Teorie a didaktika sportovního tréninku

Tréninkový cyklus, druhy tréninkových cyklů

Již víte, že působení na sportovce v průběhu tréninkového procesu by mělo být systematickou a dlouhodobou záležitostí, při které musí být respektována řada zákonitostí. Uvedený požadavek se organizačně řeší nejen dlouhodobým členěním na etapy sportovního tréninku, ale rovněž promyšleným členěním tréninkového procesu na různě dlouhé tréninkové cykly a jejich opakováním, a to s ohledem na kategorii, tréninkové období, výkonnost, systém soutěží apod.

Tréninkový cyklus je časově uzavřený celek tréninkového procesu, v němž se řeší jeden nebo více tréninkových úkolů, které vzájemně souvisejí. Má svoji základní strukturu, která svým obsahem i dynamikou zatížení opakovaně působí a vyvolává změny trénovanosti a výkonnosti sportovců. Tréninkové cykly jsou základními články stavby sportovního tréninku a musí být uplatňovány v souladu s platnými zákonitostmi fungování lidského organizmu a s principy stavby tréninku. Tento požadavek se musí při řízení tréninku uplatňovat již ve fázi plánování tréninkové činnosti. Tréninkové cykly mají různé trvání a zaměření.

Ve stavbě (organizaci) tréninkového procesu se z hlediska trvání uplatňují malé (mikro), střední (mezo) a velké (makro) cykly. Ačkoliv při plánování tréninkového procesu postupujeme od velkých (delších) cyklů po malé (kratší), tj. respektujeme, že zaměření a obsah menších cyklů vychází z cyklů delších, budeme dále tréninkové cykly charakterizovat v opačném pořadí.

Mikrocyklus je relativně krátký několikadenní tréninkový celek (nejčastěji týden) tvořený několika tréninkovými jednotkami, jehož hlavním cílem je přispívat k vytváření předpokladů pro plánované změny trénovanosti, resp. optimalizovat stav připravenosti k soutěži v souladu s utvářením sportovní formy. Úkolem mikrocyklu je především dosáhnout optimálním střídáním zatížení a zotavení dílčího adaptačního efektu a celkově pak vyvolat kumulativní tréninkový efekt. V tréninkové praxi představují mikrocykly základní stavební kameny tréninkové činnosti. V současném řízení tréninkového procesu zejména vrcholových sportovců je kladen důraz na optimalizaci tréninkového zatížení v mikrocyklech na základě znalosti aktuálního stavu a potřeb sportovců získané diagnostickou činností.

Při vytváření mikrocyklu je pro trenéra důležité zohledňovat především:

Zaměření (hlavní cíl).
Zařazení v rámci delších cyklů.
Počet a posloupnost tréninkových jednotek.
Obsah tréninkových jednotek (druh zvolených cvičení, možnosti jejich pozitivního a negativního ovlivňování…) a poměr zatížení a odpočinku u základních typů tréninků.
Velikost zatížení v jednotlivých tréninkových jednotkách a dobu nezbytnou k zotavení mezi tréninkovými jednotkami.
Individuální specifika sportovce (především aktuální stav trénovanosti sportovce).

Vzhledem k výše uvedeným charakteristikám se rozlišují různé typy mikrocyklů. V tréninkové praxi se nejčastěji uplatňují mikrocykly:

Úvodní – zahájení přípravy po delším přerušení tréninkové činnosti (přechodném období). Uplatňuje se nízké zatížení. Jeho zařazení je vhodnou prevencí zranění a vzniku kumulace únavy.

Rozvíjející – rozvoj trénovanosti. Obsahem jsou cvičení všech složek (součástí) tréninku (technické, taktické, kondiční i psychologické), ovlivňující úroveň trénovanosti.

Stabilizační – upevnění dosažené úrovně trénovanosti (vznik a stabilizace dílčí sportovní formy). Obsah je podobný rozvíjejícímu mikrocyklu, avšak zatížení je více specifické a objem zatížení je nižší.

Relaxační (zotavný) – odstranění únavy, obnovení energetických a psychických rezerv. Převažuje nespecifické, převážně aerobní zatížení, regenerační procedury a odpočinek.

Vylaďovací – příprava na utkání a závody. Uplatňuje se modelový trénink, přípravné starty, důraz je kladen na kvalitu specifického zatížení, psychologickou přípravu.

Soutěžní – udržení a opakované vyladění sportovní formy. Jedná se o účast v soutěžích a přípravu na ně, udržování, ev. zvyšování trénovanosti a výkonnosti.

Regenerační – obnovení psychických a fyzických sil po soutěžích). Zařazují se regenerační procedury, aktivní i pasivní odpočinek.

Kontrolní – veškeré oblasti kontroly trénovanosti a výkonnosti (vyhodnocení účinnosti tréninkového programu nebo aktuálního stavu).

Mezocyklus je tréninkový celek, který se skládá z několika mikrocyklů. Jeho hlavním cílem je vytvářet a udržovat specifické adaptace nezbytné pro plánovité ovlivňování trénovanosti a sportovní výkonnost v souladu s utvářením sportovní formy. Úkolem mezocyklu je regulovat zatížení, které je vyvoláno jednotlivými mikrocykly. Kumulace zatížení v rámci mezocyklu je tedy výrazným podnětem, který může vyvolat metabolické, strukturální a funkční adaptační změny v zapojených systémech organizmu sportovce. Mezocykly mohou mít rozdílnou úlohu a zaměření i nestejnou délku (různý počet mikrocyklů).

Makrocyklus je tréninkový celek, který je tvořen několika mezocykly, jehož jeho hlavním cílem dosáhnout osobních maximálních sportovních výkonů v době vrcholných soutěží (u dospělých sportovců). Nejčastěji má podobu ročního tréninkového cyklu (RTC), ale i víceletého cyklu. RTC je základní jednotkou dlouhodobé organizace sportovní činnosti. Úkolem makrocyklu je členit a realizovat tréninkovou činnost vzhledem k plánovaným výkonům v soutěžích. U mládeže jde především o systematický rozvoj osobnosti, zvyšování trénovanosti v souladu se zákonitostmi adaptace, vývoje sportovce a s požadavky sportovní disciplíny.

K hlavním aspektům tvorby a realizace RTC patří:

Výkonnostní cíle, hlavní soutěže (důležitost, počet, termíny).
Celkový počet tréninkových jednotek.
Podíl nespecifického, specifického a soutěžního zatížení.
Poměr a strukturace zatížení a odpočinku.
Způsob zvyšování a snižování zatížení…

Tradiční periodizace RTC

Z požadavků na zvyšování sportovní výkonnosti a zákonitostí vytváření sportovní formy vyplývá, že zaměření a obsah jednotlivých tréninkových cyklů v rámci RTC se musí měnit. Tento požadavek odráží tzv. periodizace RTC. Periodizace RTC je cílené stanovení po sobě následujících tréninkových cyklů (organizované rozčlenění tréninkového roku), jejichž obsah, velikost zatížení a opakování se podílejí v určitém časovém úseku na dosažení plánované úrovně trénovanosti a sportovní výkonnosti. V posledním případě nejde obvykle o opakování přesné podoby cyklu, ale s uplatněním odpovídajících změn v tréninkovém, ev. soutěžním zatížení. Obsah a struktura tréninkových cyklů jsou především ovlivněny vývojem sportovce, jeho výkonností, tréninkovým obdobím, aktuálním stavem a soutěžním kalendářem.

Tradiční pojetí periodizace RTC rozlišuje přípravné, předzávodní, závodní a přechodné období. Toto pojetí bylo vytvořeno v 50. letech 20. století ruskými autory Ozolinem, Jakovlevem, Matvejevem a dalšími a úzce se vztahuje k problematice sportovní formy. Sportovní forma je stav optimální připravenosti k soutěži, kterého bylo dosaženo na základě správně řízené sportovní přípravy. Hlavním indikátorem sportovní formy je úroveň sportovního výkonu. Sportovec, který má sportovní formu, je schopen podat výkon, který převyšuje svou úrovní jeho dřívější sportovní výkonnost nebo se této výkonnosti přibližuje.
Sportovní forma je charakterizována komplexem podstatných znaků z hlediska:
-fyziologického: vysoká funkční schopnost organizmu, ekonomičnost funkcí, mobilnost funkcí, rychlá regenerační schopnost, stabilita a variabilita specifických dovedností,
- psychologického: zlepšení specializovaných vjemů, uvědomělá korekce pohybu, zvětšený rozsah volního úsilí, emoční přizpůsobení,
- pedagogického: vysoká úroveň, vyváženost a sladění všech hlavních faktorů sportovního výkonu.

Sportovní forma má fázový charakter a probíhá ve třech navazujících fázích:

Vytváření předpokladů pro vznik sportovní formy.
Vznik a stabilizace sportovní formy.
Dočasný readaptační pokles sportovní formy.

Vzestup výkonnosti je ukončen relativním obdobím stabilizace, které je charakteristické dosažením relativně maximálního výkonu. Po tomto období následuje readaptivní pokles všech zúčastněných faktorů sportovního výkonu. Tento pokles tvoří základ nového postupného rozvoje vyšší výkonnosti.

Dále budeme charakterizovat jednotlivá období RTC:

Přípravné období je zaměřené na zvýšení trénovanosti sportovců (včetně jejich zatížitelnosti). Pozornost je věnována kondičním, technicko-taktickým i psychickým předpokladům výkonu. Obsahem jsou cvičení jak nespecifická (hlavně v počátku období, dále jako prostředek kompenzace a především u mládeže), tak specifická, dále cvičení analytického charakteru (zaměřená na dílčí svalové skupiny, rozvoj důležitých nebo nedostatečně rozvinutých fyziologických funkcí, dílčí aspekty techniky) i komplexní (pohyby, při kterých se uplatňují specifické svalové řetězce a na vyšší úrovni pohybové jednání, při kterém dochází k propojení jednotlivých faktorů sportovního výkonu). Efektivita tréninku je rovněž ovlivněna dynamikou tréninkového zatížení ve smyslu zvyšování objemu a poté intenzity zatížení.
Předzávodní období je zaměřené na dosažení a vyladění sportovní formy.To vyžaduje především nižší objem tréninkového zatížení s důrazem na intenzitu, resp. kvalitu vykonávání specifických cvičení, zařazení vhodného počtu přípravných soutěží, dostatek odpočinku a kvalitní regeneraci, individuální přístup a další opatření.
Závodní období je zaměřené na dosažení relativně maximálních výkonů vzhledem k vytvořené sportovní formě. V tomto období se zhodnocuje předchozí příprava. Z hlediska tréninkového zatížení a zatěžování je maximální pozornost věnována optimální přípravě na soutěže, resp. udržení a opakované vyladění sportovní formy. Zejména u vrcholových sportovců převládá specifické zatížení a soutěžení a značný důraz je kladen na psychickou připravenost. Ve stavbě závodního období existují vzhledem k počtu a frekvenci soutěží určité rozdíly. Kromě mikrocyklů vylaďovacích a soutěžních se zařazují mikrocykly regenerační, kontrolní a popřípadě i rozvíjející.
Přechodné období je zaměřené na zotavení (obnovu psychických a fyzických sil před zahájením další tréninkové činnosti). Je tvořeno především regeneračními mikrocykly. Tréninkové zatížení je nespecifické s cílem aktivního odpočinku, objem i intenzita jsou nízké. Pravidelný trénink je přerušen volnem (dovolenou). Při delším přerušení (více jak cca 2–3 týdny) spojeném s výrazným omezením pohybové aktivity může docházet k desadaptacím (tzv. detréninku).

Tradiční členění ročního makrocyklu bylo dosud užíváno především u sportovců nižší výkonnostní úrovně a u mládeže (u nejmladších kategorií by však měl mít tréninkový proces přípravný charakter na následující etapy tréninku). V podobě více vrcholového modelu se rovněž využívá ve vrcholovém sportu, a to především ve sportovních hrách. Významnou změnou je však skutečnost, že nejsou obsahově v jednotlivých obdobích rigorózně oddělovány jednotlivé složky (součásti) tréninku (kondiční, technická, taktická či psychická příprava). Vychází se ze základního poznatku, že osobnost sportovce tvoří nedělitelnou jednotu, která na zatížení reaguje jako celek. Nelze odděleně rozvíjet kondiční schopnosti a dovednosti závodní techniky. S růstem úrovně schopností se rozšiřují i možnosti dokonalejšího zvládnutí sportovních dovedností a tím i zlepšení celkové úrovně sportovní výkonnosti.

Mezi limity tradiční periodizace patří především:

Vrcholové výkony vyžadují specifické fyziologické, morfologické, psychologické adaptace, které mnohdy nejsou kompatibilní, a proto při současném zaměření na rozvoj více motorických schopností dochází k redukci tréninkového efektu.
Vrcholnou výkonnost v RTC nelze udržet po delší dobu (v soutěžním období dochází často k desadaptaci), avšak tendencí v současném sportu je prodlužovat období vrcholných soutěží (současní sportovci absolvují 20-30 soutěžních mikrocyklů), a proto obecný koncept vyladění ztrácí svůj význam. Z tohoto důvodu se také v týmových sportech opouští od používání klasických termínů přípravné, soutěžní a přechodné období (v zahraniční literatuře se objevují pojmy pre-season, in-season, off- season.

Tradiční členění ročního makrocyklu na přípravné, hlavní a přechodné období vychází z teorie superkompenzace a řídí se „tradičními“ principy sportovního tréninku. Jeho podoba je ovlivněna tím, že v době jeho vzniku soutěžní kalendář sestával pouze z jednoho soutěžního období, takže se jednalo o tzv. jedno-vrcholový model. V důsledku vývoje sportu obsahoval RTC postupně dva i více vrcholů, což vedlo k vytvoření tzv. více vrcholového modelu. Další vývoj periodizace nastal v 80. a 90. letech minulého století, kdy byla vytvořena řada modelů, zejména s důrazem na kumulaci vysoko intenzivních mikrocyklů a střídání zatížení s vysokou a nízkou intenzitou (tzv. zvlněná periodizace).

Bloková periodizace RTC

Požadavek opakované kvalitní přípravy a vyladění na více vrcholů v průběhu RTC vedl ke zkrácení jednotlivých tréninkových období a postupně i k opuštění tohoto tradičního schématu přípravy a vytvoření schématu nového. Současná periodizace upouští od tradiční formy členění makrocyklu a především ve vrcholovém sportu řada sportovců využívá tzv. „blokové periodizace“. Základními principy blokové periodizace jsou vysoká koncentrace zatížení zaměřeného na 2– 3 tréninkové cíle v jednom bloku (až 70% objemu) a postupný, navazující rozvoj faktorů sportovního výkonu v posloupnosti tréninkových bloků (mezocyklů). Tréninkové bloky sestavené z mikrocyklů jsou základním stavebním prvkem. Bloky trenér vytváří podle potřeb sportovců s ohledem na konání soutěží a aktuální stav. Střídání jednotlivých bloků má charakter opakovaných mezocyklů. Bloky tvoří relativně nezávislé tréninkové fáze trvající 4–12 týdnů, zaměřené na přípravu k soutěži a soutěžení, které se v RTC cca 4 – 7x opakují (s určitými obměnami dle výsledků předchozí fáze) podle soutěžního kalendáře.

Mezi hlavní teoretická východiska blokové periodizace patří:

Teorie kumulativního tréninkového efektu (KTE) objasňující změny motorických a funkčních předpokladů v důsledku dlouhodobé přípravy (připomínám, že KTE je důležitým východiskem rovněž v tradiční periodizaci).

Pro tréninkovou praxi je důležité znát možné indikátory KTE, které jsou:

Fyziologické a biochemické – např. množství aerobních a anaerobních enzymů, počet mitochondrií, obsah myoglobinu, kapilarizace svalů, zásoby CP…
Charakteristiky specifických schopností a sportovního výkonu (závisí na výše uvedených fyziologických a biochemických indikátorech) – např. zlepšení aerobní kapacity bývá větší než u anaerobního výkonu a kapacity, zlepšení maximální síly je dáno svalovým průřezem, změnami v nervosvalové koordinaci…

Teorie reziduálního (zbytkového) tréninkového efektu.
Podstatou je zachování změn vyvolaných systematickým zatěžováním po ukončení tréninku určitého zaměření, které může být dlouhodobé (důležité z pohledu dlouhodobé periodizace) nebo krátkodobé (důležité z pohledu tréninkových programů). Zbytkový efekt přetrvává dle trvání bloku a dle koncentrace zatížení (vyšší → kratší), sportovního věku (vyšší → delší), druhu schopností (vytrvalost, síla → delší), zatímco únava z tréninku vymizí.

Bloky využívají pozitivní interakce kumulativního a zbytkového tréninkového efektu, což umožní zvyšovat a udržovat potřebnou úroveň a specifických schopností v průběhu RTC. Ukazuje se, že spojení 2–4 mikrocyklů je vhodné z hlediska biochemických, morfologických, koordinačních změn a současně umožňuje vyhnout se vysoké únavě.

V tréninkové praxi se nejčastěji uplatňují tyto základní tréninkové bloky (mezocykly):

Akumulační – rozvoj základních motorických předpokladů, vysoký objem, nízká intenzita (2–6 týdnů).
Intenzifikační – rozvoj specifických předpokladů, vč. techniky a taktiky (2–4 týdny).
Transformační – zotavení, vyladění – příprava na soutěže, modelování (1–2 týdny).
Soutěžní (realizační) – start v soutěžích, bezprostřední příprava na ně a zotavení.

Toto nové pojetí umožňuje variabilní metodikou změn tréninkového zatížení regulovat individuální řízení formy k požadovanému termínu soutěže. Oproti tradičnímu pojetí, kdy jednotlivé fáze sportovní formy byly základem celoročního makrocyklu a důvodem jeho rozdělení na tři základní období, chápe současné pojetí sportovní formu jako stav optimální trénovanosti, odrážející individuální aktuální stav připravenosti sportovce obvykle v rámci mezocyklu (bloku). Sportovní forma má nestabilní dynamický charakter a po nezbytném poklesu při pokračující optimalizací tréninkového zatížení se opět fázovitě rozvíjí s cílem dosáhnout vyšší výkonnosti než v předcházející etapě tréninku.

Jaké jsou hlavní znaky současné periodizace?

Zatížení se maximálně podobá specifickému zatížení při podávání sportovního výkonu (vazba na techniku).
Převládá vysoká intenzita zatížení v relativně krátkých tréninkových jednotkách a forma vícefázového tréninku.
Zvýšil se význam uplatňování systémového řízení: cíleně se manipuluje se zatížením na základě znalostí adaptačních procesů, což vede k zvyšování pravděpodobnosti dosažení očekávaného tréninkového efektu.
Kondiční, technická, taktická a psychologická příprava nejsou rigorózně oddělovány.
Často se mění obsahová náplň tréninkového procesu, stejně jako objem a intenzita zatížení.
Silový a rychlostní potenciál sportovce se rozvíjí ve vazbě na techniku, aby mohl být bezprostředně uplatněn a využit v závodní disciplíně.
“Pružnost” v řízení využitím diagnostické činnosti s okamžitým vyhodnocením - snaha zvýšit účinnost tréninkových jednotek a cyklů.
Uplatňuje se individualizace zatížení pro každého jednotlivého sportovce podle vývoje jednotlivých fází sportovní formy.

Rozlišování typů tréninkových bloků však není zcela jednotné. Např. v plavání se uplatňuje rozlišování bloků rozvíjejících, stabilizačních, relaxačnch, vylaďovacích, soutěžních, které tvoří nezávislé fáze (v RTC nejčastěji pět fází s podobnou strukturou danou návazností tréninkových bloků). První fáze trvá nejdéle (14 týdnů) v závislosti na nezastupitelnosti všestranné kondiční přípravy v plavecké sportovní přípravě. Druhý trvá 10 týdnů a bývá zakončen vrcholem zimní sezóny (např. MČR v krátkém bazénu). Třetí je o jeden týden delší než druhý (11 týdnů). Po vyladění sportovní formy na první mezivrchol a po týdenním pasivním odpočinku je nutné znovu zařazení všeobecné kondiční přípravy. Konkretizace ročního tréninkového plánu je naznačena v tabulce 4 (celková doba trvání uvedeného RTC je 41 týdnů).

Tabulka 4. Příklad konkretizace rozdělení ročního tréninkového plánu do tréninkových celků a tréninkových bloků

Tr. fáze 1	1a. Blok rozvíjející I	Sezóna je zahájena po třítýdenním odpočinku koncem srpna. Po této zotavné fázi sportovní přípravy musí následovat znovunabytí kondice na úroveň nutnou a potřebnou pro další rozvoj funkčních kapacit sportovce. Rozvíjející blok I zahrnuje prvních 6 týdnů v tréninkovém plánu a sestává z všeobecné a speciální kondiční přípravy. Součástí všestranné kondiční přípravy je 14denní soustředění, kde by měla dominovat „suchá příprava“ (vysokohorská turistika, běhy s nízkou intenzitou a posilování v tělocvičně). Na toto soustředění navazuje 14 dní všestranné kondiční přípravy v bazéně, kde je zpočátku kladen důraz na rozplavání a na plaveckou techniku. Tato část rozvíjejícího bloku má svůj nezastupitelný význam pro získávání „pocitu vody“ v úvodní části sezóny. Pozornost je věnována všem plaveckým způsobům a delším tratím (800-1000 m) s nízkou intenzitou zatížení (A1). Následující 14denní speciální kondiční příprava je postupné zaměřována na zvolenou disciplínu. V zatížení roste zejména jeho objemová složka. Využíváme tréninku „nadtratí“ (až 3000 m) a fartleku. Převládá typ zatížení A1, A2.
	1b. Blok stabilizačně- relaxační	Tento blok v trvání jednoho týdne slouží k udržení stávající úrovně kondice a zároveň k obnově fyzických a psychických sil. Neplavou se měřené úseky, snižuje se intenzita, objem zůstává na předchozí úrovni.
	1c. Blok rozvíjející II	Trvání tohoto bloku je 3 týdny. Maximální důraz je kladen na růst objemu zatížení; objemy dosahují svého maxima v celé sezóně. Postupně přecházíme od tréninku nadtratí a fartleku (těchto typů tréninků se využívá při aktivním odpočinku) k intervalovému tréninku. Série mají celkovou délku od 1500 do 3500 m se zkráceným intervalem odpočinku, z čehož vyplývá zatížení na úrovní anaerobního prahu (převládající typ zatížení je EN1, EN2).
	1d. Blok stabilizační	Trvání tohoto bloku je 14 dní. Slouží k udržení nabyté úrovně vytrvalosti, přičemž objemová složka zatížení poněkud klesá a vzrůstá intenzitní složka zatížení. Uplatňuje se intervalový typ tréninku a velký důraz je kladen na rozvoj anaerobního systému (převládá AN1, AN2). Na konci tohoto bloku přechází příprava k většímu rozvoji rychlosti.
	1e. Blok vylaďovací – soutěžní	Trvání tohoto bloku je jeden týden. V tomto týdnu je pozornost věnována dalšímu rozvoji rychlosti. Objemy zatížení poněkud klesají a do popředí vystupuje funkce aktivního odpočinku (vyplavání) před závody. Závody na konci týdne mají výhradně kontrolní charakter, v zimní sezóně jsou plavány na 25m bazénech. Převládá typ zatížení A1 a A2.
	1f. Blok relaxační	V tomto odpočinkovém týdnu, který následuje po kontrolních závodech, převažuje plavání, jehož charakter je zcela na libovůli svěřenců (alespoň jedenkrát za den).
Tr. fáze 2	2a. Blok rozvíjející I	Od bloku 1a se tento rozvíjející blok liší vynecháním všestranné kondiční přípravy. Doba trvání je 14 dní.
	2b. Blok stabilizační	Tento týdenní blok slouží k udržení stávající úrovně trénovanosti při zachování zejména objemové složky zatížení.
	2c. Blok rozvíjející II	Náplň a délka trvání tohoto bloku je obdobná bloku 1c. Doba trvání tohoto bloku je tři týdny. Pro zachování principů vlnovitého zatížení a postupného zvyšování zatížení je potřebné zvýšit objem i intenzitu zatížení ve srovnání s blokem 1c.
	2d. Blok stabilizační	Náplň tohoto bloku je totožná s náplní bloku 1d. Délka trvání tohoto bloku je jeden týden.
	2e. Blok vylaďovací	Obsahem tohoto 14denního bloku je vyladění sportovní formy před prvním mezivrcholem (např. zimní MČR na 25m bazéně). Smyslem vyladění je udržet stávající úroveň adaptace získané tréninkem, což umožňuje rychlejší zotavování organizmu a další práci s vysokým procentem maximálního fyziologického potenciálu. Uplatňuje se zásada „čím kratší závod, tím delší vyladění“. V tomto bloku se postupně omezuje zatížení až k celkovému odpočinku před hlavním závodem. Přesný návod na vylaďování neexistuje, je to většinou systém pokusů a omylů. Tento blok by měl vyvrcholit již výše uvedenými závody na 25m bazéně.
	2f. Blok relaxační	Je to jeden týden „bez vody“, doplněný pasivním odpočinkem.
Tr. fáze 3	3a. Blok rozvíjející I	Od bloku 1a se liší zkrácením všestranné kondiční přípravy na jeden týden. Příprava probíhá pouze v bazéně. Doba trvání tohoto bloku je tři týdny.
	3b. Blok stabilizačně- relaxační	Náplň tohoto týdenního bloku je stejná jako u bloku 1b.
	3c. Blok rozvíjející II	Tento blok je totožný dobou trvání i náplní s blokem 2c.
	3d. Blok stabilizační	Tento blok je stejný jako blok 1d.
	3e. Blok dolaďovací – soutěžní	Tento týdenní blok je totožný s blokem 1e. Závody jsou kontrolního charakteru a měly by být na 50m bazéně. Pakliže příprava probíhá dle představ, měly by časy dosahované v letní sezóně na 50m bazénech dosahovat úrovně časů zaplavaných na 25m bazénech v předchozí zimní sezóně.
	3f. Blok relaxační	Náplň tohoto bloku se shoduje s blokem 1f.
Tr. fáze 4	Tento mezocyklus je v celém svém rozsahu stejný jako druhý mezocyklus. Končí např. letním MČR (druhým mezivrcholem) a zároveň kvalifikačním závodem na soutěže evropského nebo světového typu. Doba trvání tohoto mezocyklu je 10 týdnů. V případě nesplnění kvalifikačního limitu na letním mistrovství ČR by měl do 14 dnů následovat další pokus o zaplavání tohoto limitu. Příprava by se v tomto „rezervním“ bloku měla řídit aktuálními pocity svěřenců. V tomto případě se letní sezóna protáhne až do konce července.
Tr. fáze 5	V případě postupu na vrcholnou evropskou nebo světovou soutěž se bude opakovat čtvrtý mezocyklus. V tomto pátém mezocyklu předpokládáme účast na reprezentačním soustředění, které vyplní zbývající čas před soutěží. Období zahrnuje i určitý čas pro aklimatizaci v rozdílných podmínkách. Náplň bloku 5c se liší od bloku 4c tím, že se v přípravě uplatní tzv. superfaktory (velmi silné tréninkové podněty vyvolávající značné narušení homeostázy, které s následným využitím zatížení stabilizačního charakteru vede k nárůstu trénovanosti).
Tr. fáze 6	V tomto období je dána sportovci příležitost k odpočinku a k regeneraci sil po namáhavém, fyzicky a psychicky náročném soutěžním zatížení. Kromě toho by se v tomto období měly vytvářet předpoklady pro následující roční cyklus. Obsah tréninku by se měl lišit od závodní sportovní činnosti a měl by vyhovovat zájmům sportovce. Z praxe vyplývá, že toto období by nemělo být delší než 4 týdny.

Kontrolní otázky

Vysvětlete pojem tréninkový cyklus. Jaké základní typy lze rozlišit?
Objasněte pojem tréninkový mikrocyklus (vč. jeho významu v současné periodizaci) a specifikujte rozdíly mezi jeho základními typy.
Charakterizujte makrocyklus a uveďte východiska jeho tvorby.
Charakterizujte tradiční periodizaci RTC.
Charakterizujte blokovou periodizaci RTC a základní typy tréninkových bloků.

Literatura

Bompa, T. (1999). Periodisation training for sports (4th ed.). Champaign, IL: Human Kinetics.

Colwin, C. M. (1992). Swimming into the 21st century. Champaign, IL: Leisure Press.

Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., Vránová, J., & Bunc, V. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

Hannula, D., & Thornton, N. (2001). The swim coaching bible. Champaign, IL: Human Kinetics.

Hannula, D., & Thornton, N. (2012). The swim coaching bible - Volume II. Champaign, IL: Human Kinetics.

Issurin, V. B. (2010). New horizons for the methodology and physiology of training periodization. Sports Medicine, 40(3), 189–206.

Lehnert, M., Novosad, J., & Neuls, F. (2001). Základy sportovního tréninku I. Olomouc: Hanex.

Maglischo, E. W. (2003). Swimming fastest. Champaign, IL: Human Kinetics.

Sweetenham, B., & Atkinson, J. (2003). Championship swim training. Champaign, IL: Human Kinetics.