Teorie a didaktika sportovního tréninku

Charakteristika vytrvalosti

Vytrvalost jako kondiční pohybová schopnost je spojována s dlouhodobým prováděním pohybové činnosti odpovídající intenzity a se schopností odolávat únavě. Její význam proto stoupá s dobou trvání sportovního výkonu. Nicméně rovněž ve sportovních hrách, úpolech a dalších sportech je prevencí vzniku únavy a s ní spojeným snížením intenzity činnosti, pozornosti a přesnosti a zvýšeným rizikem zranění. Současně je důležitým činitelem, který ovlivňuje zatížitelnost a zotavovací procesy u sportovců. Vytrvalost lze definovat jako schopnost udržet požadovanou intenzitu pohybové činnosti delší dobu bez snížení její efektivity.

Druhy vytrvalosti

Rozdílný charakter vytrvalostních výkonů je teoretickým základem pro členění komplexu vytrvalostních schopností z různých hledisek. Podle cílů rozvoje vytrvalosti lze vytrvalost rozdělit na základní (obecnou) a speciální.

Základní (obecná) vytrvalost je schopnost provádět dlouhotrvající pohybovou činnost v aerobním režimu. Je relativně nespecifická (není zaměřená na zvyšování výkonnosti v konkrétní disciplíně), vytváří rozhodující základ pro speciální vytrvalost, vyrovnávání se s vysokým tréninkovým i soutěžním zatížením u všech sportovních disciplín a rychlé zotavování. Trénink je zaměřen na zlepšení aerobního způsobu uvolňování energie. Obvykle se využívá cvičení cyklického charakteru, přičemž zvolený druh není rozhodující. Takto jsou současně vytvářeny potřebné aerobní základy pro speciální vytrvalost. V dlouhodobé koncepci zvyšování vytrvalosti předchází rozvoj základní vytrvalosti tréninku speciální vytrvalosti. Představuje základ pro tréninkové i soutěžní zatížení jak ve sportech vytrvalostního charakteru, tak v ostatních sportovních disciplínách. U začátečníků je cílem základní vytrvalosti dosáhnout průměrné aerobní kapacity relativních hodnot VO₂max v rozmezí 50–55 ml·kg^-1·min^-1, jejího využití v rozsahu 70–75 % a zajistit stabilní uvolňování energie.

Speciální vytrvalost je schopnost odolávat specifickému zatížení určovanému požadavky dané specializace. Speciální vytrvalost je podmíněna především úrovní celkové (globální) vytrvalosti (viz dále), aerobní kapacity organismu, úrovní participujících silových a rychlostních schopností a kvalitou specifické nervosvalové koordinace (dle techniky dané disciplíny). Trénink speciální vytrvalosti je bezprostředně zaměřen na sportovní výkon. Plní především tyto úkoly:

• Rozvíjet jednotlivé formy vytrvalostních schopností, které jsou nezbytné pro udržení maximální intenzity pohybové činnosti ve stanoveném časovém intervalu, aniž by došlo k narušení optimální techniky pohybu.
• Umožnit při dostatečné úrovni vytrvalostních předpokladů realizaci potřebné taktiky během sportovní soutěže.
• Kompenzovat dostatečnou úrovní speciální vytrvalosti rušivé vlivy vnějšího prostředí,
• Podílet se na vytváření volních vlastností, které jsou nezbytné pro schopnost realizovat maximální výkon.

Komplex speciálních vytrvalostních schopností lze členit z různých hledisek. Pro členění jednotlivých druhů vytrvalosti je rozhodující zvolení dělícího kritéria (tabulka 2).

Tabulka 2. Členění speciální vytrvalosti (Grosser et al., 1993, upraveno)

Dělící kritérium	Druh vytrvalostní schopnosti
Způsob energetického krytí	aerobní – anaerobní
Doba trvání pohybové činnosti	rychlostní – krátkodobá – střednědobá – dlouhodobá
Charakter pohybové činnosti	cyklická (lokomoční) – acyklická
Zapojení svalstva	celková (globální) – lokální
Druh svalové činnosti	dynamická – statická

Členění podle způsobu energetického krytí

• Aerobní vytrvalost vytváří výkonnostní předpoklad pro pohybový výkon vytrvalostního charakteru, při kterém je nezbytná energie dodávána štěpením energetických rezerv za přístupu kyslíku (aerobní glykolýza a lipolýza).
• Anaerobní vytrvalost je druhem vytrvalosti, která je charakteristická uvolňováním energie štěpením svalového ATP a jeho resyntézou v anaerobně-alaktátové fázi tvorby energie. Probíhá bez účasti kyslíku a nevytváří se kyselina mléčná. Další možností je uvolňování energie v anaerobně-laktátové fázi, kdy vzniká laktát, který vede k rychlému nárůstu únavy.
  

Členění podle doby trvání pohybové činnosti

Toto dělení úzce souvisí se způsoby uvolňování energie, protože krátké intenzivní vytrvalostní zatížení je energeticky hrazeno odlišně než dlouhotrvající zatížení mírné nebo střední intenzity.

• Rychlostní (sprinterská) vytrvalost (RV) se uplatňuje při cyklických sprinterských disciplínách, jejichž doba trvání se pohybuje v rozmezí 7–35 s. Úroveň RV je rozhodující pro délku fáze udržení maximální rychlosti u sprinterských disciplín. Maximální nároky jsou kladeny na anaerobní systém. Trénuje se intervalovými metodami (zatížení cca 5–5 s, zotavení cca 3–4 x delší), přičemž intenzita je co nejvyšší vzhledem k intervalu zatížení, celkově vysoký počet opakování.
• Krátkodobá vytrvalost (KDV) je specifická vytrvalostní schopnost pro cyklickou závodní činnost, která probíhá v rozmezí 35 s až 2 min. Klade nároky na aerobní i anaerobní systém (podíl je dán především dobou trvání). Trénuje se intervalovými metodami, intenzita je vzhledem k intervalu zatížení co nejvyšší.
• Střednědobá vytrvalost (SDV) je specifická vytrvalostní schopnost pro cyklické vytrvalostní disciplíny, kde doba trvání pohybové činnosti je dána rozmezím 2–10 min. Při relativně dlouhém zatížení vysokou (submaximální) intenzitou nastává značné nahromadění laktátu. V plném rozsahu je sportovcem využita v závislosti na individuální hodnotě VO₂max jeho aerobní kapacita. Pro střednědobou vytrvalost jsou charakteristické vysoké požadavky na energetické krytí jak anaerobními, tak i aerobními procesy. V tréninku se využívají intervalové metody (intenzita co nejvyšší vzhledem k intervalu zatížení – cca 90 až 95% maxima.
• Dlouhodobá vytrvalost (DDV) je specifickou vytrvalostní schopností pro cyklické disciplíny v trvání mezi 10 minutami a několika hodinami. Její rozvoj podmiňuje dosažení maximálních výkonů v bězích na dlouhé vzdálenosti v atletice, v běhu na lyžích, silniční cyklistice, triatlonu a dalších. Touto vytrvalostí se budeme zabývat v d níže uvedených částech textu.

Členění podle zapojení svalstva

• Celková (globální) vytrvalost je schopnost organismu provádět pohybovou činnost určitou částí těla s danou intenzitou co nejdéle, kdy do pohybové činnosti je zapojena nejméně cca 2/3 svalstva těla.
• Lokální vytrvalost je charakteristická zapojením menších svalových skupin (činnost menších svalových skupin je limitována vlastními zdroji energie ve svalech).

Členění podle druhu svalové činnosti

• Dynamická vytrvalost je schopnost udílet pohybovou energii segmentům těla po relativně dlouhou dobu bez snížení efektivity.
• Statická vytrvalost je charakteristická schopností udržovat po delší dobu vnější odpor ve stanovené poloze.

Vzhledem k významu a uplatnění ve sportovní praxi se dále zaměříme na základní vytrvalost a speciální vytrvalost dlouhodobou, t.j. na druhy vytrvalosti s „aerobním základem“.

Biologické základy vytrvalosti

Faktory ovlivňující vytrvalost
Trénink vytrvalosti musí vycházet ze znalosti hlavních předpokladů, které podmiňují úroveň vytrvalostních schopností. Těmi jsou:

• Genetické a somatické předpoklady.
• Převaha zastoupení vláken Ia a IIa vláken v agonistech.
• Výkonnost a účinnost systémů zabezpečujících transport a výměnu kyslíku a oxidu uhličitého.
• Zásoby energetických zdrojů, schopnost využívat tyto zdroje a regulační plasticita metabolických dějů.
• Ekonomika pohybu (spojená s nižší spotřebou energie při dané rychlosti pohybu).

Vytrvalostní výkony jsou rovněž závislé na faktorech odlišného charakteru (volní úsilí zaměřené na překonání vznikající únavy, automatizace pohybových dovedností, ekonomika techniky apod.).

Maximální aerobní výkon a aerobní kapacita

Rozvoj aerobní vytrvalosti je především zaměřen na dosažení vysoké výkonnosti aerobního systému uvolňování energie, která je hodnocena maximálním aerobním výkonem a aerobní kapacitou. Maximální aerobní výkon (VO _2max ) představuje nejvyšší možnou individuální spotřebu O₂ při práci velkých svalových skupin ve stanoveném časovém intervalu. Čím vyšší hodnotou VO _2max sportovec disponuje, tím větší množství kyslíku má k dispozici pro získávání aerobní energie. Je především spolehlivým ukazatelem maximálního potenciálu aerobní produkce energie a regeneračních schopností sportovce po zatížení. Pro účely srovnávání VO_2max sportovců je nezbytné vypočítat relativní VO_2max (množství O2 v ml//kg/min). Hodnota VO_2max je tréninkem ovlivnitelná a je možné ji zvětšit v průměru o 20 % a u vysoce predisponovaných sportovců při víceletém tréninku až o 50 %. VO_2max. Efektivní jsou především intervalové metody – optimální je intenzita 80-90% VO_2max nebo na úrovni VO_2max (trvání intervalu zatížení je individuální vzhledem k době, kterou je sportovec schopen udržet požadovanou intenzitu). VO 2max můžete tréninkem zvýšit nejlépe mezi 15–19 lety. U vrcholových vytrvalců dosahují průměrné hodnoty až kolem 80 ml/kg/min. Aerobní kapacita je využívání co největší části maximální možné spotřeby kyslíku po delší dobu, v podstatě co nejdéle. Závisí značně na oxidativní kapacitě aktivních svalů. Ukazatelem je doba činnosti příslušné intenzity vyjádřené v procentech VO2max. Rozvoj vytrvalosti je tedy zaměřen na vysokou utilizaci VO_2max.

Aerobní práh (AP) a anaerobní práh (ANP)

Aerobní práh (AP) charakterizuje výkon nebo rychlost, při které koncentrace laktátu v krvi postupně vzrůstá, kyslíkový ekvivalent (minutový dechový objem/spotřeba O₂) se rovněž poprvé zvyšuje a je dosaženo cca 70–75 % maximální srdeční frekvence (SF_max). Hladina laktátu dosáhne přibližně 2 mmol laktátu/L krve, avšak hodnota je individuální. Od dosažení této hranice je potřebná energie doplňována anaerobně laktátovým štěpením energetických rezerv a hladina laktátu se začíná zvyšovat. ANP nebo také laktátový práh představuje nejvyšší intenzitu zatížení, při které je zachována rovnováha mezi tvorbou a štěpením laktátu (stav je označován jako setrvalý stav – dále již prudce stoupá podíl anaerobní úhrady energetických potřeb). ANP se ukazuje jako lepší indikátor aerobní vytrvalosti než VO _2max . Jeho přesná hodnota je závislá na genetických předpokladech sportovce. ANP se u trénovaných nachází v pásmu 85-90% VO _2max, u netrénovaných níže (kolem 70% VO_2max).

Hodnoty ANP (ale i AP) je potřeba stanovovat pro jednotlivé pohybové činnosti zvlášt, což má zásadní význam pro získání validních informací u sportovců odlišných sportů. Při intenzitě zatížení na úrovni ANP je rovnováha mezi tvorbou laktátu a štěpením laktátu. Tento stav je označován jako setrvalý stav (steady-state). Zvýšení intenzity zatížení vyvolává rychlý vzestup hladiny laktátu. Trénink s takto vysokou intenzitou se využívá především u sportů, pro který je tato intenzita typická (např. běh na 400 m). Dodávka O₂ již nestačí pokrýt celkovou potřebu, dochází k rychlému vyčerpání a poklesu pH. Toto překyselení potlačuje enzymatickou aktivitu a intenzita svalové činnosti se výrazně snižuje.

Metodika tréninku vytrvalosti

Stimulace vytrvalosti je významnou součástí kondičních tréninkových programů. Trénink musí respektovat rozmanitost druhů vytrvalosti a v dlouhodobé koncepci rozvoje využívat široké škály forem, metod a prostředků. Podle požadavků sportu musí být především adekvátně trénován aerobní, anaerobní laktátový a anaerobní alaktátový systém uvolňování energie. Výhodou vytrvalostního tréninku je především relativně vysoká adaptibilita systémů ovlivňujících vytrvalost. Přínos tréninku vytrvalosti nelze spatřovat pouze v přímé podpoře rozvoje sportovní výkonnosti, ale rovněž v oblasti zvyšování zatížitelnosti (urychlení zotavovacích procesů), aktivního zotavování pohybovou činností a v širších souvislostech také zdravotní prevence. Podceňovat nelze také psychologické aspekty.

Pro stanovení intenzity zatížení se v praxi nejčastěji využívá hodnot SF (křivka SF se mezi 50–80 % maxima do jisté míry shoduje s procentem VO_2max) . V současné době se v tréninku vytrvalosti nejčastěji využívá možnosti průběžného záznamu hodnot SF pomocí monitorů SF. Východiskem pro řízení vytrvalostního tréninku jsou především objektivní informace o aktuálních intenzitách zatížení na úrovní AEP, ANP a VO_2max . Tyto a další poznatky (o aktuální hodnotě SF, úrovni laktátu, procentu VO2max) společně vytváří základ pro individualizaci tréninkového zatížení.

Metody tréninku vytrvalosti

V tréninkové praxi se využívá množství tréninkových metod, jejich variant a kombinací. Různorodost tréninkových metod umožňuje dostatečnou variabilitu v tréninku vytrvalosti podle cílů a úkolů tréninkových etap a období. Výběr metody ovlivňuje zaměření na rozvoj určitého druhu vytrvalosti. Nyní si uvedeme základní charakteristiku nejpoužívanějších metod tréninku vytrvalosti.

Metody nepřerušovaného zatížení (souvislé metody)
Pro tyto metody je charakteristická déletrvající (desítky minut a více) činnost bez přerušení. Používají se pro rozvoj základní, středně a dlouhodobé (aerobní) vytrvalosti. Ovlivňují mj. schopnost pracovat delší dobu na potřebné intenzitě.

Souvislá (rovnoměrná) metoda
Metoda je charakteristická stálou neměnící se intenzitou. Obvykle se uplatňuje varianta extenzivní a intenzivní.

Extenzivní souvislá (rovnoměrná) metoda
Intenzita zatížení: v oblasti AP, SF odpovídá individuální úrovni trénovanosti, cca 125–160 tepů/min.
Trvání zatížení: 30–120 min, případně i déle.
Zaměření: rozvoj základní vytrvalosti, zlepšení ekonomiky kardiovaskulárního systému, zvýšení aerobní kapacity, stabilizace dosažené úrovně aerobní vytrvalosti, regenerace předcházejícího zatížení (aktivní odpočinek).

Intenzivní souvislá (rovnoměrná) metoda
Intenzita zatížení: po ANP, SF cca 140–190 tepů/min.
Trvání zatížení: 30 –60(75) min, případně déle.
Zaměření: rozvoj základní a speciální vytrvalosti, další zvyšování aerobní kapacity a posunutí anaerobního prahu, využití setrvalého stavu, zvýšená kompenzace laktátu.

Střídavá metoda
Je charakteristická měnící se intenzitou a uplatňuje se ve dvou základních variantách – řízená a metoda a fartlek.

Řízená střídavá metoda
Intenzita má předem v úsecích naplánovaný vlnovitý průběh od nízké po vysokou intenzitu.
Intenzita zatížení: mění se od AP po ANP, SF 125–190 tepů/min (cca 60–95 % SFmax).
Trvání zatížení: 30–60 min.
Zaměření: zvyšování aerobní kapacity a individuálních hodnot VO_2max, zlepšení schopnosti rychlých změn, uvolňování energie mezi aerobním a aerobně anaerobním způsobem, zlepšení kompenzace laktátu.

Fartlek (hra s rychlostí)
Ke střídání intenzity zatížení dochází v důsledku volby terénu nebo volby tempa v jednotlivých úsecích podle subjektivních pocitů. Použití metody umožňuje zapojit všechny typy svalových vláken (obrázek 10).
Intenzita a trvání zatížení: stejné jako u řízené střídavé metody.
Zaměření: shodné jako v ostatních variantách souvislé a střídavé metody.

Obrázek 10. Fartlek (kanoistika)

Metody přerušovaného zatížení
Vyznačují se střídáním relativně krátkých fází zatížení a odpočinkových intervalů, které umožňují neúplné obnovení energetických rezerv (neúplného intervalu zotavení). Jsou především zaměřeny na rozvoj speciálních druhů vytrvalosti (rychlostní, krátkodobé a střednědobé, lokální, statické i dynamické), resp. vytrvalosti aerobní a anaerobní.

Intervalová metoda
V praxi se této metody využívá v mnoha variantách. Trvání intervalu zatížení může být od cca 10 s, po cca 15 min, intenzita zatížení je cca 80–100% SFmax. Často vysoký nárůst laktátu (LA) je nezbytné kompenzovat aktivním odpočinkem intenzitou do cca 60% VO_2max (do této hodnoty existuje lineární závislost mezi činností a odstraňováním LA).

Intervalové metody jsou charakterizovány:

• Trváním pohybové činnosti (do zahájení odpočinku).
• Rychlostí prováděné pohybové činnosti (intenzitou).
• Počtem opakování nebo sérií.
• Délkou intervalu odpočinku (nejčastěji optimální).

Za optimální interval je považován časový úsek, zahrnující první třetinu doby, která je potřebná po absolvované tréninkové dávce k dosažení plného intervalu odpočinku. Mnohými autory je udávána doba, která je nezbytná k poklesu SF na hodnoty 130–120 tepů/min. Trvání tohoto optimálního intervalu odpočinku však závisí na dalších faktorech (varianta intervalové metody, SF před zahájením intervalu odpočinku, trénovanost sportovce).

V současné době se používá množství variant intervalové metody. Podle trvání a intenzity zatížení se intervalové metody dělí na extenzivní a intenzivní. Intervalové metody intenzivní mají krátký interval zatížení (cca do 2 min), avšak vyšší intenzitu. Pro intervalové metody extenzivní je typický dlouhý interval zatížení (cca 2–5) min a nižší intenzita. Jinou variantou členění intervalové metody je dělení na krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé. Výhodou variant intervalové metody je, že nemají negativní vliv na aktuální úroveň rychlosti a síly. V případě aplikace intervalových metod v praxi by bylo vhodné, abyste si prohloubili poznatky o existujících variantách a pravidlech jejich využívání.

Jako příklad uvedeme variantu extenzivní intervalové metody s dlouhým intervalem odpočinku (tabulka 3).

Tabulka 3. Charakteristiky zatížení u extenzivní intervalové metody

Intenzita zatížení	v rozmezí ANP
Trvání intervalu zatížení	2(3)–8 min
Trvání optimálního intervalu odpočinku	2–3 min
Objem zatížení	6–9 opakování; celková doba trvání včetně intervalů odpočinku 45–60 min
Tréninkový efekt	zvýšení aerobní kapacity a zlepšení kapilarizace a zvýšení odolnosti proti zvyšující se úrovni laktátu

Formou intervalové metody je i kruhový trénink, který může být zaměřen na rozvoj různých druhů vytrvalosti. V tom případě se doporučuje zařazovat více cviků na velké svalové skupiny a delší dobu cvičení na stanovištích.

Opakovaná metoda
Vyznačuje se střídáním relativně krátkého velmi intenzivního zatížení s plným intervalem odpočinku. Jeho délka zabezpečí relativní obnovení energetických rezerv (návrat SF k výchozím hodnotám), které umožní při dalším opakování provést cvičení opět s požadovanou intenzitou. Je nejčastěji využívána při rozvoji rychlostní a krátkodobé vytrvalosti.
Intenzita zatížení: nad ANP.
Trvání intervalu zatížení: od 15(20) s 2(3) min.
Trvání plného intervalu odpočinku: 7–15 min.
Objem zatížení: podle intenzity pohybu.

Závodní metoda
Vyznačuje se jednorázovým zatížením při maximálním motorickém i psychickém nasazení v závodních podmínkách. Délka zatížení může být oproti trvání závodu zkrácena nebo naopak mírně prodloužena. Využití je po stránce fyziologického přizpůsobení shodné s opakovanou metodou. Dále prověření dočasné úrovně trénovanosti, ověření psychické odolnosti sportovce ve vlastním závodě (obrázek 11).

Obrázek 11. Závodní metoda (kanoistika)

Trénink vytrvalosti u dětí a mládeže

Adaptační změny při tréninku vytrvalosti mládeže a dospělých jsou v podstatě shodné. Je možné, až na výjimky, vyžívat shodné metody rozvoje, ovšem druh cvičení, intenzita a objem se musí přizpůsobit specifickým věkovým zvláštnostem. Trénink vytrvalosti je vhodné zahájit rozvojem základní vytrvalosti zaměřené na zvýšení aerobní kapacity. Již v předškolním věku však mohou být děti vystaveny zatížení při využití přibližně 60% maximální rychlosti (opakovaně krátké vzdálenosti). V mladším školním věku vyhovuje dětskému organizmu především kratší doba trvání cvičení (nejlépe herní forma), trénink by měl být pestrý a zábavný. Ukazuje se, že u dětí do 10(11) let ovlivňuje vytrvalostní trénink vlákna Ia rovněž IIa, včetně jejich metabolického charakteru. V tréninku dětí lze vyjít z následujících předpokladů dětského organizmu pro vytrvalostní činnost:

• Vysoká hodnota VO_2max.
• Vysoký stupeň ekonomizace cyklických pohybů.
• Dýchací a oběhový systém pracuje méně ekonomicky (vyšší srdeční a dechová frekvence), což je však kompenzováno rychlejší aktivizací aerobního metabolismu na počátku zatížení, vyšší ekonomičností energetických systémů, lepším krevním zásobením a energetickými zásobami ve svalech.

Kolem 11–12 roku se začínají vytvářet dobré předpoklady pro nárůst dlouhodobé vytrvalosti, ale není vhodně děti přetěžovat – dostačuje malá nebo střední intenzit. Nejlepších výsledků při zvyšování schopnosti přijímat, transportovat a využívat kyslík bývá dosahováno před pubertou v období snížení přírůstků tělesné výšky (a také po pubertě). Dívky dosahují nejvyšší úrovně aerobní vytrvalosti mezi 12–14 rokem. Není-li však dále vytrvalostní schopnost cíleně rozvíjena, rozvoj vytrvalosti po tomto období stagnuje a vytrvalostní výkonnost klesá.

V období pubescence dochází ke zvýšení VO_2max (L/min) hlavně u hochů, a to především díky nárůstu svalové hmoty a zvýšení koncentrace hemoglobinu. V období pubescence a adolescence lze již využít metod vhodných pro rozvoj anaerobní vytrvalosti. Využívány mohou být již využity i různé varianty intervalové metody. V postpubescenci je v tréninku třeba postupně stále více respektovat specifika specializace. Ukazuje se, že hlavní fyziologickou změnou v průběhu dospívání, která doprovází zvyšování výkonnosti, je lepší ekonomika pohybu. Relativní hodnota VO_2max (ml·kg ^-1 ·min^-1) zpravidla klesá, protože zvýšení absolutních hodnot je spojeno s nabývající tělesnou hmotou. I když nedojde ke zvýšení relativní hodnoty VO 2 max, zlepšení ekonomiky pohybu způsobí zvýšení rychlosti při VO_2max . Tato změna je přímo spojena se zvýšením výkonnosti.

Kontrolní otázky

1. Charakterizujte vytrvalost jako kondiční schopnost, uveďte hlavní faktory determinující její úroveň.
2. Vysvětlete význam pojmů aerobní výkon, aerobní kapacita, aerobní a anaerobní práh.
3. Uveďte a charakterizujte druhy vytrvalosti.
4. Objasněte základní metody rozvoje vytrvalosti. Které z nich byste využili v tréninku ve vaší disciplíně a proč?
5. Jak lze řídit intenzitu zatížení při vytrvalostním tréninku?
6. Jaká jsou východiska a charakteristiky vytrvalostního tréninku dětí a mládeže?
   

Literatura

Balyi, I., & Hamilton, A. (2004). Long-term athlete development: Trainability in childhood and adolescence. Windows of opportunity. Optimal trainability. Victoria: National Coaching Institute British Columbia & Advanced Training and Performance.

Elliot, B. (1998). Training in sport – Applying sport science. Chichester: John Wiley and Sons.

Grasgruber, P., & Cacek, J. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer Press.

Grosser, M., Starischka, S., & Zimmermann, E. (2008). Das neue Konditionstraining. München: BLV.

Karvonen, M., Kentala, K., & Mustala, O. (1957). The effects of training heart rate: A longitudinal study. Annales Medicinae Experimentalis et Biologiae Fenninae, 35, 307– 315.

Kuhn, K., Nusser, S., Platen, P., & Vafa, R. (2005). Vytrvalostní trénink. České Budějovice: KOPP.

Lehnert, M., Novosad., J., Neuls, F., Langer, F., & Botek, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. Univerzita Palackého, Olomouc.

Malina, R., Bouchard, C., & Bar-Or, O. (2004). Growth, maturation and physical activity. Champaign, IL: Human Kinetics.

Měkota, K., & Novosad, J. (2005). Motorické schopnosti. Olomouc: Univerzita Palackého. Moran, G. T., & McGlynn, G. H. (1997). Cross training for sports. Champaign, IL: Human Kinetics.

Moravec, R., Kampmiller, T., Vanderka, M., & Laczo, E. (2004). Teória a didaktika športu. Bratislava: Fakulta telesnej výchova a športu, Slovenská vedecká spoločnosť pre telesnú výchovu a šport.

Neumann, G., Pfutzner, A., & Hottenrott, K. (2005). Trénink pod kontrolou: metody, kontrola a vyhodnocení vytrvalostního tréninku. Praha: Grada.

Reuter, B. H., & Hagerman, P. S. (2008). Aerobic endurance exercise training. In R. T. Beachle, & R. W. Earle (Eds.), Essentials of strength training & conditioning (pp. 489– 503). Champaign, IL: Human Kinetics.

Virgilio, S. J. (1997). Fitness education for children: A team approach. Champaign, IL: Human Kinetics.

Weineck, J. (2000). Optimales Training. (11th ed.) Balingen: BLV Sportwissen.