Teorie a didaktika sportovního tréninku

(Zdroj: ČVS)

Taktika má tedy největší význam ve sportovních hrách a v úpolových sportech, ve kterých lze pozorovat značnou proměnlivost soutěžní situace. Ve sportovních hrách je taktiku nezbytné vnímat v souvislosti s herními systémy, herními kombinacemi a s individuálním herním jednáním. V mnoha sportech, včetně sportovních her, je taktické řešení soutěžních situací součástí osvojování a zdokonalování sportovních dovedností a proto se uplatňuje technicko-taktická příprava. Často je potřebné rozlišovat rovněž taktiku útočnou a obrannou.
K základním úkolům taktické přípravy patří:

1. Osvojování taktických vědomostí (počínaje znalostí pravidel po znalost slabých stránek herního systému soupeře a jednotlivců).
2. Nácvik a zdokonalování taktických dovedností, tj. osvojených modelů řešení soutěžních situací (např. hráč provádí přesně a účinně taktickou dovednost v utkání – volí správnou variantu nahrávky míče útočníkovi a nahrává přesně do očekávaného prostoru).
3. Rozvoj taktických schopností a postupů (např. schopnost vnímat měnící se herní situaci nebo rychle se rozhodovat).

Taktické znalosti, schopnosti a dovednosti
K základním taktickým znalostem patří především znalost soutěžních morálních pravidel, zásad taktického jednání v jednotlivých soutěžních situacích, organizace vedení sportovního boje – znalosti systémů, kombinací, typických soutěžních situací, soupeřů…). K taktickým schopnostem řadíme především vnímání, anticipace, situační paměť, koncentrace, reakční rychlost. Jejich úroveň se projeví především v kvalitě rozhodování a při vlastním pohybovém jednání. K rozvoji se u začátečníků používá jak různých modifikací obsahů typických pro daný sport, tak kompatibilních sportů (např. u fotbalu jiných sportovních her). Ty jsou prováděny rovněž se záměrem důležitá herní jednání ulehčit, kumulovat, variabilně opakovat, což vede k zdokonalování vzorců řešení. Do této oblasti je možno zahrnout i taktické myšlení. To může být divergentní (u sportovců s množstvím nápadů, tj. s vysokou kreativitou) nebo konvergentní. Rozvoj taktických schopností je podmíněn především celkovými možnostmi sportovce, úrovní jeho techniky, specifickými intelektuálními schopnostmi (vnímat složité a měnící se soutěžní situace, ukládat a vybavovat si v paměti taktické vědomosti, koncentrovat se na hlavní úkoly taktického plánu, rychle a správně se rozhodovat apod.).

Taktické dovednosti představují modely řešení soutěžních situací. Zahrnují vědomosti (pravidla, základní principy a postupy taktického jednání v disciplíně, poznatky o soupeřích…), zkušenosti a intelektové schopnosti (pohotová orientace ve složitých situacích, rychlé rozhodování, schopnost kombinovat a tvořit…). Cílem nácviku taktických dovedností je osvojit si komplexy jednání v situacích, které se v utkání často vyskytují. U začátečníků je třeba se v tréninku zaměřit na to, aby byli schopni vyhledávat a identifikovat signály k jednání. Kvalita a trvanlivost osvojovaných taktických dovedností je ovlivněna volboumetodického postupu v tréninku taktiky. Uplatňuje se především trénink v různých podmínkách – od zjednodušených, pře podmínky blížící se soutěžním, až po situace, kdy vytváříme zvýšený tlak nebo modelujeme podmínky soutěže, na kterou se sportovec připravuje, ev. i podmínky náročnější. Před vlastním nácvikem je vhodné vysvětlit sportovcům cíl a podstatu nacvičované dovednosti a u týmových výkonů nejdříve nacvičovat ve skupinách a pak v rámci celého týmu. K tomu, aby mohla být taktika plně uplatněna, je nezbytné, aby byla předem situačně nacvičována a zvládnuta. To vyžaduje, zejména u méně vyspělých sportovců, větší časové prostor, ale i její „vnitřní přijetí“ samotnými sportovci.

Taktické jednání

Taktika se realizuje prostřednictvím taktického jednání v soutěži. Taktické jednání jednotlivce (skupiny, týmu) při řešení soutěžních situací má tyto fáze, které se prolínají a vzájemně ovlivňují:

1. Vnímání a analýza soutěžní situace (rozpoznání vzniklé situace).
2. Myšlenkové řešení (výběr optimální varianty řešení a rozhodnutí).
3. Realizace vybraného řešení.

V praxi obvykle dochází v důsledku zkušeností, anticipace a časového tlaku k redukci druhé fáze. Se zvyšující se úrovní se rovněž redukuje časový prostor pro realizaci jednotlivých fází a rostou požadavky na kvalitu. Úspěch či neúspěch v jednání sportovce jsou zpětnovazebnými informacemi, které ovlivňují jeho další činnost. Volba optimálního způsobu vedení sportovního boje v soutěžích je především závislá na připravenosti sportovce/týmu, specifikách sportovce/týmu, soupeři, vývoji situace v průběhu soutěžení. Pokud situace není nacvičena, sportovec při řešení konfliktních situací improvizuje. Z vlastní zkušenosti určitě víte, že průběh soutěžní situace může být výrazně ovlivněn vnějšími a vnitřními podmínkami. Vnější podmínky mohou být stálé (rozměry hřiště, nářadí…) nebo proměnlivé (rozhodčí, diváci, teplota…). Dále je třeba vzít v úvahu především náčiní a nářadí (lyže, kůň, tyč pro skok o tyči…) a další. Mezi vnitřní podmínky patří především vnímání (prostoru a objektů v něm, rytmu apod.), procesy myšlení a rozhodování, taktické znalosti zkušenosti, tělesná a psychická kondice sportovce, úroveň techniky. V současnosti existuje řada teorií vysvětlujících taktické rozhodování, s kterými se v případě zájmu můžete seznámit v odborné literatuře (např. Hohmann, Lames, & Letzelter, 2010).

Optimalizace procesů taktického jednání v soutěži je především spojena s:

• Osobnostními předpoklady, především s rozsahem a kvalitou paměti (umožňuje uchovávat vědomosti a transformovat je ve zkušenosti), procesy vnímání, myšlení, rozhodování, zkušenostmi.
• Anticipací (vlastnost především zkušených sportovců).
• Kondiční (např. prevence vzniku únavy), technickou (např. zvládnutí variant úderu nebo kopu do míče), psychologickou a teoretickou připraveností sportovce, resp. týmu.
• Znalostí soupeře a identifikací jeho aktuálního jednání.
• Charakterem dané strategie a s pro ni platnými zásadami (např. jak hrát proti soupeři, který má výškovou převahu, který zhušťuje obranu před vlastní brankou).
• Efektivním způsobem nácviku příslušné taktiky v tréninkovém procesu.

Osvojování taktických dovedností je spojeno s ovlivňováním:

• Procesů vnímání.
• Myšlení a rozhodování.
• Znalostí a zkušeností.

Zdokonalování procesů vnímání je především spojeno se selektivností (sportovec vybírá jen signály, které jsou důležité pro úspěšné řešení soutěžní situace) a s rozvojem specifických vjemů (umožňují přesněji diferencovat podněty – např. pocit míče).

Trénink taktiky, resp. nácvik taktického jednání je dlouhodobým procesem, který zahrnuje:

1. Osvojování taktických znalostí.
2. Nácvik taktických dovedností (tj. tréninkem osvojených modelů řešení soutěžních situací, při kterých se uplatňují sportovní dovednosti, zkušenosti apod.).
3. Rozvoj taktických (takticko-percepčních) schopností.

Z hlediska tréninku taktiky je třeba respektovat poznatek, že učení taktiky probíhá dvojím způsobem: incidentně (nahodilé shromažďování zkušeností) nebo záměrně. To znamená, že tréninkový proces musí být koncipován tak, aby sám o sobě představoval příležitost k uplatňování vnímání, rozhodování a realizaci pohybu, nebo tak, aby použitá cvičení byla záměrně spojena se situačními požadavky, které povedou k optimálnímu rozvoji především procesů vnímání a rozhodování a tím i osvojování a optimalizaci taktického jednání. To v práci trenéra klade nároky na systematičnost spojenou především s volbu vhodných cílů, prostředků a metod. Například u záměrného tréninku se zlepšení v taktickém jednání dosahuje:

1. Nepřímo (implicitně) pomocí opakovaného provádění (percepčně akcentované učení preferencí jednání ve volné nebo modifikované hře s vysokou frekvencí výskytu požadovaných herních situací a tím i podnětů pro rozhodování). Implicitní učební strategie jsou zřejmě efektivnější v případě jednodušších herních situací, explicitní strategie v případě složitějších herních situací.
2. Přímo pomocí explicitních instrukcí od trenéra. Jedná se o explicitní trénink zaměřený na individuální taktická jednání nebo jde o trénink, který se opírá o kolektivní domluvy (jedná se o záměrné učení taktických pravidel „když – tak“ pro různé soutěžní situace). Tento trénink se používá rovněž v přípravě na utkání (v případě, že vlastní tým je silnější než soupeř, lze uplatnit implicitní trénink).
   U vrcholových sportovců je nezbytné taktické dovednosti zdokonalovat za podmínek soutěžního diskomfortu, a to jak fyzického, tak psychického. Z tohoto pohledu jsou nenahraditelné zkušenosti z těžkých utkání.

Z metod taktické přípravy, které jsou zaměřeny na účelné vedení sportovního soutěžení, se používají především metody seznamování se základními teoretickými poznatky (např. s pravidly a jejich důsledky pro taktické jednání sportovců), metody analýzy situace a anticipace vývoje, metody hodnocení vlastních a soupeřových možností, metody rozvoje rychlého rozhodování a výběr optimálního řešení vzhledem k vývoji soutěže apod.

Tipy pro tréninkovou praxi

• V tréninkovém procesu věnujte dostatečnou pozornost především těm způsobům řešení soutěžních situací, které nejčastěji uplatňujete, event. těm, jejichž uplatnění předpokládáte v nastávající soutěži.
• Přehnaný důraz na taktiku u začátečníků/dětí je nevhodný. Podporujte samostatnost při soutěžení, dávejte mladým sportovcům vhodnou míru volnosti, podle sportu druhu poskytujte prostor pro rozvoj tvořivosti – hledání různých variant řešení, vlastních řešení, vč. experimentování.
• Jakmile je to možné, při tvorbě tréninkových cvičení vycházejte ze skutečných soutěžních situací. S těmi je vhodné předem seznámit svěřence např. prostřednictvím videozáznamů.
• Situační paměť rozvíjejte tak, že umožníte sportovcům verbálně komentovat vlastní nebo soupeřovo jednání (např. zapojení hráčů na střídačce anebo analýza videa po utkání).
• Hráče trénujte tak, aby byli schopni v průběhu utkání získávat výhodu nad soupeřem.

Kontrolní otázky

1. Charakterizujte taktickou přípravu a objasněte pojmy strategie, taktika, taktické jednání.
2. Objasněte problematiku tréninku taktiky (nácviku taktického jednání) a uveďte příklady z praxe.
3. Jak může trenér systematickým tréninkem pozitivně ovlivňovat řešení soutěžních situací vašimi svěřenci?

Literatura

Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hry: výkon a trénink. Praha: Olympia.

Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., Vránová, J., & Bunc, V. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

Choutka, M., & Dovalil, J. (1992). Sportovní trénink. Praha: Olympia.

Haník, Z., Lehnert, M. et al. (2004). Volejbal I (Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže). Praha: Český volejbalový svaz.

Hohmann, A., Lames, M., & Letzelter, M. (2010). Úvod do sportovního tréninku. Prostějov: Sdružení sport a věda.

Lehnert, M., Novosad, J., & Neuls, F. (2001). Základy sportovního tréninku I. Olomouc: Hanex.

Moravec, R., Kampmiller, T., Vanderka, M., & Laczo, E. (2004). Teória a didaktika športu. Bratislava: Fakulta telesnej výchova a športu, Slovenská vedecká spoločnosť pre telesnú výchovu a šport.

Perič, T. (2008). Sportovní příprava dětí. Praha: Grada.