Sport osob se zdravotním postižením

Sport a sportovní trénink osob se zdravotním postižením

Existují nějaká specifika sportu a sportovního tréninku osob se zdravotním postižením? Ano i Ne. Nedá se říct, že by existovala jednotná specifika pro všechny sportovce se zdravotním postižením. Již z předchozích kapitol je zřejmé, že každé postižení s sebou přináší celou řadu specifických individuálních potřeb. Bylo by chybou generalizovat principy modifikací sportu a sportovního tréninku u osob s tělesným, mentálním a smyslovým postižením. Bylo by také chybou dopouštět se této generalizace pro všechny sportovce s tělesným nebo zrakovým postižením. Každý ze sportovců je unikátní a jeho sportovní potenciál je dán charakterem jeho postižení a charakterem sportu.

Mezi základní principy, které můžeme uplatnit u drtivé většiny sportů tělesně a zrakově postižených, patří princip sportovní klasifikace. Sportovní klasifikace v paralympijských sportech vychází ze stejných předpokladů, jako například vzpírání, judo nebo box, kde není myslitelné, aby spolu soupeřili sportovci vážící 60 vs. 90 Kg. Z charakteru těchto sportů vychází, že takový zápas by již byl předem determinován somatotypem sportovce a sport by byl tedy „uzavřen“ pouze pro sportovce těžších váhových kategorií. Ve snaze otevřít sportovní zápolení co největšímu okruhu sportovců s tělesným a zrakovým postižením, jsou tedy sportovci rozdělováni do předem daných klasifikačních tříd, které umožňují srovnatelný přístup k dosažení sportovních výsledků. Sportovní klasifikace je velmi složitý systém, který navíc prochází neustálým vývojem a vylaďováním. V posledních 5 letech si mezinárodní paralympijský výbor IPC vytyčil nelehký úkol, transformovat sportovní klasifikaci do plně transparentního a prokazatelného modelu v rámci tzv. „evidence based“ přístupu. Pro potřeby této publikace je podstatné vědět, že sportovní klasifikace je specifická (unikátní) pro každý sport a na jejím základě jsou sportovci rozdělováni do specifických sportovních tříd. V mnohých individuálních sportech poté může docházet v rámci soutěže také ke slučování těchto tříd. Výsledky sportovců jsou v těchto případech násobeny předem daným koeficientem, který slouží opět k vyrovnání příležitostí a srovnání handicapů. V týmových sportech jsou sportovcům přidělovány body dle míry postižení (resp. funkčního potenciálu pro daný sport) a všichni hráči v týmu poté nesmí přesáhnout maximální hranici bodů za tým. U některých sportů (např. sledge hokej či tenis vozíčkářů) klasifikační systém není. V takovém případě musí sportovci splnit pouze podmínku minimálního postižení.

Možnosti speciálních sportovních organizací a možnosti integrace

Historie sportu osob s tělesným a smyslovým postižením je v ČR velmi bohatá. Z předchozích kapitol víme, že sluchově postižení sportovci byli aktivní již v roce 1924. Kladrubské sportovní hry se poprvé konali v roce 1948 a čeští sportovci pravidelně získávají medaile s Paralympiád a Deaflympiád. Možná jste zaregistrovali drobnou poznámku v závorce „vozili“. Nejedná se o chybu tisku. V posledních dvou Paralympiádách se projevuje princip rozevírání nůžek mezi zeměmi, které profesionalizují podmínky pro sport a sportovní přípravu paralympijských reprezentantů a zeměmi, které sportovní přípravu neřeší na tak profesionální úrovni. Termínem profesionální zde nemáme na mysli placené profesionální sportovce, ale vytvoření podmínek pro dlouhodobý a koncepční rozvoj sportu včetně přípravy reprezentantů. V nepřehlednosti sporu o vedení paralympioniků a propadu financování sportovních hnutí v ČR došlo v posledních letech k postupnému zhoršování /či minimálně stagnaci) podmínek sportu osob se zdravontím postižením v ČR (při souběžném zvyšování profesionalizace a podmínek sportovců v jiných zemích). Sportovci se zdravotním postižením jsou v současnosti sdružovány v níže vyjmenovaných organizacích, které jsou členy Českého Paralympijského výboru:

Český svaz sportovců s centrálními poruchami hybnosti (Dětská mozková obrna).
Český svaz zrakově postižených sportovců.
Český svaz neslyšících sportovců (mezinárodně je standardně součástí Deaflympijského hnutí).
Český svaz tělesně postižených sportovců a Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců.

Dále v ČR existuje celá řada celostátních sportovních organizací, které jsou zaměřeny na rozvoj a organizaci specifických sportů. Mezi tyto organizace patří například:

Česká sledge hokejová asociace.
OSAV – Atletika vozíčkářů.
Český ragbyový svaz vozíčkářů.
Handbike - ČR.

Tyto organizace se zaměřují na rozvoj jednotlivých sportů a ve většině případů se snaží úzce spolupracovat také se sportovními svazy nepostižených sportovců. Je nutné pozamenat, že v této oblasti jsou v ČR asi největší rezervy. Integrace většinou neprobíhá, nebo probíhá jen naoko, či částečně. Přitom pokud má paralympijský sport svého olympijského partnera je vzájemná spolupráce a integrace nejlepší cestou k profesionalizaci a zajištění adekvátních podmínek pro rozvoj sportu zdravotně postižených.

Pokud se podíváme do zahraničí, najdeme celou řadu příkladů, které by nás mohly inspirovat. První zemí, která definovala státní podporu sportovcům se zdravotním postižením pouze skrze olympijské sportovní organizace, byla Velká Británie. Mezi tradiční země podporující systémově integraci do sportovních svazů jsou Austrálie a Kanada, které si uvědomují, že sportovně technické kompetence pro rozvoj výkonnostního a vrcholového sportu zdravotně postižených jsou dostupné právě v tradičních sportovních svazech nepostižených sportovců. Trenéři nejlépe rozumí technice běhu, či plaveckých způsobů a specifikům sportovního zatížení, sportovním pomůckám. Sportovní funkcionáři spoluvytváří pravidla sportů a soutěží včetně technických dozorů, definování standardů sportovišť a sportovních pomůcek (př. sportovní střelba, lukostřelba či curling). Rozhodčí nejlépe rozumí svému sportu a všechny sporty mají (měly by mít) vytvořeny strategie získávání finančních prostředků a partnerů. Samozřejmě jsou také sportovní odvětví, které svou „olympijskou“ paralelu nemají (např.: rugby vozíčkářů, boccia či goalball), ale většina sportů může profitovat s integrace do větší sportovní organizace s lepším přístupem k prostředkům a systémem dlouhodobého rozvoje svých sportů.

Kanadský systém dlouhodobého rozvoje sportovců se zdravotním postižením

Kanadský systém dlouhodobého rozvoje sportovců (LTAD) byl primárně vytvořen pro sportovce bez zdravotního postižení. Vychází z principu, že rozvoj specifických pohybových a sportovních dovedností musí být dlouhodobý a systematický a že každý stupeň zapojení do sportu je většinou ohraničen věkem sportovců a délkou jejich zapojení do sportu. Tento přehledný systém DRS je popsán v níže uvedené tabulce 19.

Tabulka 19: Sedm stupňů DRS (No Accidental Champions, Canadian Sport Commission, 2013)

Aktivní začátek	Chlapci a dívky 0–6	Učení se základním pohybům a jejich propojování prostřednictvím hry
Základy	Chlapci 6–9 Dívky 6–8	Učení se základním pohybovým dovednostem a budování obecných motorických dovedností
Učení se tréninku	Chlapci 9–12 Dívky 8–11	Učení se obecným sportovním dovednostem
Umění tréninku	Chlapci 12–16 Dívky 11–15	Budování aerobního základu, rozvoj rychlosti a síly, hlubší rozvoj a upevnění dovedností pro konkrétní sporty
Tréninkem k soutěžím	Chlapci 16–23 +/- Dívky 15–21 +/-	Optimalizace fyzické kondice a dovedností v závislosti na sportu a konkrétním jedinci, stejně jako další rozvoj výkonnosti
Tréninkem k vítězství	Muži 19 +/- Ženy 18 +/-	Zaměření na výkonnost pro stupně vítězů
Aktivní pro život	Dostupné v jakémkoli věku	Plynulý přechod od soutěžní sportovní kariéry k celoživotní účasti na pohybových aktivitách a sportu

Pozn. Sportovci se zdravotním postižením procházejí stejnými stupni jako sportovci bez zdravotního postižení, ale chronologický věk a rychlost pokroku se může lišit v závislosti na druhu a stupni zdravotního postižení.

Tabulka 19 ukazuje typická věkové rozmezí, ve kterých sportovci bez zdravotního postižení procházejí jednotlivými stupni. Jedinci se zdravotním postižením, ať už vrozeným nebo získaným, mohou procházet těmito stupni ve značně odlišném věku v závislosti na tom, kdy začali být aktivní nebo kdy získali své zdravotní postižení. Mohou také projít těmito stupni velmi odlišným tempem v závislosti na povaze svého postižení. Někteří jedinci s mentálním postižením se mohou například přesunout ze stupně „Učení se tréninku“ přímo na stupeň „Aktivní pro život“ nebo mohou naopak zůstat na úrovni „Učení se tréninku“ po mnoho let. Jedinci se získaným zdravotním postižením mohou projít některými stupni vícekrát – nejdříve jako člověk bez zdravotního postižení a později se zdravotním postižením.

První tři stupně LTAD (Aktivní začátek, Základy a Učení se tréninku) a stupeň „Aktivní pro život“ jsou určeny pro nejširší populaci věnující se pohybovým aktivitám, a kromě procesu nabývání základní tělesné způsobilosti představují celoživotní sportování pro zdraví a pro radost. Všech sedm stupňů představuje kompletní cestu pro sportovce, kteří se sportu věnují na výkonnostní a vrcholové úrovni. Pro sportovce se zdravotním postižením najdeme dva doplňkové stupně.

Dva doplňkové stupně: povědomí a první kontakt

Sportovci se zdravotním postižením potřebují nad rámec uvedených sedmi stupňů (popsaných v tabulce 1) dva stupně LTAD navíc. Jsou to „Povědomí“ a „První kontakt“. Přístup ke sportu a iniciální kontakt sportovce se sportovním prostředím je determinován převážně: (a) podmínkami a okolím jedince (hlavně rodina, přátelé, socioekonomické podmínky, nabídka sportovních aktivit a jejich dostupnost), (b) charakterem postižení (resp. funkčního potenciálu pro vybrané sporty), a (c) osobnostním natavením daného jednotlivce. U charakteru postižení se nejedná pouze o typ postižení, ale také o dobu získání postižení. U jedinců s vrozeným postižením se do role iniciátora sportovního začlenění dostává nejužší rodina a dále učitelé TV či vychovatelé na běžných či speciálních školách. U osob se získaným postižením jsou to většinou přátelé a jejich rodina. Přestože v posledních letech se situace viditelně zlepšuje, v ČR stále převládá obecná nevědomost o sportovních možnostech osob se zdravotním postižením. Osoby se získaným zdravotním postižením se před zraněním či nemocí nedostali do kontaktu se sportem zdravotně postižených, a tím pádem o těchto aktivitách nemají nejmenší povědomí.

Stupeň "Povědomí"
Ne vždy je široká veřejnost obeznámena se sportovními možnostmi osob se zdravotním postižením. Cílem stupně „Povědomí“ je informovat širokou veřejnost (včetně pedagogických pracovníků a sportovních činovníků) i potenciální sportovce s postižením o celé škále dostupných aktivit. Organizace zabývající se pohybovými aktivitami, ať na sportovní či rekreační úrovni, by proto měly vytvořit podklady, díky kterým budou o své nabídce a možnostech informovat.

V případě osob se získaným postižením je období po jeho získání všeobecně plné velkých změn a přechodů. Může se stát, že některé z pohybových aktivit, kterým se dříve věnovali, pro ně najednou nejsou ve stejné podobě dostupné. Zároveň si ale neuvědomí existenci množství sportovních a pohybových aktivit, které osobám s postižením přístupné jsou. Podklady podporující informovanost mohou společně s efektivní komunikací tento přechod ulehčit; stejně tak mohou podpořit povědomí mezi rodiči a obecně lidmi, kteří s osobami se zdravotním postižením pracují, což je příklad zdravotního personálu nebo učitelů.

Stupeň "První kontakt"
Cílem stupně „První kontakt“ je zabezpečit osobám se zdravotním postižením pozitivní prvotní zkušenost s vybraným sportem. Díky této pozitivní zkušenosti mohou mít zájem sportovat i nadále. Pro většinu z nás je velmi obtížné představit si prvotní kontakt s úplně novým typem aktivity. Je to, jako bychom se ocitli v jiné zemi, kde možná mluví jiným jazykem a chtěli bychom se neučit jejich národním tancům. Co nás láká k tomu, abychom to zkusili? Možná touha po tom být aktivní, nebo stát se součástí místního společenství. Co byste si osobně od takové první zkušenosti přáli? Přijetí, trpělivost, pozitivní atmosféru přijetí a možnost úspěšného zapojení na úrovni, ve které právě jste (tedy možná úroveň „0“)
Jednotlivé sportovní organizace a kluby by měly zajistit náležité proškolení trenérů a vytvoření programů poskytujících potenciálním sportovcům s postižením dobrou orientaci ve své činnosti. Zároveň je potřeba, aby napomohly začínajícím sportovcům cítit se sebejistě, vnímat pozitivně své okolí a případně jim nabídnout zapojení pro jejich vrstevníky a trenéry. V obecné rovině je možné si představit takovéto začleňování do: (a) Individuálních sportů v integrovaném prostředí (př. plavání, tenis, atletika či lukostřelba); (b) Individuálních sportů určených pouze pro sportovce se zdravotním postižením; nebo (c) týmových sportů osob se zdravotním postižením.

Zpětné předávání
Sportovcům s postižením, kteří již svou závodní kariéru ukončili, by měla být nadále poskytovaná podpora tak, aby u sportu a pohybových aktivit zůstali v roli trenérů, programových dobrovolníků, poradců nebo funkcionářů. Díky svým zkušenostem totiž mohou působit jako vzory, jako osoby mající mnoho zkušeností i odborných znalostí, jež mohou začínajícím sportovcům dále předávat.

Specifika posilování vozíčkářů

V úvodu je nutné podotknout, že není vozíčkář, jako vozíčkář. Většina vozíčkářů v aktivním věku života je tvořena osobami po úrazech míchy. Níže uvedená specifika posilování vozíčkářů jsou tedy věnována právě této cílové skupině. Tyto principy jsou převzaty a upraveny z kapitoly v knize APA osob s tělesným postižením autory Lenkou Honzátkovou a jejími kolegy z pražského centra Paraple, kteří patří mezi nejkompetentnější pro tuto oblast v celé ČR. V první řadě je potřeba vždy novému klientovi ještě před začátkem posilování zkontrolovat správný sed. I u zdravých klientů se vždy dbá na nastavení výchozí polohy (postury) pro daný cvik. Do této výchozí pozice se vyplatí zasahovat a cíleně ji opravovat a korigovat a to právě proto, aby byl vlastní posilovací pohyb proveden co nejvhodněji a nejekonomičtěji. U klientů na vozíku je tedy vždy velice důležitý správný sed, případně korekce jeho nedostatků, neboť bude výchozí polohou pro všechna prováděná cvičení.

Správný sed
Sed je pro vozíčkáře polohou pro každodenní aktivní život – pro práci, sport, zábavu i prosté přemisťování se z místa na místo. Vlastní nastavení sedu ve vozíku je vždy cesta kompromisů, zkoušení a zvažování. Je potřeba, aby byl vozík nastaven tak, že se sed co nejvíce blíží ideálu. Na druhou stranu díky problémům se stabilitou trupu, asymetrii v síle například horních končetin apod. je potřeba z tohoto ideálu někdy snižovat, aby byla zajištěna schopnost být ve vozíku samostatně aktivní. Správně nastavený sed je také prevencí druhotně vzniklých deformit na pohybovém systému, funguje jako prevence dekubitů. Podporuje funkčnost, zajistí vozíčkáři správnou stabilitu a podporuje i respirační funkce.

Správné držení těla v sedu
Je důležitá především pozice pánve a kyčelních kloubů, neboť toto postavení má přímý vztah k postavení celé páteře. Trup a stehna svírají ideálně úhel 90° , kyčle se ohýbají více jak 60° a kolem 30° se oplošťuje bederní páteř. Kolenní i hlezenní klouby se ohýbají v úhlu 90°. Většina klientů není schopna tuto pozici držet aktivně pomocí svalů a potřebují ji nastavit pasivně pomocí vozíku. Před začátkem cvičení je tedy potřeba zkontrolovat sed a jeho symetrii. Dobrou kontrolou mohou být kolena, která by měla být v jedné rovině. Pokud nejsou v jedné rovině, může to poukazovat na šikmo postavenou pánev. Je potřeba říci, že nastavení správného sedu před zahájením cvičení se vždy nepodaří podle daných pravidel. Postižení klienta to v některých případech neumožní. Snažíme se tedy k ideálu co nejvíce přiblížit. Přehnaná korekce může v některých případech vést ke zhoršení pohyblivosti klienta a nevyužití jeho plného potenciálu.

POSTURA, STABILIZACE, DÝCHÁNÍ
Pohybový systém jako celek je v gravitačním poli neustále nucen prostřednictvím dynamické svalové aktivity zajistit držení (posturu) všech jednotlivých pohybových segmentů těla tak, aby došlo k jejich dostatečnému zpevnění. Děje se tak za jakékoliv statické či dynamické situace (sed, stoj, chůze, atd.). Tato funkce umožňuje ve svém důsledku ekonomické zapojení svalu v příslušné souhře (v koordinaci) s ostatními svaly a zajišťuje tak optimální zatížení nosných struktur, kdy je dosaženo centrované postavení v kloubu. Významnou roli v rámci řízení těchto procesů zde hraje úzký vztah mezi stabilizační a dechovou funkcí, na které se podílí bránice. Jelikož považujeme tuto skutečnost za zásadní při výběru pohybové aktivity či terapie, chtěli bychom se tomuto tématu v následující části textu více věnovat.
Výška poškození míšního segmentu určuje, která část svalů participujících na dechovém stereotypu a současně také na zajištění stabilizace trupu, je zachována ve své funkci či je kvůli ztrátě inervace z funkce vyřazena. Bránice, která byla doposud tradičně nahlížena pouze jako hlavní dechový sval, plní totiž také významnou úlohu v rámci trupové stabilizace. Tato její funkce, tj. schopnost zajistit zpevnění (stabilizaci) trupu, byla v nedávné době opakovaně experimentálně potvrzena a je patrné, že jakémukoliv pohybu končetin předchází tonická aktivita bránice a to nezávisle na fázi dechového cyklu (ať již při nádechu nebo při výdechu). Bránice se tedy podílí na zajištění aktivní držení polohy těla tím, že prostřednictvím kontroly nitrobřišního tlaku zpevňuje (stabilizuje) bederní páteř. Obě tyto funkce (jak dechová, tak i stabilizační) probíhají ve své podstatě souběžně, případně dle potřeby, tzn. dle situace, ve které se pohybový systém právě nachází (míra zatížení, působení zevních sil, kde hlavní úlohu hraje již zmíněná gravitační síla) převažuje buď více jedna nebo druhá ve svém uplatnění, či probíhá jejich synchronizace.
Pokud nelze kvalitu stabilizační a dechové funkce v případě míšní léze alespoň částečně dosáhnout (např. u vysoké paraplegie nebo u tetraplegie, kdy dochází k úplné ztrátě inervace svalů na trupu a dolních končetinách), je dle našeho názoru důležité ji nahradit pomocí zevní fixace (např. neoprenový bederní pás). Nejzákladnější a nejdůležitější zevní „fixaci“ pro trup však vytváří správně zaměřený a vzhledem k individuálním potřebám vhodně upravený mechanický vozík. Seřízení sedací jednotky zde hraje zásadní roli (výška a úhel stupaček, hloubka a úhel sedu, typ a výška zádové opěrky, typ antidekubitního polštáře, přítomnost bočnic atd.). Nastavení co nejideálnější postury sedu ve vozíku, a to nejen při sportovní či jiné pohybové aktivitě, má zcela zásadní význam z hlediska prevence systematického přetěžování pohybového aparátu, které vždy doprovází život po poškození míchy.

DĚLENÍ TERAPIE V POSILOVNĚ DLE TYPU CVIČENÍ

Posilovna sportovní
Cílem sportovce je udržení nebo zlepšení stávající kondice. Jde o cvičení zaměřené na zvyšování vytrvalosti a svalové síly. Tento druh cvičení je určen pro sportovce, kteří jsou z pohledu fyzioterapie bez obtíží. Takový klient potřebuje pouze sestavit cvičební plán a dohlédnout na správné provedení cvičení. Cvičební jednotka by se měla skládat z rozcvičení (zahřátí, mobilizace kloubů), hlavní části a závěrečného protažení. U tetraplegiků musíme počítat s delší dobou na rozcvičení. Zahřátí je provázeno častým zastavováním cvičení. Pro zvyšování vytrvalosti využíváme v posilovně různé trenažéry (veslařský, lyžařský, běžecký, ergometry). Hlavní část cvičební jednotky by měla trvat minimálně čtyřicet minut. Je důležité znát daný pohyb a sportovce korigovat v jeho správném provádění. Častou chybou bývá i nerozložení tempa na klidovou a zátahovou fázi. Sportovec se pak hůře soustředí na vlastní prožití pohybu a není schopen vnímat svaly, které se pohybu účastní. Pro rozvoj svalové síly využíváme posilovacích strojů. Podle účelu posilování volíme počet sérií a počet opakování. Pozor si musíme dát na zvolení zátěže. Pokud je příliš velká, sportovec není schopen cvik provést správně a dochází tak k upevňování špatných pohybových stereotypů.

Posilovna rehabilitační
Cíle sportovce jsou v Centru Paraple stanovovány vždy ve spolupráci s fyzioterapeuty a ergoterapeuty. Zacílení posilovny na konkrétní požadavek je často velmi vhodné a urychlí progresi klienta. Takto vedená terapie v posilovně je však náročnější na odbornost terapeuta a personální zajištění. Pokud má terapie být úspěšná, musí sportovec cvičení především dobře pochopit a prakticky zvládnout. V některých případech je nutná přítomnost osobního asistenta.

Posílení paretických svalových skupin a zbytkových svalů
Většinou posilujeme svaly důležité pro zlepšení mobility a běžných každodenních činností. Soustředíme se na posílení svalů horních končetin u tetraplegiků. Jde především o trénink opor (obr. 43 a 44), posílení svalů lopatky nebo náhradních svalů nahrazujících propnutí (extenzi) paže v lokti u nefunkčního tricepsu brachii u neurologické léze v segmentu C5 a 6. Pro tyto účely jsou vhodné posilovací stroje v kombinaci s trenažéry. Důležité je sledování zapojení posilovaných svalových skupin.

Obrázek 43 a 44. Rehabilitační posilovna: Tetraplegik – aktivní opora a vzpřímení (Honzátková et al., 2013)

Dolní končetiny u paretiků cvičíme dle stupně parézy. Trénujeme tlaky do dolních končetin, výdrž v oporách dolních končetin při cvičení na trenažérech a míči. Podle možností klienta můžeme přecházet až ke cvičení ve stoji. Důležité je dodržování správného držení těla a správného dýchání. Velice často je změna polohy pro cvičence nepříjemnou situací. Klienti obvykle mají poruchu polohocitu a pohybocitu, proto je vhodné vyšší polohy volit postupně. Při větších senzomotorických poruchách cvičíme před zrcadlem se zrakovou kontrolou. Sportovní terapeut přesně předvádí pohyb klientovou končetinou nebo pohybu klienta dopomáhá.

Kompenzačně korekční cvičení
Jedná se o individuální cvičení, kdy vycházíme ze správného držení těla, využíváme dechová cvičení, často aplikujeme jednostranná cvičení s kladkou nebo asymetricky KRANKcycle. Tento způsob korekčního cvičení vyžaduje vždy zrakovou kontrolu před zrcadlem.

Propojení horního a dolního trupu, zlepšení stability trupu
Správná funkce svalů trupu je dobrou prevencí proti bolestivým stavům páteře, významně podporuje správné držení těla a omezuje vznik patologických zakřivení páteře (skoliosa, kyfóza). Správná funkce svalů trupu je omezená postižením sportovce, díky svalovému zřetězení můžeme alespoň částečně oslovit i některé svaly pod místem léze. Základem je maximální vertikální vzpřímení páteře. Cvičíme s flexibarem, na míči a na trenažérech. Toto cvičení by mělo být obsaženo v každé cvičební jednotce.

Posilovna sportovně kompenzační
Jejím cílem je cvičení kompenzující sportovní specializaci. Zařazujeme ji tedy do tréninkového programu u sportovců, kteří se věnují pravidelně nějakému druhu sportu, který je jednostranně přetěžuje. Terapeut pro stanovení cvičební jednotky potřebuje znalosti sportovní specializace, které se klient věnuje. Musí být schopen určit přetěžované svalové skupiny a na základě toho vytvořit kompenzační cvičební jednotku. První hodiny cvičení musíme věnovat hlavně technice provádění kompenzačních cviků. Svalové skupiny, které jsou přetěžované sportovní specializací, mají tendenci k hyperaktivitě. Sportovec je často zapojuje i v případě, že daný cvik jejich zapojení nevyžaduje. Učíme tedy klienta uvědomovat si pohyb a v něm zapojené svaly. Cvičení vyžaduje častou kontrolu provádění, pokud má mít pro sportovce nějaký význam.

Literatura

Canadian Sport Centres (2013). No Accidental Champions: Long-term Athlete Development For Athletes with Disabilities. 2nd edition. Ontario: Canada.