Teorie a didaktika sportovního tréninku

Jaká jsou pozitiva optimálně rozvinuté koordinační schopnosti?

• Podmiňují kvalitu technické přípravy (urychlují a zefektivňují proces osvojování nových dovedností a ovlivňují jejich projev – dominuje přesnost, rychlost, sportovec zvládá složité pohyby….).
• Příznivě ovlivňují dříve osvojené dovednosti – přispívají k jejich stabilizování, zjemňování a hlavně k jejich adekvátnímu využívání v konkrétních situacích.
• Spoluurčují stupeň využití kondičních schopností (např. rytmická souhra pohybu paží a nohou při plavání kraulem apod.).
• Ovlivňují kvalitu cvičení v únavě po předchozím zatížení, při rušících vlivech z okolí, apod.
• Ovlivňují estetické pocity, radost a uspokojení z pohybu…

Ve světové literatuře se lze často setkat s pojmem agility. Agility je spojeno s přesností pohybu, jeho a účelností, a především rychlostí. Proto se jeho objasněním budeme zabývat v kapitole „Rychlost“.

Trénink koordinačních schopností

Problematice tréninku koordinačních schopností je v posledních letech věnována zvýšená pozornost. Hlavním důvodem je skutečnost, že další možnosti rozvoje kondičních schopností jsou u současných vrcholových sportovců velmi limitované. Především ve sportech s vysokými nároky na techniku je další zvyšování výkonnosti spojeno se zlepšováním koordinace, resp. techniky. Dalším důvodem je, že stimulaci koordinačních schopností u současných dětí je třeba věnovat více pozornosti, neboť jejich úroveň při vstupu do dlouhodobé sportovní přípravy je nižší než u předchozí generace. Pro trenéra je důležité vycházet ze skutečnosti, že rozvoj koordinačních schopností se může uskutečňovat především samostatně nebo v rámci technické (resp. technicko-taktické) přípravy. Zřejmý je rovněž přínos kondiční přípravy obsahující koordinačně náročnější pohyby.

Tréninkem koordinace dochází k rozšiřování pohybové zkušenosti, počtu a kvality dovedností bez důrazu na jejich maximální dokonalost, což ovlivňuje mj. i rozvoj učenlivosti. Důležité je, že většina koordinačních schopností je tréninkem „značně“ ovlivnitelná. Trénink by měl obsahovat úkoly na hranici výkonnosti zpracování informací, které vyvolají sebeorganizující procesy, které povedou ke zkvalitnění pohybového řízení. Vzhledem k tomu, že každý sport/situace vyžaduje specifická cvičení, dají se jen vymezit návody/opatření pro tvorbu zásobníku cvičení.

Podstatou tréninku je především:

• Rozšiřování pohybové zkušenosti vykonáváním nových, stále obtížnějších koordinačně náročných pohybů.
• Zvládnutí širokého spektra dovedností v mnoha obměnách a v měnících se podmínkách, přičemž nejde o jejich maximální dokonalost.
• Kombinování pohybových dovedností.
• Cvičení pod časovým tlakem, které zvyšuje nároky na rychlost pohybu a tím na zatížení při jeho řízení (změna počtu hráčů, omezení prostoru apod.), reagování na dodatečné informace (volejbal – směr smeče až podle postavení bloků apod.).
• Cvičení pod psychickým tlakem, který ovlivňuje regulaci pohybu (kvalitní soupeř, redukce výběru variant řešení, rizikové podmínky apod.).
• Obměňování optických, akustických, taktilních, kinestetických, vestibulárních informací a jejich omezení (při rušících vlivech z okolí, apod.) nebo vyřazení.

Je však nutno zmínit, že názory na uplatňování tréninku koordinace ve výkonnostním sportu se různí (podle některých odborníků je tento trénink zbytečný, podle jiných je začleněn do tréninku techniky a další zastávají názor, že tvoří samostatnou část tréninku).

Metodika tréninku koordinačních schopností
Koordinační schopnosti se rozvíjí především prostřednictvím koordinačně náročných cvičení všeobecného i specifického charakteru. Jejich vykonáváním rozšiřuje sportovec svou pohybovou zkušenost, ev. je nucen vytvářet na základě dříve získaných zkušeností nové originální struktury. Takovými jsou buď nová, neobvyklá, komplikovaná i „záludná“ cvičení, anebo cvičení seskupená do různých variací a kombinací (nejčastěji gymnastická cvičení, tance, hry apod.). Trénink koordinačních schopností vyžaduje plnou koncentraci, důraz je kladen především na přesnost a plynulost provedení. Proto jej realizujeme, především u začátečníků, na začátku hlavní části tréninkové jednotky. Trénink je prioritou především v počátečních etapách dlouhodobé sportovní přípravy, avšak dle specifik jednotlivých sportů pokračuje i v etapách následujících.

Metody tréninku koordinačních schopností
V literatuře se lze setkat s různým členěním těchto metod tréninku koordinačních schopností. Nejčastěji bývají zmiňovány:

• Metoda obměňování – změny podmínek cvičení (výchozí pozice, směru pohybu, rytmu, prostoru, odstupňování síly, apod.), spojování osvojených dovednosti, provádění více činností současně, zvyšování náročnosti a požadavků na přesnost, obměny náčiní, nářadí apod.).
• Metoda opakování – uplatňují se opakovaná řešení situací, ve kterých se sportovec vypořádává s koordinačně náročnou pohybovou činností, interval odpočinku je plný.
• Metoda kontrastní – získávání protikladných pohybových zkušeností prováděním pohybů s velmi rozdílnými charakteristikami (velikost vyvinuté síly, směr pohybu, rozsah pohybu apod.).

S problematikou koordinačních schopností úzce souvisí senzomotorika (znamená souhru mezi svaly a nervovým systémem), jejíž součástí je propriorecepce (příjem informací neprobíhá přes velké receptory, jako jsou optické, akustické orgány nebo orgány rovnováhy, nýbrž za pomocí malých receptorů ve svalech, kloubech a šlachách). V těchto souvislostech je vhodné zmínit metodu senzomotorické stimulace, původně využívanou především v léčebné fyzioterapii. Jejím cílem je dosažení svalové kontrakce v rámci pohybového stereotypu tak, aby byly bez volní kontroly vytvořeny optimální podmínky pro realizaci pohybu.

Obsahem metody jsou balanční cvičení (cvičení rovnováhy) v různých posturálních polohách, zpočátku na pevné podložce, později na labilních plochách, jako jsou kulové a válcové úseče, vzduchové podložky, balanční míče apod. Při cvičení dochází ke zvýšené aktivaci receptorů především v plosce nohy, hlubokých svalech krku a zad (svalová vřeténka, šlachová tělíska), kloubních a kožních receptorů, rovnovážného ústrojí ve vestibulárním aparátu a v mozečku. Zvyšuje se tak množství informací o aktuálním postavení kloubu či napětí ve svalu směřujících aferentními dráhami do CNS. Zde jsou informace zpracovány a vytvořeny odpovědi, které proudí eferentními dráhami zpět do svalů. Aktivované svaly provedou korekci polohy končetiny, resp. části těla s cílem optimalizovat provedení následného pohybu. Dochází tak ke zlepšení držení těla, harmonizaci činnosti svalových skupin (zlepšení souhry stabilizačních svalů – nervosvalové koordinace) a vedení pohybu a k redukci nebezpečí vzniku svalových dysbalancí. Metoda rovněž vede k posílení stabilizačních (posturálních) funkcí bez výraznější volní kontroly, k posílení svalstva v oblasti kloubů a ke zlepšení reaktibility nervosvalového aparátu na základě motorického učení, čímž tato metoda přispívá k prevenci zranění u sportovců. Z tohoto důvodu bývá uplatňována i vrámci kondiční přípravy.

Tipy pro tréninkovou praxi

• Jedním z novějších a efektivních typů tohoto tréninku je tzv. „slacktraining“ (trénink rovnováhy na popruhu, resp. dvou popruzích).

Trénink koordinačních schopností u mládeže
Trenéři mládeže by měl respektovat fakt, že současné děti vstupují do sportovní přípravy na nižší úrovni, než děti před 15–20 lety. Dále je třeba vycházet z poznatku, že trénink koordinačních schopností podporuje všestrannost a proces učení se základům sportovní techniky. Z těchto a dalších důvodů ke je proto jednou z priorit počátečních etap dlouhodobé sportovní přípravy. Již ve věku 4(6)–10 let se doporučuje zařazovat široké spektrum koordinačních cvičení, a to nejlépe v každém tréninku. Výhodou je, že tento typ tréninku děti obvykle baví. Problémem naopak je, že v tomto období se často děti pravidelného „tréninku“ ještě nezúčastňují. Předškolní a mladší školní věk je totiž typický strmým vývojovým vzestupem úrovně pohybové koordinace (zrání nervové soustavy a vývoj analyzátorů výrazně předbíhá ostatní růstové a diferenciační procesy).

Ve starším školním věku (11–15 let) se postupně rozvoj koordinačních schopností zpomaluje, zastavuje a ke konci období dochází event. i k poklesu jejich úrovně. V této etapě se ve většině sportů stále více respektují specifika jednotlivých sportů. U dříve dospívajících se z tohoto důvodu doporučuje zařazovat více koordinačních cvičení.

Na konci adolescence (dívky cca 13–17, chlapci 15–19 let) nastává druhý vrchol motorického rozvoje a ve sportech s vysokými nároky na koordinační schopnosti (tj. ve sportech, kde představují rozhodující faktor sportovního výkonu) bývá dosaženo maximálních výkonů.
Ukazuje se, že rozdíly mezi hochy a děvčaty jsou minimální. U dětí do 11(12) let je úroveň koordinačních schopností chlapců i dívek podobná. V následujícím období, ve spojitosti s časnějším dospíváním, dosahují dívky „koordinační zralosti“ o jeden až dva roky dříve než chlapci. Po třináctém roce pozorujeme jen malé, ve srovnání s kondičními schopnostmi zanedbatelné, diference.

Tipy pro tréninkovou praxi

• Nezapomeňte, že v období 7–12 let dochází k výraznému rozvoji schopnosti kinestetické diferenciační, rytmické, rovnováhové, prostorově orientační, reakční.
• Pro všechny věkové skupiny mládeže lze doporučit minimálně cca 10–15 min koordinačních cvičení v každé tréninkové jednotce.
  
  

Diagnostika koordinačních schopností

Diagnostika koordinačních schopností není, z důvodů komplexity, jednoduchou záležitostí. Ve sportovní praxi se využívá se přístrojového laboratorního a terénního motorického testování. Testy jsou zaměřeny na přesnost, složitost, rychlost, přizpůsobivost, učenlivost, apod. Při laboratorním testování používáme přístroje jako reaktometr, stabilometr, dynamometr a dalších pomůcek. Příkladem terénních motorických testů je test statické rovnováhové schopnosti – „plameňák“, reprodukování stanoveného tempa (např. při skákání přes švihadlo) nebo sestava s tyčí pro testování schopnosti sdružování pohybu. Testy speciálních KS se zařazují především u dospělých sportovců.

Kontrolní otázky

1. Charakterizujte koordinační schopnosti.
2. Charakterizujte jednotlivé druhy koordinačních schopností a uveďte příklady jejich uplatnění ve sportovních disciplínách.
3. Uveďte základní teoretické aspekty tréninku koordinačních schopností a jejich specifika u mládeže.

Literatura

Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., Vránová, J., & Bunc, V. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

Häfelinger, U., & Schuba, V. (2009). Koordinationstherapie. Proprizeptives Training. Aachen: Meyer & Meyer Verlag.

Hohmann, A., Lames, M., & Letzelter, M. (2010). Úvod do sportovního tréninku. Prostějov: Sdružení sport a věda.

Kolektiv autorov (2008). Normy koordinačních schopností pre 11-15 ročných športovcov. Nitra: Pedagogická fakulta univerzity Konštantína filozofa v Nitre.

Krištofič, J. (2006). Pohybová příprava dětí. Koordinační a kondiční gymnastická cvičení. Praha: Grada.

Měkota, K., & Novosad, J. (2005). Pohybové schopnosti. Olomouc: Univerzita Palackého.

Perič, T. (2008). Sportovní příprava dětí. Praha: Grada.

Sheppard, J., & Young, W. B. (2006). Agility literature review: Classifications, training and testing. Journal of Sports Sciences, 24(9), 919–932.

Zimmermann, K., Schnabel, G., & Blume, D. (2003). Koordinative Fähigkeiten. In G. Ludwig, & B. Ludwig (Eds.), Koordinative Fähigkeiten – koordinative Kompetenz (pp. 25–33). Kassel: Universität Kassel.

White, R. (2007). Speed & Agility Ladders. Coach & Athletic Director, 76(10), 77.

Young, W. B., James, R., & Montgomery, I. (2002). Is muscle power related to running speed with changes of direction? The Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 42(3), 282–288.