Teorie a didaktika sportovního tréninku

Talent

Talent chápeme jako optimální seskupení předpokladů pro konkrétní činnost, jako individuální potenciál pro úspěch a dominanci. Ve sportu je talent chápán jako komplex předpokladů pokrývající požadavky kladené na sportovce, který má dosáhnout vysoké sportovní výkonnosti. Limitem je, že počet sportovně talentovaných jedinců v populaci je omezený. „Vychovat“ úspěšného sportovce, který se bude v kategorii dospělých prosazovat na mezinárodní úrovni, vyžaduje včasně zahájit systematickou a současně efektivní tréninkovou přípravu, neboť základy pozdější výkonnosti se vytvářejí ve školním věku. To mj. znamená dlouhodobě spolupracovat s jedinci, kteří se svými genetickými předpoklady pro daný sport liší od běžné populace. V tomto případě hovoříme o talentu.

Výběr talentů

Vyhledávání nejtalentovanějších jedinců sehrává v organizované sportovní přípravě jednu z nejdůležitějších rolí. V zájmu vysoké sportovní výkonnosti se pozornost obrací hlavně k identifikaci jedinců, kteří mají pro příslušnou činnost vysoký stupeň vrozených předpokladů. Ačkoliv nelze přesně říci, jaký je přesně podíl vlivu genetických predispozic a vlivu prostředí na sportovní výkonnost, ukazuje se, že genetické predispozice se podílí z 30 % až 85 % a že rozdíly mezi sportovci jsou přibližně z 50 % dány genetickými faktory a z 50 % ovlivněny tréninkem.

Vyhledávání a výběr talentů je ve sportovní praxi často spíše intuitivní záležitostí. Neexistuje také jednotně přijímaná teorie výběru. Proces výběru talentů ve sportu lze rozdělit do čtyř etap:

1. Etapa spontánního výběru (náboru) – jejím hlavním cílem je zhodnotit u dětí, zdali mají k určité sportovní činnosti předpoklady, zjisti úroveň jejich vrozených dispozic a pohybovou úroveň. Přijat by měl být co největší počet dětí.
2. Etapa základního výběru (cca 10-11 let) – cílem je zhodnotit a ověřit další předpoklady jedince, který byl vybrán v první etapě. Dále se zhodnotit zájem dítěte o sport, jeho iniciativu, schopnost spolupracovat. koncentrovat se, udržovat pozornost během tréninku apod.
3. Etapa specializovaného tréninku – trvá několik let, u dětí a mládeže je důkladně sledována a hodnocena sportovní výkonnost, důkladně se tak zvažuje, na jaké úrovni se nachází talent jednotlivých dětí. Tato etapa je velmi důležitá pro další kariéru mladého sportovce, neboť v mnoha sportech se vybírají talenty pro profesionální oddíly právě mezi mládežnickými oddíly.
4. Etapa, kdy se vybírají talenty pro vrcholový, profesionální sport. Do této poslední etapy se dostávají jen ty děti, které jsou vysoce talentované a které dosahují v rámci mládežnických oddílů nejvyšší výkonnosti.
   
   

S problematikou talentů ve sportu souvisí tyto problémové okruhy:

• Určení talentu – model sportovce.
• Vyhledávání talentu – prostředí, kde se dají najít a kdo je hledá.
• Výběrová kritéria, diagnostika.
• Rozvíjení talentu – trénink.
• Péče o talenty – podmínky, zabezpečení.

Mezi jednotlivými okruhy nejsou ostré hranice, navzájem se prolínají a ovlivňují.

Určení talentu – prediktory talentu
Identifikace talentu představuje proces rozpoznání a výběru jedinců, kteří vykazují potenciál prosadit se na nejvyšší úrovni. Posouzení možné perspektivy sportovce klade nároky na diagnostiku, kvalitu hodnocení s minimálním počtem chybných predikcí. Je to činnost vyžadující vysokou míru erudice, důkladné institucionální zabezpečení a širokou spolupráci. Hodnocení talentu se musí opírat o zhodnocení co možná největšího počtu podmínek a znaků, které mohou jedince charakterizovat jako talent. Hlavně jde o identifikaci znaků pro dosažení budoucí vysoké sportovní výkonnosti. Proto je pro výběru talentů důležitá znalost struktury příslušného sportovního výkonu.

Vymezení talentu je spojováno s diagnostikou a prognózou. Problémem prognózy je v předpovědní hodnotě zvolených ukazatelů, neboť ty jsou získávány ve věku, kdy ještě nedosáhly své jednoznačné úrovně. Základním předpokladem je tedy stanovení prediktorů talentu , což v prvé řadě spojeno se znalostí požadavků sportovního výkonu. Upřednostňovat by se měly především ty prediktory, které jsou již v době posuzování talentu měřitelné a v dlouhodobé prognóze se jeví jako vývojově nejstabilnější (Tabulka 6).

Tabulka 6. Příklady ukazatelů pro diagnostiku talentovanosti (Dovalil et al., 2002; upraveno)

Ukazatele	Stabilita	Příklad	Konkrétní užití
Antropometrické	patří k nejstabilnějším (tělesná výška, váha, parametry segmentů)	Tělesná výška, somatotyp, délka tělesných segmentů	Plavání, basketbal, skok vysoký…
Motorické	Relativně stabilní – pohybové schopnosti, nejasná stabilita – pohybové dovednosti	Kondice – rychlost, síla, koordinace, flexibilita, docilita	Plavání, běhy na dlouhé tratě – vytrvalost Gymnastika – koordinace
Psychické	Nízká stabilita, možnost změny, špatná diagnostikovatelnost	Motivace, pracovitost, inteligence, temperament	Sportovní hry – herní inteligence Plavání – psychická odolnost
Komplexní	Velmi nízká, záleží na aktuálním stavu	Hodnocení předpokladů podle výsledku v závodě	Všechny sporty

V současné době se pro posuzování talentovanosti kromě tradičních metod jako somatometrie a motorické testování metod psychologických využívá genetického testování (např. genotyp ACTN3 jako předpoklad pro rychlou a výbušnou činnost), hodnocení aktivity autonomního nervového systému metodou spektrální analýzy variability srdeční frekvence pro hodnocení trénovatelnosti sportovců apod.

Realizace výběru talentů

Vyhledávání talentů bývá realizováno ve třech úrovních:

• Formální institucionální zabezpečení – výběr se provádí institucemi (školou, klubem na základě provedeného šetření, které má za úkol identifikovat možné pohybové talenty).
• Neformální institucionální zabezpečení – výběr je prováděn institucemi jako doplněk k jejich hlavní činnosti (Sokol, Orel), z nichž děti s dobrou pohybovou úrovní obvykle směřují do různých sportovních oddílů.
• Profesionální vyhledávači talentů – v některých sportovních odvětvích pracují osoby, které se zaměřují pouze na vyhledávání talentovaných sportovců.

Důležitou roli při výběru a rozvoji talentů hraje otázka výkonnostní perspektivy vybraných jedinců. Přesto by se mělo při výběru mládeže přihlížet k charakteru a průběhu ontogenetického vývoje. Z toho vyplývají čtyři ukazatele, na které by se měli trenéři při dlouhodobějším posuzování vývoje jedince zaměřit:

• Úroveň výkonů, které dosahují v důsledku tréninkového procesu.
• Rychlost a trend předběžného nárůstu výkonnosti.
• Stabilita sportovní výkonnosti (sledovaná při tréninku i při soutěžích).
• Odolnost vůči sportovnímu zatížení, které je důsledkem systematicky stoupajících tréninkových nároků.

Při výběru talentovaných dětí lze stanovit výběrová kritéria, která by měla umožnit rozpoznat perspektivu jedince v konkrétní oblasti (Tabulka 7).

Tabulka 7. Kritéria a způsob výběru talentů (Dovalil et al., 2002; upraveno)

Kriterium	Způsob výběru	Příklad
Spontánní výběr	Jedinec se rozhoduje podle svých sklonů a pod vlivem svého okolí pro svou disciplínu	Po úspěšném vystoupení Daniela Málka na OH v Sydney stoupl zájem dětí o plavání
Expertní výběr	Výběr trenérem nebo jiným zkušeným expertem na základě jeho zkušeností	Trenér hledá jedince s vysokou mírou pracovitosti.
Speciální testy výkonnosti	Mohou doplňovat jako objektivní kritéria subjektivní hodnocení trenéra	Plavecký sprint na 25 metrů
Interdisciplinární výzkumné metody	Lékařské, fyziologické, antropometrické nebo psychologické výsledky testů	Conconiho test
Tělesná výška	Je poněkud sporná, jelikož není zárukou, ale pouze příznivou výchozí pozicí	Plavání, basketbal, sportovní gymnastika
Tělesné nebo sociální znaky	Některé (sociální) znaky se měří jen stěží	Kooperace v náročných trénincích.

Dalšími kritérii výběru sportovních talentů mohou být zdraví jedince (to je absolutní nezbytnost pro trénink) a genetické predispozice (děti mají sklon dědit po svých rodičích biologické a fyziologické charakteristiky, ačkoliv během vzdělávání a tréninku se můžou tyto dědičné kvality lehce změnit. Výsledky výběrů umožňují srovnávat jednotlivé osoby a umožňuje trenérovi pokusit se stanovit míru předpokladů. Na základě výsledků testování může být zvolen výběr pozitivní (vybíraní jsou pouze jedinci s nejlepšími výsledky) nebo výběr negativní (do výběru se nedostanou pouze jedinci s nejhoršími výsledky). Přitom postupujeme podle třech základních modelů výběru (Tabulka 8). Ačkoliv se modely liší, existují mezi nimi určité vazby.

Tip pro tréninkovou praxi

• V případě, že budete připravovat systém výběru talentů, zvolte, je-li to možné, negativní model výběru.

Tabulka 8. Typy výběrových modelů (Dovalil et al., 2002; upraveno)

Model výběru	Podstata	Příklad
Kompenzační model	Vymezuje kritickou hranici součtu bodů a jsou vybíráni pouze jedinci, kteří ho dosáhli.	Je dána bodová hodnota součtu všech testů a jsou vybráni jedinci, kteří ji v součtu přesáhli bez ohledu na to, jestli v některé disciplíně byli poslední.
Konjunkční model	Není vybrána ta osoba, která byť v jediném ukazateli dosáhla nižšího výkonu, než je požadovaná hranice.	I když jedinec je v součtu bodů ve všech testech nejlepší, přesto není vybrán, neboť v jednom testu nedosáhl požadovaného počtu bodů.
Disjunkční model	Slučuje výše uvedené modely. Přijímají se jen ti, kteří dosáhli stanoveného výkonu ve vytipovaných testových kritérií a žádné toto kritérium nesmí být pod určitou stanovenou hranicí.	Jedinec musí dosáhnout v součtu bodů určité hodnoty a přitom ani v jediném testu nesmí být pod požadovanou hranicí.

Při stanovení postupů výběru talentů a jeho organizace by se mělo vycházet z několika základních principů:

• Demokratičnost – všichni jedinci by měli dostat rovnocenné šance dostat se do výběru, výběr by neměl být ovlivněn žádnými okolnostmi (finanční situace).
• Stupňovitost – výběr by měl být prováděn opakovaně, do dalších kol by se měli dostat všichni, kdo mají alespoň základní předpoklady pro výkonnostní rozvoj.
• Komplexnost – výběr by neměl být proveden na základě jednoho kritéria.
• Vědeckost – výběr by neměl být náhodný či založený na subjektivnosti.

Podle těchto principů můžeme vytvořit organizační schéma výběru a rozvoje talentů. Uvažovat lze o čtyřech etapách s odlišnými cíli a úkoly:

1. Spontánní výběr (nábor) – hlavním úkolem je zjistit předpoklady pro sportovní přípravu, v této etapě ještě nedochází k výběru v pravém slova smyslu, protože je zde vysoká pravděpodobnost nebezpečí chybného rozhodnutí. Počet dětí by měl být co nejvyšší.
2. Základní výběr – snažíme se především posoudit zájem dětí a sport, jejich iniciativu, schopnost orientace, spolupráce, koncentrace v průběhu tréninku. Základní výběr rozdělujeme do dvou etap. Počáteční prvotní výběr by měl postihnout jen evidentně neperspektivní děti, druhá etapa, opět negativní způsob, nastává po určitém časovém odstupu.
3. Specializovaný výběr – tento třetí stupeň trvá několik roků, a sledujeme předpoklady pro konkrétní sportovní činnost. Dlouhodobost a důkladnost v pozorování sportovců zvyšuje spolehlivost soudů o talentovanosti. Tento typ výběru je možné provádět jak negativním (vhodnější), tak i pozitivním způsobem.
4. Výběr pro vrcholový sport – náznaky tohoto stupně už můžou začínat v předchozí etapě. Pokračujeme ve zjišťování všech předpokladů jedince pro dosažení maximální výkonnosti. Výběr se provádí zásadně pozitivním způsobem.

V praxi se dále mohou uplatňovat tyto dva modely výběru talentů:

1. Extenzivní – nabere se co nejvíce zájemců, kteří tvoří tzv. základnu. Postupně dochází k zužování základny a na konci výběru zůstává jen nepatrné množství jedinců. K nevýhodám tohoto způsobu výběru talentů patří zejména ta skutečnost, že mnoho neperspektivních a netalentovaných dětí zde zůstává zbytečně dlouhou dobu.
2. Intenzivní – již od začátku jsou vybráni jen ti jedinci, u kterých se předpokládá, že v budoucnu budou moci dosahovat vyšších sportovních výkonů. Tento systém je daleko efektivnější než předchozí model. Je však velmi náročné stanovit kritéria, na základě kterých je možné takové jedince vytipovat.

Kontrolní otázky

1. Charakterizujte etapy výběru talentů.
2. Jak lze posoudit talent?

Literatura

Abbott, A., Button, C., Pepping, G., & Collins, D. (2005). Unnatural selection: Talent identification, and development in sport. Nonlinear Dynamnics, Psychology and Life Science, 9(1), 61–88.

Baker, J., Cobley, S., & Schrorer, J. (2012). Talent identification and development in sport: international perspectives. New York: Routledge.

Brooks, M. (2009). Developing swimmers. USA: YMCA Pensylvania.

Brown, J. (2001). Sports talent. Champaign, IL: Human Kinetics.

Dovalil, J. (2009). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

Bompa, T. O. (2000). Total training for young champions. Champaign, IL: Human Kinetics.

Bompa, T. O (1999). Periodization: Theory and metodology of training. Champaign, IL: Human Kinetics.

Choutka, M., & Dovalil, J. (1991). Sportovní trénink. Praha: Olympia.

Jansa, P., Dovalil, J. et al. (2007). Sportovní příprava. Praha: Q-art.

Kalečík. L. (2001). Talent a aspekty jeho rozvoje. Sborník referátů Teoretické a didaktické problémy plavání a plaveckých sportů. Bratislava: Univerzita Komenského, Fakulta tělesné výchovy a sportu .

Kučera, M., Dylevský, I. et al. (1999). Sportovní medicína. Praha: Grada.

Lehnert, M., Novosad., J., Neuls, F., Langer, F., & Botek, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. Olomouc: Univerzita Palackého.

Perič, T. (2006). Výběr sportovních talentů. Praha: Grada.

Smith, D. J. (2003). A framework for understanding the training process leading to elite performance. Sports Medicine, 33(15), 1103–1126.

Yang, N., MacArthur, D. G., Gulbin, J. P., Hahn, A. G., Beggs, A. H., Easteal, S., & North, K. (2003). ACTN3 Genotype is associated with human elite athletic performance. American Journal of Human Genetics, 73(3), 627–631.

Vaeyens, R., Lenior, M., Williams, A. M., Philippaerts, R. M. (2008). Talent identification and development programmes in sport: Current models and future directions. Sports medicine, 38(9), 703–714.