem 12 družstev) vytváří dvě šestičlenné skupiny, ve kterých se družstva utkají opět každý s každým, přičemž se ale předchozí výsledky ze čtyřčlenných skupin započítávají. Konečné pořadí se pak určí stejně jako v předchozím příkladu. Družstva, která skončí v úvodních čtyřčlenných skupinách poslední, mohou vytvořit skupinu bojující o umístění na 13. až šestnáctém místě, rovněž formou každý s každým.

Při vysokém počtu účastníků a velmi omezených časových možnostech je někdy nutné použít vylučovací formy soutěže (též tzv. „K.O. systém“). Účastníci jsou rozlosování do dvojic. Do dalšího kola postupují vždy jen vítězové. Poražení účastníci jsou ze soutěže vyřazeni. Počet nutných utkání se tak podstatně sníží. Tak např. při 24 účastnících postačí při vyřazovací formě soutěže 23 utkání, zatímco při jednocyklové stejnoměrné formě soutěže by bylo zapotřebí 276 utkání. Značnými nedostatky vylučovací formy jsou však nestejné počty utkání pro jednotlivé zúčastněné, a to, že každé utkání rozhoduje o dalším „bytí či nebytí“. Proto, je– li možný odhad sportovní výkonnosti účastníků, jsou nejlepší z nich nasazování tak, aby se nemohli vzájemně vyřadit již v prvních kolech. Ve vylučovací soutěži je vyhlašován zpravidla jen vítěz, druhé místo přísluší poraženému finalistovi, o třetí místo se dělí oba poražení semifinalisté. Pořadí dalších účastníků nebývá určováno.
Počet účastníků se ve vylučovací soutěži zmenšuje každým kolem o polovinu. Proto je výhodné, aby se prvního kola zúčastnilo jen tolik družstev, kolik je rovno některé mocnině dvou (např. 16, 32, 64 atd.). Obvykle je však počet přihlášených jiný a pak je nutné sehrát tzv. předkolo. V předkole se hraje pouze utkání, aby byl počet družstev (n) zredukován pro první kolo na nejbližší nižší mocninu dvou (2^y). Počet utkání pro předkolo se stanoví podle vzorce:

x = (n–2^y).

To znamená, že při 24 účastnících se musí v předkole sehrát osm utkání. Jinými slovy: předkolo musí sehrát 16 účastníků. Osm vítězů předkola postupuje do prvního kola, kde vytvoří další soutěžní dvojice společně s osmi účastníky, kteří měli v předkole volno. Celkový počet utkání ve vylučovací formě soutěže, včetně utkání předkola, je možno vypočítat dle vzorce: x = n–1.
Vylučovací forma soutěže může být uplatněna rovněž při tak zvaném „play off“, kdy je k celkovému vítězství nad soupeřem zapotřebí vyhrát stanovený počet utkání (nejčastěji 2, 3 nebo 4).

Pro zmírnění nevýhod vylučovací formy soutěže je někdy uplatňována forma, při které jsou účastníci ze soutěže s konečnou platností vyřazováni až po druhé porážce. To znamená, že hráči (družstva), kteří poprvé prohráli, jsou postupně zařazováni do druhého cyklu, který je hrán opět vylučovací formou. Vítězem celé soutěže je zpravidla vítězný finalista prvního cyklu. Poražený finalista prvního cyklu a vítězný finalista druhého cyklu se spolu utkají o 2. a 3. místo v soutěži. V jiné variantě se ve finále utkávají vítězové prvního a druhého cyklu. Tato forma soutěže zaručuje každému z účastníků nejméně dvě utkání a dává též hráči (případně družstvu), který jednou prohrál (třeba i v předkole prvního cyklu), teoretickou možnost vybojovat se celkové ještě druhé místo (první varianta) nebo dokonce první místo (druhá varianta). Počet potřebných utkání však vroste oproti jednoduché vylučovací formě téměř dvakrát. Vypočítá se podle vzorce: x = 2n–3.

Ve smíšené formě soutěže se různým způsobem spojují principy stejnoměrné i vylučovací formy. Klasickým příkladem míšené formy soutěže je mistrovství světa ve fotbale. Například v roce 2006 bylo 32 družstev závěrečného turnaje rozděleno do osmi skupin po čtyřech, ve kterých hráli formou každý s každým v jednom cyklu. Šestnáct postupujících družstev (dva první z každé skupiny) pak hrálo další utkání vylučovací formou. Poražení semifinalisté se ještě utkali o 3. a 4. místo. K sehrání celé soutěže tak bylo zapotřebí 64 utkání, zatímco při uplatnění čisté stejnoměrné formy by se jich muselo sehrát 496. Přitom měl každý z účastníků zajištěna nejméně tři utkání, zatímco při čisté vylučovací formě by nejméně tři utkání sehrálo pouze osm čtvrtfinalistů. Příklady dalších možných rozlosování jsou v přílohách 1 a 2.

Nezbytným předpokladem plynulé a bezzávadné soutěže je odpovídající předběžní i průběžné organizační zajištění. Rozsah organizačních opatření je úměrný počtu účastníků a sportovně společenskému významu soutěže. Organizátor musí soutěž do podrobnosti připravit ze všech základních hledisek. Mimo jiné musí být zváženo:

1. Která družstva (hráči) mají právo se soutěže zúčastnit.
2. Podle jakých pravidel, případně doplňujících a pozměňujících ustanovení se bude hrát.
3. Jaké formy soutěže bude použito, kdy a kde se jednotlivá utkání uskuteční.
4. Jakým způsobem bude určen vítěz a pořadí na dalších místech.
5. Jaké ceny případně tituly budou udělovány, včetně případných doprovodných dílčích soutěží (např. soutěž slušnosti, soutěž o nejlepšího střelce, brankáře apod.).
6. Jak budou k utkání delegováni rozhodčí a další případní funkcionáři, např. časoměřiči, zapisovatelé, hlasatelé, reprezentanti řídící instituce.
7. Jak bude zajištěna lékařská a zdravotnická služba.
8. Jak budou uhrazeny případné náklady na soutěž.
9. Jaké musí být vybavení sportovišť a dalšího příslušenství.
10. Jak bude zajištěna případná doprava, ubytování a stravování soutěžících.
11. Jak bude prováděna propagace soutěže.
12. Jak se bude spolupracovat se sdělovacími médii.

Kontrolní otázky

• Jaké používáme ve sportovních hrách hrací systémy?

Literatura

Tomajko, D., Bělka, J., Háp, P., Hůlka, K., & Weisser, R. (2013). Organizace a pořádání turnajů ve sportovních hrách. Olomouc: Univerzita Palackého.

Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her (2nd ed.). Praha: SPN.

Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hra. Výkon a trénink. Praha: Olympia.

Táborský et al. (2007). Základy teorie sportovních her. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu.

Táborský, F. (2005). Sportovní hry 2: základní pravidla, organizace, historie. Praha: Grada.

Tomajko, D., & Dobrý, L. (2002). Didaktické styly jako základ vyučování pohybových her.

Tělesná výchova a sport mládeže, 68(4), 26–33.