Didaktika sportovního tréninku ve sportovních hrách

Technologie tréninkového procesu ve sportovních hrách

Technologie je obecná metoda účelného dosahování cílů závazným způsobem. Technologie tréninkového procesu zahrnuje poznatky o optimální konfiguraci podmínek sportovní praxe, jež poskytují záruky efektivního řízeni tréninkového procesu, a formuluje postupy k dosažení programovaného cíle, kterým je co nejvyšší úroveň individuálního a týmového herního výkonu. Zahrnuje biotechnologii tréninkového procesu, která se zabývá rozvojem a kultivací biologického fondu člověka pro dosažení sportovních výkonů, a didaktickou technologii , která formuluje herní východiska celistvého přístupu a specifické postupy k dosažení výše uvedeného programovaného cíle.

Didaktická technologie tréninkového procesu

Rozhodujícím momentem v didaktické technologii je koncepce individuálního a týmového výkonu, jež se promítá jedinečným způsobem do tréninkového procesu.

Integrace utkání a tréninkového procesu

Výkon v utkání představuje soutěžní zatížení, výkon v tréninkové jednotce zatížení tréninkové. Řešení kauzálního vztahu utkání – tréninkový proces předpokládá ujasnění jedinečných a přesahujících funkcí obou druhů zatížení a následný rozbor možné realizace tohoto vztahu v praxi.

Jedinečnost utkání

• Utkání je průběžný boj hráče s různými deformačními faktory, které usilují o snížení a narušení jeho výkonu.
• Hráč se nenahraditelným způsobem emočně podílí na utkání a učí se kontrolovat své emoční stavy.
• Hráč improvizuje a inovuje své činnosti.
• Hráč získává jedinečné zkušenosti, které nemůže získat mimo utkání.
• Individuální a týmový výkon je pod neustálou kontrolou spoluhráčů.
• Před každým utkáním se formulují požadavky na výkon hráče a družstva a vyslovuje se k očekávání výkonu.

Didaktické formy ve sportovních hrách
Pod pojmem didaktické formy rozumíme vnitřní uspořádání řízení tréninkového procesu sportovců v tréninkových jednotkách. Mezi didaktické formy patří:

Metodicko-organizační formy

1. Průpravná cvičení.
2. Herní cvičení.
3. Průpravné hry.

Sociálně-interakční formy

1. Hromadná forma.
2. Skupinová forma.
3. Individuální forma.

Organizační formy

• Tréninková jednotka nebo vyučovací jednotka.

Metodicko-organizační formy
Obsahem metodicko – organizačních forem jsou podle různě složité herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a herní systémy, které přenášeny v různých situačních souvislostech z utkání do těchto forem. Metodicko-organizační formy (MOF) představují způsob účelného uspořádání vnějších situačních podmínek a obsahu tvořeného herními činnostmi s cílem umožnit realizaci daných požadavků formulovaných jako konkrétní herní úlohy. Především se jedná o vztah mezi vnějšími faktory – podmínkami (rozdělení žáků, vymezení prostoru a času). Ve výuce sportovních her v tělesné výchově uplatňujeme při nácviku a zdokonalování herních činností jednotlivce, herních kombinací a herních systémů v různém rozsahu následující metodicko-organizační formy:

1. Průpravná cvičení jsou charakteristické nepřítomností soupeře (nejčastěji obránce) a předem určenými a relativně neměnnými vnějšími podmínkami. Především se zaměřují na opakování pohybového úkolu, jehož cílem je zdokonalení provedené pohybové činnosti. Mívají obvykle přesnou posloupnost přemísťování hráčů a náčiní.
   
   Rozlišují se:
   Průpravná cvičení 1. typu – jsou charakteristické nepřítomností soupeře a předem určenými částečně neměnnými podmínkami.
   Průpravná cvičení 2. typu – jsou charakteristické nepřítomností soupeře a náhodně proměnlivými, avšak limitovanými podmínkami.
   
   Hlavními úkoly průpravných cvičení jsou:
   Uvědomit hráče, že jsou částí týmu, v němž existují sociálně interakční vztahy.
   Přiblížit hráče k aktivnímu pojetí útočné hry a participace na základě autonomního rozhodování.
   Zvýšit u hráčů reakci na podněty spoluhráče volbou vhodného řešení situace.
   Nacvičujeme-li herní dovednosti s míčem, musíme brát na vědomí minimální počet hráčů na jeden míč, tj. 1 hráč – 1 míč; 2 hráči – 1 míč; 3 hráči – 2 míče; 4 hráči – 2 míče atd. Pokud nemáme dostatek míčů, neorganizujeme průpravné cvičení např. pro 10 hráčů, ale pro 5 dvojic (každá dvojice má míč). Podle charakteru úlohy se mohou skupiny v realizaci úkolu buď střídat, nebo ji řešit současně. Průpravná cvičení by neměla být složitá. O výsledné úrovni dovednosti rozhoduje množství praxe a počet opakování.


2. Herní cvičení jsou charakteristická přítomností soupeře. Herní podmínky jsou předem určeny nebo jsou náhodně proměnlivé. Lze je provádět soutěživou formou. Složitost herních situací je dána počtem zúčastněných hráčů, vymezeným prostorem případně velikostí časového úseku potřebného k realizaci dané herní činnosti.
   
   Rozlišují se:
   Herní cvičení 1. typu – jsou charakterizované přítomností soupeře a předem určenými situačně herními podmínkami i určeným průběhem řešení herní situace. Soupeřova činnost je přesně stanovena.
   Herní cvičení 2. typu – jsou specifické přítomností soupeře a náhodně proměnlivými situačními podmínkami, které jsou omezeny prostorově i časově.
   
   Z hlediska počtu zapojených hráčů rozlišujeme herní cvičení:
   • S početní převahou útočníků nad obránci nebo obránců nad útočníky.
   • S vyrovnaným počtem útočníků a obránců.
   • S vyrovnaným počtem útočníků a obránců a s jedním nebo více pomocníky.
     
     Při použití všech herních cvičení se uplatňují tato základní pravidla:
     1. Činnost útočníků, obránců a organizace celého herního cvičení je přesně stanovena.
     2. Počet opakování případně doba trvání cvičení jsou předem stanoveny.
     3. Počet opakování činnosti v roli útočníků a obránců by mělo být stejné.
     4. Zakončení akcí ve sportovních hrách, kde se vyskytuje štřelba, musí být uvážené a odůvodněné, neměly by se v cvičeních objevovat unáhlené („hazardní“) pokusy o střelbu.
     5. Měli bychom sledovat v jednotlivých cvičeních úspěšnost jednotlivce a skupiny
     6. Vedeme hráče k tomu, aby využívali většího prostoru, k delším únikům bez míče, náhlým změnám, k trvalé aktivitě s míčem i bez míče.
     7. Při zdokonalování v různých činnostech připomínáme hráčům individuální využívání soupeřovy chyby.
     8. Výkon skupiny a jednotlivce průběžně sledujeme a hodnotíme.
     9. Úkoly, které mají v herním cvičení plnit, formulujeme hráčům jednoduše s minimálním počtem slov. Např. nestřílet, nepřebírat atd.
     10. Ve všech herních cvičeních se snažíme docílit vysoké intenzity obranné činnosti, která donutí útočníky kvalitativně jiné činnosti.
     11. Zvažujeme, jakým způsobem můžeme hráče motivovat.
         
         
3. Průpravné hry jsou prostředkem nejbližším vlastní hře v podmínkách totožných nebo velmi blízkých utkání. Hráči v ní procvičují a zdokonalují jak obranné a útočné činnosti hráčů. Hráči se v nich zdokonalují v řešení herních situací, učí se vybrat nejvhodnější řešení. Průpravné hry mají souvislý herní děj a proměnlivé podmínky. Průpravné hry vznikají úpravami pravidel sportovních her, úpravami malých pohybových her, přibližováním jejich obsahu a pravidel a úpravami herních cvičení. Průpravná hra může být: řízená (rozvíjí herní děj bez respektu ke konečnému bodovému výsledku), soutěživá (cílem obou účastníků – soupeřů je zvítězit) nebo volná .

Sociálně-interakční formy

Základním kritériem sociálně–interakčních forem je interakce trenér (subjekt) x hráč (objekt). Rozlišujeme tyto sociálně interakční formy:

1. Hromadná (kolektivní) forma – všichni hráči nebo celé družstvo vykonává stejnou pohybovou činnost pod kontrolou trenéra. Výhodou této formy je jednoduchá organizace s přímým působením trenéra na hráče a řízení činnosti sportovců bez prostojů, možnost rytmizace a dávkování.


2. Skupinová forma – hráči jsou rozděleni do menších skupin. Skupiny plní buď stejný pohybový úkol, nebo každá skupina má svou specifickou pohybovou činnost. Skupiny mohou cvičit souběžně nebo diferciovaně. Skupinová forma se uplatňuje např. při specializované přípravě hráčů podle hráčských postů (např. brankář, smečař, křídlo, spojka, pivot) nebo při herních cvičeních 1 proti 1. Výhodou skupinové formy je optimálnější využití prostoru, tréninkových pomůcek, ale také rozvoj samostatnosti a tvořivosti. Nevýhodou skupinové formy jsou vysoké nároky na organizační, řídící a realizační činnost trenéra.


3. Individuální forma – každý hráč cvičí samostatně podle svého individuálního tempa. Provedení pohybové činnosti se liší kvalitativně i kvantitativně. Nejčastěji používáme individuální formu při tréninku jednotlivých hráčských funkcí, specialistů na hraní standardních situací, hráčů po zranění. V individuální formě může být trénink zaměřen na odstranění individuálních herních a kondičních nedostatků. Z hlediska trenéra dochází k individuálním kontaktům, korekci.
   
   

Organizační formy

Určujícím hlediskem pro zařazení do této skupiny didaktických forem jsou vnější podmínky, tj. organizační rámec vymezený časově, místně a obsahově. Do organizačních forem patří tréninková jednotka, tréninkový cyklus, tréninkové období, tréninkové a soutěžní utkání.

Tréninková jednotka
Tréninková jednotka (TJ) je základním stavebním kamenem krátkodobého plánu. Každá TJ musí mít svůj hlavní cíl, k tomu pak přiřazujeme vhodná cvičení. Cíle by měly být omezeny na jeden až dva hlavní, event. k nim lze přidat integrálně jeden až dva vedlejší (souběžné) cíle. Cíle by měly být jasné. K nejčastějším chybám trenérů patří snaha provést během TJ nebo jednoho cvičení co nejvíce úkolů, anebo z druhé strany trenér často neví, co přesně chce tréninkovou jednotkou dosáhnout, co vlastně chce konkrétně zlepšit. Je proto pro trenéra nezbytné předem promyslet zvolený celek (CO dělat) a jednotlivé části k němu (JAK to dělat).

Struktura tréninkové jednotky ve sportovních hrách
Na její kvalitě závisí rozvoj svěřenců a jejich příklon/láska, nebo naopak nechuť k basketbalu. Začíná minimálně patnáct minut před vstupem do tělocvičny, což je doba, kdy musí být v objektu přítomen alespoň jeden z trenérů z důvodu formálních a bezpečnostních. Vše směřuje k tomu, abychom neztratili ani minutu z času v tělocvičně. Včasnost je jeden z prvních úkolů, které musíme své hráče, potažmo rodiče, naučit a přesvědčit je o tom v první řadě vlastním příkladem. Tréninková jednotka se skládá ze tří, resp. s formálním úvodem a závěrem, z pěti částí.

1. Úvodní část TJ. Jedná se o formální zahájení s administrativou (docházka, zdravotní stav, apod.). Informace o budoucích utkáních a plánech si necháváme až na konec TJ, obzvláště u dívčích týmů tyto informace mohou rozptýlit pozornost a rozpoutat šeptavou diskusi hráčů i na celou TJ.
   
2. Progresivní příprava hráčů na TJ. V této části TJ musíme hráče připravit po fyzické i psychické stránce. Je to doba, která nasměruje naladění celé TJ, proto bychom měli zařadit jednoduchá cvičení na „rozehřátí organizmu“ a následné protažení, u malých dětí stačí krátké a dynamické. Atmosféra by měla být pozitivní a uvolněná, z tohoto důvodu zařazujeme zábavné pohybové a průpravné hry. Na konci této části, kdy jsou hráči již připraveni na TJ zařazujeme cvičení na posílení jádra těla, na rozvoj rychlosti a frekvenci dolních a horních končetin, reakci a agility. Opět se snažíme vše provádět zábavnou formou (např. štafetové hry apod.).
   
3. Hlavní část TJ. Obsahuje nejvyšší fyzické a psychické zatížení. Zároveň zde musíme splnit všechny vytyčené cíle TJ. Je to nejdelší a také nejdůležitější část TJ. I zde bychom měli dodržovat posloupnost úkolů. Dokud je u hráčů minimální nervosvalová únava, měli bychom se věnovat nácviku nových dovedností (pokud jsou v cílem TJ), následně pak zdokonalování techniky hráčů (s i bez přítomnosti soupeře). Jinými slovy v této části je hráč vystaven maximálnímu psychickému zatížení. Ve druhé části by se měla pozornost přesunout více i na fyzické zatížení, které by mělo koncem hlavní části gradovat.
   
4. Progresivní redukce fyzického a psychického zatížení. Obsahuje jednoduchá cvičení nízké intenzity pro uklidnění organizmu po hlavní části a je zakončená strečinkem.
   
5. Závěrečná část. Je opět formálního charakteru. Zhodnotíme v ní proběhlou TJ, nastíníme cíle další TJ, popřípadě informujeme hráče o blížících se akcích (utkání, turnaj, výlet, apod.). Nesmíme zapomínat na konečné rozloučení před rozchodem hráčů, velmi často to bývá společný pozdrav týmu dohodnutou formou.

Kontrolní otázky

1. Jaké známe didaktické formy ve sportovních hrách?
2. Jak jsou definovány jednotlivé metodicko-organizační formy?
3. Charakterizujte jednotlivé části tréninkové jednotky ve sportovních hrách.

Literatura

Bukač, L. (2005). Intelekt, učení, dovednosti & koučování v ledním hokeji. Praha: Olympia.

Bukač, L. (2010). Trénink jako příprava na sportovní i životní dráhu. In Renesance tréninku mládeže (pp. 6–18). Praha: Sportovní akademie Domyno a B&B hokejová škola.

Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hry: Výkon a trénink. Praha: Olympia. Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her. Praha: SPN.

Dovalil, J. et al. (2002). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia. Grasgruber, P., & Cacek, J. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer press.

Griffin, L. L., & Butler, J. I. (2005). Teaching games for understanding: theory, research, and practice. Champaign, IL: Human Kinetics.

Hanlon, T. (2006). Absolute beginners guide to coaching youth basketball. Indianapolis: Que Publishing.

Hatchell, S. (2006). The complete guide to coaching girls basketball. Building a great team the California way. Camden: McGraw-Hill Copmapy.

Martens, R. (2004). Úspěšný trenér (3rd ed.). Praha: Grada.

Rychtecký, A., & Fialová, L. (1998). Didaktika školní tělesné výchovy. Praha: Karolinum.

Wissel, H. (1994). Basketball. Steps to success. Champaign: Human Kinetics.